Zobrazení dvou jazyků

KAPITOLA ČTVRTÁ

V každém mĕstĕ a vesnici

Po nĕkolika týdnech v San Francisku odjel Svámídží do Los Angeles, kde malá skupinka oddaných otevřela chrám v jednom bývalém krámku. Místo leželo ponĕkud stranou mĕstského ruchu, ve čtvrti obývané převážnĕ černochy a Hispánci středních vrstev. Svámídží se zde zdržel dva mĕsíce, pořádal přednášky, vedl kírtany a povzbuzoval své žáky. Teplé a slunečné podnebí mu vyhovovalo, a tak pokračoval v překládání Šrímad-Bhágavatamu, přestože mu práci ztĕžovalo hučení v hlavĕ.

V kvĕtnu, nĕkolik mĕsíců po odjezdu z Los Angeles, navštívil poprvé středisko ISKCONu v Bostonu. Také zde ho uvítala hrstka žáků, která zřídila chrám v prostorách malého krámku. V Bostonu Svámídží poprvé přijal jméno „Prabhupáda“. Když jednoho dne ve svém pokoji předával svému tajemníkovi záznamy z diktafonu, zmínil se o tom, že přípona „-dží“ je spojována s druhořadým oslovením.

„Proč vám tedy říkáme Svámídží? Jak bychom vás mĕli oslovovat?“

„Duchovní učitel,“ odpovĕdĕl Svámídží, „se obvykle oslovuje jménem Gurudéva, Višnupáda nebo Prabhupáda.“

„Můžeme vám tedy říkat Prabhupáda?“

„Ano.“

Zpočátku se nĕkteří oddaní nechtĕli milovaného oslovení „Svámídží“ vzdát, protože ho mĕli spojené s láskou, kterou pociťovali ke svému duchovnímu učiteli.

„Slyšel jsem, že vám už nesmíme říkat Svámídží,“ nadhodil jeden z chlapců na ranní procházce.

„Kdo to říkal?“ zeptal se Prabhupáda rychle.

„Vy sám jste prý řekl, že je to podřadné oslovení, které bychom nemĕli používat.“

„Nic takového jsem nikdy neřekl.“

„Můžeme vám tak tedy říkat dál?“

„Ano, to je v pořádku.“

Přesto se oslovení „Svámídží“ brzy vytratilo. Oddaní uveřejnili vysvĕtlení v časopise Back to Godhead:

PRABHUPÁDA

Slovo Prabhupáda je titul, který vyjadřuje nejvyšší úctu ve védských náboženských kruzích a přísluší svĕtci, jenž vyniká i mezi jinými svĕtci. Slovo samotné má ve skutečnosti dva významy: jednak „ten, u jehož nohou (pāda) je mnoho mistrů (prabhu)“. Prabhu je titul, jímž se navzájem oslovují žáci stejného gurua. Druhý význam slova Prabhupáda je „ten, kdo vždy spočívá u lotosových nohou Krišny (Nejvyššího Mistra)“. V posloupnosti duchovních učitelů, skrze niž se vĕdomí Krišny předává lidstvu, bylo nĕkolik osobností tak velkého duchovního významu, že byly nazývány jménem Prabhupáda.

Šríla Rúpa Gósvámí Prabhupáda naplnil vůli svého duchovního učitele, Šrí Čaitanji Maháprabhua, a proto jsou on a jeho společníci Gósvámí nazýváni Prabhupáda. Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Gósvámí Thákur vykonal vůli Šríly Bhaktivinóda Thákura, a tedy i on je oslovován jménem Prabhupáda. Také náš duchovní učitel, Óm Višnupáda 108 Šrí Šrímad Bhaktivédánta Svámí Mahárádž, vykonal vůli Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího Gósvámího Prabhupády tím, že přivezl poselství lásky ke Krišnovi na Západ. Proto pokorní služebníci Jeho Božské Milosti ze všech středisek sankírtanového hnutí kráčejí ve stopách Šríly Rúpy Gósvámího Prabhupády a při oslovování Jeho Milosti, našeho duchovního učitele, dávají přednost titulu Prabhupáda. Náš duchovní učitel k tomu dal své laskavé svolení.

Montreal, srpen 1968

Šríla Prabhupáda sedĕl ve svém pokoji a rozmlouval s nĕkolika žáky. „Tak co, Annapúrno, nemáš nĕjaké nové zprávy?“ obrátil se na mladičkou dívenku, která pocházela z Anglie. Před nĕkolika mĕsíci jí otec napsal, že pokud by nĕkteří oddaní chtĕli do Anglie přijet, mohl by jim zajistit dům k bydlení.

„Ano,“ přisvĕdčila dívka.

„A jak to vypadá s našimi plány?“ Annapúrná rozpačitĕ mlčela. „Je dopis od tvého otce povzbudivý?“

„Ano, táta mi dodává odvahu. Ale píše, že nám v Anglii žádné bydlení zajistit nemůže.“

Prabhupáda vypadal zklamanĕ. „Nevadí. Všechno závisí na Krišnovi. Když jdeme nĕkomu kázat, musíme před ním stát se sepjatýma rukama a pokornĕ ho prosit: ,Drahý pane, začnĕte se laskavĕ zajímat o vĕdomí Krišny.‘“

„Prabhupádo?“ ozval se Pradjumna. „Četl jsem takovou knížku od jednoho slavného ateistického svámího.“

„Cože?“

„Na konci knihy jsou otištĕné dopisy a tam jsem se dočetl…“

„S knihami ateistických svámích nemáme nic společného,“ přerušil ho Prabhupáda.

„Nečetl jsem to kvůli filosofii,“ bránil se Pradjumna. „Jenom mĕ zajímalo, jaké metody v Americe používal. Když chtĕl jet do Evropy, přesvĕdčil jednoho bohatého mecenáše, který se chystal cestovat šest týdnů po Francii, Anglii, Nĕmecku, Švýcarsku a Holandsku, aby mu tam zařizoval přednášky. Takovým způsobem si připravil vĕtší část své cesty předem. Mĕl pár vlivných osob, které se o všechno postaraly. Přednášky byly domluvené a ta společnost…“

„Ty to snad dokážeš také takhle zařídit?“ zeptal se Prabhupáda.

„Ne, ale napadlo mĕ, že v Londýnĕ sídlila Královská asijská společnost. Myslím, že Thákur Bhaktivinód byl jejím členem.“

„Ale kde je teď sanga Thákura Bhaktivinóda?“ opáčil Prabhupáda. Saṅga znamená „společnost“.

„Mnĕ jde o to,“ pokračoval Pradjumna, „že možná tam jsou lidé, na které byste se mohl písemnĕ obrátit. Možná by vás rádi finančnĕ podpořili.“

„A zmiňoval se ten ateistický svámí také o Krišnovi?“ zeptal se Prabhupáda.

„Ne.“

Prabhupáda zůstal zamyšlenĕ sedĕt. V Anglii nemĕl kde bydlet. Pradjumna sice hovořil o vlivných lidech, kteří budou cestovat a zařídí všechno předem, jenže kde takové lidi najít? Byla tu jen stydlivá dívenka, která ze sebe stĕží dokázala vypravit pár slov a jejíž otec nemohl nijak pomoci, a pak Pradjumna, který si četl knížku ateistického svámího a vykládal cosi o Královské asijské společnosti – ale nic, co by se dalo prakticky použít. Prabhupáda však už mĕl své vlastní plány. Požádal Mukundu a Šjámasundara, aby odjeli do Londýna a pokusili se tam založit středisko ISKCONu. Oba souhlasili a bĕhem nĕkolika dnů mĕli dorazit do Montrealu ze San Franciska.

Rozšířit vĕdomí Krišny do Evropy si přál již Prabhupádův duchovní učitel Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí. Ve třicátých letech vyslal své nejzkušenĕjší sannjásíny do Londýna, ale ti se odtamtud vrátili s nepořízenou. Stĕžovali si, že předávat vĕdomí Krišny mléččhům je nemožné, protože Evropané nedokáží sedĕt v klidu tak dlouho, aby mohli naslouchat vaišnavské filosofii.

Přesto Prabhupáda vĕřil, že jeho žáci uspĕjí; pomohou mu založit střediska ISKCONu v Evropĕ, stejnĕ jako to dokázali v Severní Americe. Takový úspĕch Šrílu Bhaktisiddhántu Sarasvatího nepochybnĕ potĕší. Prabhupáda vyprávĕl oddaným o človĕku, který našel na cestĕ dýni. Zvedl ji a šel dál. Po chvíli našel hůl a pak kus drátu, a také je zvedl. Samy o sobĕ nebyly tyto vĕci k ničemu, ale když je muž dal dohromady, sestavil z nich vínu a začal na ni hrát překrásné melodie. Podobnĕ Prabhupáda po příjezdu na Západ nacházel povalující se mladé lidi, zavržené společností – lidé v New Yorku přehlíželi i jeho samotného – ale milostí Krišny se spojení indického duchovního učitele a mladých Američanů ukázalo jako úspĕšné. Pokud jeho žáci zůstanou upřímní a budou se řídit jeho pokyny, nepochybnĕ v Evropĕ uspĕjí.

Tři manželské páry – Mukunda s Džánakí, Šjámasundar s Málatí (a jejich právĕ narozenou dcerkou Sarasvatí) a Guru dás s Jamunou — dorazily do Montrealu a nedočkavĕ se chystaly na cestu do Londýna. Tĕmto mladým manželům se již podařilo založit chrám v San Francisku. Byli v bezprostředním spojení se Šrílou Prabhupádou a pomáhali mu seznamovat hippies v Haight-Ashbury s kírtanem, prasádam a Ratha-játrou. Nyní by mu rádi pomohli uvést vĕdomí Krišny do Londýna.

Prabhupáda je požádal, aby s ním ještĕ týden či dva zůstali v Montrealu a zdokonalili se pod jeho vedením v provádĕní kírtanu. Nešlo o to, že by zpívání Hare Krišna mĕlo být nĕjakým divadelním představením – je projevem oddanosti, který mohou správnĕ vykonávat pouze čistí oddaní, nikoliv profesionální hudebníci. Přesto bylo žádoucí, aby se Prabhupádovi žáci zdokonalili i po hudební stránce – Londýňané pak vůči nim budou otevřenĕjší.

I bĕhem svého ozdravného pobytu v Indii Prabhupáda neustále přemýšlel o tom, jak se vrátí do Ameriky a bude dále rozšiřovat své hnutí. Jak se zdálo, Indové se zajímali pouze o smyslové požitky — stejnĕ jako Američané. Avšak řada mladých Američanů byla rozčarovaná tím, co přinášelo bohatství jejich otců, a nezbožňovala jejich byznys a mrakodrapy. Jak si Prabhupáda všiml bĕhem svých pobytů v New Yorku a San Francisku, tisíce mladých hledaly náhradu za materialistický způsob života. Znechucená mládež dozrála k přijetí duchovního poznání.

Oddaní byli stále ještĕ duchovními začátečníky – o duchovním životĕ nevĕdĕli témĕř nic, a ve vĕtšinĕ případů ani o životĕ materiálním. Protože však vĕdomí Krišny přijímali upřímnĕ, Prabhupáda byl přesvĕdčený, že tyto jejich nedostatky jim v duchovním pokroku nezabrání. Mladí lidé na Západĕ byli v jádru krásní, ale tuto krásu zastíralo jejich špinavé vzezření a omrzelost životem. Jak Prabhupáda jednou poznamenal, zpívání Hare Krišna do nich vlévalo nový život, podobnĕ jako když monzunové deštĕ oživují krajinu ve Vrindávanu svĕží zelení. A stejnĕ jako pávi ve Vrindávanu nĕkdy radostnĕ tančí, i oddaní extaticky tančili a zpívali svatá jména s tím, jak se zbavovali svých hmotných pout. Na otázku jednoho reportéra, zda jsou jeho žáci hippies, Prabhupáda odpovĕdĕl slovní hříčkou: „Ne, my nejsme hippies, ale happies.“ (Happy je anglicky „šťastný“.)

