Základní zobrazení
Zobrazení dvou jazyků
KAPITOLA PÁTÁ
Postavme chrám část první
Kalkata, březen 1971
Byla půlnoc a všichni oddaní již spali. Jedinou místností v celé budovĕ, kde se ještĕ svítilo, byl pokoj Šríly Prabhupády. Prabhupáda sedĕl na polštáři za svým nízkým psacím stolkem, před sebou mĕl položený diktafon a svazek Šrímad-Bhágavatamu s bengálským komentářem. Vedle nĕj, mezi dvĕma vázičkami růží a aster, stála malá zarámovaná fotografie jeho duchovního učitele Bhaktisiddhánty Sarasvatího. Za stolkem byla rozprostřená široká rohož s bílým bavlnĕným přehozem, kde ještĕ před nĕkolika hodinami sedĕli oddaní a hosté.
Teď však byl Prabhupáda sám. Obvykle uléhal v deset hodin a po třech či čtyřech hodinách spánku vstával a vĕnoval se překládání. Dnes v noci však nešel spát, Bhágavatam nechal zavřený a diktafon zakrytý.
Bylo tomu již šest dní, co vyslal dva své žáky, Tamála Krišnu a Bali-mardana, aby v Májápuru uzavřeli koupi jednoho pozemku, ale po Tamálovi a Bali-mardanovi jako by se od té doby zemĕ slehla. Pravda, poradil jim, aby se vrátili teprve až vyřídí všechny formality spojené s koupí, ale šest dní jim na to mĕlo bohatĕ stačit. Stále přemítal nad tím, co asi mohlo jeho žáky potkat, ale zatím mu nezbývalo nic jiného než čekat.
Otevřeným oknem přivál mírný vánek do pokoje slabou vůni nímového stromu. Noci se již ochlazovaly a Prabhupáda mĕl přes ramena přehozenou lehkou čadu. Vedle nĕj stála keramická nádoba s pitnou vodou a na malém dřevĕném podstavci rostl v kvĕtináči keříček tulasí. Elektřina vĕtšinou ve dne ani v noci nefungovala, dnes však holá žárovka nad Prabhupádovou hlavou svítila a kolem ní kroužily můry a různý hmyz. Na stropĕ hlídkovala ještĕrka a občas vyrazila ke svĕtlu, aby nĕjaký hmyz polapila. Prabhupáda, ponořený do úvah, se opíral zády o bílou podušku a známým vĕcem v místnosti kolem nevĕnoval témĕř žádnou pozornost.
Proč se Tamál Krišna s Bali-mardanem tak dlouho nevracejí? Pro Prabhupádu se nejednalo jen o zdržení šesti dnů; usiloval o získání pozemku v Májápuru již celá léta. Koupĕ navíc tentokrát vypadala velmi reálnĕ. Dal Tamálu Krišnovi a Bali-mardanovi jasné pokyny a nebylo žádného vážného důvodu, proč by již nemĕli být zpátky. Zdržení vĕstilo komplikace či dokonce nebezpečí.
Pozemek, který se snažili získat, byl velký devĕt bíghů a ležel na Bhaktisiddhánta Road, necelou míli od místa, kde se narodil Pán Čaitanja Maháprabhu. Patřil bratrům Sékovým, muslimským farmářům, kteří za nĕj však původnĕ požadovali přehnanou cenu, a teprve nedávno se jednomu kalkatskému právníkovi, znalému místních pomĕrů v oblasti Navadvípu, podařilo vyjednat cenu přimĕřenou. Bratři Sékové slevili na 14 500 rupií a Prabhupáda dal Tamálu Krišnovi a Bali-mardanovi plnou moc k vyzvednutí penĕz z banky v Krišnanagaru. Jeho žáci pak odjeli do Májápuru, zatímco on zůstal v Kalkatĕ a pokračoval ve své činnosti. Často však byl v myšlenkách se svými žáky a dával jim své osobní požehnání, stejnĕ jako teď, když sedĕl pohroužen do svých úvah. Jejich mise byla pro nĕho velice důležitá.
V nočním tichu se ozývalo jen obvyklé šramocení myší ve zdech, chrápání brahmačárína spícího na verandĕ a z dálky sem doléhalo ťukání hole nočního strážce na obchůzce. Žádná auta teď nejezdila, jen občas přes výmoly neudržované cesty zarachotila dřevĕná rikša.
Prabhupáda uvažoval, zda chlapci nemohli být okradeni. Před odjezdem sice ukázal Tamálu Krišnovi, jak přenášet peníze zabalené do kusu látky a omotané kolem pasu, ale částka, kterou chlapci převáželi, byla značná a loupežná přepadení v okolí Navadvípu nebyla ničím neobvyklým. Zdržení však mohlo mít i jiné příčiny. Když se při koupi pozemku jednalo o velkou sumu penĕz, soud nĕkdy vyžadoval, aby byla úřednĕ zapsaná hodnota a sériové číslo každé bankovky. Anebo mohlo dojít k nĕjaké nehodĕ na železnici.
Vtom Prabhupáda zaslechl na schodech kroky. Kdosi otevřel venkovní dveře a kráčel po verandĕ přímo za stĕnou pokoje. Ozvalo se tiché zaťukání.
„Ano, kdo je tam?“
Do dveří vstoupil Tamál Krišna a poklonil se před Šrílou Prabhupádou až k zemi.
„Tak co, jaké neseš zprávy?“ dychtivĕ se zeptal Prabhupáda.
Tamál Krišna vítĕzoslavnĕ vzhlédl a zvolal: „Pozemek je váš!“
Prabhupáda si úlevou oddychl. „Výbornĕ. Teď si bĕž odpočinout.“
Londýn, srpen 1971
Šríla Prabhupáda požádal indického konzula v Británii, aby jménem ISKCONu pozval na nadcházející obřad pokládání základního kamene v Májápuru předsedkyni vlády Indíru Gándhíovou. K účasti na slavnosti vyzval také všechny své tajemníky GBC a řekl oddaným, aby pozvali co nejvíce významných občanů Kalkaty. Svým žákům do Indie napsal, že pokud se jim nepodaří získat souhlas od Indíry Gándhíové, mĕli by alespoň zajistit účast bengálského guvernéra, Šrí S. S. Dhávana.
Mezitím se setkal v Londýnĕ s nĕkolika svými žáky, kteří mĕli zkušenosti s architekturou a projektováním, a vyzval je, aby načrtli plány pro májápurský projekt. Nara-nárájan osvĕdčil své schopnosti již tím, že navrhoval vozy pro Ratha-játru a interiéry chrámů, Rančor byl vystudovaný architekt a Bhavánanda pracoval v minulosti jako profesionální projektant. Základní představu budov májápurského chrámu nicménĕ navrhl Prabhupáda osobnĕ a teprve potom vyzval svoji tříčlennou komisi, aby zhotovila náčrtky a architektonický model. Sám se okamžitĕ pustil do shromažďování finančních prostředků a začal zajišťovat v Indii podporu nutnou pro uskutečnĕní výstavby. Oddaným začínalo být zřejmé, že před tak grandiózním projektem ISKCON ještĕ nestál.
Při obvyklých ranních procházkách po Russell Square ukazoval Prabhupáda na jednotlivé budovy a vyptával se, jak jsou vysoké. Nakonec jednou ráno ohlásil, že hlavní chrám v Májápuru bude vysoký přes sto metrů! Dodal ale, že monzunové záplavy a pískové podloží budou dĕlat značné problémy, a budova bude muset stát na zvláštních základech, podobných plovoucímu voru. Stavební inženýr to pozdĕji potvrdil.
Práce mĕly podle Prabhupádova plánu začít výstavbou velkého čtyřpatrového domu pro hosty. Projekt sice přímo nekopíroval žádný architektonický styl, nejvíce se však podobal typické architektuře staveb v Rádžastánu. Prabhupáda si přál, aby nová budova byla ladĕna do růžovocihlové barvy, mĕla co nejvíce oblouků a na každém poschodí kromĕ přízemí mramorovou verandu. Smĕřovat mĕla z východu na západ, tak, aby nad ní slunce přecházelo podél a neopíralo se přímo do rozlehlého průčelí a dům pro hosty v létĕ ochlazovaly jižní vánky. Budova mĕla být vybavena elektrickými vĕtráky a osvĕtlením, moderními toaletami a sprchami, přičemž samotné pokoje mĕly být pohodlnĕ zařízené, prostorné a dobře vĕtrané.
Prabhupáda si přál, aby dům pro hosty byl postaven co nejrychleji; pak mĕla následovat výstavba dalších budov. Plánoval obytnou budovu pro pĕt set oddaných, s velkou jídelnou pro nĕkolik tisíc lidí, kuchyňský komplex a také góšalu, chlév pro krávy, které se budou pást v okolí. Časem mĕl ISKCON přikoupit přilehlé pozemky a založit zde park s kvĕtinovými zahradami, stromy a keři, fontánami, cestičkami a altánky.
Hlavní budova, kolosální Čandródaja Mandir, mĕla být alespoň sto metrů vysoká a náklady na její výstavbu se odhadovaly na desítky miliónů dolarů. Prabhupádův plán ohromil architekty i oddané; působil ještĕ velkolepĕji než budova Kapitolu ve Spojených státech nebo katedrála svatého Petra v Římĕ. V hlavním dómu mĕl být umístĕn trojrozmĕrný model vesmíru. Jeho provedení mĕlo vycházet z védského popisu vesmíru a kromĕ hmotného vesmíru mĕlo znázorňovat i vesmír duchovní.
Při vstupu do hlavní haly uvidí návštĕvník nad hlavou planety rozmístĕné podle popisu ve Šrímad-Bhágavatamu, počínaje pekelnými planetami, přes střední planety, mezi které patří i Zemĕ, až po nebeské planety polobohů a Brahmalóku, nejvyšší planetu hmotného svĕta. Nad Brahmalókou bude moci návštĕvník shlédnout sídlo Pána Šivy a nad ním duchovní nebe neboli brahmadžjóti. V duchovní záři brahmadžjóti se budou vznášet planety zvané Vaikunthy vyzařující vlastní svĕtlo, na kterých sídlí vĕčnĕ osvobozené duše. Nejvýše ze všech bude svrchovaná planeta Krišnalóka, kde se Pán ve své původní vĕčné podobĕ tĕší ze svých zábav se svými nejdůvĕrnĕjšími oddanými.
