Text 43
Text 43
Text
Verš
bhakti-siddhāntera tāte dekhāiyāchena pāra
bhakti-siddhāntera tāte dekhāiyāchena pāra
Synonyms
Synonyma
Translation
Překlad
In Śrī Bhāgavata-sandarbha, Śrīla Jīva Gosvāmī has written conclusively about the ultimate end of devotional service.
Ve své Śrī Bhāgavata-sandarbě Śrīla Jīva Gosvāmī směrodatně popsal konečný cíl oddané služby.
Purport
Význam
The Bhāgavata-sandarbha is also known as the Ṣaṭ-sandarbha. In the first part, called Tattva-sandarbha, it is proved that Śrīmad-Bhāgavatam is the most authoritative evidence directly pointing to the Absolute Truth. The second Sandarbha, called Bhagavat-sandarbha, draws a distinction between impersonal Brahman and localized Paramātmā and describes the spiritual world and the domination of the mode of goodness devoid of contamination by the other two material modes. In other words, there is a vivid description of the transcendental position known as śuddha-sattva. Material goodness is apt to be contaminated by the other two material qualities — ignorance and passion — but when one is situated in the śuddha-sattva position, there is no chance for such contamination. It is a spiritual platform of pure goodness. The potency of the Supreme Lord and the living entity is also described, and there is a description of the inconceivable energies and varieties of energies of the Lord. The potencies are divided into categories — internal, external, personal, marginal and so forth. There are also discussions of the eternality of Deity worship, the omnipotence of the Deity, His all-pervasiveness, His giving shelter to everyone, His subtle and gross potencies, His personal manifestations, His expressions of form, quality and pastimes, His transcendental position and His complete form. It is also stated that everything pertaining to the Absolute has the same potency and that the spiritual world, the associates in the spiritual world and the threefold energies of the Lord in the spiritual world are all transcendental. There are further discussions concerning the difference between the impersonal Brahman and the Personality of Godhead, the fullness of the Personality of Godhead, the objective of all Vedic knowledge, the personal potencies of the Lord, and the Personality of Godhead as the original author of Vedic knowledge.
Tato Bhāgavata-sandarbha je také známá jako Ṣaṭ-sandarbha. V první části zvané Tattva-sandarbha je dokázáno, že Śrīmad-Bhāgavatam je nejautorizovanějším svědectvím přímo poukazujícím na Absolutní Pravdu. Druhá Sandarbha, Bhagavat-sandarbha, vysvětluje rozdíl mezi neosobním Brahmanem a lokalizovanou Paramātmou a popisuje duchovní svět a atmosféru kvality dobra neznečištěné zbývajícími dvěma hmotnými kvalitami. Je zde jinými slovy názorný popis transcendentální úrovně známé jako śuddha-sattva. Hmotné dobro má tendenci podlehnout znečištění dalšími dvěma hmotnými kvalitami, vášní a nevědomostí. Na úrovni śuddha-sattva však takové znečištění nehrozí, neboť se jedná o duchovní úroveň čistého dobra. Dále následuje popis energie Nejvyššího Pána a živé bytosti a také popis nepochopitelných energií a různých druhů energií Pána. Tyto energie jsou kategorizovány jako vnitřní, vnější, osobní, okrajové a tak dále. Pojednává se také o věčné povaze uctívání Božstva, o všemocnosti Božstva, o Jeho všudypřítomnosti, o tom, jak každému poskytuje ochranu, o Jeho jemných i hrubých energiích, Jeho osobních projevech, o Jeho projevech podoby, vlastností a zábav, o Jeho transcendentálním postavení a o Jeho úplné podobě. Je také řečeno, že vše, co se týká Absolutního, má stejnou moc a že duchovní svět, společníci v duchovním světě a tři druhy Pánových energií v duchovním světě jsou transcendentální. Dále se zde pojednává o rozdílu mezi neosobním Brahmanem a Osobností Božství, o úplnosti Osobnosti Božství, o cíli všeho védského poznání, o osobních energiích Pána a o Osobnosti Božství jako původním autorovi védského poznání.
The third Sandarbha is called Paramātma-sandarbha, and in this book there is a description of Paramātmā (the Supersoul) and an explanation of how the Supersoul exists in millions and millions of living entities. There are discussions of the differences between the qualitative incarnations, and discourses concerning the living entities, māyā, the material world, the theory of transformation, the illusory energy, the sameness of this world and the Supersoul, and the truth about this material world. In this connection, the opinions of Śrīdhara Svāmī are given. It is stated that the Supreme Personality of Godhead, although devoid of material qualities, superintends all material activities. There is also a discussion of how the līlā-avatāra incarnations respond to the desires of the devotees and how the Supreme Personality of Godhead is characterized by six opulences.
