CC Madhya 8.245

Verše 245 až 257 jsou všechno otázky a odpovědi mezi Śrī Caitanyou Mahāprabhuem a Rāmānandou Rāyem, prodchnuté snahou ukázat rozdíl mezi hmotnou a duchovní existencí. Vzdělání ve vědomí Kṛṣṇy je vždy transcendentální a je tím nejlepším druhem vzdělání. Hmotné vzdělání má za cíl rozvíjet hmotné uspokojování smyslů. Nad hmotným uspokojováním smyslů se nachází další negativní podoba poznání, zvaná brahma-vidyā neboli neosobní transcendentální poznání. Nad tímto brahma-vidyā neboli poznáním o neosobním Brahmanu stojí poznání o oddané službě Nejvyššímu Pánu, Viṣṇuovi. Toto poznání je vyšší. A ještě výše stojí oddaná služba Pánu Kṛṣṇovi, což je nejvyšší podoba vzdělání. Śrīmad-Bhāgavatam (4.29.49) uvádí: tat karma hari-toṣaṁ yat sā vidyā tan-matir yayā – „Nejlepší činností je činnost určená k potěšení Nejvyššího Pána a nejlepším vzděláním je vzdělání, které obohacuje naše vědomí Kṛṣṇy.“

Śrīmad-Bhāgavatam (7.5.23–24) dále uvádí:

Toto je výrok Prahlāda Mahārāje, který vyslovil jako odpověď na otázku svého otce. Prahlāda Mahārāja řekl: „Opěvovat Pána Viṣṇua nebo o Něm naslouchat, myslet na Něho, sloužit Jeho lotosovým nohám, uctívat Ho, modlit se k Němu, stát se Jeho služebníkem a přítelem a obětovat vše službě Jemu – to vše jsou různé způsoby oddané služby. O tom, kdo je zapojený v těchto činnostech, se rozumí, že dosáhl nejvyšší dokonalosti ve vzdělání.“