Zobrazení dvou jazyků

KAPITOLA OSMÁ

Poslední pokyn

Bombaj, 9. ledna 1977

Ještĕ před úsvitem se Šríla Prabhupáda vydal v doprovodu oddaných na ranní procházku. Cestu přes pozemek Hare Krišna znali témĕř poslepu. Pak zahnuli vlevo na silnici a zamířili podél bloku domů doprava k pláži. Obloha se začínala vyjasňovat. Zpočátku jim pevnina splývala s mořem a oblohou, avšak jemné barevné odstíny začaly poznenáhlu odhalovat obzor. Pomalu před nimi vyvstávala nekonečná hladina Arabského moře, které se na obzoru setkávalo s ještĕ rozlehlejším oceánem oblohy, kde blikaly a pohasínaly poslední hvĕzdy. Prabhupáda se svojí malou skupinkou kráčeli po široké pláži. Po jejich levé ruce se táhla řada naklonĕných palem a vpravo tlumenĕ burácel příboj.

Šríla Prabhupáda mĕl na sobĕ hedvábnou šafránovou kurtu a dhótí, přes ramena mĕl přehozenou šedou vlnĕnou čadu a na nohou oranžové plátĕné boty. Při chůzi se lehce opíral o hůlku. Vykračoval si zčerstva a holí, kterou při každém kroku zabodával do písku, udával své chůzi pravidelný rytmus. Kráčel vzpřímenĕ, s hlavou vysoko zdviženou.

Cestou se míjeli s dlouhou řadou Bombajanů, vĕtšinou zámožných obyvatel Džuhu, kteří si také vyrazili na ranní procházku; své vozíky si tu už postavilo i nĕkolik prodavačů kokosového mléka a odsekávali vršky vybraných ořechů v očekávání prvních zákazníků. Prabhupáda procházky v tĕchto ranních hodinách miloval. Pokud to počasí dovolovalo, vycházel ven bez ohledu na to, kde zrovna ve svĕtĕ pobýval — pláž v Džuhu však přesto byla jedním z jeho nejoblíbenĕjších míst.

Cestou se k nĕmu a jeho žákům připojil dr. Patél v bílých kalhotách a bílé košili a nĕkolik jeho přátel, vĕtšinou lékařů a právníků.

Náhle Šríla Prabhupáda řekl: „Chystají proti nám velké spiknutí.“

„Církev?“ hádal doktor Patél.

„Ne, církev ne,“ řekl Šríla Prabhupáda.

„Vláda?“

Prabhupáda jen zamyšlenĕ prohodil: „Hmmm,“ a potom dodal: „Jsou odhodláni rozbít naše hnutí.“ Nezmínil se o žádných podrobnostech a ani dr. Patél, ani nikdo jiný nedokázal přesnĕ uhodnout, co má na mysli. Ať už to bylo cokoliv, v Indii, jak zdůraznil doktor Patél, k žádnému spiknutí proti hnutí pro vĕdomí Krišny dojít nemohlo.

„Sám jsem si přál toto hnutí založit v Indii,“ řekl mu na to Prabhupáda. „Prosil jsem spoustu svých přátel: ,Dejte mi aspoň jednoho svého syna.‘ Ale nikoho to nezajímalo. Místo toho namítali: ,Ale Svámídží, k čemu to bude dobré, když se z mého syna stane vaišnava nebo bráhmana?‘ Nepokládají toto hnutí za příliš důležité. Pokoušejí se ho různými způsoby zastavit.“

Dr. Patél, vĕrný indofil, přesto odpovĕdĕl: „Američané už jiní nebudou, pořád musí dĕlat nĕjakou propagandu.“

„Všude najdete nĕco dobrého a nĕco špatného,“ řekl Prabhupáda. „Krišna říká: manuṣyāṇāṁ sahasreṣu. Z tisíce lidí má stĕží jeden zájem dovést svůj život k dokonalosti. To je Kali-juga.“

Nĕkolik minut před sedmou opustil Šríla Prabhupáda pláž a vydal se zpátky k pozemku Hare Krišna. Nejprve se před ním vynořily mohutné vĕže hotelu ISKCONu a za nimi ještĕ vyšší a mohutnĕjší kupole chrámu. Hlavní stavební práce byly již dokončené, nicménĕ budovy stále působily rozestavĕným dojmem. Dómy ještĕ čekaly na obložení mramorem a všechny budovy vyžadovaly řadu dokončovacích prací. Prabhupáda se už nemohl dočkat, až bude areál otevřen, ale vedoucí stavby Surabhi Mahárádž hlásil stále jen další a další zpoždĕní. Slavnostní otevření se tak stále odkládalo na neurčito.

Na problémy zde Prabhupáda narážel od samého začátku v roce 1971, kdy se poprvé pokusil koupit pozemek od pana N., a další potíže následovaly při získávání stavebního povolení. Přes to všechno bylo triumfální uvedení Božstev Rádhy a Rásavihárího do jednoho z nejkrásnĕjších chrámů v Indii již na dosah. I když Prabhupáda neustále cestoval po celém svĕtĕ a podporoval rozvoj svého hnutí na všech frontách, pravidelnĕ se do Bombaje vracel. Nĕkdy zjistil, že dĕlníci zahálejí a podvádĕjí. V takových případech se pak v Bombaji zdržel a stejnĕ jako nyní poskytoval rady. Teprve po vyřešení celé situace se znovu vydával na cesty.

Božstva Rádhy a Rásavihárího byla stále ještĕ uctívána v provizorní svatyni, kterou oddaní postavili v roce 1971. Nyní se však již za tímto skromným přístřeškem tyčila velkolepá budova chrámu a ohlašovala, že brzy se Rádhá a Rásavihárí přestĕhují do svého nového paláce.

Po návratu na pozemek ISKCONu zašel Prabhupáda k Božstvům, aby znovu zhlédl Jejich okouzlující krásu, která ho již nĕkolikrát přimĕla k prohlášení, že ze všech Božstev jsou mu tato nejbližší. Jeho slib Rádĕ a Rasavihárímu, že jim vystaví nádherný chrám, se mĕl již brzy stát skutečností, ale nĕkdy ho přepadaly pochybnosti, zda se toho on sám dožije. Bylo mu nyní osmdesát jedna let a trápily ho různé chronické potíže.

S vážnými zdravotními problémy se potýkal již od počátků své kazatelské dráhy na Západĕ v roce 1965, a varování smrti pro nĕj tedy nebyla nic nového. Ale přes jeho časté zmínky o odchodu do ústraní si jeho žáci nĕco takového nedokázali představit. Jistĕ, bylo zapotřebí, aby všemi prostředky dokončili stavební práce co nejrychleji a otevřeli bombajský chrám. Ano, musí Prabhupádovi poskytnout jistotu, že může klidnĕ zanechat organizačních činností a dokončit svoji práci na Šrímad-Bhágavatamu. Ale Krišna jistĕ dovolí, aby s nimi zůstal a byl svĕdkem dokončení alespoň tĕchto dvou projektů.

Každý mĕsíc se u Prabhupády střídal jeden z členů GBC, aby mu sloužil jako tajemník a prošel tak přímým osobním výcvikem. Leden 1977 připadl na Ráméšvara Svámího. Když jednou časnĕ ráno přiletĕl z Los Angeles do Bombaje a přímo z bombajského letištĕ se vydal za Prabhupádou do jeho pokoje, Prabhupáda celý ožil a neskrýval svoji radost. Vážil si Ráméšvara jako výborného manažera ISKCONu, zvláštĕ v oblasti vydávání a distribuce literatury o Krišnovi, kterou sám považoval za nejdůležitĕjší součást své kazatelské činnosti.

Když se Šríla Prabhupáda vyptával na novinky, Ráméšvar Svámí mu oznámil, že hnutí Hare Krišna se v Americe stalo terčem různých útoků. Pro Prabhupádu to až tak úplná novinka nebyla – ve skutečnosti právĕ toto mĕl na mysli, když na ranní procházce hovořil o „spiknutí“. Organizace pro potírání sekt stupňovaly svoji agresivní činnost a házely hnutí Hare Krišna do jednoho pytle s jinými novými hnutími. Šríla Prabhupáda byl také dobře informován o činnosti takzvaných „deprogramátorů“, kteří unášeli oddané a vyvíjeli na nĕ intenzivní nátlak, aby je přinutili ke zmĕnĕ přesvĕdčení. A neskrýval své odhodlání postavit se tĕmto snahám čelem. Ujišťoval oddané, že Krišna je ochrání a že z tohoto střetnutí nakonec vyjdou vítĕznĕ.

Nejdůležitĕjší bitva, která trápila Šrílu Prabhupádu již nĕkolik mĕsíců, byl soudní spor v New Yorku, ve kterém byl chrámový prezident Ádi-kéšava Svámí obžalován z toho, že drží oddané v chrámu pomocí nelegálních metod ovlivňování mysli. Žalobu podali rodiče dvou oddaných po ztroskotání pokusu s najatými deprogramátory, kteří mĕli zbavit jejich dĕti odhodlání rozvíjet vĕdomí Krišny. V duchu křižáckého tažení proti sektám zahájil zástupce hlavního prokurátora trestní stíhání, přičemž využíval všech právních prostředků, které mĕl k dispozici. Přestože zastánci občanských svobod byli rozhořčeni a ujišťovali oddané, že žalobci nemohou vyhrát, případ hrozil nepříjemnými důsledky. Zpochybňoval, zda má hnutí Hare Krišna vůbec právo existovat jako pravé náboženství. Napadal rovnĕž právo plnoletých oddaných zůstávat v hnutí proti vůli svých rodičů. Další spornou právní otázkou bylo to, zda jsou oddaní členy hnutí Hare Krišna ze svého vlastního rozhodnutí, nebo zda jsou v hnutí drženi působením takzvaného „vymývání mozků“. Když se Šríla Prabhupáda o tomto případu poprvé dozvĕdĕl, odpovĕdĕl z Vrindávanu dopisem, který zatroubil jako polnice svolávající k bitvĕ proti silám iluze.

Co se týče sporného bodu, zda je naše hnutí pravým náboženstvím, můžete použít následující argumenty: Bhagavad-gítá byla publikována v mnoha různých vydáních. Naše knihy jsou starší než Bible. V Indii existují milióny chrámů, kde lidé uctívají Krišnu. Ať si soudce a porota přečtou naše knihy a vyžádají posudek učenců a profesorů. Ohlednĕ druhého bodu, práva rodičů rozhodovat o svých dĕtech, navrhuji, abychom se hájili takto: Copak nevadí rodičům, že se z jejich dĕtí stávají hippies? Proč tomu nezabrání? Nevadí rodičům, že se z jejich dĕtí stávají narkomani a prostitutky? Proč je nezastaví v tom?

Začínají pociťovat sílu našeho hnutí. Dříve si mysleli: „Tihle lidé zmizí stejnĕ rychle, jako se objevili.“ Ale teď vidí, že my jsme stále zde. Zapálili jsme oheň, který bude hořet čím dál víc. Je to požár, který nemohou uhasit ani celé armády hasičů. Knihy, jež podle nich vymývají mozek, jsou již na svĕtĕ. I kdyby se jejich šíření podařilo oficiálnĕ zastavit, bude ve skrytu pokračovat dál. Rozdávání knih je naší prvotřídní metodou propagace. Choďte od jednoho domu ke druhému. Teď probíhá skutečný boj. Krišna vás bude ochraňovat. Jen zpívejte Hare Krišna a bojujte.

Ráméšvar Svámí informoval Šrílu Prabhupádu, že ve Spojených státech vznikl v souvislosti s newyorským soudním případem celostátní výbor profesorů a teologů na obranu hnutí Hare Krišna a že mnoho právníků a psychologů projevuje oddaným svoje sympatie.

Prabhupáda vysvĕtlil, že nejvĕtší šok pro materialisty je to, že se hnutí Hare Krišna jednoznačnĕ staví proti nedovolenému sexu, jedení masa a požívání drog. Jsou šokováni představou, že by se nĕkdo mohl tĕchto vĕcí vzdát, a proto nejsou schopni přijmout, že se to dĕje na základĕ skutečného duchovního prožitku. Prabhupáda připomnĕl předešlý případ: „V Nĕmecku také podali žalobu, že prý v Los Angeles sedí nĕjaký starý muž, který všechny ty mladé chlapce naverboval, aby pro nĕj vybírali peníze. Myslí si, že dokáži ovládat myšlení jiných lidí a že jsem tyto mladé lidi využil – a zatímco oni shánĕjí peníze, já si užívám.“

Připomnĕl také, jak v roce 1969, když se v Los Angeles začal zvyšovat počet oddaných a chrám zakoupil nĕkolik automobilů, začali sousedé závidĕt. Tehdy je vyzýval, ať tedy také přijdou a žijí ve společenství hnutí Hare Krišna, ale oni to vždycky odmítli. Jenže čím více rozruchu opozice vyvolá, tím bude hnutí Hare Krišna známĕjší, dodal potom. Podle nĕho tak lidé reagovali na jeho nebojácné kázání.

„Vy nevíte, jak čelit protivníkovi,“ živĕ vysvĕtloval. Byl v bojovné náladĕ a hodlal svým žákům názornĕ předvést, jak mají nepřátele porazit. Nĕkolikrát v minulosti představoval svého duchovního učitele jako „sinha-gurua“ (siṁha znamená lev) a nyní ho žáci mĕli možnost vidĕt v podobném bojovném rozpoložení. „Čím více nepřátel budeme mít, tím více se budeme muset bránit,“ prohlásil ráznĕ.

Ráméšvar začal uvádĕt argumenty proti hnutí. „V souvislosti s vymýváním mozků prohlašují, že náš životní styl dostává oddané do izolace vůči okolnímu svĕtu.“

„Ano,“ odpovĕdĕl Prabhupáda. „Vaše společnost se nám protiví. Žádný slušný človĕk se nechce stýkat s pobudy. Vrány nerady žijí mezi kachnami a bílými labutĕmi a bílé labutĕ nerady žijí s vránami. To je přirozené rozdĕlení. Vrána k vránĕ sedá.“

Ráméšvar: „Mají seznam pĕti nebo šesti podmínek, které pokládají za určující pro to, zda se jedná o vymývání mozků. A tvrdí, že my tyto podmínky svým členům vnucujeme.“

Prabhupáda: „Ano, my skutečnĕ vymýváme mozky – od špatného k dobrému. To je naše práce. Vymýváme mozek od všeho darebáctví. Vaše mozky jsou plné smetí všeho druhu – pojídání masa, nedovoleného sexu, hazardních her. Proto je vymýváme. Copak vy si doma neuklízíte? Je uklízení nĕco špatného? Když si krásnĕ uklidíte pokoj, má vám to nĕkdo za zlé? Jenže vy jste takoví darebáci, že nás obviňujete: ,Jak to, že vymýváte tuto špínu?‘ Vymýváme špínu, a vy protestujete. Taková je vaše inteligence. Jenže inteligentní človĕk odpadky uklízí – to je zásada každé civilizované společnosti. A právĕ tohle dĕláme.

Podle mĕřítek védské civilizace patříte mezi nedotknutelné. A my jsme sem přišli, abychom se vás dotkli. Tak se tedy umyjte – nejprve se musíte umýt. V indické civilizaci je pes nedotknutelný, ale pro vás je to nejlepší přítel. Takže bychom se vás nemĕli dotýkat. Musíme proto vymýt vaše mozky. Dokud nebudou vaše mozky vymyté, nedokážete pochopit Krišnu. Človĕk se pozná podle toho, s kým se přátelí. Vy spíte se psy, jíte se psy, pes je váš nejlepší přítel, tak co tedy jste? Musíte se umýt, vydrhnout.“

Ráméšvar: „Ale to je právĕ jejich argument – k americkému způsobu života patří, že človĕk získá vzdĕlání v různých smĕrech – vĕdĕ, hudbĕ, umĕní a literatuře. Tento ideál kultury a vzdĕlání má kořeny v evropské renesanci. A v našem hnutí Hare Krišna se prý od tĕchto vĕcí izolujeme a čteme pouze jeden druh literatury – knihy o Krišnovi.“

Prabhupáda: „Ano, protože to všechno ostatní není kultura. Jakmile nĕco mĕníte, znamená to, že se nejedná o kulturu. Je to mano-dharma, mentální spekulace. Ano, chceme s tĕmi vašimi nesmysly skoncovat. To je naše poslání. Inteligentní lidé to přijali a vy se také přidejte.“

Ráméšvar: „Tvrdíme prý, že naši členové se chovají jako slušní lidé, ale jak je tedy možné, že chodí na letištĕ a obtĕžují tam tolik lidí?“

Prabhupáda: „Oddaní nikoho neobtĕžují. Vychovávají. Když zlodĕji doporučíte: ,Přestaňte prosím krást,‘ bude to považovat za obtĕžování. Ale přitom je to dobrá rada.“

Ráméšvar: „Říkají, že omezujeme osobní svobodu. Každý človĕk má právo myslet vlastním způsobem.“

Prabhupáda: „Ano. Proto mám já právo myslet tímto způsobem a prodávat tyto knížky.“

Ráméšvar: „Proč ale vnucujete svoji filosofii lidem, kteří jí nechtĕjí naslouchat?“

Prabhupáda: „To není vnucování. To je dobrá filosofie. Přimlouváme se: ,Přijmĕte ji. Bude to pro vaše dobro.‘ A lidem to skutečnĕ pomáhá. Ti, kteří čtou naše knihy, získávají prospĕch. A proč vy vyvĕšujete ty obří reklamy: ,Kupte si to a to‘? Proč? Proč vy vnucujete toto takzvané dobro nám? Proč to dĕláte?“

Bitva mezi obĕma stranami takto pokračovala nĕkolik hodin. Ráméšvar předkládal jeden po druhém všechny argumenty proti hnutí pro vĕdomí Krišny a Šríla Prabhupáda je vyvracel. Nazýval je „dĕtinské“ a „pošetilé“ a tvrdĕ kritizoval materialistické hodnoty, ze kterých vycházely. Na základĕ šáster a logiky dokázal, že ten, kdo není oddaný, nemá žádné dobré vlastnosti a že stojí níže než zvíře, protože si neuvĕdomuje Boha. Takový človĕk, jak pravil, nemá právo kritizovat a jeho kritika pouze ukazuje jeho neznalost skutečného smyslu lidského života.

