Existují dva druhy brahmacārīnů — jeden se vrátí domů, ožení se a žije jako hospodář, zatímco druhý, zvaný bṛhad-vrata, slibuje zůstat brahmacārīnem natrvalo. Ten se od duchovního učitele nevrací; zůstává s ním a později rovnou přijme sannyās. Nābhāga se od duchovního mistra dlouho nevracel, a proto si jeho bratři mysleli, že se rozhodl pro stav bṛhadvrata-brahmacarya. Nenechali mu tedy jeho podíl, a když se znenadání vrátil, dali mu jako podíl svého otce.

Nābhāga byl velmi naivní chlapec. Když tedy vyhledal svého otce, ten s ním měl soucit a doporučil mu, aby své prostředky k živobytí získal tím, že půjde za potomky Aṅgiry a využije chyb, kterých se dopustí při provádění yajñi.

Pro oddaného nemá hmotné bohatství význam, zatímco neoddaného spoutává stále více. Oddaný totiž ví, že vše hmotné je dočasné, zatímco neoddaný považuje takzvané štěstí, které je pomíjivé, za všechno na světě, a zapomíná na cestu seberealizace. Hmotné bohatství je pro něho tedy překážkou v duchovním rozvoji.

V Bhagavad-gītě (7.1) Pán doporučuje: mayy āsakta-manāḥ pārtha yogaṁ yuñjan mad-āśrayaḥ. Tím je naznačeno, že člověk musí vykonávat oddanou službu pod vedením oddaného nebo pod přímým vedením Nejvyšší Osobnosti Božství. Cvičit se sám, bez vedení duchovního mistra, však není možné. Podle pokynů Śrīly Rūpy Gosvāmīho je prvním úkolem oddaného přijmout pravého duchovního učitele, který je schopen ho naučit, jak zaměstnávat různé smysly transcendentální službou Pánu. Pán dále říká v Bhagavad-gītě (7.1): asaṁśayaṁ samagraṁ māṁ yathā jñāsyasi tac chṛṇu. Kdo chce poznat Nejvyšší Osobnost Božství, musí se držet Kṛṣṇových pokynů a následovat příkladu Mahārāje Ambarīṣe. Je řečeno: hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate. Bhakti znamená zaměstnávat své smysly ve službě pánovi smyslů, Kṛṣṇovi, který je známý též jako Hṛṣīkeśa nebo Acyuta. Obě tato slova se vyskytují i v těchto verších. Acyuta-sat-kathodaye, hṛṣīkeśa-padābhivandane. Slova Acyuta a Hṛṣīkeśa jsou také použita v Bhagavad-gītě. Bhagavad-gītā je kṛṣṇa-kathā vyslovená samotným Kṛṣṇou a Śrīmad-Bhāgavatam je také kṛṣṇa-kathā, neboť vše, co popisuje, se týká Kṛṣṇy.

Bhagavad-gītā (5.29) uvádí:

Lidé v hmotném světě si velice přejí žít v míru a blahobytu a v tomto verši Bhagavad-gīty dává návod k míru samotný Nejvyšší Pán: každý by měl pochopit, že Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je konečným vlastníkem všech planet. On je proto tím, komu patří požitek ze všeho dění—politického, společenského, kulturního, náboženského, hospodářského a tak dále. Pán dal v Bhagavad-gītě dokonalou radu a Ambarīṣa Mahārāja jakožto ideální panovník vládl celému světu jako vaiṣṇava, přičemž se řídil radami vaišnavských brāhmaṇů. Pokyn śāster zní, že brāhmaṇa sice může být velmi zběhlý v bráhmanských povinnostech a ve védském poznání, ale pokud není vaiṣṇava, pak nemůže dávat rady z pozice gurua.

Proto Mahārāja Ambarīṣa přijímal rady od brāhmaṇů, kteří byli čistými oddanými Pána (tan-niṣṭha-viprābhihitaḥ), protože obyčejní brāhmaṇové, kteří jsou pouze učenci nebo odborníky na provádění různých obřadů, nejsou způsobilí radit.

