Spojování dvou svĕtů

San Francisco, 5. července 1970

Šríla Prabhupáda se zúčastnil Ratha-játry v San Francisku. Byl chladný a vĕtrný den a k průvodu Pána Džagannátha parkem Golden Gate se připojilo na deset tisíc lidí. Šríla Prabhupáda tančil v ulicích spolu s dalšími tisíci účastníky průvodu, krátce oslovil ohromný dav v otevřeném amfiteátru na pláži a přihlížel, jak jeho žáci rozdávají vegetariánskou hostinu, prasádam, tisícům přítomných. Ale nejvĕtší radost mu udĕlalo, když na pláž dorazil jeden oddaný s nĕkolika signálními výtisky prvního dílu jeho knihy Krišna, Nejvyšší Osobnost Božství.

V hloučku oddaných a zvĕdavců vzal jeden výtisk do ruky a začal obdivovat obálku s barevným obrázkem Rádhy a Krišny. Byl to objemný svazek o rozmĕrech témĕř třicet krát dvacet centimetrů, se zářivĕ stříbrným obalem, na kterém svítila velká červená písmena: „KṚṢṆA“. V rukách Šríly Prabhupády působila kniha jako malý transcendentální zázrak.

Zvĕdaví přihlížející se tlačili co nejblíž a nakukovali mu přes rameno. A když Prabhupáda s úsmĕvem knihu otevřel, nešetřili hlasitou chválou. Prabhupáda zkoumal ilustrace, tisk, papír a vazbu. „Velmi hezké,“ řekl a začetl se do textu na jedné stranĕ. Potom vzhlédl a prohlásil, že právĕ vyšla nesmírnĕ cenná kniha Krišna, kterou by si mĕl každý přečíst. Pozvedl knihu do výšky a vybídl všechny, kdo mají zájem, aby si jeden z výtisků, které před ním ležely, zakoupili.

Vzápĕtí se k nĕmu začaly natahovat ruce s desetidolarovými bankovkami a kupci se jeden přes druhého hlasitĕ dožadovali nových knih. Prabhupáda okamžitĕ všechny výtisky prodal a pro sebe si nenechal ani jeden.

Pro oddané Prabhupádovo prodávání knihy o Krišnovi představovalo vyvrcholení celé Ratha-játry. Shromáždili se nad zakoupenými knihami a diskutovali o Krišnových zábavách a vlivu, jaký bude mít kniha na lidi v Americe.

Brahmánanda vyprávĕl, jak v roce 1967 Prabhupáda vĕnoval v New Yorku svůj první výtisk Učení Pána Čaitanji Satjavratovi. Knihu mu přinesli, právĕ když sedĕl ve svém pokoji na Druhé avenue a rozmlouval se Satjavratou, žákem, který přestal docházet do chrámu kvůli malicherným hádkám se svými duchovními bratry. Prabhupáda si výtisk láskyplnĕ prohlédl a pak ho dal Satjavratovi darem.

Brahmánanda s ohromením sledoval, jak se Prabhupáda vzdává jediného výtisku své knihy, který mĕl k dispozici. Pomáhal při vydání knihy a vĕdĕl, kolik její napsání stálo Prabhupádu sil a s jakou dychtivostí čekal celý rok na její vytištĕní. A přece když kniha dorazila, okamžitĕ ji daroval žákovi, který si to ani nezasluhoval. Satjavrata si knihu vzal, podĕkoval a odešel. Nikdy víc se již mezi oddanými neobjevil.

Ačkoliv Šríla Prabhupáda chtĕl, aby jeho žáci rozdávali literaturu o vĕdomí Krišny se stejným nadšením jako on, nikdo nevĕdĕl, jak to prakticky dĕlat. Nĕco jiného bylo rozdávat časopis a žádat o malý příspĕvek – ale velké knihy v pevné vazbĕ? Když v dubnu 1967 dorazila do New Yorku lodní zásilka Učení Pána Čaitanji, pronajali si oddaní nákladní auto, vyzvedli knihy v přístavu a složili je na Druhé Avenue. Potom je rozeslali do středisek ISKCONu v Los Angeles, San Francisku, Bostonu, Montrealu a jinde. A tam také knihy zůstaly ležet.

Nĕkteří oddaní se pokoušeli inzerovat v časopisech nebo dávali knihy do komise v knihkupectvích. Ale knihy se neprodávaly. Způsob, jak prodat tyto objemné knihy v pevných vazbách, zůstával tajemstvím, dokud nedošlo k jednomu náhodnému, ale důležitému objevu.

Jednoho dne roku 1971 zastavili v San Francisku dva brahmačáríni vracející se z kírtanu u místní benzínové pumpy. Když si pumpař přišel k okénku pro peníze, ukázal mu jeden z oddaných knihu o Krišnovi. Prodavače kniha zaujala a oddaní mu začali vysvĕtlovat, jakým přínosem je pro človĕka vĕdomí Krišny. Když mu pak navrhli, aby si místo penĕz za benzín vzal knihu, souhlasil.

Překvapení brahmačáríni dostali nápad. Hned dalšího dne se vydali s nĕkolika knihami Krišna před obchod s potravinami a opĕt mĕli úspĕch – tentokrát prodali dvĕ knihy.

Kéšava, prezident sanfranciského chrámu, telefonoval svému nadřízenému členu GBC (a bratrovi) Karandharovi do Los Angeles, aby mu sdĕlil, co se stalo. „Je to hotový zázrak!“ jásal Kéšava. Karandhar ho vybídl, ať experimentují s osobním prodejem knih dál, a brzy se v sanfranciském chrámu utvořila skupina asi šesti oddaných, kteří chodili po domech a nabízeli lidem knihy v jejich bytech. Když Buddhimanta začal prodávat až pĕt knih dennĕ, inspirovalo to i oddané v ostatních chrámech, zvláštĕ v Los Angeles, San Diegu a Denveru. Každý, kdo to zkusil a nĕjakou knihu prodal, propadl radostnému vzrušení.

Zkušenosti a svĕdectví oddaných prodávajících knihy Šríly Prabhupády popisují zvláštní prožitky, odlišné od uspokojení mladých lidí, kteří náhodnĕ objevili nĕjakou techniku prodeje slibující velké zisky. Rozdíl spočíval v tom, že rozdávání knih konané jako oddaná služba Krišnovi vede k transcendentální extázi, která daleko převyšuje i tu nejvĕtší radost z hmotných požitků.

Bĕžné obchodování s knihami se od prodeje literatury o vĕdomí Krišny liší stejnĕ jako hmotný život od duchovního. Ten, kdo pohlíží na duchovní život z materialistického hlediska, tomu nemůže nikdy porozumĕt. Bhaktisiddhánta Sarasvatí přirovnal takové empirické pokusy porozumĕt extázi vĕdomí Krišny k pokusům ochutnat med olizováním sklenice zvenčí.

Mladí muži a ženy, kteří začínali rozdávat knížky, si uvĕdomovali, že Šríla Prabhupáda je zachránil od promarnĕného života tím, že jim daroval nauku o vĕdomí Krišny, a sami chtĕli totéž dávat ostatním. Takové kázání spojené s rozdáváním Prabhupádových knih pro nĕ bylo zdrojem duchovní extáze.

V polovinĕ roku 1971 chrámy týdnĕ prodávaly stovky výtisků knihy Krišna. Karandhar, manažer Prabhupádova Knižního fondu, začal Šrílovi Prabhupádovi a do severoamerických chrámů rozesílat sankírtanové zpravodaje. Zveřejňování údajů o prodaných knihách v jednotlivých chrámech vyvolalo duch soutĕžení. Karandharův zpravodaj z prosince 1971 shrnul výsledky uplynulého roku a vybízel všechny oddané k ještĕ vĕtšímu nasazení.

O vyvrcholení celoročního sankírtanu se však nepostaral zpravodaj, nýbrž Prabhupáda osobnĕ. V dopise Kéšavovi, „králi“ distribuce knihy Krišna, napsal:

Kopie tohoto dopisu byly rozeslány do všech středisek ISKCONu. Prabhupáda sice bĕžnĕ udĕloval požehnání všem oddaným, ale nikdo nepamatoval, že by nĕkomu řekl, že mu Krišna požehná „miliónkrát“!

Přestože Prabhupáda ve svých dopisech obvykle udĕloval pokyny jednomu konkrétnímu oddanému, vĕtšinou mĕly tyto pokyny obecnou platnost; a v tomto případĕ jasnĕ všem žákům naznačovaly, jaký úkol považuje za nejdůležitĕjší: rozdávání knih.

Prabhupáda usiloval o to, aby literaturu se svĕtskými námĕty nahradila literatura transcendentální. V každé domácnosti by mĕla být alespoň jedna kniha o vĕdomí Krišny. Stačí, aby si nĕkdo přečetl i jen jedinou stránku, a jeho život se může obrátit k dokonalosti. „Jestliže se jedno procento čtenářů stane oddanými,“ napsal, „zmĕní to celý svĕt.“ Zatímco obchodníci, kteří se zabývají zásilkovým prodejem zboží, se spokojují s pĕtiprocentní úspĕšností odbytu, Šríla Prabhupáda hovořil ještĕ o menším množství – jednom procentu lidí, kteří by se mohli po obdržení knihy stát čistými oddanými. Pán Krišna totéž potvrzuje v Bhagavad-gítĕ: „Z mnoha tisíců lidí snad jenom jeden človĕk usiluje o dokonalost a z tĕch, kteří dokonalosti dosáhli, Mĕ sotva jeden vpravdĕ zná.“ K tomu, aby se svĕt stal vĕdomým Krišny, by tedy bylo třeba rozšířit milióny výtisků transcendentální literatury.

Šríla Prabhupáda chtĕl, aby jeho žáci vĕdĕli, proč mají jeho knihy rozdávat, a vysvĕtloval jim to ve svých dopisech.

Džajádvaitovi napsal:

Džagadíšovi napsal:

Prabhupáda trval na tom, aby oddaní stále pokračovali ve všech hlavních programech hnutí, jako je uctívání Božstev, zpívání Hare Krišna na veřejnosti a pořádání veřejných přednášek. Všechny tyto programy byly důležité. Ale šíření knih mĕlo všechny ostatní programy doprovázet, kdykoliv to bude možné. Jednomu sannjásínovi, jehož hlavním úkolem bylo přednášet veřejnosti, Prabhupáda napsal:

V jednom dopise Bhagavánovi dásovi do Francie Prabhupáda vysvĕtloval totéž: „Jak velký účinek může mít tvé tříminutové kázání? Zato když si lidé koupí jednu knihu, může to zmĕnit celý jejich život.“

Další zlom v distribuci knih nastal na konci roku 1972. Rok předtím využili oddaní vánočního období k prodávání Krišnových knih po domácnostech, ale nikdo si neuvĕdomil, jaké možnosti vánoční svátky ve skutečnosti nabízejí.

Ráméšvar: Vánoční maratón se zrodil zcela náhodnĕ v Los Angeles 22. prosince 1972. Pochopitelnĕ jsme si všimli, že do obchodů chodí více lidí a že zůstávají otevřené nĕkdy až do půlnoci. Žili jsme tehdy v Los Angeles velkou soutĕží o ceny, která právĕ vrcholila. Já jsem mĕl místo před obchodem Burbank Zody’s. Celý den jsem prodával časopisy jako šílený a podařilo se mi rozdat 650 časopisů a vybrat 350 dolarů. Mohlo být tak deset hodin večer. Kolem desáté večer jsem už byl přesvĕdčený, že jsem vytvořil nový svĕtový rekord ISKCONu a že mĕ ten den nemůže nikdo překonat. I když v obchodĕ mĕli otevřeno až do půlnoci, ruch pomalu začínal slábnout, a tak jsem začal přemýšlet o návratu domů: „Všichni už jsou určitĕ zpátky, nikdo se nevrací pozdĕji než v osm. Nemĕl bych to už protahovat, určitĕ na mĕ všichni čekají.“ Takhle mĕ moje mysl přesvĕdčovala, abych se vrátil.

Zprávy o úspĕšném rozdávání knih v Los Angeles a na dalších místech ve Spojených státech Prabhupádu potĕšily a udivily. Přestože ho zamĕstnávala spousta jiných záležitostí z nejrůznĕjších konců svĕta, nechal všechno stranou a vychutnával úžasné vítĕzství, kterým se stalo rozdávání knih v Americe. Okamžitĕ si zavolal svého osobního tajemníka a pustil se do diktování dopisů.

Téhož dne nadiktoval Prabhupáda dopis pro Karandhara.

Pochvalné dopisy Šríly Prabhupády oceňující vánoční maratón a ujišťující oddané, že se vrátí zpátky k Bohu, představovaly do nového roku úžasnou povzbuzující injekci. Oddaní pokračovali v hledání nových způsobů prodeje a míst pro distribuci knih. Nové rekordy neustále lámaly staré a oddaní dĕlali stále vĕtší a odvážnĕjší plány do budoucna.

Praghóš: Chodil jsem pravidelnĕ do detroitského chrámu na večerní přednášky a dĕlal jsem takovou zvláštní práci, abych pomohl oddaným s přípravou chrámu. Každý večer jsem tam maloval a pozoroval jsem, jak se oddaní vracejí ze sankírtanu. Vypadali vždycky velice nadšenĕ a mnĕ pořád vrtalo hlavou, co tam venku asi dĕlají, že se vracejí v takovéhle náladĕ. Stál jsem na štaflích, maloval jsem a poslouchal oddané, jak sedí na podlaze, popíjejí horké mléko a povídají. Vyprávĕli si, jak kdo u koho zazvonil a co se pak stalo a co se dĕlo dál – bylo to pro mĕ úžasnĕ zajímavé.