Šríla Prabhupáda byl víc než hostující přednášející nebo formální vůdce. Byl svým žákům duchovním otcem. Přijímali ho jako svého skutečného otce a Prabhupáda vidĕl, že mu projevují vĕtší oddanost a náklonnost než jeho vlastní rodina. Tito američtí chlapci a dívky — „kvĕty vaší zemĕ“, jak o nich před Američany mluvil – dostali požehnání Pána Čaitanji a toto požehnání dále šířili mezi své krajany. Prabhupáda řekl, že je na nich, aby svoji zemi zachránili. Dával jim návod, ale oni ho musí uvést do života.

Šríla Prabhupáda své žáky miloval a oni milovali jeho. Z lásky jim dával ten nejcennĕjší poklad a oni z lásky dodržovali jeho pokyny. To je podstata duchovního života. A to je i základ, na kterém se hnutí pro vĕdomí Krišny mohlo šířit stále dál. Nebylo žádné překvapení, že nĕkteří žáci poklesli zpátky na úroveň dřívĕjšího materialistického způsobu života. Ale Prabhupáda hledal takové upřímné duše, které vytrvají. To je nejdůležitĕjší, řekl. Tako jako jeden mĕsíc září víc než tisíce hvĕzd, podobnĕ i hrstka upřímných snaživců může dokázat úplné zázraky. Ti upřímní a inteligentní zůstanou a Pán Čaitanja Maháprabhu jim dá sílu naplňovat Jeho přání a šířit lásku ke Krišnovi. Tím budou dokonalé i jejich vlastní životy, jak to ostatnĕ již mnozí žáci pociťovali sami na sobĕ. Vĕdomí Krišny účinkovalo, protože jím prakticky žili a protože Šríla Prabhupáda opatrnĕ a trpĕlivĕ ošetřoval klíčící rostlinky transcendentální láskyplné služby, které zasadil do jejich srdcí.

New York, 9. dubna 1969

Prabhupáda odcestoval do New Yorku, místa, kde se jeho Společnost pro vĕdomí Krišny zrodila a kde se již třetím rokem úspĕšnĕ rozrůstala. Třebaže tamní středisko již bylo dobře zabĕhnuté a knihy se prodávaly, musel Prabhupáda dál oddané navštĕvovat a povzbuzovat. Z jeho osobní přítomnosti čerpali odvahu a odhodlání. Za sedm mĕsíců jeho nepřítomnosti sice dokázali, že umí jednat samostatnĕ, přesto však jeho návštĕvy – zvláštĕ potom posezení v jeho pokoji spojená s vřelými rozpravami – pro nĕ byly pramenem nového života. Tato důvĕrná setkání se nedala ničím nahradit.

I nyní se v Prabhupádovĕ příbytku na Druhé avenue sešla spousta oddaných – nových i starých. „Jednou mĕ navštívil nĕjaký novinář,“ vyprávĕl Šríla Prabhupáda, „a ptal se mĕ na různé vĕci. Potom v článku napsal: ,Svámí je malé postavy, ale přináší velké poselství.‘ To je pravda. Jsem malý. Ale poselství malé není.“

Brahmánanda ukázal Prabhupádovi na glóbusu značky představující střediska ISKCONu. „Právĕ jsme otevřeli další středisko v Severní Karolínĕ,“ dodal.

„Takže jich je už patnáct?“ zeptal se Prabhupáda. Usmíval se a rozhlížel se po oddaných. „Chci, aby každý z vás šel a založil středisko. Co je na tom tĕžkého? Vezmĕte si mridangu. Pak se k vám nĕkdo přidá – bude hrát na kartály. Když jsem přišel do New Yorku, hrál jsem a Brahmánanda s Ačjutánandou tančili. A zpívání přitáhne do vašeho chrámu stovky lidí, kteří budou také s radostí zpívat a tančit.“

„Dívky to mohou také zkusit?“ zeptala se Rukminí.

„Proč ne?“ odpovĕdĕl Prabhupáda. „Krišna nedĕlá rozdíly – ženské oblečení nebo mužské oblečení. Je sice pravda, že ženské tĕlo je slabší, ale z duchovního hlediska na tĕle nezáleží. V nepřítomnosti Pána Nitjánandy kázala jeho žena Džáhnaví déví. Nejprve musíte rozumĕt filosofii. Musíte být připraveni na zodpovídání otázek. Krišna vám dá inteligenci. Ani já jsem nebyl připraven na to, jak všechny ty otázky zodpovĕdĕt, ale Krišna dává inteligenci.“

Po osmi dnech odjel Prabhupáda z New Yorku do Buffala. Rúpánuga tam vedl na státní newyorské univerzitĕ seminář o Krišna-józe, který navštĕvovalo šedesát studentů. Pravidelnĕ zpívali mantru Hare Krišna na růženci. Prabhupáda se mezi nimi zdržel nĕkolik dní, přednášel a zasvĕcoval žáky. Pak odjel do Bostonu, aby zde udĕlil další zasvĕcení a vykonal nĕkolik svatebních obřadů.

Nový Vrindávan, 21. kvĕtna 1969

V doprovodu Kírtanánandy Svámího a Hajagrívy Prabhupáda odcestoval do kopcovité oblasti Západní Virginie na nedávno založenou farmu Nový Vrindávan. Když jejich automobil uvízl na sousedovĕ zahradĕ vedle vjezdu na pozemek, rozhodl Prabhupáda, že poslední tři kilometry dojdou po rozblácené příjezdové cestĕ k farmĕ pĕšky. Cesta však brzy skončila a Prabhupádovi a jeho dvĕma průvodcům nezbylo, než se vydat pĕšinou přes hustý les.

Byla polovina kvĕtna. Stromy se ještĕ odívaly listím a sluneční paprsky se draly vĕtvemi, aby dopadly na zářivý koberec modročervených plamĕnek. Prabhupáda kráčel svižnĕ v čele a Kírtanánanda Svámí s Hajagrívou mĕli co dĕlat, aby s ním udrželi krok. Cestu jim nĕkolikrát zkřížil klikatý potok a Prabhupáda ho přecházel po kamenech. Pro volské spřežení by cesta obtížná nebyla, prohlásil; les byl jako džungle, přesnĕ takový, jak si to přál a očekával.

Projektem Nového Vrindávanu se Prabhupáda zabýval celý loňský rok v dopisech, které si vymĕňoval s Kírtanánandou Svámím a Hajagrívou. V této korespondenci stanovil základní pravidla pro život na venkovĕ spojený s vĕdomím Krišny. Přál si vybudovat komunitu založenou na védských ideálech, kde by všichni žili prostĕ, chovali krávy a obdĕlávali půdu. Oddaní mĕli rozvíjet tyto myšlenky postupnĕ; bude to nĕjakou dobu trvat. Ale od samého začátku mĕlo platit hlavní heslo: „jednoduché žití a vznešené myšlení“. Protože komunita bude úplnĕ odloučená od mĕsta, život se tam bude zdát zprvu nepohodlný a drsný. Zato však bude poklidný a zbavený úzkosti vyvolávané nepřirozenou mĕstskou společností založenou na honbĕ za smyslovými požitky. Nejdůležitĕjší ovšem bude to, že členové komunity budou sloužit Krišnovi a zpívat Jeho jméno.

Prabhupáda při chůzi mnoho nemluvil, kráčel rozhodnĕ po pĕšinĕ, jako by zde byl doma. Zastavili se u potoka a Prabhupáda se posadil na deku, kterou mu Kírtanánanda Svámí s Hajagrívou rozprostřeli na trávu. „Musíme zastavit kvůli Kírtanánandovi,“ žertoval. „Je už unavený.“ Napili se z potůčku, krátce si odpočinuli a pak se vydali dál.

Když vyšli ze zatáčky na příjezdové cestĕ, před Prabhupádou se otevřel výhled na nízký kopec s velkou pasekou. Na jejím spodním okraji stála malá roubená chalupa a stodola. Hajagríva vysvĕtlil, že to jsou jediné stavby na celém pozemku Nového Vrindávanu, který se rozkládal asi na padesáti hektarech. Protože sem nejezdily žádné povozy, cesty byly zarostlé vysokou trávou. Nad starým stavením sklánĕla své vĕtve vrba a celá usedlost působila dojmem prosté a ničím nerušené venkovské idyly.

Jednoduchý život v Novém Vrindávanu se Prabhupádovi zamlouval. Byl spokojený s každou prostou vĕcí, kterou mu oddaní nabídli. Když mu předložili kaši z čerstvĕ namleté krupice uvařené v mléce, prohlásil, že je výtečná. A když v kuchyni spatřil hlinĕnou podlahu pokrytou kravským trusem, pochválil ji se slovy, že je to úplnĕ stejné jako v nĕjaké indické vesnici.

Líbil se mu i jeho pokoj v podkroví, přímo nad chrámovou místností. Dovezl sem malá Božstva Rádhy a Krišny, která ho provázela na cestách posledního jeden a půl mĕsíce, a vyzval svého služebníka Dévánandu, aby u jedné stĕny místnosti vytvořil na malém stolku prozatímní oltář. Za psací stůl posloužily Prabhupádovi jeho dva kufry. Na jeden z nich postavil obrázek svého duchovního učitele, a tím už získal vše potřebné, aby se mohl vrátit ke svému bĕžnému dennímu programu.

Před polednem se nechával venku masírovat a potom se sprchoval teplou vodou v improvizovaném sprchovém koutĕ pod širým nebem. Kírtanánanda Svámí mu pak připravil obvyklý obĕd: dál, rýži, čapátí a specialitu z místních planých bylin. Loni v létĕ nasbíral Kírtanánanda Svámí s Hajagrívou borůvky, zavařili je a nyní je podávali Prabhupádovi jako borůvkové čatní. Čapátí dĕlali oddaní z čerstvĕ namleté celozrnné mouky a všechno se vařilo na ohni, do kterého přikládali dřevem. Prabhupáda vysvĕtlil, že nejlepším palivem na vaření je kravský trus; na druhém místĕ je dřevo, pak plyn a nejménĕ vhodná je elektřina.

Vĕtšinu dne trávil Prabhupáda venku pod tomelem, ovocným stromem asi třicet metrů od domu. Tady sedával u nízkého stolku, který pro nĕj vyrobil jeden z hochů, a četl. Často vzhlédl od knihy a zahledĕl se přes hluboké údolí ke vzdálenému hřebeni, kde se les setkával s oblohou.

K večeru se oddaní sesedli pod tomelem kolem Šríly Prabhupády a povídali si s ním až do západu slunce. Prabhupádův pobyt pro nĕ byl názorným dokladem důležitosti Nového Vrindávanu; jestliže se i nejvĕtší oddaný mohl spokojit s prostým životem a zpíváním Hare Krišna na této usedlosti ztracené v lesích, pak by mĕli následovat jeho příklad.