Prabhupáda vkládal do obhajoby hnutí pro vĕdomí Krišny celé své srdce. Dĕlalo mu radost bojovat za Pána Čaitanju. Hájil svoje žáky, ale bylo v tom ještĕ nĕco navíc: dával najevo svůj soucit se všemi bytostmi a svou oddanost hnutí pro vĕdomí Krišny.

Ráméšvar: „Ale křesťané podle Bible prohlašují, že kdyby Bůh chtĕl, abychom vĕřili v Krišnu, řekl by nám to na hoře Sinaj a sdĕlil by to ústy Ježíše Krista. Ježíš řekl: ,Já jsem jediná cesta.‘“

Prabhupáda: „To je v pořádku. Ježíš Kristus vám však nemohl vysvĕtlit víc, protože jste lumpové. Nedokážete dodržovat ani jeho přikázání ,Nezabiješ‘. Protože jste darebáci, nemůžete mu porozumĕt; to není Ježíšova chyba. Proto se vám vyhýbal. Protože ať vám řekl cokoliv, vy jste to nedokázali přijmout. Co byste tedy mohli pochopit? Proto přestal mluvit.“

Ráméšvar: „Myslím, že už jsme vyčerpali všechny argumenty.“

„Jejich argumenty jsou dost chabé,“ uzavřel diskusi Prabhupáda. „Z toho je zřejmé, že se prostĕ jedná o Krišnův plán, jak nám udĕlat jméno. Budeme pak známĕjší.“ Tažení proti hnutí Hare Krišna dávalo podle Prabhupády oddaným příležitost ke kazatelské činnosti. Ale aby jednali v právních sporech a při dalších vážných příležitostech správnĕ, musí se naučit, jak správnĕ kázat. A musí mít duchovní sílu. Prabhupáda připravoval své následovníky a promlouval k nim dnem i nocí.

Bhuvanéšvar, leden 1977

Po mĕsíci vystřídal Ráméšvara Svámího ve funkci Prabhupádova osobního tajemníka další z představitelů GBC, Satsvarúpa dás Gósvámí. „Šrílo Prabhupádo,“ zeptal se jednou večer Satsvarúpa, když sedĕl s Prabhupádou v jeho pokoji, „když jsem sem přišel, Ráméšvar Mahárádž mi vyprávĕl o vaší vizi, že hnutí Hare Krišna bude ve Spojených státech stále mohutnĕt. Teď si to ale stĕží dovedu představit, protože dochází k nĕčemu zcela opačnému.“

„To je pravda,“ řekl Prabhupáda, „ale hnutí teprve zapustilo kořeny. Musíte ho zalévat a chránit, potom teprve vydá své ovoce. Musíte mu poskytnout ochranu. Je třeba, aby o nás lidé slyšeli z našich knih, a proto musíme mluvit o knihách.“

„Takže se to nestane ze dne na den?“

„Ne,“ odpovĕdĕl Prabhupáda. „Hnutí se bude rozrůstat postupnĕ. Semínko je zasazené. Nyní ho chraňte tím, že budete přinášet stále více knih do každé domácnosti.“

Prabhupáda se znovu vrátil k nadcházejícímu soudnímu přelíčení v New Yorku. „V každém případĕ jim řeknĕte, aby si přečetli naše knihy,“ pravil. „To je naše obhajoba. Nejprve si všechny tyto knihy přečtĕte a potom vyneste svůj rozsudek. Dejte jim všech osmdesát čtyři knih.“

Představa, že soudci a právníci budou číst všechny jeho knihy, naplnila Prabhupádu nadšením. Myslel to naprosto vážnĕ a trval na tom, aby oddaní přimĕli soud číst knihy jako důkazní materiál. „Krišna říká: sarva-dharmān parityajya – ,Odevzdej se Mi a vzdej se všech ostatních náboženství.‘ Takže může vyvstat otázka: ,Proč bychom se mĕli odevzdat?‘ A tímto způsobem se můžete přít a dohadovat třeba tři roky. Nakonec dojde na základní otázky: Co je Bůh? Co je stvoření? Jaké je vaše postavení? Proč byste se mĕli odevzdat? A tak dále a tak dále. Co si o tom myslíš?“

„Ano, mĕli bychom předložit našich knih co nejvíc,“ souhlasil Satsvarúpa. „Napíšu do New Yorku dopis a řeknu jim, aby na to kladli důraz.“

„Přineste k soudu všechny naše knihy,“ řekl Prabhupáda. „V Kalkatĕ žil jednou významný právník, pan Ghóš. K jednomu soudnímu přelíčení si na obhajobu přinesl obrovskou hromadu knih. Soudci byli jeho přátelé, a tak mu to mírnĕ vytkli: ,Prosím vás, pane Ghóši, pročpak jste sem přinesl celou knihovnu?‘

,Abych vás naučil zákony, slavný soude,‘ odpovĕdĕl pan Ghóš.“ Šríla Prabhupáda se zasmál a opakoval: „Ano, slavný soude, abych vás naučil zákony.“

Prabhupáda chtĕl, aby jeho žáci postupovali se stejnou logikou v newyorském případĕ. Když bude mít soudce námitky a prohlásí: „Proč mĕ obtĕžujete s tolika knihami?“, mĕli by oddaní odpovĕdĕt: „Musíte nás vyslechnout. Je možné, že to bude trvat dvanáct let, ale podle zákona nás musíte vyslechnout.“ Vyžadovalo to kuráž, ale oddaným bylo jasné, že to budou muset zkusit. Byl to Prabhupádův zvláštní návod, jak se s případem vypořádat.

„Musíme jasnĕ prohlásit,“ pokračoval Prabhupáda, „že jsme se nikdy o vymývání mozků nepokoušeli. Jednáme přesnĕ podle šáster, podle autority. Zde je důkaz. Nic jsme si sami nevymysleli. Budou pak muset všechny naše knihy přečíst. Myslím, že se musíte obhajovat tímto způsobem.“

„Naše obhajoba je již sepsána v tĕchto knihách,“ řekl Hari-šauri.

„Máme uvádĕt jen nĕkteré části?“ zeptal se Satsvarúpa. „Nebo jim máme říct, že si musí přečíst všechny knihy?“

Prabhupáda zvolal: „Všechny! Jednu řádku po druhé. Naše obhajoba je v tĕchto osmdesáti čtyřech svazcích.“

„Ale oni řeknou, že když přečtou všechny tyto knihy, že budou mít také vymyté mozky,“ prohlásil Guru-kripa Svámí.

„To je moje povinnost,“ řekl Prabhupáda. „Vy se snažíte vymýt můj mozek a já se snažím vymýt váš. Taková je realita – je to boj. Je to zápas. Vy zkoušíte prosadit svoji sílu a já zase zkouším prosadit svoji. Co by to jinak bylo za boj? Vy máte právo nesouhlasit se mnou. Já mám právo nesouhlasit s vámi. Nyní to musíme vyřešit.“

Májápur, 7. února 1977

Před bránou májápurského Čandródaja Mandiru uvítalo Prabhupádu kírtanem přes osmdesát bengálských chlapců, žáků gurukuly, společnĕ s dobrou stovkou oddaných. Celý pozemek ISKCONu byl posetý rozkvetlými kvĕtinami a nová fasáda chrámové budovy zářila jako první červánky za úsvitu. Témĕř hotová byla i nová ubytovna, dlouhá budova s řadami pokojů. „Zpátky domů, zpátky k Bohu,“ zašeptal Prabhupáda tiše, když jeho vůz projel branou a pomalu přijíždĕl k chrámu.

Pozdĕji, když sedĕl ve svém pokoji ve druhém poschodí, pochválil Šríla Prabhupáda oddané za to, že je pozemek tak čistý a upravený. Stovky kvĕtin promĕnily jeho pokoj v úchvatnou zahradu. „Tyto kvĕtiny jsou vaším prvním úspĕchem,“ poznamenal. Uvolnĕnĕ sedĕl a vychutnával zvláštní radost a uspokojení z ovzduší svého milovaného Májápuru. „Abychom mohli sloužit Krišnovi,“ pokračoval, „předložíme nĕjaký plán, a to Mu udĕlá velkou radost. Chceme kvĕtiny pro Krišnu a Krišna nám je dodá. Všechno chceme pro Nĕj, a ne pro vlastní smyslový požitek. Krišnovi můžeme sloužit nejrozmanitĕjším způsobem – to je dar Bhaktisiddhánty Sarasvatího.“

Pozdĕji si vyšel Šríla Prabhupáda prohlédnout novou ubytovnu — nejdelší budovu v Západním Bengálsku, jak prohlásil Džajapatáka Svámí. Budova byla skutečnĕ dlouhá témĕř dvĕ stĕ padesát metrů a Prabhupáda podotkl, že vypadá jako vlak. Prohlédl si všechny pokoje jeden po druhém a zdůraznil, že musí být připravené do festivalu. Když kráčel po verandĕ, poznamenal: „To je skoro jako jít po Páté avenue.“

Další dny probĕhly poklidnĕ. Po ránu sedával Prabhupáda na střeše mezi stovkami různých okrasných rostlin v kvĕtináčích a nechával si dĕlat masáže. Jednoho dne stál opřený o zábradlí verandy svého pokoje a pozoroval jednu dívku, která dole na trávníku trhala kvĕtiny pro Božstva. „Tak má vypadat chrám,“ řekl. „Stále se tu nĕco dĕje. S každou utrženou kvĕtinou dĕlá tato oddaná další krok ve svém duchovním životĕ.“ Prabhupádovi se zvláštĕ líbilo to, že se v májápurském chrámu stále pracovalo na jeho rozšiřování a vylepšování. Rád pozoroval z verandy přicházející hosty, pracující oddané a různé dĕní, kterým se projevovaly nové plány.

Jeho zdravotní potíže – porušená rovnováha mezi složkami pitta a váju (žlučí a vzduchem), jak říkal – však stále přetrvávaly. Když se ho jeho služebník jednou ráno zeptal, jak se cítí, odpovĕdĕl: „Velmi špatnĕ.“ Ale nĕkdy se po takovém „velmi špatném“ ránu cítil opĕt mnohem lépe.

Oddaní nepohlíželi na Prabhupádovu nemoc z materialistického hlediska, ale přesto jim dĕlala starosti. Různé zdravotní potíže ho provázely již po celá léta a oddaní chápali, že tyto nemoci jsou transcendentální, pod přímou kontrolou Krišny. Když v roce 1974 tĕžce onemocnĕl ve Vrindávanu, prohlásil, že nemoc způsobili jeho žáci nedůsledným dodržováním zásad duchovního života. Žáci si uvĕdomovali, že pokud jim na jeho zdraví záleží, musí být striktní v následování jeho pokynů. Prabhupáda na sebe neustále bral další a další rizika – přijímal nové žáky, cestoval a kázal – a bylo proto nutné, aby se žáci vyvarovali každého jednání, které by mohlo jeho zdraví ohrozit. Jenže oddaní vĕtšinou radĕji vĕřili tomu, že se jeho zdraví brzy zlepší, a Šríla Prabhupáda sám nepřikládal svým potížím velkou důležitost; byl příliš pohroužen do šíření hnutí pro vĕdomí Krišny.

Nĕkolik dní po příjezdu se vydal autem a lodí do Navadvípu, aby navštívil ášram svého duchovního bratra Bhakti Rakšaka Šrídhara Mahárádže. Ale když kráčel po kamenných schodech, podlomily se mu náhle nohy a zhroutil se. Hari-šauri byl naštĕstí dostatečnĕ blízko, aby ho mohl zachytit. Bylo to podruhé, kdy se Prabhupáda zhroutil bĕhem necelých dvou týdnů. V obou případech to bylo spojeno s namáhavou kazatelskou činností a v obou případech pokračoval v cestĕ, aniž by se zmínil o tom, co se přihodilo.

Jednou ráno po snídani se Prabhupáda zahledĕl ze své verandy na obzor za májápurskými pozemky. Pak se otočil k Hari-šaurimu a řekl: „I kdybych teď zemřel, tak na tom ve skutečnosti nezáleží. Ke všemu jsem položil základy. Stačí, když budete všechno správnĕ řídit a pokračovat s programy, které jsem zahájil, a všechno bude probíhat úspĕšnĕ.“ Znepokojený Hari-šauri ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Pak Prabhupáda dodal: „Přesto bych ale rád dokončil Šrímad-Bhágavatam.“

Do Gaura-púrnimy zbýval už jen týden a středisko ISKCONu navštĕvovaly každý večer tisíce bengálských poutníků. Proudili do chrámové sínĕ na kírtan a daršan Rádhy a Mádhavy a potom pokračovali dál, aby si prohlédli fotografickou výstavu ISKCONu. Byl to nejvĕtší a nejlépe organizovaný festival, jaký se kdy v Májápuru konal. I přes nepřátelské útoky v Americe zaplavovalo hnutí Pána Čaitanji svĕt vlnami sankírtanu a toto shromáždĕní více než pĕti set oddaných ze všech kontinentů bylo přesvĕdčivým svĕdectvím o tom, že hnutí pro vĕdomí Krišny roste a prospívá.

Z Ameriky se vrátil Ráméšvar Svámí, aby předložil Prabhupádovi poslední údaje o množství jeho vydaných knih. Jen v angličtinĕ bylo vydáno na 43 450 000 knížek. Celkové množství vydaných Prabhupádových knih ve 23 jazycích včetnĕ ruštiny činilo 55 314 000 svazků, z nichž více než 90 procent již bylo rozprodáno. Ráméšvar také ukázal Šrílovi Prabhupádovi nový, právĕ vydaný výtisk první části pátého zpĕvu Šrímad-Bhágavatamu. Rádhávallabha pak oznámil, že náklad dalšího vydání Bhagavad-gíty takové, jaká je, bude tak velký, že papír bude nutné dovézt na sedmdesáti šesti nákladních vagónech. Po vyslechnutí tĕchto ohromujících údajů se Prabhupáda i oddaní rozesmáli.

Prabhupáda podĕkoval oddaným za jejich namáhavou práci. „Je to požehnání mého Guru Mahárádže,“ řekl. „Bylo to jeho přání. A protože my se snažíme jeho přání uskutečnit, dává nám všechna svá požehnání.“

Šríla Prabhupáda byl nadále nesmírnĕ aktivní. Povzbuzoval oddané, psal knihy, kázal. Ale vzápĕtí poté, co na festival dorazily autobusy plné oddaných, opĕt vážnĕ onemocnĕl. Jeho pracovní program ho začal velice zmáhat, ale on z nĕj přesto nechtĕl slevit.

U příležitosti festivalu se také konalo třídenní každoroční setkání zástupců GBC. Každý večer pak Prabhupádu navštĕvovali – vyslechl jejich návrhy a s různými úpravami je schvaloval. Závĕrečný bod na seznamu rozhodnutí GBC stanovil, že každý chrám má uspořádat čtyřiadvacetihodinový kírtan za Prabhupádovo uzdravení. Podobný kírtan uspořádali oddaní již v roce 1974, kdy Prabhupádu postihly srdeční potíže. „Ano,“ schválil rozhodnutí Prabhupáda, „zpívání svatých jmen je jediný lék na všechny nemoci.“

O dva týdny pozdĕji, stále za Prabhupádova pobytu v Májápuru, se na titulní stranĕ Times of India objevila zpráva o rozhodnutí newyorského soudu. Sotva Tamál Krišna Gósvámí dostal noviny do rukou, spĕchal s nimi za Prabhupádou do jeho pokoje a na Prabhupádovu žádost přečetl zprávu nahlas.