V moderní době existují zákonodárná shromáždění, jejichž členové jsou zmocněni k tomu, aby vytvářeli zákony pro blaho státu, ale podle tohoto popisu království Mahārāje Ambarīṣe má zemi či světu vládnout jeden hlavní panovník, jehož rádci jsou výhradně oddaní brāhmaṇové. Rádci nebo členy zákonodárného shromáždění nemají být profesionální politici a také je nemá vybírat nevědomá veřejnost. Správně je má určovat král. Je-li král či výkonná hlava státu oddaný a vládne-li zemi podle pokynů oddaných brāhmaṇů, budou všichni žít v míru a blahobytu. Když jsou král a jeho rádci dokonalí oddaní, nemůže být ve státě nepořádek. Všichni občané by se měli stát oddanými Pána, a pak automaticky vyvinou ušlechtilý charakter.

“Ten, kdo je neochvějně oddán Osobnosti Božství, má všechny dobré vlastnosti polobohů. Naproti tomu ten, kdo není oddaným Pána, má pouze hmotné předpoklady, které mnoho neznamenají. Je tomu tak proto, že setrvává na mentální úrovni, a nevyhnutelně ho bude přitahovat lesk hmotné energie.” (Bhāg. 5.18.12). Občané pod vedením krále vědomého si Kṛṣṇy se stanou oddanými a pak nebude potřeba zavádět každý den nové zákony pro nápravu života ve státě. Pokud budou občané vychováváni tak, aby se z nich stali oddaní, budou automaticky mírumilovní a čestní, a pokud je povede král, který je oddaný a přijímá rady oddaných, stát se nebude nacházet v hmotném, ale v duchovním světě. Všechny státy světa by proto měly následovat ideál vlády Mahārāje Ambarīṣe, popsaný v těchto verších.

K provádění obřadních obětí, jež jsou popsány ve Védách, jsou zapotřebí zkušení brāhmaṇové zvaní yājñika-brāhmaṇové. V Kali-yuze je jich však nedostatek. Obětí, doporučenou śāstrami pro tento věk, je proto saṅkīrtana-yajña (yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi su-medhasaḥ). Inteligentní člověk nebude zbytečně utrácet peníze na oběti, které pro nedostatek yājñika-brāhmaṇů v současném věku Kali není možné konat, a místo toho se bude věnovat provádění saṅkīrtana-yajñi. Bez náležitě vykonaných obětí pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství bude nedostatek deště (yajñād bhavati parjanyaḥ). Provádět yajñu je tedy nezbytné. Bez yajñi nastanou sucha, neporoste obilí a zavládne hladomor. Proto je královou povinností pořádat různé yajñi, jako například aśvamedha-yajñu, aby zajistil růst obilí. Annād bhavanti bhūtāni. Bez obilí budou lidé i zvířata hladovět. Proto je nezbytné, aby stát konal yajñu, neboť díky ní se lidé dosyta najedí. Brāhmaṇům a obětním knězům je pak třeba za jejich kvalifikovanou službu řádně zaplatit. Této odměně se říká dakṣiṇā. Ambarīṣa Mahārāja jakožto hlava státu konal všechny tyto yajñi za pomoci velkých osobností, jako byli Vasiṣṭha, Gautama a Asita. On sám se věnoval oddané službě, jež byla popsána výše (sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ). Král či hlava státu musí dohlédnout na to, aby vše probíhalo pod správným vedením, a sám musí být ideálním oddaným po vzoru Mahārāje Ambarīṣe. Musí se postarat o to, aby obilí rostlo i v pouštních oblastech, o jiných územích ani nemluvě.

Čistý oddaný, který se vyškolil ve zpívání a poslouchání svatého jména Pána a popisů Jeho slávy, vlastností, podoby, příslušenství a tak dále, se nikdy nezajímá o dosažení nebeských planet, jež jsou nesmírně drahé i polobohům.

“Oddaní, kteří jsou zaměstnáni pouze oddanou službou Nejvyšší Osobnosti Božství, Nārāyaṇovi, se nikdy nebojí žádných životních podmínek. Nebeské planety, osvobození a pekelné planety pro ně znamenají jedno a totéž.” (Bhāg. 6.17.28). Oddaný se nachází v duchovním světě neustále, a proto po ničem netouží. Nazývá se akāma neboli “prostý tužeb,” protože si nepřeje nic jiného než prokazovat transcendentální láskyplnou službu Nejvyšší Osobnosti Božství. Jelikož Mahārāja Ambarīṣa byl nesmírně vznešený oddaný Pána, vychovával své poddané tak, že se nezajímali o nic hmotného; dokonce ani o štěstí na nebeských planetách.