Když Prabhupáda srovnával Nový Vrindávan s Vrindávanem v Indii, prohlašoval, že v nĕkterých smĕrech je Nový Vrindávan lepší, protože ten indický je nyní zaplavený svĕtskými lidmi. Před pĕti sty lety, kdy Gósvámí, následovníci Pána Čaitanji, objevovali ve Vrindávanu místa Krišnových zábav, tam žili pouze čistí oddaní. Ale v posledních letech se Vrindávan stal místem, kde se shromažďovali materialisté a impersonalisté. Nový Vrindávan by mĕl přijímat pouze osoby se sklonem k duchovnímu životu. Ve védské společnosti, zdůrazňoval Prabhupáda, byli všichni lidé spokojeni s tím, že žijí právĕ takto, v malé vesnici na břehu řeky. Továrny byly zbytečné. Prabhupáda si přál, aby se tento védský způsob života rozšířil po celém svĕtĕ, a Nový Vrindávan mohl posloužit lidem jako model.

V Novém Vrindávanu nebyl telefon a pro poštu se muselo chodit tři kilometry daleko. V tom se Nový Vrindávan podle Prabhupádových slov podobal indickému Vrindávanu – oba postrádaly moderní vybavení. Tyto „obtíže“ se však velmi dobře slučovaly s vaišnavskou filosofií, podle které moderní vymoženosti nestojí za námahu vynaloženou na jejich dosažení. Oddaný přijímá to, co mu poskytuje příroda, a svůj čas a energii vĕnuje duchovnímu životu.

V Novém Vrindávanu mĕli jen jednu černobílou krávu, která se jmenovala Kálija. Prabhupáda pil sklenku jejího mléka ráno, v poledne a večer. „Tak dobré mléko jsem nepil již šedesát pĕt let,“ říkal a předpovĕdĕl, že v Novém Vrindávanu bude jednou tolik krav, až mléko prýštící z jejich plných vemen rozbahní pastviny. Ačkoliv lidé na Západĕ ve své zaslepenosti nechápali, že zabíjení krav je hřích vyvolávající nepříznivé karmické reakce, Nový Vrindávan mĕl ukázat svĕtu společenské, mravní a ekonomické výhody spojené s ochranou krav a využíváním jejich mléka, místo toho, aby se zabíjely na maso.

Šríla Prabhupáda chtĕl, aby oddaní stavĕli v Novém Vrindávanu chatky. Přál si, aby takových příbytků bylo hodnĕ, i když zpočátku budou primitivní, a načrtl oddaným plán jednoduché stavby z pálené hlíny. Přál si také založit školu vycházející z vĕdomí Krišny, a venkov, jak řekl, je pro takovou školu nejlepší místo. „Mĕsto je stvořené človĕkem a příroda Bohem,“ citoval volnĕ anglického básníka Cowpera. Žáci se mĕli učit číst, psát a počítat a zároveň z nich mĕli vyrůstat čistí oddaní. Ve svých hrách by mĕli napodobovat zábavy Krišny a Jeho přátel, pasáčků krav – tak, jak probíhají v duchovním svĕtĕ. Ženy v Novém Vrindávanu mĕly pečovat o dĕti, uklízet chrám, vařit pro Božstva a stloukat máslo.

Šríla Prabhupáda mĕl pro Nový Vrindávan mnoho plánů, avšak předkládal jen základní myšlenky s nĕkolika málo praktickými detaily. „Rozviň vše, jak sám uznáš za vhodné,“ povĕřil Kírtanánandu Svámího. Chtĕl vybudovat védskou komunitu, jejíž členové by si pĕstovali vlastní potravu a vyrábĕli nezbytné životní potřeby. Pokud se oddaní v Novém Vrindávanu nestanou sobĕstačnými, řekl, pak je zbytečné, aby zabírali tak velký kus zemĕ.

Ještĕ před svou návštĕvou Nového Vrindávanu požádal Prabhupáda Kírtanánandu Svámího a Hajagrívu, aby na pozemku naplánovali výstavbu sedmi chrámů. Tĕchto sedm chrámů mĕlo být pojmenováno po hlavních chrámech starého Vrindávanu v Indii: Madan-móhan, Góvindadží, Gópínáth, Rádhá-Dámódar, Rádhá-raman, Šjámasundar a Rádhá-Gókulánanda. Prabhupáda slíbil, že osobnĕ zajistí Božstva Rádhy a Krišny pro každý chrám.

Nadešel čas, aby Prabhupáda z Nového Vrindávanu odejel – dopisy z Londýna, Los Angeles a San Franciska naléhaly, aby se vydal na cesty. V den jeho odjezdu mu oddaní žertem tvrdili, že ho nepustí. Kírtanánanda Svámí šel dokonce tak daleko, že prohlásil, že mu zatarasí cestu. Ale Prabhupáda ho napomenul: „To duchovnímu učiteli nemůžeš udĕlat.“

V doprovodu Kírtanánandy Svámího a oddaných z Nového Vrindávanu kráčel Prabhupáda lesní pĕšinou. Příroda kolem se bujnĕ zelenala a letní vzduch byl horký a vlhký. Prabhupáda šel mlčky. Přijel sem, aby své žáky povzbudil, a dostalo se povzbuzení i jemu samotnému. Oddaní zde žili prostým venkovským životem v závislosti na půdĕ a na kravách, tak, jak žil i sám Krišna. Byla jich tu zatím jen hrstka, ale Krišnovou milostí přijdou další.

Prabhupáda s Kírtanánandou Svámím kráčeli lesní stezkou témĕř beze slov, ale ve vzájemném hlubokém porozumĕní. Prabhupáda nedal Kírtanánandovi žádné zvláštní pokyny; bylo to jen občas pár slov, když spolu sedĕli před domem, pokyn ruky, radostný nebo starostlivý výraz obličeje. Kírtanánanda Svámí přesto chápal, jak je Nový Vrindávan jeho duchovnímu učiteli drahý a jak by se mĕl stát drahým i jemu. Prabhupáda ho ujišťoval, že Krišnovo požehnání jim přinese úspĕch, protože oddaní se v Novém Vrindávanu soustřeďovali na zpívání Hare Krišna, službu Božstvům a ochranu krav. Již nyní si komunita vedla úspĕšnĕ a Krišna bude dál oddané chránit před všemi překážkami a obtížemi.

Na konci tříkilometrového pochodu stanul Prabhupáda v hloučku oddaných u auta, které ho mĕlo odvézt na letištĕ do Pittsburghu, odkud mĕl letĕt do Los Angeles. Vozík tažený konĕm zatím přivezl jeho zavazadla a oddaní je přeložili do kufru automobilu. Prabhupáda se usadil na zadní sedadlo. Za volání „Hare Krišna!“ a „Prabhupáda!“ se auto rozjelo polní cestou a Prabhupáda se s džapou v ruce pohroužil do odříkávání mantry Hare Krišna.

Prabhupáda dostával od svých šesti žáků z Londýna pravidelné zprávy. Mĕli málo penĕz, a tak nezbývalo, než aby žili oddĕlenĕ po dvojicích v různých částech mĕsta. Prabhupádovy dopisy pro nĕ byly životodárným zdrojem inspirace. Mnohokrát si pročítali jeho pokyny a snili o tom, že je jednou v Londýnĕ navštíví. Praktikovat vĕdomí Krišny v San Francisku bylo pro tyto tři páry zábavou, ale v Anglii to bylo čím dál tím obtížnĕjší. Jako cizinci nemĕli pracovní povolení a kromĕ nĕkolika známých nemĕli na koho se obrátit. Ale přestože nemohli bydlet pohromadĕ, neztráceli odvahu a snažili se maximálnĕ udržovat svou morálku a vĕdomí Krišny.

Potom uprostřed obtížné zimy očekával londýnské oddané šťastný obrat – setkali se s jedním z Beatles, Georgem Harrisonem. Již delší dobu přemýšleli o tom, jak získat Beatles ke zpívání Hare Krišna. Do jejich nahrávacího studia Apple Records poslali jednou jablkový koláč s nápisem Hare Krišna, podruhé zase malé chodící jablíčko na klíček s natištĕnou mantrou Hare Krišna. Zaslali tam i magnetofonovou nahrávku se svými kírtany, ale obdrželi od Apple Records jen bĕžný předtištĕný zamítavý dopis. Zdálo se tedy, že Šjámasundarovo neočekávané setkání s jednou z nejslavnĕjších osobností svĕta, Georgem Harrisonem, zařídil přímo Krišna.

Šjámasundar s vyholenou hlavou a v tradičním rouchu čekal se spoustou dalších lidí v hale studia a doufal, že se mu podaří prohodit pár slov s nĕkým, kdo je s Beatles ve spojení. Vtom sešel dolů po schodech George, který byl v Apple na nĕjakém jednání, a sotva vstoupil do místnosti, spatřil Šjámasundara. Přešel místnost, posadil se k nĕmu a začal se vyptávat: „Kde jste pořád byli? Pokouším se setkat s lidmi od Hare Krišna už celé dva roky!“ Diskutovali spolu celou hodinu, zatímco ostatní návštĕvníci se zvĕdavĕ tlačili kolem. „Vážnĕ jsem se s vámi chtĕl setkat,“ řekl George. „Co kdybys ke mnĕ zítra zašel na obĕd?“

Na druhý den se Šjámasundar vydal navštívit George a tam se setkal s dalšími členy Beatles: Ringo Starrem, Johnem Lennonem a Paulem McCartneym. Všichni mu kladli různé otázky, ale nejvíce zájmu projevil George.

George: Mĕl jsem desku Hare Krišna, na které Šríla Prabhupáda a oddaní zpívali Hare Krišna. Dostal jsem ji už před dvĕma lety, hned ten týden, kdy vyšla. Hodnĕ se mi líbila a často jsem si ji v té dobĕ pouštĕl – poslouchali jsme ji společnĕ s Johnem. Vzpomínám si, jak jsme si ji s Johnem zpívali celé dny a doprovázeli se na ukulele, když jsme se plavili na jachtĕ po řeckých ostrovech. Takže já jsem zpíval mantru Hare Krišna už dlouho před tím, než jsem se setkal se Šjámasundarem, Guru dásem a Mukundou. Byl jsem prostĕ rád, že můžu mantru Hare Krišna poslouchat a že tu desku mám.

O Prabhupádovi jsem už nĕco vĕdĕl z textu na obalu desky. V Indii jsem už také byl, a tak jsem vĕdĕl, odkud se oddaní vzali s tĕmi zvláštními šaty a vyholenými hlavami. Vidĕl jsem je na ulicích v Los Angeles a v New Yorku. Přečetl jsem spoustu knížek a hledal jsem jogínské učitele, takže jsem se díval na oddané jinak než ostatní lidé. Bylo mi jasné, o co jde, a chápal jsem, že to je vážná vĕc – že je tam mnohem víc odříkání než u ostatních skupin. Jako třeba to, že nepijí ani kávu nebo čaj a nejedí čokoládu.

Šjámasundar začal navštĕvovat George pravidelnĕ a brzy se z nich stali přátelé. George do té doby praktikoval mantru, kterou mu předal Maháriši Mahéš Jógí, a nyní poprvé začal poslouchat o bhakti-józe a védské filosofii. Otevřenĕ se bavil se Šjámasundarem, Guru dásem a Mukundou o svém duchovním hledání a o svých realizacích karmy.

George: Jeden jogín v Indii mi řekl: „Máš opravdu štĕstí. Jsi mladý, slavný, bohatý a zdravý, ale zároveň vidíš, že to není všechno. Chceš se dozvĕdĕt ještĕ nĕco víc.“ Vĕtšina lidí se ani nedostane k poznání, že za tou zdí nĕco je. Snaží se jenom dostat na její vrcholek – dosyta se najíst, mít pĕkný dům, žít v pohodlí a tak. Ale mnĕ se poštĕstilo to, že jsem všechno dostal včas a mohl jsem poznat, že v životĕ existuje ještĕ nĕco jiného, zatímco vĕtšina lidí se prostĕ vyčerpá bojem o hmotné statky.

