Postavme chrám část druhá

„Budu ten poslední, kdo tomu podvodníkovi N. pozemek Hare Krišna nechá,“ napsal Prabhupáda jednomu z celoživotních členů ISKCONu tĕsnĕ před svým odjezdem z Ahmadábádu do Bombaje. Bez váhání začal přemýšlet, jak chybu svých žáků napravit. Nebyly dosud převedeny žádné peníze, a zůstávala tedy nadĕje, že ještĕ nebude příliš pozdĕ.

Pan N. zřejmĕ nechápal, proč Prabhupáda o pozemek v Džuhu bojuje tak urputnĕ. Nebylo to tím, že by Prabhupáda nĕjaké své pohnutky skrýval, ale porozumĕt myšlení nebo jednání oddaného může plnĕ zase jenom oddaný. Pan N. jednal s Prabhupádou stejnĕ jako se společností C. – podvedl ji, a nyní chtĕl podvést ISKCON. Nemohl pochopit, že by Prabhupáda a jeho žáci mohli mít jiné pohnutky než on sám, pohnutky, kterým jedinĕ rozumĕl: materialistickou chamtivost.

Ale Prabhupádovo nezlomné odhodlání ve skutečnosti nechápali úplnĕ ani Prabhupádovi žáci. Přesto to bylo zcela prosté: hlavním motivem jejich duchovního učitele bylo kázat vĕdomí Krišny v Bombaji. Šríla Prabhupáda řekl: „Můj Guru Mahárádž mi nařídil, abych kázal filosofii vĕdomí Krišny na Západĕ, a já jsem to splnil. Nyní chci kázat v Indii.“ Bombaj byla nejdůležitĕjším indickým mĕstem — vstupní branou do Indie. A v samotné Bombaji přivedl Krišna zvláštním způsobem Prabhupádu k pozemku, kde Prabhupáda začal kázat a kam přinesl Božstva Rádhy a Krišny. V Prabhupádových očích se pozemek ideálnĕ hodil pro výstavbu velkého, nádherného chrámu a mezinárodního hotelu.

Bombaj si jako významné obchodní a kulturní centrum vyžadovala odpovídající impozantní chrám, kde by mohly probíhat majestátní obřady, velké festivaly, hromadné rozdávání prasádam. Chrám by rovnĕž nabízel mnoho védských kulturních programů. A pozemek v Džuhu se přímo nabízel pro stavbu školy, divadla, knihovny, ubytovacích prostor – prostĕ pro výstavbu areálu Hare Krišna. Jak by tedy mohl Prabhupáda ustoupit podvodníkovi, který se ho snažil oklamat? Jak sám kdysi řekl, stále se budou objevovat lidé, kteří se budou stavĕt proti vĕdomí Krišny, což však neznamená, že by se oddaní mĕli vzdávat. Kazatel musí být snášenlivý, nicménĕ když všechno ostatní selže a v sázce je Krišnův zájem, je jeho povinností bojovat.

Dalším důvodem, pro který se Prabhupáda odmítal vzdát tohoto zvláštního pozemku, byl slib Božstvům Rádĕ a Rásavihárímu. Pozval sem Krišnu s modlitbou: „Drahý Pane, zůstaň prosím zde, a já Ti postavím nádherný chrám.“

Jestliže tedy využití pozemku pro misionářskou práci bylo zřejmým nebo vnĕjším důvodem Prabhupádova odhodlání pozemek Hare Krišna neztratit, potom vnitřním důvodem byla jeho osobní zavázanost Božstvům Rádhy a Rásavihárího. Prabhupáda byl ve svém boji o pozemek tak neústupný, až se nĕkdy zdálo, že bojuje jen pro boj sám. Nĕkdy dokonce přirovnával pana N. k démonovi Kansovi známému ze Šrímad-Bhágavatamu, který se opakovanĕ pokoušel zabít Krišnu. Stejnĕ jako Kansa ve svých pokusech zabít Krišnu používal mnoho podřízených démonů, tak i pan N. používal démonské prostředníky, jako byli najatí právníci, jeho přátelé a násilníci. Zabíjení démonů patřilo ke Krišnovým oblíbeným zábavám, lílám. A Prabhupáda jako služebník Krišny nasazoval do tohoto boje všechny své síly. Byl bdĕlý a bojovný. Když pan N. podvádĕl nebo zastrašoval oddané a donutil je ustupovat, Prabhupáda neustoupil ani o krok. Tento boj byl pro nĕj přirozený, protože Krišna a Krišnova mise byli vyzváni na souboj.

Šríla Prabhupáda jednal jako ochránce a otec Božstev a ISKCONu v Bombaji. Ve své knize Nektar oddanosti popsal, jak řada velkých oddaných v minulosti mĕla vĕčný vztah s Krišnou jako Jeho ochránci. Když Krišna jako chlapec bojoval s hadem Kálijou, Krišnova matka a otec trpĕli transcendentální úzkostí. Vidĕli, jak jejich dítĕ obtáčí smyčky hadího tĕla, obávali se o Jeho život a chtĕli Ho ochránit. Vĕčná Krišnova matka a otec se stále obávají, aby Krišnovi nĕco neublížilo, a když se nĕjaké nebezpečí objeví, jejich přirozená úzkost nesmírnĕ vzrůstá. Tímto způsobem projevují svoji nejintenzivnĕjší lásku ke Krišnovi. Šríla Prabhupáda chtĕl chránit Rádhu a Rásavihárího stejnĕ jako hnutí pro vĕdomí Krišny. Přestože vĕdĕl, že Krišna je nejmocnĕjším ochráncem a že se nikdo nemůže postavit Jeho vůli, obával se, veden touhou šířit Krišnovu slávu a bdít nad ní, že démonský pan N. může Krišnovi způsobit škodu.

Tyto pocity úzkosti a potřeby ochraňovat vztahoval Prabhupáda i na své žáky. Díval se na nĕ jako na dĕti, které mají málo zkušeností se svĕtem. Nedokázali jednat s podvodníky a nechali se snadno oklamat. Ale když je syn naivní, otec musí být prozíravý a silný, aby svoji rodinu ochránil. Jako ochránce oddaných a Krišnovy mise chtĕl Prabhupáda vybudovat takový příbytek, kde by jeho žáci mohli sloužit Krišnovi v prostředí nejen pohodlném, ale i krásném. Totéž učil jeho duchovní učitel Bhaktisiddhánta Sarasvatí, který říkal, že kazatelé vĕdomí Krišny mají mít jen to nejlepší, protože vykonávají nejlepší službu Krišnovi. Proto byl Prabhupáda odhodlaný vybudovat v Bombaji areál Hare Krišna. Nehrál si na otrhaného asketu, který tímto hmotným svĕtem opovrhuje. Cítil za tisíce svých žáků odpovĕdnost, a proto také na sebe vzal tolik obtížných úkolů.

Pan N. tyto pohnutky Šríly Prabhupády pochopit nemohl. Nedokázal si představit ani následky spojené s tím, když se nĕkdo staví proti Krišnovi a Krišnovu čistému oddanému, přestože nebezpečí takového postoje popisují nejslavnĕjší indická literární díla Bhagavad-gítá, Šrímad-Bhágavatam a Rámájana. Prabhupáda bojoval na stranĕ Krišny, a pan N. se tedy stavĕl proti Nejvyšší Osobnosti Božství.

Zrušení smlouvy právní postavení ISKCONu oslabilo. Prabhupáda nicménĕ vĕřil, že pokud oddaní setrvají na pozemku, jejich pozice zůstane silná. Zároveň pobízel oddané, aby více kázali. Nepřál si, aby podléhali dojmu, že bez chrámu kázat nemohou, a proto zorganizoval v Bombaji další velmi úspĕšný pandálový program, který navštĕvovalo každý večer na dvacet tisíc lidí.

Zahajovací proslovy mĕli vážení a významní hosté, například R. K. Ganatra, starosta mĕsta, zatímco oddaní se aktivnĕ podíleli na organizaci, vylepování plakátů, vaření a rozdávání prasádam, distribuci knih Šríly Prabhupády a navíc diskutovali s návštĕvníky. Pandálový festival také zbavil oddané špatné nálady, vyvolané nekonečnými tahanicemi o pozemek a špatnými životními podmínkami v Džuhu.

V posledním lednovém týdnu roku 1973 se Prabhupáda setkal s panem N. v rezidenci pana Mahádévii. Přestože Prabhupádovi právní zástupci vznesli na pana N. žalobu, Prabhupáda se chtĕl pokusit o mimosoudní urovnání. S panem N. jednal vždy velkoryse a příjemnĕ a pan N. vždy vystupoval vstřícnĕ a zdvořile. Tentokrát to však bylo jiné. Vlídné úsmĕvy a přátelská slova byly tytam. Oba muži se k sobĕ chovali zcela formálnĕ. Po nĕkolika minutách Prabhupáda požádal žáky, aby opustili místnost.

Pan N. začal hovořit hindsky a obvinil Prabhupádu a oddané ze spojení s CIA. „Přijedu v pondĕlí,“ prohlásil pan N. stroze, „se šekem na dva lakhy a vrátím vám zálohu zpátky.“

„Dobrá,“ odpovĕdĕl Prabhupáda. „Pokud se nechcete s pozemkem rozloučit, potom odejdeme. Ale dobře si to rozmyslete.“

Pan N. pokračoval ve svých obvinĕních. „Rozhlašujete, že jste majiteli pozemku, ale zatím jen rušíte celé okolí – vstáváte ve čtyři ráno a všemožnĕ obtĕžujete lidi kolem …“

„Netvrdíme, že jsme majitelé,“ odpovĕdĕl Prabhupáda. „Skutečným majitelem je Krišna. Já nejsem skutečný majitel. Krišna se již nastĕhoval na svůj pozemek. Proč nám to tak ztĕžujete? Vezmĕte si prostĕ peníze a dejte nám pozemek. Anebo, pokud chcete abychom odešli, připravte šek.“ Prabhupáda se dosud ovládal, ale nyní zvýšil hlas. „Přineste si šek, a my odejdeme zítra ráno. Ne, odejdeme ještĕ dnes večer! Vraťte nám naše peníze. Máte je vůbec?“

Pan N. začal křičet: „Osobnĕ odstraním Božstva! Rozbiji chrám a odstraním Božstva!“ Pak se vyřítil z místnosti.

Ve stejném týdnu byl pan N. převezen do nemocnice po tĕžkém infarktu. Dva týdny nato zemřel.

Paní N. pokračovala v boji, ačkoliv se nevyznala v paragrafech tak, jako její zesnulý manžel. Ale její advokáti se snažili dostat ISKCON z pozemku ještĕ usilovnĕji než ona, protože jim kynula nadĕje na pĕkné honoráře. V dubnu 1973 byl na popud ISKCONu celý případ předložen Nejvyššímu soudu. Vzhledem k taktickým průtahům paní N. se však vydání závĕrečného rozhodnutí oddalovalo mĕsíc za mĕsícem.