Tripurári: Můj vztah ke Šrílovi Prabhupádovi vždy existoval víceménĕ na dálku a v terénu. Zatímco mnoho starších oddaných Prabhupáda vycvičil osobnĕ, já jsem takovým výcvikem nikdy neprošel. Šríla Prabhupáda mĕ spíše vedl z nitra mého srdce. Myslím, že všichni naši distributoři knih na tom byli podobnĕ. Prožívali pocit neuvĕřitelné blízkosti s Prabhupádou, i když se s ním osobnĕ nikdy příliš nestýkali. Jejich blízkost a pocit důvĕrné známosti pramenily ze služby, kterou vykonávali. Ze služby, o které Prabhupáda prohlašoval, že pro nĕj znamená vše.

V létĕ roku 1973 přišli oddaní na to, že na koncertech mohou rozdat stovky knížek Krišna bĕhem nĕkolika hodin. Trojdílná knížka o Krišnovi v kapesním vydání s předmluvou George Harrisona přitahovala především mladé lidi. Ráméšvar napsal Prabhupádovi do Londýna, že chrám v Los Angeles distribuuje dva tisíce tĕchto knížek týdnĕ a že na jednom koncertĕ oddaní rozprodali za dvĕ hodiny šest set knih.

Oddaní v Los Angeles se rozhodli, že Tripurári s nĕkolika dalšími úspĕšnými sankírtanovými oddanými budou cestovat po jednotlivých chrámech ISKCONu a předávat svoje zkušenosti. Ráméšvar napsal Prabhupádovi: „Milostí Šrí Šrí Rukminí-Dvárakádhíše (Božstev v losangeleském chrámu) můžeme vyslat celou řadu oddaných do jiných center. To je skutečné bohatství Nové Dváraky.“ Šríla Prabhupáda odpovĕdĕl 3. srpna.

Sura: Vaišéšika se mnou prodával knížky na letišti. Přistupoval k lidem a říkal: „Jak se vám daří, pane? Sláva sankírtanovému hnutí Šrí Krišny, které je nejvĕtším požehnáním celému lidstvu, protože očišťuje srdce.“ Přímo podle knihy opakoval modlitby Šikšáštaky Pána Čaitanji a zároveň tím knihu prodával. Jsou to knížky, které mají na obálce obrázky Krišny nebo náboženské výjevy, a oddaní nĕkdy nemohli pochopit, jak by takovéto vĕci mohly lidi oslovit. Ale Prabhupáda si přál, abychom je šířili. Říkal, že musíme vysvĕtlovat, k čemu jsou takové knihy dobré. Když se jeden oddaný zeptal Prabhupády, co bychom mĕli při rozdávání knížek říkat, Prabhupáda odpovĕdĕl veršem kṛṣṇe sva-dhāmopagate. To znamená, že Šrímad-Bhágavatam září jako slunce, které vyšlo, aby lidem v tomto temném vĕku poskytlo náboženství. My jsme tedy opakovali tento verš a šířili tak knihy s vírou.

Na letišti jsme se setkávali s profesory, právníky a dalšími lidmi, kteří byli ochotni se s námi zastavit a hovořit. Napadali nás, takže jsme museli neustále obhajovat Prabhupádovy knížky, jeho hnutí i jeho samotného, což bylo náročnĕjší, než když jsme žebronili od ženských na parkovišti padesát centů za balíček vonných tyčinek. Ukazovali jsme Prabhupádovy knihy učencům, setkávali jsme se s májávádíny, vĕdci, obchodníky a různými inteligentními lidmi z Chicaga, New Yorku, Los Angeles a San Diega. Byli mezi nimi nesmírnĕ chytří a nepřístupní lidé. Tím, že jsme s nimi museli svádĕt duchovní potyčky a obhajovat naše hnutí, jsme začali dozrávat v pochopení Prabhupádových knih a v tom, jak je přesvĕdčivĕ předkládat lidem, kteří žádné jiné názory než svoje nechtĕli ani slyšet. Nutilo nás to k tomu, abychom Prabhupádovy knížky opravdu studovali.

V rozdávání knih došlo k dalšímu velkému kroku kupředu, když se do Spojených států vrátil Tamál Krišna Gósvámí, který působil čtyři roky v Indii jako Prabhupádův tajemník pro indickou zónu. Připojil se ke svému příteli Višnudžanovi Svámímu a pomohl založit sankírtanovou skupinu, která cestovala autobusem s Božstvy Rádhy a Krišny, rozdávala knihy a pořádala festivaly po celých Spojených státech.

Šríla Prabhupáda se o tuto skupinu Rádhy a Dámódara zvláštĕ zajímal a schválil půjčky od BBT na zakoupení dalších autobusů. Vznikla tak sankírtanová armáda, která cestovala v renovovaných Greyhoundech, autobusech vyřazených z dálkových linek. Na konci roku 1974 mĕla skupina Rádhy a Dámódara tři autobusy, nĕkolik dodávkových automobilů a spoustu členů. Prabhupáda pojmenoval autobusy „pojízdné chrámy“ a vybízel oddané ze skupiny Rádhy a Dámódara, aby s maximálním úsilím pokračovali ve svém programu, který nepochybnĕ tĕší Pána Čaitanju. „Jsem rád, že jste pochopili důležitost mých knížek,“ napsal Prabhupáda, „proto na nĕ kladu tak velký důraz. Tyto knihy by se mĕly dostat ke každému.“

Šríla Prabhupáda povzbuzoval oddané, aby rozšířili skupinu Rádhy a Dámódara na stovky autobusů a naplnili tak poslání Šrí Čaitanji Maháprabhua rozšířit vĕdomí Krišny do každého mĕsta a každé vesnice. Když vypukla napínavá transcendentální soutĕž mezi losangeleským chrámem, Tripuráriho skupinou BBT a skupinou Rádhy a Dámódara, Prabhupáda ji s radostí uvítal a sledoval její průbĕh.

Další skupinou, která se zformovala v roce 1974, byla knihovnická skupina BBT. Začalo to tím, že Hridajánanda Gósvámí vyslal nĕkteré brahmačáríny ze své cestující skupiny, aby prodávali knihy na prestižních univerzitách v Nové Anglii. V průbĕhu roku 1974 se tyto aktivity osamostatnily jako knihovnická skupina BBT, která sídlila v profesionálnĕ organizované prodejní kanceláři v Los Angeles. V té dobĕ začali oddaní prodávat celé soubory knih Šríly Prabhupády, včetnĕ již vydaných i chystaných dílů sedmnáctisvazkové Čaitanja-čaritámrity a šedesátidílného Šrímad-Bhágavatamu. Hned první pokusy o prodej tĕchto souborů mĕly velký úspĕch.

Šríla Prabhupáda se sám touto myšlenkou zabýval již dávno předtím – dokonce již před odjezdem do Ameriky obcházel knihovny s výtisky svého prvního zpĕvu Šrímad-Bhágavatamu. Díky jeho působení v Novém Dillí obdržela tato první díla i knihovna Kongresu Spojených států. A nyní se jeho přání, aby se jeho knihy dostaly do všech amerických knihoven a univerzit, stávalo skutečností. Ráméšvar, který řídil BBT, napsal ve zpravodaji rozesílaném do všech chrámů:

Pod Satsvarúpovým vedením projela knihovnická skupina křížem krážem Spojené státy a každý týden prodala desítky závazných objednávek univerzitním knihovnám, mezi nĕž patřily i knihovny takových prestižních univerzit jako Yale, Harvard, Columbia, Princeton a Stanford. Bĕhem nĕkolika mĕsíců začaly přicházet příznivé recenze od univerzitních profesorů a mnozí z nich si objednali Prabhupádovy knihy pro své přednášky. Poté, co knihovnická skupina BBT zásobila kompletními soubory Prabhupádových knih vĕtšinu amerických a kanadských knihoven, rozšířila své působení do Evropy a do Indie, kde se setkala se stejným úspĕchem.

Dr. Alex Wayman, profesor sanskritu na Kolumbijské univerzitĕ, napsal:

Uznání západních učenců Prabhupádu tĕšilo a jejich recenze často ukazoval svým hostům. „Program závazných objednávek se mi velice zamlouvá,“ napsal Prabhupáda. „Pokuste se zvýšit počet objednávek z knihoven až na padesát tisíc.“

Když v září roku 1974 Šríla Prabhupáda na nĕkolik týdnů onemocnĕl, účinkovaly na nĕj zprávy o prodaných knihách jako ten nejlepší lék. „Pokaždé když dostanu zprávu o dalších prodaných knihách,“ napsal knihovnické skupinĕ, „tak se cítím silný. I teď, když je mé zdraví podlomené, mi vaše zprávy dodávají sílu.“ V průbĕhu nemoci napsal rovnĕž Ráméšvarovi:

Ke konci roku 1974 se Šríla Prabhupáda uzdravil a stejnĕ dobře se dařilo jeho BBT. Chrámy opĕt ostře soutĕžily ve vánočním maratónu. Kancelář BBT v Los Angeles oznámila Prabhupádovi, že za uplynulý rok bylo prodáno přibližnĕ 387 000 knih v tvrdé vazbĕ, tedy o 67 procent víc než v roce předcházejícím. Časopisu Back to Godhead se prodalo témĕř 4 000 000 výtisků, což znamená přírůstek 89 procent. Americké BBT prodalo chrámům celkem 6 668 000 výtisků různé literatury s ročním přírůstkem 60 procent.

Díky takovým zprávám Šríla Prabhupáda opĕt začal překypovat energií „jako nĕjaký mladík“ a jeho hnutí rozdávání knih vstupovalo do roku 1975 se všemi znaky růstu – zdvojnásobením až ztrojnásobením již tak ohromujících údajů z roku 1974. A co víc, novĕ založené pobočky vydavatelství BBT v dalších zemích svĕta rovnĕž zvyšovaly svoji produkci.

Šríla Prabhupáda založil svůj Bhaktivedanta Book Trust v roce 1972 jako nezávislou organizaci, jejímž cílem bylo zajistit trvalé vydávání a distribuci jeho knih. BBT pracoval výhradnĕ ve prospĕch Mezinárodní společnosti pro vĕdomí Krišny, zároveň však existoval nezávisle.

Stanovy BBT uvádĕjí, že důvĕrníci musí rozdĕlovat peníze z prodeje knih chrámům ISKCONu do dvou fondů: jednoho určeného na tištĕní knih a druhého na nákup nemovitostí ISKCONu a výstavbu chrámů. Prabhupáda vĕřil, že při dodržování této zásady o dĕlení „půl na půl“ Krišna zajistí ISKCONu úspĕch. Opakovanĕ na toto ustanovení upozorňoval v různých rozhovorech a dopisech, dokonce i ve svých komentářích ke Šrímad-Bhágavatamu.

Šríla Prabhupáda také udĕlil svým důvĕrníkům BBT právo určovat vydavatelské plány, které mu pak předkládali ke schválení. Stanovil jim závazné normy a pravidla; jejich zmĕny by mohli provádĕt pouze s jeho souhlasem.

Prabhupáda byl ovšem silným odpůrcem zmĕn. Vybíral osobnĕ formát knih, určoval grafické zpracování a navrhoval jednotlivé náklady, distribuční politiku a prodej chrámům – tedy témĕř každý aspekt vydavatelských aktivit BBT. Osobnĕ zasahoval i do případů, kdy nĕkteré chrámy neplatily BBT za dodané knihy.

Prabhupáda byl přísný manažer. „Podle védských pokynů,“ řekl, „se oheň, dluhy a nemoci nesmí nikdy zanedbávat. Musí se odstranit všemi prostředky.“

Šríla Prabhupáda považoval distribuci knih za jeden ze základů ekonomicky zdravého ISKCONu. Možnosti podnikání se nabízely i v dalších smĕrech, ale prodávání knih bylo nejlepší, protože se v nĕm spojovala kazatelská činnost s dobrým zdrojem příjmů. Jednomu prezidentovi svého chrámu napsal:

Při jiné příležitosti pak napsal:

Vytrvalé rozdávání knih Šríly Prabhupády členům hnutí pro vĕdomí Krišny umožňovalo prožívat podstatu láskyplné služby Krišnovi v odloučení, což je nejvyšší duchovní extáze. Prabhupádův duchovní učitel často říkával: „Nesnažte se vidĕt Boha, ale jednejte tak, aby Bůh vidĕl vás.“ Jinými slovy, šlo o to, pokornĕ jednat podle příkazů služebníka toho, kdo je sám služebníkem služebníka Krišny – pak si mohli být Prabhupádovi žáci jisti, že upoutají Krišnovu láskyplnou pozornost.

Nejrychlejší cestou k upoutání Krišnovy pozornosti podle Prabhupády bylo přivést další osobu k vĕdomí Krišny. Oddaní rozdávající knihy proto zvláštním způsobem cítili, jak silnĕ opĕtuje duchovní učitel jejich vztah, a to jim zase dodávalo síly k tomu, aby pokračovali ve své službĕ a dál rozdávali knihy.