HNUTÍ HARE KRIŠNA JE PRAVÉ NÁBOŽENSTVÍ

Washington, 18. března. Hnutí Hare Krišna bylo včera v New Yorku uznáno Nejvyšším soudem za „pravé náboženství“. Soud zároveň zamítl dvĕ žaloby proti představitelům hnutí, které je vinily z „nezákonného vĕznĕní“ a „pokusu o násilné donucování“. Obžalobu vznesl jeden rozhořčený otec, jehož syn byl spolu s dalším oddaným údajnĕ držen v hnutí nezákonnĕ a byl obĕtí vymývání mozků. „Zásadní sporný bod, o kterém soud jednal, spočívá v otázce,“ uvedl soudce při zamítnutí obvinĕní, „zda dvĕma údajným obĕtem a obžalovaným bude dovoleno praktikovat náboženství podle jejich přesvĕdčení. Tuto otázku je nutné zodpovĕdĕt jednoznačnĕ kladnĕ.“ Soudce John Leary dále uvedl: „Hnutí Hare Krišna je pravé náboženství, které má kořeny v Indii, jež sahají tisíce let do minulosti. Následování zásad tohoto náboženství Merrilu Kreshowerovi a Edwardovi Shapirovi vyhovovalo a jejich nezadatelné právo jednat podle svého přesvĕdčení nesmí být pošlapáno. Je nutné zachovat odluku církve od státu. Musíme zůstat národem, kde vládnou zákony, nikoliv jednotlivec. Žaloba a formální obvinĕní vznesené velkou porotou byly přímým a očividným porušením ústavních práv žalované strany.“ Soudce dále uvedl, že podle názoru soudu „žaloba vznesla obvinĕní na základĕ chybných a nepříliš významných předpokladů, které ji dovedly k falešným závĕrům. Zpráva neobsahuje ani jedno podložené tvrzení o úmyslném uvedení v omyl či jakémkoliv podvodném jednání ze strany nĕkterého z obžalovaných.“ Soudce dále uvedl: „Svoboda náboženského vyznání nesmí být omezována kvůli tomu, že se nĕjaké náboženství liší od bĕžnĕ uznávané víry a náboženských praktik, nebo proto, zda je či není schvalováno vĕtšinou společnosti nebo více uznávanými náboženstvími. Bez této různorodosti a svobody řídit se svým vlastním svĕdomím při hledání cesty k Bohu se svoboda vyznání zaručená ústavou stane bezvýznamným právem. Tento pokus, ať už otevřený, dobře myšlený či nikoliv, představuje zjevné ohrožení nejzákladnĕjšího a vĕčnĕ potřebného práva našich občanů – náboženské svobody.“ Hnutí Hare Krišna je pod tlakem nejrůznĕjších skupin a tento rozsudek by mĕl zastavit nĕkteré z útoků, kterým bylo v posledních mĕsících vystaveno.

„Teď mé poslání sklízí úspĕchy,“ řekl Šríla Prabhupáda. „V roce 1965 jsem jel do Ameriky. A nyní, po dvanácti letech, si získává uznání. Vláčel jsem se ulicemi sám, s knihami v rukou. Nikoho to nezajímalo… Krišna je vždycky úžasný. Je to ta nejdokonalejší osobnost a dokáže všechno krásnĕ zařídit.“

Šríla Prabhupáda s uznáním hodnotil rozhodnutí soudu. Mĕl obavy, že se soudní proces povleče čtrnáct let, a zatím netrval ani čtrnáct hodin. Krišna je tak úžasný.

22. března

Starší oddaní v Májápuru cítili, že Šríla Prabhupáda je příliš nemocný na to, aby se znovu vydal na cesty, a že by mĕl v Májápuru zůstat a zotavit se. Navíc zprávy docházející z Bombaje byly rozporné. Surabhi Svámí, který vĕdĕl, že Prabhupádův byt není dokončený a potřebuje další odklad, Prabhupádu v telegramu žádal, aby zatím nejezdil. Ale Girirádž spolu s ostatními zorganizovali pro Šrílu Prabhupádu přednáškový program v pandálu na Ázád Maidánu a zaslali mu písemné pozvání. Prabhupádu zaujala příležitost kázat a rozhodl se, že pojede. Dal svému tajemníkovi pokyn, aby poslal z Májápuru do Bombaje telegram.

PRABHUPÁDA K VÁM PŘIJEDE V ÚTERÝ VE 13.50. PŘIPRAVTE POKOJE, I KDYŽ NEBUDOU DOKONČENÉ.

Avšak po příletu do Bombaje byl Prabhupáda tak zesláblý, že nedokázal ani sejít po schůdkách z letadla a letištní personál ho musel dopravit dolů hydraulickou plošinou. Na letištní ploše mu pak pomáhalo v chůzi nĕkolik oddaných. Přestože mu očividnĕ nebylo dobře, při pohledu na čekající oddané se šťastnĕ usmál.

Na pozemku Hare Krišna probíhaly v plném proudu stavební práce. Na dvĕ stĕ dĕlníků tu pod vedením Surabhiho Svámího a jeho zástupců společnými silami budovalo komplex chrámu a budov hotelu a divadla. Tucet mužů řezalo desky z červeného kamene, kterými se mĕla obložit betonová konstrukce hotelu; témĕř padesát kameníků tesalo dláty a kladivy ozdobné sloupy a oblouky v chrámu; zedníci a různí řemeslníci pracovali na budovĕ divadla. Vĕtšina prací už byla dokončená, ale přesto všechno stále působilo syrovým dojmem, jako obnažené kosti bez masa. Hotel nemĕl ještĕ okna ani dveře a pochopitelnĕ chybĕl i nábytek a závĕsy, zatímco chrám byl ještĕ z velké části nedokončenou konstrukcí. Čety dĕlníků pracovaly ve svižném tempu a soustředily se zvláštĕ na Prabhupádovy pokoje v nejvyšším patře jedné z hotelových vĕží.

Když Šríla Prabhupáda vstoupil do svého krásného bytu na pozemku Hare Krišna, poznamenal, že Surabhiho Svámího nikdo nepřekoná. „Myslím, že nikde na svĕtĕ nemám tak krásné bydlení,“ řekl. „Los Angeles a New York jsou opravdu velká mĕsta, stejnĕ jako Londýn a Paříž – nikdo však nedokázal přijít s takovým luxusním královským palácem.“

Při spatření velkého pokoje zařízeného jako pracovna Šríla Prabhupáda řekl: „Vypadá jako můj pokoj v chrámu Rádhy a Dámódara. V jednom rohu píši, v druhém rohu sedávám a v dalším rohu přijímám prasádam.“ Bylo to zvláštní přirovnání, protože pokoj v chrámu Rádhy a Dámódara nebyl vĕtší než malá cela. Ale Šríla Prabhupáda přesto vidĕl, že tyto dvĕ místnosti nĕco spojuje: počátek ve Vrindávanu a vyvrcholení v Bombaji. On sám byl na obou místech stejnou osobou: pokornĕ přijímal malé porce prasádam, psal svoje knihy a ambicióznĕ plánoval šíření hnutí pro vĕdomí Krišny.

V Bombaji se Šríla Prabhupáda domlouval s nĕkolika svými žáky a dr. Šarmou na svém denním programu. Řekl, že bude chodit do chrámu na daršan k Božstvům a jednou týdnĕ, v nedĕli, bude přednášet. Při zvláštních příležitostech bude ve svých pokojích přijímat návštĕvníky, ale jenom výjimečnĕ. „Lidé vĕtšinou přicházejí a říkají: ,Jak se máte? Jak se cítíte?‘ a tím stráví půl hodiny. Jaký to má smysl, takhle plýtvat časem? Všichni vĕdí, že mi není dobře.“

„Mohou ráno přijít do chrámové místnosti,“ podotkl Tamál Krišna Gósvámí.

„Ano,“ souhlasil Prabhupáda. „Pokud mĕ skutečnĕ chtĕjí vidĕt, mohou přijít tam. Mohou mĕ tam vidĕt půl hodiny. A co se týče rozhovorů, nejsou vůbec zapotřebí. ,Jak se máte? Jak se cítíte?‘ To není žádný rozhovor.“

„Ať si radĕji koupí v přízemí nĕkterou z vašich knih,“ řekl Gargamuni Svámí.

„Ano,“ souhlasnĕ pokývl Prabhupáda. „Tohle je mrhání časem. Nemá smysl, abych donekonečna odpovídal na všechno to ,Jak se máte?‘ Chci s tím už skoncovat.“ Dodal, že takto ušetřený čas a energii bude moci vĕnovat psaní knih. Oddaní ho ujistili, že budou respektovat jeho program a budou šťastní, že pracuje na desátém zpĕvu.

„Myslím, že již dnes se budu moci pustit do práce,“ řekl Prabhupáda. „Teď mám pĕkné místo a naprostou volnost, takže nebudou žádné potíže.“

To, že Prabhupáda už nebude chodit na obvyklé ranní procházky, se rozumĕlo samo sebou. Každý, kdo pobýval v jeho blízkosti, se musel smířit s jeho novým způsobem života – odpadly ranní procházky a přednášky se konaly jen občas. Nĕkteří navrhovali, že by se Prabhupáda mohl procházet na střeše, ale jak se zdálo, i to bylo příliš namáhavé.

Jistým organizačním povinnostem se Prabhupáda snažil vyhýbat, i když často bezúspĕšnĕ – jako například řešení skluzů závĕrečných stavebních prací v Bombaji. Do Prabhupádova pokoje doléhaly zvuky stavebních prací nĕkdy až příliš hlučnĕ, ale to mu nevadilo – vadila mu zdlouhavost, s jakou práce probíhaly. Nĕkdy sedával mlčky celé hodiny a pak poznamenal ke svému sluhovi či tajemníkovi, že ho zpoždĕní velice trápí. „Vím, že pracujete upřímnĕ,“ řekl oddaným, kteří byli za průbĕh prací zodpovĕdni, „ale málo při tom přemýšlíte. Vidím, že stavební práce nepokračují. Mám snad před tím zavírat oči? Mohl bych to dĕlat, ale jsem citlivý človĕk. Jak mohu stále zavírat oči? Všichni se jenom vymlouvají.“

Šríla Prabhupáda nemĕl žádného stálého lékaře. Čas od času ho přišel navštívit nĕjaký kavirádž, který určil diagnózu a dal mu nĕjaké léky. Ale Prabhupáda to nebral vážnĕ. Nepovažoval tyto kavirádže za příliš vzdĕlané, a když léky chutnaly hořce nebo vyvolávaly nĕjaké nepříjemné účinky, přestával je brát. Všechno záleželo na Krišnovi, a na tom doktoři nemohli nic zmĕnit. Prabhupáda se zmiňoval o relativních kvalitách ájurvédských a homeopatických léků, ale stejnĕ jako ostatní svĕtská témata byla i medicína nĕčím, co ho zajímalo jen velmi málo.

Dny ubíhaly klidnĕ. Prabhupádovým pokojem stále províval mírný, svĕží vánek, ale jeho zdraví se ani v tĕchto podmínkách nelepšilo, i když stále uvažoval bystře a pohotovĕ. Z Májápuru přicestoval Bhavánanda Gósvámí a osobnĕ Prabhupádovi sloužil, ale pak se musel vrátit do Bengálska za důležitými kazatelskými povinnostmi. Šríla Prabhupáda prohlásil, že Bhavánanda je bezpochyby nejlepší masér a dokáže o svého duchovního učitele nejlépe pečovat. Ale kázání bylo důležitĕjší než povinnosti osobního služebníka.

Šríla Prabhupáda se často zmiňoval o tom, že vedoucí ISKCONu se musí připravit na to, aby dokázali vést hnutí bez jeho přímého řízení. Jednoho dne, když vzpomínal na jakousi nepříjemnou událost, ke které došlo v prvních letech jeho pobytu v New Yorku, začal náhle mluvit o budoucnosti. „Nepokazte to,“ řekl. „Nyní to závisí na vás, mých zástupcích. Možná se již brzy rozloučíme. Mé zdraví není nejlepší, jsem už starý človĕk. Na tom není nic zvláštního. Vy, moji zástupci v GBC, jste mladí, jste kvalifikovaní Američané. Jste inteligentní. Tak to nepokazte. Veďte toto hnutí dále kupředu. Máte spoustu krásných středisek. Nebojte se. I když odejdu, co na tom? Předal jsem vám své plány a pokyny v mých knihách. Jen je tam musíte vidĕt. Myslím, že já už jsem svůj úkol splnil. Není to pravda? Myslíte si to také, nebo ne?“

„Ano, udĕlal jste úplnĕ všechno. Ale přesto bychom chtĕli celý Bhágavatam, Šrílo Prabhupádo.“

„Pokusím se,“ odpovĕdĕl Prabhupáda. „Ale i když ho nedokončím, nebude to vadit. Máte již potřebné kvalifikace a můžete se o dokončení postarat sami. Nyní můžete převzít zodpovĕdnost za všechny finance a mĕ už nezatĕžujte organizačními záležitostmi. Jediné, o co vás žádám, je, abyste to nepokazili. Nĕkdy jsem vás káral, ale jen proto, abyste to nepokazili.“

Jak Prabhupáda řekl, bude šťastný teprve tehdy, až uvidí, že vedoucí ISKCONu řídí hnutí správnĕ. „A já budu pokračovat v psaní knih. Je to tak v pořádku?“ Řekl také, že již necítí žádnou potřebu jíst. Nevyvíjí už žádnou tĕlesnou aktivitu, a není proto důvod, aby obĕdval čapátí a rýži.

Girirádž na to řekl, že oddaným by udĕlalo radost, kdyby ho vidĕli dál s chutí jíst prasádam. Ale Šríla Prabhupáda to odmítl a řekl, že k udržení mozku v činnosti mu stačí trocha ovoce nebo i mléka.

Ale takové nálady – hovory o odchodu do ústraní, o držení půstu nebo i odchodu z tohoto svĕta – se objevovaly jen občas. Byly sice velmi reálné, praktické a uvážené, ale Prabhupáda se záhy obracel k jiným vĕcem a sliboval, že se i nadále chce vĕnovat svým žákům, hnutí a svĕtu. Po takových krátkých úvahách se obvykle opĕt pouštĕl do tvrdé kritiky pošetilosti vĕdců a politiků.

Občas se Šríla Prabhupáda zmiňoval o tom, že odcestuje na místo, které by bylo pro jeho zdraví příznivĕjší. Byl kvĕten a v Bombaji bylo vedro. Brzy mĕlo nastat období dešťů. Uvažoval o tom, že by jel do Kašmíru, protože tamĕjší ovzduší i voda byly vyhlášené svými léčivými účinky. Nepodařilo se tam však najít žádné vhodné ubytování a panovalo tam příliš chladné počasí. Jednoho dne ho navštívil Šríman Nárájan, bývalý guvernér státu Gudžarát.

„Mĕl byste víc dbát na své zdraví,“ řekl Šríman Nárájan. „Doufám, že se vám již daří lépe.“

„I kdepak, tenhle stroj už má odslouženo,“ smál se Prabhupáda. „Čím více se ho snažíte dát do pořádku, tím je to horší. Ale pracovat nepřestávám. To stále pokračuje. Mým hlavním úkolem je psát knihy, a to je nekonečný úkol.“ Setkání bylo přítomno nĕkolik dalších indických hostů, kteří jeden přes druhého začali doporučovat vhodná místa k rekonvalescenci: Šrínagar, Kašmír, Dehrádún, Masúrí, Simla, Hardvár.

„Ano, v Hardváru je výtečná voda,“ souhlasil Šríman Nárájan, „ale lepší by byl Hršíkéš, kde teče Ganga. Všude na březích Gangy je voda velmi dobrá. Zařiďme to takhle.“ Od té chvíle byl plán na odjezd do Hršíkéše definitivní a Prabhupáda se připravoval, že do týdne opustí Bombaj.

První týden v Hršíkéši byl idylický, až nebeský. Počasí bylo dokonalé a svítala nadĕje, že Prabhupáda začne jíst a uzdravovat se. Avšak osmý den přišla v noci silná bouře a s ní došlo k drastickému obratu v Prabhupádovĕ zdravotním stavu. Řekl, že konec je již blízko, a požádal, aby ho okamžitĕ převezli do Vrindávanu, pro případ, že by si Krišna přál, aby brzy opustil tento svĕt.

Pobyt v Hršíkéši prožili oddaní stejnĕ jako Prabhupáda ve výborné náladĕ. Když jeli lodí přes Gangu, Prabhupáda požádal, aby mu ze středu řeky nabrali vodu na pití. Líbila se mu chata, kterou mu poskytl jeho hostitel, a dokonce docházel do kuchynĕ, aby ukázal svým žákům, jak mají vařit. Zpráva o jeho pobytu se záhy rozlétla po mĕstečku, hojnĕ navštĕvovaném poutníky a turisty, a Prabhupáda souhlasil s tím, že bude každý den odpoledne od pĕti do šesti poskytovat daršan. Do jeho pokoje se na tuto hodinu natlačilo čtyřicet až padesát lidí, mezi kterými byli jak hippies a duchovní hledači ze Západu, tak indičtí poutníci a turisté. Přestože Prabhupádův hlas byl již velice slabý, mluvil přesvĕdčivĕ a zdůrazňoval důležitost Bhagavad-gíty takové, jaká je.

Když mu jeden americký hippie položil jakousi pochybovačnou otázku, Prabhupáda odpovĕdĕl: „Tohle nedokážeš pochopit, protože nemáš zdravý rozum.“ A když jakási dáma vychvalovala materialistickou dobročinnost jako nejvyšší dobro, Prabhupáda jí řekl: „Váš soucit má asi takovou cenu, jako když budete chtít vyléčit vřed tím, že na nĕj budete foukat.“

V Hršíkéši byla s Prabhupádou jen hrstka žáků, pro nĕž to byl úžasný pobyt. Nejenže Prabhupáda řídil vaření v kuchyni, ale vyprávĕl při tom i různé příbĕhy. Prohlásil, že vařit neumí pouze lenoch, a pro ilustraci vyprávĕl jednu bengálskou historku. Byl jednou jeden král, který rozhodl, že všichni lenoši z jeho království mohou přijít do útulku, kde dostanou zadarmo jídlo. Sešla se spousta zájemců a všichni se prohlašovali za lenochy. Král pak nařídil svému ministrovi, aby útulek zapálil. Všichni vybĕhli ven a uvnitř zůstali jenom dva muži. Jeden z nich řekl: „Začíná mi být z toho ohnĕ horko na záda.“ A druhý mu poradil: „Tak se otoč na druhý bok.“ Když to král slyšel, pravil: „Tak tohle jsou skuteční lenoši. Dejte jim najíst.“

Ale večer 15. kvĕtna nemohl Šríla Prabhupáda ani spát, ani diktovat své překlady. Bouře, zvĕstující brzký příchod období dešťů, přerušila dodávku elektrického proudu v celém Hršíkéši. Protože vĕtráky nefungovaly a okenice musely být kvůli vĕtru zavřené, v pokoji začalo být nesnesitelné horko.