Prabhupáda nechtĕl začít s výstavbou, protože nemĕl smlouvu o převodu ani jistotu, že ji získá. Odjel na cesty po Západĕ, ale po návratu do Indie našel všechno při starém. Život v ISKCONu v Bombaji sice plynul poklidnĕ, ale situace kolem pozemku se nemĕnila a její výsledek zůstával nejistý.

Potom však jednoho dne, bez jakéhokoliv varování, zorganizovala paní N. násilný útok. 1. června ráno, když se oddaní zabývali svými obvyklými činnostmi, vjelo na pozemek v Džuhu nákladní auto s demoliční četou, která mĕla chrám rozebrat. Paní N. se nĕjakým způsobem podařilo přesvĕdčit jednoho úředníka na magistrátu, aby povolil demolici chrámu, skromné stavby z cihel a železobetonu. Girirádž se snažil ukázat zodpovĕdnému úředníkovi dopis, který zaručoval práva ISKCONu, ale vedoucí čety dopisu nevĕnoval žádnou pozornost a dal pokyn k zahájení demolice. Vzápĕtí dorazila další nákladní auta a pozemek zaplavilo témĕř sto dĕlníků s autogeny a palicemi.

Dĕlníci si přistavili žebříky a začali palicemi roztloukat střechu chrámové haly. Další podřezávali autogenem ocelové podpĕry. Demoliční četa mĕla v plánu strhnout pilíře kírtanové haly a postupovat k příbytku Božstev, kde stáli Rádhá a Rásavihárí. Oddaní se pokusili bourání zastavit, ale vzápĕtí se dostavila policie. Policisté ve dvojicích odnášeli protestující oddané za ruce a za nohy pryč, ženy prostĕ odtahovali za vlasy. Nĕkteří obyvatelé ze sousedství to pozorovali s radostí, ale jiní s oddanými sympatizovali. Ze strachu před policií jim však nikdo nepřišel na pomoc.

Jedna z oddaných, Manasví, utíkala k telefonu a zavolala pana Mahádéviu, který společnĕ se svým přítelem panem Vinódem Guptou přispĕchal na pozemek Hare Krišna právĕ v okamžiku, kdy policisté táhli za vlasy pryč poslední oddanou. Dívka se snažila zavřít dveře oltáře, aby chránila Božstva, ale tři policisté ji násilím odvlekli. Pan Mahádévia se spĕšnĕ odebral do domu jednoho ze sympatizujících sousedů, pana Áčárji, a zatelefonoval svému bratru Čandrovi Mahádéviovi, zámožnému obchodníkovi a příteli Bála Thákura, vůdce jedné z nejvlivnĕjších politických stran v Bombaji.

Pan Čandra Mahádévia informoval Bála Thákura o kritické situaci: na výzvu jedné hindky a z nařízení hindského mĕstského úředníka byl strháván hindský chrám Pána Višnua. Pan Thákur vzápĕtí nato informoval mĕstského komisaře, který však popřel, že by o nĕjakém rozkazu k demolici vĕdĕl, a ihned osobnĕ zatelefonoval na místní obvodní úřad, který demoliční četu vyslal. Místní úřad poslal jednoho pracovníka, aby demolici zastavil. Úředník dorazil na pozemek kolem druhé hodiny odpolední, právĕ když demoliční četa podřezala poslední pilíře a rozebírala střechu nad Božstvy. Po obdržení příkazu k zastavení demolice vedoucí čety práce zastavil.

Prabhupáda byl v dobĕ útoku v Kalkatĕ. Když ho oddaní konečnĕ telefonicky dostihli, dal jim pokyn, aby se obrátili s prosbou o pomoc na místní příznivce ISKCONu a celoživotní členy a protestovali proti útoku ve sdĕlovacích prostředcích. Tím se jasnĕ ukáže, kdo je za akci zodpovĕdný, a oddaní získají účinný argument proti paní N. a její stranĕ.

Prabhupáda také nadiktoval oddaným jména různých celoživotních členů, kteří by jim mohli podle jeho názoru přispĕt. Pan Sadá Dživatlál, předseda organizace Višva Hindu Parišad, by jim mohl pomoci s publicitou, protože jeho organizace hájila hinduistickou dharmu a byla založena právĕ pro takové případy, jako byl tento. Pan Séthí by mohl přispĕt k tomu, aby nedošlo k dalším násilnostem. Tato událost, řekl Prabhupáda, byla součástí Krišnova plánu; ať se oddaní ničeho nebojí.

Druhého dne ráno se fotografie zničeného chrámu objevila na titulní stranĕ deníku Free Press Journal s titulkem „Správa mĕsta nechala strhnout nepovolený chrám“.

Oddaní zahájili protiakci. Pan Sadá Dživatlál přemĕnil svoji kancelář ve mĕstĕ na kancelář ISKCONu a společnĕ s oddanými rozpoutali kampaň. I přes první komentáře tisku obhajující demolici násilná akce mnoho Indů šokovala a mĕstská rada jednohlasnĕ odsoudila úředníky, kteří byli za útok na hinduistický chrám zodpovĕdní. Oddaní pracovali v kanceláři Sady Dživatlála od šesti ráno do devíti večer. Telefonovali do novin, sepisovali dopisy a obĕžníky a navazovali styk s lidmi, kteří by jim mohli nĕjak přispĕt.

Pan Vinód Gupta, člen politické strany Džana-sangha, která se zasazovala o zachování indické hindské kultury, se spojil s Kártikéjou Mahádéviou a dalšími osobnostmi, aby založili výbor „Zachraňte chrám“. Pan Gupta vytiskl na vlastní náklady letáček dokládající, že ISKCON je pravá hinduistická organizace. Když se Girirádž setkával s vládními úředníky a žádal je o podporu, řada významných obyvatel Bombaje začala oceňovat původnost hnutí Hare Krišna, projevovala oddaným sympatie a nabízela pomoc.

Paní N. a její právníci tedy se svými plány pohořeli. Domnívali se, že mají co do činĕní pouze s hrstkou mladých cizinců, ale brzy zjistili, že musí sami čelit mnoha vlivným občanům Bombaje.

Šríla Prabhupáda předpovĕdĕl, že výsledky celé akce budou pozitivní. Nĕkolik dní po konfliktu napsal:

Oddaní začali pohlížet na celou událost jako na Krišnovu milost, protože nyní mnoho celoživotních členů prokazovalo Prabhupádovi a Pánu Krišnovi cenné služby. V minulosti přebýval v domácnostech celé řady celoživotních členů, kázal jejich rodinám, takže se mohli osobnĕ přesvĕdčit o jeho upřímnosti a ušlechtilých cílech jeho hnutí. Tito přátelé a členové, jako Bhagubhái Patél, Behárílál Khandélvál, Bridžratan Móhatta, dr. Č. Bali a ostatní, nejednali pouze ze svého hinduistického sentimentu, ale také z hlubokého respektu a náklonnosti k Prabhupádovi.

Girirádž se ve spolupráci se Sadou Dživatlálem pokoušel přesvĕdčit mĕstskou radu, aby povolila rekonstrukci chrámu. Přitom však zjistil, že paní N. téhož dne (bylo to v pátek) požádala o soudní zákaz obnovení stavby. Soudce Nain Girirádžovi sdĕlil, že nechce vyhovĕt její žádosti, dokud v pondĕlí nevyslechne oddané jako druhou stranu. To znamenalo, že oddaným zbývaly na obnovení chrámu jen dva dny – od soboty ráno do pondĕlí ráno.

Řekli si, že sice nemají povolení chrám rekonstruovat, zároveň však neexistuje žádný zákon, který by jim to zakazoval. Pokud by soudce Nain rozhodl v jejich neprospĕch, pak by obnovení chrámu bylo velmi obtížné. Usnesli se tedy na tom, že rekonstrukci musí stihnout přes víkend. Pan Lál, původnĕ stavitel, pomohl sehnat materiál: cihly, maltu, azbestové desky. Pan Séthí nabídl partu dĕlníků. V pátek, osm hodin večer, začali zedníci pracovat a pokračovali celou noc, bez ohledu na déšť. V pondĕlí ráno se soudce dozvĕdĕl o novém chrámu a prohlásil: „Co je postaveno, je postaveno. Nikdo nesmí chrám zničit.“

Když se Prabhupáda tuto zprávu dozvĕdĕl, považoval to za úplné vítĕzství. Chrám byl obnoven a veřejné mínĕní se silnĕ přiklonilo na stranu ISKCONu.

Májápur, 1. června 1973

Prabhupáda se rozhodl přesídlit do Májápuru, přestože budova nebyla ještĕ dokončena. Ubytoval se ve druhém patře ve dvou sousedních pokojích – jeden pokoj používal jako pracovnu, druhý mu sloužil jako ložnice. Zatím v chrámové síni a v dalších částech budovy pokračovaly stavební práce. Hned první den jeho pobytu přihnal silný vítr tĕžké černé mraky a strhla se prudká bouře. Naštĕstí trvala jen krátce a nestačila způsobit vážné škody.

Každý večer zašel chrámový púdžárí Džananivás do Prabhupádova pokoje s keramickou nádobou plnou žhavých uhlíků a kadidla a rozdmychával kadidlo vĕjířem, dokud kouř nezaplnil celý pokoj. Vyhánĕl tím obtížný hmyz, ale Prabhupáda to zároveň považoval za očistné.

Ačkoliv ho občas rušilo bušení kladiv dĕlníků, působilo na nĕj zdejší ovzduší velmi klidnĕ. Přebývalo zde jen nĕkolik oddaných a Prabhupáda se tak mohl soustředit na překládání nebo rozmlouvat s hosty a oddanými, povĕřenými výstavbou centra v Májápuru. Svá přání svĕřoval zvláštĕ Bhavánandovi Mahárádžovi a Džajapatákovi Mahárádžovi, kteří zároveň jeho nařízení vykonávali.

Oddaní, kteří bydleli ve stejné budovĕ s Prabhupádou, se považovali za obyčejné služebníky žijící v Prabhupádovĕ domĕ. Nikdo nepochyboval o tom, že Prabhupádovi patří všechny budovy ISKCONu, nicménĕ v Májápuru byl tento pocit zvlášť silný. Prostředky na provoz jednotlivých středisek oddaní obvykle získávali sami, ale o příspĕvky pro rozvoj Májápuru se staral Prabhupáda osobnĕ. Založil fond Májápur-Vrindávan na shromažďování příspĕvků od svých žáků, úroků z cenných papírů a záručních vkladů. Znepokojovalo ho každé špatné využívání penĕz, energie nebo škody, ke kterým na budovĕ došlo. Teď, když byl osobnĕ přítomen, často na stavbu docházel, dával podrobné pokyny a požadoval, aby nesrovnalosti byly napraveny. Růžová budova s cihlovými odstíny se podobala obrovskému transcendentálnímu plavidlu a Šríla Prabhupáda chodil jako kapitán po širokých verandách a udílel celé posádce přísné rozkazy, aby všechno udržovala v naprostém pořádku.