Chrám bude rovnĕž skrývat miniaturní palác, v nĕmž budou sídlit Božstva Rádhy a Krišny obklopená hedvábím a zlatými a stříbrnými pilíři, zdobenými drahými kameny. Májápurský Čandródaja Mandir a mĕsto Májápur se mĕly stát hlavním svĕtovým sídlem ISKCONu.
Ale proč stavĕt takový architektonický zázrak v tak odlehlé části svĕta? V odpovĕď na tuto otázku Prabhupáda vysvĕtlil, že Májápur ve skutečnosti žádné odlehlé místo není; jeví se tak pouze ze svĕtského pohledu. Svĕtskému zraku to, co je středem, připadá vzdálené. Duše a příští život se zdají být příliš vzdálené, zatímco tĕlo a bezprostřední uspokojení smyslů se jeví jako střed zájmu. Vybudováním chrámu Lidského porozumĕní v Májápuru chtĕl Šríla Prabhupáda zamĕřit pozornost hmotného svĕta zpĕt ke skutečnému středu dĕní.
Okouzlující krása májápurského projektu ISKCONu umožní každému upřímnému návštĕvníkovi pochopit, že duchovní svĕt se ve skutečnosti nalézá zde. Oddaní žijící v Májápuru budou stále pohrouženi do zpívání Hare Krišna a rozhovorů o filosofii vĕdomí Krišny, takže budou moci přesvĕdčit každého inteligentního návštĕvníka, že učení Pána Čaitanji Maháprabhua představuje nejvyšší pravdu. Svými výklady filosofie Absolutní Pravdy přiblíží návštĕvníkům skutečnou duchovní pravdu, která stojí nad sektářskými náboženskými dogmaty. Navíc nepřetržitĕ probíhající kírtan Hare Krišna a blaženost oddaných, zapojených do nejrůznĕjších služeb Pánu Krišnovi, budou dokladem toho, že bhakti-jóga je nejjednodušší a nejpřímĕjší způsob meditace o Nejvyšší Osobnosti Božství. Při pobytu v Májápuru se bude moci návštĕvník rychle stát oddaným Pána a začít zpívat a tančit v extázi.
Projekt Šríly Prabhupády byl názornou ukázkou toho, jak by svĕt mohl být zduchovnĕn spojením hmotných vĕcí s Nejvyšší Osobností Božství, Krišnou, prostřednictvím bhakti-jógy. A proč by nemĕly takové duchovní počiny předčit úspĕchy materialistů?
Po návratu do Indie se Šríla Prabhupáda vydal se svými žáky na kazatelskou cestu. Po úspĕšném desetidenním pandálovém festivalu v Novém Dillí, který navštívily statisíce lidí, se rozhodl, že vezme své žáky na krátký výlet do Vrindávanu. Na kazatelských cestách již se svými žáky navštívil taková památná místa jako Amritsar, Surat, Indaur, Górakhpur, Illáhábád a Váránasí, avšak Vrindávan nikdy. Teď, když se sjelo do Dillí na festival tolik žáků, považoval to za vhodnou příležitost, aby se do blízkého Vrindávanu vypravili.
Po příjezdu pan G. L. Saraf ubytoval Prabhupádu, jeho tajemníky a ženy ze sankírtanové skupiny ve svém domĕ, Saraf Bhavanu. Zbývající oddaní byli ubytováni v blízké dharmašále.
Prabhupáda nepřijel do Vrindávanu jen na poutní cestu; chtĕl zde koupit pozemek pro ISKCON. O nĕjaké místo pro své žáky se zajímal již v roce 1967, když sem přijel z Ameriky na zotavenou. Pokusil se tehdy založit Americký dům, centrum, kde by jeho žáci mohli žít v ideálním prostředí Vrindávanu, učit se kultuře spojené s vĕdomím Krišny a stát se nakonec sami putujícími kazateli. Avšak po dvou mĕsících opustil Vrindávan, aniž by svitla alespoň nĕjaká možnost, jak Americký dům vybudovat.
Tentokrát však přijíždĕl do Vrindávanu jako jeho slavný vyslanec, který se zasloužil o šíření slávy Rádhy a Krišny i Vrindávanu na Západĕ. Putování Prabhupády a jeho žáků od mĕsta k mĕstu, kírtany, přednášky ze Šrímad-Bhágavatamu a vyprávĕní o úspĕchu hnutí pro vĕdomí Krišny na Západĕ, to vše mĕlo širokou odezvu v indickém tisku. Když tedy Prabhupáda přijel se svými čtyřiceti žáky, pořádalo celé mĕsto na jeho počest oslavy.
Pozemek pro budoucí Americký dům ležel na okraji Vrindávanu, v Raman-réti. Prabhupádovi neušlo, že sousedí s rušnou Čhatíkará Road, hlavní vrindávanskou dopravní tepnou, výpadovkou na Ágru a Tádž Mahal, a zároveň s vrindávanskou parikramovou cestou, po které každým rokem prošly milióny poutníků obcházejících vrindávanské chrámy a posvátná místa.
Vĕtšinu území Raman-réti, což doslova znamená „okouzlující písčiny“, pokrýval les, pak zde stálo nĕkolik ášramů a zbytek tvořila neobdĕlaná pole. Raman-réti, oslavované jako oblíbené místo Krišnových zábav, kde si Krišna se svým bratrem Balarámem a Jejich přáteli, pasáčky krav, hrávali před pĕti tisíci lety, oplývalo transcendentální láskou k Bohu, která ostatnĕ tvoří zvláštní atmosféru celého Vrindávanu.
Představitelé správy mĕsta sice příležitostnĕ navrhovali, že mĕsto by mohlo nĕjaký pozemek ISKCONu darovat, ale Prabhupáda bral vážnĕji nabídku pana S. Pan S. vysvĕtloval, že ho o pozemek žádali již jiní sádhuové, ale že ještĕ s manželkou váhají. Rádi by pozemek darovali skupinĕ, která by dokázala postavit chrám Rádhy a Krišny co nejrychleji. Když Prabhupáda ujistil pana S., že to je v jeho možnostech, pan S. se zapřisáhl, že pozemek daruje jemu.
Podobné nabídky dostával Prabhupáda již dříve, ale vĕtšinou se ukázalo, že se jedná o plané sliby. Tentokrát však nabídku považoval za seriózní a povĕřil nĕkolik žáků, aby zůstali ve Vrindávanu a uzavřeli s panem S. smlouvu.
Od roku 1965 až do roku 1970 se Šríla Prabhupáda soustředil hlavnĕ na zavedení hnutí Hare Krišna v Americe. Plánoval, že pokud se Američané obrátí k vĕdomí Krišny, bude je celý svĕt následovat. Anglicky hovořícím lidem začal kázat již v Indii, avšak za témĕř šedesát let svého osamĕlého snažení se přesvĕdčil, že Indové jsou příliš zaujati politikou a nejsou si vĕdomi svého duchovního dĕdictví nebo jsou příliš zdeptáni bídou, než aby mohli vĕdomí Krišny vážnĕ přijmout. Proto neuspĕl.
Ve Spojených státech se však úspĕch dostavil. Ukázalo se, že Amerika je nejlepším polem pro šíření vĕdomí Krišny. Přesto Prabhupáda shledával Západ nekulturním a necivilizovaným. Často říkával, že pokud nĕkde zůstaly nĕjaké stopy po civilizaci, pak je to v Indii, srdci védské kultury.
Po roce 1970 dal Prabhupáda svými četnými kazatelskými cestami najevo, že zamýšlí rozšířit hnutí pro vĕdomí Krišny nejen ve Spojených státech, ale po celém svĕtĕ – a zvláštĕ v Indii. I když považoval kazatelské působení ve Spojených státech a v Indii za stejnĕ důležité, v Americe byla jeho mise úspĕšná i bez jeho trvalého, přímého vedení; jeho žáci dokázali pokračovat v tom, co zahájil.
Ale v Indii nemohl nechat řízení ISKCONu na svých žácích. Často byl svĕdkem toho, jak snadno je dokáží Indové podvést. Říkal, že polovina práce ISKCONu v Indii přišla nazmar jen proto, že se jeho žáci nechali ošidit. Kdyby sami organizovali pandálový program, mohlo se stát, že by nakonec zaplatili nĕkolikrát víc, než bylo bĕžné. ISKCON v Indii se mohl rozvíjet pouze pod přímým Prabhupádovým vedením.
V období po roce 1970 cestoval Prabhupáda s malou skupinou amerických žáků po Indii jako příkladný sannjásí, a pro ISKCON tak otevíral nové pole působnosti. Nyní chtĕl v Indii postavit velké chrámy, především tři: ve Vrindávanu, v Májápuru a v Bombaji. Ve Vrindávanu se pokoušel založit pro své žáky Americký dům již v roce 1967. Májápur byl zvláštĕ důležitý jako místo, kde se narodil Pán Čaitanja; a Bombaj byla významným mĕstem, „vstupní bránou“ Indie. Stejnĕ jako u vĕtšiny Prabhupádových velkých plánů ani jeho nejbližší žáci nedokázali plnĕ pochopit šíři jeho vize. Avšak Prabhupáda vĕdĕl, co chce, a vĕdĕl, že všechny jeho plány závisí na Krišnovi. Postupnĕ začal své plány vyjevovat.
Bombaj, listopad 1971
V Bombaji bydleli oddaní již přes rok v samotném srdci mĕsta, na adrese Akáš Ganga, ve dvou bytech v sedmém poschodí. Avšak Prabhupáda s tím spokojený nebyl. Chtĕl získat v Bombaji pozemek, postavit na nĕm chrám a odtud hnutí dále šířit. Jeho rozhodnutí bylo pevné. Místo obvyklých ranních procházek teď podnikal dlouhé vyjížďky autem, aby si prohlédl různé části mĕsta.
Protože mnoho celoživotních členů ISKCONu žilo v aristokratické čtvrti Malabar Hill, Prabhupádovi žáci se domnívali, že dobré místo pro chrám by bylo právĕ tam. Nĕkolikrát se Prabhupáda nechal vyvézt na nejvyšší místo tohoto kopce, obcházel různé nemovitosti a zvažoval, zda by se nĕkteré velké budovy nehodily za chrám. Z různých důvodů se však všechny tyto možnosti ukázaly jako nepřijatelné.