Po návštĕvĕ Haight-Ashbury v roce 1967 se George začal cítit provinile za úlohu, kterou sehrál v šíření kultury LSD. Do té doby se domníval, že hippies z Haight-Ashbury jsou tvořiví umĕlci, ale když je vidĕl zdrogované, špinavé a propadlé beznadĕji – „připomínalo to pobočku Bowery na Západním pobřeží“ – přičítal si za to částečnou zodpovĕdnost. Rozhodl se, že využije svého vlivného postavení ke skládání a zpívání písní o nĕčem vyšším, než jsou psychedelické drogy a sex. Cítil také, že ho stále silnĕji přitahuje indická duchovní filosofie, což si vykládal jako působení karmy ze svých minulých životů.

George: S Krišnou se cítím jako doma. Myslím, že je to nĕco, co pochází z mého minulého života. V té dobĕ to bylo, jako by se mi otvíraly nĕjaké dveře, jako by se dávala dohromady nĕjaká skládačka, puzzle, ke které jsem potřeboval všechny ty malé dílky, abych si mohl udĕlat celkový obraz. A právĕ takové chybĕjící dílky přicházely, když se najednou objevili oddaní a Bhaktivédánta Svámí nebo když mi nĕkterý z oddaných dal knihu nebo když jsem slyšel tu gramofonovou nahrávku. Všechno se to pomalu skládalo dohromady.

To byl jeden z důvodů, proč jsem vyšel vstříc Šjámasundarovi a Guru dásovi, když poprvé přijeli do Londýna. Řeknĕme si to na rovinu — kdybych se mĕl přihlásit k nĕjakému přesvĕdčení, budu radĕji s tĕmito chlapci než s lidmi na druhé stranĕ. Je to tak. Budu radĕji s oddanými než s tĕmi „slušnými“ lidmi, kteří jsou považováni za svaté.

George nabídl oddaným, že jim pomůže sehnat budovu v Londýnĕ, a se Šjámasundarem domlouvali nahrání mantry Hare Krišna. Ale Šjámasundar na nĕho nikdy nenaléhal.

Když se Prabhupáda dozvĕdĕl o Georgovi, vážnĕ uvažoval o možnosti, že by George plnĕ přijal vĕdomí Krišny. Když to domýšlel do konce, představoval si, k jaké celosvĕtové revoluční zmĕnĕ vĕdomí by mohlo dojít, kdyby v jejím čele stáli Beatles jako oddaní Krišny.

Z tvého dopisu vyplývá, že pan George Harrison do jisté míry sympatizuje s naším hnutím. Jestliže s ním Krišna bude skutečnĕ spokojen, určitĕ se k nám připojí a pomůže nám šířit sankírtanové hnutí po celém svĕtĕ. Nĕjakým způsobem se Beatles stali středem pozornosti v sousedních evropských zemích a také v Americe. Pana George Harrisona přitahuje naše Sankírtanová strana, a kdyby převzal vedoucí úlohu v organizování Sankírtanové strany, kterou by tvořili Beatles a naši chlapci z ISKCONu, nepochybnĕ bychom zmĕnili tvář svĕta, tolik sužovaného manévry politiků.

Přátelství s Georgem ještĕ vystupňovalo vzrušení, s jakým londýnští oddaní plánovali Prabhupádův příjezd do Londýna. Teď, když zde na setkání s Prabhupádou čekala svĕtoznámá osobnost, oddaní cítili, že možná nalezli další způsob, jak svého duchovního učitele potĕšit a přispĕt k úspĕchu kazatelské mise v Londýnĕ.

Díky spojení s vĕdomím Krišny a svému vlastnímu duchovnímu vývoji začal George vyjadřovat svoji oddanost Pánu Krišnovi ve svých písních. Právĕ četba Prabhupádovy Bhagavad-gíty takové, jaká je, mu umožnila ocenit nadřazenost osobního pojetí Boha nad neosobním. Guru dás ukázal Georgovi v Gítĕ verš, kde Krišna říká, že je základem neosobního Brahmanu. Georgovi se myšlenky vĕdomí Krišny líbily, ale byl opatrný, aby nedával najevo bezvýhradnou oddanost Prabhupádovi a Krišnovi. Oddaní s ním proto jednali tak, aby mu nedĕlali zbytečnĕ starosti.

11. ledna napsal Šríla Prabhupáda oddaným do Londýna další dopis, kde naznačil další nápady, jak by George mohl nejlépe sloužit Krišnovi.

Jsem nesmírnĕ rád, že pan Harrison skládá písnĕ jako „Pán, kterého jsme tak dlouho zanedbávali“.* Je zřejmé, že o tĕchto vĕcech přemýšlí. Až se osobnĕ setkáme, předložím mu nĕkteré myšlenky o odloučení od Krišny, a Beatles budou moci napsat velmi přitažlivé písnĕ. Lidé takové písnĕ potřebují, a jestliže se k nim dostanou přes tak výborné prostředníky, jako jsou Beatles, bude to nepochybnĕ velmi úspĕšné.

* „Lord whom we so long ignored“

Pozdĕji George nĕkteré takové písnĕ skutečnĕ nahrál. Jeho hit „My Sweet Lord“ byl v Americe dva mĕsíce nejprodávanĕjším singlem, zatímco album Living in the Material World vedlo pĕt týdnů hitparádu a prodalo se ho milión kusů.

Prabhupáda upozorňoval oddané, aby nezáviseli jen na Georgovi a sami se pokusili najít a pronajmout nĕjakou budovu. Ale George chtĕl oddaným nĕjak pomoci a znovu jim navrhl, aby nahráli u společnosti Apple desku. Původní oblíbenou myšlenkou oddaných bylo, že desku s mantrou Hare Krišna nazpívají Beatles. Kdyby to udĕlali, mantra by se nepochybnĕ proslavila po celém svĕtĕ. Georgovi se nápad zamlouval, ale dával přednost tomu, aby nahrávku nazpívali oddaní a on že by ji u značky Apple vydal. „Bude lepší, když peníze dostanete vy, než abychom je shrábli my,“ řekl jim. „Pojďme se pustit do natáčení.“

Oddaní tedy přišli za Georgem domů, aby si zpívání vyzkoušeli. George k nahrávce přihrál playbackem kytaru a za nĕkolik týdnů přišli oddaní znovu, aby si výsledek poslechli. George byl už připraven na nahrávání ve studiu, a tak se oddaní s ním a s jeho přítelem, klavíristou Billy Prestonem, domluvili na setkání ve studiu Trident na St. Anne’s Alley. Nahrávali nĕkolik hodin a zdálo se, že záznam zní dobře. George a Šjámasundar domluvili datum, kdy se bude nahrávat naostro.

V den natáčení se ve studiu EMI na Abbey Road sešlo asi dvanáct oddaných, včetnĕ nĕkolika britských nováčků. Když dorazila první skupina oddaných v Georgovĕ mercedesu, začal dav shromáždĕných teenagerů zpívat Hare Krišna na melodii, kterou znali z muzikálu Hair. Zatímco Jamuná nanášela na čela nahrávacích techniků vaišnavský tilak a Málatí začala vybalovat košíky s prasádam, ostatní oddaní rozvĕsili po studiu obrázky Krišny, zapálili vonné tyčinky a promĕnili místnost v improvizovaný chrám zasvĕcený Krišnovi.

Paul McCartney a jeho žena Linda usedli za mixážní pult a nahrávání mohlo začít. Všichni pracovali rychle a bĕhem necelé hodiny natočili první stranu SP desky. George hrál na varhany a Mukunda na mridangu. Jamuná zpívala se Šjámasundarovou podporou vedoucí hlas a další hlasy tvořily sbor. Aby nahrávka vyšla opravdu dokonale, koncentrovali všichni své myšlenky na Prabhupádu a modlili se o duchovní sílu.

Čtvrtá verze probĕhla naprosto hladce, včetnĕ spontánního úderu Málatí do mosazného gongu na konci skladby. Potom nahráli druhou stranu desky: modlitby ke Šrílovi Prabhupádovi, Pánu Čaitanjovi a Jeho společníkům a šesti Gósvámím. Na závĕr George nahrál playbackem basovou kytaru a další hlasy. Oddaní, zvukoví technici – všichni ve studiu – mĕli dobrý pocit. „Bude to bomba,“ sliboval George.

Zatímco se deska lisovala, vrátili se oddaní ke své pravidelné práci. Stále ještĕ žili oddĕlenĕ. Prabhupáda ohlásil svůj příjezd na počátek září. Chtĕl jet nejprve do Hamburku a potom do Londýna, i v případĕ, že tam nebude žádný chrám. Pouhé dva mĕsíce před Prabhupádovým příjezdem se však vĕci daly zázračnĕ do pohybu.

Guru dás potkal realitního agenta, který nabízel k pronajmutí budovu na Bury Place, poblíž Britského muzea; oddaní se tam mohli nastĕhovat okamžitĕ. Ideální poloha, nájem čtyřicet jedna liber týdnĕ a možnost okamžitého bydlení – to bylo báječné. Mukunda napsal Prabhupádovi o peníze na zálohu. Prabhupáda souhlasil. Od George dostal Šjámasundar dopis, ve kterém vydavatelství Apple, společnost s r.o., prohlašovala, že ručí za platby, pokud by je oddaní nedokázali zajistit sami. Bĕhem jednoho týdne tak oddaní získali pĕtiposchoďový dům ve středu Londýna.

Ale když se začali do svého nového střediska na Bury Place stĕhovat, mĕstská správa vznesla námitku, že nemají řádné povolení na využití domu k bydlení. Vyřízení této formality mohlo trvat celé týdny, dokonce i mĕsíce. A tak se oddaní opĕt ocitli bez místa, kde by mohli společnĕ žít a uctívat Krišnu. Šjámasundar přesto vĕřil, že se vše v dobré obrátí, a začal v budovĕ stavĕt chrámovou místnost z kalifornské sekvoje.

John Lennon potom Šjámasundarovi navrhl, že by se mohli nastĕhovat k nĕmu na Tittenhurst, velké panství, které nedávno zakoupil poblíž Ascotu. Potřeboval tam provést určité renovace, a pokud by mu oddaní pomohli, poskytl by jim na oplátku místo k bydlení. „Mohl by tam také bydlet náš guru?“ zeptal se Šjámasundar. John souhlasil a oddaní se nastĕhovali na Johnovu usedlost do bývalých příbytků pro služebnictvo.

Nĕkolik týdnů před Prabhupádovým příjezdem vyšla deska Hare Krišna Mantra. Společnost Apple Records se postarala o propagaci a v pestrobarevném autobusu dovezla novináře a fotografy na tiskovou konferenci do modrobílého pavilonu, kde je čekali oddaní s Georgem.

Hned první den se prodalo sedmdesát tisíc kusů. Za pár týdnů se oddaní objevili v populární televizní show Top of the Pops, kde zpívali „svůj hit“.

K panství Johna Lennona, které původnĕ náleželo rodinĕ Cadburyů, patřilo třicet hektarů luk a lesa, zámeček a řada menších budov. John se svojí ženou Yoko bydleli v zámečku. Příbytky služebnictva, kde mĕl bydlet Prabhupáda s oddanými, tvořily čtyři samostatné byty v úzkém stavení blízko hlavní budovy. Nastĕhovalo se tam asi patnáct oddaných a jeden byt nechali volný pro Prabhupádu a jeho sluhu.