K oddaným, kteří zasvĕtili své životy májápurskému projektu, choval Prabhupáda hlubokou náklonnost a vdĕčnost. Jednou večer pozval Bhavánandu do svého pokoje a začal se ho vyptávat na oddané. Znenadání se rozplakal. „Vím, jak je to pro vás všechny, hochy i dívky, kteří jste přišli ze Západu, tĕžké,“ řekl. „Sloužíte mojí misi s nesmírnou oddaností. Vím, že nedostanete ani pořádnĕ najíst. Když si pomyslím, že nemůžete dostat ani mléko a že jste se vzdali svého života v hojnosti, abyste sem mohli přijít, a přesto si nestĕžujete, jsem vám všem hluboce vdĕčný.“

Bhavánanda: Kameníci bydleli v chýškách přímo u staveništĕ. Na stavbĕ byla také jediná ruční pumpa, kde jsme se myli a kde si dĕlníci brali vodu na beton. Kousek dál stály dva záchody – jeden pro muže, druhý pro ženy. Byly to jen dvĕ jámy obehnané tenkou stĕnou z rákosu. V období dešťů jsme se tam museli brodit bahnem přes pole. Všude se to hemžilo hady, bylo to opravdu divoké. Na staveništi normálnĕ nikdo nebydlí, ale my jsme na staveništi žili. Šríla Prabhupáda chtĕl, abychom se tam nastĕhovali. Prospĕlo nám to. Žádné koupelny, nic – prostĕ jen holé betonové podlahy pod širým nebem.

Ačkoliv oddaní snášeli tĕžkosti spojené s bydlením na staveništi májápurského střediska trpĕlivĕ, nemohli se nĕkdy ubránit pocitu, že je to na nĕ příliš. Ale Šríla Prabhupáda to nikdy za příliš obtížné nepovažoval a oddané povzbuzoval: „Májápur je tak úžasný. Můžete zde žít jen ze vzduchu a vody.“

Kolem dokola byla rýžová pole, a když se chtĕli oddaní dostat od vchodu, kde stála kuchyň (celta připevnĕná na bambusové konstrukci) na pozemek k chrámové budovĕ, vzdálené asi sto metrů, museli přecházet po zvýšených chodníčcích z hlíny, které oddĕlovaly jednotlivá políčka.

Vĕtšinu času se museli oddaní obejít bez elektřiny, protože v její dodávce docházelo k častým výpadkům. V noci svítili petrolejkami a podle Prabhupádova návodu každý den lampy rozebírali, zastřihovali knoty a čistili sklenĕné cylindry. „V budoucnosti byste mĕli pĕstovat skočec, drtit semena a získávat na svícení ricínový olej.“

Prabhupáda oddaným vysvĕtlil, jak postavit jednoduché přístřešky. Chtĕl také, aby postavili okolo pozemku zeď s bránou. Ke zdi by pak mĕli přistavĕt další domky neboli, jak říkal, „baráčky“. V tĕchto prostých chatkách mĕli oddaní žít a pĕstovat okolo kokosové palmy a banánovníky.

Přestože budova ještĕ nebyla dostavĕná, přijíždĕlo sem mnoho návštĕvníků, hlavnĕ proto, aby si pohovořili s Prabhupádou. Prabhupáda trpĕlivĕ vĕnoval každý den řadu hodin rozmluvám o vĕdomí Krišny s hosty, kteří se zajímali o hnutí anebo také přijíždĕli jen kvůli tomu, aby mohli mluvit o sobĕ a o své filosofii. Občas poznamenal, že ho nĕkterý návštĕvník připravil o čas, ale přesto žádné návštĕvy neodmítal. Jednou ho z Kalkaty přijel navštívit zámožný hind, pan Bridžratan Móhatta se svojí ženou, dcerou multimilionáře R. D. Birly. Šríla Prabhupáda se osobnĕ staral o to, aby se jeho hostům dostalo náležitého uvítání. Dohlédl na připravovaný jídelníček a poučil své žáky, jak mají pana Móhattu a jeho ženu obsloužit. Nabízení prasádam představovalo důležitou součást vaišnavské etikety a Šríla Prabhupáda stále kladl důraz na to, aby návštĕvníkům oddaní ihned nĕjaké prasádam nabízeli.

„Musíte být kdykoliv připraveni nabídnout hostům vodu, horká purí, smažený baklažán a sladkosti,“ poučoval je Prabhupáda. I když se nĕkteří hosté ostýchali, Prabhupáda trval na tom, aby ochutnali všechny chody. Paní Móhattová patřila do jedné z nejbohatších rodin v Indii, a přesto byla spokojená s prostým pohoštĕním, které jí Šríla Prabhupáda se svými žáky nabídl. Pokoj, který byl pro ni a jejího manžela připraven, nebyl dokončený – břidlicová podlaha nebyla vyleštĕná, kolem pokračovaly stavební práce a na spaní tu byla jen matrace na zemi a polštář – ale hosté i tak vypadali spokojenĕ a přijetí si pochvalovali.

Bhavánanda: Šríla Prabhupáda nás v Májápuru seznamoval s celou řadou obyčejů indické kultury. Kdysi v roce 1970 mĕ v Los Angeles požádal, abych sešil nĕkolik prostĕradel a zhotovil tak povlak na koberec v jeho pokoji. Potom si vedle mĕ klekl a společnĕ jsme vyhladili na prostĕradle všechny záhyby.

Bĕhem své letní návštĕvy Prabhupáda představil své další plány na rozvoj Májápuru. Oddaní si znovu uvĕdomili, o jak rozsáhlý plán se jedná a že jenom samotné náklady budou činit milióny dolarů. Jednu budovu mĕli sice již témĕř dokončenou, ale to byl teprve počátek. Z hlediska celkového plánu byla tato budova dokonce témĕř bezvýznamná. Prabhupáda hovořil o kolosálním chrámu s obrovskou kupolí, která se bude tyčit nad transcendentálním mĕstem. V tomto májápurském Čandródaja Mandiru bude umístĕno nejvĕtší planetárium svĕta, zobrazující vesmír, jak ho popisují védská písma.

Aby mohl Prabhupáda tento projekt uskutečnit, potřeboval zasvĕtit své žáky do védského umĕní, které nyní v Bengálsku vymíralo. Bhaktisiddhánta Sarasvatí se velmi zajímal o využívání diorám, které zobrazovaly líly Krišny a Pána Čaitanji, a Prabhupáda nyní chtĕl, aby se jeho žáci tomuto umĕní naučili u místních májápurských umĕlců.

V červnu přijeli do Májápuru Baradrádž, Ádidéva, Múrti a Íšána, aby se začali učit umĕní výroby sošek. Prabhupáda rovnĕž chtĕl, aby se jeho žáci naučili vyrábĕt mridangy, a každý den začal docházet hrnčíř a zaučovat Íšánu do tvarování a vypalování hlinĕných korpusů. Oddaní přebudovali původní Prabhupádovu slamĕnou chýši na dílnu a Prabhupáda začal zvát do Májápuru další žáky.

Vybudováním Májápuru, řekl Prabhupáda, se vyplní touha předchozích áčárjů a Májápur se stane hlavním duchovním mĕstem svĕta. Jednou zde bude žít padesát tisíc obyvatel a se svým gigantickým chrámem v centru a oddĕlenými čtvrtĕmi pro bráhmany, kšatriji, vaišji a šúdry bude Májápur modelem pro všechna ostatní mĕsta. Ze svĕtových velkomĕst zůstanou jednoho dne jenom ruiny a lidstvo bude hledat útočištĕ ve mĕstech postavených po vzoru Májápuru. Výstavba Májápuru se stane předĕlem v dĕjinách lidstva, počátkem éry, ve které bude svĕt žít s vĕdomím Krišny. Vliv Šrí Čaitanji Maháprabhua tak bude vzrůstat a naplní se Jeho předpovĕď: „Mé jméno se bude zpívat v každém mĕstĕ a každé vesnici.“

Jak Prabhupáda nastínil, Májápur bude také mnohem dostupnĕjší než dosud – mostem z Navadvípu, z Kalkaty motorovými lodĕmi po Ganze a z dalších částí svĕta letecky. V Bengálsku jsou milióny lidí stoupenci Pána Čaitanji už svým zrozením. Brzy poznají, že vĕdomí Krišny je nejčistší formou jejich vlastní kultury, a přijmou je také. Jedno přísloví říká: „Co dĕlá Bengálsko, to zbytek Indie následuje.“ Jestliže se tedy Bengálsko zreformuje a očistí podle příkladu amerických vaišnavů vĕdomých si Krišny, pak to bude následovat celá Indie. A když si celá Indie bude vĕdomá Krišny, bude ji následovat celý svĕt. „Dal jsem vám Boží království,“ řekl Prabhupáda svým májápurským správcům. „Nyní se ho ujmĕte, rozvíjejte ho a tĕšte se z nĕho.“

27. června 1973

Z Májápuru odjel Šríla Prabhupáda do Kalkaty. Tamálu Krišnovi Gósvámímu napsal:

V Kalkatĕ Prabhupáda strávil nĕkolik dní v chrámu na Albert Road a zvažoval plán své příští cesty. Dveře jeho příbytku byly otevřené prakticky každému a místnost byla často plná místních Bengálců i jeho vlastních žáků, kteří před ním sedávali na bílých přehozech. Po večerech jezdil kázat vĕdomí Krišny do různých domácností, i když to nĕkdy znamenalo mnohakilometrové putování nejrušnĕjšími částmi mĕsta a kázání samotné netrvalo víc než hodinu.

Kalkatský chrám navštĕvovala i sestra Šríly Prabhupády, Bhavatáriní (Prabhupádovi žáci jí říkali Pišimá, „teta“), obvykle proto, aby svému milovanému bratrovi nĕco uvařila. Jednoho dne však Prabhupádu nĕkolik hodin poté, co snĕdl kačórí, které mu připravila, přepadly pronikavé bolesti žaludku. Zavřel se ve svém pokoji a ulehl na lůžko. Jeho žáci byli velmi znepokojeni. Když jeho služebník, Šrutakírti, vešel k nĕmu do pokoje, našel Prabhupádu, jak se celý třese.

„Šrílo Prabhupádo, co je vám?“ zeptal se.