V pĕt hodin ráno Šríla Prabhupáda zavolal Tamála Krišnu Gósvámího a řekl, že se cítí zesláblý. Tamál Krišna ho pak hodinu masíroval. Ani za svítání vítr nepolevil a všude poletoval písek.

I následující noci přišla bouře a s ní výpadek proudu. Tamál Krišna se vyptával Prabhupády na jeho oteklé nohy a ruce a Prabhupáda se rozmrzele zeptal: „Proč se o to zajímáš? Je to moje tĕlo a mnĕ to nevadí.“ Ale pak připojil: „Z materiálního hlediska to není dobré znamení. Zvaž prosím tĕ, jak nejlépe všechno předat do rukou GBC, aby za mé nepřítomnosti všechno správnĕ pokračovalo. Můžeš sepsat závĕť a já ji podepíšu.“ Mluvil nyní zcela konkrétnĕ o vĕcech, které dříve jenom naznačoval.

O půl druhé v noci náhle Prabhupáda zazvonil na svůj zvonek. Tamál Krišna a Kšíračóra-gópínáth vešli do jeho pokoje. Prabhupáda ležel pod svou moskytiérou a slabým hlasem je oslovil: „Jak jsem vám už říkal, příznaky nejsou dobré. Chci okamžitĕ odjet do Vrindávanu.“ Prohlásil, že pokud nastal čas, aby odešel z tohoto svĕta, chce, aby se to stalo ve Vrindávanu. Místenky na vlak byly vyprodané, a proto se rozhodli, že pojedou autem.

Když odbočili ze silnice Dillí-Ágra, spatřil Šríla Prabhupáda poprvé nový kamenný ukazatel „Bhaktivedanta Swami Marg“. Zanedlouho uvidĕli i Gunárnavu, který na nĕ čekal na motocyklu a celý šťastný vystartoval napřed, aby ohlásil oddaným v mandiru Krišny a Balaráma Prabhupádův příjezd. U brány chrámu se shromáždila velká kírtanová skupina, včetnĕ všech dĕtí z gurukuly, aby ho přivítala zpíváním a tancem. Čtyři oddaní přenesli Prabhupádu na palankýnu do chrámové místnosti, kde se poklonil dvĕma Pánům, Krišnovi a Balarámovi. Po árati konaném na jeho počest krátce promluvil ke shromáždĕným oddaným.

„Jestliže má přijít smrt, pak ať k tomu dojde zde,“ řekl. Nĕkteří oddaní začali plakat, když vidĕli jeho rozpoložení a slyšeli od nĕho tato neočekávaná slova. „Nemám, co bych řekl nového,“ pokračoval. „Všechno, co jsem mĕl říci, jsem řekl ve svých knihách. Nyní se tomu tedy snažte porozumĕt a pokračujte ve svém úsilí, bez ohledu na to, zda jsem nebo nejsem přítomen. Tak jako Krišna žije vĕčnĕ, i živá bytost žije vĕčnĕ, ale kīrtir yasya sa jīvati. Ten, kdo prokazuje Pánovi službu, žije navždy. Na dočasném zmizení tohoto tĕla nezáleží. Tĕlo je určené k tomu, aby zaniklo. Žijte tedy navždy službou Krišnovi.“

Po jednom dni ve Vrindávanu Šríla Prabhupáda napsal:

Pobýval jsem v Hršíkéši s nadĕjí, že se mé zdraví zlepší, ale místo toho jsem ještĕ víc zeslábl. Nyní jsem se vrátil zpĕt do mého domova, do Vrindávanu. Kdyby se přihodilo nĕco nepříjemného, alespoň budu zde, ve Vrindávanu.

Šríla Prabhupáda vzkázal pro Tamála Krišnu Gósvámího. „Zbývají dvĕ možnosti,“ řekl, „pokoušet se přežít, nebo se připravovat na smrt. Lepší je připravit se na nejhorší. Zařiď, aby se mnou zůstávali vždy tři nebo čtyři muži. Ať stále zpívají kírtan a předčítají z Bhágavatamu. Pokouším se teď trochu nĕco sníst. Paríkšit Mahárádž by se ani nenapil vody.“

Když Tamál Krišna vidĕl Prabhupádovo rozpoložení, zeptal se ho, zda nechce sepsat poslední vůli. Prabhupáda souhlasil.

Závĕť nemĕla být sepisována v duchu, jako by konec již nastal, nýbrž v „očekávání nejhoršího“. Bylo také nutné uzavřít jisté záležitosti, aby se nemusely řešit na poslední chvíli. Prabhupáda mĕl starost o to, aby řádnĕ zabezpečil pokračování svého hnutí s tím, že majetek ISKCONu by mĕl být vlastnictvím jeho žáků v rámci této instituce. Přál si rovnĕž, aby všechny jeho pokyny do budoucna byly jasné. Tyto záležitosti bylo nutné vyřídit už teď a shrnout do závĕti. Vedoucí GBC se proto mĕli sjet do Vrindávanu, aby tato poslední ustanovení vykonali a strávili se svým duchovním učitelem možná poslední chvíle.

Tamál Krišna si chtĕl ještĕ jednou ovĕřit, zda si Prabhupáda skutečnĕ přeje, aby přijeli zástupci GBC z celého svĕta. Bude to nákladné a náročné. Když ho Šríla Prabhupáda ujistil, že se opravdu jedná o jeho přání, Tamál Krišna jeho myšlenku podpořil. Chápal svoji službu duchovnímu učiteli jako povinnost plnit všechna jeho přání, ať jsou jakákoliv.

„Nesmírnĕ vás milují,“ řekl, „a proto jsem si jistý, že všichni budou chtít přijet a být s vámi.“

„Vaše láska ke mnĕ se ukáže v tom, jak dokážete spolupracovat na udržení této instituce po mém odchodu,“ odpovĕdĕl Prabhupáda.

Všem tajemníkům GBC byla odeslána zpráva, že Šríla Prabhupáda může již brzy odejít z tohoto svĕta a že si přeje, aby za ním přijeli do Vrindávanu. Členové GBC se tedy snažili co nejrychleji vyřídit své momentální povinnosti, aby se mohli vydat na cestu.

Po příjezdu do Vrindávanu se na společném setkání usnesli, že kromĕ Prabhupádovy poslední vůle, zajišťující majetek ISKCONu a zabezpečení všech bankovních účtů ISKCONu, zbývají ještĕ nĕkteré otázky, které by se mĕly Prabhupádovi položit dřív, než bude pozdĕ. Tyto otázky, týkající se například budoucího zasvĕcování žáků, bylo nutné zodpovĕdĕt, aby se po odchodu Šríly Prabhupády nestaly zdrojem spekulací a zmatků.

Vybraná skupina zástupců GBC se vydala za Šrílou Prabhupádou do jeho hlavního pokoje v přízemí. Prabhupáda je přijal vsedĕ na lůžku. Mluvčí skupiny, Satsvarúpa dás Gósvámí, se ostýchal a cítil trapnĕ. Ptát se Šríly Prabhupády přímo na to, co bude potřeba dĕlat po jeho odchodu, mohlo působit jako neomalenost. Ale nedalo se tomu vyhnout. Šríla Prabhupáda si osobnĕ vyžádal, aby členové GBC přijeli do Vrindávanu právĕ za tímto účelem.

„Šrílo Prabhupádo,“ řekl Satsvarúpa, „ostatní z GBC nás požádali, abychom se vás zeptali na určité vĕci. Jsou to členové původního výboru, v tom složení, jaké jste prvnĕ ustanovil. Naše první otázka se týká členů GBC. Chceme vĕdĕt, jak dlouho mají zastávat svoji funkci.“

Šríla Prabhupáda odpovĕdĕl pomalu a důkladnĕ: „Ve své funkci by mĕli zůstat nastálo. Jsou to vybraní oddaní, které není možné mĕnit. Pokud se najdou další schopní lidé, mĕli by spíše tyto vybrané zástupce doplnit.“

Satsvarúpa se pak zeptal, jak si počínat v případĕ, když se nĕkterý člen GBC své funkce vzdá. Prabhupáda odpovĕdĕl, že GBC musí zvolit nĕkoho jiného. „Naše další otázka,“ pokračoval Satsvarúpa, „se týká zasvĕcování v budoucnosti, zvláštĕ v dobĕ, kdy už s námi nebudete. Rádi bychom vĕdĕli, jak máme provádĕt první a druhé zasvĕcení.“

„Ano,“ řekl Šríla Prabhupáda, „doporučím nĕkteré z vás, kteří budou moci tato zasvĕcení dávat.“ To, o čem se již mnohokrát zmínil ve svých výkladech, se nyní stávalo skutečností: jeho žáci se stanou duchovními učiteli a budou přijímat své vlastní žáky.

Satsvarúpa se dále zeptal na BBT. „V současné dobĕ nelze vydat žádný překlad bez vaší kontroly a souhlasu,“ řekl. „Otázka tedy zní, jak máme vydávat knížky v budoucnosti, když je nebudete moci kontrolovat.“

„To musíme odbornĕ provĕřit,“ odpovĕdĕl Prabhupáda. Nenamítal nic proti tomu, aby v budoucnu byly překládány další knihy ze sanskritu, ale varoval: „Mám však pocit, že mezi mými žáky není mnoho tĕch, kteří by dokázali překládat správnĕ.“

Šríla Prabhupáda pak popsal zvláštní předpoklady nutné pro překládání sanskritské vaišnavské literatury. Překladatel musí být realizovaná duše, řekl. „Pouhé napodobování A-B-C-D není nic platné. Lidé mají rádi moje komentáře, protože představují praktickou zkušenost. A to může človĕk dĕlat jen tehdy, je-li realizovaný.“

Prabhupáda již dříve seznámil Tamála Krišnu Gósvámího s hlavními body své závĕti. Nejvyšším řídícím orgánem ISKCONu bude GBC. Každá nemovitost ISKCONu bude mít stanovené tři správce. Členové GBC mĕli závĕť podrobnĕ sepsat a nechat ji úřednĕ potvrdit.

Pro Šrílu Prabhupádu závĕť představovala ochranu ISKCONu. Jak již dříve vysvĕtloval, v oddaném není ani stopy po nĕjakém osobním zájmu – všechno patří Krišnovi. Avšak ve své čistotĕ nesmí být oddaný naivní. ISKCON byl velkou, rostoucí organizací s nemovitým a penĕžním majetkem, který mĕl být stoprocentnĕ využíván v oddané službĕ Krišnovi. Prabhupáda kladl členům GBC na srdce, aby byli ostražití.

V okamžicích, jako byl tento, bylo stále jasnĕjší, že přichází den, kdy Prabhupádovy dĕti budou muset dospĕt a vést, řídit, chránit a rozšiřovat jeho společnost vlastními silami. Byla to možná i jejich poslední možnost, jak získat poučení přímo od svého duchovního učitele, zpívat v jeho blízkosti svatá jména a plnit přání, která mĕl ohlednĕ ISKCONu.

O nĕkolik dní pozdĕji bylo konečné znĕní závĕti legalizováno za přítomnosti notáře. Členové GBC, z nichž každý vedl řídící a administrativní práce v určité přidĕlené zónĕ, cítili, že je neodkladné povinnosti začínají volat zpĕt. Když nĕkteří projevili přání vrátit se ke své práci, Prabhupáda jim dal svůj souhlas. Strávili společnĕ týden a nyní jeden po druhém začínali odjíždĕt. Bĕhem dalšího týdne vĕtšina z nich zase Vrindávan opustila. Šríla Prabhupáda zde zůstal se svým malým štábem, zatímco oddaní z chrámu Krišny a Balaráma pokračovali v nepřetržitém kírtanu.

Nadešel červen a ve Vrindávanu nadále panovala velká horka. Opar na azurové obloze ohlašoval blížící se období dešťů. Mezi dvanáctou a čtvrtou hodinou odpoledne byla půda tak rozpálená, že se po ní nedalo přejít bosou nohou. Obyvatelé Vrindávanu nevycházeli z domů a vĕtšinu svých činností vykonávali ráno nebo pozdĕ odpoledne či večer. Bĕhem dne dokonce ani nejedli, protože v takovém vedru stejnĕ nikdo nemĕl chuť k jídlu. Voda v mĕlké Jamunĕ byla teplá a témĕř ani neosvĕžovala. Krávy byly kost a kůže z nedostatku trávy a krmiva a nárazové horké vĕtry zvedaly z vysušené zemĕ oblaka prachu. Mouchy a komáři umírali za letu. Jedním z mála potĕšení toho léta byla vůnĕ bélových kvĕtů, pnoucích se po zdech kolem Prabhupádovy zahrady. Z nĕjakých důvodů jim suché horko prospívalo.

V prvních červnových dnech pociťoval Šríla Prabhupáda, že se jeho stav lepší. Vyžádal si obnovení ranních projíždĕk, a když ho snesli do auta, řekl: „Brzy už budu chodit na procházky sám.“ Z Illáhábádu přijel jeho starý přítel, dr. Ghóš. Podle jeho diagnózy tkvĕla příčina Prabhupádovy nemoci ve starosti o své oddané. Prabhupáda souhlasil. Doktorovy pokyny však nedodržoval, protože vyžadovaly pravidelné mĕření krevního tlaku, braní speciálních léků a zvláštní léčebné procedury. Zato po masážích, které si nechával dĕlat od svých služebníků, mĕl pocit, že se mu daří lépe. Takovým tempem, jak poznamenal, by mohl být do dvou mĕsíců zdráv. Zároveň ale zdůraznil, že neopustí Vrindávan, dokud mu nebude úplnĕ dobře.

S červencem přišlo do Vrindávanu období dešťů. Od začátku mĕsíce se začaly kupit mraky a v polovinĕ července již dennĕ pršelo. Vzduchem se šířila tĕžká vůnĕ kvĕtů kadamba a kvĕty nímových stromů vydávaly po dešti vůni připomínající cibuli. Pávi se svými vĕjířovitými ocasy propadali vzrušení – tančili a křičeli. Nĕkdy se přihnal náhlý liják, právĕ když Šríla Prabhupáda sedĕl na svém lůžku nebo u svého psacího stolku na nechránĕné stranĕ verandy, a jeho služebníci vybíhali, aby ho co nejrychleji zanesli dovnitř. Když mu nĕkdy déšť znemožnil pobyt na zahradĕ, zůstával Prabhupáda na malé terásce, kde na ni mĕl výhled. Hlavní však bylo, že pominula čtyřicetistupňová vedra a že přes den začalo být opĕt snesitelnĕji.

Prabhupáda odpočíval, pokračoval ve své pravidelné denní práci a svoji budoucnost svĕřoval do rukou Krišnovi. Často se probouzel o šesté hodinĕ ranní, a když otevřel oči, spatřil Tamála Krišnu, jak bdí u jeho lůžka. Natahoval pak ruce a naznačoval, že se chce na lůžku posadit. Tamál Krišna nebo jiný služebník mu pak lehce masíroval záda, zatímco Šríla Prabhupáda hovořil o svých myšlenkách a přáních.

Vrindávan navštĕvovalo jen velmi málo oddaných a osobní návštĕvy u Prabhupády byly hostům povolovány jen výjimečnĕ. Jeho zdraví se nelepšilo, ale také již nebyl v kritickém stavu jako v kvĕtnu. Protože témĕř vůbec nejedl, nebylo, z čeho by čerpal sílu. Jeho hlavní léčení spočívalo v naslouchání kírtanu, Šrímad-Bhágavatamu a Čaitanja-čaritámritĕ.

Červenec byl pro Prabhupádovu práci na Šrímad-Bhágavatamu příznivý. Diktoval časnĕ ráno a odpoledne a dokončil osmou a devátou kapitolu desátého zpĕvu. Dĕlalo mu to velkou radost. Při práci na Šrímad-Bhágavatamu se transcendentálnĕ zcela odpoutával od svého fyzického stavu, navzdory celkové slabosti, bušení srdce a slabému hlasu. Jakmile se jednou pustil do práce, neznal překážek, přestože i sedĕní bylo pro nĕho namáhavé.

Diktoval do příručního mikrofonu připojeného k magnetofonu a zcela zapomínal na svůj tĕlesný stav. Trpĕlivĕ a metodicky popisoval, jak knĕz rodiny Nandy Mahárádže, Gargamuni, vykonával obřad udĕlení jména narozenému Krišnovi. Ve svých komentářích často vycházel ze svých osobních zkušeností a realizací.