John si přál, aby oddaní zbourali a přestavĕli stĕny a místo starých podlah z tvrdého dřeva položili černobílé mramorové dlaždice. Zatímco se oddaní pustili do renovace, Íšána, který nedávno přijel z Kanady, začal s nĕkolika pomocníky přestavovat bývalý hudební salónek na chrám s vjásásanem pro Prabhupádu. Zároveň provádĕli nezbytné úpravy v Prabhupádovĕ bytĕ. Pracovali pro svého duchovního učitele ve dne v noci s takovým nasazením, že si toho všimli i John a Yoko. Když oddaní nahrávali pásku, kterou chtĕli poslat Prabhupádovi do Nĕmecka, zeptal se Íšána Johna, zda by nechtĕl jejich guruovi také nĕco sdĕlit. John se usmál a řekl, že by rád poznal Prabhupádovo tajemství, jak vyvolává u svých stoupenců takovou oddanost.

Jevištĕ bylo připraveno. Nastal čas, aby na scénu vstoupila hlavní postava. Čistý oddaný Pána Krišny konečnĕ přijíždĕl do Anglie. Pro šest oddaných, kteří razili cestu vĕdomí Krišny v Londýnĕ, to byl dlouhý zápas. Avšak to, co se kdysi zdálo jen nedosažitelným snem, se nyní stávalo skutečností. Našli místo k bydlení pro Prabhupádu a získali chrám v centru Londýna. Bylo to Krišnovo požehnání.

11. září 1969

Ve spolupráci s Apple Records a nĕmeckou leteckou společností Lufthansa připravili oddaní pro Prabhupádu na londýnském letišti Heathrow slavnostní přivítání. Když sestoupil po schodech z letadla, dovedli ho k autu a zavezli k salonku pro významné osobnosti, aniž by musel procházet obvyklou celní a pasovou kontrolou. Sotva Prabhupáda vystoupil z auta, vybĕhli oddaní čekající v letištní hale ven a na znamení úcty se před ním vrhali na zem, bez ohledu na mokro na chodníku. Šríla Prabhupáda na nĕ hledĕl a usmíval se, zatímco oddaní vstávali a sklepávali si vlhké kamínky ze svých dhótí a sárí. Nadšenĕ ho obklopili a doprovodili ho do konferenční místnosti.

Reportéři: „Co si o takovém přivítání myslíte?“

Prabhupáda: „Já osobnĕ si na okázalá vítání příliš nepotrpím. Ale chci vĕdĕt, jak lidé vítají naše hnutí. To je to, co mĕ zajímá.“

Oddaní jednohlasnĕ: „Hariból!“

Reportér: „Bylo toto přivítání pro vás výjimečné, nebo je to bĕžné představení, které absolvujete každý den?“

Prabhupáda: „Ne, mám své žáky všude, kam přijedu. V západních zemích mám nyní asi dvacet středisek, především v Americe. Nadšení amerických chlapců je opravdu velké. Vzpomínám si, jak mi v Los Angeles a San Francisku přichystali úžasné přivítání. Na festivalu Ratha-játry mĕ provázelo asi deset tisíc chlapců a dívek na cestĕ dlouhé přes deset kilometrů.“

Oddaní: „Hariból!“

Reportér týdeníku Sun: „Co se pokoušíte učit, pane?“

Prabhupáda: „Pokouším se učit to, co jste zapomnĕli.“

Oddaní se smíchem: „Hariból! Hare Krišna!“

Reportér: „A to je co?“

Prabhupáda: „To je Bůh. Nĕkteří z vás tvrdí, že žádný Bůh není. Nĕkteří z vás říkají, že Bůh je mrtev. A další z vás říkají, že je neosobní nebo prázdnota. To všechno jsou nesmysly. Chci naučit všechny tyto nevĕdomé lidi, že Bůh je. To je mé poslání. Přijďte s jakýmkoliv nesmyslem a já vám dokáži, že Bůh je. To je mé hnutí pro vĕdomí Krišny. Je to výzva ateistickým lidem: Toto je Bůh. Když budete upřímní a budete projevovat vážný zájem, můžete se setkat s Bohem tváří v tvář, stejnĕ jako si hledíme tváří v tvář zde, v této místnosti. Tato možnost tu je. Vy se ale bohužel pokoušíte na Boha zapomenout. Proto je váš život tak tĕžký. A já nekáži nic jiného, než abyste rozvinuli vĕdomí Krišny a byli šťastní. Nenechávejte se unášet tĕmi nesmyslnými vlnami iluze.“

Novináři se ptali na Billyho Grahama, na přistání na Mĕsíci, na válku v Irsku, na Prabhupádovu ženu a dĕti. Pak ho požádali, aby se k nim otočil, a spouštĕ fotoaparátů začaly cvakat. Na závĕr mu podĕkovali a tisková konference skončila.

Prabhupáda vyšel z budovy k nablýskanému bílému Rolls Roycu, který na nĕj venku čekal jako pozornost Johna Lennona. Usedl se zkříženýma nohama na zadní sedadlo. Limuzína mĕla tmavá antireflexní okna a uvnitř luxusní vybavení včetnĕ televize. Oddaní ve svém rozrušení propadli takovému zmatku, že nikoho ani nenapadlo, aby si k Prabhupádovi přisedl, a tak řidič bleskovĕ vyrazil k Tittenhurstu, aniž by dál na nĕkoho čekal. Zatímco se vůz klikatými silnicemi vzdaloval od letištĕ, Prabhupáda sedĕl tiše, jen občas polohlasnĕ odříkával mantry.

Konečnĕ byl v Anglii. Jeho otec Gour Móhan si přál, aby do Anglie nikdy nejezdil. Kdysi jeden jeho strýc Gour Móhanovi navrhl, že by jeho syn mĕl jet do Anglie a stát se právníkem. Ale Gour Móhan odmítl; kdyby se tam jeho syn vydal, jedlíci masa, opilci a lovci žen by ho mohli ovlivnit. Ale nyní, po sedmdesáti letech, Prabhupáda skutečnĕ do Londýna dorazil – ne však proto, aby ho Angličané ovlivnili, ale aby on ovlivnil je. Přišel je učit to, co oni zapomnĕli.

Díky Krišnovĕ zvláštní péči začínal jeho pobyt slibnĕ. Když musel žít v New Yorku sám a bez penĕz, byla to Krišnova milost. A když nyní vjíždĕl do Anglie v limuzínĕ s osobním řidičem, i to byla Krišnova milost. Prabhupáda přijímal tuto jízdu jako součást Krišnova plánu a zůstával hluboce soustředĕný na svůj úkol vykonat příkaz svého duchovního učitele bez ohledu na okolnosti.

Do Tittenhurstu dorazil Prabhupáda dřív než jeho žáci. Ale oddaní, kteří na letištĕ nejeli, ho nadšenĕ přivítali a zavedli ho do jeho pokoje ve druhém patře budovy pro služebnictvo. Malá místnost byla chladná a vlhká, s nízkým stolkem místo psacího stolu a kobercem, který sice pokrýval celou podlahu, ale byl poskládaný z rohožek posbíraných v ostatních místnostech. Vedlejší pokojík byl ještĕ menší a prázdný. Prabhupáda se posadil ke svému stolku. „Kde všichni jsou?“ zeptal se. Když se opřel zády o zeď a pohlédl z okna, vidĕl, že se právĕ dalo do deštĕ.

Po obĕdĕ přijeli na panství George, John a Yoko. Šjámasundar je pozval dál, aby se s Prabhupádou seznámili. George se obrátil na Johna a zeptal se: „Nechceš jít také nahoru?“ Vousatý a obrýlený pán Tittenhurstu s vlasy až na ramena souhlasil. I Yoko byla zvĕdavá, a tak se společnĕ vydali do Prabhupádova pokojíku.

Prabhupáda sedĕl za svým stolkem. S milým úsmĕvem vyzval hosty, aby vešli a posadili se. Zde tedy byli dva z nejslavnĕjších lidí v Anglii a Krišna chtĕl, aby s nimi mluvil. Sundal si svou kvĕtinovou girlandu, podal ji Šjámasundarovi a pokynul mu, aby ji dal kolem krku Georgovi.

„Dĕkuji vám,“ řekl George. „Hare Krišna.“

Prabhupáda se usmál. „To je Krišnovo požehnání.“

„Hare Krišna,“ odpovĕdĕl znovu George.

„Ano,“ řekl Prabhupáda, „v Bhagavad-gítĕ je jeden verš: yad yad ācarati śreṣṭhas tat tad evetaro janaḥ / sa yat pramāṇaṁ kurute lokas tad anuvartate. To znamená, že vše, co přijímají vůdčí osobnosti, následují i obyčejní lidé. Yad yad ācarati śreṣṭhas. Śreṣṭhas znamená ,vůdčí osobnosti‘. Ācarati znamená ,jednat‘. Ať už vůdčí osobnosti jednají jakkoliv, lidé je následují. Jestliže vůdčí osobnost řekne, že je nĕco pĕkné, pak to ostatní také přijmou jako správné. Milostí Boha, Krišny, jste se stali vůdčími osobnostmi. Následují vás tisíce mladých lidí. Mají vás rádi. Pokud jim tedy dáte nĕco skutečnĕ krásného, podoba svĕta se zmĕní.“

Přestože George a John byli asi stejnĕ staří jako vĕtšina Prabhupádových žáků, považoval je Prabhupáda za šréšthy, uznávané vůdce. „Četl jsem nĕkterá vaše prohlášení a vím, že i vy usilujete o mír ve svĕtĕ,“ pokračoval Prabhupáda. „Snažíte se o to, stejnĕ jako všichni ostatní. Každý zbožný človĕk by mĕl usilovat o mír ve svĕtĕ. Ale musíme vĕdĕt, jak se toho dá dosáhnout.“ Vysvĕtlil „návod k míru“ podle Bhagavad-gíty: Skutečný mír mohou nalézt pouze ti, kdo uznávají Nejvyšší Osobnost Božství jako vlastníka všeho, jako příjemce všech obĕtí a přítele všech živých bytostí.

Poté Prabhupáda vysvĕtlil obĕma „beatlům“ ještĕ jednoznačnĕji to, k čemu celou dobu smĕřoval: mĕli by poznat vĕdomí Krišny a pomáhat při jeho šíření ve svĕtĕ. „Žádám vás, abyste tuto filosofii alespoň posoudili, jak jen jste schopni,“ řekl. „A pokud ji shledáte správnou, následujte ji. Vy přece také chcete svĕtu nĕco dát. Zkuste tedy toto. Četli jste naše knížky, Bhagavad-gítu takovou, jaká je?“

John: „Četl jsem úryvky z Bhagavad-gíty, ale nevím, jaká to byla verze. Existuje tolik různých překladů.“

Prabhupáda: „Ano, existují různé překlady. Právĕ proto jsem vydal Bhagavad-gítu takovou, jaká je.“

Prabhupáda vysvĕtlil, že hmotný svĕt je strastiplným místem. Příroda je krutá. Americký prezident Kennedy byl považován za miláčka štĕstĕny a uctíval ho celý svĕt. „Ale stačila jedna vteřina“ – Prabhupáda hlasitĕ luskl prsty – „a byl konec. Všechno je pomíjivé. A jaké je jeho postavení nyní? Kde je? Jestliže je život vĕčný, kam odešel? Co teď asi dĕlá? Je šťastný, nebo žije v bídĕ? Narodil se v Americe nebo v Čínĕ? To nedokáže nikdo říct. Ale skutečností zůstává, že jako živá bytost je vĕčný. Stále existuje.“

Prabhupáda objasnil proces převtĕlování duše. Potom ještĕ jednou požádal: „Zkuste to pochopit, a pokud se vám to bude zdát správné, následujte to. Toužíte po nĕčem krásném. Co říkáte mojí nabídce?“ Oba „beatlové“ se na sebe podívali, ale neodpovĕdĕli. Prabhupáda se vesele usmál. „Jste inteligentní chlapci. Pokuste se to pochopit.“

Pak se svých hostů zeptal, jakou filosofii následují.