Nejenže se čistý oddaný nezajímá o dosažení vyšších planetárních soustav, ale dokonce ani o dokonalosti, které jsou výsledkem mystické yogy. Skutečnou dokonalostí je oddaná služba. Štěstí pocházející ze splynutí s neosobním Brahmanem nebo z osmi dokonalostí mystické yogy (aṇimā, laghimā, prāpti a tak dále) oddaného nijak netěší. To popsal Śrīla Prabodhānanda Sarasvatī:

Když oddaný dospěl do postavení, kdy milostí Pána Caitanyi prokazuje transcendentální láskyplnou službu Pánu, nepovažuje neosobní Brahman za nic lepšího než je peklo a hmotné štěstí na nebeských planetách je pro něho přeludem. Co se týče dokonalosti mystických sil, oddaný ji přirovnává k jedovatému hadovi, který nemá zuby. Mystický yogī se zvláště soustředí na to, aby ovládal své smysly, ale oddaný je používá ke službě Pánu (hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate), a proto nemusí vyvíjet žádné vedlejší úsilí na jejich ovládnutí. Ti, kteří jsou na hmotné úrovni, musejí smysly ovládat, ale oddaný zaměstnává všechny své smysly službou Pánu, a proto jsou již ovládnuté. Paraṁ dṛṣṭvā nivartate (Bg. 2.59). Jeho smysly nepřitahuje hmotný požitek. Přestože je hmotný svět plný utrpení, oddaný ho pokládá rovněž za duchovní, neboť vše je spojeno se službou Pánu. Rozdíl mezi duchovním a hmotným světem spočívá ve služebnické mentalitě. Nirbandhaḥ kṛṣṇa-sambandhe yuktaṁ vairāgyam ucyate. Když člověk nejedná v duchu služby Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou jeho činnosti hmotné.

Pokud se něco používá ve službě Pánu, není to hmotné a člověk by se toho neměl zříkat. Je možné se stejným nadšením stavět mrakodrap i chrám, ale jedná se o různé druhy úsilí, protože jedno je hmotné a druhé duchovní. Nesmíme přestat s duchovními činnosti jen proto, že se domníváme, že jsou hmotné. Nic z toho, co se pojí s Harim, Nejvyšší Osobností Božství, není hmotné. Oddaný, který to ví, se neustále věnuje pouze duchovním činnostem, a hmotné činnosti ho proto již nepřitahují (paraṁ dṛṣṭvā nivartate).

Přísná askeze podstupovaná v oddané službě je mnoha druhů. Například uctívání Božstev v chrámu vyžaduje různé náročné úkony. Śrī- vigrahārādhana-nitya-nānā-śṛṅgāra-tan-mandira-mārjanādau. Je nezbytné Božstva zdobit, udržovat chrám čistý, přinášet vodu z Gangy a Yamuny, den za dnem pokračovat v běžných činnostech, mnohokrát provádět ārati, chystat pro Božstvo prvotřídní pokrmy, připravovat šaty a tak dále. Člověk se tedy musí neustále věnovat různým činnostem, a toto vytrvalé úsilí je nepochybně askezí. Podobně i námaha spojená s přípravou knih, kázáním ateistům a rozdáváním literatury ode dveří ke dveřím je nepochybně askezí (tapo-yuktena). Tapo divyaṁ putrakā. Taková askeze je nezbytná. Yena sattvaṁ śuddhyet. Askeze v rámci oddané služby nás očišťuje od hmotné existence (kāmān śanair jahau) a právě ona je tím, co živou bytost přivádí do jejího věčného přirozeného postavení v oddané službě. Tímto způsobem se dokáže vzdát hmotných tužeb, a jakmile se od nich oprostí, vysvobodí se z koloběhu zrození a smrti, stáří a nemoci.