V listopadu se ale objevil pan N. a nabídl ISKCONu na prodej dva hektary půdy v Džuhu, témĕř na samém pobřeží Arabského moře. Když se Šríla Prabhupáda přijel na pozemek podívat, vzpomnĕl si ihned, že o nĕm uvažoval již před lety. V srpnu roku 1965, tĕsnĕ před svým odjezdem do Ameriky, bydlel nĕkolik týdnů v domovní kolonii lodní společnosti Scindia. Po večerech chodíval do Džuhu, do domu majitelky paroplavební společnosti Scindia, paní Sumatí Mórárdžíové, aby jí a jejím hostům přednášel ze Šrímad-Bhágavatamu. Nĕkolikrát prošel přímo kolem pozemku, který nyní nabízel pan N., a přemýšlel o tom, jak vhodné by to bylo místo pro ášram a chrám Rádhy a Krišny. Přestože se tehdy soustředil na svůj odjezd z Indie, pozemek v Džuhu ho zaujal. Nyní se opĕt ocitl v Džuhu a znovu uvažoval o stejném pozemku, kterého si všiml před lety. Vidĕl v tom Krišnovo znamení.
Pozemek byl zarostlý bujnými travinami a keři a všude rostla spousta kokosových palem. V zadní části stálo nĕkolik obytných domů. Pozemek hraničil s Džuhu Road, hlavní dopravní tepnou do Bombaje, vzdálené jižnĕ asi čtyřicet kilometrů. Nĕkolik minut chůze od pozemku ležela pak rozlehlá pláž táhnoucí se podél Arabského moře.
Místo bylo příhodné – panoval zde klid a přesto bylo snadno přístupné. Blízkou pláž lemovalo nĕkolik pĕtihvĕzdičkových hotelů a kolem začínala výstavba dalších hotelů a obytných domů. Při procházce po pláži se myšlenka na zakoupení pozemku zalíbila Prabhupádovi ještĕ více. Bohatí lidé zde mĕli letní sídla a přes víkend se sem jezdily koupat tisíce Bombajanů. Každé ráno se také stovky obyvatel Džuhu vydávaly na pláž na ranní procházky před odjezdem do práce. Přestože na pláži bylo stále živo, zůstávala čistá. Mírné vlny a široký výhled na moře jí dodávaly zvláštní půvab. Bylo to ideální místo nejen pro hotely, ale i pro středisko vĕdomí Krišny.
Prabhupáda se rozhodl pro pozemek v Džuhu, a přestože mu jeho žáci dál předvádĕli různé domy na Malabar Hill, svůj názor nezmĕnil. Oddaní chtĕli to, co chtĕl on, ale nadchnout se pro pozemek, který byl tak daleko od mĕsta, pro místo, kde chybĕlo ubytování a prostory pro chrám, to bylo tĕžké.
Pan N., majitel tohoto dvouhektarového pozemku, působil přátelsky a upřímnĕ a stanovil přijatelnou cenu. Nicménĕ podobné obchody jsou vždy spojeny s určitým rizikem, a v tomto případĕ mĕl Prabhupáda navíc konkrétní důvody nutící k opatrnosti. Přes svého právníka se dozvĕdĕl, že pan N. již jednou uzavřel dohodu o prodeji pozemku v Džuhu společnosti C., ale pak od smlouvy ustoupil. Společnost C. potom pana N. zažalovala pro porušení dohody. Pokud by vrchní soud v Bombaji rozhodl ve prospĕch společnosti C., pozemek by připadl jí. Když se Prabhupádův tajemník na tuto komplikaci zeptal pana N., ten ho ujistil, že společnost C. proces vyhrát nemůže, avšak v každém případĕ může ISKCON pozdržet část splátek do doby, než bude projednávaný případ se společností C. vyřízen.
Pan N. byl v Bombaji hodnĕ známou osobností. V minulosti zastával funkci bombajského šerifa (čestný soudní úřad) a nyní byl vydavatelem jednoho z nejrozšířenĕjších anglických deníků v Bombaji. Byl vlivný a zámožný, vlastnil nĕkolik pozemků v Džuhu a Bombaji — prostĕ človĕk, se kterým není radno se dostávat do sporu. Za takových okolností vyžadovala koupĕ pozemku v Džuhu odvahu.
Na konci prosince se Prabhupáda setkal s panem a paní N. – otevřenĕ pozemek v Džuhu chválil, ale připouštĕl, že nemá příliš mnoho penĕz. Zdálo se nicménĕ, že panu N. je Prabhupáda sympatický. Prohlásil, že mu chce pozemek prodat, a bez průtahů se jim podařilo uzavřít ústní dohodu.
Shodli se na záloze 200 000 rupií; po jejím zaplacení bude vlastnictví pozemku okamžitĕ převedeno na ISKCON. Zbývající částku 1 400 000 rupií vyrovná ISKCON v pravidelných splátkách. Prabhupáda dále navrhl, aby záloha byla splacena nejprve částkou 50 000 rupií a pozdĕji dalšími 50 000, čímž získá ISKCON právo se na pozemek nastĕhovat. Po zaplacení zbývajících 100 000 rupií bude záloha splacena kompletnĕ a pan N. jim předá smlouvu o převodu pozemku. Pan N. s tímto návrhem souhlasil.
Podobné obchodní operace Šríla Prabhupáda zvažoval vždy velice opatrnĕ. Říkal, že když obchodník tvrdí: „Pane, kvůli vám nechci na té vĕci nic vydĕlat,“ je zřejmé, že lže. Proto Prabhupáda před lety nedůvĕřoval jednomu dravému realitnímu podnikateli, který se ještĕ v začátcích hnutí Hare Krišna v New Yorku tvářil jako příznivec oddaných. I přes Prabhupádova varování se přesto dotyčnému „žralokovi“ tehdy podařilo oddané podvést. Nyní mĕl také jisté podezření. Rozhodl se však pozemek v Džuhu získat a nezbývalo, než přijmout riziko, které se s tím pojí.
Zatímco oddaní po celém svĕtĕ byli zprávou o Prabhupádovĕ plánu na výstavbu střediska v Bombaji potĕšeni, oddaní v Bombaji to prožívali se smíšenými pocity. Představa chrámu, vyrůstajícího na pozemku podobném spíše džungli, byla ponĕkud obtížná. Stejnĕ tak nebylo snadné představit si pĕtihvĕzdičkový hotel ISKCONu, o kterém Prabhupáda mluvil. Obytné budovy na zadní části pozemku byly plnĕ obydlené a podle indických zákonů nebylo možné nájemníky vystĕhovat. Pokud by se oddaní chtĕli na pozemek nastĕhovat, museli by tam postavit nejen provizorní ubytovnu, ale možná i provizorní chrám v prostředí, které bylo zamořené komáry a hemžilo se krysami. Džuhu byl malý, témĕř izolovaný okrsek, kde nežili žádní zámožní příznivci ISKCONu. I když Prabhupáda (stejnĕ jako spekulanti s pozemky) předpovídal, že se Džuhu bude rozrůstat, v současnosti to byla pouze vesnice se dvĕma tisíci obyvatel. Představa bydlení v Džuhu se drasticky lišila od pohodlí budovy Akáš Ganga v centru Bombaje.
Tamál Krišna to vysvĕtlil Prabhupádovi takto: „My jsme lidi ze Západu a takhle žít neumíme. Potřebujeme kliky na dveřích a tekoucí vodu.“
„Vy se nechcete očistit?“ odpovĕdĕl mu Prabhupáda.
Když se oddaní v Bombaji o této odpovĕdi dozvĕdĕli, pronikla otázka „Vy se nechcete očistit?“ hluboko do jejich srdcí. Pochopili, že Prabhupáda je žádá, aby se podrobili vĕtšímu odříkání, a že je to pro jejich konečné dobro. Přestali pohlížet na stĕhování do Džuhu jako na dřinu, ale přijali to jako vážnou duchovní výzvu. Jejich duchovní učitel považoval práci na pozemku v Džuhu za důležitou. Bylo to nĕco vĕtšího a mnohem úžasnĕjšího, než si dosud dokázali uvĕdomit.
Ačkoliv Prabhupáda rozhodoval o všem, co se týkalo organizování hnutí, chtĕl, aby v takových praktických záležitostech přejímali zodpovĕdnost tajemníci GBC. Považoval za lepší využít svoji energii na psaní a překládání knih. „Když budete vy v GBC dĕlat všechno správnĕ,“ řekl svému tajemníkovi Šjámasundarovi, „nebudu si s tím muset lámat hlavu a budu moci svůj čas plnĕ využít na psaní dalších knih. Mohu vám dát Védy, Upanišady, Purány, Mahábháratu, Rámájanu – spoustu dalších knih. Také Gósvámí v naší duchovní posloupnosti napsali mnoho textů o oddané službĕ. Administrativní práce zabírají příliš mnoho času. Mohl bych diskutovat filosofii, ale místo toho si musím ve dne v noci lámat hlavu s nĕjakými bĕžnými problémy. A kvůli tomu zanedbávám svoji skutečnou práci.“
Kromĕ přímého řízení indických projektů odpovídal Prabhupáda dennĕ až na tucet dopisů od oddaných z celého svĕta. „Proč mi pořád píší a kladou mi tolik otázek?“ ptal se svého tajemníka.
„Oddaní dávají přednost tomu, aby se vás zeptali osobnĕ,“ řekl Šjámasundar, „protože jejich autority z GBC nĕkdy nevĕdí, jak jim správnĕ odpovĕdĕt.“
„Ale vždyť teď už vĕdí všechno,“ odpovĕdĕl Prabhupáda. „Předal jsem vám všechno. Pokud neznají odpovĕď, mohou si ji najít v mých knihách. Já jsem už starý človĕk. Nechte mĕ v klidu pracovat na filosofii. Celý den čtu dopisy, organizuji různé vĕci, celou noc dopisy podepisuji – to není správné. Přeji si, abych se tĕmi záležitostmi již nemusel zabývat. Moji zástupci z GBC mohou nyní všechno obstarat sami.“
Ale nebylo to možné. Jakmile mĕl Prabhupáda pocit, že byl nĕkterý z jeho oddaných podveden, okamžitĕ se do toho aktivnĕ zapojil. A jeho žáci mu dál psali o důležitých obchodních a organizačních rozhodnutích a on sám je od toho neodrazoval. Jeho touha pobývat v ústraní a vĕnovat se výhradnĕ knihám trvala, ale jak se zdálo, bylo to jen nesplnitelné přání, sen. Pokud se mĕl ISKCON rozvíjet, na odchod do ústraní mu mnoho prostoru nezůstávalo.