„Následujeme?“ otázal se John.

„Nenásledujeme nic,“ řekla Yoko. „Prostĕ žijeme.“

„Zkoušeli jsme meditaci,“ řekl George. „Nebo lépe řečeno já se vĕnuji meditaci, meditaci s mantrou.“

Beatles začali klást otázky – stejné otázky, jaké Prabhupáda slyšel již mnohokrát. Když jim vysvĕtlil Brahman jako všepronikající duchovní energii Nejvyšší Osobnosti Božství, Yoko zapochybovala, zda může Brahman zůstat čistý a nepodlehnout časem úpadku. Prabhupáda jí poradil, že pokud chce skutečnĕ porozumĕt duchovní filosofii, musí se nejprve stát vážnou žákyní.

John a Yoko přemýšleli eklekticky. Vybírali si ze všeho to, co se jim osobnĕ nejlépe zamlouvalo, a Prabhupádovo pojetí védské autority pro nĕ bylo tĕžké přijmout.

John: „Musíme myšlenky stále prosévat jako písek, abychom poznali, čí filosofie je nejlepší.“

Prabhupáda: „Ne. Snažte se pochopit jednu vĕc. Kdyby Krišna nebyl nejvyšší autorita, proč by se všichni ti lidé obraceli ke Krišnovĕ knize a překládali ji? Nad tím se zamyslete.“

George: „Netvrdím, že Krišna není Nejvyšší. Vĕřím tomu. To nedorozumĕní se týká překladů Gíty ze sanskritu do angličtiny. Řekl jsem, že existuje spousta verzí, zatímco vy jste nám myslím chtĕl říci, že vaše verze, váš překlad je vĕrohodný, zatímco ostatní překlady ne. Ale co se týče Krišnovy totožnosti, na tom se shodujeme.“

Prabhupáda: „To je v pořádku. Pokud vĕříte, že Krišna je Nejvyšší Pán, pokud toto je vaše pochopení, potom se musíte přesvĕdčit, kdo je Krišnovi nejvíce oddaný. Jsou lidé, kteří pronášejí Krišnovo jméno dvacet čtyři hodin dennĕ. A pak je zde nĕjaký človĕk, pro kterého slovo Krišna ani neexistuje – jak by se mohl stát oddaným Krišny? Jak by se ten, kdo ani nevysloví Krišnovo jméno, mohl stát představitelem Krišny? Pokud je Krišna autorita – a na tom se shodujeme — pak jsou autoritami ti, kdo jsou Krišnovi přímo oddáni.“

Po více než hodinu trvajícím rozhovoru Šríla Prabhupáda rozdal Johnovi, Georgovi, Yoko a nĕkolika žákům v místnosti prasádam. Kdyby tito šréšthové přijali vĕdomí Krišny, bylo by to prospĕšné nejen pro nĕ samotné, ale i pro spoustu dalších lidí. Vykonal svoji povinnost a poskytl jim příležitost. Předal jim Krišnův vzkaz a to, zda ho přijmou nebo ne, nyní záviselo na nich.

John se omluvil, že má nĕjakou práci. Když všichni odcházeli, Yoko se na nĕho na schodišti obrátila a řekla: „Podívej se, jak žije prostĕ. Dokázal bys taky takhle žít?“

Oddaní se s Johnem a Yoko pravidelnĕ setkávali. Přestože se John původnĕ zajímal o oddané z praktických pohnutek, cítil k nim sympatie. Ale jeho přátelé ho odrazovali, aby se Svámím a jeho skupinou nenechal strhnout. A tak se John držel stranou.

Íšána dás: Pracoval jsem v kuchyni a John sedĕl za klavírem. Mĕl v kuchyni velké pianino, ze kterého byl sundaný lak až na holé dřevo. A tak tam sedĕl u klavíru a hrál Hare Krišna. Ten človĕk byl skutečnĕ fantastický muzikant – hrál Hare Krišna ve všech hudebních stylech, jaké si dokážete představit – jako bluegrass, klasiku, rock-and-roll, cokoliv. Přecházel libovolnĕ z jednoho stylu do druhého a stále zpíval Hare Krišna. Dĕlal to naprosto přirozenĕ a bylo zřejmé, že je to hudební génius. Hrál takhle, aby mĕ pobavil, ale bylo jasné, že se tím skutečnĕ baví i on sám. Ale když byl v nejlepším, tak se najednou objevila Yoko Ono v takové noční košili, nebo co to mohlo být, a takovým nešťastným hlasem mu povídá: „Johne, prosím tĕ, strašnĕ mĕ bolí hlava. Nemohl bys toho nechat a jít se mnou nahoru?“

George byl jiný. Oblíbil si Prabhupádu. Když se ho jeden z oddaných zeptal, proč se o tyto vĕci zajímá ze všech „beatlů“ pouze on, odpovĕdĕl: „Je to moje karma. Sklony k duchovnímu životu mám také v horoskopu.“

George Harrison: Prabhupáda prostĕ vypadal přesnĕ tak, jak jsem si ho představoval. Před naším prvním setkáním jsem prožíval dost smíšené pocity – obavy i úctu. Ale pozdĕji, když jsme se už setkali víckrát, tak jsem cítil, že je spíš mým přítelem. A to se mi líbilo, cítil jsem se s ním uvolnĕnĕ. Bylo to mnohem lepší než poprvé, protože zpočátku jsem přesnĕ nerozumĕl tomu, co říká, a nebyl jsem si jist, zda nejsem příliš svĕtský človĕk na to, abych mohl být v jeho přítomnosti. Ale pozdĕji jsem se uvolnil a cítil jsem se s ním mnohem přirozenĕji, a on se mnou jednal velmi vřele. Mluvil se mnou stejnĕ jako se všemi ostatními. Prostĕ stále hovořil o Krišnovi a nezáleželo na tom, kdo tam zrovna byl. Pokaždé, když se s ním človĕk setkal, byl úplnĕ stejný. Nikdy se nestalo, že by nĕkomu doporučil zpívat mantru Hare Krišna a příštĕ by řekl: „Promiňte, já jsem se spletl.“ Zůstával stále stejný.

Každé setkání s ním bylo milé. Nĕkdy jsem tam zašel jenom na skok, i když jsem si to neplánoval, ale cítil jsem, že bych tam prostĕ mĕl zajít. A pokaždé, když jsem od nĕj odcházel, mi bylo hodnĕ dobře. Uvĕdomoval jsem si, že se o mĕ osobnĕ zajímá. Vždycky mĕ to potĕšilo.

George byl přitahován ke Krišnovi a rád odříkával mantru. Již předtím, než se setkal s Prabhupádou, se dozvĕdĕl nĕco o Krišnovi od Maharišiho Mahéše Jógího, ze životopisu Paramahansy Jógánandy a z cest do Indie. Ale zvláštĕ Prabhupádovo učení ho přesvĕdčilo o tom, že Krišna je Absolutní Pravda a původ všeho.

George: Díky Prabhupádovi jsem pochopil, že ke Krišnovi se může človĕk přiblížit mnoha různými způsoby. Jako například prasádam. Myslím, že prasádam je velice důležitá vĕc, i kdyby to byl jenom trik. Říká se, že láska prochází žaludkem. A to samé platí, když se jedná o lidskou duši. Protože není nic lepšího, než když človĕk tančí a zpívá nebo jen tak sedí a povídá, a najednou mu nĕkdo přinese jídlo. Je to jako požehnání. A je důležité, že se Krišny naučíte dotýkat nebo Ho ochutnávat.

Na Krišnu se nevztahují žádná omezení. A mne ovlivňovala už jen pouhá Prabhupádova přítomnost. Zaplavoval mĕ spoustou informací. Mysl je sice umínĕná, ale všechno závisí na Krišnovi. Nepotřebujete vĕdĕt nic jiného než to, že Krišna je všechno. I tento svĕt je Jeho hmotná energie – Jeho vesmírná podoba. V Prabhupádových knihách jsou obrázky, které ukazují Krišnu v srdci psa, krávy a človĕka. Můžete si tak snáze uvĕdomit, že Krišna je ve všech živých bytostech.

Přestože Prabhupáda asi učil nĕjakou vyšší filosofii, mĕ samotného obohatilo nejvíc pochopení, jakým způsobem je Krišna všude a ve všem. Prabhupáda vysvĕtloval různé pohledy na Krišnu a nabízel meditaci, při které jste mohli vidĕt Krišnu jako osobu všude. Prostĕ neexistuje nic, co by nebylo Krišna.

Prabhupáda považoval George za „hodného chlapce“ a oddaného Krišny. Podle Šrímad-Bhágavatamu nemůže mít človĕk, který není oddaný a nikdy nevysloví svaté jméno Pána, žádné dobré vlastnosti — bez ohledu na to, co takový človĕk znamená v materiálním svĕtĕ. Mnoho svatých mužů a jogínů v Indii, dokonce i takoví, kteří se sami považovali za vaišnavy, nemĕlo víru ve svatá jména Krišny nebo jim nerozumĕlo. Ale George rád odříkával i zpíval Hare Krišna a vkládal svaté jméno Krišny do svých písní, které byly populární po celém svĕtĕ. Sloužil tedy Krišnovi svojí hudbou, a tím se lišil od ostatních.

Pan George Harrison vypadá jako velice inteligentní mladík a díky Krišnovĕ milosti je také obdařen štĕstím. První den mĕ přišel navštívit společnĕ s Johnem Lennonem a rozmlouvali jsme témĕř dvĕ hodiny. Rád by si se mnou pohovořil víc, ale musel nyní odjet za svojí nemocnou matkou do Liverpoolu.

Prabhupáda však zároveň nezapomínal, že George je bohatý človĕk. Pán Čaitanja přísnĕ zakázal oddaným žijícím ve stavu odříkání, aby se stýkali se svĕtskými lidmi. Ale Pán Čaitanja rovnĕž učil, že oddaný má využít každé příznivé příležitosti pro šíření vĕdomí Krišny.

Jestliže bude tento chlapec s naším hnutím spolupracovat, bude to výborný impuls, neboť je koneckonců bohatý človĕk. S tĕmito bohatými lidmi musíme v duchovním životĕ zacházet velmi opatrnĕ. Nĕkdy se s nimi musíme stýkat při kazatelské práci; jinak Pán Čaitanja Maháprabhu přísnĕ zakázal, aby se oddaní s tĕmito lidmi sdružovali. Rúpa Gósvámí nás ale také učí, že bychom mĕli využít každou příležitost, která je příznivá pro šíření vĕdomí Krišny.

Prabhupáda zacházel s Georgem opatrnĕ, ale povzbuzoval ho, aby pronášel Pánovo jméno, jedl Pánovo prasádam a odevzdával Pánovi všechno, co dĕlá.

George: Prabhupáda mi nikdy nenavrhoval, abych přestal s tím, co jsem dĕlal. Jak jsem se nĕkolikrát doslechl, říkal oddaným, že se ze mĕ stává lepší oddaný. Mĕl na mysli moje písničky a ostatní vĕci, které jsem dĕlal. Nikdy mi to neřekl osobnĕ, ale občas jsem se to doslechl. Pro mĕ na tom bylo dobré to, že jsem nikdy nepociťoval tlak, abych se naplno připojil. Myslím, že kdyby na mĕ stále dotíral „Proč s tím vším neskončíš a nejdeš žít nĕkam do chrámu?“, tak by to celou vĕc pokazilo. Nikdy mi nedal najevo, že jsem nĕkdo cizí, kdo do hnutí nepatří. Nikdy takový nebyl.