Saňdžaja: Z filosofického hlediska jsme chápali, že chodit ven a rozdávat knihy je to, co od nás náš duchovní učitel chce. Vĕdĕli jsme to. Bylo nám to jasné. Prožívali jsme také vĕdomí nĕčeho skutečnĕ dokonalého, totiž že tyto knihy a časopisy promĕní svĕt. Jakmile jednou človĕk pronikne do filosofie vĕdomí Krišny, uvĕdomí si, jak ubohý je tento svĕt, jak je všechno znečištĕné, jak jsou lidé závistiví a jak příšerný je materiální život. Všechno se vyjasní. Víš, že to sám zmĕnit nemůžeš, ale jasnĕ cítíš, že duchovní smĕřování každého človĕka, kterému se dostane do ruky nĕjaká Prabhupádova kniha, se zmĕní. To bylo naprosto jasné. Bylo nám také jasné, že až se vĕdomí Krišny rozšíří, dojde ve svĕtĕ k velkým zmĕnám. Prabhupáda prohlásil, že životy lidí se mohou zmĕnit už jen tím, když se jedné z tĕchto knih dotknou. Naše víra vycházela z knih a ze Šríly Prabhupády.

Kéšava Bháratí: Pokaždé, když dáš knihu nĕkomu dalšímu, pocítíš od Šríly Prabhupády určitou odezvu. Je to úplnĕ jiný zážitek, když si nĕkdo vezme knihu, oproti tomu, když si vezme třeba jen vonnou tyčinku. Při rozdávání Prabhupádových knih jsme skutečnĕ prožívali jeho přítomnost po celý den. Nemĕli jsme pocit, že bychom stáli stranou jen proto, že nĕkteří oddaní žili v Prabhupádovĕ osobní blízkosti. Oddaným, kteří rozdávali knihy, se neustále dostávalo silného povzbuzení. Četli jsme si o tom, jak Haridás Thákur chodil mezi lidi, klanĕl se jim až k zemi a prosil je, aby zpívali Hare Krišna. Takové vĕci pro nás byly zdrojem inspirace.

Vaišéšika: Hodnĕ jsme mysleli na to, kolik času musel Prabhupáda strávit u diktafonu při psaní tĕchto knih. Meditovali jsme o tom, jak spí jen pár hodin dennĕ a omezuje všechno ostatní, jen aby tyto knihy mohly vzniknout. Proto jsme se také snažili omezit ostatní činnosti a prostĕ jen chodit ven a rozdávat knížky. Prabhupáda řekl, že oddaný by mĕl žít v náladĕ šesti Gósvámích, a tak jsme každý den zpívali jejich modlitby. Cítili jsme skutečné spojení. Dokonce i když jsem začínal, jeden oddaný se mĕ zeptal: „Víš, kde je Prabhupáda?“ A sám dodal: „Je ve svých knihách.“ Tenhle pocit, to spojení jsme prožívali stále.

Džagaddhátrí déví dásí: Když jsem rozdávala Prabhupádovy knížky, uvĕdomovala jsem si, že dĕlám nĕco, čím ho mohu potĕšit ze všeho nejvíc. Mĕl radost, protože jsem mu pomáhala plnit pokyny jeho duchovního mistra. A ještĕ víc ho tĕšilo, když jsem to vykonávala svĕdomitĕ. Často jsem slýchala o tom, jak byl Bhaktisiddhánta Sarasvatí šťastný, když nĕkdo prodal byť jen jediný časopis – protože to je ta pravá nálada sankírtanu, chodit za lidmi a pokoušet se předat milost podmínĕným duším. Právĕ o to se jedná.

Lavanga-latiká déví dásí: Dostala jsem se k rozdávání knih velice jednoduše – slyšela jsem Šrílu Prabhupádu přednášet a vĕdĕla jsem, že stále z tĕchto knih, ze Šrímad-Bhágavatamu, předčítal a kázal a že i my musíme předávat toto poznání dalším lidem. Prostĕ jsem vĕdĕla, že to je jeho přání. Stále nám říkal, že nám předává vĕdĕní a že jakmile ho človĕk jednou získá, musí ho předávat dalším. Šríla Prabhupáda přijel do Ameriky, aby zde se svými žáky kázal. To tedy musíme dĕlat, protože to je jeho přání. Vĕnoval překládání tĕchto knížek spoustu času, aby se mohly rozšířit mezi lidi. A my jsme si prostĕ přáli, abychom je mohli rozdávat ostatním, chtĕli jsme, aby lidé mĕli tyto knížky ve svých knihovnách.

Vrindávan (Indie), 20. dubna 1975

U příležitosti slavnostního otevření Krišna-Balarám Mandiru instaloval Šríla Prabhupáda do chrámu Božstva. Události se zúčastnilo témĕř tisíc žáků a jako čestný host byl přítomen i guvernér státu Uttarpradéš. Slavnostní otevření tak triumfálnĕ korunovalo léta nesmírného úsilí, které Šríla Prabhupáda a jeho hnutí stavbĕ chrámu vĕnovali. Od oltáře, kde vykonal první árati Krišnovi a Balarámovi, se Prabhupáda obrátil k davu. Vysvĕtlil, že tento mezinárodní chrám je určen pro lidi z celého svĕta, aby zde mohli uctívat Gauru a Nitáie, Krišnu a Balaráma a Rádhu a Krišnu a vyhledat u nich útočištĕ.

Pozdĕji večer sedĕl Prabhupáda ve svém pokoji s nĕkolika členy GBC. V místnosti panovalo značné horko, a tak mĕl knoflíky kurty rozepnuté a uvolnĕnĕ odpočíval s bosýma nohama nataženýma pod nízkým stolkem. Stolní lampička vrhala slabé svĕtlo na kroužek žáků, kteří sedĕli tĕsnĕ kolem nĕj. Otevření chrámu bylo důležitým krokem, řekl jim, ale ještĕ je čeká dlouhá cesta. Nesmí usnout na vavřínech. Musí se ještĕ postarat o spoustu vĕcí, aby chrám a dům pro hosty skutečnĕ fungovaly.

Šríla Prabhupáda přemýšlel v širších souvislostech, které přesahovaly hranice Vrindávanu. „Stavba tohoto chrámu je tak důležitá,“ řekl, „že jsem připraven vydat na jeho otevření mnoho lakhů. Ale vydávání knih je ještĕ důležitĕjší.“ To bylo další důležité potvrzení prvořadého významu vydávání knih; dokonce i v průbĕhu velkolepého otvírání chrámu neopomnĕl zdůraznit, že vydávání knih má vĕtší význam.

Zdálo se však, že Šríla Prabhupáda byl rozladĕn zpoždĕním vydání Čaitanja-čaritámrity o řadu mĕsíců vinou redaktora sanskritského textu. Zamračenĕ poznamenal, že i když Čaitanja-čaritámritu dokončil, zůstává nevydaná. A přestože již také připravil k vydání všechny díly čtvrtého zpĕvu Šrímad-Bhágavatamu a začal pracovat na pátém, vydán byl zatím pouze první díl čtvrtého zpĕvu.

Jeden z přítomných oddaných, který nepochopil, kam Prabhupáda míří, poznamenal, že když teď pojede na Havaj, bude mít na psaní klidu dost. Prabhupáda odpovĕdĕl, že nemá chuť překládat, když se jeho rukopisy nevydávají.

Nakladatelství BBT se po nĕkolika letech působení v New Yorku mĕlo stĕhovat do Los Angeles. Produkčním manažerem tam byl jmenován Rádhávallabha, aby se Ráméšvar, ředitel BBT, mohl více soustředit na dohled nad provozem tiskárny. Ráméšvar o zpoždĕní ve vydávání Čaitanja-čaritámrity nevĕdĕl a doslechl se o tom až teď, ve Vrindávanu. Slíbil Prabhupádovi, že nechá tiskárnu v Los Angeles co nejrychleji uvést do provozu a hned poté začnou tisknout Čaitanja-čaritámritu.

Šríla Prabhupáda dokončil celý rukopis Čaitanja-čaritámrity v letech 1973 a 1974 bĕhem osmnácti mĕsíců. Byl to obdivuhodný výkon, protože ve stejné dobĕ se intenzívnĕ staral o řadu záležitostí spojených s řízením hnutí a byl témĕř pořád na cestách. Řešil zásadní problémy s vedoucími, kteří opustili své funkce, osobnĕ se podílel na řešení záležitostí v Indii a dohlížel na mnoho dalších organizačních činností. Dal BBT souhlas k mnoha velkým půjčkám a podporoval rozvoj ISKCONu ve všech částech svĕta. Navíc vyřizoval celé stohy pošty, dennĕ rozmlouval s hosty a dával přednášky ze Šrímad-Bhágavatamu všude, kam zavítal. Na psaní mu zbývaly pouze časné ranní hodiny, a tak pravidelnĕ každý den pracoval od jedné hodiny po půlnoci do dvou či do tří hodin ráno.

Los Angeles, 20. června 1975

V Los Angeles čekalo Šrílu Prabhupádu radostné uvítání. Dorazil v doprovodu vedoucích sannjásínů a tajemníků GBC, mezi kterými byli i Kírtanánanda Svámí, Višnudžana Svámí, Brahmánanda Svámí, Tamál Krišna Gósvámí. Když pozdĕji sedĕl ve svém pokoji – byl to jeden z jeho nejoblíbenĕjších pokojů, jaké mĕl v ISKCONu k dispozici – zmínil se o břemeni nevydaných knih jen krátce. Zdálo se, že je trochu znepokojen, ale témĕř o tom nemluvil. Velice ho však potĕšilo, když navštívil chrám a Božstva Rukminí a Dvárakádhíše.

V krátkém projevu po příjezdu vysvĕtlil, proč tolik naléhá na své žáky, aby vydávali knihy. „Nemám žádnou osobní kvalifikaci,“ řekl z vjásásanu, potaženého drahou látkou, „pouze se snažím uspokojit mého duchovního učitele. To je všechno. Můj Guru Mahárádž mi kladl na srdce: ,Když získáš nĕjaké peníze, vydávej knihy.‘ V té dobĕ se u Rádhá-kundu konalo uzavřené setkání, kterého se zúčastnila řada mých významných duchovních bratrů. A Guru Mahárádž mi tam řekl: ,Od té doby, co vlastníme mramorový chrám na Bágh Bazáru, vyvstala spousta neshod. Všichni myslí jen na to, ve kterém pokoji bude kdo bydlet. Bylo by lepší ten chrám prodat i se vším mramorem a vydávat za ty peníze knížky.‘ Ano, tak jsem z jeho vlastních úst slyšel, jak mu na knížkách opravdu záleží. Osobnĕ mi řekl: ,Když nĕkdy získáš nĕjaké peníze, vydávej knížky.‘ Proto neustále zdůrazňuji: ,Kde jsou knihy? Kde jsou knihy?‘ Buďte tedy tak laskavi a pomozte mi. Žádám vás o to. Vydejte co nejvíce knih, v tolika jazycích, v kolika to jen bude možné, a rozdávejte je po celém svĕtĕ. Potom se hnutí pro vĕdomí Krišny bude automaticky šířit.“

Druhý den ráno při procházce po Venice Beach dal Šríla Prabhupáda oddaným nezvyklé ultimátum. Kráčel v hloučku oddaných a opíral se o hůlku, která se při každém kroku mírnĕ bořila do písku. „Tĕch nevydaných sedmnáct dílů,“ začal, „představuje pro naše hnutí velký problém.“

„Ano, Prabhupádo,“ odpovĕdĕl Ráméšvar a naslouchal pozornĕ dál. Ostatní oddaní také souhlasnĕ přikývli. Bylo zřejmé, že je s tím nutné nĕco udĕlat.

„Ano,“ pokračoval Prabhupáda, „musíme je vydat okamžitĕ.“

„Ano, Prabhupádo,“ odpovĕdĕl Ráméšvar poslušnĕ.

„Myslím si, že by mĕly být vydané do dvou mĕsíců,“ řekl Prabhupáda rozhodnĕ.

Ráméšvar mĕl pocit, že se přeslechl. Tiskárnu právĕ uvedli do provozu a výtvarníci ještĕ nemĕli ve svých ateliérech ani svĕtla. Dva mĕsíce, to bylo nereálné. Nadešla vhodná chvíle k tomu, aby přednesl Šrílovi Prabhupádovi svůj plán na zvýšení produkce. Vystoupil o krok dopředu.

„Šrílo Prabhupádo,“ začal, „řešili jsme ten problém na zvláštní schůzce. Teď, když je tiskárna konečnĕ přestĕhována a uvedena do provozu, můžeme podle mého názoru zvýšit produkci čtyřikrát. Podle našeho mínĕní můžeme nyní přejít od vydávání jedné knihy za čtyři mĕsíce na vydávání jedné vaší knihy mĕsíčnĕ.“ Ráméšvar a Rádhávallabha kráčeli společnĕ vedle Šríly Prabhupády, zatímco na druhé stranĕ šel Tamál Krišna Gósvámí s Brahmánandou Svámím.

„Jednu knihu mĕsíčnĕ,“ uvažoval nahlas Prabhupáda. „To by znamenalo, že vám to bude trvat déle než rok. To je moc dlouho.“ Oddaní pohlédli na Ráméšvaru a Rádhávallabhu, kteří zaraženĕ mlčeli. „Musíte vydat všechny díly bĕhem dvou mĕsíců,“ řekl Šríla Prabhupáda znovu. Tentokrát bylo jeho sdĕlení naprosto zřetelné, ale oba manažeři přesto nevĕřili vlastním uším.