Třetí Sandarbha má název Paramātma-sandarbha a v této knize se nachází popis Paramātmy (Nadduše) a vysvětlení, jak Paramātma existuje v miliónech živých bytostí. Jsou zde pojednání o rozdílech mezi kvalitativními inkarnacemi a rozpravy týkající se živých bytostí, māyi, hmotného světa, teorie přeměny, iluzorní energie, neodlišnosti tohoto světa od Nadduše a pravdy o hmotném světě. V této souvislosti jsou předloženy názory Śrīdhara Svāmīho. Uvádí se tu, že Nejvyšší Osobnost Božství dohlíží na všechny hmotné činnosti, přestože nemá žádné hmotné vlastnosti. Dalším tématem je, jak līlā-avatārové odpovídají na touhy svých oddaných a jak se Nejvyšší Osobnost Božství vyznačuje šesti vznešenými atributy.
The fourth Sandarbha is called Kṛṣṇa-sandarbha, and in this book Kṛṣṇa is proved to be the Supreme Personality of Godhead. There are discussions of Kṛṣṇa’s pastimes and qualities, His superintendence of the puruṣa-avatāras, and so forth. The opinions of Śrīdhara Svāmī are corroborated. In each and every scripture, the supremacy of Kṛṣṇa is stressed. Baladeva, Saṅkarṣaṇa and other expansions of Kṛṣṇa are emanations of Mahā-Saṅkarṣaṇa. All the incarnations and expansions exist simultaneously in the body of Kṛṣṇa, who is described as two-handed. There are also descriptions of the Goloka planet, Vṛndāvana (the eternal place of Kṛṣṇa), the identity of Goloka and Vṛndāvana, the Yādavas and the cowherd boys (both eternal associates of Kṛṣṇa), the equality of the manifest and unmanifest pastimes, Śrī Kṛṣṇa’s manifestation in Gokula, the queens of Dvārakā as expansions of the internal potency, and, superior to them, the superexcellent gopīs. There is also a list of the gopīs’ names and a discussion of the topmost position of Śrīmatī Rādhārāṇī.
Čtvrtá Sandarbha má název Kṛṣṇa-sandarbha. V této knize je dokázáno, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Hovoří se v ní o Kṛṣṇových zábavách a vlastnostech, o Jeho vládě nad puruṣa-avatāry a tak dále. Jsou zde potvrzeny názory Śrīdhara Svāmīho. V každém písmu je zdůrazněná svrchovanost Kṛṣṇy. Baladeva, Saṅkarṣaṇa a další Kṛṣṇovy expanze pocházejí z Mahā-Saṅkarṣaṇa. Všechny expanze a inkarnace současně existují v těle Kṛṣṇy, který je popsán jako dvouruký. Jsou tam také popisy planety Goloky, Vrindávanu (věčného Kṛṣṇova sídla), totožnosti Goloky a Vrindávanu, Yaduovců a pasáčků (obojí jsou Kṛṣṇovi věční společníci), popis rovnocennosti projevených a neprojevených zábav, Kṛṣṇova projevení v Gókule, královen z Dváraky jako expanzí vnitřní energie a jim nadřízených, zcela nepřekonatelných gopī. Kniha obsahuje také seznam jmen gopī a pojednání o svrchovaném postavení Śrīmatī Rādhārāṇī.
The fifth Sandarbha is called Bhakti-sandarbha, and in this book there is a discussion of how devotional service can be directly executed, and how such service can be adjusted, either directly or indirectly. There is a discussion of the knowledge of all kinds of scripture, the establishment of the Vedic institution of varṇāśrama, bhakti as superior to fruitive activity, and so forth. It is also stated that without devotional service even a brāhmaṇa is condemned. There are discussions of the process of karma-tyāga (the giving of the results of karma to the Supreme Personality of Godhead), and the practices of mystic yoga and philosophical speculation, which are deprecated as simply hard labor. Worship of the demigods is discouraged, and worship of a Vaiṣṇava is considered exalted. No respect is given to the nondevotees. There are discussions of how one can be liberated even in this life (jīvan-mukta), Lord Śiva as a devotee, and how a bhakta and his devotional service are eternally existing. It is stated that through bhakti one can attain all success because bhakti is transcendental to the material qualities. There is a discussion of how the self is manifest through bhakti. There is also a discussion of the self’s bliss, as well as how bhakti, even imperfectly executed, enables one to attain the lotus feet of the Supreme Personality of Godhead. Unmotivated devotional service is highly praised, and an explanation is given of how each devotee can achieve the platform of unmotivated service by association with other devotees. There is a discussion of the differences between the mahā-bhāgavata and the ordinary devotee, the symptoms of philosophical speculation, the symptoms of self-worship, or ahaṅgrahopāsanā, the symptoms of devotional service, the symptoms of imaginary perfection, the acceptance of regulative principles, service to the spiritual master, the mahā-bhāgavata (liberated devotee) and service to him, service to Vaiṣṇavas in general, the principles of hearing, chanting, remembering and serving the lotus feet of the Lord, offenses in worship, offensive effects, prayers, engaging oneself as an eternal servant of the Lord, making friendships with the Lord and surrendering everything for His pleasure. There is also a discussion of rāgānugā-bhakti (spontaneous love of Godhead), of the specific purpose of becoming a devotee of Lord Kṛṣṇa, and a comparative study of other perfectional stages.