„Bolí mĕ žaludek,“ stĕžoval si Prabhupáda. „To kokosové kačórí nebylo dovařené.“

Záchvat trval celou noc a nĕkolik oddaných střídavĕ Prabhupádu masírovalo, zvláštĕ jeho břicho. Ale Prabhupáda dál při každém nadechnutí naříkal. Pišimá bdĕla u jeho lůžka, oddaní však mĕli z její přítomnosti hrůzu, neboť se nemohli zbavit myšlenky, že mu bude chtít opĕt nĕco uvařit, přestože je mu špatnĕ.

Prabhupáda požádal oddané, aby přinesli z oltáře obrázek Pána Nrsimhy a postavili ho k lůžku. Nĕkteří oddaní propadali obavám, že Prabhupáda možná odchází z tohoto svĕta. Když druhý den ráno potíže pokračovaly, zavolali oddaní místního kavirádže, ajurvédského lékaře.

Starý kavirádž dorazil do chrámu a zjistil, že Prabhupáda trpí silnou úplavicí. Zanechal mu nĕjaké léky, ale ty nezabíraly. Když pozdĕji Prabhupáda zavolal do svého pokoje Bhavánandu a vyžádal si smažené purí s trochou pataly (druh malé indické dýnĕ) a solí, Bhavánanda protestoval; sníst takové smažené jídlo bylo podle nĕj to nejhorší, co by mohl Prabhupáda udĕlat. Prabhupáda ale trval na tom, že právĕ toto jídlo mu dávala v dĕtství jeho matka na vyléčení úplavice. Potom zavolal svoji sestru a bengálsky ji požádal, aby mu připravila purí a patalu. Za nĕkolik hodin po jídle zavolal opĕt Bhavánandu a řekl mu, že se cítí lépe. „Moje matka mĕla pravdu,“ poznamenal.

Od Šjámasundara přišel z Londýna dlouhý telegram, ve kterém líčil úžasné příležitosti ke kázání, které tam na Prabhupádu čekají. Navrhoval, že ho vyzvedne na letišti a vrtulníkem ho dopraví na hlavní událost – nejvĕtší Ratha-játru, jaká se kdy konala. Průvod půjde po Picadilly Lane a bude vrcholit pod velkým pavilonem na Trafalgarském námĕstí.

„Kujme železo, dokud je žhavé,“ zhodnotil to Prabhupáda. „Myslím, že tak se to v Anglii říká. Když to človĕk udĕlá, potom vtiskne železu tvar, jaký potřebuje. Lidé na Západĕ jsou přesycení. Poskytneme jim proto duchovní osvícení.“

Prabhupáda uvádĕl tak mocné argumenty, že své žáky okamžitĕ přesvĕdčil. „Na Západĕ převládají dvĕ zavádĕjící teorie,“ pokračoval. „Jedna z nich tvrdí, že život má svůj původ ve hmotĕ, a druhá říká, že po smrti žádný život neexistuje – všechno, co si může človĕk užít, je omezeno dobou tohoto jednoho života. Na všechno pohlížejí jako na hmotu. Až se hnutí pro vĕdomí Krišny rozšíří, komunisté ztratí svoji moc. Lidé prohlašují, že bojují za sjednocení, ale nedokáží přijít na to, jak tohoto sjednocení dosáhnout. Složitĕ založili velkou Společnost národů a nyní Organizaci spojených národů, ale všechno ztroskotalo. Jednoduchá metoda Ratha-játry se však šíří po celém svĕtĕ. Džagannáth znamená ,Pán vesmíru‘. Pán Džagannáth se tedy nyní stal prostřednictvím našeho ISKCONu mezinárodním Bohem. Proto chci jet na Západ a všechny tyto vĕci jim předat.“

Přestože bylo zřejmé, že Prabhupáda není natolik zdráv, aby mohl okamžitĕ letĕt do Londýna a absolvovat kázání, které ho tam čekalo, jeho žáci se podřídili a přijali to jako jeden z dalších Krišnových zázraků.

Londýn, 7. července 1973

Parividha: Bylo to v den Ratha-játry. Vidĕl jsem Prabhupádu, jak vchází do chrámu, ačkoliv bylo zřejmé, že se necítí příliš dobře. Udivilo mĕ to, ale pak jsem pochopil, že jeho síla pochází z duchovního zdroje.

Dhruvanáth: Čekali jsme na Šrílu Prabhupádu u Marble Arch, odkud mĕl průvod vyjít. Vjásásan byl krásnĕ vyzdoben, a všichni očekávali, že Prabhupáda bude prostĕ sedĕt na svém vjásásanu na voze a bude ulicemi jenom projíždĕt, tak jako to dĕlal na jiných Ratha-játrách. Ale k našemu velkému překvapení a radosti odmítl sedĕt na vjásásanu. Chtĕl tančit a vést průvod.

Jógéšvar: Oddaní přinesli schůdky, aby Prabhupáda mohl vystoupit na rathu a usadit se na vjásásanu. Ale on mávnutím ruky odmítl, vykročil do čela průvodu a začal tančit.

Dhírašánta: Mĕl jsem vymknutý kotník a nemohl jsem chodit, takže jsem jel na voze, odkud jsem mohl Šrílu Prabhupádu dobře pozorovat. Na voze jel ještĕ Révatínandana Mahárádž, který zpíval do mikrofonu, ale asi po patnácti minutách Prabhupáda řekl oddaným, že má Révatínandana Mahárádž i s ostatními z vozu sestoupit a vést kírtan ulicemi společnĕ s ním.

Révatínandana Mahárádž: Když Prabhupáda uvidĕl na voze svůj vjásásan, řekl: „Ne, to je zbytečné. Půjdu v průvodu jako všichni oddaní.“ Byl to velký, úžasný kírtan. Chvíli vedl Hansadúta, pak já, pak zase Šjámasundar a spousta dalších oddaných. A Prabhupáda byl celou dobu se svými kartály přímo uprostřed. Houpal se do stran, skákal a stále tančil.

Róhinínandana: Vůz jel dost pomalu a Prabhupáda kráčel v čele průvodu asi dvacet, třicet metrů před ním, zatímco kírtan předzpívávali oddaní z rathy přes zvukovou aparaturu. Ale Prabhupáda je nechal zavolat dolů, shromáždil je kolem sebe a všichni zpívali Hare Krišna. Prabhupáda se co chvíli obrátil, zvedl majestátnĕ obĕ ruce do výšky a zavolal: „Džaj Džagannáth!“ Nĕkdy jsme vůz příliš předbĕhli a pak se Prabhupáda otočil a čekal, až nás ratha opĕt dojede. Chvílemi tančil, chvílemi jen tak stál s rukama zdviženýma nad hlavou.

Šáradíjá dásí: Prabhupáda tančil a po nĕkolika krocích se vždy otočil a vzhlédl k Božstvům s rukama nad hlavou. Potom opĕt chvíli tančil, meditoval o Božstvech, znovu se obrátil a pokračoval dál. Tančil tak celou cestu. Oddaní se kolem nĕj drželi v kruhu za ruce, aby ho chránili před davem. Byla to úžasná, transcendentální událost. Prabhupáda vzhlížel k Božstvům a všichni oddaní ho následovali.

Sudurdžaja: Prabhupáda nás překvapil. Pořád jsme si nebyli jisti, jak mu vlastnĕ je – zda je nemocný, či není. Nĕkdy vypadal, že je mu hodnĕ zle, a pak zase působil jako osmnáctiletý mladík. Překvapil nás. V ruce držel hůl na opírání, ale při tanci ji zvedal do výšky. Po nĕjaké chvíli ke mnĕ přišel Šjámasundar a řekl: „Poslouchej, Prabhupáda je opravdu nemocný, tohle nemůže vydržet. Chci, abys vzal auto a jel za námi co nejblíž, abychom tam mohli Prabhupádu případnĕ ihned usadit.“ Prabhupáda kráčel po Park Lane a občas se stávalo, že oddaní nedokázali táhnout vůz dost rychle, aby s ním udrželi krok. To se pak obrátil, zvedl ruce a zavolal: „Hariból!“ Takhle to udĕlal nĕkolikrát. Kráčel tak rychle, že musel chvílemi čekat. Oddaní tančili, počasí bylo nádherné a lidé v davu se chovali fantasticky.

Dhruvanáth: Při pohledu na Prabhupádu zůstávali kolemjdoucí stát, jako by nemohli vĕřit vlastním očím. Človĕk v takovém pokročilém vĕku, a tančí a skáče jako nĕjaký mladík! To byla úžasná podívaná! A skoro každých pĕt minut se Prabhupáda otočil a vzhlédl k Džagannáthovi. Oddaní uvolnili prostor, aby mu nikdo nepřekážel, takže mĕl na Džagannátha, Balaráma a Subhadru dokonalý výhled. Ale za nĕjakou dobu přišla policie a upozorňovala nás, že se nemůžeme takhle zastavovat. Bylo potřeba, aby se průvod plynule pohyboval kupředu, protože hrozila dopravní zácpa. Oddaní zpívali a tančili a všude kolem vládla neuvĕřitelná vřava.

Šrutakírti: Když Prabhupáda tančil, chodili za námi strážníci a ptali se po nĕjakém pořadateli. Nakonec přišli za mnou a řekli: „Musíte říct vašemu vedoucímu, aby si sedl. Způsobuje příliš velký rozruch. Chápejte, lidi začínají divočet a my nevíme, jestli je ještĕ dokážeme zvládnout.“ Takže já jsem souhlasil, jako že ano. Ale Prabhupádovi jsem neřekl nic.

Parividha: Po celou dobu průvodu jsem rozdával časopisy Back to Godhead. Byl jsem vyčerpaný a mĕl jsem co dĕlat, abych s průvodem udržel krok. Ale Prabhupáda byl přímo uprostřed a tančil jako mladík. Byl jsem ohromený jeho duchovní energií.

Dhruvanáth: Když jsme došli na Picadilly Circus, Prabhupáda náhle průvod zastavil. Na námĕstí byla pochopitelnĕ hlava na hlavĕ. Prabhupáda zastavil průvod asi tak na tři minuty a tančil a tančil ve středu oddaných.

Róhiní-nandana: Teprve na Picadilly Circus se Prabhupáda skutečnĕ pustil do tance a začal skákat do výšky. Vůz musel zastavit. Velice se to podobalo líčením z Čaitanja-čaritámrity, jak Pán Čaitanja vedl průvod Ratha-játry. Takže vůz zůstal stát a Prabhupáda čekal, až se zase rozjede.

Jógéšvar: Když jsme nakonec dorazili na Trafalgarské námĕstí a Prabhupáda vidĕl velký stan a všechno ostatní, co tam oddaní připravili, znovu zvedl ruce vysoko nad hlavu. Prošel a protancoval celou trasu průvodu – z Hyde Parku až na Trafalgarské námĕstí. Muselo to trvat nejménĕ hodinu.