Nĕkdy sedával před úsvitem na otevřené verandĕ ve druhém poschodí a jindy zase pracoval ve vlhkém horku zářivého odpoledne. Popisoval nekonečné védské vĕdĕní, stejnĕ jako činili jeho předchůdci, Gósvámí a Krišnadás Kavirádž, když žili ve Vrindávanu a uctívali Krišnu a Pána Čaitanju. Avšak Šríla Prabhupáda byl prvním velkým áčárjou, který zpřístupnil literaturu o vĕdomí Krišny lidem všech zemí svĕta, bez ohledu na jejich původ či charakter. V dobĕ, kdy dokončoval poslední kapitoly Šrímad-Bhágavatamu, kázaly tisíce mladých chlapců a dívek v jeho zastoupení poselství Véd po celém svĕtĕ. A tito jeho žáci si zároveň jasnĕ uvĕdomovali, že Šríla Prabhupáda píše ve Vrindávanu výklady k desátému zpĕvu, a modlili se ke Krišnovi, aby ho nechal pokračovat ještĕ mnoho let a dokončit celý Šrímad-Bhágavatam.

Šríla Prabhupáda mĕl zájem na tom, aby se to, co napsal, vydávalo a šířilo mezi lidi; byla to služba, kterou vykonával pro svého Guru Mahárádže. A když se dozvídal, že jeho knihy jdou v celém svĕtĕ stále více na odbyt, byl nesmírnĕ spokojený. Harikéš Svámí, zástupce GBC pro severní a východní Evropu, mu v té dobĕ oznámil, že vydal velké množství knih ve třinácti jazycích. Sotva Šríla Prabhupáda vyslechl začátek jeho zprávy, zvolal: „Kéž ti Bhaktisiddhánta Sarasvatí Mahárádž udĕlí všechna svá požehnání! Jsi tím nejdůležitĕjším vnukem, jakého Bhaktisiddhánta Sarasvatí má. Pokračuj takto stále dál.“

Se stejným zaujetím naléhal Šríla Prabhupáda na svého tajemníka GBC pro Indii Gópála Krišnu, aby vydával knihy v hindštinĕ rychleji a ve vĕtších nákladech. Kdykoliv za ním Gópál Krišna přišel a nenesl žádnou novou knihu, káral ho Prabhupáda za jeho pomalost. Gópál Krišna tedy začal takticky navštĕvovat Prabhupádu pouze tehdy, když mohl nĕjakou novou knihu ukázat. V polovinĕ července donesl výtisk Šrímad-Bhágavatamu, zpĕv první, díl druhý, vydaný v hindštinĕ. Šríla Prabhupáda ho šťastnĕ přijal a řekl: „Dvakrát už nepřišel, protože nemĕl žádnou knihu. Ví, že ho pokaždé kritizuji: ,Kde je kniha? Kde máš knihu?‘“

Ke konci července se Prabhupádovo zdraví začalo opĕt zhoršovat. Znovu se zmínil o tom, že konec může nastat už brzy.

Tamál Krišna vykonával službu Prabhupádova osobního tajemníka nepřetržitĕ již šest mĕsíců a stal se jeho zrakem, sluchem a mluvčím, zvláštĕ v otázkách řízení ISKCONu. A stal se také jeho osobním důvĕrníkem, který s ním sdílel jeho transcendentální nálady. A jako upřímný služebník začal navrhovat i odlišný způsob léčení. Šríla Prabhupáda již nĕjakou dobu silnĕ cítil a dával najevo svoji oddanost žákům, kteří se vĕnovali kazatelské činnosti. Tamál Krišna v tom vidĕl dobré znamení a domníval se, že kdyby Prabhupáda odjel na Západ za svými žáky, nalezl by tam nový život.

„Ale jestli mám zemřít,“ namítl Prabhupáda, „chci, aby se to stalo ve Vrindávanu.“ Tamál Krišna odpovĕdĕl, že by nemĕl myslet na umírání. Kdyby jel na turné po Západĕ, setkával se tam s oddanými, přijímal prasádam z potravin vypĕstovaných na farmách ISKCONu, určitĕ by na nĕj tato oddanost příznivĕ zapůsobila a znovu by nabyl chuť k jídlu a sílu.

„Až budete mezi tolika žáky, kteří zasvĕcují své životy tomu, aby vám pomohli v šíření vĕdomí Krišny, určitĕ vás to nadchne. Ani nebudete muset příliš mluvit. Postačí vaše přítomnost – to, že uvidíte oddané a oni uvidí vás,“ horoval Tamál Krišna. „Nebudete muset podstupovat žádnou zbytečnou námahu. A teď v srpnu je v Londýnĕ navíc příznivé počasí. Je to velmi vhodná doba.“

Prabhupáda se obrátil k Upéndrovi a řekl: „Stačí, když slyším jeho slova, a hned se cítím jinak, plný nadšení.“

„Šrílo Prabhupádo,“ řekl Tamál Krišna, „jsem si jistý, že cesta na Západ vás uzdraví.“

„Kéž by Krišna vyslyšel tvá slova,“ odpovĕdĕl Šríla Prabhupáda.

V červenci 1977 začalo pro zbožné hindy a obyvatele Vrindávanu zvláštní období, kdy tráví více času čtením písem a navštĕvováním posvátných míst. A tak na konci července, kdy se stromy a keře znovu zazelenaly novými listy, přicházely do Vrindávanu a mandiru Krišny a Balaráma zástupy poutníků. Navzdory blátu a dešti mĕla vĕtšina lidí slavnostní náladu, protože už pominula vysilující vedra a oni se mohli tĕšit na Džhulan-játru, houpačkový festival Rádhy a Krišny. Džhulan-játrá, nejvĕtší festival ve Vrindávanu, se toho roku mĕla konat v polovinĕ srpna.

Místní noviny přinášely zprávy o Prabhupádovĕ zdraví a po celém Vrindávanu a okolí si lidé upřímnĕ přáli jeho uzdravení. A tak kromĕ festivalových návštĕvníků přicházela řada lidí do mandiru Krišny a Balaráma proto, aby se dozvĕdĕli, jak se mu daří. Okolo deváté hodiny ranní mohli spatřit Šrílu Prabhupádu, jak se ubírá k Božstvům na ranní daršan.

Šríla Prabhupáda stále nemĕl chuť k jídlu a za posledních šest týdnů témĕř nic nejedl. Nedodržoval již ani svůj pravidelný režim spánku, masáží nebo překládání vsedĕ na lůžku. Sám cítil, že je v kritickém období, a svolil k tomu, aby oddaní v celém ISKCONu odříkávali jednoduchou modlitbu: „Můj drahý Pane Krišno, pokud si to budeš přát, uzdrav Šrílu Prabhupádu.“ Každé ráno navštĕvoval Prabhupáda Božstva. Sedĕl zpříma ve svém houpacím křesle, na očích tmavé sluneční brýle a dlanĕ sepjaté k modlitbĕ, zatímco dva muži, jeden vpředu a druhý vzadu, opatrnĕ přenášeli křeslo z Prabhupádova pokoje do chrámové sínĕ. Nejprve postavili křeslo před Božstva Gaury a Nitáie, potom před Krišnu a Balaráma a pak před Rádhu a Šjámasundara. Poté přenesli Prabhupádu do středu dvora pod tamálový strom a postavili jeho křeslo na černobílou šachovnicovou dlažbu z mramoru.

Šríla Prabhupáda sedĕl s tváří obrácenou ke Krišnovi a Balarámovi, zatímco oddaní se sesedli kolem nĕj a zahájili kírtan. Jakmile zpívání začalo, dva chlapci z gurukuly vstali, předstoupili před Prabhupádu a začali tančit se zdviženýma rukama, až jejich bavlnĕné čady vlály sem a tam. Prabhupáda obvykle ani nepromluvil, ani se neusmál, ale po nĕkolika minutách dal své kvĕtinové girlandy jednomu z oddaných, který je povĕsil tanečníkům kolem krku. Po chvíli předstoupili další dva chlapci, načež je první malí tanečníci ovĕnčili girlandami, které dostali od Šríly Prabhupády, a posadili se. Tanec a zpĕv trval půl hodiny. Kolem se shromažďovali hosté přicházející do chrámu a řada z nich pokládala peníze Prabhupádovi k nohám, které spočívaly na vyšívaném hedvábném polštáři.

Šríla Prabhupáda nabýval přesvĕdčení, že by mĕl odjet na Západ. „Kdybych mohl pracovat trochu víc,“ řekl, „naše společnost by byla velice silná. Chci vidĕt, že moje dílo spočívá na pevných základech.“

Ale přestože mluvil o cestování, bylo zřejmé, že jeho tĕlo slábne stále víc, až nakonec přestával mluvit vůbec. Když se ho Tamál Krišna Gósvámí snažil povzbudit, aby se pustil do překládání, odpovĕdĕl: „Až dostanu inspiraci, pustím se do práce. Nesnaž se mĕ nutit. Procházím tĕžkým obdobím a chybí mi klid. Nemohu překládat jen tak, mechanicky.“

Valná vĕtšina poutníků, kteří přišli na Džhulan-játru, byli vesničané. Mnoho jich pocházelo z Rádžasthánu – nosili pestré šaty a bosé ženy mĕly na nohou tĕžké zlaté a stříbrné nákotníky a náramky, které při chůzi cinkaly. Přibylo také žebravých sádhuů a pohled na jejich tĕla pokrytá popelem nebo jílem a zdobená jasnĕ barevným tilakem přestal být nĕčím neobvyklým. Řeka Jamuná se na mnoha místech vylila z břehů a proud byl příliš prudký na koupání nebo plavání. Do mandiru Krišny a Balaráma, který se stal jedním z nejpopulárnĕjších chrámů v celé severní Indii, přicházely tisíce návštĕvníků. Večerního árati před Božstvy Krišny a Balaráma se zúčastňovalo tolik lidí, že oddaným z chrámu nezbývalo než stát v zadní části dvora, na okraji davu plného strkání a pošťuchování. Nĕkteří chlapci z gurukuly vítali hosty hindskou verzí časopisu Back to Godhead. Každému z nich se obvykle podařilo prodat za večer dvĕ stĕ až tři sta časopisů. Prabhupáda byl velice rád, když to slyšel.

Z Kalkaty přišlo od Abhiráma oznámení, že se konečnĕ podařilo pro Prabhupádu zajistit s pomocí amerického konzulátu vízum do Spojených států. Tamál Krišna utíkal nahoru, aby mu oznámil, že přišly dobré zprávy. Šríla Prabhupáda ležel na posteli, ale když Tamála vyslechl, zvolna zatleskal: „Takové dobré zprávy mĕ drží při životĕ!“ Začal uvažovat o Londýnĕ. „Božstva Rádhy a Krišny jsou tak krásná,“ řekl. „London-íšvara je takový nevinný chlapec.“ Vybavil si také Bhaktivédanta Manor. „Trávník před mým pokojem je nádherný,“ řekl. „Myslím, že nadcházejí dobré časy.“

Když Šríla Prabhupáda přijel do Londýna, jeho žáci byli otřeseni. Nikdy by si nedokázali představit, že bude tak hubený nebo že by nĕkdo mohl v takovém stavu cestovat. Pro oddané, kteří ho přišli uvítat na letištĕ, to byl srdcervoucí zážitek. Ani ti, kteří dostávali zprávy o Prabhupádovi z Vrindávanu, nebyli na takovou zmĕnu citovĕ připraveni. Prabhupáda byl stejnĕ transcendentální jako vždy, nebo dokonce více než kdykoliv jindy, ale když oddaní vidĕli, jak se zmĕnil, byli šokováni. Vypadal nyní jako mocný svĕtec, který postoupil dlouhé odříkání pro blaho lidstva a který už se povznesl nad své hmotné tĕlo, přestože v nĕm stále ještĕ žil. Jeho návštĕva Londýna dala oddaným velkou nadĕji, že se uzdraví.

Šríla Prabhupáda plánoval, že zůstane v Anglii zhruba dva týdny a krátce po Džanmáštamí, které toho roku připadalo na 6. září, odcestuje do Ameriky. „Chci žít o trochu déle,“ řekl, „abych mohl všechno ještĕ zdokonalit.“

„Chcete povzbuzovat oddané svojí přítomností,“ zeptal se Tamál Krišna, „nebo chystáte nĕjaký zvláštní program?“

„Zvláštní program,“ odpovĕdĕl Šríla Prabhupáda. „Chci zavést varnášramu. Tak jako na naší pensylvánské farmĕ, kde jsme vyřešili nejvĕtší životní problém: potravu.“ Považoval zavedení modelu védského sociálního systému na farmy ISKCONu za důležitou nedokončenou součást svého životního poslání. Ale po dvou týdnech Prabhupádova pobytu v Londýnĕ, den po oslavĕ jeho narozenin, se jeho zdravotní stav vážnĕ zhoršil. Byla to první krize po jeho příjezdu do Anglie a jeho plány se náhle zmĕnily. Místo zamýšleného odjezdu do Spojených států žádal, aby ho odvezli zpátky do Indie. Hovořil o Bombaji. „Jestli je mi souzeno ještĕ nĕkolik dní života,“ řekl, „rád bych byl svĕdkem otevření bombajského chrámu. Můžeme počkat tady a potom odletĕt do Bombaje. Tak tĕžce jsem na tom chrámu pracoval. Pokud budu při slavnostním otevření a pak zemřu, bude to klidná smrt. A jestli budu žít dál, potom se sem budu moci vrátit.“

Šríla Prabhupáda odjel do Bombaje, ale jeho zdraví se nelepšilo. Nakonec prohlásil, že by se radĕji vrátil do chrámu Krišny a Balaráma ve Vrindávanu, než aby dál setrvával v takovém kritickém stavu v Bombaji.

„Ale Šrílo Prabhupádo,“ namítl Tamál Krišna, „co si počnou všichni ti oddaní, kteří zde žijí? Slouží vám s takovou oddaností. Jak budou moci otevřít chrám bez vás? Až uslyší, že odjíždíte do Vrindávanu, budou všichni chtít jet také. Nebudou chtít zůstat. Všichni budou chtít opustit své funkce a jet s vámi do Vrindávanu.“

„To je v pořádku,“ řekl Šríla Prabhupáda, „jen ať přijedou. Nic proti tomu nemám.“ Tamál Krišna poznamenal, že za ním možná přijede tisíc oddaných a že to zpomalí práce ISKCONu na celém svĕtĕ. Prabhupáda opĕt řekl, že proti tomu nic nenamítá. Na to se Tamál Krišna zeptal, zda členové GBC mají přijet povinnĕ, a Prabhupáda přisvĕdčil, že ano.

Když oddaní v mandiru Krišny a Balaráma vidĕli, nakolik se za pouhý mĕsíc Prabhupádovy nepřítomnosti zhoršil jeho zdravotní stav, velice je to znepokojilo. Jeho pokoj ho očekával přesnĕ v takovém stavu, v jakém jej opustil, jenom zde přibyla široká postel. Prabhupáda ulehl a oddaní zatáhli závĕsy a ztlumili svĕtlo. Ležel asi pĕt minut se zavřenýma očima a nehýbal se.

„Nyní jste doma, Šrílo Prabhupádo,“ řekl Tamál Krišna.

Šríla Prabhupáda stále ležel tiše a bez pohnutí. Potom pomalu zvedl ruce na hruď, sepnul je a řekl: „Dĕkuji ti.“ Zdálo se, že se mu ulevilo.

„Nyní se o vás budou starat Krišna a Balarám,“ pokračoval Tamál Krišna.

Šríla Prabhupáda se usmál a mírnĕ přikývl hlavou. „Ano,“ řekl a začal odříkávat modlitbu krále Kulašékhara: „Kṛṣṇa tvadīya-pada-paṅkaja-pañjarāntam…“ – „Můj drahý Krišno, pomoz mi prosím zemřít okamžitĕ, aby labuť mé mysli mohla být ovinuta stvolem Tvých lotosových nohou. Jak jinak budu moci na Tebe myslet, až vydechnu naposledy?“

Přestože jeho život visel na vlásku, zůstával zcela pohroužen v myšlenkách na Krišnu – Jeho jméno, Jeho podobu, Jeho zábavy nebo oddanou službu Jemu. Navrhl, že půjde o půl desáté shlédnout Božstva Krišny a Balaráma, tak, jak to dĕlal dříve, ale jeho služebníci mu poradili, aby si pro dnešek odpočinul a začal s tímto programem až zítra. „Udĕlám všechno, co si budete přát,“ řekl Prabhupáda.

Tamál Krišna se zeptal Prabhupády, zda si přeje, aby za ním přišel kavirádž. „Jak jste Prabhupádo jednou řekl, ať už je situace jakákoliv, nĕjaký hospodář tady musí být.“

Šríla Prabhupáda kývl. „Teď už se starejte o všechno sami,“ řekl, „a mĕ nechte myslet na Krišnu a Balaráma.“

Na výzvu Šríly Prabhupády se do Vrindávanu začalo opĕt sjíždĕt všech dvacet tři členů GBC. Přijíždĕli s tĕžkým srdcem, ale přesto byli rádi, že mu mohou podat dobré zprávy o tom, jak šíří kazatelskou činnost v jeho zastoupení. Šrílu Prabhupádu tyto zprávy nesmírnĕ tĕšily a přes svůj tĕlesný stav své zástupce jako obvykle povzbuzoval.

Avšak hlavním důvodem, proč je svolal, bylo přání, aby mu zpívali svatá jména. Zatímco o lékaře nedbal, tento lék žádal víc než kdykoliv předtím. Když se doslechl, že se jeho přítel dr. Ghóš chystá otevřít ve Vrindávanu kliniku a mohl by mu předepsat léčbu, odmítl. „Ti doktoři přijdou a budou se mĕ snažit zachránit,“ řekl, „ale já o žádnou záchranu nestojím. Ať si doktor Ghóš přijede zřizovat tu svoji kliniku, ale ne proto, aby mĕ léčil.“ Tamál Krišna se zeptal, zda nemohou zavolat alespoň nĕkteré místní lékaře.