Anāsaktasya viṣayān yathārham upayuñjataḥ. Hmotné vlastnictví je přijatelné do té míry, do jaké ho lze využít v oddané službě. Ānukulyena kṛṣṇānu-śīlanam. Ānukūlyasya saṅkalpaḥ prātikūlyasya varjanam. Při kázání je zapotřebí mnoho věcí, které jsou považovány za hmotné. Oddaný by neměl lpět na tom, co vede k hmotnému zapletení, jako je dům, manželka, děti, přátelé a auta. Mahārāja Ambarīṣa všechny tyto věci měl, ale nelpěl na nich. To jsou účinky bhakti-yogy. Bhaktiḥ pareśānubhavo viraktir anyatra ca (Bhāg. 11.2.42). Ten, kdo je pokročilý v oddané službě, nelpí na hmotných věcech kvůli smyslovému požitku, ale bez připoutanosti je používá pro potřeby kázání a šíření Pánovy slávy. Anāsaktasya viṣayān yathārham upayuñjataḥ. Je možné přijmout vše do té míry, do jaké to lze použít ve službě Kṛṣṇovi.

Oddaný, který neustále slouží Pánu, se možná sám neumí dost dobře bránit, ale jelikož plně závisí na lotosových nohách Nejvyšší Osobnosti Božství, má vždy zaručenou ochranu Pána. Prahlāda Mahārāja řekl:

Oddaný je díky službě Pánu neustále ponořen v oceánu transcendentální blaženosti, a proto se nebojí žádné nepříznivé situace v hmotném světě. Pán také slibuje: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati—“Ó Arjuno, řekni celému světu, že oddaní Pána nebudou nikdy zničeni!” (Bg. 9.31). Kṛṣṇův disk, Sudarśana cakra, který neoddaným nahání hrůzu (pratyanīka-bhayāvaham), je vždy připravený oddané chránit. I když byl tedy Mahārāja Ambarīṣa plně vytížený oddanou službou, v jeho království neexistoval strach z ničeho zlého.

Dodržovat Ekādaśī-vratu a Dvādaśī-vratu znamená těšit Nejvyšší Osobnost Božství. Ti, kdo chtějí rozvíjet své vědomí Kṛṣṇy, musí pravidelně dodržovat Ekādaśī. Ambarīṣova královna byla stejně způsobilá jako on, a díky tomu pro něj nebylo žádnou překážkou žít rodinným životem. Slovo tulya-śīlayā je v této souvislosti významné. Pokud manželka není stejně způsobilá jako její muž, stane se život v domácnosti velmi obtížným. Cāṇakya Paṇḍita doporučuje, aby člověk v takové situaci okamžitě zanechal rodinného života a stal se vānaprasthou nebo sannyāsīnem:

Muž, který doma nemá matku a jehož manželka mu odporuje, by měl okamžitě odejít do lesa. Lidský život je určený výhradně k duchovnímu rozvoji, a proto manželka musí být v této snaze nápomocná. Jinak není rodinný život zapotřebí.

Je zřejmé, že když se Mahārāja Ambarīṣa obrátil na brāhmaṇy se svým dilematem, zda má přerušit půst, nebo čekat na Durvāsu Muniho, nebyli schopni dát mu jasnou odpověď. Vaiṣṇava je však nejinteligentnější osobou. Mahārāja Ambarīṣa se tedy v přítomnosti brāhmaṇů sám rozhodl, že se trochu napije vody, neboť tím bude půst přerušen, ale zároveň nedojde k porušení zásad pro uvítání brāhmaṇy. Ve Védách je řečeno: apo 'śnāti tan naivāśitaṁ naivānaśitam. Tento védský pokyn sděluje, že pití vody může být bráno jako jedení i nejedení. Někdy jsme svědky toho, že nějaký politický vůdce dodržující slib satyāgraha nejí, ale přitom pije vodu. S názorem, že napít se vody neznamená jíst, se Mahārāja Ambarīṣa rozhodl jednat tímto způsobem.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura podal význam celého tohoto verše, který vyslovil Durvāsā Muni, úplně jinak. Slovem nṛ-śaṁsasya chtěl Durvāsā říci, že král je krutý, ale Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura to vykládá tak, že všichni místní lidé oslavovali králův charakter. Říká, že nṛ znamená “všemi místními lidmi” a śaṁsasya znamená “toho (Ambarīṣe), jehož charakter byl oslavován”. Když je někdo hodně bohatý, často se ze svého bohatství pomate na rozumu, a proto je označován jako śriyā unmattasya, ale podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura tato slova znamenají, že Mahārāja Ambarīṣa nebyl pomatený kvůli penězům i přesto, že byl tak bohatý král, neboť již překonal poblouzněnost hmotným bohatstvím. Rovněž slovo īśa-māninaḥ je možno vyložit jinak: navzdory tomu, co si Durvāsā Muni myslel, měl král takovou úctu k Nejvyšší Osobnosti Božství, že neporušil pravidla Ekādaśī-pāraṇy, neboť se pouze napil vody. Tak se Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura zastává Ambarīṣe Mahārāje a všeho, co udělal.

