ŚB 1.10.14

V hastināpurském paláci žily stovky žen. Všechny měly ke Kṛṣṇovi citové pouto a všechny také byly Jeho příbuzné. Když viděly, že Kṛṣṇa odchází z jejich paláce do Svého domova, cítily velikou úzkost a jako obvykle jim po tvářích začaly téci slzy. Zároveň si však myslely, že slzy by v takové chvíli mohly Kṛṣṇovi přivodit nějaké neštěstí, a proto je chtěly zadržet. Bylo to pro ně těžké, protože slzy nelze zastavit. Utíraly si je z očí a srdce jim bušila. Manželky a snachy zemřelých bojovníků z toho důvodu nikdy nepřišly s Kṛṣṇou do přímého styku. Všechny tyto ženy však o Něm a o Jeho velkých činech slyšely, a tak na Něho myslely, hovořily o Něm, o Jeho jménu, slávě atd., a vytvořily si stejná citová pouta jako ti, kteří se s Ním přímo stýkali. To znamená, že každý, kdo myslí na Kṛṣṇu, mluví o Kṛṣṇovi nebo uctívá Kṛṣṇu, k Němu bude přímo či nepřímo připoutaný. Jelikož Kṛṣṇa je absolutní, není žádný rozdíl mezi Jeho jménem, podobou, vlastnostmi atd. K důvěrnému oživení našeho osobního vztahu s Kṛṣṇou může dojít tím, že o Něm hovoříme, nasloucháme nebo na Něho vzpomínáme. Dochází k tomu díky duchovní energii.