Májápur, únor 1972
Prabhupáda se rozhodl odložit slavnostní položení základního kamene v Májápuru na Gaura-púrnimu, den zjevení Pána Čaitanji, který v roce 1972 připadal na 29. února. Chtĕl při té příležitosti uspořádat velký festival s pandálem a hostinou podávanou zdarma pro všechny návštĕvníky, festival, na který by se sjeli i jeho žáci z celého svĕta.
Velmi si přeji uspořádat tento obřad právĕ v letošním roce za přítomnosti všech mých studentů… Je to velice důležitý den a bude to významná služba Šrílovi Bhaktivinódovi Thákurovi a jeho synovi Šrílovi Bhaktisiddhántovi Sarasvatímu Thákurovi. Zařiďte, prosím, vše potřebné.
Když Prabhupáda obhlížel ubytovací podmínky pro oddané, zjistil, že mají dva prostorné bílé stany – jeden pro muže a druhý pro ženy – uvnitř osvĕtlené zářivkami. Uprostřed tábora stál velký pandálový stan, zatímco malý stan vzadu sloužil jako kuchyň. Celé toto malé sídlištĕ bylo obklopené zavlažovanými rýžovými poli. Půda zde byla proto mírnĕ vlhká a společnĕ s okolními poli byla ideální líhní pro velké komáry, kteří se začínali rojit při západu slunce. Životní podmínky byly primitivní, ale valnou část zdejší skupiny oddaných tvořili Prabhupádovi žáci, kteří s ním předtím cestovali rok a půl po Indii a přebývali ve špinavých dharmašálách nebo studených stanech. Oddaní nepřišli do Májápuru za pohodlím, ale aby sloužili Prabhupádovi. Díky jejich úsilí se jednou budou moci v Májápuru setkávat zástupy oddaných v pohodlných a prostorných budovách, které Prabhupáda plánoval.
Prabhupáda si byl dobře vĕdom, že jeho žáci ze Západu nejsou na tvrdé životní podmínky v Indii zvyklí, a chtĕl pro nĕ vytvořit prostředí, ve kterém by se cítili pohodlnĕ a mohli se soustředit na duchovní život, aniž by je rozptylovaly nĕjaké vnĕjší potíže.
Pro Prabhupádu byla přichystána prostá bengálská chýše s došky a hlinĕnou podlahou, která mohla mĕřit dobrých dvacet metrů čtverečních. Byla zde jedna hlavní místnost a pokojík pro služebníky, oddĕlený tenkou příčkou. Průčelí tvořila malá veranda, zatímco vzadu byla zahrádka, kde mohl Prabhupáda sedávat a nechávat se masírovat. Byla tam i ruční pumpa na koupání a praní prádla. Když se oddaní omlouvali, že nabízejí Prabhupádovi takové skromné sídlo, odpovĕdĕl, že se mu přirozená jednoduchost líbí. „I kdybyste mi postavili ten nejvĕtší palác,“ řekl, „stejnĕ bych radĕji bydlel tady.“
Zatímco sám žil v Májápuru tak prostĕ, hovořil často o velkolepém projektu, který se mĕl teprve uskutečnit. Ačkoliv Božstva Rádhy a Mádhavy byla zatím instalována ve stanu, již mluvil o mramorovém paláci. Hovořil také o prvotřídním ubytování pro hosty a oddané, přestože zatím toho mohl nabídnout jen velmi málo. Žil prostĕ a šťastnĕ ve své doškové chýši a v kruhu oddaných rozvíjel své plány. Na jeho žádost postavili oddaní malý model první plánované velké budovy a vyhotovili náčrtky chrámu Lidského porozumĕní. Prabhupáda vysvĕtloval, že chce postavit mĕsto s oddĕlenými čtvrtĕmi pro každou ze čtyř tříd podle varnášramského uspořádání společnosti.
Zlatým hřebem festivalu na Gaura-púrnimu byly čtyřiadvacetihodinové kírtany vedené skupinami oddaných, jež se střídaly po dvou hodinách. Další, nejpočetnĕjší skupina oddaných pořádala každé ráno kírtanový průvod k různým posvátným místům Navadvípu: cílem byl nímový strom, pod kterým se narodil Pán Čaitanja; dále dům Šríváse Áčárji, kde Pán Čaitanja a Jeho společníci provádĕli noční kírtany; místo, kde se Kazi pokusil zastavit sankírtan Pána Čaitanji, či sídlo Bhaktivinóda Thákura. (Prabhupáda vyprávĕl oddaným, že Bhaktivinód Thákur často stával před svým domem a hledĕl přes řeku Džalangí k místům, kde mĕli nyní svůj pozemek.)
V průbĕhu dne a zvláštĕ po večerech se oddaní shromažďovali na jevišti v oranžovĕ pruhovaném pandálu, v jehož středu stála uvnitř tradičního bengálského simhásanu zhotoveného z vysokých sloupků vyřezávaných z banánovníku a pokrytého barevnými fóliemi a kvĕtinovými girlandami Božstva Rádhá-Mádhava. Prabhupáda povĕřil své žáky, aby sami vedli vĕtšinu veřejných přednášek, přičemž hlavním řečníkem byl Ačjutánanda Svámí, který přednášel v bengálštinĕ.
Nepřetržitĕ sem proudily zástupy lidí a oddaní jim rozdávali bengálské, anglické a hindské edice časopisu Back to Godhead. Večer promítali oddaní diapozitivy nebo film. Prabhupáda ze svého okna velmi rád sledoval rozdávání prasádam. Stovky vesničanů v dlouhých řadách jedly kičrí z kulatých talířů z banánových listů. „Nikdy s tím nepřestávejte,“ pravil svým žákům. „Stále rozdávejte prasádam.“
I když oddaní nemĕli žádnou vlastní budovu, Prabhupádovo kázání v Májápuru bylo významné. Sousední mathy sice rovnĕž slavily Gaura-púrnimu, ale vĕtšinou tak, že hostily kalkatské vdovy, které si zaplatily nĕkolikadenní pobyt v chrámu, aby mohly navštívit posvátná místa Navadvípu. Zato Prabhupádův pandálový program byl nesmírnĕ živý a přitahoval proto nejvíce návštĕvníků. Rodištĕ Pána Čaitanji Maháprabhua nemá význam bez kázání, říkal Prabhupáda. Kromĕ období oslav Májápur témĕř nikdo nenavštĕvoval.
„Co je důležitĕjší,“ ptal se Prabhupáda, „rodištĕ Pána Čaitanji nebo Jeho činnosti? Jistĕ, že Jeho činnosti, Jeho karma. Jeho činnosti jsou důležitĕjší než Jeho džanma neboli místo zrození.“ Činnosti Pána Čaitanji spočívaly ve zpívání Hare Krišna a rozdávání lásky k Bohu všem lidem. A to by mĕli dĕlat i oddaní v Májápuru.
V den Gaura-púrnimy přijelo i deset Prabhupádových duchovních bratrů, sannjásínů, aby se společnĕ s Prabhupádovými žáky a stovkami návštĕvníků zúčastnili slavnostního obřadu položení základního kamene. Prabhupáda přijal své duchovní bratry laskavĕ a přátelsky. Byl potĕšen tím, že společnĕ zasednou, aby zasvĕtili hlavní svĕtové středisko Mezinárodní společnosti pro vĕdomí Krišny.
Prabhupáda, který sedĕl na podušce vedle obĕtního místa a odříkával džapu s růžencem v ruce, nejprve zasvĕtil šest bengálských oddaných a od jednoho amerického žáka přijal slib sannjásína. Potom promluvili Prabhupádovi duchovní bratři, přičemž každý z nich ocenil jeho práci na Západĕ.
Závĕrem se všichni shromáždili kolem jámy hluboké témĕř pĕt metrů a široké dva metry. Vedle byly připraveny všechny obĕtiny, které se podle písem mĕly do jámy vložit: pĕt druhů kvĕtin, pĕt druhů obilí, pĕt druhů listů, pĕt různých kovů, pĕt druhů nektaru, pĕt různých barev, pĕt druhů ovoce a pĕt druhů šperků. Prabhupádův duchovní bratr Purí Mahárádž sestoupil po žebříku do jámy, aby tam do nádoby umístil kokosové a banánové listy a společnĕ s kvĕtinami ji položil na oltář z cihel.
Pak vstoupil do jámy Prabhupáda, v rukou skříňku se zlatým múrti Ananty Šéši s rubínovýma očima. Ráno před obřadem ukázal múrti ve své chýši nĕkolika svým nejbližším žákům. „Toto je Pán Ananta,“ pravil, „had, na kterém odpočívá Pán Višnu. Bude nést chrám na své hlavĕ.“ Teď umístil Anantu Šéšu na cihlový oltář a vyšplhal po žebříku zpátky nahoru. Radostnĕ vyzval přítomné k obĕti – každý vhodil do jámy kvĕtiny a peníze a nĕkolik hrstí hlíny.
Po skončení pĕtidenního festivalu odjel Prabhupáda z Májápuru do Vrindávanu, kde zamýšlel položit další základní kámen. V Májápuru zatím žádné práce zahájeny nebyly a Prabhupáda naléhal na své žáky v Indii, aby pokračovali ve shánĕní nezbytných finančních prostředků.
V Májápuru plánujeme velkolepou stavbu, a jestliže všichni přispĕjete k její realizaci, nebude tomuto dílu ve svĕtĕ rovno. Bude to svĕtové středisko pro výuku duchovního života, do kterého budou jezdit studenti z celého svĕta. Postavíme se tak zásadním způsobem proti snahám ateistických a komunistických darebných filosofů. Musíme na sebe vzít zodpovĕdnost za tento velký úkol a ani na chvilku nesmíme zapomínat na ISKCON. To vám všem kladu na srdce.
K provedení převodu pozemku v Raman-réti se Prabhupáda sešel s panem S. u mĕstského soudu v Mathuře. Za přítomnosti právníků vybavili potřebné formality. Získání příhodného pozemku ve Vrindávanu považoval Prabhupáda za Krišnovu milost. V dopisech tajemníkům GBC v Americe své zástupce žádal, aby poslali co nejvíce mužů, kteří by mohli pomoci s novým projektem. Mĕl zde v úmyslu „vystavĕt v zastoupení Gósvámích Rúpy a Džívy vynikající středisko, které obnoví duchovní život ve Vrindávanu“.