Pátá Sandarbha má název Bhakti-sandarbha a rozebírá se v ní, jak lze přímo vykonávat oddanou službu a jak ji uzpůsobit, ať přímo či nepřímo. Pojednává se zde o poznání různých druhů písem, o ustanovení védské instituce varṇāśramy, o tom, že bhakti je nadřazená plodonosným činnostem a tak dále. Je v ní také řečeno, že bez oddané služby je i brāhmaṇa zatracen. Kniha pojednává o procesu karma-tyāga (odevzdávání výsledků své karmy Nejvyšší Osobnosti Božství) a o praktikách mystické yogy a filosofické spekulace, jež jsou odmítnuty jako zbytečná námaha. Odrazuje se tu od uctívání polobohů, ale uctívání vaiṣṇavů se považuje za vznešené. Neoddaným není prokazována žádná úcta. Dále se pojednává o tom, jak je možné stát se osvobozenou duší ještě v tomto životě (jīvan-muktou), o Pánu Śivovi jako o oddaném a o tom, jak jsou bhakta a jeho oddaná služba věční. Je zde řečeno, že díky bhakti může člověk dosáhnout veškerého úspěchu, protože bhakti je transcendentální vůči hmotným kvalitám, a dále se mluví o tom, jak se skrze bhakti projevuje vlastní já. Hovoří se také o blaženosti vlastního já a o tom, jak bhakti člověku umožní dosáhnout lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství, a to i když je vykonávána nedokonale. Kniha vychvaluje ničím nemotivovanou oddanou službu a vysvětluje, jak jí může každý oddaný dosáhnout sdružováním se s jinými oddanými. Popisuje rozdíly mezi mahā-bhāgavatou a obyčejným oddaným, příznaky filosofické spekulace, příznaky sebeuctívání (ahaṅgrahopāsanā), příznaky oddané služby, příznaky pomyslné dokonalosti, přijetí usměrňujících zásad, službu duchovnímu mistrovi, mahā-bhāgavatu (osvobozeného oddaného) a jak mu sloužit, službu vaiṣṇavům obecně, zásady naslouchání, opěvování, vzpomínání a sloužení lotosovým nohám Pána, přestupky při uctívání a jejich následky, modlitby, jak být věčným služebníkem Pána, jak s Pánem udržovat přátelský vztah a jak se všeho vzdát pro Jeho potěšení. Kniha také hovoří o rāgānugā-bhakti (spontánní lásce k Bohu), o tom, proč se stát právě oddaným Pána Kṛṣṇy, a porovnává další úrovně dokonalosti.