Oddaného nemůže takzvaný mystický yogī přemoci. To bude doloženo neúspěchem Durvāsovy snahy ztrestat Mahārāje Ambarīṣe. Harāv abhaktasya kuto mahad-guṇāḥ (Bhāg. 5.18.12). Ten, kdo není čistým oddaným Nejvyššího Pána, nemá žádné dobré vlastnosti, bez ohledu na to, jak velký mystik, filozof nebo materialista může být. Pouze oddaný je vítězný za všech okolností, jak se ukáže v průběhu tohoto sporu mezi Durvāsou a Mahārājem Ambarīṣem.

Nārāyaṇa-parāḥ sarve na kutaścana bibhyati (Bhāg. 6.17.28). Čistý oddaný Nārāyaṇa se nebojí žádného hmotného nebezpečí. Je mnoho příkladů oddaných, jako byl Prahlāda Mahārāja, který — přestože mu bylo jen pět let — neměl vůbec strach, když ho jeho otec mučil. Oddaný by se tedy měl po vzoru Ambarīṣe Mahārāje a Prahlāda Mahārāje naučit snášet všechny nepříjemné situace v tomto světě. Oddaní jsou často trýzněni neoddanými, ale čistý oddaný plně závisí na milosti Nejvyšší Osobnosti Božství a nikdy není tímto nepřátelským jednáním znepokojen.

Mahārāja Ambarīṣa jakožto čistý oddaný neustoupil ani o píď navzdory nebezpečí, ani nepožádal Nejvyšší Osobnost Božství o ochranu. Byl pevný ve svém přesvědčení a je jisté, že v hloubi srdce pouze myslel na Nejvyšší Osobnost Božství. Oddaný se nikdy nebojí smrti, protože stále medituje o Nejvyšší Osobnosti Božství; nikoliv pro hmotný zisk, ale z povinnosti. Pán ovšem ví, jak svého oddaného ochránit. Slova prāg diṣṭam vyjadřují, že Pán již předem všechno věděl a zařídil, aby Jeho cakra Mahārāje Ambarīṣe ochránila. Této ochrany se oddanému dostává hned od úplného začátku jeho oddané služby. Kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati (Bg. 9.31). Jakmile člověk začne s oddanou službou, je ihned pod ochranou Nejvyšší Osobnost Božství. To rovněž potvrzuje Bhagavad- gītā (18.66): ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo mokṣayiṣyāmi. Ochrana přichází okamžitě. Pán je tak laskavý a milostivý, že poskytuje oddanému náležité vedení a veškerou ochranu, a oddaný díky tomu pokojně pokračuje v neustálém rozvoji vědomí Kṛṣṇy, chráněný před vnějšími rušivými vlivy. Had bývá podrážděný a připravený kdykoliv uštknout, ale i ten nejzákeřnější had je bezmocný, ocitne-li se uprostřed planoucího lesního požáru. I když může být nepřítel oddaného velice silný, je přirovnán k podrážděnému hadu vystavenému ohni oddané služby.

V Bhagavad-gītě (10.34) je řečeno: mṛtyuḥ sarva-haraś cāham—když Nejvyšší Osobnost Božství přijde jako smrt, jako svrchovaný vládce času, sebere všechno. Jinými slovy — veškeré bohatství, věhlas a vše, co máme, nám Nejvyšší Pán dal za nějakým účelem. Povinností odevzdané duše je plnit příkazy Nejvyššího. Nikdo je nesmí znevažovat. V této situaci Pán Brahmā odmítl ochránit Durvāsu Muniho před mocnou Sudarśana cakrou, kterou poslal Pán.