Já jsem takový oddaný v civilu. Je to tak. Vidĕl jsem jasnĕ svou roli — mĕl bych pomáhat vždy a všude, kde mohu, protože znám významné lidi. Jsem na tom jako každý, kdo je tak napůl cesty; prostĕ se snažíte a trochu si vzájemnĕ pomáháte.

Prabhupáda ze mĕ mĕl vždycky radost, protože všechno, co jsem udĕlal, bylo prospĕšné. Nemyslím jen Krišnův chrám jako takový, ale prostĕ všechno duchovní, co jsem dĕlal, ať už skrze písničky nebo jinak – mĕl z toho radost. Byl vždycky přátelský. Stále opakoval mantru a občas mi to připomínal – prostĕ opakuj pořád mantru, nebo co nejčastĕji můžeš. Myslím, že když to človĕk jednou zkusí, uvĕdomí si, jak je to prospĕšné.

Pořád přicházejí různí guruové, kteří se prohlašují za vyvolené. Ale Prabhupáda říkal: „Já jsem služebník služebníka služebníka Krišny,“ což prostĕ tak doopravdy je. Nikdy neprohlašoval: „Já jsem nejvĕtší“ a „Já jsem Bůh“ a podobné řeči.

Všechno, co se týkalo jeho osoby, souviselo s poznáním, že človĕk je služebník, a to se mi hodnĕ líbilo. Myslím, že to je součást duchovní velikosti. Čím více takoví lidé vĕdí, tím více si skutečnĕ uvĕdomují, že jsou pouze služebníky. A čím toho vĕdí ménĕ, tím více si myslí, že jsou Božím darem lidstvu.

I když bylo zřejmé, jak silnou a duchovnĕ pokročilou osobností je, stále si zachovával tuto pokoru. To je nesmírnĕ důležité, protože človĕk se učí mnohem víc z toho, jak nĕkdo žije a co dĕlá, než z toho, co říká.

Prabhupáda a jeho lidé a John a Yoko se svými přáteli tvořili ponĕkud nesourodé spojení. Třetí den po Prabhupádovĕ příjezdu na Tittenhurst odletĕli John s Yoko do Kanady, aby tam vystoupili s Plastic Ono Bandem na koncertu Rock-N-Roll Revival, pořádaném na stadionu Varsity v Torontu. V říjnu John s Yoko natočili Wedding Album, začali pracovat na filmu Rock-and-Roll Circus a John natočil skladbu „Cold Turkey“. Přestože byl John obvykle ostýchavý, s oddanými pracujícími v hlavním domĕ jednal srdečnĕ a velkoryse. Nabídl oddaným, aby na Tittenhurstu a farmĕ bydleli trvale, a prohlásil, že se s nimi bude dĕlit o všechno, co má. Nakonec se Prabhupáda a jeho žáci odstĕhovali, ale jejich rozhovory s Johnem na Tittenhurstu se odrazily v písni „Instant Karma“, kterou John v té dobĕ napsal.

I když Prabhupádův byt ještĕ nebyl hotový a na Bury Place vzhledem ke stavebním úpravám převládal hluk a horečnatý shon, Prabhupáda se rozhodl, že se do budovy nastĕhuje. „Nejsem nijak připoutaný k luxusnímu bytu,“ řekl. „Jsem připoutaný k životu ve společnosti oddaných.“ Nastĕhoval se do chrámu v dobĕ, kdy se deska s mantrou prodávala málo a oddaní museli nakupovat materiál po troškách podle toho, kolik zrovna dostali penĕz. Když s nimi však Prabhupáda začal bydlet a dohlížel na jejich práci, byli spokojení.

Jednoho dne se telefonicky ohlásil pan Dójál, představitel velké londýnské hinduistické společnosti. Doslechl se, že oddaní shánĕjí Božstva Rádhy a Krišny, a nabídl jim darem svá vlastní. Jakmile se to Prabhupáda doslechl, vyslal Tamála Krišnu, Mukundu a Šjámasundara, aby se na Božstva zajeli k panu Dójálovi domů podívat.

Múrti Rádhy a Krišny byla z bílého mramoru a témĕř metr vysoká. Oddaní se hluboce poklonili – takhle velká Božstva vidĕli poprvé. Když o Nich po návratu do chrámu řekli Šrílovi Prabhupádovi, chtĕl, aby ho tam ihned zavezli.

Nasedli do dodávky a znovu se vydali k domu pana Dójála. Prabhupáda vstoupil do obývacího pokoje a posadil se. Božstva, zakrytá látkou, stála na stole v rohu místnosti. Tamál Krišna Je chtĕl odhalit, ale Prabhupáda ho zastavil: „Ne. To je v pořádku.“ Dal se do hovoru s panem Dójálem. Vyptával se ho na jeho práci, na to, odkud v Indii pochází, a seznámil se i s jeho rodinou. Povídali si o nejrůznĕjších vĕcech, zatímco oddaní poslouchali.

„Svámídží,“ řekl nakonec pan Dójál, „chtĕl bych vám ukázat má Božstva.“

„Ano,“ přisvĕdčil Prabhupáda, „za chvíli se na Nĕ podívám.“

Začal mluvit o své misi šíření vĕdomí Krišny, až po chvíli ho pan Dójál opĕt vyzval: „Prosím, podívejte se na ta Božstva.“ Přešel místnost a odhalil Rádhu a Krišnu.

„Ó,“ Prabhupáda uctivĕ sepjal ruce. Pan Dójál vysvĕtlil, že Božstva objednal z Indie pro svoji vlastní potřebu, ale bĕhem přepravy se na ruce Rádhárání ulomil kousek prstu. Podle hindské tradice nebylo tedy možné tato Božstva instalovat.

„Tamále Krišno,“ řekl Prabhupáda. „Podívej se, jak jsou ta Božstva tĕžká.“

Tamál Krišna uchopil jednou rukou múrti Rádhárání za podstavec, druhou za rameno a trochu ji pozdvihl. „Docela to jde,“ řekl.

„Šjámasundare,“ pokračoval Prabhupáda, „vyzkoušej, jak tĕžký je Krišna.“ Božstva byla ve skutečnosti pro jednoho človĕka opravdu příliš tĕžká, ale oddaní pochopili Prabhupádův zámĕr.

Šjámasundar zdvihl Krišnu nĕkolik centimetrů nad stůl. „Není to tak zlé,“ konstatoval.

„Výbornĕ,“ řekl Prabhupáda rozhodnĕ. „Myslím, že si Je můžeme odnést hned. Máme tady dodávku.“ Podĕkoval panu Dójálovi a ráznĕ se zvedl k odchodu, následován žáky, kteří opatrnĕ nesli Rádhu a Krišnu.

„Ale Svámídží! Svámídží!“ protestoval zaskočený pan Dójál. „My se o odvoz postaráme. Naše společnost vám Je přiveze.“ Ale Prabhupáda byl již za dveřmi a vedl své muže k dodávce.

„Počkejte, prosím,“ naléhal pan Dójál. „Musíme Božstva nejprve opravit, a pak si Je můžete odnést.“

„Máme jednoho vlastního odborníka, který takové vĕci také dokáže,“ ujistil ho Prabhupáda a vedl své žáky dál. Otevřel dveře dodávky a Šjámasundar s Tamálem Krišnou opatrnĕ umístili Rádhu a Krišnu dovnitř. Tamál Krišna si klekl dozadu, aby Božstva přidržoval, a Šjámasundar usedl za volant.

„Můžeš jet,“ řekl Prabhupáda. Vyrazili kupředu, zatímco Prabhupáda se z okénka usmíval na pana Dójála a jeho rodinu, kteří zůstali strnule stát na chodníku.

Teprve když Šjámasundar přejel nĕkolik domovních bloků, Šríla Prabhupáda ho vyzval, aby zastavil. Otočil se dozadu a začal se modlit: Govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi… Dlouze se zadíval na Krišnu, v jehož bĕlostném vzhledu prosvítal jemný modrý odstín, a na dokonalou bílou Rádhárání po Jeho boku. „Krišna je nesmírnĕ laskavý,“ řekl, „že k nám takto přišel.“ Potom pokynul Šjámasundarovi, aby jel pomalu zpátky do chrámu.

Pod bdĕlým Prabhupádovým dohledem vynesli jeho žáci Božstva do druhého patra. Oddaní byli překvapeni a potĕšeni tím, jak hluboce příchod Rádhy a Krišny do jejich chrámu Prabhupáda prožívá. Nechal Božstva postavit do svého pokoje na vyhrazené místo oddĕlené závĕsem a potom se posadil ke svému psacímu stolu.

Šjámasundar mĕl oltář z vĕtší části hotový. Zbývalo už jen dokončit oltář pro Pána Džagannátha a baldachýn nad trůnem pro Rádhu a Krišnu, který mĕly podpírat čtyři masivní dřevĕné sloupy, vysoké asi dva metry. Dva zadní sloupy mĕly držet mramorovou desku s Božstvy Pána Džagannátha, zatímco přední dva sloupy podpíraly velká sametová nebesa nad Rádhou a Krišnou. Nyní už tyto tĕžké „sloní nohy“, jak jim Šjámasundar říkal, stály na svém místĕ na oltáři a zbývalo je ještĕ zajistit. Ale k tomu už nedošlo – den před instalací Božstev se Šjámasundar zhroutil vyčerpáním.

V den slavnostního otevření, který ohlašovaly letáčky a inzeráty, se chrám zaplnil množstvím hostů, především Indů. Společnost Apple Records najala profesionálního aranžéra kvĕtin, který vyzdobil chrámovou místnost kvĕtinami. Přijeli i pracovníci televize BBC, aby natočili záznam obřadu. Zatímco vĕtšina oddaných zpívala a tančila, Prabhupáda za oponou na druhém konci chrámu koupal Rádhu a Krišnu.

Plán obřadu byl prostý: po koupání mĕla být Božstva postavena na oltář a Jamuná Je mĕla obléci. Pak se mĕla otevřít opona, aby si všichni hosté mohli Šrí Šrí Rádhu a Krišnu prohlédnout, a poté si mĕli vyslechnout Prabhupádovu přednášku. Na závĕr byla pro všechny přichystána hostina. Avšak kvůli Šjámasundarovĕ neúmyslnému opominutí skončila málem celá instalace katastrofou.

Prabhupáda dokončil koupel Božstev a oddaní postavili Rádhu a Krišnu na mramorový oltář. Náhle se však „sloní nohy“ zakymácely a baldachýn nad Božstvy se začal hroutit. Sotva Prabhupáda spatřil, jaké hrozí nebezpečí, skočil na oltář, bleskovĕ uchopil oba přední pilíře a s vypĕtím všech sil je držel na místĕ. „Dejte ten baldachýn pryč!“ křikl. Chránil Božstva vlastníma rukama, dokud se chlapcům nepodařilo sundat nebesa a odnést je i s podpĕrnými pilíři pryč. Božstva zůstala nepoškozená.

Zatímco Prabhupáda zachraňoval Rádhu a Krišnu, na druhé stranĕ opony čekali hosté a reportéři na odhalení Božstev. Vůbec netušili, k jaké nehodĕ došlo – vidĕli jenom, jak chlapci zpoza opony vynášejí velké pilíře a baldachýn. Televizní štáb to začal natáčet v domnĕní, že se jedná o součást slavnostního obřadu.