„Šrílo Prabhupádo,“ řekl Ráméšvar, „myslím, že tohle je nemožné. Možná bychom mohli urychlit…“

Šríla Prabhupáda se náhle zastavil. Zabodl svoji hůl pevnĕ do písku, obrátil se k Ráméšvarovi, a aniž by se hnĕval, se vší vážností řekl: „Nemožné je slovo, které existuje pouze ve slovníku hlupáků.“

Ráméšvar si náhle uvĕdomil, že se ve svém duchovním životĕ ocitl na rozcestí. Kdyby dál trval na slovĕ „nemožné“, znamenalo by to, že nemá žádnou víru v Krišnova zástupce, žádnou víru v moc Boha. Bylo nutné, aby odhodil své materialistické výpočty a racionální uvažování.

Zatímco Ráméšvar a Rádhávallabha zůstali stát, aniž by se zmohli na jediné slovo, Šríla Prabhupáda vykročil v doprovodu ostatních kupředu. Po chvilce je oba opozdilci dobĕhli, ale všichni na nĕ hledĕli, jako by jim chtĕli říct: „Tak co je s vámi? Přestaňte už pochybovat. Musíte to dokázat!“ Ráméšvar se zeptal Šríly Prabhupády, zda by se mohl poradit s ostatními oddanými v tiskárnĕ a teprve pak se k celé vĕci vyjádřit. „Zajisté,“ odpovĕdĕl Prabhupáda, „udĕlej vše, co je potřeba.“ A zatímco Šríla Prabhupáda s ostatními oddanými pokračoval v procházce po pláži, Ráméšvar a Rádhávallabha se vrátili zpĕt.

Po celý ranní program v chrámu se Ráméšvar a Rádhávallabha pokoušeli soustředit na svou džapu a na Prabhupádovu přednášku, ale hlavou se jim stále honily myšlenky na to, jak zajistit vydání sedmnácti dílů bĕhem dvou mĕsíců. Ale ještĕ než se vypravili na schůzku s pracovníky tiskárny, nabyli přesvĕdčení, že to mohou dokázat. Jako by k nim začala sestupovat jakási tajemná síla. Nevĕdĕli sice přesnĕ, jakým způsobem to dokáží, ale celý úkol se jim přestal jevit jako neproveditelný. Vypracovali plán a přesvĕdčili všechny ostatní, kteří se na jeho uskutečnĕní mĕli podílet.

„Dá se to zvládnout,“ řekl Ráméšvar pozdĕji v rozhovoru se Šrílou Prabhupádou.

„Hmmm,“ odpovĕdĕl Prabhupáda bez dalšího komentáře.

Urychlené vydání však bylo podle Ráméšvary vázáno na určité podmínky. Aby redakce bengálského textu probíhala plynule, bude nezbytné, aby redaktoři mĕli možnost pravidelnĕ konzultovat Šrílu Prabhupádu. Prabhupáda bez váhání souhlasil a dodal, že je ochoten zůstat v Los Angeles tak dlouho, jak to bude pro dodržení termínu nutné. Dalším problémem byly ilustrace. Výtvarníci sice budou pracovat co nejrychleji, ale kvalita ilustrací tím pravdĕpodobnĕ utrpí. „Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše,“ odpovĕdĕl Prabhupáda. Když se Ráméšvar zmínil o tom, že výtvarníci budou mít spoustu technických otázek, Prabhupáda svolil, že si udĕlá čas na to, aby je zodpovĕdĕl. Souhlasil rovnĕž s tím, aby jako doplnĕk ilustrací byly použity fotografie indických posvátných míst spojených s lílou, zábavami Pána Čaitanji.

Po setkání se Šrílou Prabhupádou Ráméšvar a Rádhávallabha cítili, že mají nadĕji. Vyšli z Prabhupádova pokoje a rozbĕhli se dolů po schodech. Maratón byl odstartován!

Šríla Prabhupáda sice přislíbil, že zůstane v Los Angeles, ale zanedlouho se rozhodl, že dodrží svůj původní cestovní plán. Chtĕl také dohlédnout na blaho svých ostatních amerických žáků, a vydal se na cestu po třinácti střediscích ISKCONu ve Spojených státech a Kanadĕ. Za necelý mĕsíc se nicménĕ opĕt vrátil do Los Angeles, aby dohlédl na to, jak pracovníci vydavatelství dodržují svůj slib vydat za dva mĕsíce sedmnáct knih.

Upřímnost jeho žáků Prabhupádu potĕšila. Vyzval je, aby vydali sedmnáct knížek bĕhem dvou mĕsíců, a oni místo vysvĕtlování, proč je to nemožné, si vzali jeho pokyn k srdci. Ani je nenapadlo, aby jeho pokyn odmítli nebo mĕnili. Místo aby se snažili zmĕnit pokyn, zmĕnili své životy. Opustili navyklé pracovní stereotypy a pokusili se překonat sebe sama. Odmĕnou jim bylo nesmírné uspokojení, které společnĕ s Prabhupádou prožívali. A jak Prabhupáda řekl, cílem všech tĕchto činností bylo splnit touhu Pána Čaitanji a předcházejících áčárjů.

Šríla Prabhupáda se rozhodl, že podnikne další cestu po USA a navštíví Lagunu Beach a San Diego, odkud pojede do Dallasu. Pak hodlal navštívit New Orleans a blízkou farmu ISKCONu ve státĕ Mississippi. Dále chtĕl pokračovat do Detroitu, Toronta, Bostonu a New Yorku a případnĕ zajet i do Evropy a Indie.

Z Prabhupádova pohledu bylo toto cestování nezbytné pro šíření vĕdomí Krišny. Jak řekl v projevu po příjezdu při poslední návštĕvĕ Berkeley: „Dvakrát i třikrát za rok cestuji kolem svĕta. Mojí povinností je dohlížet na to, aby moji žáci, kteří mĕ přijali za svého duchovního učitele, nepoklesli. To je moje hlavní starost.“

Ale Prabhupáda nemĕl starost pouze o své žáky. Velice ho trápil stav nevĕdomosti a mravní ubohosti, ve kterém se lidstvo zvláštĕ na Západĕ ocitlo, a chtĕl anglicky hovořícímu svĕtu pomoci, jak mu to nařídil jeho duchovní mistr. To byla ta síla, která mu před dvĕma lety pomohla v Kalkatĕ vstát z nemocničního lůžka a odletĕt do Londýna vést Ratha-játru; to byla jeho nesmírná touha: kázat na Západĕ, kde se lidé utápĕli ve spekulativních filosofiích, popírali Boha a vyznávali smyslové požitky. Vĕdĕl, že vyvést tyto masy lidí z nevĕdomosti nebude lehké, ale jak řekl, považoval by svoji práci za úspĕšnou, i kdyby se mu podařilo vychovat čistého oddaného byť jen z jednoho jediného človĕka.

Prabhupáda pracoval usilovnĕ nĕkolik mĕsíců na svých projektech v Indii, ale pak se vždy vracel kázat na Západ. Obojího bylo zapotřebí – rozvíjet projekty v Indii i cestovat po Západĕ.

Detroit, 2. srpna 1975

Alfred Ford, vnuk Henryho Forda, se začal zajímat o filosofii vĕdomí Krišny díky setkáním s nĕkolika žáky Šríly Prabhupády v Detroitu a čtení Bhagavad-gíty takové, jaká je. Přijal zásady života ve vĕdomí Krišny, začal pravidelnĕ zpívat šestnáct kol mantry a přijal od Šríly Prabhupády zasvĕcení a duchovní jméno Ambaríš. Dnes čekal na letišti za volantem svého bílého Lincolnu Continental na přílet Šríly Prabhupády. Když vidĕl, jak se Prabhupáda blíží, vystoupil z auta a hluboce se poklonil. Otevřel zadní dveře limuzíny, nechal Prabhupádu nasednout, opĕt je zavřel a vrátil se na své místo za volantem jako obyčejný najatý řidič.

„My oddaní máme také auta,“ řekl Prabhupáda, když odjíždĕli, „ale používáme je na ježdĕní do chrámu a distribuci knih. Všechno se dá použít ve službĕ Krišnovi. Zde je syn bohatého muže, Alfred Ford. Poskytujeme mu maličko duchovního učení a on je šťastný.“

Mezi Prabhupádovy detroitské žáky patřila také Elisabeth Reutherová, nyní Lékhášravantí déví dásí, dcera odborového předáka Waltera Reuthera. Ambaríš vyprávĕl Prabhupádovi, že Fordové a Reutherové byli nepřáteli, ale teď že jejich potomci mírumilovnĕ spolupracují v hnutí pro vĕdomí Krišny. Šrílu Prabhupádu pokora tĕchto dvou žáků tĕšila, ale i když jim přiznával určité zvláštní postavení, nijak je kvůli jejich zámožnému původu nevyvyšoval. Sám Ambaríš i Lékhášravantí se považovali za pokorné služebníky vaišnavů.

Cestou do chrámu projíždĕla limuzína se Šrílou Prabhupádou kolem obrovské moderní budovy, před kterou vlály nejrůznĕjší státní vlajky. Nápis na průčelí oznamoval, že se jedná o svĕtové ústředí Fordových závodů. Jeden z oddaných se obrátil k Ambaríšovi a zeptal se: „Tak tady pracuješ?“

„Ne, on je majitelem,“ ozval se ze zadního sedadla Prabhupáda.

Když míjeli velké rozestavĕné mĕstské centrum, Prabhupáda se zeptal: „A co je tohle?“

„Bude se to jmenovat Detroitské renesanční centrum,“ odpovĕdĕl Ambaríš.

„Nikdy žádnou renesanci mít nebudou,“ řekl Šríla Prabhupáda.

Detroitský chrám se nalézal ve starém cihlovém domĕ, přičemž samotná chrámová místnost byla ve druhém patře v podkroví. Nájemní smlouva mĕla už zanedlouho vypršet a Góvardhan, prezident chrámu, hledal nové místo. Ukazoval Prabhupádovi fotografie budov, které přicházely v úvahu, mezi nimi i obrázek sídla nedávno zesnulého automobilového milionáře Lawrence Fishera. Podle Góvardhana byla tato nemovitost příliš drahá, a navíc čtvrť, ve které se nacházela, nemĕla dobrou povĕst.

Ale Prabhupádu dům zajímal. Řekl, že to, co se oddaným jeví jako špatné, je ve skutečnosti dobré nebo se to může snadno v dobré obrátit. K velké kriminalitĕ v okolí poznamenal: „Nebudete se mít čeho bát. Prostĕ zpívejte Hare Krišna a rozdávejte prasádam. Pozvĕte všechny lidi z okolí, i zlodĕje a darebáky, na prasádam, zpívejte, a k žádným krádežím docházet nebude.“

Oddaní zdůrazňovali, že Detroit má nejvyšší kriminalitu v USA a že chudinská čtvrť, kde vila stojí, je známá prodejem drog, krádežemi a vraždami. Ale Šríla Prabhupáda odpovĕdĕl, aby se ničeho nebáli. „Žil jsem na Bowery,“ řekl a vyprávĕl, jak se bezdomovci váleli po chodbách a jak mu močili na dveře. Přesto když chtĕl vejít do domu, vstávali a říkali: „Prosím, pane. Račte vstoupit.“

„Kupte to sídlo,“ řekl Prabhupáda, „a zpívejte tam Hare Krišna dvacet čtyři hodin dennĕ. Když přijde zlodĕj, řekneme mu: ,Ano, nejprve se najez prasádam a potom si vezmi, co chceš.‘ Nemáme co ztratit.“

Šríla Prabhupáda si šel prohlédnout vilu s Góvardhanem, Ambaríšem a nĕkolika členy GBC. Setkali se tam s majitelem a jednou dámou, která se představila jako majitelka realitní kanceláře.

Když je majitel provádĕl po budovĕ a pozemcích, Prabhupádovi se sídlo zalíbilo ještĕ víc. Vila, která připomínala spíše palác, byla postavena na rozlehlém jedenapůlhektarovém pozemku obehnaném vysokou kamennou zdí. Byly tam zahrady a chodníčky, i když nyní celé zarostlé, fontány i bazén. Nĕkterým oddaným se sídlo extravagantnĕ zdobené ve stylu dvacátých let zdálo příliš „nóbl“, ale Šríla Prabhupáda vidĕl, jaké úžasné možnosti skrývá.

Sotva vstoupil do vestibulu a spatřil ornamentální italskou dlažbu a mramorové oblouky, začal se usmívat. Skupina vešla do vstupní haly, jejíž vysoký strop zdobily vyřezávané klasické lístky a růžičky a ručnĕ malované štukové kvĕtiny. Pak pokračovali do tanečního sálu s mramorovou podlahou a vysokým klenutým stropem vymalovaným na způsob podvečerní azurové oblohy s mraky a hvĕzdami. Zvláštní osvĕtlení vyvolávalo dojem přirozeného hvĕzdného svitu. Tři mramorové oblouky na konci sálu se témĕř přesnĕ podobaly výtvarnému návrhu oltáře pro Božstva, který Prabhupáda načrtl pro chrámy Hare Krišna. Daly by se tam umístit tři oltáře a taneční síň by se s minimálními stavebními úpravami dala přemĕnit na chrámovou. Prabhupáda se o tom majiteli nezmínil ani slovem, ale oddaní uhodli, na co myslí.

Prohlídka pak vedla k soukromému přístavu se zastřešeným kotvištĕm, kde mohlo kotvit nĕkolik jachet najednou. K přístavišti vedl kanál, který na druhém konci ústil do blízké řeky Detroit. Prabhupáda poznamenal, že oddaní budou moci jezdit kázat na lodi.