The sixth Sandarbha is called Prīti-sandarbha, a thesis on love of Godhead. Here it is stated that through love of Godhead, one becomes perfectly liberated and attains the highest goal of life. A distinction is made between the liberated condition of a personalist and that of an impersonalist, and there is a discussion of liberation during one’s lifetime as distinguished from liberation from material bondage. Of all kinds of liberation, liberation in loving service to the Lord is described as the most exalted, and meeting the Supreme Personality of Godhead face to face is shown to be the highest perfection of life. Immediate liberation is contrasted with liberation by a gradual process. Both realization of Brahman and meeting with the Supreme Personality of Godhead are described as liberation within one’s lifetime, but meeting with the Supreme Personality of Godhead, both internally and externally, is shown to be superexcellent, above the transcendental realization of the Brahman effulgence. There is a comparative study of liberation as sālokya, sāmīpya and sārūpya. Sāmīpya is better than sālokya. Devotional service is considered to be liberation with greater facilities, and there is a discussion of how to obtain it. There are also discussions of the transcendental state one achieves after attaining the devotional platform, which is the exact position of love of Godhead; the marginal symptoms of transcendental love, and how it is awakened; the distinction between so-called love and transcendental love on the platform of love of Godhead; and different types of humors and mellows enjoyed in relishing the lusty affairs of the gopīs, which are different from mundane affairs, which in turn are symbolical representations of pure love for Kṛṣṇa. There are also discussions of bhakti mixed with philosophical speculation, the superexcellence of the love of the gopīs, the difference between opulent devotional service and loving devotional service, the exalted position of the residents of Gokula, the progressively exalted position of the friends of Kṛṣṇa, the gopas and the gopīs in parental love with Kṛṣṇa, and finally the superexcellence of the love of the gopīs and that of Śrīmatī Rādhārāṇī. There is also a discussion of how spiritual feelings can be present when one simply imitates them and of how such mellows are far superior to the ordinary mellows of mundane love, and there are descriptions of different ecstasies, the awakening of ecstasy, transcendental qualities, the distinction of dhīrodātta, the utmost attractiveness of conjugal love, the ecstatic features, the permanent ecstatic features, the mellows divided in five transcendental features of direct loving service, and indirect loving service, considered in seven divisions. Finally there is a discussion of overlapping of different rasas, and there are discussions of śānta (neutrality), servitorship, taking shelter, parental love, conjugal love, direct transcendental enjoyment and enjoyment in separation, previous attraction and the glories of Śrīmatī Rādhārāṇī.
Šestá Sandarbha má název Prīti-sandarbha, pojednání o lásce k Bohu. Je zde řečeno, že láskou k Bohu se člověk dokonale osvobodí a dosáhne nejvyššího životního cíle. Vysvětluje se rozdíl mezi stavem osvobození personalisty a impersonalisty a také osvobození ještě za tohoto života v porovnání s vysvobozením z hmotného otroctví. Jako nejvznešenější ze všech druhů osvobození je popsáno osvobození provázené láskyplnou oddanou službou Pánu a jako nejvyšší dokonalost života je popsáno setkání s Nejvyšší Osobností Božství tváří v tvář. Okamžité osvobození je porovnáno s postupným osvobozením. Jak realizace Brahmanu, tak setkání s Nejvyšší Osobností Božství jsou popsány jako osvobození dosažená ještě v tomto životě, ale vnitřní a vnější setkání s Nejvyšší Osobností Božství je ukázáno jako mnohem vznešenější než transcendentální realizace záře Brahmanu. Je zde také srovnávací studie osvobození sālokya, sāmīpya a sārūpya. Sāmīpya je lepší než sālokya. Oddaná služba je považována za osvobození s většími možnostmi a hovoří se o tom, jak jí dosáhnout. Pojednává se také o transcendentální úrovni, na niž člověk dospěje po dosažení úrovně oddanosti, neboli o postavení lásky k Bohu, o okrajových příznacích transcendentální lásky a o tom, jak se probouzí, o rozdílu mezi takzvanou láskou a transcendentální láskou na úrovni lásky k Bohu a o různých druzích nálad a vztahů, jež prožívají gopī při svých smyslných radovánkách, které se liší od světských radovánek a které jsou symbolickým zastoupením čisté lásky ke Kṛṣṇovi. Pojednává se také o bhakti smíšené s filosofickou spekulací, o výjimečnosti lásky gopī, o rozdílu mezi oddanou službou s bohatstvím a láskyplnou oddanou službou, o vznešeném postavení obyvatel Gókuly, o pořadí Kṛṣṇových přátel podle vznešenosti, o gopech a gopīch chovajících ke Kṛṣṇovi rodičovskou náklonnost a nakonec o naprosté výjimečnosti lásky gopī a Śrīmatī Rādhārāṇī. Popisuje se také, jak se mohou dostavit duchovní pocity, když je člověk byť jen napodobuje, a jak jsou vysoce nadřazené obyčejným náladám světské lásky, dále se popisují různé extáze, probuzení extáze, transcendentální vlastnosti, výjimečnost dhīrodātty, nejvyšší přitažlivost milostné lásky, znaky extáze, znaky stálé extáze, nálady rozdělené do pěti transcendentálních rysů přímé láskyplné služby a nepřímá láskyplná služba sedmi druhů. Nakonec je probíráno překrývání různých ras, śānta (neutralita), služebnictví, přijetí útočiště, rodičovská láska, milostná láska, přímý transcendentální požitek a požitek v odloučení, předběžné zalíbení a sláva Śrīmatī Rādhārāṇī.