V hmotném světě existuje nespočet vesmírů a v nich nespočet Brahmů, Śivů a dalších polobohů. Ti všichni putují v tomto hmotném světě pod svrchovaným řízením Osobnosti Božství. Nikdo tedy nemůže soupeřit se silou Pána. I Pán Śiva odmítl poskytnout Durvāsovi ochranu, neboť také podléhal paprskům Sudarśana cakry vyslané Nejvyšší Osobností Božství.

Všechny velké a mocné osobnosti ve vesmíru, včetně Pána Brahmy a Pána Śivy, zcela podléhají Nejvyšší Osobnosti Božství. Nejvyšší Osobnost Božství je však zcela ovládána svým oddaným. Proč tomu tak je? Protože oddaný je anyābhilāṣitā-śūnya — nemá v srdci žádné hmotné touhy. Jeho jedinou touhou je neustále myslet na Nejvyššího Pána a na to, jak Mu co nejlépe sloužit. Pro tuto transcendentální vlastnost má Pán své oddané velice rád — a nejen své oddané, ale i oddané svých oddaných. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura říká: chāḍiyā vaiṣṇava-sevā nistāra pāyeche kebā — nikdo se nemůže vyprostit z hmotných pout, aniž by byl oddaným oddaného. Proto o sobě Caitanya Mahāprabhu říkal, že je gopī-bhartuḥ pada-kamalayor dāsa-dāsānudāsaḥ. Učil nás, abychom se nesnažili stát přímo služebníky Kṛṣṇy, ale služebníky Kṛṣṇova služebníka. Oddaní, jako je Brahmā, Nārada, Vyāsadeva a Śukadeva Gosvāmī, jsou přímí služebníci Kṛṣṇy, a ten, kdo se stane služebníkem Nārady, Vyāsadevy či Śukadevy—jako šest Gosvāmīch — je ještě více oddaný. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura proto říká: yasya prasādād bhagavat-prasādaḥ — pokud oddaný velice upřímně slouží duchovnímu učiteli, Kṛṣṇa ho bezpochyby obdaří svou přízní. Následovat pokyny oddaného je cennější než následovat přímo pokyny Nejvyšší Osobnosti Božství.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je soběstačný, ale k tomu, aby vychutnával svou transcendentální blaženost, potřebuje spolupráci svých oddaných. Například ve Vṛndāvanu Pán Kṛṣṇa stále vyhledává společnost svých oddaných — pasáčků krav a gopī — neboť díky nim vzrůstá Jeho transcendentální blaženost, přestože je sám o sobě úplný. Tyto čisté oddané, kteří dovedou expandovat energii blaženosti Nejvyšší Osobnosti Božství, má Pán velice rád. Nestačí Mu však pouze vychutnávat společnost svých oddaných — jelikož je neomezený, chce, aby i Jeho oddaných neomezeně přibývalo. Proto sestupuje do hmotného světa, s cílem přimět neoddané a vzpurné živé bytosti k návratu domů, zpátky k Bohu. Žádá je, aby se Mu odevzdaly, protože ve své neomezenosti chce neomezeně rozšiřovat řady svých oddaných. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je pokusem neustále zvětšovat počet čistých oddaných Nejvyššího Pána. Je bez pochyb, že oddaný, který pomáhá v této snaze uspokojovat Nejvyšší Osobnosti Božství, se dostává do pozice, kdy Nejvyššího Pána nepřímo ovládá. Přestože Nejvyšší Pán v plné míře oplývá šesti druhy bohatství, bez svých oddaných nepociťuje transcendentální blaženost. V této souvislosti můžeme uvést příklad velice bohatého člověka, který dokud nemá syna, nebude šťastný. Někdy dokonce vidíme, že si bohatí lidé adoptují syny, aby jejich štěstí bylo úplné. Čistý oddaný zná vědu, jak poskytovat transcendentální blaženost, a proto se neustále věnuje zvětšování Pánova transcendentálního štěstí.