Když Prabhupáda a jeho doprovod procházeli z jedné honosné místnosti do druhé, otvíral se jejich očím pohled na množství zdobených kamenných sloupů, ručnĕ malované podlahy, obklady z Itálie a Řecka a stropy zdobené ornamenty ze zlacených lístků. V řadĕ místností visely starožitné křišťálové lustry. Byly zde obývací pokoje, knihovny, jídelna, kulečníková herna, hudební salónek, dvĕ ložnice pro pána domu a další ložnice pro hosty – a všechno působilo velmi extravagantnĕ. „Každá z tĕchto místností má obrovskou cenu,“ řekl Prabhupáda stranou oddaným.

Majitel mluvil o vlivech mayských, maurských, španĕlských, řeckých a italských slohů a výslovnĕ je upozornil na dva ručnĕ řezané spirálové sloupy v jídelnĕ, které pocházely z nĕjakého historického evropského paláce. Všude, kam Prabhupáda pohlédl, vidĕl přepych: mramorovou fontánu uvnitř domu, stĕnu z opálových dlaždic, ručnĕ malované římsy. Dokonce i velké koupelny byly neobyčejné, se svými ornamentálními kachličkami a pozlacenými vodovodními kohoutky.

Po skončení prohlídky zasedli Prabhupáda s oddanými, majitelem a realitní agentkou společnĕ pod slunečník na terasu u bazénu. Již předtím se Šríla Prabhupáda zmínil svým žákům, že majitel by mĕl budovu darovat ISKCONu pro misionářské účely, a vyzval Brahmánandu Svámího, aby o to majitele požádal. Protože se majitel zatím nezmínil o cenĕ, Prabhupáda promluvil jako první.

„My jsme ve skutečnosti žebráci,“ začal. Mluvil zcela vážnĕ, a přesto s jemným nádechem humoru. Ambaríš s Upéndrou studem odvraceli obličeje. „Nemáme peníze,“ pokračoval Prabhupáda neochvĕjnĕ. „Žádáme vás proto, abyste nám prosím tuto budovu daroval.“

Majitel pohlédl nevĕřícnĕ na realitní agentku a potom se nervóznĕ zasmál. „To nepřipadá v úvahu,“ řekl. „To nemohu udĕlat.“

Agentka byla také zaskočena a podráždĕnĕ vyhrkla: „To přece nemůže udĕlat!“

„Nemohu vám budovu darovat,“ vysvĕtloval majitel, „protože jsem na její údržbĕ prodĕlal již spoustu penĕz. Musím proto dostat své peníze zpátky. Tato nemovitost představuje hlavní část mého příjmu.“

„Kolik tedy chcete?“ zeptal se Prabhupáda.

„Musím dostat nejménĕ 350 000 dolarů,“ odpovĕdĕl majitel.

Nikdo z oddaných neřekl ani slovo. Prabhupáda chvíli přemýšlel a pak řekl: „Dáme vám 300 000 dolarů v hotovosti.“

„Musím si to rozmyslet,“ řekl na to majitel.

Realitní podnikatelka vstala a prohlásila, že podobné obchody se nikdy neuzavírají přímo s vlastníkem. Ale Prabhupáda jí nevĕnoval pozornost a rozmlouval s majitelem o tom, jak je celé sídlo krásné. Potom také vstal a vydal se s oddanými do zahrady na krátkou procházku.

Góvardhan se Prabhupády zeptal, zda se mu sídlo líbí, a Prabhupáda přisvĕdčil: „Samozřejmĕ. Komu by se taková budova nelíbila?“

„Ambaríšovi se nezamlouvá,“ řekl Góvardhan.

„A proč?“ pozastavil se Prabhupáda.

Ambaríš řekl, že si myslí, že to sídlo je májá.

„Ano,“ pravil Prabhupáda. „Ale májá je také Krišna. Ve službĕ Krišnovi můžeme použít cokoliv.“

Opustili zahradní cestu a vrátili se ke svým vozům. Prabhupáda se zeptal Ambaríše: „Můžeme si to dovolit?“

„Ano, Prabhupádo. Je to možné.“

Ihned po návratu do chrámu Ambaríš promluvil o celé záležitosti s Lékhášravantí. Její dĕdictví bylo sice omezené, ale mohla darovat 125 000 dolarů. Zbytek musel vyrovnat Ambaríš.

Následujícího dne navštívil majitel Šrílu Prabhupádu. Přišel v doprovodu dvou žen a všichni tři působili podnapilým dojmem. Nicménĕ přišel proto, aby řekl, že nabídku přijímá. Prabhupáda se usmál a potvrdil svůj úmysl nemovitost koupit.

Potom Prabhupáda otevřenĕ projevil svoji radost nad uzavřeným obchodem. „Jen se podívejte,“ řekl. „Nemĕl jsem ani penny, a přesto jsem mu nabídl 300 000 dolarů v hotovosti. A Krišna nyní peníze opatřil.“

Bylo to opravdu tak, jak Prabhupáda řekl majiteli nemovitosti: „Jsem sannjásí. Žádné peníze nemám.“ A poté, co získal 300 000 dolarů od svých žáků, zůstal i nadále bez penĕz. Po nĕkolika dnech odletĕl do Toronta a nic si pro sebe nenechal. Všechno patřilo Krišnovi a mĕlo být použito v Jeho službĕ.

V Torontu byla cesta Šríly Prabhupády po Severní Americe náhle přerušena. Telegram od Tédžase z Nového Dillí oznamoval, že jestli se Šríla Prabhupáda chce setkat s Indírou Gándhíovou, ať okamžitĕ přijede. Telegram neuvádĕl žádné podrobnosti a Prabhupádův tajemník se nemohl do chrámu v Dillí telefonicky dovolat. Ale Prabhupáda víc slyšet nepotřeboval. Když se naskytne vhodná příležitost, řekl, oddaný by mĕl jednat bez váhání.

Harikéš naplánoval cestu s mezipřistáním v Montrealu. Tam by mohli přenocovat. Odtud mĕli letĕt do Paříže, kde by si Prabhupáda mohl před cestou do Dillí odpočinout. Když se zpráva o jeho náhlém odjezdu rozšířila, požádalo ho nĕkolik oddaných o setkání, aby jim udĕlil poslední pokyny týkající se jejich projektů. Z Los Angeles také telefonoval Ráméšvar a naléhal na Harikéše, aby si od Prabhupády vyžádal odpovĕdi na seznam posledních redakčních otázek týkajících se pátého zpĕvu Šrímad-Bhágavatamu. Otázky ke způsobu, jakým se ve Šrímad-Bhágavatamu vysvĕtluje uspořádání vesmíru, však Prabhupáda odmítl jako neinteligentní. Nařídil BBT, aby prostĕ vytiskli knihy tak, jak jsou.

Prabhupádův návrat do Indie neurychlilo pouze pozvání ministerské předsedkynĕ Gándhíové, ale také starost o nedokončené projekty, zvláštĕ pozemek Hare Krišna v Bombaji. Brahmánanda Svámí byl toho názoru, že Prabhupáda jen čekal na podobnou příležitost, aby zakončil svoji cestu po Západĕ a vrátil se do Indie, kde by mohl místní projekty řídit osobnĕ. Krátce předtím také v dopise Surabhimu do Vrindávanu vyjádřil své zklamání nad tím, že v jeho nepřítomnosti nejde nic kupředu.

Nové Dillí, 22. srpna 1975

Ve čtvrt na deset ráno dorazil Šríla Prabhupáda v doprovodu nĕkolika svých předních žáků k sídlu ministerské předsedkynĕ, kde narazili na přísná bezpečnostní opatření. Dva dny předtím byl zavraždĕn ministerský předseda Bangladéše a proslýchalo se, že terčem dalšího atentátu má být paní Gándhíová. Její rezidence proto byla obestoupena ozbrojenými vojáky. Stráže u venkovní brány rozhodly, že žáci jako cizinci dovnitř nesmí; vstoupit mohl pouze Šríla Prabhupáda. Stráže otevřely bránu a usadily Šrílu Prabhupádu do auta, které ho zavezlo ke vchodu do domu ministerské předsedkynĕ.

Oddaní zatím čekali před první bránou plni obav. Až dosud se Prabhupáda pohyboval všude v doprovodu alespoň jednoho z nich, a tak teď trpĕli úzkostí jako milující rodiče, zda skutečnĕ nebude potřebovat jejich pomoc.

Ještĕ před návštĕvou si Šríla Prabhupáda drobným písmem poznamenal do svého malého adresáře seznam bodů, které chtĕl s paní Gándhíovou prodiskutovat:

1) Povolení k pobytu pro 500 cizinců.

2) Členy parlamentu pouze zasvĕcení bráhmanové.

3) Saňdžaja králem.

4) Zavřít jatka.

5) Zpívání mantry.

6) Jíst maso pouze doma. Žádné pojídání masa na veřejnosti.

7) Prostituce trestná.

8) Žádná náboženská skupina mimo Bhagavad-gíty takové, jaká je.

9) Všichni státní úředníci se musí dvakrát dennĕ zúčastnit kírtanu.

10) Podporovat vĕdomí Krišny po celém svĕtĕ.

Nejnaléhavĕjší bod byl uveden na prvním místĕ seznamu: paní Gándhíová by mĕla zajistit povolení k trvalému pobytu pro Prabhupádovy žáky ze Západu. Před nĕkolika týdny úřady opĕt nařídily nĕkterým oddaným z Májápuru, že musí vycestovat z Indie. Prabhupáda žádal o víza k trvalému pobytu již nĕkolik let při každém setkání s guvernéry, členy parlamentu nebo jinými vlivnými osobnostmi. Přesto museli oddaní stále vyjíždĕt ze zemĕ, aby si obnovili svá šestimĕsíční víza. Náklady na tyto cesty byly vysoké, a navíc to, že oddaní museli přerušovat svoji práci, vážnĕ narušovalo působení ISKCONu. Prabhupáda tedy chtĕl, aby Indíra Gándhíová zajistila pro pĕt set jeho žáků trvalý pobyt v Indii.

Ostatní body v Prabhupádovĕ seznamu vycházely z pokynů posvátných písem, podle kterých by mohla ministerská předsedkynĕ do své politiky začlenit principy vĕdomí Krišny, v duchu velkých rádžarišiů z védských dob. Byly to stejné zásady vedení společnosti s vĕdomím Boha, které kázal všude. Kdyby se podle nich vedoucí svĕtoví politici řídili, nastala by éra míru, prosperity a štĕstí. Indíra Gándhíová mĕla sklony k autoritativnímu řízení a mĕla by tedy vládnout v duchu védských pokynů. Potom by se její vláda mohla stát maximálnĕ efektivní a prospĕšnou.

Vládní úředník otevřel dveře Prabhupádova vozu a uvedl ho dovnitř k ministerské předsedkyni. Když Prabhupáda vstoupil do její pracovny, paní Gándhíová povstala. Přestože ho uvítala srdečnĕ a vyzvala ho, aby se posadil, Prabhupáda si okamžitĕ všiml, že je neklidná a plná obav z atentátu. Sama to i otevřenĕ přiznala a dodala, že teď není nejvhodnĕjší doba k jejich setkání. Prabhupáda cítil, že by schůzku bývala nejradĕji zrušila, ale že chtĕla dodržet své slovo. Její souhlas se schůzkou sice naznačoval jistý zájem o duchovní život, ale Prabhupádovi bylo zřejmé, že v průbĕhu této návštĕvy nebude moci přednést svoje návrhy v zamýšleném rozsahu.

Paní Gándhíová vysoce ohodnotila práci, jakou Šríla Prabhupáda po celém svĕtĕ vykonával. „Jsou to hodní chlapci,“ řekl Prabhupáda a požádal pro oddané o víza k trvalému pobytu. Paní Gándhíová proti tomu nic nenamítala, ale opĕt se zmínila o své současné úzkosti. Jejich rozhovor byl pomĕrnĕ krátký a Prabhupáda pak rezidenci paní Gándhíové opustil.

O nĕkolik dní pozdĕji v Dillí obdržel Šríla Prabhupáda dopis od Ráméšvara. Oddaní z BBT v Los Angeles zázračnĕ splnili jeho příkaz a vydali bĕhem dvou mĕsíců sedmnáct knížek. Sazeči, redaktoři, výtvarníci a ostatní pracovníci extaticky dobĕhli svůj maratón – v termínu! Když přišly z tiskárny první výtisky a byly obĕtovány na oltáři Rukminí a Dvárakádhíše, rozplakali se oddaní transcendentální radostí a znovu a znovu zpívali mantry Šrílovi Prabhupádovi. Cítili sílu příkazu svého duchovního učitele a považovali se za nástroje, které vykonaly nĕco, co se zprvu zdálo být nemožné.

Dopis končil slibem, že knihy budou dodány nejpozdĕji v říjnu, a pod tím následovalo témĕř šedesát podpisů oddaných: Vaši nehodní služebníci z tiskárny ISKCONu. Ráméšvar jejich jménem připojil:

Šríla Prabhupáda hned následující den z Dillí odpovĕdĕl:

21. srpna, v den zjevení Pána Balaráma, zaslal Ráméšvar Šrílovi Prabhupádovi telegram.