Róhiní-nandana: Když Prabhupáda došel na Trafalgarské námĕstí, po celém tom maratónu zpívání a tancování se ihned posadil na malý vjásásan, umístĕný na podstavci Nelsonova pomníku, a přednášel o Krišnovĕ svatém jménĕ.

Reportáže o festivalu, které se objevily na druhý den v novinách, byly příznivé. Prabhupáda o tom napsal jednomu ze svých žáků do Los Angeles:

V jiném dopise Prabhupáda napsal:

Oddaní organizovali setkání se Šrílou Prabhupádou a zvali na nĕ mnoho významných osobností britského veřejného života. Pozvání byla přijímána příznivĕ. Návštĕvu přislíbil ekonom Ernst Schumacher a filosof Sir Alfred J. Ayer. Když Šjámasundar informoval Prabhupádu, jak slavnou osobností je Sir Ayer, Prabhupáda se zeptal: „A jaká je jeho filosofie?“

„Nevĕří na existenci Boha,“ odpovĕdĕl Šjámasundar.

„Já mu poskytnu důkaz,“ řekl na to Prabhupáda. „Zeptám se ho, co myslí pod pojmem ,existence Boha‘. Požádám ho, aby mi vyjmenoval argumenty, které mluví proti existenci Boha.“ Prabhupáda se rád setkával s filosoficky zamĕřenými osobnostmi, aby je mohl „zahnat do úzkých a porazit“.

Historik Arnold Toynbee byl již starý a nemocný; Prabhupáda proto souhlasil s tím, že ho navštíví v jeho sídle. Dr. Toynbee se zajímal o život po smrti a vyptával se Prabhupády na karmu. Zmínil se o tom, že vĕtšina lidí má ze smrti strach. Prabhupáda souhlasil a podotkl, že podle jistého astrologa se jeden nedávno zesnulý přední indický politik narodil znovu jako pes. „Lidé se bojí zrození na nižší úrovni,“ prohlásil. Když se Toynbee zeptal, zda je možné karmu zmĕnit, Prabhupáda odpovĕdĕl, že ano, ale pouze prostřednictvím bhakti, oddanosti Bohu.

George Harrison přistupoval ke Šrílovi Prabhupádovi s pokorou, jaká byla bĕžná u jeho žáků. Prabhupáda pozval George na prasádam, na speciální obĕd složený ze samós, halvy, zeleniny, kysané smetany a purí. Když si společnĕ pochutnávali na prasádam, vyprávĕl Prabhupáda o tom, že nĕkteří vrindávanští pándové (profesionální průvodci po svatém místĕ) se rádi přejídají. Jednou se jeden z nich přejedl tak, že z toho mĕl témĕř smrt, ale přesto ujišťoval svého syna: „Ještĕ že umírám z přejedení, a ne z hladu. Umřít hlady je neslavné.“ Prabhupáda se usmíval a vdĕčnĕ Georgeovi dĕkoval za panství, které oddaným daroval. „Vidĕl jsi můj pokoj?“ zeptal se Prabhupáda. „Vlastnĕ je to tvůj dům, ale můj pokoj.“

„Ne,“ protestoval George, který dával přednost postoji pokorného žáka, „je to Krišnův dům a váš pokoj.“

Když se George Prabhupádovi svĕřil, že ztrácí přátele, protože se přiklání k vĕdomí Krišny, řekl mu Prabhupáda, aby si z toho nic nedĕlal. Přečetl mu pasáž z Gíty, kde Krišna vysvĕtluje, že poznat Ho je možné pouze oddanou službou.

George se pak zajímal o budoucnost hnutí. „Jednou bude ISKCON tak rozsáhlá organizace, že bude potřebovat důkladnou samosprávu,“ domníval se.

Prabhupáda mu vysvĕtlil, že rozdĕlil svĕt na dvanáct zón s dvanácti zástupci. „Dokud budou dodržovat duchovní zásady, Krišna jim bude pomáhat,“ řekl.

Před odchodem George Prabhupádu ujistil, že mu bude pomáhat při zajišťování dalších chrámů, a Prabhupáda pozdĕji podotkl, že „Krišna dává Georgeovi zevnitř nadĕji“.

Prostřednictvím George Harrisona se nechal uvést k proslulému vůdci hnutí Hare Krišna ještĕ jiný slavný rockový zpĕvák a hudebník, Donovan. Přišel společnĕ s jedním svým známým hudebníkem a dvĕma přítelkynĕmi v minisukních. S rozpačitým mlčením usedli před Prabhupádu. Prabhupáda je oslovil: „Jeden verš ve Védách říká, že hudba je nejvyšší formou výchovy.“ A začal vysvĕtlovat, jak může hudebník sloužit Krišnovi. „Mĕl bys to dĕlat jako tvůj přítel George,“ řekl. „My ti dáme námĕty, a ty můžeš psát písničky.“ Prabhupáda řekl, že všechno, dokonce i peníze, lze použít ve službĕ Krišnovi.

„Ale peníze jsou hmotné,“ přerušila ho Donovanova přítelkynĕ.

„Co ty víš, co je hmotné a co duchovní?“ řekl Prabhupáda a obrátil se k Donovanovi. „Rozumíš tomu?“ Donovan skromnĕ přiznal, že na tyhle vĕci nemá moc dobrou hlavu, ale že se to snaží pochopit. Jeho přítelkynĕ se k nĕmu naklonila a cosi mu pošeptala do ucha, načež Donovan vstal a řekl: „My už musíme jít.“ Prabhupáda naléhal, aby nejprve snĕdli alespoň trochu prasádam.

Sotva hosté odešli, Prabhupáda a jeho žáci se začali smát. Prabhupáda řekl: „Ta dívka si myslela…“ a vybídl své žáky, aby vĕtu dokončili.

„Ano,“ řekl Jógéšvar, „myslela si, že když ho dostane Krišna, tak ona ho ztratí.“

Šríla Prabhupáda kázal vlivným hostům tak rád, že to chtĕl praktikovat všude, kam na svých cestách dorazil. V dopise jednomu ze svých žáků napsal: „Je potřeba zvát důležité osobnosti, aby si se mnou přišly pohovořit o našem hnutí pro vĕdomí Krišny. Domlouvat tyto schůzky by mĕlo být pravidlem při každém plánování mého cestovního programu.“

Prabhupáda strávil v Manoru již mĕsíc, ale do Džanmáštamí a instalace Božstev zbývalo stále nĕkolik týdnů. Když ho tedy Bhagaván požádal, aby přijel na návštĕvu do Paříže a instaloval tam Božstva Rádhy a Krišny, Prabhupáda souhlasil.

Paříž, 9. srpna 1973

Oddaní uspořádali oficiální přijetí Šríly Prabhupády na pařížské radnici. Za přítomnosti pařížského primátora a dalších představitelů mĕstské správy Šríla Prabhupáda řekl, že pokud vedoucí představitelé neučí občany pravému vĕdomí Boha, nejsou zodpovĕdnými vůdci. Následující den jedny noviny napsaly, že Svámí kritizoval dokonce i Napoleona Bonaparta.

Bhagaván: Právĕ v té dobĕ jsme se nastĕhovali do našeho nového chrámu na Rue Le Sueur. Dostali jsme také Božstva Rádhy a Krišny, vysoká přes jeden metr. Prabhupáda nechal Pradjumnu zpívat mantry a polévat Božstva připravenými tekutinami, zatímco sám přihlížel ze svého vjásásanu a udílel pokyny. Já jsem při tom pomáhal, a když jsem se v jedné chvíli otočil, spatřil jsem Šrílu Prabhupádu tĕsnĕ vedle sebe, jak nabírá do dlaní vonné substance a roztírá je po lotosové tváři Šrímatí Rádhárání. Když byla Božstva umístĕna na oltář, Šríla Prabhupáda k Nim přistoupil, aby vykonal árati. Já jsem mu asistoval a podával jsem mu jednotlivé předmĕty.

V Londýnĕ čekal Šrílu Prabhupádu naléhavý telefonát z Bombaje. Girirádž chtĕl, aby přijel a osobnĕ vyřídil s paní N. koupi pozemku v Džuhu. Radil se s novým právníkem, panem Bakhilem, který byl toho názoru, že dohody nelze dosáhnout bez Prabhupádovy osobní přítomnosti. I další právník ISKCONu, pan Čandavál, se domníval, že Prabhupáda by mĕl bez odkladů přijet. Girirádž tedy telefonoval Prabhupádovi a naléhavĕ ho prosil, aby přijel a definitivnĕ vyřídil záležitost s paní N. Prabhupáda souhlasil. Rozhodl se zůstat v Londýnĕ do Džanmáštamí a pak se vrátit do Bombaje.

Bombaj, 15. září 1973

Hned druhý den po příjezdu se Šríla Prabhupáda setkal s právními zástupci paní N. a vyslechl jejich nabídky. Situace začínala vypadat nadĕjnĕ, ale přesto se nemohli dohodnout na konečném řešení. Nepříznivá reakce veřejnosti na pokus paní N. zdemolovat chrám vyvolala obrat v jejím smýšlení. Sdĕlila svému advokátovi, že přistoupí na realizaci dohody, pokud Prabhupáda zaplatí celý zbytek dlužné částky dvanácti lakhů rupií za pozemek najednou. Prabhupáda souhlasil, ale nechtĕl shromažďovat všechny peníze v hotovosti, dokud nebude mít jistotu, že paní N. jedná skutečnĕ serióznĕ.

Pan Asnání, bombajský právník a celoživotní člen ISKCONu, paní N. pravidelnĕ navštĕvoval a přesvĕdčoval ji, aby s Prabhupádou spolupracovala. Její advokáti také souhlasili. Ale přestože Prabhupáda byl v Bombaji již nĕkolik týdnů, k žádné schůzce s paní N. nedošlo. Jednou již bylo domluveno, že ji pan Asnání za Prabhupádou doveze, ale paní N. se necítila dobře. Den za dnem oznamoval pan Asnání Prabhupádovi, že „paní N. přijde zítra“. Když Prabhupádovi tajemníci vidĕli, jak je neustálými průtahy zklamán, oznámili panu Asnánímu, že jsou si vĕdomi jeho dobře mínĕného úsilí, ale že budou muset najmout jiné právníky. Pan Asnání požádal ještĕ o lhůtu čtyřiceti osmi hodin a doufal, že se mu přece jen podaří celou záležitost uzavřít a uskutečnit převod nemovitosti.