„Ne,“ řekl Prabhupáda. „Sám jsi přece říkal, že kírtan je nejlepší. Budeme se řídit podle tvé rady.“ Tamál Krišna souhlasil, protože to byla možnost, jak prosit Krišnu o pomoc.

„Lepší bude, když se ke Krišnovi za moji záchranu modlit nebudete,“ řekl Šríla Prabhupáda. „Nechte mĕ zemřít.“

Když Harikéš dostal výzvu, aby okamžitĕ přijel do Vrindávanu, stálo tam, aby se „připravil na nejhorší“. Okamžitĕ se spojil se svým tiskařem, který právĕ dokončoval nĕkolik knih, a řekl mu, že do druhého dne musí mít signální výtisky hotové. A tak když nastupoval do letadla do Indie, mĕl s sebou novĕ vydané výtisky druhého zpĕvu Šrímad-Bhágavatamu v nĕmčinĕ, trilogii Krišna v nĕmčinĕ a jugoslávské vydání Šrí Íšópanišady. Vstoupil do Prabhupádova pokoje a ukázal mu sedm novĕ vydaných knih. Prabhupáda si hned vzal první díl trilogie Krišna a zahledĕl se na obálku s obrázkem Rádhy a Krišny. Z očí mu vyhrkly slzy a natáhl ruku, aby Harikéše pohladil po hlavĕ. Harikéš uhnul a vzal ho za ruku, protože se považoval za nehodného takové pocty.

„Tady trouchnivĕl za psacím strojem,“ vzpomínal Šríla Prabhupáda na dobu, kdy mu Harikéš sloužil před svým odjezdem do Evropy jako osobní tajemník. „Řekl jsem mu ,Musíš odjet.‘ Mĕl jsem deset služebníků. A ty sis myslel, že když tĕ posílám pryč, že tĕ trestám. Ne. Teď už tomu rozumíš?“

„Ano, rozumím,“ zavzlykal Harikéš.

„Tenhle chlapec je inteligentní, říkal jsem si,“ pokračoval Prabhupáda. „Proč by tady mĕl trouchnivĕt za psacím strojem?“ Prabhupáda si prohlížel jednu knihu po druhé. „Tisk i všechno ostatní je prvotřídní,“ poznamenal. Pak se zeptal, jak velký byl náklad, a Harikéš odpovĕdĕl: „Sto dvacet tisíc výtisků trilogie Krišna, šedesát tisíc výtisků druhého zpĕvu Šrímad-Bhágavatamu, a deset tisíc výtisků Íšópanišady.“

„Podaří se ti tak velký náklad Íšópanišady rozdat?“ zeptal se ho Prabhupáda.

Oddaní v pokoji vĕdĕli, že Harikéš byl zapojen do distribuce knih Šríly Prabhupády v komunistických zemích východní Evropy a že to bylo spojeno s velkým osobním rizikem. Toto vĕdomí jen zesílilo již tak emocionálnĕ nabitou atmosféru přítomné chvíle.

Harikéš ujistil Prabhupádu, že v Jugoslávii si nepochybnĕ všechny výtisky své čtenáře najdou.

„Tak jich tedy vytiskni ještĕ víc,“ řekl Prabhupáda. Pak pokračovali v rozhovoru o vydávání knih. Knihy byly skutečnĕ Prabhupádovi vším. Když Harikéš vstoupil s novými knihami, pocítil Prabhupáda hlubokou extázi, která se přenesla na Harikéše i na všechny ostatní oddané v místnosti. Každý z nich si jasnĕ uvĕdomoval, že to, co prožívají, je jedinečná transcendentální výmĕna se Šrílou Prabhupádou, vztah, který nikdy neskončí, pokud zůstanou upřímní.

„Teď musíte zase nabrat síly, abyste byl zdravĕjší,“ řekl Harikéš.

„Zdravĕjší?“ řekl Šríla Prabhupáda. „S tímto tĕlem nemám nic společného.“

Šríla Prabhupáda si stále více přál odejít z tohoto svĕta. Když Tamál Krišna poznamenal, že málo pije, odpovĕdĕl, že nemá žádnou potřebu pít.

Pro oddané, kteří zůstávali s Prabhupádou, bylo velice tĕžké sdílet s ním stejnou náladu a tĕšit se na jeho odchod podobnĕ jako on. Ve své bezmoci se uchylovali k filosofování. Rúpánuga přirovnával Prabhupádu k vyslanci do nĕjaké cizí zemĕ, který je nyní zase odvolán zpĕt. Džajádvaita poznamenal, že Prabhupáda naučil své žáky všechno a nyní je učí, jak umírat. Ve svých rozhovorech si oddaní připomínali důležitost vzájemné spolupráce a diskutovali o tom, jak bude ISKCON pokračovat v budoucnosti. Bylo to však skličující.

Nezbývalo jim než se vracet k té nepříjemné, ale nevyhnutelné skutečnosti, že je Prabhupáda již brzy opustí. Poté, co jim dal jasnĕ najevo, že je rozhodnutý opustit tento svĕt, začali oddaní klesat na mysli. Všude panovala vážná nálada.

Potom Šríla Prabhupáda oznámil, že by se mĕli poradit s Nárájanem Mahárádžem, žákem Prabhupádova sannjás-gurua, o průbĕhu pohřebního obřadu pro zesnulého vaišnavu. Popsal také, kde by mĕlo být jeho samádhi, a požádal, aby se po jeho odchodu z tohoto svĕta ve všech hlavních chrámech ve Vrindávanu rozdávalo prasádam na náklady ISKCONu.

V jistém smyslu probíhalo všechno normálnĕ. Říjnové počasí bylo velmi příjemné. Chlapci v gurukule pokračovali ve svém každodenním programu a uctívání Božstev pokračovalo jako obvykle. Avšak před chrámem začali dĕlníci připravovat místo pro Prabhupádovo samádhi.

I přes dřívĕjší slib, že bude žít, řekl Prabhupáda oddaným, že jeho život je stále v Krišnových rukou – tak jako vše ostatní. Jeho svobodná volba neznamenala, že by byl naprosto nezávislý. Čistý oddaný se naopak svobodnĕ odevzdává Krišnovi za všech podmínek. Pán Čaitanja Maháprabhu se modlil v duchu gópí, nejvĕtších Krišnových oddaných: „Můžeš mĕ hrubĕ obejmout nebo mi zlomit srdce tím, že se přede mnou nezjevíš, ale vždy zůstaneš mým Pánem, kterého budu bezpodmínečnĕ uctívat.“

Protože výmĕny mezi Pánem a Jeho čistými oddanými jsou vždy svrchovanĕ osobní, vyjadřují Pán a Jeho oddaní touhy a individuální vůli. Při zábavách v dĕtství Krišna občas rozbil své matce Jašódĕ hrnec s máslem a občas jí dovolil, aby Ho chytila a svázala. V každém případĕ mají vůle Pána a vůle oddaných jeden a tentýž cíl, ale nĕkdy se projevují formou láskyplného konfliktu. Podobnĕ i když Šríla Prabhupáda slíbil svým oddaným, že neodejde z tohoto svĕta a bude vzdorovat smrti, zůstával stále odevzdaným Krišnovĕ vůli.

Šríla Prabhupáda dal najevo tuto svoji odevzdanost v modlitbĕ, kterou předal svým žákům, aby mohli prosit za jeho zdraví: „Můj drahý Pane Krišno, pokud si to budeš přát, uzdrav prosím Šrílu Prabhupádu.“ Slovy „pokud si to budeš přát“ Prabhupáda připomínal svým žákům Krišnovu svrchovanost a vyzýval je, aby se jí podřídili, a zároveň jim ukazoval způsob, jakým je možné Krišnu o nĕco žádat. Podobnou modlitbu poskytl svým žákům již jednou v obdobné situaci, která nastala v roce 1967: „Můj duchovní učitel ještĕ nedokončil svou práci.“ A tehdy také prohlásil, že Krišna tuto modlitbu vyslyšel a přání oddaných splnil. Šríla Prabhupáda se sám snažil modlitbám oddaných vyhovĕt a Krišna mu dal na vybranou. Ale jako odevzdaná duše stále bedlivĕ naslouchal tomu, co si přeje Krišna, a nechával další vývoj událostí na Jeho rozhodnutí. Jak Prabhupáda řekl, když ho Kírtanánanda zval, aby přijel do svého paláce v Novém Vrindávanu: „Uvidíme, do kterého paláce odejdu.“

A stejnĕ jako může existovat láskyplné napĕtí mezi Nejvyšším Pánem a Jeho čistým oddaným, panovalo teď podobné napĕtí mezi Šrílou Prabhupádou a jeho stoupenci. Přes zoufalé prosby oddaných shromáždĕných u jeho lůžka považoval Šríla Prabhupáda za svoji prvořadou povinnost poučit své žáky o tom, jak umírat. Součástí jeho poslání bylo i to, aby sám podal dokonalý příklad v této nejdůležitĕjší lekci, jak projít závĕrečnou životní zkouškou. Ale jeho žáci ho teď žádali, aby svoji lekci o umírání odložil a navždy s nimi kázal vĕdomí Krišny v tomto svĕtĕ. A Prabhupáda souhlasil a dokázal, že pokud se pro to rozhodne, může žít dál. Ale dříve či pozdĕji by se stejnĕ k této lekci, jak čelit konci života, musel vrátit.

Jedním z pozoruhodných rysů činností Šríly Prabhupády bylo, jak blízko mĕl k bĕžné povaze lidského života, přičemž zároveň zůstával vždy odpoutaný a transcendentální. Jako čistý oddaný nepodléhal zákonu karmy, který dává vzniknout následkům za ctnostné a hříšné skutky. Nebyl zrozen působením karmy a nebyl také nucen působením karmy zemřít. Šríla Rúpa Gósvámí prohlásil: „Ten, jehož tĕlo, mysl a slova jsou plnĕ zapojeny do oddané služby Pánu Krišnovi, je osvobozená duše, i když žije v tomto svĕtĕ.“ Lidé si často jednání čistého oddaného v materiálním svĕtĕ mylnĕ vykládají, podobnĕ jako človĕk, který se při pohledu na letící mraky zastiňující mĕsíc domnívá, že se pohybuje mĕsíc. Šástry nás však varují, abychom nikdy nepohlíželi na duchovního učitele jako na obyčejného človĕka podřízeného karmĕ.

Šríla Prabhupáda zůstával ve vztahu k tomuto svĕtu stále transcendentální, ale zároveň ukazoval podmínĕným duším, že i ony mohou neustálou službou Krišnovi a myšlením na Krišnu dosáhnout osvobození a v okamžiku smrti se vrátit ke Krišnovi do vĕčného duchovního svĕta. A Prabhupádovy lekce byly vždy praktické a univerzální. Jeho knihy nebyly pouhou teorií, nýbrž vycházely z praxe a realizovaného poznání. Prabhupáda sám žil v souladu s tím, co kázal; celý jeho život byl příkladný. I v dobĕ, kdy ještĕ žil rodinným životem, energicky kázal v časopise Back to Godhead, který sám vydával. Potom začal usilovat o založení hnutí pro vĕdomí Krišny a přes všechnu chudobu a tĕžké podmínky, se kterými se musel potýkat, se mu to milostí Krišny a jeho duchovního učitele podařilo. Svým zdánlivĕ svĕtským jednáním stále dokazoval svoji rozhodnost přijmout odříkání a čelit nebezpečí. Ukázal příkladný duchovní život všem, aby se ho mohli pokusit následovat. V pokročilém vĕku se vydal sám na druhý konec svĕta. Zpíval mantru Hare Krišna v parku v New Yorku a shromáždil kolem sebe mladé americké chlapce a dívky. Každý by tedy mĕl následovat jeho příkladu a snažit se sloužit Krišnovi bez ohledu na bezprostřední překážky.

Šríla Prabhupáda narážel na potíže, ale svým odhodláním je s pomocí Krišny překonával. Tím se stal zářivým majákem pro všechny ostatní. Je řečeno, že díky Pánu Čaitanjovi se před pĕti sty lety cesta k odevzdání se Krišnovi stala pro lidi schůdnĕjší než v dobĕ pobytu samotného Pána Krišny na Zemi před pĕti tisíci lety. A nyní, ve dvacátém století, Šríla Prabhupáda zpřístupnil vĕdomí Krišny lidem po celém svĕtĕ.

Byl si vĕdom, že nezbytnou součástí jeho pokynů a příkladného života je také ukázat lidem, jak umírat. Mnohokrát již smrti unikl — díky Krišnovĕ milosti, modlitbám svých žáků a také díky své vlastní čisté a pevné vůli – aby mohl dál šířit své hnutí. Ale po znameních, která mu Pán Krišna seslal v roce 1977, začal Šríla Prabhupáda rozhodnĕ a nezvratnĕ svoji misi v tomto hmotném svĕtĕ ukončovat. A k jeho posledním povinnostem patřilo i to, aby poskytl úplný návod, jak má človĕk umírat. Dokonale ukazoval to, čím musí projít každý, ale čím je nesmírnĕ tĕžké projít úspĕšnĕ: jak zemřít.

Byl zde však konflikt lásky. Prabhupáda miloval své žáky a vĕdĕl, že ještĕ plnĕ nedozráli. Jeho hnutí již teď bylo velmi silné a hrálo ve svĕtĕ významnou roli, ale zároveň mĕlo i mnoho nepřátel. Prabhupáda by rád oddané, hnutí a vůbec všechny živé bytosti včetnĕ zvířat chránil stále. A tak když ho jeho nejbližší a nejvĕrnĕjší žáci prosili, že bez nĕj nedokáží pokračovat, upustil od své lekce v odcházení z tohoto svĕta a souhlasil s tím, že s nimi zůstane a bude kázat. Ale budou ho chtít vůbec nĕkdy propustit? A bude vůbec moci nĕkdy říci, že svĕt máji a Krišnovi nepřátelé už neexistují? A kdy budou jeho žáci plnĕ vyzrálí?

Když se Šríla Prabhupáda rozhodl zůstat, odevzdal se svým žákům a dovolil jim, aby se o nĕj starali v každém ohledu. Ti, kteří se tohoto úkolu ujali, dosvĕdčili, že nikdy předtím Šríla Prabhupáda tak důvĕrnou blízkost mezi sebou a svými žáky nepřipustil. Jediná situace, se kterou by se to dalo srovnávat, byl rok 1966 v New Yorku, kdy jednal velice důvĕrnĕ se svými prvními následovníky, kteří nemĕli ani ponĕtí o tom, jak přistupovat k duchovnímu učiteli. Ale žáci, kteří zažili newyorské začátky a kteří ho obklopovali i nyní, potvrzovali, že tyto poslední dny byly ještĕ důvĕrnĕjší.

Jednou Kírtanánanda trval na tom, aby Šríla Prabhupáda vypil plnou sklenici džusu, přestože on to odmítal s tím, že již nemá žízeň. Kírtanánanda se při tom zároveň necítil dobře: „Nejsem matka Jašódá, abych si tohle mohl dovolit,“ omlouval se. „Nezapomínám na to, že jste můj duchovní učitel.“ Ale Šríla Prabhupáda svolil, aby mu Kírtanánanda přikazoval. Také Bhavánanda, Tamál Krišna, Bhaktičáru, Upéndra a další služebníci Šrílu Prabhupádu laskavĕ přemlouvali, aby dodržoval určitou dietu, a neustále pečovali o jeho tĕlo. Ostatním oddaným to připomínalo příbĕh Íšvary Purího, který poskytoval důvĕrnou službu tĕlu svého duchovního učitele, Mádhavéndry Purího, když ten byl v posledním období svého života nemohoucí. Podle Čaitanja-čaritámrity prokázal Íšvara Purí touto prostou tĕlesnou službou lásku ke svému duchovnímu učiteli, a proto mu bylo dovoleno stát se duchovním učitelem Pána Čaitanji.

Šríla Prabhupáda odkládal lekci v umírání proto, aby poskytl svým žákům jedinečnou příležitost sloužit mu s čistou a prostou láskou. A dovolil to nejen nĕkolika z nich, nýbrž každému, kdo přijel do Vrindávanu. Přijíždĕlo sem mnoho oddaných a všem bylo dovoleno vcházet do Prabhupádova pokoje, masírovat mu tĕlo a sedĕt s ním tak dlouho, jak chtĕli, dnem i nocí, a zpívat svatá jména pro jeho potĕšení. Šríla Prabhupáda opĕt začal překládat, ale nyní u toho mohl být kdokoliv přítomen. Zatímco dříve pracoval o samotĕ, teď povzbuzoval všechny oddané, aby si ho přišli poslechnout, jak diktuje své Bhaktivédantovy výklady. Ležel na posteli a jeden z oddaných mu tiše předčítal sanskritský text, zatímco druhý mu přidržoval u úst mikrofon. A Prabhupáda promlouval, i když nĕkdy se jeho hlas témĕř vytrácel do sotva slyšitelného šepotu. Jeho žáci přihlíželi s posvátnou úctou, jak jejich duchovní učitel pracuje. Jeho myšlenky byly jasné, citoval zpamĕti odkazy z různých písem a jeho filosofické výklady byly pečlivé a přesné. Prabhupáda se odevzdával zcela bezvýhradnĕ a sám to také prohlašoval. „Nikdy mĕ neopouštĕjte,“ říkal přítomným oddaným, „nemohu žít bez vaší společnosti.“ Požádali ho, aby zůstal, a on souhlasil a odevzdal se zcela do jejich rukou.