Přestože Šríla Prabhupáda pokračoval v cestĕ do Vrindávanu, dokázali oddaní vypravit zásilku předbĕžných výtisků všech sedmnácti dílů tak, aby ho dostihla 31. srpna, v den jeho osmdesátých narozenin. Krátce poté, co se Prabhupáda zúčastnil chrámového obřadu, přicestoval do Vrindávanu jeden oddaný s posledními šesti díly Čaitanja-čaritámrity.

Šríla Prabhupáda zkoumal knížky s nesmírným potĕšením a uspokojením. Líbily se mu i ilustrace a brzy se začetl do zábav Pána Čaitanji. Inspirovalo ho to natolik, že, jak řekl vrindávanským oddaným, chtĕl zanechat veškerého cestování, usadit se ve Vrindávanu a překládat. Oddaní z tiskárny ISKCONu se mu odvdĕčovali za vedení tak upřímnĕ, že tím naopak zase zvyšovali jeho přání jejich vztah oplácet. V dopise „Mému milému Ráméšvarovi a ostatním“ Prabhupáda napsal:

Bĕhem nĕkolika let byl Šríla Prabhupáda svĕdkem toho, jak se vydavatelské možnosti ISKCONu značnĕ zlepšily. Od malého cyklostylu v prvním chrámu v New Yorku až k nejmodernĕjšímu provozu BBT v Los Angeles, vybavenému počítačovou sazbou a četným personálem tvrdĕ a oddanĕ pracujících manažerů, redaktorů, korektorů, ilustrátorů, fotografů, grafiků, výtvarných redaktorů a fotolaborantů. Zatímco v Indii musel před svým odjezdem na Západ celé mĕsíce tvrdĕ bojovat, než se mu podařilo zorganizovat vydání jediného dílu překladu Šrímad-Bhágavatamu, nyní byl svĕdkem toho, že jeho milující žáci připravují jeho rukopisy pro tisk stejnĕ rychle, jak je on stačí tvořit. Kromĕ toho je již i překládali do mnoha jiných jazyků.

Vrindávan, 13. září 1975

Na Rádháštamí položil Šríla Prabhupáda základní kámen velké gurukuly, budovy školy, která mĕla přiléhat ke Krišna-Balarám Mandiru. Prohlásil, že po dostavĕní školy sem oddaní budou moci pozvat pĕt set žáků z celého svĕta. Velkolepý chrám, dům pro hosty a zanedlouho již i gurukula mĕly sloužit zámĕru Šríly Prabhupády přitáhnout co nejvíce lidí do Vrindávanu, do útočištĕ u Krišny. Kvůli tomu byl ochoten obĕtovat všechno, včetnĕ klidu, který potřeboval pro své psaní knih. A proto také žádal obĕti od svých žáků.

Neustálé cestování začínalo být pro Šrílu Prabhupádu podle jeho vlastních slov stále namáhavĕjší – to byl i jeden z důvodů, proč se vrátil do Indie. Přesto nebylo možné, aby cestování zanechal. Rozkvĕt hnutí ve svĕtĕ stále ještĕ závisel na jeho osobní přítomnosti. Byl tedy připraven cestovat dál, navzdory všem potížím. Jeho žáci mu neustále posílali pozvání do svých chrámů a nebylo tomu tak dávno, co ho Pušta Krišna pozval dokonce i do Jižní Afriky. Když Prabhupáda odpovĕdĕl, že je svolný přijet, Pušta Krišna bleskovĕ zorganizoval deset festivalů a další programy v Durbanu a Johannesburgu, které se mĕly konat po celé tři týdny v říjnu.

Pozvání k návštĕvĕ poslali i oddaní z ostrova Mauricius, kde se vĕtšina obyvatel hlásila k hinduismu, a uvedli, že se s Prabhupádou chce setkat i ministerský předseda. Prabhupáda souhlasil. Opustil Vrindávan, krátce se zastavil v Dillí, Ahmadábádu a Bombaji a odjel do Afriky.

Mauricius, 24. října

Šríla Prabhupáda přijel na Mauricius, aby se zde setkal s předsedou vlády, a ten mu na důkaz přátelství dal k dispozici na celou dobu jeho pobytu auto se šoférem. Jednoho dne se vydali na projížďku po ostrovĕ. Prabhupáda chtĕl nastoupit do vozu z pravé strany, ale Puštovi Krišnovi Svámímu se to nezdálo: „Šrílo Prabhupádo, sednĕte si z druhé strany. Je to bezpečnĕjší.“ Prabhupáda dal na jeho radu. Jeli asi půl hodiny krásnou krajinou, kde se střídaly třtinová pole, hory a výhledy na oceán. Na jednom místĕ se zastavili a procházeli se podél mořských útesů. Po návratu k vozu Brahmánanda Svámí otevřel dveře na pravé stranĕ, ale Prabhupáda odmítl nastoupit ze stejného důvodu, který předtím uvádĕl Pušta Krišna: „Ne, druhá strana je bezpečnĕjší.“

O nĕkolik minut pozdĕji projíždĕl Prabhupádův černý Citroen zatáčkou, když vtom se před nimi objevil Volkswagen jedoucí v protismĕru. Brahmánanda sedĕl za řidičem, zatímco Prabhupáda sedĕl se zkříženýma nohama na zadním sedadle za Puštou Krišnou a hůlkou se opíral o podlahu.

Když šofér uvidĕl, jak se proti nim řítí auto, zabrzdil a strhl volant doleva, jenže řidič ve Volkswagenu zatočil na tutéž stranu. Následoval čelní náraz. Pušta Krišna prorazil hlavou přední sklo. Také řidič narazil hlavou do skla a jeho tvář se zalila krví.

Šríla Prabhupáda zůstal sedĕt na zadním sedadle s nehnutým obličejem. Šokovaný Brahmánanda ho najednou objal, jako by ho chtĕl chránit, ačkoliv nebezpečí již pominulo.

Brahmánanda potom vyskočil z auta a pokusil se zastavit nĕjaké projíždĕjící auto, zatímco Pušta Krišna otevřel zadní dveře. Našel Prabhupádu mezi rozsypanými střepy skla a zjistil, že mu kromĕ zranĕní na obličeji krvácí noha. Prabhupáda nic neříkal ani nenaznačil, jak mu je. Náhle si Pušta Krišna uvĕdomil, že auto stojí v zatáčce v nebezpečné pozici, a začal pomáhat Brahmánandovi mávat na kolemjedoucí řidiče, aby je varoval a pokusil se nĕkoho zastavit.

Obĕ auta byla úplnĕ zdemolovaná a muž a žena z Volkswagenu utrpĕli různá zranĕní. Brzy zastavilo nĕkolik kolemjedoucích vozů a poté, co řidiči poskytli první pomoc zranĕným, odvezlo jedno auto Prabhupádu a oddané zpátky do chrámu.

Harikéš již netrpĕlivĕ čekal a uvažoval, proč se asi Prabhupáda opozdil. Vtom Prabhupáda beze slova s námahou vstoupil do místnosti. Když Harikéš vidĕl, že Prabhupáda a ostatní oddaní mají různá zranĕní, vykřikl: „Bože můj! Co se stalo?“ Ale Šríla Prabhupáda jen dokulhal do svého pokoje a mlčky se posadil. Jeden oddaný přinesl náplasti a ošetřil všem nejhorší zranĕní: Prabhupádovi na bradĕ, ruce a noze a Puštovi Krišnovi a Brahmánandovi na hlavĕ. Šríla Prabhupáda, který od nehody nepromluvil ani slovo, nakonec řekl: „Asann api kleśa-da āsa dehaḥ.“ Vzápĕtí doplnil překlad: „,Jakmile přijmete toto hmotné tĕlo, vyvstane spousta potíží.‘ Sedĕli jsme klidnĕ v autĕ a najednou – prásk!“ Stručnĕ popsal, jak ke srážce došlo, a Brahmánanda Svámí řekl, jak se Prabhupáda tĕsnĕ před nehodou zapřel o hůl a předešel tak možná vážnĕjším zranĕním.

„Sežeňte nĕjakou pryskyřici a kurkumu,“ řekl Prabhupáda, „smíchejte je s trochou louhu a všechno zahřejte.“ Prabhupáda začal opĕt mluvit – vykládal bhágavatskou filosofii a zároveň udílel praktické lékařské pokyny. Přesto se nikdo nemohl zbavit pocitu tísnĕ z přestálého nebezpečí. Prabhupáda vyzval oddané, aby zpívali kírtan. Krišna je zachránil, řekl. Vzhledem k tomu, že z obou aut zůstala jen hromada šrotu, byla jejich zranĕní zanedbatelná.

Prabhupáda sedĕl v místnosti jako válečný hrdina, žluté náplasti na obličeji, zatímco Harikéš předčítal z Čaitanja-čaritámrity kapitolu „Odchod Haridáse Thákura z tohoto svĕta“.

Potom Šríla Prabhupáda začal hovořit o nebezpečích, která číhají při cestování, a uvažoval, zda je správné, aby tolik cestoval. Jeho poslání překládat Šrímad-Bhágavatam a další vaišnavskou literaturu bylo příliš důležité, než aby riskoval svůj život jízdami v automobilech. Původnĕ uvažoval o tom, že před návratem do Bombaje navštíví Nairobi, ale nyní řekl, že tuto návštĕvu zruší. Dodal, že vlastnĕ vůbec nechtĕl z Bombaje odjíždĕt, ale protože oddaní připravili v Africe spoustu akcí, vydal se na cestu. Nehoda je možná znamením, že by se mĕl vrátit do Indie.

Druhého dne ráno se Prabhupáda vydal na obvyklou ranní procházku, i když si musel dávat pozor na zranĕné koleno. Brahmánanda Svámí a Pušta Krišna Svámí pokulhávali vedle nĕj. Znovu se svými žáky probíral otázku, zda by mĕl jet do Nairobi, či zda by se mĕl vrátit do Indie. Čjavana, prezident ISKCONu v Nairobi, naléhal, aby Prabhupáda do Nairobi jel. Oddaní se na nĕho tĕšili a připravili spoustu programů. Jestli Prabhupáda svoji nynĕjší návštĕvu zruší, bude moci přijet pravdĕpodobnĕ až za velmi dlouhou dobu. Ostatní oddaní nicménĕ namítali, že žádat Prabhupádu, aby pokračoval po tak traumatické nehodĕ v cestĕ, je naprostý nesmysl; mĕl by se vrátit přímo do Bombaje.

Prabhupáda vyslechl oba názory, ale představa, že zklame oddané v Nairobi, převážila nad tím, že by se mĕl zotavit po nehodĕ. Rozhodl se, že do Nairobi pojede.

Ale již po nĕkolika dnech v Nairobi se nemohl dočkat návratu do Indie. Z Bombaje dostal zprávy o špatném řízení prací a rozkrádání stavebního materiálu, do kterého byli zapojeni dĕlníci, skladník i čaukidharové, hlídači. Prabhupáda byl z této zprávy tak rozmrzelý, že přestal překládat. Přestal dokonce i jíst. Přestože byl od Bombaje vzdálený tisíce kilometrů, dotýkalo se ho to bolestnĕji než oddaných, kteří v Bombaji žili. Ve skutečnosti mnozí z nich ani nevĕdĕli, že k nĕjakým krádežím dochází. Když se Brahmánanda Svámí zeptal, proč nejí, Prabhupáda odpovĕdĕl: „Jak mohu jíst, když rozkrádají moje peníze?“

Bombaj, 1. listopadu

Šríla Prabhupáda přiletĕl z Nairobi do Bombaje v jednu hodinu po půlnoci. I přes pozdní noční hodinu ho před chrámem očekávala skupina jeho blízkých celoživotních členů ISKCONu, žáků a dokonce i nĕkteří z nájemníků, kteří na pozemku bydleli. Když se všichni společnĕ usadili v jeho pokoji, potvrdil jim, že mĕl vážnou nehodu a ukázal jim i jizvu na kolenĕ. Řekl, že je rád, že je zase zpátky. V jednom dopise z Bombaje napsal:

Okamžitĕ se pustil do práce. Propustil inženýra, kterému přičítal zodpovĕdnost za špatnou, pomalou práci a rozkradený stavební materiál. Zpočátku Prabhupáda nechtĕl zadat stavbu žádné stavební firmĕ. Představoval si, že Surabhi bude na celý projekt dohlížet a přidĕlovat práci jednotlivým dodavatelům. Jenže tento systém se neosvĕdčil.

Šríla Prabhupáda chtĕl situaci zmĕnit, ale žádné přesvĕdčivé řešení se na obzoru nerýsovalo. „Přidali jsme se k hnutí vĕdomí Krišny proto, abychom dosáhli života plného vĕčné blaženosti,“ řekl Surabhimu. „Ale místo vĕčné blaženosti trpím vĕčnou úzkostí.“ Naléhal na Surabhiho, Girirádže a ostatní, aby nĕco udĕlali.

Jednou stavbu navštívil stavební inženýr, který byl celoživotním členem ISKCONu, a sdĕlil Prabhupádovi, že chrám i hotel je možné snadno dokončit bĕhem šesti mĕsíců. Prabhupáda pak vyčinil Surabhimu, který tvrdil, že šest mĕsíců stačit nemůže. „Tak to je můj konec,“ pomyslel si Surabhi. „Teď přijdu o svoji službu.“

Potom přijel na nedĕlní hostinu jiný celoživotní člen, pan Ómkára Prakáš Dír, hlavní inženýr jedné z nejvĕtších a nejuznávanĕjších indických stavebních firem, a prohlédl si stavbu. Zhrozil se nad špatnou kvalitou provedených prací a prohlásil, že všechno se do dvou či tří let rozpadne.