Jednoho ze svých indických žáků, Kšíródakašájího, povĕřil úkolem zajistit přípravu „obrovského množství prasádam“ pro hostinu, „na kterou musí být pozváni všichni obyvatelé Vrindávanu“. O dva dny pozdĕji vykonal za přítomnosti stovky lidí v Raman-réti obřad položení základního kamene. Opĕt sestoupil do obřadní jámy a umístil tam Božstvo Ananty Šéši, na jehož hlavĕ bude chrám spočívat.
Avšak téže noci vtrhli na pozemek neznámí vandalové. Jak pozdĕji vyšlo najevo, stála za přepadením jedna postarší vdova, která v okolí požívala povĕsti svaté ženy a nesmírnĕ se rozhořčila, že pan S. nedaroval pozemek jí, i když ho o to nĕkolikrát žádala. V noci tedy poslala najaté násilníky, „gundy“, aby rozmetali cihlové základy obřadního základního kamene a znesvĕtili jámu, která byla předcházejícího dne naplnĕna kvĕtinami a posvátnými předmĕty. Gundové jámu odkryli, naházeli do ní odpadky a odstranili nápis „Posted“, oznamující, že pozemek má nového majitele.
Zpráva o nočním útoku na pozemek zastihla Prabhupádu v jeho pokoji v chrámu Rádhy a Dámódara. Rozhnĕval se a ihned řekl svým žákům, aby zašli na policii a ukázali tam smlouvu o převodu pozemku. Druhou noc hlídalo pozemek nĕkolik policistů, a když najatí gundové opĕt přišli, varovali je, že pokud budou pokračovat ve výtržnostech, budou zatčeni. Tím celá záležitost skončila.
Prabhupáda již dříve nĕkolikrát oddané upozorňoval, že jakmile se človĕk stane oddaným, získá mnoho nepřátel. Výtržnost Prabhupádu navíc utvrdila v přesvĕdčení, že po převzetí pozemku by mĕl ISKCON co nejrychleji zahájit stavbu chrámu. Oddaní by mĕli alespoň ohradit pozemek plotem, postavit malé chatky, nastĕhovat se tam a zahájit přípravné práce.
Tédžas: Když nám Prabhupáda řekl: „Tady bude stát chrám Krišny a Balaráma,“ nedokázali jsme si to představit. Všem nám to připadalo jako vzdálená budoucnost. Raman-réti byl v té dobĕ naprostý zapadákov. Nikdo tam nebydlel. Bylo úplnĕ odříznuté od svĕta, což vyhovovalo spoustĕ podivných existencí. Mysleli jsme si, že pokud postavíme chrám tady, nikdo sem nikdy nepřijde. Ale Prabhupáda řekl: „Všichni půjdou tam, kde je Krišna.“
O novĕ získaném pozemku ve Vrindávanu napsal Prabhupádův tajemník Šjámasundar v dopise jednomu ze svých duchovních bratrů:
Dnes ráno před snídaní Prabhupáda smluvnĕ potvrdil převod darovaného pozemku v Raman-réti, kde si Krišna kdysi hrál v lesích se svými přáteli. Pozemek je velký zhruba 4 000 metrů čtverečních a je vzdálený asi dvacet minut chůze od chrámu Rádhá-Dámódara. Prabhupáda ho okamžitĕ vymĕřil (šňůrou ze své moskytiéry), domluvil jeho převedení, načrtl plány na jeho využití, navrhl znĕní smlouvy a odjel s ní do Mathury k mĕstskému soudu, kde ji nechal podepsat a potvrdit, a ihned pozemek převzal. Na jeho přání se na tebe obracím s žádostí, abys OKAMŽITĔ POSLAL DO INDIE Z USA NEJMÉNĔ PADESÁT (50) LIDÍ!!! Konečnĕ v Indii máme solidní program – obrovské projekty v Májápuru, Vrindávanu a Bombaji. Pozemky již máme, formality jsou vyřízené – o to všechno se už Prabhupáda postaral. Ale na tak gigantický úkol je nás tady moc málo. Budování tĕchto tří středisek svojí náročností zdaleka převyšuje vše, před čím až dosud naše společnost stála. A vĕř mi, že Prabhupádovi jsou tyto projekty dražší než všechny, o jakých dosud uvažoval.
10. února Prabhupáda odjel z Bombaje a za jeho nepřítomnosti bylo bĕhem mĕsíce řádnĕ splaceno 50 000 rupií. Oddaní se pomalu začali stĕhovat a zpočátku bydleli ve stanech. Ale pro krysy a komáry nemohli nĕkdy ani oka zamhouřit, a když se snažili vymýtit přerostlý plevel, narazili na skládku prázdných lahví od alkoholu a přetékající žumpu. Bez Prabhupády jejich odhodlání sláblo den ode dne.
Naštĕstí se právĕ z Kalkaty vrátil Brahmánanda Svámí, který tam z Prabhupádova povĕření vedl bombajský projekt, a svým nadšením dodal oddaným nové síly. Znovu se pustili do čištĕní pozemku a začali stavĕt pandálový stan. Brahmánanda nikdy předtím nevedl pandálový program, ale objednal firmu, aby postavila nĕkolik čhátájí, chýší z palmových listů, pro oddané a festivalový stan. Před zahájením tĕchto prací bylo nicménĕ nutné, aby oddaní pozemek pečlivĕ vyčistili.
Pan Séthí, soused a celoživotní člen ISKCONu, najal pracovní četu, aby vymýtila plevel a různý porost, pomoc poskytlo i nĕkolik celoživotních členů z Bombaje. Pan N. nabídl, že pošle jednoho ze svých tajemníků, pana Matara, aby řídil najaté dĕlníky při vyklízení pozemku. Oddaní se navíc připravovali na Prabhupádův návrat.
Šrí Šrí Rádhá-Rásavihárí, Božstva Rádhy a Krišny, která původnĕ Prabhupáda instaloval v Bombaji v roce 1971, dorazila na pozemek Hare Krišna v taxíku, na klínĕ nĕkolika oddaných. Nebylo to poprvé, co se stĕhovala, a tentokrát mĕl být Jejich sídlem stan. Když Prabhupáda nařídil, aby byla Božstva převezena do Džuhu okamžitĕ po zaplacení zálohy, nĕkteří oddaní to nemohli pochopit: „Proč by se mĕla Božstva stĕhovat dřív, než pro Nĕ bude všechno správnĕ přichystáno? Nemĕlo by se počkat, dokud nebude postaven chrám?“
„Jakmile budou Božstva uvedena na pozemek,“ vysvĕtlil Prabhupáda, „nikdo Je odtamtud nevystĕhuje.“
I když Prabhupáda vĕdĕl lépe než kdokoliv jiný, že je nutné Božstva Rádhy a Rásavihárího řádnĕ uctívat, nyní kladl v prvé řadĕ důraz na zabezpečení pozemku. Jak jinak Jim bude moci dát královský trůn a chrám, jestliže Ona sama nejprve neuplatní své právo na vlastnictví pozemku tím, že se na nĕj nastĕhují? Příchod Rádhy a Rásavihárího ovšem vyžadoval další úsilí od oddaných, kteří se nyní museli usilovnĕ snažit o to, aby udrželi daný standard: ranní púdžu a v provizorní kuchyni uvařit šestkrát dennĕ jídla k obĕtování. Dokonce i stan Rádhy a Rásavihárího byl provizorní a vlál ve vĕtru.
Šríla Prabhupáda přesto považoval přestĕhování Božstev za nutný, transcendentální taktický krok. Modlil se proto k samotnému Pánovi Krišnovi, aby nepohodlí přijal: „Můj drahý Pane, zůstaň prosím zde a já Ti postavím krásný chrám.“
Než se Prabhupáda vrátil do Bombaje, byla Božstva Rádhy a Rásavihárího instalována na pódium v pandálovém stanu. Návštĕvnost obřadu byla menší, než kdyby se konal v centru Bombaje – bĕhem večera sem zavítalo nanejvýš pĕt set lidí – ale Šríla Prabhupáda byl spokojený. Slavnost se konala na jejich vlastní půdĕ, a to byl jenom začátek.
Nĕkolik dní po příjezdu do Džuhu připravil Prabhupáda další slavnostní obřad převzetí půdy a položení základního kamene. Nebyl to pouze další taktický krok k zajištĕní bezpečnosti pozemku, ale nĕco víc – Prabhupáda chtĕl, aby chrám byl postaven co nejdříve. Bylo zapotřebí, aby se Božstva Rádhy a Rásavihárího přestĕhovala do důstojného útočištĕ. Prabhupáda pro Nĕ chystal chrám s kupolemi vyššími než třicet metrů, kde mĕli Rádhá a Rásavihárí stát spolu se dvĕma dalšími Božstvy, gópími Lalitou a Višákhou, na mramorovém oltáři pod ochranou stříbrného simhásanu z týkového dřeva. Tisíce lidí sem pak budou dennĕ proudit na daršan a na prasádam.
Zatímco činnosti spojené s pořádáním festivalu vrcholily, shromáždili se oddaní jednoho rána, aby provedli s Prabhupádou prostý obřad položení základního kamene. Vykopali hlubokou obřadní jámu a vyložili ji cihlami. Prabhupáda sestoupil dolů a umístil tam Božstvo Šéši. Poté usedl na jednoduché pódium a doprovázel kírtan hrou na mĕdĕný gong. Zatímco z obĕtního ohnĕ stoupal kouř, oddaní jeden po druhém předstupovali a házeli do jámy hlínu, dokud ji celou nezaplnili.
Prabhupáda plánoval další velké svĕtové turné, tentokrát smĕrem na východ – do Austrálie, Japonska, na Havaj, do Spojených států a možná i do Mexika a do Evropy. Do Indie se mĕl vrátit až za půl roku a chtĕl, aby bombajský projekt pokračoval hladce i za jeho nepřítomnosti. Nĕkolik dní před odjezdem se nicménĕ od Brahmánandy Svámího dozvĕdĕl, že kázání v Nairobi za Brahmánandovy nepřítomnosti upadá, a svolil, aby se tedy Brahmánanda vrátil ke svým povinnostem tam.