Ti, kteří byli požehnáni touto službou, cítili, že překonávají všechny bariéry odporu ke službĕ, stejnĕ jako všechny bariéry hmotných tužeb. V důvĕrné službĕ Šrílovi Prabhupádovi prožívali sílu naprostého odevzdání a cítili, že to je bude posilovat už navždy, i když Šríla Prabhupáda nakonec odejde z tohoto svĕta.

A stejnĕ jako v posledních mĕsících, i nyní Šríla Prabhupáda hovořil o tom, jak má být človĕk zakotven v transcendentálním poznání beze strachu ze smrti. Když mu Hridajánanda Gósvámí předložil nĕkteré z jeho knih nedávno vydaných v portugalštinĕ, Prabhupáda ho povzbudil a řekl: „Toto je skutečný život. Hmotný svĕt, to jsou jenom kosti. Kosti nejsou náš skutečný život. To, o co se ve skutečnosti zajímáme, je životní síla. Kosti mohou přetrvávat nebo se rozpadnout, ale na tom nezáleží. Naopak skutečný život udržuje kosti. Existuje dokonce i příbĕh o tom, že žil jeden riši, který mĕl pouze kosti. Je zde tedy nauka, podle které může človĕk zůstat naživu, i když má jen kosti. Hiranjakašipu to dokázal.“

„Vy to také dĕláte, Šrílo Prabhupádo,“ řekl Tamál Krišna.

„Starejte se tedy o kosti tak dlouho, jak je to jen možné,“ řekl Prabhupáda, „ale nezapomínejte, že skutečný život je nĕco úplnĕ jiného. Hmotný svĕt znamená, že se jen snažíme udržet maso a kosti pohromadĕ. Ale ani maso, ani kosti nevĕdí, co vlastnĕ jsou.“

A když za Šrílou Prabhupádou přišel Átreja Riši a požádal ho, aby navštívil Teherán, Prabhupáda odpovĕdĕl, že je připraven jet, ale dodal: „Ale budeš s sebou muset vézt uzlíček kostí.“ Byla to samozřejmĕ stejná témata, která Prabhupáda vždy učil a která byla obsažena v jeho knihách, ale poučení byla tentokrát mnohem naléhavĕjší a očividnĕjší, protože je Prabhupáda vztahoval na svoji vlastní situaci.

Nejeden oddaný přirovnal Prabhupádu k Bhíšmadévovi, který ve svých posledních dnech udílel důležitá ponaučení. A podobnĕ jako Bhíšma necítil bolesti a udílel ze svého smrtelného lože ze šípů zasvĕcené a láskyplné výklady, přičemž se svobodnĕ rozhodoval o tom, kdy odejde z tohoto svĕta, ani Šríla Prabhupáda se neohlížel v posledních dnech svého života na fyzické potíže a blížící se smrt, a udĕloval ponaučení svým duchovnĕ nevinným synům. Ale ti již nedokázali pouze přihlížet a naslouchat filosofickým lekcím. Když Prabhupádu zoufale prosili, aby s nimi zůstal, vyhovĕl jim. A nyní mu chtĕli vyjádřit svoji náklonnost v tom jediném svĕtĕ, který znali, ve svĕtĕ, ve kterém s nimi Prabhupáda žil a rozmlouval, smál se nebo je káral, podle toho, jak uznával za vhodné. Chtĕli, aby jedl a pil, aby se mu opĕt vrátily tĕlesné síly.

Ale Šríla Prabhupáda svůj postoj opĕt zmĕnil a začal potravu i pití odmítat. Odložil svůj odchod z tohoto svĕta kvůli láskyplné výmĕnĕ se svými žáky a zároveň odmítáním jídla a pití dával najevo, že on sám chce radĕji už tento svĕt opustit. Když na nĕj naléhali, připouštĕl, že žít bez jídla a pití je nemožné, a zároveň neočekával ani si nepřál žádné zázraky. Aby se jeho stav mohl zlepšit, musel by přijímat potravu. Ale z důvodů známých jen jemu jídlo odmítal. Řekl, že uzdravení je hmotná záležitost a že si ho nepřeje.

Žil v naprostém souladu s Krišnovou vůlí a nechal, aby ho při životĕ udržovalo svaté jméno. Pro lékaře, kteří ho navštĕvovali, to bylo záhadou, ale vaišnavové mu rozumĕli a respektovali jeho přání. Prabhupádovi služebníci se ho úzkostlivĕ snažili přimĕt, aby se podrobil pravidelnému léčení. Ale Prabhupáda dával přednost tomu, že bude pouze naslouchat kírtanu a čtení ze Šrímad-Bhágavatamu, i když si zároveň uchovával svoji vůli k životu. Soucítil s úzkostí svých žáků a trpĕlivĕ jim vysvĕtloval matoucí situaci, ve které se octli. Přál si, aby o nĕj pečovali, a podvoloval se jejich pokusům ho léčit, protože vĕdĕl, že se tím stále více přibližují k láskyplné odevzdanosti. Ale postupnĕ bylo čím dál jasnĕjší, že Krišna svojí vůlí naznačuje, aby Prabhupáda odešel.

„Šrílo Prabhupádo,“ žadonil Bhavánanda, který se stále nedokázal vzdát myšlenky, že by Prabhupáda mohl zůstat, kdyby chtĕl, „vaše přítomnost na této planetĕ je jedinou vĕcí, která brání tomu, aby se opravdu nerozpoutaly hrůzy Kali-jugy. Nedokážeme si ani představit, co se stane, jestliže odejdete.“

„O tom nerozhoduji já,“ řekl Prabhupáda s dokonale jasným vĕdomím, „ale Krišna a Balarám.“

Šríla Prabhupáda stále mluvil jasnĕ, logicky a s naprostou odevzdaností Krišnovi. Až do posledních okamžiků vyřizoval praktické záležitosti – založil Charitativní fond Bhaktivédanty Svámího, který mĕl podporovat opravy starých chrámů v Bengálsku, a uspořádal poslední detaily týkající se majetku a financí ISKCONu. Žil pohroužen do kírtanu a Šrímad-Bhágavatamu, ale při všech jednáních si zároveň uchovával svoji bystrost a pohotovost.

Jeho žákům však začínalo být stále jasnĕjší, že i přes svůj slib opĕt nevyhnutelnĕ smĕřuje k tomu, aby jim udĕlil poslední poučení. Učil, že láska vítĕzí nad smrtí, že láska žáků může přivolat duchovního učitele zpĕt do tohoto svĕta a že čistý oddaný má moc zůstat v tomto svĕtĕ delší dobu, než mu bylo určeno. Avšak zároveň se blížil k závĕrečnému okamžiku. Oddaní se na nĕj pro to nezlobili, ani se necítili podvedeni. Řekl jim, že Krišna mu dal možnost rozhodovat se podle svobodné vůle. Když ho rovnĕž na základĕ své svobodné vůle požádali, aby s nimi zůstal, tak souhlasil. Oni však vĕdĕli, že to není jeho povinnost. Pokud i přes jejich modlitby říkal Pán Krišna Prabhupádovi, že se má vrátit zpátky k Bohu, nezbývalo jim nic jiného než to přijmout. Jestliže to přijímal Šríla Prabhupáda, přijmou to i oni. To však nemĕnilo nic na jejich odevzdané lásce; stala se nyní pevným svazkem, který nepodléhal promĕnám hmotného svĕta. Složili zkoušku vĕčné láskyplné služby, a na tom smrt nemohla nic zmĕnit.

Až do posledního okamžiku se střídala krátká období Prabhupádovy sladké odevzdanosti svým žákům s projevy nezdolného odhodlání bojovat pro Krišnu. Jednoho dne přijela neočekávanĕ jeho sestra Pišimá a Prabhupáda ji požádal, aby mu uvařila kičrí. V té dobĕ se Kírtanánanda snažil zlepšit zdravotní stav Šríly Prabhupády postupným zvyšováním dávek tekuté stravy a nesouhlasil s tím, aby Prabhupáda náhle přešel na pevnou stravu. Ale i když Kírtanánandu podporovali i ostatní oddaní, Šríla Prabhupáda trval na svém.

„Nezáleží na tom, zdali to, co uvaří, bude prospĕšné či škodlivé,“ řekl Šríla Prabhupáda. „Ona je vaišnaví, a proto mi jídlo od ní prospĕje.“ Poté začal mluvit s hlubokou pokorou. „Získal jsem bohatství a úspĕch, a možná jsem se stal trochu domýšlivým.“ řekl. „Ale nyní Bůh tuto pýchu rozdrtil. Když človĕk nemá tĕlo, na co ještĕ může být pyšný?“

Bhaktičáru protestoval: „Šrílo Prabhupádo, vše, co jste udĕlal, jste dĕlal pro Krišnu.“

„To je možné, ale v tomto svĕtĕ se i nevĕdomĕ dopouštíme přestupků.“

Když to Pišimá slyšela, zvolala: „Ne, ne, on nikdy žádný prohřešek nespáchal.“

„Vy nikdy žádný přestupek udĕlat nemůžete,“ řekl Bhaktičáru. „Jste Bohu velice milý. Jak byste se tedy mohl dopouštĕt přestupků?“

„Jsem trochu nedůtklivý,“ řekl Šríla Prabhupáda. „Používal jsem slova jako ,darebák‘ a podobnĕ. Nikdy jsem nedĕlal žádné ústupky. Říkali tomu ,v jedné ruce kyj a v druhé Bhágavatam‘. Tak jsem kázal. V každém případĕ se ale postarejte o moji sestru.“

Na návštĕvu přicházeli také Prabhupádovi duchovní bratři. I je Prabhupáda žádal o odpuštĕní. Jednou přišel Niškiňčana Krišnadás Bábádží, Purí Mahárádž, Ášram Mahárádž, Ánanda Prabhu, Purušóttama Brahmačárí a ještĕ asi dvacet dalších.

Prabhupáda právĕ odpočíval. Posadili se tedy kolem jeho lůžka, připojili se ke kírtanu a čekali, až se probudí. Sotva procitl a spatřil své duchovní bratry shromáždĕné kolem, nechal se na lůžku posadit.

„Celý svĕt je krásné pole pro kázání vĕdomí Krišny,“ oslovil je. „Nestaral jsem se o to, zda budu úspĕšný nebo ne. Ale lidé chtĕjí vĕdomí Krišny a také je přijímají. Jestliže budeme kázat společnĕ, slova Maháprabhua, pṛthivīte, se naplní. Máme všechno, co k tomu potřebujeme. Rozšiřujte svaté jméno a rozdávejte prasádam. Je tu krásné pole pro kázání. V Africe, v Rusku, všude lidé vĕdomí Krišny přijímají.“

Když pak Prabhupáda začal žádat své duchovní bratry, aby mu odpustili, protestovali. „Ty jsi náš vĕčný vůdce,“ rezolutnĕ prohlásil jeden z nich. „Vládneš nám, vedeš nás a káráš.“

„Odpusťte mi všechny mé přestupky,“ opakoval Prabhupáda. „Začal jsem být pyšný na své bohatství.“

„Ne, nikdy jsi nezpychl,“ řekl Purí Mahárádž. „Když jsi začal kázat, bohatství a úspĕch tĕ následovaly. Bylo to požehnání Šrí Čaitanji Maháprabhua a Šrí Krišny. Nemůže být ani řeči o tom, že by ses dopouštĕl přestupků.“

Když o sobĕ začal Šríla Prabhupáda mluvit jako o hluboce pokleslém (mahá-patita), Purí Mahárádž to nepřijal. „Zachránil jsi milióny lidí po celém svĕtĕ,“ řekl. „Není proto možné mluvit o nĕjakých tvých přestupcích. Mĕl bys být naopak nazván mahá-patita-pávana (velký zachránce pokleslých).“

Prabhupádovi žáci považovali jeho prosby o odpuštĕní, se kterými se obracel ke svým duchovním bratrům, za projev pokory. Ale zároveň to pro nĕ zůstávalo hádankou. Prabhupádovi duchovní bratři mĕli nepochybnĕ pravdu v tom, že se žádného přestupku nedopustil. Vše, co udĕlal, dĕlal pro Krišnu. Ale on přesto žádal o odpuštĕní zcela upřímnĕ. A to byl nádherný drahokam jeho pokory – žádat všechny o odpuštĕní.

Při jeho kazatelské činnosti by ukazování takového drahokamu nebylo vždy tím nejlepším prostředkem, jak šířit milostivé učení Pána Krišny do každého mĕsta a každé vesnice. Ale teď nadešla chvíle, kdy bylo možné tento klenot vystavit v plné kráse. V Londýnĕ a nyní i ve Vrindávanu projevoval Prabhupáda svým žákům zvláštní náklonnost a vdĕčnost, bez kárání, které je obvykle při výchovĕ žáků nutné. Tento postoj naprosté pokory byl projevem nejvyššího stupnĕ oddanosti. Šríla Prabhupáda často vysvĕtloval ve svých knihách, že madhjama-adhikárí, oddaný na druhém stupni, rozlišuje mezi oddanými, nevinnými neoddanými a démony, zatímco mahá-bhágavata, čili prvotřídní oddaný, vidí všechny kromĕ sebe jako služebníky Boha. Nĕkdy si přesto mahá-bhágavata přeje sestoupit z nejvyšší úrovnĕ, aby mohl provádĕt službu kázání vĕdomí Krišny, která je nejvyšším projevem soucitu. Všichni Prabhupádovi žáci již četli o úrovni mahá-bhágavaty v písmech a nyní, když se Prabhupáda prohlašoval za naprosto pokleslého a žádal všechny o odpuštĕní, ji vidĕli na vlastní oči.

Šríla Prabhupáda se dozvĕdĕl o programu jednoho ze svých žáků, Lókanátha Svámího, který společnĕ s malou skupinkou oddaných jezdil s volským spřežením po celé Indii a kázal po vesnicích. Lókanáth vyprávĕl Šrílovi Prabhupádovi, jak na svých cestách nedávno navštívili tírthy, jako Badarikášram a Bhím Kápúr. Když to Šríla Prabhupáda slyšel, celý ožil a projevil transcendentální přání vydat se také na voze taženém voly kolem Vrindávanu. Avšak Tamál Krišna a Bhavánanda, přestože sloužili Prabhupádovi se stále vĕtší oddaností, cítili, že nejsou schopni jeho touhu podpořit – domnívali se, že by jeho křehké tĕlo takovou náročnou cestu nepřežilo.

Ale Šríla Prabhupáda namítal, že „zemřít na parikramu je slavné“, a žádal je, aby ho na tuto cestu vzali. Mezi oddanými došlo k roztržce, protože nĕkteří tvrdili, že Prabhupádovo přání je nutné okamžitĕ splnit jako příkaz duchovního učitele; Prabhupáda si to přál, a nemĕlo by se mu tedy odporovat. Na druhé stranĕ je lékař varoval, že Prabhupádovo tĕlo nárazy vozu nepřežije. Kolem Prabhupádova lůžka se shromáždila spousta oddaných, kteří si přímo před ním vymĕňovali nejrůznĕjší názory. Ale Lókanáth se zatím podle Prabhupádova přání vydal ven, najal vůz s volským spřežením a připravil ho na cestu. Spolu s Hansadútou navrhli, aby se parikram vydal do Vrindávanu nebo aby navštívil sedm hlavních chrámů, které založili Gósvámí. Ale potom prohlásili, že na další den připadá Góvardhan-púdžá a že by Prabhupáda mohl jet ke kopci Góvardhanu. Ale Tamál Krišna, Bhavánanda a Bhaktičáru dál proti parikramu vehementnĕ protestovali.

„Můžeme to zkusit jeden den,“ prohlásil Prabhupáda. „Pouze na jeden den. Za jeden den přece neumřu.“ Líbil se mu nápad jet ke Góvardhanu. „A uspořádáme tam hostinu,“ řekl a ujistil oddané, že v tom je Lókanáth Svámí mistr. „Připravte výborný piknik,“ dodal.

Po nekonečných diskusích se oddaní nakonec rozhodli, že druhého dne časnĕ zrána vezmou Šrílu Prabhupádu na volském povoze ke Góvardhanu. Vĕtšina oddaných ho potom opustila, aby mĕl na noc klid.

Pozdĕji večer přišel Šrílu Prabhupádu navštívit Niškiňčana Krišnadás Bábádží. Přisedl si k Prabhupádovu lůžku, odříkával mantry a občas s ním rozmlouval v bengálštinĕ. Náhle se u Prabhupádova lůžka objevili Tamál Krišna s Bhavánandou. V očích mĕli slzy a byli bez sebe úzkostí.

Prabhupáda hned pochopil, co se dĕje. „Chcete mĕ požádat, abych nejezdil?“ zeptal se.

„Šrílo Prabhupádo,“ řekl Tamál Krišna. „Čím víc jsem o tom nahoře ve svém pokoji přemýšlel, tím to bylo strašnĕjší. Chodil jsem jenom pořád dokola. Dva z oddaných mi vyprávĕli, že ta cesta je tak špatná, že to s vámi bude házet sem a tam. Ta silnice je prostĕ příšerná. Nedokážu pochopit, Šrílo Prabhupádo, proč musíte jet hned zítra. Jestli si nĕkdo přeje, abyste se zase vydal na cesty, tak jsem to já. Ale proč musíme cestovat hned zítra, když jste v takovém stavu? Nemůžu to pochopit. Proč máme kvůli zítřejší cestĕ všechno obĕtovat? Nerozumím tomu.“

„Tak dobrá,“ řekl Šríla Prabhupáda jemnĕ a ihned souhlasil s jejich návrhem, že nepojede.