Navštívil paní N. v jejím druhém sídle, kde se zotavovala z nemoci. „Mátádží,“ prosil ji, „můj Guru Mahárádž odjíždí zítra. Jestli zítra nepřijdete, celá záležitost s pozemkem se potáhne další rok.“ Paní N. souhlasila a kolem deváté večer dorazila s panem Asnáním do sídla pana Bógílála Patéla, kde Šríla Prabhupáda vedl pravidelné kírtany a přednášky z Bhágavatamu. Prabhupáda byl právĕ na střeše, kde se chystal začít svou přednášku, ale když slyšel, že paní N. přijela, přerušil setkání a sešel do svého pokoje, aby s ní promluvil. Po krátkém rozhovoru se Prabhupáda omluvil a vrátil se na střechu přednášet.

Kolem půlnoci sešel opĕt do svého pokoje v doprovodu svého osobního služebníka a svého tajemníka. Paní N. stále čekala. Z očí jí vyhrkly slzy a poklonila se u Prabhupádových nohou. „Omlouvám se za všechno, co jsem provedla špatného,“ vzlykala. „Odpusťte mi prosím.“ Slíbila, že udĕlá vše, co si Prabhupáda bude přát.

Prabhupáda ji soucitnĕ pozoroval a chápal, co se dĕje v jejím srdci. „Jste jako moje dcera,“ řekl, „nebojte se, postarám se o vás. Dohlédnu na to, abyste až do konce života mĕla všechno, co budete potřebovat.“ Pak jí sdĕlil, že nadále souhlasí se všemi podmínkami, které navrhla, a že zaplatí zbývající částku dvanácti lakhů plus padesát tisíc rupií jako penále za prodlení.

Bylo 1. listopadu, půl sedmé večer. Šríla Prabhupáda sedĕl za svým nízkým stolkem mezi dvĕma okny a opíral se o zeď. Dále zde byli také paní N. a její právníci, zapisovatel, pan Asnání, pan a paní Séthíovi a ještĕ asi osm oddaných. V přeplnĕné místnosti začínalo být dusno. Paní N. sedĕla po Prabhupádovĕ pravici a zapisovatel připravoval listiny k podpisu. Šríla Prabhupáda mĕl vážný výraz. V pokoji panovalo ticho, přerušované jen šelestĕním papíru a škrábáním pera. Příprava a podpisování listin o převodu nemovitosti zabraly přes dvacet minut. Poté paní N. podepsala převodní smlouvu a Prabhupáda jí vyplatil peníze. Pozemek od této chvíle legálnĕ patřil ISKCONu.

Girirádž: V místnosti panovalo při podepisování smlouvy naprosté ticho. Všichni cítili, že jsou přítomni závažnému okamžiku – jako kdyby podepisovaly smlouvu dvĕ svĕtové velmoci. Když paní N. smlouvu podepsala a všichni mlčky přihlíželi předávání dokumentů, rozplakala se. Tamál Krišna Gósvámí se jí zeptal, proč pláče, a paní N. odpovĕdĕla, že za ní dnes přišel pan Matar a oznámil jí, že našel kupce na pozemek, který by zaplatil mnohem víc lakhů. Ale jak jsme tak paní N. pozorovali, mĕli jsme spíše pocit, že jí bĕží hlavou vzpomínky na všechny události, ke kterým došlo, na všechny špatnosti, kterých se dopustila, a také na smrt jejího manžela. Bylo to nesmírnĕ silné vyvrcholení mĕsíců urputného zápasu. Šrílovi Prabhupádovi, oddaným a Prabhupádovým příznivcům se konečnĕ splnily jejich sny, očekávání a touhy nĕkolika minulých let.

Šríla Prabhupáda požádal oddané, aby poslali zprávu o jednání do novin, a pozval všechny do haly na hostinu. Oddaní přinesli místo talířů banánové listy a položili je před každého z hostů, kteří sedĕli ve dvou řadách na roztažených rohožích. Pak začali roznášet různé chody.

Prabhupáda zůstal stát a dohlížel na servírování jídla. Oddaní připravili nĕkolik chodů: rýži, dál, různé druhy pakor (bramborové, kvĕtákové, baklažánové), bramborové sabdží, papadamy, barfí, kvĕtákové sabdží, laddu, čamčam (sladkost z mléka), nudličkový khír, halvu a citrónový nápoj. Byla to bohatá a radostná hostina.

Paní Warrierová (nájemnice z pozemku Hare Krišna): Všichni oddaní volali po podepsání dokumentů „Džaj!“ a všichni mĕli úžasnou radost. Potom Prabhupáda pronesl přednášku o bombajském projektu. Zeptal se všech přítomných, jak by se jim líbila celá stavba z mramoru. Nĕkteří pochybovali, zda je vůbec možné všechno z mramoru udĕlat, a Prabhupáda vysvĕtlil, že to je naprosto reálná představa. Popisoval dál svoji vizi a všichni byli jeho líčením nadšeni. Mĕlo to být nĕco jako jeden ze sedmi divů svĕta, nejvĕtší bombajská pozoruhodnost, která bude přitahovat návštĕvníky z celého svĕta. Prabhupáda to popisoval, jako by mĕl stavbu přímo před očima, ale řekl, že ve skutečnosti bude ještĕ mnohem krásnĕjší. Mĕl to být chrám jako z pohádky!

Když po pozdní večerní hostinĕ všichni odešli, vrátil se Prabhupáda do svého pokoje. Usedl za stolek a prohlásil: „Byla to úžasná bitva!“

Vrindávan, březen 1974

Šríla Prabhupáda soustředĕnĕ uvažoval o výstavbĕ mandiru Krišny a Balaráma. V dubnu 1972 vyzval svého žáka Hanse Kielmana (Hans mĕl v té dobĕ již duchovní jméno Surabhi), autora plánů bombajského centra, aby chrám navrhl ve stylu indické renesanční architektury. Prabhupádovi se líbil chrám Góvindadžího, ležící nedaleko od původního Góvindadžího chrámu postaveného na popud Rúpy Gósvámího. Zvláštĕ obdivoval jeho otevřené nádvoří lemované podloubím a průčelí se schodištĕm do prostoru daršanu Božstev. Přál si, aby tyto prvky byly využity při stavbĕ jeho chrámu. Surabhi s pomocí jednoho vrindávanského architekta vyhotovil plány a Prabhupáda je schválil.

Přestože Guru dás pečlivĕ dbal o to, aby byl s Prabhupádou neustále v písemném kontaktu, zanedbal nĕkteré důležité vrindávanské záležitosti, jako je kopání studny a získání stavebního povolení od mĕsta – vĕci, o které Prabhupáda opakovanĕ žádal. V létĕ roku 1972 Prabhupáda napsal:

Prabhupáda se domníval, že stavba vrindávanského chrámu není tak náročná jako jiné projekty, a proto začínal být netrpĕlivý, když se opožďovala. Obával se, aby oddaní a architekti nepostavili budovu příliš nákladnĕ, a dal jim pokyn, aby pokračovali podle plánů, které schválil, i kdyby se mĕlo oproti původnímu projektu na budovĕ šetřit. Rovnĕž si dĕlal starosti, aby jeden kompetentní žák dohlížel na práci a na to, aby ISKCON nebyl podveden.

Již od dubna roku 1972 si Prabhupáda přál, aby Božstvy vrindávanského chrámu byli Krišna a Balarám. „Krišna může být černý a Balarám bílý. Mĕli by stát v tom půvabném postoji, v jakém jsou vyobrazeni na zadní stranĕ časopisu Back to Godhead.“ Požadoval také, aby průčelí chrámu neslo štít s nápisem „Shri Krishna Balaram Mandir“.

Jedním z důvodů, proč si Prabhupáda zvolil Krišnu a Balaráma za hlavní Božstva, bylo to, že vĕtšina vrindávanských chrámů byla vĕnována Rádĕ a Krišnovi. Chrám ISKCONu bude ve Vrindávanu ojedinĕlý. Velkou roli hrálo i to, že pozemek ISKCONu ležel v Raman-réti, lesnaté oblasti s písečnými přesypy, kde Krišna a Balarám prožívali před pĕti tisíci lety své dĕtské radovánky. Bylo tedy přirozené, aby se v Raman-réti oslavovaly a uctívaly dĕtské zábavy Krišny a Balaráma.

Ačkoliv od Krišnova pobytu ve Vrindávanu uplynuly již tisíce let, zachovala se zde stejná nálada a řada stejných výjevů a zvuků. Pávi bĕhali po písčinách nebo hřadovali na střechách a stromech a jejich přítomnost, stejnĕ jako vrkání holubů, kukání kukaček a svist zelených křídel papoušků – to vše byly vĕčné projevy vrindávanského lesa.

Vybudováním chrámu Krišny a Balaráma chtĕl Prabhupáda nabídnout tuto mírumilovnou a transcendentální náladu všem lidem – návštĕvníkům z ciziny, svým vlastním žákům i obyvatelům Dillí, kteří sem mohli zajíždĕt pravidelnĕ. Již teď obdržel dopis od jedné velké mezinárodní cestovní kanceláře s žádostí, zda by bylo možné zajistit ubytování pro turisty, aby hotel ISKCONu mohl být zařazen do oficiální trasy zájezdů po duchovní Indii. Za svatými místy jezdí do Indie stále spousta lidí; bohužel vĕtšina tĕchto míst není pravých nebo je v rukou podvodníků. Centrum ISKCONu bude tedy velmi důležité. Prabhupáda napsal:

Prabhupáda byl ve Vrindávanu naposledy v roce 1972, kdy zde trávil období Kártiku. Od té doby uplynul již více než rok a Prabhupáda řídil po celou dobu veškeré vrindávanské záležitosti písemnĕ. Hnutí pro vĕdomí Krišny se rychle rozrůstalo po všech kontinentech a vyžadovalo jeho přítomnost na mnoha místech. Přesto jeho tři hlavní projekty – Bombaj, Vrindávan a Májápur – představovaly hlavní námĕt jeho korespondence a jeho nejvĕtší finanční investice.

Jednoho dne se Prabhupáda při masáži svĕřil svému služebníkovi: „Vĕtšina mužů v mém vĕku odchází na odpočinek. Už se nechci zabývat řízením hnutí. Chci se vĕnovat psaní.“ Zeptal se pak, zda existuje na svĕtĕ nĕjaké místo, kam by mohl odjet na šest mĕsíců, místo, kde by byl úplnĕ sám, nikdo by ho nevyrušoval a kde by nedostával žádnou poštu.

Prabhupádův služebník navrhl Teherán. Prabhupáda se zamyslel a potom navrhl Nový Vrindávan. Začal mluvit o Móhandásovi Gándhím, který se nemohl ani vyspat, jak ho lidé pronásledovali, i když cestoval inkognito.

Téhož dne přišel dopis z Paříže od Bhagavána, který zval Prabhupádu na návštĕvu středisek ISKCONu v Evropĕ. Prabhupáda okamžitĕ ožil a prohlásil, že pojede.

