Śrīmad-bhāgavatam 1.8.27

Živá bytost nemůže žít, aniž něco vlastní. Nemůže si tedy v pravém slova smyslu odříkat. Živá bytost se něčeho zříká jen proto, aby získala něco ještě cennějšího. Student obětuje své dětinské sklony, aby dosáhl lepšího vzdělání. Služebník opouští své staré místo, aby nastoupil na lepší. Stejně tak oddaný se nezříká hmotného světa pro nic za nic, ale pro skutečné duchovní hodnoty. Śrīla Rūpa Gosvāmī, Sanātana Gosvāmī a Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī a další se vzdali své světské okázalosti a blahobytu ve prospěch služby Pánu. Ze světského hlediska to byli velice význační lidé. Gosvāmī byli ministři vlády v Bengálsku a Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī byl synem velkého zamindara své doby. Vše však opustili, aby získali něco, co bylo ještě vyšší než jejich předchozí vlastnictví. Oddaní většinou nemají příliš velký hmotný blahobyt, ale mají velice tajný poklad — lotosové nohy Pána. K tomu se váže velice pěkný příběh. Śrīla Sanātana Gosvāmī vlastnil zázračný kámen a nechal ho ležet na hromadě odpadků. Jeden chudý člověk ho zvedl, ale pak začal přemýšlet o tom, proč byl ten drahocenný kámen zrovna mezi odpadky. Požádal proto Sanātanu, aby mu dal to nejcennější co měl, a Śrīla Sanātana Gosvāmī mu dal svaté jméno Pána. Slovo akiñcana označuje toho, kdo nemůže dát nic hmotného. Skutečný oddaný, mahātmā, nikomu nic hmotného nedá, protože všech hmotných věcí již zanechal. Může ale dát to nejvyšší a nejcennější — Osobnost Božství, protože Pán je jediný majetek skutečného oddaného. Zázračný kámen Sanātany Gosvāmīho, vyhozený na smetí, nebyl jeho majetkem; jinak by byl uložen na lepším místě. Tento příklad má přesvědčit začínající oddané o tom, že hmotná přání a duchovní pokrok jdou špatně dohromady. Dokud nejsme schopni vidět všechno jako duchovní, ve vztahu se Svrchovaným Pánem, musíme vždy rozlišovat mezi duchem a hmotou. Duchovní mistr, jakým byl Śrīla Sanātana Gosvāmī, osobně má schopnost vidět ve všem duchovní podstatu, ale dává nám tento příklad proto, neboť nám takový duchovní pohled chybí.

Rozvoj hmotného pohledu nebo hmotné civilizace je velikou překážkou duchovnímu rozvoji. Hmotný rozvoj připoutává živou bytost k hmotnému tělu, což přináší všemožná hmotná strádání. Hmotný rozvoj se nazývá anartha neboli věci, které jsou nechtěné. Je to skutečně tak. V rámci současného hmotného rozvoje kupujeme rtěnky za padesát korun a existuje mnoho nechtěných věcí, které jsou vesměs výplody hmotného pojetí života. Všemi těmito nechtěnými věcmi jsme jen rozptýleni a lidská energie přichází nazmar, aniž bychom dosáhli duchovní realizace, která je prvořadou nutností lidského života. Pokusy letět na Měsíc jsou jen dalším příkladem mrhání energie, protože i když se na Měsíc dostaneme, nevyřeší to životní problémy. Oddaní Pána se nazývají akiñcanové, jelikož nemají prakticky žádné hmotné bohatství. Veškeré hmotné bohatství je výplodem tří kvalit hmotné přírody, který nás dělí od účinků duchovní energie. Proto čím méně těchto hmotných věcí vlastníme, tím větší máme naději na duchovní pokrok.

Nejvyšší Osobnost Božství nemá žádný přímý styk s hmotnými činnostmi. Všechny Jeho činy a skutky, i když jsou projevené v tomto hmotném světě, jsou duchovní a zcela neovlivněné kvalitami hmotné přírody. V Bhagavad-gītě Pán praví, že všechny Jeho činnosti, i Jeho příchod do hmotného světa a odchod z něj, jsou transcendentální, a ten, kdo to dokonale ví, se už nenarodí v hmotném světě a půjde zpátky k Bohu.

Hmotnou nemoc zapříčiňuje touha vládnout hmotné přírodě. Tato touha je plodem vzájemného působení tří kvalit přírody, a ani Pán ani oddaní po takovém falešném požitku netouží. Pán a oddaní se proto nazývají nivṛtta-guṇa-vṛtti. Svrchovaný Pán je dokonalý nivṛtta-guṇa-vṛtti, neboť Jeho nikdy nepřitahují kvality hmotné přírody, zatímco živé bytosti tuto tendenci mají a některé z nich jsou iluzorní přitažlivostí hmotné přírody polapeny.

Jelikož Pán je majetkem oddaných a oddaní jsou na oplátku majetkem Pána, oddaní jsou jistě transcendentální vůči kvalitám hmotné přírody. To je přirozený závěr. Tito ryzí oddaní se liší od těch, jejichž oddanost je smíšena s touhou zmírnit své strádání nebo chudobu, se zvídavostí nebo spekulativními sklony. Ryzí oddaní a Pán jsou spolu vzájemně transcendentálně spojeni. Co se týče ostatních, těm Pán nemá co opětovat, a proto se nazývá ātmārāma neboli spokojený Sám v Sobě. Takto spokojený v Sobě je pánem všech monistů, kteří usilují o splynutí s Jeho bytím. Tito monisté splynou s osobní září Pána zvanou brahmajyoti, ale oddaní vstupují do transcendentálních zábav Pána, které bychom nikdy neměli mylně pokládat za hmotné.