Nejvyšší Pán je uctíván slovy brahmaṇya-devāya go-brāhmaṇa- hitāya ca. Je příznivcem brāhmaṇů. Durvāsā Muni byl nepochybně vznešený brāhmaṇa, ale byl neoddaný, a proto nedokázal obětovat vše oddané službě. Velcí mystičtí yogīni se zajímají hlavně sami o sebe. Důkazem toho je, že když Durvāsā Muni stvořil démona, aby zabil Mahārāje Ambarīṣe, král zůstal nehybně stát a modlil se k Nejvyšší Osobnosti Božství. Spoléhal výhradně na Pána. Když však Durvāsu Muniho z Pánovy svrchované vůle pronásledovala Sudarśana cakra, vyvedlo ho to z míry natolik, že prchal po celém světě a hledal úkryt v každém koutě vesmíru. Nakonec se ze strachu o život obrátil na Pána Brahmu, Pána Śivu a posléze i na Nejvyšší Osobnost Božství. Tolik si hleděl svého vlastního těla, že chtěl zabít tělo vaiṣṇavy. Postrádal tedy dobrou inteligenci. Jak může Nejvyšší Osobnost Božství vysvobodit někoho neinteligentního? Pán se snaží poskytovat veškerou ochranu svým oddaným, kteří se vzdali všeho proto, aby Mu mohli sloužit.

Dalším sdělením tohoto verše je, že připoutanost k domovu, manželce, dětem, přátelství, společnosti a lásce (dārāgāra-putrāpta) není tím, co by člověku získalo přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství. Ten, kdo je připoutaný k domácímu krbu a touhám po hmotném požitku, se nemůže stát čistým oddaným. Někdy má čistý oddaný možná určitý návyk nebo je přitahován k manželce, dětem a domovu, ale zároveň chce sloužit Nejvyššímu Pánu, jak nejlépe umí. Pán kvůli němu podnikne zvláštní kroky, aby odebral předměty jeho nesprávné připoutanosti, a tím ho zbavil ulpívání na ženě, domovu, dětech, přátelích a tak dále. To je zvláštní milost, kterou projevuje svému oddanému, aby ho přivedl zpátky domů, zpátky k Bohu.

V tomto verši je významné slovo sama-darśanāḥ. Čistý oddaný skutečně hledí na každého stejně, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (18.54): brahma-bhūtaḥ prasannātmā na śocati na kāṅkṣati / samaḥ sarveṣu bhūteṣu. Všeobecné bratrství je možné pouze u čistého oddaného (paṇḍitāḥ sama-darśinaḥ). Čistý oddaný je skutečně učený, neboť zná své přirozené postavení, postavení Nejvyšší Osobnosti Božství a také vztah mezi živou bytostí a Nejvyšším Pánem. Má tedy dokonalé duchovní poznání a je automaticky osvobozený (brahma-bhūtaḥ). Díky tomu je schopen vidět každého na duchovní úrovni a vnímat štěstí a neštěstí všech živých bytostí. Ví, že to, co je štěstím pro něho, přináší štěstí i druhým a to, co jemu působí neštěstí, sužuje i ostatní. Cítí proto se všemi. Slovy Prahlāda Mahārāje:

Lidé trpí hmotnými strastmi proto, že opomíjejí svůj vztah s Nejvyšší Osobností Božství. Hlavním zájmem čistého oddaného je proto přivést masy nevědomých lidí k vědomí Kṛṣṇy.

Takto hodnotil osvobození Śrīla Bilvamaṅgala Ṭhākura:

Bilvamaṅgala Ṭhākura poznal, že když člověk rozvine oddanou službu Nejvyšší Osobnosti Božství, která je pro něj přirozená, mukti před ním stojí se sepjatýma rukama a nabízí mu své služby. To znamená, že oddaný je již osvobozený a nemusí o různé druhy osvobození usilovat. Čistý oddaný získává osvobození automaticky, dokonce aniž by si ho přál.