„Ale ráno jste říkal, že chcete odjet nĕkam, kde budete sám,“ namítl jeho služebník.

Prabhupáda se zasmál. „To mi v tomto životĕ nebude dopřáno. Bude lepší, když budu dál cestovat a zemřu na bitevním poli. Co může být pro válečníka vĕtší ctí než padnout na bojišti?“

Guru dás rozeslal do všech středisek ISKCONu dopis, ve kterém zval oddané na otevření chrámu Krišny a Balaráma ve Vrindávanu. Pozval také celoživotní členy z Bombaje a Kalkaty a rezervoval pro nĕ místa ve vlaku. Rovnĕž Prabhupáda zval své žáky, aby do Vrindávanu přijeli na Džanmáštamí. Na přednášce před stovkami oddaných v Los Angeles prohlásil: „Zvu vás všechny do Vrindávanu na otevření mandiru Krišny a Balaráma.“

Kromĕ toho zaslal pozvání svým duchovním bratrům, a když jeden z nich pozvání přijal, ujistil ho v odpovĕdi, že bude mít zajištĕné ubytování, a navrhl mu i nejjednodušší spojení z Kalkaty do Vrindávanu.

15. července, pouhých deset dní před předpokládaným příjezdem do Vrindávanu, napsal Prabhupáda témĕř úplnĕ stejné dopisy svým žákům-sannjásínům. Zval je na setkání, při kterém budou moci společnĕ vyřešit problémy nahromadĕné za dobu, kdy byl zaneprázdnĕn objíždĕním svĕtových center.

Ve Vrindávanu si však kromĕ Guru dáse nikdo z oddaných neumĕl představit, že by budova mohla být do termínu slavnostního otevření dokončena. Práce jako obvykle pokračovaly pomalu a kromĕ sínĕ pro Božstva byl pozemek jedno velké staveništĕ. Nestály zde ani žádné oltáře, ani Božstva. Tédžas se domníval, že Guru dás ze strachu před Šrílou Prabhupádou nedokáže přiznat, že budova nebude dokončená. Prabhupáda totiž stanovil datum otevření chrámu a nechtĕl slyšet žádné omluvy. „Chrám musíme otevřít na Džanmáštamí,“ napsal. „Žádné zpoždĕní nepřipadá v úvahu.“ Guru dás připouštĕl, že stavba chrámu na Džanmáštamí nebude úplnĕ dokončená, ale soudil, že slavnostní otevření se bude moci konat, i když závĕrečné práce nejsou ještĕ hotové.

Pro Indii nebyl v té dobĕ jmenován stálý tajemník GBC a Prabhupáda nedostával o stavbĕ vrindávanského chrámu přesné zprávy. Poslední tajemník GBC pro Indii, Tamál Krišna Gósvámí, opustil svoji funkci před nĕkolika mĕsíci, kdy odjel kázat na Západ. Tři mĕsíce nato Prabhupáda jmenoval jako jeho nástupce Karandhara, ale Karandhar po nĕkolika týdnech na svoji funkci rezignoval. Guru dásova verze tedy byla jediná, kterou Prabhupáda obdržel. Konec července se blížil a oddaní se chystali na cestu do Vrindávanu. Netušili, že místo slavnosti je čeká fiasko.

Vrindávan, 4. srpna 1974

Když Prabhupádovo auto zastavilo u pozemku patřícího ISKCONu v Raman-réti, uvítala ho skupina oddaných kírtanem a kvĕtinami. Na velkolepou slavnost otevření chrámu dorazilo již asi pĕtadvacet oddaných z celého svĕta, kteří teď spolu s vrindávanskými oddanými šťastnĕ obklopili Prabhupádu. Společnĕ se vydali k síni pro Božstva. Jenže místo aby kráčeli po upraveném chodníku, museli si razit cestu mezi rozestavĕnými zdmi a hromadami písku a cihel. I v samotné síni bylo hned zřejmé, že chybí výzdoba, řada prací není dokončena a všude se válí hromady sutĕ.

„Co to má znamenat?“ zeptal se Prabhupáda, když prošel staveništĕ. „Nic tady není. Kde je chrám? Řekli jste mi, že chrám je dokončený.“ Guru dás, Surabhi, Gunárnava a další odpovĕdní oddaní se nezmohli ani na slovo. Všichni zbledli.

Prabhupáda se rozlítil. „Jak chcete otevřít tohle?“

Také oddaní, kteří přijeli jako hosté, začali pochybovat: „Tohle přece není dokončené. Jak bychom to mohli otevřít?“

„Ale Prabhupádo,“ namítl jeden oddaný, „oddaní se sem již sjíždĕjí z celého svĕta.“

„Okamžitĕ je zastavte!“ křičel Prabhupáda. „Žádné slavnostní otevření nebude!“

Propíchl bublinu iluze, že jsou připraveni na slavnostní otevření. Jeho hnĕv budil takovou hrůzu, že z oddaných kolem rázem vyprchala veškerá bezstarostnost a veselí. „Tak vy chcete otevřít tenhle chrám?“ zasmál se Prabhupáda ironicky.

„Oltář je připravený,“ řekl Harikéša, který přijel na otevření z Japonska. „Můžeme tam instalovat Božstva a – “

„To nepřipadá v úvahu!“ vykřikl Prabhupáda. „Vždyť ten chrám není dostavĕný!“

Potom odkráčel do svého domu s vrindávanskými manažery a nĕkolika dalšími vedoucími v patách. Každý, kdo mu mohl v tĕchto chvílích zmizet z očí, se považoval za šťastného. Surabhiho žena se ze strachu před jeho zuřivostí utekla modlit ke Krišnovi.

V pokoji Prabhupádův hnĕv jenom vzrostl. Křičel na Guru dáse, že nic nedokázal zorganizovat. Křičel na Surabhiho. Křičel na všechny. Nikdo se nezmohl ani na nĕjaký návrh nebo omluvu. Nedalo se nic jiného dĕlat než dál blednout v depresi. Náhle se Prabhupáda začal vyptávat, zda by chrám nebylo přece jenom možné otevřít, navzdory zmatku, který tam panoval.

„Můžete dokončit alespoň sínĕ pro Božstva?“ obrátil se k Surabhimu. „Vždyť je to ostuda pro celý ISKCON. Co si lidé pomyslí? Rozhlásili jsme to všude možnĕ!“

„Nikdo o tom vlastnĕ neví, Šrílo Prabhupádo,“ odpovĕdĕl bojácnĕ Surabhi, očekávaje další hromobití.

„Cože?“ zmĕnil Prabhupáda tón. „Vy jste tedy nic nezveřejnili? Nikoho jste nepozvali?“

„Ještĕ ne, Prabhupádo. Tedy nikoho z Vrindávanu. Místní lidé ani neočekávají, že by se chrám otevřel, protože tady všichni byli a vidĕli, že se nic otvírat nemůže. Vĕdí, že stavba není dokončená.“

„Je to fraška,“ zamračenĕ pravil Prabhupáda. „Hotové fiasko.“ Se znechucením pohlédl na vrindávanské vedoucí. „Musíme chrám otevřít. Dokážeme to na Džanmáštamí?“

„Šrílo Prabhupádo,“ řekl Surabhi, „dveře nejsou připravené. Teprve se na nĕ řeže dřevo.“ Prabhupáda se zeptal Jamuny na Božstva. Jamuná vysvĕtlila, že pro Božstva už je koupené oblečení a ostatní náležitosti, ale trůny ještĕ připravené nejsou.

„A co ty si o tom myslíš?“ zeptal se jí Prabhupáda.

„Nejsem vůbec kvalifikovaná, abych se k tomu mohla vyjadřovat,“ odpovĕdĕla Jamuná, „ale i když nemám právo mluvit, pokládám teď otevření chrámu témĕř za nemožné. Nemáme ani púdžárího“.

S pocitem neodvratné prohry Prabhupáda pravil: „Tak ho tedy neotevřeme. Ale pozvali jsme sem lidi z celého svĕta, a nikdo mi neřekl, jak se vĕci skutečnĕ mají. Nyní tedy rozhodnĕte vy všichni.“

„Kdy bychom mohli chrám skutečnĕ otevřít?“ zeptal se po chvíli. „Můžeme ho otevřít na Díválí?“

„V říjnu je ještĕ brzy, Šrílo Prabhupádo.“

„A co v den příchodu Bhaktisiddhánty Sarasvatího?“ navrhl jeden z oddaných. „To je na konci prosince.“

Prabhupáda mlčel a tvářil se nespokojenĕ. Pak promluvil Surabhi. „Stavební práce zaberou ještĕ nejménĕ šest, nebo spíš sedm mĕsíců.“ Prabhupáda se zamyslel a vybral pro otevření duben, den Ráma-navamí. Slavnost se tak bude konat ve stejnou dobu jako každoroční shromáždĕní oddaných v Májápuru a Vrindávanu.

Je nepochybné, že to, jak se Prabhupáda na své žáky rozhnĕval, bylo přirozenou reakcí na jejich pošetilost. Byl to i způsob, jak je poučit i vyzkoušet. Hlubším motivem však byla Prabhupádova transcendentální netrpĕlivost a zklamání, že jeho oddaná služba ve Vrindávanu ještĕ nedostala projevenou podobu. Chtĕl vybudovat nádherný chrám, který by byl oslavou hnutí pro vĕdomí Krišny, chrám, který by hlásal vĕdomí Krišny do celého svĕta. Byl to dar jeho duchovnímu učiteli a slib, který dal Krišnovi – ale který zůstával nesplnĕný.

Prabhupáda nesl břemeno odpovĕdnosti a bolesti za selhání svých žáků. Jeho žáci byli jeho nástroji ve službĕ Krišnovi. Když tyto nástroje nesloužily řádnĕ, potom trpĕl on, tak jako trpí celé tĕlo, když vypovídají službu ruce a nohy. Selhání jeho žáků při plnĕní jeho přání představovalo jeho osobní porážku. Takto prožíval transcendentální nářek nad jejich selháním při otvírání mandiru Krišny a Balaráma na Džanmáštamí.

Ale přestože bylo Prabhupádovo rozrušení transcendentální, nebylo o nic ménĕ skutečné – nebyla to žádná přetvářka, kterou by chtĕl dát za vyučenou svým žákům. Stejnĕ tak nebylo možné, aby žáci utĕšili svého duchovního učitele nĕjakým laciným způsobem. Aby mu mohli správnĕ pomáhat, bylo nutné, aby pochopili jeho transcendentální náladu a podle toho mu sloužili. Prabhupáda požadoval od svých žáků praktickou službu. Nechtĕl, aby mu sloužili ze sentimentality; potřeboval, aby byli připraveni tvrdĕ pracovat. Oddaná služba je dynamická. Pomoc, kterou Prabhupáda vyžadoval od svých žáků při uskutečňování svých projektů, byla službou jeho Guru Mahárádžovi. Uskutečnĕní tĕchto projektů by se mohlo stát lékem na neduhy celého svĕta.