Tím však znovu vyvstala nutnost ustanovit nového vedoucího pro Bombaj. Tentokrát Prabhupáda vybral Girirádže, mladého brahmačárína, který si vedl velmi úspĕšnĕ při kázání spojeném s náborem celoživotních členů ISKCONu. Odtud se odvíjely i Prabhupádovy úvahy – základem dobrého řízení bylo sbírání příspĕvků a získávání celoživotních členů, a protože v tom se Girirádž osvĕdčil, mĕl pro vedoucí místo ty nejlepší předpoklady, přestože byl mladý a jinak nezkušený. Navíc si již dříve Prabhupáda všiml skromnosti a oddanosti, s jakou Girirádž odhodlanĕ pomáhal při práci na pozemku Hare Krišna.
Bĕhem Prabhupádova pobytu v Bombaji začal navštĕvovat přednášky Hans Kielman, mladý architekt z Holandska. Filosofie vĕdomí Krišny ho zaujala a Prabhupáda ho přesvĕdčil, aby se stal oddaným a pomohl při výstavbĕ komplexu Hare Krišna v Bombaji. Pod Prabhupádovým vedením začal Hans kreslit architektonické návrhy budov.
Prabhupáda sdĕlil Girirádžovi a ostatním oddaným, že na výstavbu bude zapotřebí shromáždit šedesát čtyři lakhů rupií. Oddaní si nedokázali představit, jak by mohli dát dohromady byť jen část z takové sumy, ale Prabhupáda jim poskytl nĕkteré nápady. Vysvĕtlil jim, že mohou získávat podporu vlivných osobností pomocí systému bhent-náma, v rámci kterého si človĕk zakoupí hotelový pokoj k doživotnímu užívání.
Nabízely se i další možnosti, nejprve však bylo zapotřebí získat samotný pozemek. Byli sice formálnĕ jeho vlastníky, ale započetí stavby bylo vázáno získáním smlouvy o převodu. Vzhledem k tomu, že pan N. se s dodáním smlouvy již opozdil, Prabhupáda uložil Girirádžovi, aby přimĕl pana N. k dodržení písemné dohody a bezodkladnému vydání pozemkové smlouvy.
Prabhupáda mĕl výjimečnou schopnost přenášet duchovní vize do fyzické reality, přemĕňovat část hmotného svĕta na duchovní energii takovým způsobem, že duchovní realitu dokázal vnímat i obyčejný človĕk. Právĕ o to se Prabhupáda neustále snažil. Transcendentalisté se často vyhýbají styku s hmotným svĕtem v obavĕ, že by je to mohlo duchovnĕ oslabit. Védské pokyny varují lidi na duchovní cestĕ, aby se stranili penĕz a materialistických lidí. Ale Prabhupáda ve shodĕ se zásadami, které učil Šríla Rúpa Gósvámí, vidĕl, že vše hmotné se dá využít ve službĕ Krišnovi, a tak mohou vĕci znovu nabývat svou duchovní povahu. Při dodržování této zásady může zkušený oddaný zůstávat trvale ve styku s duchovní energií, přestože zdánlivĕ jedná v hmotné sféře. Pro nĕj není nic hmotné.
Ve védských písmech je velký oddaný Nárada Muni označován jako čintámani, zázračný kámen, pro svoji schopnost mĕnit materialistické lidi v oddané. Stejnĕ jako o čintámani se říká, že dokáže přemĕnit železo ve zlato, dokázal Nárada přemĕnit krvelačného lovce v čistého vaišnavu. A tak jako je Nárada za tyto své skutky v minulých dobách oslavován ve Védách, je i Šríla Prabhupáda stejnĕ mocným zázračným kamenem současnosti. Svým přímým přenášením vĕdomí Krišny do praktického života opĕtovnĕ ukazoval, že dokáže přemĕnit materialistu v naprosto nesobeckého oddaného Pána. A nyní, když se mu podařilo získat z tábora máji skupinu oddaných, chtĕl je co nejvíce zapojit do přemĕny hmotného svĕta v živoucí duchovní existenci. Svými transcendentálními, jasnozřivými slovy se pokoušel o promĕnu kamene a lidské energie ve vznešené duchovní chrámy.
Ctižádostiví materialisté nĕkdy kritizují transcendentalisty jako ty, kteří ve svĕtĕ nic nevytvářejí. Prabhupáda z toho mohl být stĕží obvinĕn, neboť byl stále činný. Lidé ho spíše kritizovali, že je kapitalista převlečený za sannjásína. Tato kritika ho však nikdy neodradila – plnil přání předešlých áčárjů. Před svým odjezdem do Ameriky v roce 1965 to dokonce popsal ve svém Šrímad-Bhágavatamu.
Proto všichni mudrci a oddaní Pána doporučují, aby cílem umĕní, vĕdy, filosofie, fyziky, chemie, psychologie a všech ostatních oborů poznání byla pouze a výhradnĕ služba Bohu.
Prabhupáda si přál přemĕnit co nejvĕtší část hmotného svĕta ve svĕt duchovní. Jeho úsilí o vybudování duchovního centra v Džuhu bylo odvážným útokem proti iluzornímu svĕtu máji. Bĕhem nĕkolika mĕsíců zkřížilo jeho plány mnoho komplikací a vyčerpávajících problémů – a další na nĕho ještĕ čekaly, protože bitva teprve začínala.
Šríla Prabhupáda opustil Bombaj a s malou skupinkou oddaných se vydal na kazatelskou cestu kolem svĕta. Navštívil Singapur, Sydney, Melbourne, Auckland, Tokio a Honolulu. Krátce se zastavil ve středisku Hare Krišna v oregonském Portlandu a poté odletĕl do Paříže a Glasgowa. Odtud se vrátil do Spojených států, kde navštívil venkovskou komunitu Nový Vrindávan v Západní Virginii, a odtud po více než pĕti mĕsících intenzivního cestování dorazil do hlavního střediska v Los Angeles.
Z Los Angeles napsal oddaným v Bombaji dopis, ve kterém je ujišťoval, že pozemek v Džuhu není jen zdrojem problémů, ale zvláštním místem, kde se uskutečňují velké plány. Plány, o které stálo za to bojovat.
… netrpĕlivĕ očekávám zprávu o podepsání převodu nemovitosti a znĕní smlouvy. Zašlete mi prosím náležitĕ podepsanou kopii co nejrychleji. Bude to pro mĕ velká úleva. Jakmile bude smlouva o převodu nemovitosti podepsána, můžete okamžitĕ zahájit stavební práce. Brzy přijedu do Indie, nejpozdĕji v říjnu, a rád bych vidĕl, že stavby v Bombaji, Májápuru a Vrindávanu zdárnĕ pokračují. Bombajský projekt je jedním z nejdůležitĕjších projektů, na kterých ve svĕtĕ pracujeme, a tak na vás, kteří jste v nĕm zapojeni, vzpomínám a doufám, že se vám všechno podaří ve velkém stylu.
Šríla Prabhupáda opakovanĕ nabádal manažery v Bombaji, aby se neodchylovali od znĕní kupní smlouvy a naléhali na pana N., aby ji dodržel.
Dĕlalo mu starosti, že neobdržel žádné zprávy od svého právního zástupce, pana D. Před dvĕma nedĕlemi posílal telegram jak jemu, tak i panu N., ale ani od jednoho z nich neobdržel odpovĕď. Aby zjistil příčiny průtahů v jednání, napsal poté ještĕ jinému právníkovi, svému příteli v Bombaji. Odpovĕď ho zastihla v Los Angeles: pan D. se zřekl jeho právního zastupování. Nĕkolik dní po této šokující zprávĕ obdržel Prabhupáda oficiální dopis z kanceláře pana D., který mu potvrzoval totéž.
Ze všech posledních zpráv z Bombaje byla tato nejnepříjemnĕjší. Prabhupádovi začínalo být zřejmé, že pan N. osnoval nĕco podezřelého již od samotného počátku. Nebyla to pouze otázka pomalého jednání nebo byrokratických průtahů – pan D. byl spojencem pana N. Byli to podvodníci. Nyní začne skutečná bitva. ISKCON bude muset podat na pana N. žalobu u soudu. Střetnutí bylo nevyhnutelné, Prabhupáda nicménĕ cítil, že jeho pozice je z právního hlediska velmi silná.
Před odjezdem z Los Angeles vymyslel další taktický plán. Napsal Girirádžovi, aby dal do novin zprávu oznamující veřejnosti, že ISKCON podepsal s panem N. dohodu o koupi pozemku v Džuhu.
Ačkoliv Prabhupáda jmenoval tajemníky GBC, kteří mĕli dohlížet na hnutí pro vĕdomí Krišny v různých částech svĕta, skutečným tajemníkem pro Indii byl on sám. Ať cestoval kdekoliv, nepouštĕl projekty v Indii ze zřetele. Dával ostatním tajemníkům dokonalý příklad. Zatímco se svĕdomitĕ vĕnoval praktickým záležitostem, zůstával vždy transcendentální – plnĕ závislý na Krišnovi a stále připraven šířit Jeho učení.
6. října 1972
Bĕhem své krátké návštĕvy v Berkeley se Prabhupáda setkal se skupinou profesorů z Kalifornské univerzity a také uvedl do chrámu v Berkeley Božstva Rádhy a Krišny. Tamálu Krišnovi Gósvámímu napsal:
Vinou taktiky pana N. a pana D. jsou jednání v Bombaji nejasná. Girirádž má problémy. V tĕchto praktických záležitostech je bezradný jako dítĕ, je nutné, abys mu okamžitĕ přispĕchal na pomoc… Ale musíš být opatrný a vyplatit peníze u soudu (na katastrálním úřadĕ), nikoliv do rukou pana N. nebo jeho zástupce… Vyřiď celou vĕc podle všech náležitostí, a pokud to nebude možné, zahájíme soudní stíhání pana N., ať už cestou občansko-právní nebo trestní.
Prabhupáda se rozhodl, že vyšle do Bombaje Karandhara, kterého považoval v tĕchto záležitostech za zkušeného. Chtĕl tam také poslat Šjámasundara, ale ten musel jet do Londýna ohlednĕ převodu velkého venkovského sídla, které jim daroval George Harrison. Přesto ho Prabhupáda vyrozumĕl o tom, že po vyřízení londýnského převodu by se mĕl vydat do Bombaje. Prabhupáda byl připraven k boji. Nenechá se podvést.
Na zpáteční cestĕ do Indie navštívil Prabhupáda znovu své středisko v Honolulu. Poté 11. října odjel poprvé do Manily, kde hrstka oddaných připravila jeho přednášky jak v chrámu, tak v hotelu Intercontinental.