Girirádž začal být přesvĕdčený, že nejlepší by bylo najmout firmu pana Díra – nejvĕtší a nejprofesionálnĕjší bombajskou stavební společnost. Promluvil o tom s Prabhupádou, kterého tento nápad zaujal. Surabhi nejprve trpĕl pocitem, že mu berou práci, ale po setkání s panem Dírem i on uznal výhody nového plánu.

Podepsali smlouvu a pan Dír jim předložil pracovní harmonogram, ve kterém byla detailnĕ uvedena každá fáze stavby i s termínem dokončení. Šrílovi Prabhupádovi se tento profesionální přístup zamlouval, i přes vyšší náklady. Teď bude práce dokončena profesionálnĕ a brzy, a na tom záleželo nejvíce.

Prabhupáda zůstal v Bombaji skoro celý listopad a vidĕl, že práce na staveništi pokračují opravdu rychle. Vysvĕtlil Surabhimu, že na tomto projektu se nemá zbytečnĕ šetřit. Chrám se mĕl stát nádherným klenotem, který bude přitahovat lidi z celé Indie. Zatímco při stavbĕ vrindávanského chrámu Prabhupáda stále kladl důraz na šetření: „Proč je to tak drahé? Udĕlejte to jednodušší!“, nyní naopak zdůrazňoval: „Proč to není hezčí?“ Honosný a bohatĕ vyzdobený chrám mĕl být celý z mramoru. Také hotel mĕl být prvotřídní, s luxusnĕ vybavenými pokoji a prvotřídní restaurací. A klimatizovaná budova divadla mĕla patřit k nejlepším v Bombaji.

„Proč nejsou podlahy mramorové?“ ptal se Prabhupáda, když se jednalo o hotelových pokojích.

„To by bylo příliš drahé,“ vysvĕtloval Surabhi.

„O peníze se nestarej,“ odpovĕdĕl Prabhupáda. „Můžeme udĕlat podlahy z mramoru? Pokud ano, tak to udĕlej.“ Surabhi uposlechl, ale pokusil se ušetřit peníze tím, že použil levnĕjší kámen na podlahu v hotelových chodbách. Když to Prabhupáda uvidĕl, rozladilo ho to. Podle jeho názoru mĕl být mramor všude.

Peníze na stavbu bombajského chrámu pocházely především z prodeje knih v Americe, o kterém byl Prabhupáda pravidelnĕ informován. 18. listopadu zaslal Ráméšvar telegram oznamující dobré zprávy:

Když se prezident chrámu ISKCONu v Denveru písemnĕ dotazoval, zda se může pustit do obchodování se šperky, Šríla Prabhupáda nesouhlasil:

Prabhupáda plánoval, že distribuce knih zajistí finanční prostředky nejen na stavbu v Bombaji, ale že podpoří i uskutečnĕní ještĕ ambicióznĕjšího projektu v Májápuru. Schválil plán, podle kterého budou všechna nakladatelství BBT přispívat minimálnĕ deseti procenty ze svého ročního příjmu na výstavbu mezinárodních projektů ISKCONu v Indii, zvláštĕ na plánované mĕsto Májápur a jeho výškovou dominantu, chrám Porozumĕní. Taková spolupráce mezi jednotlivými vydavatelstvími BBT z různých zemí bude podporovat jednotu stále rostoucího hnutí pro vĕdomí Krišny. Rozdávání knih představovalo výborný obchod a bylo zároveň nejlepší kazatelskou činností. Prabhupádův recept byl prostý – spojit americké peníze s indickou duchovní kulturou. V souladu s tím vybízel Ráméšvara, aby podporoval sankírtan v USA.

Od vydavatelského maratónu BBT v létĕ 1975 se BBT dařilo držet krok s Prabhupádovým psaním. Mezi Prabhupádou, jeho vydavatelstvím a distributory knih se rozvinula sladká transcendentální soutĕž. V listopadu 1975 Prabhupáda napsal jednomu z nejúspĕšnĕjších distributorů knih:

Přesto se v posledních mĕsících Prabhupádovo překládání ponĕkud zpomalilo, především proto, že ho zamĕstnávalo řízení hnutí.

Slovo překládání ve skutečnosti vystihuje jeho literární činnost jen částečnĕ. Týká se totiž pouze veršů a synonym, ale Prabhupádovy nejhlubší meditace – které on sám nazýval „osobní extáze“ – byly obsaženy v jeho Bhaktivédantových komentářích. Sepisování komentářů stejnĕ jako překládání veršů se mu dařilo nejlépe, když o nich mohl přemýšlet v průbĕhu celého dne – nejen v jednu hodinu po půlnoci, kdy zapínal svůj diktafon. Překládal velice závažnou a složitou védskou nauku do moderních souvislostí, tak, aby byla pochopitelná západnímu čtenáři. A to byl nesmírnĕ náročný úkol.

Aby Šríla Prabhupáda svými překlady Šrímad-Bhágavatamu mohl co nejlépe promlouvat k lidem celého svĕta, potřeboval odpovídající podmínky. Po májápurském festivalu proto vypracoval cestovní plán tak, aby na konci mĕsíce dorazil na Havaj, kde očekával, že nalezne pro svoji literární činnost příznivé prostředí.

Havaj, 3. kvĕtna 1976

Po krátké návštĕvĕ nĕkolika indických mĕst a zastávkách v Melbourne, Aucklandu a na Fidži přicestoval Šríla Prabhupáda podle plánu na Havaj. Okamžitĕ se ponořil do překládání.

Již po prvním týdnu svého pobytu v Honolulu Prabhupáda jednoho rána při procházce po pláži Waikiki oznámil, že se tuto noc chystá dokončit poslední komentář k sedmému zpĕvu. Když se Hari-šauri začal radovat, Prabhupáda dodal: „Mohl bych to celé dokončit velice rychle, ale musím výklad přizpůsobit vašemu chápání. Vyžaduje to, abych se nad textem důkladnĕ zamýšlel a velmi pečlivĕ ho podal tak, aby mu rozumĕli i obyčejní lidé.“

Po dokončení sedmého zpĕvu se Prabhupáda okamžitĕ pustil do práce na zpĕvu osmém, který uvedl modlitbou: „Nejprve mi dovolte složit pokornou, uctivou poklonu k lotosovým nohám mého duchovního mistra, Jeho Božské Milosti Šrí Šrímad Bhaktisiddhánty Sarasvatího Gósvámího Prabhupády.“ V dalším textu Prabhupáda popisoval, jak mu jeho duchovní učitel dal v roce 1935 u Rádhá-kundu pokyn, aby kladl vĕtší důraz na vydávání knih než na stavĕní chrámů. Podle tĕchto pokynů začal Prabhupáda vydávat v roce 1944 časopis Back to Godhead a v roce 1958 zahájil práci na Šrímad-Bhágavatamu. Poté, co vydal tři díly Šrímad-Bhágavatamu v Indii, odjel v srpnu 1965 do Spojených států.

Prabhupáda řekl, že chce Bhágavatam přiblížit obyčejným lidem. To však neznamenalo, že by srozumitelností jeho komentářů trpĕlo základní sdĕlení; jeho výklady byly naopak čistou podstatou učení Šrímad-Bhágavatamu. Avšak v duchu samé podstaty Bhágavatamu Prabhupáda vynechával všechno nadbytečné, co by odvádĕlo pozornost čtenářů, a naopak vybíral z komentářů předešlých áčárjů vše, co mohlo vybízet čtenáře k čisté oddané službĕ.

Naprostá vĕtšina univerzitních profesorů, kteří se vážnĕ zabývali Prabhupádovými knihami, oceňovala jeho vĕrnost parampaře. Recenze přicházely z celého svĕta.

Poselství Šrímad-Bhágavatamu se v podání Šríly Prabhupády stalo „přístupným“, ale to neznamenalo, že by se jednalo o zjednodušení. Jeho komentáře naléhavĕ vyzývaly čtenáře, aby se vzdal svĕta iluze a přijal vĕčné osvobození, které skýtá vĕdomí Krišny.

Úpadek moderní společnosti je nicménĕ již tak značný, že kazatel se už nemohl odvolávat pouze na autoritu védských písem – nikdo by ji neuznal. Šríla Prabhupáda se proto ve svých spisech zabýval takovými teoriemi, jako je náhodný vznik života, Darwinova teorie a chemická evoluce. Všechny je vyvracel přísnou logikou a dokazoval, že život pochází ze života, nikoliv z neživé hmoty.

Prabhupádovy spisy rovnĕž bojovaly proti lživým učením falešných jogínů, guruů a proroků, prohlašujících se za nejrůznĕjší „inkarnace“, kteří svým pokrytectvím zaplavují v průbĕhu Kali-jugy jak Indii, tak Západ. Kritizoval také moderní politické instituce a rozebíral důvody, proč selhala monarchie, proč selhává rovnĕž demokracie a šíří se diktatury. Z hlediska písem objasňoval, jak státy zneužívají daňovou politiku a propagandou navádĕjí lidi, aby opouštĕli prostý, venkovský život a odcházeli pracovat do továren ve mĕstech.

Na svých cestách po svĕtĕ byl Šríla Prabhupáda svĕdkem rostoucího úpadku lidské společnosti: sexuální nevázanosti, výstřelků v požívání omamných látek, barbarského zabíjení zvířat na jatkách a jedení masa. Jeden komentář Bhagavad-gíty speciálnĕ pojednává o hrozbĕ nukleární zkázy.

Prabhupádova kritika je silná a autoritativní, hodná pravého duchovního mistra, pravého áčárji. Svým nekompromisním postojem burcuje čtenáře. Prabhupáda nebyl žádný bojácný učenec, poukazující na nĕjaké nejasné historické odkazy. Ale v pozadí tĕchto slov promlouvá ke čtenářovĕ srdci pokorný tón naléhavé prosby. Jako služebník Krišnova služebníka Prabhupáda žádá každého, aby laskavĕ přijal vĕdomí Krišny a obnovil svoje původní, základní postavení doprovázené vĕčností, blažeností a poznáním.

A stejnĕ jako před léty Prabhupáda opustil svoje sepisování knih v chrámu Rádhy a Dámódara ve Vrindávanu, aby mohl kázat na Západĕ, i nyní opouštĕl svoje literární útočištĕ na Havaji kvůli další kazatelské činnosti. V každém případĕ byl připraven psát kdekoliv, kam přijel. Pobyt na Havaji si naplánoval pouze na jeden mĕsíc, nehodlal se zde usadit natrvalo. Jeho žáci se s ním potřebovali setkávat a čerpat z tĕchto setkání sílu a inspiraci. A to jim chtĕl dávat do posledního dechu.

Nejprve Prabhupáda zamýšlel navštívit středisko v Los Angeles, které se nyní rozrostlo na početnou, vzkvétající komunitu oddaných. Očekávala ho tam nová chrámová síň s mramorovými oblouky a galerií nádherných transcendentálních obrazů a také bohaté obřady uctívající Božstva Rukminí a Dvárakádhíše. Zhlédl tam prezentaci vĕdomí Krišny pomocí nejnovĕjší technologie v nahrávacím studiu Zlatý Avatár a muzeu FATE*, které využívalo ke znázornĕní učení Bhagavad-gíty multimediální diorámy. Sedával ve své zahradĕ a naslouchal čtení z knížky Krišna, procházel se po Venice Beach a diskutoval o vĕdeckých teoriích s doktorem Svarúpem Dámódarem. A přispĕl svojí přítomností ke stále rostoucímu nadšení pro distribuci knih. Jednoho dne pak v autĕ poznamenal: „Moje knihy se stanou zákoníkem lidské společnosti na dalších deset tisíc let.“

New York, 9. července 1976

Džajánanda řídil auto, ve kterém sedĕli také Tamál Krišna Gósvámí a Ráméšvar Svámí. Vyzvedli Šrílu Prabhupádu a Hari-šauriho na letišti La Guardia, a když zamířili k Manhattanu, Prabhupáda se zeptal: „Je tady všechno v pořádku?“

Tamál Krišna odpovĕdĕl, že momentálnĕ je spousta vĕcí ve stádiu zrodu; oddaní pokračují ve stĕhování do dvanáctiposchoďové budovy na Manhattanu a dĕlají poslední přípravy na Ratha-játru. „Uvidíte sám, jak se všechno vyvíjí kupředu,“ poznamenal.

„Tak je to správné,“ řekl Šríla Prabhupáda. „Dĕlejte všechno důkladnĕ. Krišna nám dává všechno. O nic není nouze. Stačí, když budeme upřímnĕ pracovat, a Krišna nám dá inteligenci – všechno. Jeho milostí je všeho dostatek. Takový je Krišna. Může vám dát cokoliv.“

Když se jejich auto přiblížilo k mohutnému brooklynskému mostu, Šríla Prabhupáda se zeptal: „Není tohle brooklynský most? Občas jsem sem chodíval a sedával dole u mostu.“

„Dole u řeky?“ zeptal se Tamál Krišna. Vyprávĕní Šríly Prabhupády o jeho začátcích v New Yorku oddané vždycky okouzlovalo. „Opravdu jste sedával dole u vody?“

„Ano, támhle u řeky,“ potvrdil Prabhupáda. „Bydlel jsem na Bowery a nemĕl jsem to sem moc daleko. Procházel jsem se tady, sedával jsem pod tímhle mostem a přemítal jsem: ,Kdy se asi vrátím do Indie?‘“ Prabhupáda se zasmál a začal se vyptávat na další místa, skoro tak, jako by se ptal na své staré přátele – na stanici podzemní dráhy na Fultonovĕ ulici i na Chambers Street.