Problémem číslo jedna se stalo zajišťování betonu. Surabhi, Gunárnava, Tédžas a další nemysleli už skoro na nic jiného, než jak obstarat cement. Ale když mĕsíc za mĕsícem čekali na státní přídĕl, začalo se jim zdát, že v celé Indii neexistuje ani pytel cementu. Od Prabhupádova příjezdu na „otevření chrámu“ cestovali oddaní autobusy a rikšami do Mathury, aby zjistili, zda se nedá sehnat alespoň tam pár pytlů cementu.

Nĕkdy byli podvedeni. V jedné zásilce dvaceti pytlů byl cement smíchaný s jinými materiály, a když ho použili na stavbu sloupu, zůstal i po čtyřech dnech mĕkký a nakonec se rozdrobil. Když konečnĕ dorazila zásilka s dostatkem cementu na dokončení práce, nepochybovali oddaní o tom, že se to stalo jedinĕ díky Prabhupádovĕ přítomnosti.

Prabhupáda dal Gunárnavovi za úkol, aby každý dodaný pytel cementu zaevidoval. Nákladní auta vozila cement od osmi ráno do půl desáté večer. S každým autem přijeli i čtyři nádeníci, kteří nosili na zádech tĕžké pytle do skladištĕ. Gunárnava stál celý den venku s tužkou a blokem a zapisoval přejímku každého pytle. Šríla Prabhupáda nĕkolikrát vyšel z domu a vážnĕ přihlížel. Večer, když skončili, si zavolal Gunárnavu dovnitř. „Tak co, kolik?“ vyptával se ho a Gunárnava oznámil přesný počet.

„Je všechno dobře zamčené?“ ujišťoval se Prabhupáda.

„Ano, Šrílo Prabhupádo.“

Prabhupáda mluvil o cementu, jako kdyby šlo o zásilku zlata.

V únoru a březnu roku 1975 podnikl Šríla Prabhupáda další rozsáhlou cestu po svĕtĕ. Vydal se na východ, přes Tokio a Havaj do Los Angeles. Cestou ho zastihla zpráva, že guvernér Uttarpradéše, dr. Čhanna Reddy, přijal pozvání na otevření vrindávanského chrámu u příležitosti Ráma-navamí. Obdržel rovnĕž nadĕjnou zprávu od Surabhiho, který ho ujišťoval, že tentokrát chrám skutečnĕ otevřený bude. „Vaše odhodlání dokončit všechno včas je pro mĕ velkým povzbuzením,“ odepsal Prabhupáda. „To je přesnĕ to, co si přeji.“

Dále Prabhupáda cestoval přes Mexico City a Caracas do Venezuely. Stačil se ještĕ zastavit v Miami, Atlantĕ, Dallasu a New Yorku — to vše bĕhem jednoho mĕsíce, který uplynul od jeho odjezdu z Indie. Potom odjel do Londýna, zastavil se v Teheránu a 16. března se vrátil do Indie. Byla to Prabhupádova osmá cesta kolem svĕta za posledních deset let.

Májápur, 23. března 1975

Na každoroční festival v Májápuru se tentokrát sjelo témĕř pĕt set oddaných z celého svĕta a Prabhupáda byl středem pozornosti – ať při ranní procházce v blízkých rýžových polích, při vstupu do chrámu Rádhy a Mádhavy či při jeho přednášce z Čaitanja-čaritámrity. Každé ráno po přednášce obcházel v doprovodu svých žáků chrámovou místnost. Na každé stranĕ oltáře s Božstvy visel ze stropu mosazný zvon. Když Prabhupáda při obcházení Božstev zvon míjel, zatahal za provaz a nĕkolikrát zazvonil do divokého kírtanu. Potom s holí v ruce obešel zezadu oltář s Božstvy, vynořil se na druhé stranĕ a zazvonil na druhý zvon.

Oddaní v úzkém kruhu kolem nĕj divoce skákali a zpívali Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare / Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare. Prabhupáda s blaženým úsmĕvem pokračoval přes celou chrámovou místnost opĕt k prvnímu zvonu a hlasitĕ zazvonil. Poté, co takto asi šestkrát obešel oltář, vystoupil z chrámu do slunečného rána a odebral se po širokém schodišti do svého pokoje, zatímco kírtan v chrámu divoce bouřil dál.

Každoroční zasedání GBC, správní rady ISKCONu, se i tentokrát konalo pod Prabhupádovým dohledem. Osobnĕ schvaloval nebo pozmĕňoval všechna rozhodnutí rady. ISKCON se rozrůstal rychle, ale jak Prabhupáda řekl svému starému příteli, Gópálovi Áčárjovi z Madrásu: „Krišna a Krišnova instituce se od sebe neliší. Pokud budou oddaní myslet na Krišnovu instituci, nezapomenou ani na Krišnu.“

Prabhupáda toužil posílit duchovní základy své transcendentální instituce, ISKCONu, a proto naléhal na oddané, aby se vydávali na každoroční poutní cestu do Indie. Taková setkání oddaných byla zároveň důvodem, proč se modlil a usiloval o vybudování středisek ve svatých dhámech. Chtĕl, aby očistné útočištĕ Májápuru a Vrindávanu bylo přístupné všem jeho žákům i v budoucnosti. Krok za krokem se tento plán uskutečňoval – hnutí Pána Čaitanji osvobozovalo celý svĕt.

Vrindávan, 16. dubna

Když Šríla Prabhupáda přijel do Vrindávanu, aby konečnĕ slavnostnĕ otevřel chrám Krišny a Balaráma, přivítal ho pohled na tři vysoké kupole, které se zvedaly nad chrámem. Kupole, stejnĕ jako čtyřpatrový mezinárodní hotel pro hosty, vyrostly bĕhem osmi mĕsíců, které uplynuly od jeho poslední návštĕvy. Aby se všechno stihlo včas, pracovali dĕlníci v denních i nočních smĕnách pod osobním dohledem Surabhiho.

Jedna vysoká kupole uprostřed a dvĕ po stranách, každá nad jedním oltářem, působily majestátním dojmem. Jejich ladné tvary pozvedaly mysl k vznešenĕjším myšlenkám a poukazovaly na existenci přesahující tento materiální svĕt. Úchvatná krása kupolí každému připomínala, že pod nimi sídlí Božstva Nejvyššího Pána. Chrám mĕl sloužit k tomu, aby přivedl lidi k osvícení, odstranil jejich nevĕdomost, a kupole tento zámĕr výmluvnĕ dosvĕdčovaly. Už zdaleka bylo vidĕt, jak se odvážnĕ zvedají nad krajinu kolem Vrindávanu a oznamují, že zde probíhá uctívání Krišny a Balaráma.

Na vrcholu každé kupole byl mĕdĕný kalaš složený ze tří koulí, které představovaly nižší, střední a vyšší planety. Nad ním čnĕla vĕčná Sudaršana čakra, rotující disk, zbraň Pána Višnua. Sudaršana čakra je Krišna sám a už jen samotný pohled na slavný symbol na vrcholku chrámu naplňoval oddané pocitem vítĕzství a spokojenosti. Ani hosté se nemohli ubránit tomu, aby na ni nehledĕli s uctivým obdivem. Nad Sudaršana čakrou se tyčily mĕdĕné vlajky vítĕzství.

Při prohlídce dokončené stavby Prabhupáda k tĕmto kupolím neustále vzhlížel. „Ty kupole se opravdu podařily. Co si myslíte?“ obracel se k oddaným, kteří ho doprovázeli.

„Jsou velkolepé!“ řekl jeden oddaný.

„Ano,“ usmál se Prabhupáda. „Všichni říkají, jak dobře si Surabhi vede,“ otočil se k Surabhimu, který za poslední týdny ani oka nezamhouřil. „Ale to já říci nemohu. Ale jenom já. Naopak tĕ kritizuji, protože to je moje povinnost. Musím své žáky stále kritizovat.“

Do Vrindávanu se v rámci každoroční indické poutní cesty sjelo na šest set oddaných ze středisek ISKCONu z celého svĕta. Jejím zlatým hřebem mĕla být instalace Božstev a otevření chrámu. Závĕrečné práce překotnĕ pokračovaly – uklízení, zdobení chrámu, příprava hostiny. Přijela i řada celoživotních členů a významných hostů, kteří se ubytovali ve svých soukromých pokojích ve čtyřicetipokojovém domĕ pro hosty. Prabhupádova vize se konečnĕ zmĕnila ve skutečnost. Vybudoval ve Vrindávanu chrám, který byl pravdĕpodobnĕ nejkrásnĕjší a nejhonosnĕjší, a zcela nepochybnĕ nejživĕjší díky oddanosti a kazatelskému duchu, které tam vládly. Navíc vybudoval jeden z nejlepších místních hotelů pro návštĕvníky, které přitahovala Krišna-bhakti.

Při obchůzce nové stavby sestoupil Prabhupáda do dvora vydláždĕného lesklým mramorem, který byl zapuštĕn pod úrovní terénu. Tohle již nebyl žádný pronajatý dům v Americe, postavený pro zcela odlišné účely – byl to chrám podobný chrámům na Vaikuntĕ, jak je popisuje Šrímad-Bhágavatam. „Je to ráj na zemi,“ pravil Prabhupáda. „Myslím, že předčí všechny chrámy v Indii.“

S úsmĕvem se zastavil před tamálovým stromem, jehož letité vĕtve se rozprostíraly v jednom rohu dvora. Vzpomínal, jak se oddaní dohadovali, zda ho nemají pokácet, a jak jim v tom zabránil. Tamálové stromy jsou spojovány se zábavami Šrímatí Rádhárání a jsou velmi vzácné. Ve Vrindávanu rostly zřejmĕ jen tři: jeden zde, jeden v Séva-kuňdži a poslední na dvoře chrámu Rádhy a Dámódara. Stromu na dvoře nového chrámu se viditelnĕ dařilo výbornĕ a to bylo podle Prabhupády znamení, že oddaní projevují opravdovou bhakti.

Když se Prabhupáda přesvĕdčil, že je chrám skutečnĕ dohotoven, odešel do své rezidence, stojící mezi chrámem a domem pro hosty. Bylo třeba, aby vyřešil ještĕ celou řadu detailů, a čekalo na nĕj i mnoho žáků, kteří zde byli na návštĕvĕ.

V Raman-réti dříve žádný chrám nestál, ale čistý oddaný si přál: „Postavme zde chrám pro sévu, oddanou službu.“ A z bývalé pustiny se stalo poutní místo. Takovou sílu má přání čistého oddaného.