V Manile Prabhupáda pečlivĕ zvažoval své postavení ohlednĕ pozemku v Džuhu a došel k závĕru, že musí při vyhrát. Své argumenty sepsal v dopise Girirádžovi:
1) Jako kupci jsme splnili všechny stanovené podmínky.
2) Pan N. záležitost zámĕrnĕ zdržuje, aby nás mohl podvést stejnĕ, jako se mu to v této souvislosti už podařilo u jiných osob.
3) Nás však tentokrát podvést nemůže, protože vlastníme pozemek, na kterém již stojí naše Božstva Rádhy a Krišny.
4) Musíme tedy jít okamžitĕ k soudu a donutit pana N., aby ihned provedl převod nemovitosti.
5) I kdyby se soudní řízení protahovalo, naše působení na pozemku nesmí ustat.
6) Bez zahájení soudního řízení nemůžeme dĕlat žádné ústupky.
7) Myslím si však, že plná splátka 14 lakhů donutí toho darebáka vyklidit pole.
8) Toho však nemůžeme dosáhnout bez zahájení soudu, jinak budeme obžalováni z porušení kupní smlouvy. Musíme tedy nejprve jít k soudu, než přistoupíme na nĕjaký kompromis.
Vrindávan, 17. října 1972
Prabhupáda odjel do Vrindávanu, aby zde strávil období Kártiku (od 16. října do 14. listopadu). Plánoval denní přednášky u samádhi Rúpy Gósvámího, na nádvoří chrámu Rádhá-Dámódara, kde chtĕl předčítat z Nektaru oddanosti, vlastního překladu knihy Rúpy Gósvámího Bhakti-rasámrita-sindhu. Bĕhem své cesty po Západĕ zval oddané, aby se k nĕmu na období Kártiku ve Vrindávanu připojili, a nyní se za ním skutečnĕ sjelo nĕkolik desítek oddaných z celého svĕta.
Vzhledem k dalším komplikacím s panem N. by bylo logické, kdyby Šríla Prabhupáda okamžitĕ spĕchal do Bombaje. Usiloval však také o rozvoj svého vrindávanského projektu, a proto do Bombaje poslal nĕkolik svých předních žáků. A nyní, podobnĕ jako generál zamĕstnaný velením na jiném bojišti, očekával zprávy od svých bombajských důstojníků. Nastĕhoval se do svých dvou pokojíků v chrámu Rádhá-Dámódara a jeho žáci dostali místo poblíž v bývalém paláci Mahárádže z Bháratpuru, starobylé budovĕ u řeky Jamuny.
Sotva Tamál Krišna Gósvámí, Šjámasundar a Karandhar dorazili do Bombaje, Girirádž je informoval, že situace se jen zhoršila. Novinová zpráva oznamující, že ISKCON uzavřel dohodu o nemovitosti v Džuhu, pana N. rozzuřila. Girirádž se za ním vypravil a se sepjatýma rukama se před ním poklonil, ale pan N. byl neúprosný. Odvolal všechny své sliby a zrušil kupní smlouvu s tím, že oddaným se nepodařilo vyřídit smlouvu o převodu nemovitosti ve lhůtĕ šesti mĕsíců. Splátka ve výši dvou lakhů, prohlašoval, náleží proto nyní jemu a oddaní jsou povinni pozemek okamžitĕ vyklidit.
Zastavil přívod vody a o nĕkolik dní pozdĕji se tam u vchodu začal potloukat jakýsi vagabund, který mačetou ohrožoval všechny oddané procházející kolem. Přítel pana N. vytiskl letáček popisující skandální chování amerických oddaných z hnutí Hare Krišna a nechal ho rozdávat na nedalekém nádraží Vilé Parlé. Nĕkolik oddaných nevydrželo a odjelo, zatímco další se k tomu chystali. Přesto jich však v Bombaji ještĕ asi třicet vytrvalo.
Karandhar navrhl, aby v první řadĕ našli nového právníka. Navštívil nejznámĕjší advokátní kanceláře a najal právníka specializovaného na převody nemovitostí. Zástupci oddaných a jejich advokát se pak sešli s panem N. v jeho kanceláři. Pan N. nadále umínĕnĕ odmítal spolupracovat a advokát ISKCONu zase vyhrožoval soudem. Soudní řízení se zdálo nevyhnutelné.
Tamál Krišna Gósvámí se Šjámasundarem a Karandharem celou záležitost probírali ze všech stran, ale čím více mluvili, tím více se jim plán stavby v Džuhu jevil jako neproveditelný. Už samotný život na pozemku přinášel řadu potíží, i bez ohledu na proradnost pana N. Životní podmínky pro oddané i Božstva byly ubohé – střechou zatékalo, betonová podlaha praskala a celé místo bylo zamořené krysami, blechami, šváby, komáry, toulavými psy; tu a tam se zde mihl i jedovatý had. Oddané neustále sužovaly tropické nemoci, zvláštĕ malárie a žloutenka.
Proto oddaní váhali, i když nový advokát ISKCONu byl připraven dát případ k soudu. Pan N. je obvinil, že oni – a ne on – jsou kriminálníci, protože nezískali povolení k nastĕhování se na pozemek, a pobývají tam tedy nezákonnĕ. Prohlásil, že na nich bude vymáhat odškodnĕní, a zdálo se dokonce, že se nezastaví ani před nĕjakou násilnou akcí. Po zvážení všech okolností se vedoucí ISKCONu povĕření řešením komplikací kolem pozemku v Džuhu rozhodli, že ISKCON by mĕl od pozemku ustoupit. Sepsali Šrílovi Prabhupádovi společnĕ dopis a povĕřili Šjámasundara, aby mu ho osobnĕ doručil do Vrindávanu.
Zprávu z Bombaje si Prabhupáda přečetl ve svém pokoji v chrámu Rádhá-Dámódara. I na vzdálenost stovek kilometrů bezprostřednĕ prožíval ve Vrindávanu všechny události, ke kterým v Bombaji došlo. Vyhledal kopii smlouvy podepsané panem N. a zavolal svého tajemníka, aby mu nadiktoval odpovĕď svým bombajským zástupcům.
Začal dopis jako právník a bod za bodem logicky objasňoval sporné otázky. Jedním z důvodů, proč se jeho žáci chtĕli pozemku vzdát, bylo to, že jim soudce odmítl vydat povolení. V takovém případĕ, uvažoval Prabhupáda, se mĕli pokusit dostat zpátky peníze a pozemek opustit. Oddaní nicménĕ přehlédli jednu drobnost – povolení, jak se zdálo, nebylo zamítnuté, nýbrž došlo pouze ke zpoždĕní jeho vydání. Pan N. navíc uvádĕl, že získání povolení bylo omezeno lhůtou šesti mĕsíců, avšak původní smlouva se o žádném takovém limitu nezmiňovala.
Další důvod, kterým Prabhupádovi žáci odůvodňovali své rozhodnutí opustit pozemek, bylo to, že podle pana N. nedokázali získat smlouvu o převodu pozemku do šesti mĕsíců, jak stanovila původní kupní smlouva. Prabhupáda však namítl, že podle dotyčného článku smlouvy „rozhodnutí, zda do šesti mĕsíců odstoupíme od smlouvy, je na nás, nikoliv na prodávajícím“. Nejdůležitĕjším bodem bylo, že pan N. přijal v uvedené šestimĕsíční lhůtĕ šeky v hodnotĕ jednoho lakhu rupií jako první splátku, čímž bylo znĕní smlouvy naplnĕno.
… bereme v úvahu, že pan N. naplnil smlouvu a nechceme od smlouvy odstoupit, naopak – chceme celou záležitost uzavřít co nejrychleji. Právĕ tomu se pan N. chce vyhnout různými kličkami. Zastrašil vás a namluvil vám, že má lepší právní postavení, aby z vás dostal nĕjaké peníze. Ale to je podvod. Žádné další peníze mu už nedáme. Nic mu nevyplácejte. Ze všeho nejdřív na nĕj podejte žalobu… Proč byste mĕli být zklamaní nebo proč byste se ho mĕli obávat? Naše postavení je velmi, velmi silné.
Prabhupáda poukázal i na to, že by oddaní nemĕli opouštĕt pozemek, ani kdyby jim pan N. vyhrožoval násilím. Pokud by k nĕčemu došlo, mĕli požádat o policejní ochranu, protože přebývali na pozemku legálnĕ.
Chlapci, jste příliš bojácní, a proto se vám v tĕchto záležitostech nedaří, jak by mĕlo. Nyní je na vás, abyste udĕlali potřebné kroky. Je zapotřebí okamžitĕ podat žalobu. Zatím jste to neudĕlali, protože vás pan N. obelhává. Ohání se velkými slovy, vyhrožuje vám a vy mu pošetile vĕříte a dĕláte, co vám řekne. Já to však rozhodnĕ dĕlat nebudu.
Na závĕr dal Prabhupáda oddaným radu, aby šli za soudcem a řekli mu: „Dali jsme panu N. peníze, a on nám nyní vyhrožuje násilím, že musíme pozemek opustit.“ Hlavnĕ by se nemĕli bát.
Prabhupáda chtĕl co nejrychleji začít stavební práce na svém pozemku v Raman-réti, a od toho jej nemohly odvrátit ani nepříznivé zprávy z Bombaje. Oddaní dennĕ pořádali na jeho pokyn sankírtanový průvod na pozemek v Raman-réti z chrámu Rádhy a Dámódara. Prabhupáda osobnĕ navštĕvoval staveništĕ, kde zatím stály jen slamĕné chýše, oplocení z ostnatého drátu a malá skládka stavebního materiálu. Subal, žák povĕřený vedením stavby, byl pomalý a nerozhodný, a Prabhupáda poslal do Bombaje pro Tamála Krišnu Gósvámího, aby vedení převzal.