Tamál Krišna líčil Prabhupádovi, že středisko ISKCONu leží nedaleko od Empire State Building a že bude mít ze svého pokoje v jedenáctém patře krásný výhled. „Naše budova,“ vyprávĕl Tamál Krišna, „leží přímo v samotném srdci kulturního dĕní mĕsta – ve čtvrti plné divadel, restaurací a zábavních podniků.“

„V New Yorku se cítím tak trochu jako doma,“ řekl Prabhupáda, „protože je to první místo, kam jsem v Americe přicestoval. Bloumal jsem po ulicích sem a tam. Bydlel jsem v New Yorku nepřetržitĕ od září 1965 až do července 1967.“

„Tamál Krišna dnes ráno ve své přednášce vysvĕtloval, že asi stĕží dokážeme pochopit, jaké štĕstí potkalo toto mĕsto, když jste přijel právĕ sem,“ řekl Ráméšvar Svámí.

„Ano, když jsem se rozhodl, že odjedu do ciziny, třeba Londýn mi nikdy ani nepřišel na mysl; bylo mi jasné, že pojedu sem. Indové obvykle jezdí do Londýna, ale já jsem si řekl: ,Ne, já pojedu do New Yorku.‘“

„To bylo velmi prozíravé,“ usoudil Tamál Krišna.

„Nevím,“ zasmál se Prabhupáda. „To jsou pokyny od Krišny. Mohl jsem jet do Londýna, bylo to blíž. Ale já jsem si řekl, že pojedu do New Yorku. Nĕkdy se mi o tom dokonce i zdálo.“

Při jízdĕ mĕstem začal Šríla Prabhupáda vzpomínat na staré časy. Zmínil se o jógovém studiu dr. Mišry a o svém pokoji ve stejné budovĕ na Sedmdesáté druhé ulici, kde mu ukradli magnetofon a psací stroj, i o tom, jak nakupoval ovoce v obchodĕ West End Superette.

„Nĕkdy mĕ napadá, že jsem touto čtvrtí bloumal úplnĕ bezcílnĕ,“ řekl Prabhupáda a hledĕl oknem auta ven. „Ano, nĕkdy jsem se procházel i po Druhé avenue.“

Když projíždĕli po Padesáté páté ulici, ukázali oddaní Prabhupádovi budovu ISKCONu, na jejíž jedné stĕnĕ byl ze zlatých písmen sestaven nápis „Hare Krishna“. Na průčelí budovy vlála velká žlutá vlajka s vyobrazením tančícího oddaného Pána Čaitanji, zatímco chodník stínila elegantní markýza s nápisem „Hare Krishna Center“. Při spatření Prabhupádova vozu propukly stovky oddaných čekajících u vchodu v jásot a začaly zpívat jeho jméno.

Bylo to nejvĕtší shromáždĕní oddaných od májápurského festivalu. V budovĕ bylo ubytováno přes šest set oddaných, z nichž mnozí vážili dalekou cestu, jen aby mohli být se Šrílou Prabhupádou. Kírtan byl ohlušující. Prabhupáda stál před Božstvy Rádhy a Góvindy a radostnĕ se usmíval. Na třetím oltáři byl obraz Pána Džagannátha, Balaráma a Subhadry a Prabhupáda řekl, že se nemůže dočkat, až Je uvidí v den Ratha-játry.

Když se posadil na velký zelený vjásásan, nebyl zpočátku dojetím schopen mluvit. „Nejprve bych vám všem chtĕl podĕkovat, že jste mĕ zavedli do tohoto nového chrámu,“ začal nakonec. „Protože když jsem přijel do New Yorku poprvé, toužil jsem zde otevřít chrám a hledal jsem vhodnou příležitost.“ Pak popisoval své první pokusy o zakoupení prostor na Manhattanu, které sice nebyly vĕtší než dvĕ stĕ padesát metrů čtverečních, ale přesto na nĕ nemohl sehnat žádné peníze.

„Nemĕl jsem ani kde bydlet,“ řekl, „natož zřídit chrám. Situace vypadala tak beznadĕjnĕ, že jsem uvažoval o návratu do Indie. Prakticky každý týden jsem chodil do kanceláře lodní společnosti… Bylo by to na dlouhé vyprávĕní. Přijel jsem v roce 1965 s odhodláním otevřít první chrám v New Yorku, ale v té dobĕ, před deseti lety, to nebylo možné. Avšak vy jste nyní milostí Krišny a mého Guru Mahárádže získali toto místo. Jsem vám nesmírnĕ vdĕčný, že jste tento chrám založili.“

Celých deset dní Prabhupádova pobytu v New Yorku prožili oddaní ve vítĕzoslavné, nadšené náladĕ. Od mĕsta získali povolení uspořádat průvod Ratha-játry po Páté avenue. Prabhupáda kdysi řekl, že New York je nejdůležitĕjším mĕstem svĕta a že nĕkterý jeho mrakodrap bude majákem vĕdomí Krišny pro celý svĕt. Nyní mĕl tedy ISKCON svůj mrakodrap na Manhattanu a svůj průvod Ratha-játry po Páté avenue za Prabhupádovy osobní účasti.

Průvod Ratha-játry se třemi vozy vysokými témĕř sedmnáct metrů začal na námĕstí Grand Army Plaza a pak pokračoval Pátou avenue do středu mĕsta. Stovky mladíků, dívky v sárí, Indové, Newyorčané — všichni táhli na provazech obří vozy, na kterých byly vztyčeny vĕže ze žlutého, zeleného, červeného a modrého hedvábí. Látka se třepotala ve vĕtru a vozy pomalu a majestátnĕ pluly smĕrem na jih. Průvod zdobilo nádherné počasí. Stovky oddaných zpívaly a tančily a tisíce lidí přihlížely. Trasa dlouhá zhruba padesát domovních bloků vedla po Páté avenue, „nejdůležitĕjší ulici svĕta“, až do parku na Washingtonovĕ námĕstí.

Prabhupáda se k průvodu připojil na křižovatce s Třicátou čtvrtou ulicí. Když se vydal k vozu se Subhadrou, aby na nĕj nastoupil, oddaní se shlukli kolem nĕj. Policisté a další přihlížející udivenĕ sledovali, s jakou bezprostředností se oddaní klaní představiteli Krišny. Ačkoliv Ratha-játrá původnĕ vyjadřuje touhu gópí po Krišnovĕ návratu do Vrindávanu, oddaní v průvodu prožívali především úžasnou radost z Prabhupádova návratu do New Yorku.

Bylo to úchvatné a zasloužené vyvrcholení Prabhupádovy desetileté kazatelské činnosti v New Yorku. Když sem poprvé přijel, nemĕl žádné peníze, žádný příbytek, žádné místo, kde by se lidé mohli scházet a naslouchat o Krišnovi. Nyní projíždĕl slavnostnĕ Pátou avenue bĕhem festivalu Ratha-játry a jeho Božstva Rádhy a Góvindy mĕla svůj mrakodrap. V roce 1965 bloudil po ulicích sám, ale nyní ho provázelo šest set žáků, kteří hlasitĕ zpívali svatá jména a přinášeli tak prospĕch miliónům podmínĕných duší.

Když procesí dorazilo do Washingtonova parku, očekávaly je tam již davy lidí. Šríla Prabhupáda a Božstva zaujali místo na jevišti, postaveném zvlášť pro tuto příležitost. Kírtanánanda Svámí představil shromáždĕným zástupům Prabhupádu, který pak přistoupil k mikrofonu a krátce promluvil.

Večer všechny hlavní televizní stanice vysílaly pochvalné reportáže o průvodu a oslavách a druhý den ráno se fotografie z průvodu společnĕ s články objevily v novinách. Prabhupádovi se líbila zvláštĕ vnitřní příloha New York Daily News, kde bylo nĕkolik fotografií pod velkým titulkem „Východ a Západ se setkávají na Páté avenue.“

„Tyto výstřižky rozešlete všude, kam můžete,“ žádal Prabhupáda. „Pošlete jeden i paní Gándhíové. Ten titulek je velice výstižný. O to nám jde: ,Východ se setkává se Západem‘. Stále říkám to samé — chromý človĕk se setkává se slepým. Společnĕ mohou dokázat divy, ale každý zvlášť nesvedou nic. Jeden nemůže chodit a druhý je slepý. Když se však oba spojí – indická kultura a americké peníze – zachrání celý svĕt.“

Šríla Prabhupáda si nechal přečíst článek z New York Times, který podtrhoval, že se průvodu zúčastnily také stovky Indů, „kteří mĕli radost, že mohou vyznávat svoji víru i v New Yorku.“ Článek citoval jednoho z tĕchto indických přistĕhovalců, který prohlásil: „Milujeme New York, Ameriku. Je to to nejkrásnĕjší místo na svĕtĕ. V žádné jiné zemi bychom nemohli vykonávat náš obřad tak svobodnĕ.“

„To je pravda,“ souhlasil Prabhupáda. „Já to také neustále říkám. V Times psali jako první o kírtanech, které jsem pořádal v Tompkinsovĕ parku.“

V parku se rozdalo prasádam sedmi tisícům lidí. A když se oddaní pozdĕ v noci vraceli mĕstem se svými vozy, stovky lidí je provázely a zpívaly. Oslavy ještĕ neskončily, a oddaní již mluvili o tom, jak by se v příštím roce dal festival zlepšit. Mohli by zřídit zvláštní tiskové středisko a Prabhupáda navíc navrhl, aby pronajali malou budovu ve středu mĕsta a nazvali ji Gundičá (podle chrámu v Orisse v Indii, kde Pán Džagannáth tradičnĕ zůstává každý rok v průbĕhu Ratha-játry). Pán Džagannáth by tam jeden týden mohl zůstat a pak by oddaní mohli uspořádat další průvod a festival, spojený s návratem Pána Džagannátha na Padesátou pátou ulici.

„Včera jsme celou noc uklízeli park,“ řekl Tamál Krišna Gósvámí. „Jedna žena, která vedle toho parku bydlí, nám řekla: ,Za všechna ta léta, co tady bydlíme, jsem nikdy tak nádhernou oslavu nevidĕla.‘ A správce parku prohlásil na televizní stanici CBS: ,Jsme hrdí na to, že tento park byl založen před stovkami let, kdy Amerika ještĕ vĕřila v Boha, a že duchovní život má dodnes ve Washingtonovĕ parku své místo.‘“

„Co kdybychom tedy požádali starostu, aby tam postavil chrám?“ řekl Šríla Prabhupáda. Oddaní se rozesmáli. Ale Prabhupáda uvažoval, že takové vĕci jsou jistĕ možné.

Zdravotní stav Šríly Prabhupády se zhoršoval, jako témĕř vždy, když byl příliš dlouho na cestách. Zvláštĕ v New Yorku se mu přitížilo. Podle cestovního plánu mĕl pokračovat do Londýna, Paříže, Teheránu, Bombaje a pak do Hajdarábádu, kde mĕl vést slavnostní otevření nového chrámu ISKCONu. Starší oddaní mu doporučovali, aby si před cestou do Anglie a Indie odpočinul. Prabhupáda jednou strávil velmi příjemný den na farmĕ ISKCONu v Pensylvánii a oddaní navrhovali, aby tam odjel na dva či tři mĕsíce, zotavil se a vĕnoval se psaní. Každý den ho prosili, aby nikam necestoval. Když se doslechl, že členové GBC v New Yorku jednomyslnĕ doporučují, aby cestování odložil, prohlásil: „Dobrá. Nikam nepojedu.“

Ve skutečnosti ho však mohl spoutat pouze Krišna, nikoliv mínĕní GBC. Mĕl již zakoupené letenky a rozhodl se, že bude v cestĕ pokračovat.

Ráno v den jeho odjezdu učinilo nĕkolik oddaných poslední pokus. Přišli za ním do pokoje a prosili ho, aby neodjíždĕl. Prabhupáda na to nic neřekl, ale bylo zřejmé, že je rozhodnutý odjet. Jeho služebníci mu balili zavazadla a všechno bylo přichystané. Přesto ho nĕkolik oddaných následovalo, ještĕ když vycházel z pokoje a nastupoval do výtahu, a stále naléhali, aby nejezdil.

„Prabhupádo, zvažte ještĕ prosím své rozhodnutí,“ naléhal Ráméšvar Svámí. Do té chvíle zůstával Prabhupáda ve veselé náladĕ, i přes svoji tĕlesnou slabost a přes neustálé naléhání svých žáků. Avšak teď se jeho výraz zmĕnil.

„Nejezdĕte,“ řekl znovu jeden oddaný. A další dodal: „Zůstaňte zde a odpočiňte si.“

Prabhupáda se k nim otočil a v jeho očích se zračila nesmírná hloubka. Víc než kdy jindy vypadal, že nepochází z tohoto hmotného svĕta. „Potřebuji požehnání, abych mohl pokračovat v boji pro Krišnu až do posledního dechu,“ řekl. „Stejnĕ jako Ardžuna.“

Nikdo již nepromluvil a Prabhupádův závažný pokyn se jim nesmazatelnĕ vryl do pamĕti. Dveře výtahu se v přízemí otevřely a stovky čekajících oddaných doprovodily Šrílu Prabhupádu se zpĕvem a jásáním k připravenému vozu.