Jak již bylo uvedeno, pro toho, kdo je příliš ovlivněn hmotou, je velmi těžké pochopit osobní povahu Nejvyšší Absolutní Pravdy. Lidé poutaní k tělesnému pojetí života jsou obvykle tak pohrouženi do materialismu, že je pro ně téměř nemožné pochopit, jak může být Nejvyšším nějaká osoba. Tito materialisté si nedovedou ani představit, že existuje transcendentální tělo, které je nepomíjivé, plné poznání a věčně blažené. V materialistickém pojetí je tělo pomíjivé, plné nevědomosti a utrpení. Proto když lidé slyší o osobní podobě Pána, v mysli mají obvykle stále tuto představu o těle. Pro takové materialisty je svrchovanou podoba obrovského hmotného projevu, a následkem toho se domnívají, že Nejvyšší je neosobní. Jelikož jsou příliš pohrouženi do hmotného života, představa, že živá bytost zůstane osobností i po vysvobození z hmoty, jim nahání hrůzu. Když jsou poučeni, že duchovní život je také individuální a osobní, mají strach stát se znovu osobami, a tak přirozeně dávají přednost jakémusi splynutí s neosobní prázdnotou. Živé bytosti obvykle přirovnávají k bublinám v oceánu, které s ním splynou — to je nejvyšší dokonalost duchovní existence, které lze dosáhnout bez projevené individuální osobnosti. Toto je jistý stav života, který nahání strach a ve kterém chybí dokonalé poznání duchovního bytí. Mnoho lidí navíc nedokáže duchovní existenci porozumět vůbec. Jelikož byli zaskočeni mnoha teoriemi a protiklady mezi různými druhy filozofické spekulace, jsou znechuceni či rozhněváni a dojdou k pošetilému závěru, že žádná svrchovaná příčina neexistuje a vše je z konečného hlediska prázdnota. Všichni tito jedinci se nacházejí v chorobném stavu žití. Někteří příliš ulpívají na hmotě, a proto nevěnují duchovnímu životu pozornost, jiní chtějí splynout se svrchovanou duchovní příčinou a další nevěří ničemu, neboť se v beznaději rozhněvali na duchovní spekulace všeho druhu. Tato poslední skupina přijímá útočiště v nějakém druhu opojení a jejich následné halucinace jsou někdy pokládány za duchovní vize. Člověk se musí zbavit všech tří úrovní připoutanosti k hmotnému světu: zanedbávání duchovního života, strachu z osobní duchovní totožnosti a představy o prázdnotě, pocházející ze zklamání v životě. Aby se od těchto tří druhů hmotného pojetí života oprostil, musí se pod vedením pravého duchovního učitele zcela odevzdat Pánu a řídit se pravidly a usměrňujícími zásadami života věnovaného oddané službě. Vrcholné stádium života plného oddanosti se nazývá bhāva a prema, transcendentální láska k Bohu.

Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.4.15-16), dílo popisující vědu, kterou je oddaná služba, uvádí:

“Nejprve musí mít člověk počáteční touhu po seberealizaci. To ho přivede na úroveň, kdy vyhledává společnost duchovně pokročilých osob. V dalším stádiu dostane zasvěcení od pokročilého duchovního učitele a podle jeho pokynů se tento začínající oddaný zapojí do procesu oddané služby. Vykonáváním oddané služby pod vedením gurua se oprostí od veškeré hmotné připoutanosti, získá stálost v seberealizaci a chuť k naslouchání o Absolutní Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇovi. Tato chuť vede k připoutanosti k vědomí Kṛṣṇy, která dozrává v bhāvu neboli stádium předcházející transcendentální lásce k Bohu. Skutečná láska k Bohu se nazývá prema a je nejdokonalejším stádiem života.” Na této úrovni oddaný nepřetržitě prokazuje transcendentální láskyplnou službu Pánu. Pozvolným procesem oddané služby pod vedením pravého duchovního učitele tedy může dosáhnout nejvyššího stádia, osvobozený od veškeré hmotné připoutanosti, strachu ze své individuální duchovní osobnosti a zklamání, které vede k filozofii prázdnoty. Tak může nakonec dospět do sídla Nejvyššího Pána.