Když chtěl Durvāsā Muni potrestat Mahārāje Ambarīṣe, znamená to, že chtěl způsobit bolest srdci Nejvyšší Osobnosti Božství, neboť Pán říká: sādhavo hṛdayaṁ mahyam — “Čistého oddaného nosím stále ve svém srdci.” Pán cítí stejně jako otec, kterého bolí, když jeho dítě sužuje bolest. Proto jsou přestupky u lotosových nohou oddaného tak závažné. Caitanya Mahāprabhu kladl velký důraz na to, aby se nikdo nedopouštěl přestupků u lotosových nohou oddaného. Tyto přestupky bývají přirovnány k šílenému slonu — když šílený slon vnikne do zahrady, celou ji zpustoší. Člověk si tedy musí dávat velký pozor, aby nepáchal přestupky u lotosových nohou čistého oddaného. Mahārāja Ambarīṣa se ve skutečnosti ničím neprovinil a Durvāsā Muni ho chtěl zbytečně a bezdůvodně potrestat. Mahārāja Ambarīṣa chtěl ukončit Ekādaśī-pāraṇu — součást své oddané služby pro potěšení Nejvyšší Osobnosti Božství — a proto se napil vody. Durvāsā Muni, přestože byl velký mystický brāhmaṇa, však neuměl situaci náležitě posoudit. To je rozdíl mezi čistým oddaným a takzvaným védským učencem. Oddaní jsou stále v Pánově srdci, a proto dostávají veškeré potřebné pokyny přímo od Něho, jak Pán sám potvrzuje v Bhagavad- gītě (10.11):

“Sídlím v jejich srdcích, a abych jim projevil zvláštní milost, zářící lampou poznání rozptyluji temnotu zrozenou z nevědomosti.” Oddaný nedělá nic, co by neschválil Nejvyšší Pán. Je řečeno: vaiṣṇavera kriyā-mudrā vijñeha nā bujhaya. Ani ten nejučenější a nejzkušenější člověk nedokáže pochopit jednání vaiṣṇavy, čistého oddaného. Nikdo by proto neměl čistého vaiṣṇavu kritizovat. Vaiṣṇava ví, co dělá — všechny jeho činy jsou naprosto správné, protože je pod stálým vedením Nejvyšší Osobnosti Božství.

Vaiṣṇava je vždy předmětem zášti neoddaných, a to dokonce i v případě, že neoddaným je shodou okolností vlastní otec. Praktickým příkladem je Hiraṇyakaśipu, který nenáviděl Prahlāda Mahārāje. Jeho nenávist však ublížila jemu samotnému, nikoliv Prahlādovi. Vše, co Hiraṇyakaśipu proti svému synovi podnikl, bral Nejvyšší Pán velice vážně, a když se démon chystal Prahlāda zabít, Pán se osobně zjevil a zabil Hiraṇyakaśipua. Služba vaiṣṇavovi se postupně hromadí a stává se pro oddaného trvalým přínosem. Také činnosti, které mají oddanému ublížit, se sčítají a nakonec přivodí tomu, kdo je páchá, pád. Dokonce i tak velký brāhmaṇa a mystický yogī, jako byl Durvāsā, se kvůli přestupku u lotosových nohou Mahārāje Ambarīṣe, čistého oddaného, ocitl v obrovském nebezpečí.

Říká se, že drahokam má velkou cenu, ale na hlavě hada je nebezpečný, navzdory své hodnotě. Podobně platí, že když materialistický neoddaný dosáhne úspěchu v učenosti a zdrženlivosti, tento úspěch je nebezpečný pro celou společnost. Takzvaně učení vědci například vynalezli atomové zbraně, které ohrožují celé lidstvo. Proto je řečeno: maṇinā bhūṣitaḥ sarpaḥ kim asau na bhayaṅkaraḥ. Had s drahokamem na své kápi je stejně nebezpečný jako had, který žádný drahokam nemá. Durvāsā Muni byl učený brāhmaṇa obdařený mystickou silou, ale jelikož postrádal šlechetné chování, nevěděl, jak svou sílu použít. Byl proto nesmírně nebezpečný. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, není nikdy nakloněn nebezpečné osobě, která zneužívá mystické síly pro své osobní cíle. Řízením přírodních zákonů se tedy zneužití síly nakonec nestává zdrojem nebezpečí pro společnost, ale pro toho, kdo jí zneužívá.

Madhva Muni v této souvislosti cituje z Garuḍa Purāṇy:

Poučením, které bychom si z tohoto vyprávění o Mahārājovi Ambarīṣovi a Durvāsovi Munim měli vzít, je, že všichni polobozi, včetně Pána Brahmy a Pána Śivy, podléhají Pánu Viṣṇuovi. Když tedy někdo napadne vaiṣṇavu, pak ho Viṣṇu, Nejvyšší Pán, potrestá, a nikdo — ani Pán Brahmā nebo Pán Śiva — ho nedokáže ochránit.