Jednoho rána Subal opustil pozemek v Raman-réti, kde bydlel, a vydal se za Šrílou Prabhupádou, který právĕ sedĕl na střeše chrámu Rádhy a Dámódara. „Prabhupádo,“ oslovil svého učitele, „práce mi přerůstá přes hlavu. Nemám čas na čtení, nestačím pořádnĕ poslouchat svoje kola džapy, nedokáži myslet na Krišnu. Myslím jen na to, jak nás dodavatel podvádí, nebo na podepisování šeků za práci a materiál. Je toho na mĕ prostĕ moc. Pro samé starosti nemohu myslet na Krišnu.“
„A ty si myslíš, že v bitvĕ na Kurukšétře Ardžuna jen meditoval o Krišnovi?“ odpovĕdĕl Prabhupáda. „Myslíš si snad, že Ardžuna sedĕl v jógovém transu, zatímco Krišna válčil? Ne, Ardžuna bojoval. Zabíjel pro Krišnu. Myslel na všechny vojáky, které musí pro Krišnu zabít. Podobnĕ ty zase přemýšlíš o šekové knížce, o dĕlnících, o dodavatelích. I to je služba Krišnovi. Nemusíš si dĕlat starosti s tím, že nemyslíš na Krišnu přímo. Ardžuna nesedĕl před Krišnou v transu a nemeditoval o Jeho podobĕ. Byl zamĕstnán službou Krišnovi. I tvoje práce je služba Krišnovi, a mĕl bys v ní proto pokračovat. Tvůj život je naplnĕn službou Krišnovi, a to je velice dobré.“
Prabhupáda zamĕstnával každého žáka službou podle individuálních duševních a tĕlesných předpokladů, jak to jen bylo možné. Každý musel nĕco dĕlat pro Krišnu. Prabhupáda si přál postavit ve Vrindávanu chrám, a kdokoliv mu mohl pomoci, bez ohledu na kvalifikaci nebo osobní sklony, kdokoliv mu nabídl své služby, ten se stával velice milým jemu a Pánu Krišnovi.
Po celém svĕtĕ oddaní s velkým úsilím rozvíjeli projekty ISKCONu. Příjmy získávali z rychle narůstajícího prodeje knih Šríly Prabhupády a částečnĕ také z výroby vonných tyčinek pod značkou Spiritual Sky. Prabhupáda sice ještĕ nemĕl pro svůj projekt ve Vrindávanu hotové architektonické plány, ale byl odhodlaný shromáždit prostřednictvím svého Knižního fondu a příspĕvků oddaných dostatek penĕz na materiál a práci. Jednoho dne přišel na staveništĕ, požádal jednoho oddaného, aby mu namíchal trochu cementu, a vlastní rukou položil první část betonových základů.
Hajdarábád, 11. listopadu 1972
Prabhupáda přijel do Hajdarábádu uspořádat pandálový program. Jeho přednášky navštĕvovaly zástupy lidí a všude, kam přišel, se lidé shromažďovali, aby se dotkli jeho lotosových nohou, dokonce i když vystupoval z auta nebo do nĕj nastupoval. Hajdarábád v té dobĕ trpĕl dlouhým suchem, avšak nĕkolik dní po Prabhupádovĕ příjezdu přišly deštĕ. Jedny noviny vyslovily domnĕnku, že období sucha bezpochyby ukončil harinám-kírtan, který Šríla Prabhupáda a jeho oddaní tak nadšenĕ provádĕli. Prabhupáda souhlasil.
Sešel se také s panem N., který z Bombaje přijel navštívit Hajdarábád. Šjámasundar udržoval s panem N. přátelské vztahy, protože pan N. si oblíbil jeho tříletou dcerku Sarasvatí. Zašel proto za panem N. a přesvĕdčil ho, že by si mĕl s Prabhupádou pohovořit. Pan N. souhlasil, podezříval však Prabhupádu, že ho s použitím mystické síly přesvĕdčí, aby udĕlal nĕco proti své vůli. Přivedl si proto s sebou gurua, který mĕl Prabhupádovu duchovní sílu zneškodnit.
Pan N., jeho guru a Šjámasundar dorazili společnĕ do domu Pánilála Príthiho, kde Prabhupáda bydlel. Prabhupáda hosty přátelsky přivítal a bavil se s nimi při prasádam, až nakonec začal zívat a guru pana N. pravil: „Svámí, jste nepochybnĕ velmi unavený. Nebudeme vás nyní rušit. Mĕl byste si teď odpočinout a v rozhovoru můžeme pokračovat pozdĕji.“
„Ano,“ odpovĕdĕl Prabhupáda, „jsem skutečnĕ velmi unavený.“
Pan N. a jeho guru se omluvili a odebrali se do vedlejšího pokoje.
Po nĕkolika minutách Prabhupáda zavolal do svého pokoje Tamála Krišnu Gósvámího. „Když se tĕ nĕkdo ptá, zda jsi unavený,“ řekl, „tak to znamená, že je unavený on sám. Když zajdeš do vedlejšího pokoje, uvidíš, že oba spí.“ Dal Tamálu Krišnovi pokyn, aby opatrnĕ pana N. probudil, tak, aby nevzbudil gurua, a přivedl ho zpátky do pokoje.
Tamál Krišna vstoupil po špičkách do vedlejší místnosti a našel tam pana N. a jeho gurua, jak spí na postelích. Přistoupil k panu N., dotkl se jeho paže a tiše ho oslovil: „Pane N., pane N., probuďte se. Prabhupáda by s vámi rád mluvil. Pojďte honem.“ Pan N. celý rozespalý poslušnĕ odkráčel do Prabhupádova pokoje a úplnĕ na svého přítele gurua zapomnĕl.
Prabhupáda rozmlouval s panem N. dvĕ hodiny a na závĕr diskuse vypracovali novou kupní smlouvu. Tamál Krišna a Šjámasundar ve vedlejší místnosti sestavili a na stroji sepsali potřebné dokumenty a Prabhupáda s panem N. dohodli definitivní právní znĕní. Pak pan N. podepsal dohodu, zatímco jeho přítel guru dál tvrdĕ spal.
Téhož dne pozdĕji se Tamál Krišna svĕřil Šrílovi Prabhupádovi: „Jsem tím jednáním tak rozrušený, že se ani nemohu soustředit na svoje kola.“
„To je přirozené,“ odpovĕdĕl Prabhupáda. „Když jsem rozrušený, také se mi to nĕkdy stává.“
„Přesto ale vidím, že dĕlám duchovní pokroky,“ připustil Tamál Krišna.
Prabhupáda přikývl.
„Dříve jsem se snažil obtížným situacím radĕji vyhýbat,“ řekl Tamál Krišna, „ale teď si myslím, že bych před nimi nemĕl utíkat.“
„Ano,“ přisvĕdčil Prabhupáda, „mĕli bychom být za tyto situace vdĕčni. Dávají nám příležitost, abychom dĕlali vĕtší pokroky.“
Šjámasundar a Tamál Krišna Gósvámí odletĕli ještĕ téhož odpoledne s panem N. zpátky do Bombaje. Podle nových podmínek mĕl ISKCON zaplatit panu N. pĕt lakhů rupií jako daň z prodané nemovitosti a pan N. na oplátku vydá smlouvu o převodu nemovitosti. Bylo zde však také nové časové omezení – tři týdny – a oddaní tedy museli pracovat rychle. I sám Prabhupáda se chystal brzy přijet do Bombaje, aby vyřídil celou záležitost jednou provždy.
Bombaj, 25. listopadu 1972
Prabhupáda sice přijel do Bombaje s nadĕjí na brzké vyřízení převodu pozemku, ale pan N. bez ohledu na novou smlouvu jednání stále protahoval. Tato zdráhavost byla viditelnĕ součástí plánu, jak ISKCON podvést. Šríla Prabhupáda nĕkolik dnů čekal v Bombaji, až nakonec odjel na pandálový program do Ahmadábádu. Svým žákům zanechal pokyny, že buď mají získat převodní smlouvu na základĕ nového ujednání, nebo si mají vyžádat zpĕt původní dva lakhy rupií, vyplacené jako základní splátka.
Přesto za jeho nepřítomnosti Šjámasundar, Tamál Krišna Gósvámí a ostatní začali celou otázku znovu probírat. Zdálo se jim, že i kdyby jednoho dne převodní smlouvu získali, vybudovat v Džuhu areál Hare Krišna podle Prabhupádových představ bude prakticky nemožné. Jak řekl Šjámasundar, sotva mohou očekávat, že dokáží vystavĕt obrovský chrám a hotel v džungli. To bylo prostĕ nad jejich síly. Ale Prabhupáda zatím z Ahmadábádu pokračoval ve své bombajské kampani a požádal pana N. a pana D., aby přijeli do Ahmadábádu a pokusili se o dohodu. Pan N. a jeho právník však odmítli.
V Bombaji se oddaní dozvĕdĕli, že pokud chtĕjí získat zpátky zálohu a peníze, které složili na splacení danĕ ze zisku ve výši pĕti lakhů, potom musí nové ujednání zrušit. Byli zmateni a čas zatím ubíhal.
Jednoho rána přijela z Bombaje do Ahmadábádu jedna z Prabhupádových žaček, Višákhá déví dásí. Prabhupáda si ji nechal zavolat a vyzval ji, aby se okamžitĕ vrátila do Bombaje s naléhavou zprávou. Obával se, aby jeho zástupci v Bombaji neudĕlali chybné rozhodnutí a od pozemku neustoupili. Višákhá déví dásí jim proto mĕla vyřídit, že nesmĕjí zrušit smlouvu s panem N. za žádných okolností. „Po pravdĕ řečeno, není to úkol vhodný pro ženu, ale všichni ostatní jsou vytíženi pandálovým programem nebo s námi nejsou ještĕ dost dlouho, aby mohli takový úkol provést.“
Višákhá odjela nejbližším vlakem z Ahmadábádu a dorazila do Bombaje druhého dne ráno. Avšak to, co Prabhupáda předvídal, se již stalo: oddaní kupní smlouvu zrušili. Nabyli přesvĕdčení, že koupĕ pozemku by byla chybou. Jejich právník souhlasil a zdůrazňoval, že pokud chtĕjí získat své peníze zpátky, musí zrušit smlouvu okamžitĕ. Když oddaní vyslechli Prabhupádovo poselství z Ahmadábádu, propadli naprostému zmatku. Nemĕli teď již žádný právní podklad, na jehož základĕ by mohli pozemek požadovat. A co víc, nedokázali splnit přání svého duchovního učitele! Girirádž zavolal Prabhupádovi do Ahmadábádu, aby mu sdĕlil, co se stalo.
„Tady Bhaktivédanta Svámí,“ ohlásil se Prabhupáda, když zvedl sluchátko. Girirádž mu řekl, že z Ahmadábádu přijela jedna oddaná se zprávou. „Ano, to je v pořádku,“ souhlasil Prabhupáda, „a co se dĕje?“ Girirádž ze sebe nakonec vypravil, že zrušili kupní smlouvu. Prabhupáda mlčel. Potom hlasem, ve kterém se odrážel jak hnĕv, tak rezignace, řekl: „To tedy znamená, že je se vším konec.“