„Džaj, Šrílo Prabhupádo!“ zvolal Bhaktičáru, stojící vedle.

„Dĕkuji vám, Šrílo Prabhupádo,“ řekl Bhavánanda s nesmírnou úlevou.

„Dobrá. Jste nyní spokojeni?“

„Nyní ano, Šrílo Prabhupádo,“ řekl Bhávananda. „Ano. Dĕlalo mi to hrozné starosti.“

„Už se neboj. Už to neudĕlám.“

„Šrílo Prabhupádo,“ zvolal Tamál Krišna, „jsme k vám tak připoutáni, že nás to nĕkdy přivádí až k šílenství. Dnes večer jsme málem zešíleli.“

„Ne, to bych nechtĕl,“ řekl Prabhupáda. „Bábádží Mahárádži,“ obrátil se na Niškiňčanu Krišnadáse Bábádžího a řekl: „Jen se podívej, jak mĕ mají rádi.“

„Šrílo Prabhupádo,“ řekl Tamál Krišna, „to, jak s námi zacházíte, prostĕ prohlubuje naše pouto každým okamžikem.“

„To je moje povinnost,“ řekl Prabhupáda a oddaní se s pochopením vroucnĕ usmáli. Ano, rozumĕli tomu, proč to byla jeho povinnost. Prabhupádovým zámĕrem bylo upoutat duše a přivést je ke Krišnovi. Jeho metodou byla láskyplná služba, ale nedĕlal to pro sebe. Odevzdával je Krišnovi. To byla jeho povinnost.

14. listopadu 1977 v 19.30 ve svém pokoji v chrámu Krišny a Balaráma ve Vrindávanu udĕlil Šríla Prabhupáda poslední poučení, jak opustit tento svĕt smrtelníků a vrátit se zpátky k Bohu.

Jeho odchod byl příkladný, protože příkladný byl celý jeho život. Svým odchodem završil život plný čisté oddané služby Krišnovi. Nĕkolik dní předtím prohlásil, že vynakládá všechny síly na to, aby jim dával poučení, a jeho tajemník dodal: „Jste pro nás inspirací.“ „Ano,“ odpovĕdĕl Šríla Prabhupáda, „a budu to dĕlat až do posledního dechu.“

„Poslední vydechnutí“ Šríly Prabhupády bylo slavné a vznešené. Ne snad proto, že by na poslední chvíli došlo k nĕjakému mystickému zjevení, ale proto, že Šríla Prabhupáda setrval dokonale pohroužený ve vĕdomí Krišny. Stejnĕ jako praotec Bhíšmadéva zůstal Šríla Prabhupáda naprosto klidný, vznešený a vážný a vyučoval až do samotného konce. Učil, že život pochází ze života, ne z hmoty, a ukazoval, že máme kázat každým dechem. Mnoho oddaných, kteří se shromáždili v místnosti, bylo svĕdky, že Šríla Prabhupáda zůstal až do úplného konce pořád stejný. Nedošlo k ničemu, co by bylo v rozporu s tím, co je dříve učil a co jim ukazoval. V dobĕ, kdy odcházel z tohoto svĕta, je tedy učil, že človĕk může v klidu zemřít, když bude plnĕ záviset na Krišnovi. Prabhupádův odchod byl pokojný. Večer l4. listopadu se ho kavirádž zeptal: „Přejete si nĕco?“ a Prabhupáda slabým hlasem odpovĕdĕl: „Kučh iččhá nahí.“ – „Nemám žádné přání.“ Také okolnosti, které provázely jeho smrt, byly dokonalé: odešel ve Vrindávanu, obklopen oddanými. Nĕkolik mĕsíců předtím zemřelo ve Vrindávanu jedno dĕvčátko, dcera jednoho z Prabhupádových žáků. Když se ho pak ptali, zda se vrátila zpátky k Bohu, aby se osobnĕ setkala s Krišnou, odpovĕdĕl: „Ano, každý, kdo opustí tĕlo ve Vrindávanu, je osvobozen.“

„Vrindávan“ ale samozřejmĕ znamená i stav, kdy človĕk dosáhl čistého vĕdomí Krišny. Advaita Áčárja řekl Pánu Čaitanjovi: „Vrindávan je všude tam, kde jsi Ty.“ To platilo i o Šrílovi Prabhupádovi. I kdyby opustil tento svĕt v Londýnĕ, New Yorku nebo v Moskvĕ, jeho místo určení by bylo pokaždé stejné. Pán Krišna říká v Bhagavad-gítĕ: „Ten, kdo na Mne neustále myslí, ke Mnĕ nepochybnĕ dospĕje.“ Ale protože Vrindávan je nejčistším královstvím vĕdomí Krišny ve vesmíru, ideálním místem pro odchod z tohoto svĕta, bylo dalším vzorným příkladem života Šríly Prabhupády to, že se vrátil zpátky k Bohu ve Vrindávanu jako své poslední přestupní stanici.

Vaišnavové, kteří se zavázali, že nikdy neopustí Vrindávan, byli svĕdky toho, že Prabhupáda dokázal obĕtovat všechno – včetnĕ výhod spojených s životem ve Vrindávanu – aby mohl vysvobodit pokleslé duše v tĕch nejzapomenutĕjších krajinách svĕta. Pak se vrátil na posvátnou půdu Vrindávanu a odtud odešel do původního sídla Pána Krišny v duchovním nebi. Ve Šrímad-Bhágavatamu stojí: „Každý, kdo vykonává službu ve Vrindávanu, se po opuštĕní tĕla zcela jistĕ vrátí domů, zpátky k Bohu.“

Odchod Šríly Prabhupády byl dokonalý také v tom, že zpíval svatá jména Boha a naslouchal jim. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, tak byl přítomen při jeho odchodu, stejnĕ jako provázel odchod Bhíšmadévy, který řekl: „Přestože je Krišna stejnĕ laskavý ke každému, zjevil se laskavĕ přede mnou na konci mého života, neboť jsem Jeho neochvĕjný služebník.“ A stejnĕ jako se Pán Krišna zjevil před Bhíšmadévou, aby ho spolu se všemi ostatními ujistil, že se při odchodu ze svého tĕla vrací zpátky k Bohu, byl přítomen odchodu Šríly Prabhupády ve svém vtĕlení náma-avatára, mantry Hare Krišna.

Život Šríly Prabhupády byl zasvĕcen šíření svatého jména do každého mĕsta a každé vesnice a celý poslední mĕsíc ho všude provázelo svaté jméno. Přál si, aby při jeho odchodu byla místnost plná oddaných zpívajících Hare Krišna, a Krišna mu toto přání splnil. Šríla Prabhupáda tedy odešel za tĕch nejpříznivĕjších okolností: na nejposvátnĕjším místĕ, Vrindávanu, a obklopen vaišnavy zpívajícími svaté jméno.

Ideální duchovní učitel (áčárja) vždy jedná takovým způsobem, aby ostatní lidé mohli následovat jeho příklad. Šrímad-Bhágavatam uvádí, že velké duše, které při překonávání oceánu zrození a smrti přijímají útočištĕ na lodi lotosových nohou Krišny, zanechávají zázračnĕ tuto loď na tomto břehu, aby ji mohli použít i ostatní. A odchod Šríly Prabhupády ve své dokonalosti nabízí všem podmínĕným duším cestu, jak čelit nejvĕtšímu ze všech nebezpečí. Příznivá smrt není jen otázkou psychického přizpůsobení, toho, aby človĕk umíral bez lítosti nebo přílišného zmatku. Skutečný problém spočívá v tom, že v okamžiku smrti musí duše opustit tĕlo a přijmout další zrození. A pouze duše, která si je vĕdomá Krišny, může opustit tento svĕt zrození a smrti a dosáhnout vĕčného, blaženého života v duchovním svĕtĕ. Život človĕka je tedy v okamžiku smrti podrobován zkoušce.

Smrt znamená, že duše již nemůže dál v tĕle vydržet. Ať už jsou hmotné příčiny jakékoliv, situace se pro ni stala nesnesitelnou. Opustit tĕlo způsobuje duši nesmírnou tíseň. Šástry nám tedy doporučují, abychom se osvobodili z cyklu opakovaného zrození a smrti. Nejstrašnĕjší vĕc, jaká může živou bytost potkat, je nepříznivá smrt, kdy je nucena sestoupit do nižšího zrození. Je to tak hrůzné, že se snažíme na smrt úplnĕ zapomenout. Smrt je bolestná, protože vĕčná duše se dostává do velice nepřirozené situace: přestože je vĕčná a nemĕla by umírat, je nucena zemřít, protože je spojena s hmotným tĕlem. V okamžiku smrti je vĕčná duše nucena opustit tĕlo a vydat se do neznáma. Je tedy plná strachu a trpí. Bolest a strach obvykle človĕka pohltí natolik, že nedokáže myslet na nic jiného než na hmotná pouta nebo tĕlesné utrpení. Šríla Prabhupáda často citoval krále Kulašékhara, který se modlil: „Prosím dovol, abych mohl opustit toto tĕlo při zpívání Hare Krišna a nemusel přihlížet, jak se moje tĕlesná smrt pomalu blíží. Budu-li schopen odejít bĕhem meditace o Tobĕ, bude to znamenat dokonalost.“

Bĕhem posledních mĕsíců svého života v tomto svĕtĕ Šríla Prabhupáda učil, jak se krok za krokem připravovat na smrt s pomocí vĕdomí Krišny. V posledních dnech řekl jednomu ze svých sannjásínů: „Nemysli si, že ty se tomu vyhneš.“ Prabhupáda přišel do tohoto svĕta na žádost Krišny, aby nás učil čistému životu s vĕdomím Krišny, což zahrnuje i to, jak nakonec tento svĕt opustit a dosáhnout vĕčného života. Až přijde řada na nás, můžeme se upnout ke vzpomínce na to, jak opustila tĕlo velká duše – stále pohroužená v myšlenkách na Krišnu, obklopená léčivým zpíváním Hare Krišna, stále plná touhy naslouchat o Krišnovi a odpoutaná od utrpení hmotného svĕta. Tato poslední lekce patří k nejúžasnĕjším a nejdůležitĕjším poučením, která nám Šríla Prabhupáda dal. Učil svým životem, svými knihami a na konci života i svým umíráním. Výchova ohlednĕ toho, jak umírat, je určena především lidským bytostem. Zvíře i človĕk umírají, ale lidská bytost by mĕla porozumĕt procesu, jak se v okamžiku smrti vrátit do duchovního svĕta. Šríla Prabhupáda, který zůstával neochvĕjnĕ pohroužený v myšlenkách na Krišnu, nás tomuto procesu mistrovsky naučil. Jeho odchod byl tedy dokonalou lekcí, kterou ostatní mohou vĕrnĕ následovat.

Zatímco Šríla Prabhupáda nemĕl nad čím naříkat, když opouštĕl tento svĕt a vracel se zpátky k Bohu, pro jeho následovníky a lidi na celém svĕtĕ to nepochybnĕ byl důvod k zármutku. Ztráceli v nĕm svého nejvĕtšího přítele a dobrodince. V jednom svém komentáři ke Šrímad-Bhágavatamu Šríla Prabhupáda uvedl: „Když smrtelné tĕlo duchovního učitele zemře, žák by mĕl naříkat jako královna, jejíž choť opustil tĕlo.“ O odchodu svého duchovního učitele pak napsal: „Toho dne, ó můj mistře, jsem žalostnĕ naříkal; nemohl jsem snést myšlenku na vaši nepřítomnost, můj duchovní učiteli.“ A tak když se 14. listopadu 1977 rozlétla smutná zpráva po celém svĕtĕ, všichni, kdo znali a milovali Šrílu Prabhupádu, byli zachváceni neutišitelným zármutkem. V silné náladĕ odloučení od milovaného duchovního učitele se jim všechno kolem zdálo skličující. Hledali útĕchu v jeho knihách.

…Žáci a duchovní učitel ale od sebe nejsou nikdy oddĕleni, protože duchovní učitel svého žáka neustále doprovází, pokud žák dodržuje jeho pokyny. Tento druh spojení se nazývá vāṇī. Tĕlesná přítomnost se nazývá vapuḥ. Dokud je duchovní učitel fyzicky přítomný, žák má sloužit jeho fyzickému tĕlu, a když duchovní učitel již fyzicky přítomný není, žák má sloužit jeho pokynům.

Žáci Šríly Prabhupády již jeho pokyny vykonávali, ale nyní se museli obejít bez jeho vapuḥ, možnosti pravidelnĕ ho vídat a být v jeho přítomnosti. Zpočátku to pro nĕ bylo velice obtížné, ale ti, kteří byli upřímní, brzy poznali, že Šríla Prabhupáda jim po svém odchodu daroval nejvĕtší dar ze všech: službu v odloučení.

Služba v odloučení je nejvyšší realizace a extáze. To učil Pán Čaitanja Maháprabhu, když hovořil o Pánu Krišnovi a Jeho nejvĕtších oddaných, gópích z Vrindávanu. Když Krišna opustil své milované gópí a odešel do Mathury, aby se k nim do Vrindávanu již nikdy nevrátil, gópí (a všichni ostatní obyvatelé Vrindávanu) kvůli odloučení od nĕho žalostnĕ naříkaly. Milovaly Krišnu tolik, že bez Nĕho nemohly žít. Aby vůbec mohly žít dál, neustále na Nĕho vzpomínaly a hovořily o Jeho jménu, slávĕ, podobĕ a všem, co Ho obklopovalo. Neustálým láskyplným vzpomínáním a očekáváním Jeho návratu do Vrindávanu dosáhly extáze spojení v odloučení, o které učení gaudíjští vaišnavové prohlašují, že je ještĕ silnĕjší než extáze, kterou gópí prožívaly v Krišnovĕ přítomnosti. Protože Krišna je absolutní, i samotné vzpomínání na Nĕj nebo zpívání Jeho jména uvádí oddané do přímého spojení s Ním. Ale protože zároveň pociťují odloučení od Nĕho, prožívají navíc další rozmĕr nepochopitelného současného spojení a odloučení. To je ideální projev realizace vĕdomí Krišny.

Následovníci Šríly Prabhupády tento princip služby v odloučení, označovaný jako vipralambha-sévá, znali, ale pro vĕtšinu oddaných to bylo jen teoretické poznání. Aby nĕkdo mohl prožít intenzivní láskyplné odloučení od Krišny, musí k Nĕmu být nejprve nesmírnĕ silnĕ přitahován. Ale pro podmínĕnou duši, která zapomnĕla na Krišnu a opustila Ho, aby odešla do hmotného svĕta okouzlena iluzí, pro takovou duši je „odloučení“ spojené s naprostou nevĕdomostí a zapomnĕním.

Na počátku duchovního života začátečník nejprve překonává zavádĕjící ateistické teorie a probouzí se k uvĕdomĕní si Boží existence. Potom praktickou službou svému duchovnímu učiteli nachází postupnĕ zalíbení ve službĕ Krišnovi, kterou zároveň navazuje s Krišnou vztah. Intenzivní láska ke Krišnovi v odloučení představuje nejpokročilejší úroveň a začátečník ji nemůže plnĕ poznat. Pro mnoho Prabhupádových žáků tak služba v odloučení zůstávala teorií.

Když ale Šríla Prabhupáda opustil tento svĕt a nechal své žáky, aby vedli jeho misi dál, okamžitĕ si uvĕdomili, že jsou s ním v odloučení spojeni. Odešel, ale jeho přítomnost byla přesto stále velmi silná. Toto poznání nebylo nĕjakým předstíráním nebo mýtem, ani sentimentálním psychickým jevem, jakým je telepatie či spiritismus. Byla to zcela názorná, praktická, hmatatelná životní skutečnost. Bĕhem svého života jim Šríla Prabhupáda dal možnost vykonávat osobní službu a nyní mohli v této službĕ pokračovat. Zůstával přítomný ve svých pokynech a veškerý nektar plynoucí z jeho přímé společnosti — nektar vĕdomí Krišny, který jim dal a který s nimi sdílel – byl dostupný i nadále.

Služba v odloučení byla pro Prabhupádovy žáky nepochybnou skutečností; ostatnĕ jak by teď jinak dokázali pokračovat v duchovním životĕ bez jeho osobní přítomnosti? Skutečnost, že mohou pokračovat stejnĕ jako předtím, dokonce ještĕ s vĕtší oddaností a schopností sloužit, znamená, že Šríla Prabhupáda je s nimi i nadále. Tak jako posledním pokynem Šríly Prabhupády byla lekce, jak má lidská bytost zemřít, učí nyní, za hranicemi smrti, jak prakticky uplatnit nejvyšší filosofické učení gaudíjského vaišnavismu.

Toto poznání dalo oddaným velkou nadĕji, že Šríla Prabhupáda nezmizel ze svĕta a že revoluční život s vĕdomím Krišny, který s sebou přinesl, neskončil jeho odchodem. Často se stává, že když nĕjaká velká osobnost zemře, její odkaz odejde spolu s ní. Šríla Prabhupáda však zůstává přítomný. Je nadále oporou oddaným v jejich životĕ a jeho vliv neustále vzrůstá. Stále nás vede dál.

KAPITOLA SEDMÁ