Hrstka oddaných, kteří byli za oponou s Prabhupádou, se nemohla vzpamatovat z ohromení. Ale na omluvy nebo chválu nebyl čas. Jamuná popohánĕná Prabhupádou oblékla Božstva. Když bylo konečnĕ všechno připraveno, roztáhl Prabhupáda hlavní oponu a odhalil půvabné podoby Pána Krišny a Rádhárání zrakům hostů v zaplnĕné chrámové místnosti. Jeden oddaný zahájil árati, zatímco Prabhupáda zahalený v šafránové čadĕ a ozdobený girlandou z karafiátů stál stranou a uctivĕ vzhlížel k Rádĕ a Krišnovi jako Jejich ctitel a ochránce.

Tato příznivá událost představovala vyvrcholení mĕsíců usilovné práce, ale ve skutečnosti se připravovala již mnoho let předtím. Před sto lety Bhaktivinód Thákur doufal, že nadejde den, kdy vĕdomí Krišny pronikne do Anglie, a totéž si přál i Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí. Nyní se tedy v Londýnĕ skutečnĕ kázala filosofie vĕdomí Krišny v autorizovaném chrámu Rádhy a Krišny. Pro gaudíjský vaišnavismus to byl historický okamžik; došlo ke splnĕní dávného pokynu předcházejících áčárjů. Prabhupáda poslal pozvání i nĕkolika svým duchovním bratrům v Indii. Žádný z nich samozřejmĕ nemohl přijet, avšak mohli se alespoň tĕšit ze zprávy, že se uskutečnil sen Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího.

Prabhupádovi bylo v té dobĕ sedmdesát tři let. Za poslední tři roky dokázal otevřít dvacet jedna chrámů. Nedlouho před londýnskou instalací řekl jednomu ze svých žáků, že by mĕli ustavit správní radu ISKCONu, aby se nemusel starat o vedení a mohl se plnĕ soustředit na psaní literatury o vĕdomí Krišny. Tyto knížky by se mĕly šířit po celém svĕtĕ do domácností, škol a na univerzity, aby přinášely prospĕch všem lidem. V tĕchto knížkách bude žít dál. Nevĕdĕl, kolik času mu ještĕ na tomto svĕtĕ zbývá, ale chtĕl dále sloužit svému Guru Mahárádžovi a život za životem jednat pro jeho potĕšení.

Ale přes všechnu touhu zanechat aktivní kazatelské činnosti a pohroužit se do psaní knih byl teď Prabhupáda zde, v Londýnĕ, instaloval Božstva v novém chrámu a chránil Je před neopatrností svých žáků. Bez nĕj by oslava skončila katastrofálnĕ. Mĕl spoustu žáků, kteří se snažili ze všech sil, ale přesto stále ještĕ potřebovali jeho osobní vedení.

ISKCON se právĕ začal rozrůstat. Prabhupáda nechtĕl otevřít jenom pár chrámů, ale přál si, aby jich vzniklo nejménĕ sto osm. Cestoval po celém svĕtĕ a vydával knihy, ale to byly teprve počátky. A stejnĕ jako všechno ostatní, i počet jeho žáků vzrůstal. Jeho hnutí mĕlo stále vĕtší vliv a s ním narůstala i ateistická opozice. Hnutí pro vĕdomí Krišny se šířilo a Prabhupáda stál v jeho čele. „Všechno kolem sebe vidím příznivĕ,“ pravil. „A to díky Krišnovi.“ Považoval se za služebníka svého duchovního učitele; svĕtlá budoucnost spočívala v Krišnových rukou.

V den svého odjezdu z Londýna rozdal Prabhupáda svým žákům pár svých osobních vĕcí, jako svetry a šály. Poté sešel do chrámové místnosti, aby se o samotĕ rozloučil s Božstvy. Dlouho před nimi ležel v naprosté odevzdanosti, pak vstal a zahledĕl se na Rádhu a Krišnu.

Jamuná: Prabhupáda hledĕl na Božstva s naprostou oddaností. Tato Božstva miloval. Hovořil o Jejich dokonalé kráse a o tom, jak se vzájemnĕ doplňují – jak nĕkdy Rádhárání vypadá krásnĕjší, ale jak Krišnova tvář podobná mĕsíci a Jeho oči o to více září. Pak mĕ Prabhupáda zahlédl a vĕcnĕ mi řekl: „Pokud budeš dĕlat to, co jsem tĕ naučil, a budeš dodržovat moje pokyny, jak uctívat Božstva, a pokud budeš číst knihy, které jsme vydali, bude to úplnĕ stačit k tomu, aby ses mohla vrátit k Bohu. Nic dalšího se nemusíš učit. Prostĕ praktikuj to, co jsem tĕ naučil, a tvůj život bude dokonalý.“ Potom bez dalšího vysvĕtlování vstal a odešel pryč.

Po pobytu v Londýnĕ se Šríla Prabhupáda vrátil do Ameriky, kde strávil sedm mĕsíců ve svých amerických centrech – hlavnĕ v Los Angeles. Na konci července tam představil své plány na ustavení správní rady, která mĕla řídit ISKCON. 28. července 1970 nadiktoval následující prohlášení:

Já, níže podepsaný A. Č. Bhaktivédánta Svámí, žák Óm Višnupády Paramahamsy 108 Šrí Šrímad Bhaktisiddhánty Sarasvatího Gósvámího Mahárádže Prabhupády, jsem dne 18. září 1965 přijel do Spojených států proto, abych zde založil hnutí pro vĕdomí Krišny. Celý jeden rok jsem nemĕl žádné stálé bydlištĕ a cestoval jsem po různých částech této zemĕ. Poté jsem v červenci roku 1966 oficiálnĕ založil Společnost s názvem The International Society for Krishna Consciousness (Mezinárodní společnost pro vĕdomí Krišny), zkrácenĕ ISKCON… Tato společnost se rozrůstala a postupnĕ byly otevírány další pobočky. Nyní jich máme třicet čtyři (34), jejich seznam je uveden v příloze. Protože se objem našich činností rozrostl, domnívám se, že by mĕla být zřízena správní rada (Governing Body Commission, dále uvádĕná jako GBC). Stárnu, je mi již 75 let, a kdykoliv mohu z tohoto svĕta odejít. Domnívám se proto, že je nezbytné, abych udĕlil svým žákům pokyny, jak celou instituci řídit. V současnosti již vedou jednotlivá střediska, která jsou zastoupena jedním prezidentem, jedním tajemníkem a jedním pokladníkem, a podle mého názoru si vedou dobře. Chceme však dosáhnout dalšího zlepšení na úrovni řízení chrámů, propagování vĕdomí Krišny, distribuce knih a jiné literatury, otvírání nových středisek a výchovy oddaných, aby dokázali udržovat náležitý standard.

Prabhupáda pak sepsal jména dvanácti osob, které budou tvořit radu GBC, a poznamenal:

Jmenuji tímto tyto osoby svými přímými představiteli. Po dobu mého života budou působit jako moji tajemníci pro jednotlivé zóny a po mém odchodu se stanou výkonnými představiteli.

Následující den sestavil Prabhupáda další významné prohlášení, ve kterém jmenoval nĕkolik svých žáků důvĕrníky svého nakladatelství Bhaktivedanta Book Trust.

Účet nakladatelství The Bhaktivedanta Book Trust bude používán pro vydávání mých knih a literatury a zřizování chrámů po celém svĕtĕ, především tří z nich, a to v Májápuru, Vrindávanu a Džagannáth Purí.

Přestože zámĕrem Šríly Prabhupády bylo, aby GBC dohlížela na činnosti ISKCONu, nevytvářel žádnou strnulou byrokratickou strukturu. Karandharovi, členu GBC, napsal:

Od samého začátku si přeji, aby každý chrám zůstal nezávislý a sobĕstačný. Jakmile se jednou objeví byrokracie, celou vĕc to zničí. Individuální usilování, práce a odpovĕdnost, duch soutĕžení – to vše musí být stále živé; nesmí se stát, aby nĕkdo vládl a rozdĕloval příspĕvky ostatním, a ti aby pak nedĕlali nic jiného, než žebrali. Ne. Každé centrum se bude muset registrovat zvlášť, každé bude mít vlastní daňové hospodaření a bude v každém státĕ samostatným právním sdružením. To asi bude přinášet problémy navíc, ale lidé se zároveň naučí, jak tyto vĕci řešit a pracovat spolehlivĕ a odpovĕdnĕ.

Kalkata, srpen 1970

Po témĕř třech letech se Prabhupáda konečnĕ opĕt vracel do Indie. Přes pozdní hodinu a dlouhou, namáhavou cestu byl šťastný, že je zase zpátky v Kalkatĕ, svém rodném mĕstĕ. Na letištní ploše ho očekávali Ačjutánanda a Džajapatáka, jeho jediní američtí žáci v Indii. Když ho spatřili, jak se blíží ve svém hedvábném šafránovém rouchu, poklonili se až k zemi. Prabhupáda se usmál a objal je.

V Kalkatĕ panoval politický neklid. Skupina komunistických teroristů známých jako Naxalité vyvolávala různé srážky, vraždila významné podnikatele a ohrožovala životy mnoha dalších lidí. Řada zámožných márvárských průmyslníků opouštĕla mĕsto a hledala útočištĕ v Dillí a Bombaji. Kromĕ teroristů se začali bouřit i bengálští univerzitní studenti. Ale starší lidé ze Západního Bengálska, mezi které patřila i vĕtšina Prabhupádových návštĕvníků, sledovali násilí a nepokoje s obavami. Prabhupáda jim vysvĕtloval, že jediné útočištĕ je Krišna.

Lidé jsou velice neklidní. Všichni ode mĕ očekávají, že udĕlám nĕco pro zlepšení situace, ale já jim mohu pouze doporučit, aby zpívali Hare Krišna, protože tento transcendentální zvuk je jediným lékem na všechny materiální neduhy.

Prabhupáda nepovažoval za nutné vytvářet nĕjaký zvláštní program pro řešení sociálních problémů v Kalkatĕ. Zpívání Hare Krišna byl „jediný lék na všechny materiální neduhy“. Otázkou zůstávalo, jak by mohl využít amerických žáků k tomu, aby podal tento lék Indům. Do Indie dorazil se skupinou deseti oddaných, a teď požádal své zodpovĕdné zástupce na Západĕ, aby do mĕsíce vyslali dvacet dalších žáků. U japonské tiskárny Nippon Printing Company objednal knihy a časopisy za 60 000 dolarů a dennĕ vysílal své sannjásíny, aby chodili do ulic zpívat kírtan.

Sankírtanová skupina sklízela kladnou odezvu. Bĕloši ze Západu se svými vyholenými hlavami, šikhami, vaišnavskými tilaky a v šafránových róbách – už to bylo senzací samo o sobĕ. Ale oni navíc hráli na kartály a mridangy, zpívali z celého srdce Hare Krišna a citovali sanskritské verše z Bhagavad-gíty potvrzující, že Pán Krišna je Nejvyšší Osobnost Božství! Bengálci se shromažďovali po stovkách, aby si tuto podívanou nenechali ujít. Prabhupáda vĕdĕl, jak úžasný ohlas jeho žáci vyvolají; každý je bude chtít vidĕt. Láskyplnĕ proto o svých žácích mluvil jako o svých „tančících bílých slonech“.

Stejní oddaní, kteří si zamilovali zpívání Hare Krišna v ulicích San Franciska, Los Angeles a New Yorku, vycházeli nyní do ubíjejícího vedra, s jakým se v Americe nikdy nesetkali, a zpívali na námĕstí Dalhousie Square nĕkolik hodin dennĕ. Kolem nich se tlačily davy lidí — nĕkteří si z nich dĕlali legraci, vysmívali se jim nebo jim opovržlivĕ nadávali, ale vĕtšinou přihlíželi v hlubokém ohromení.

Prabhupáda vĕřil, že až Indové uvidí mladé lidi ze Západu, jak přijímají zásady vĕdomí Krišny, posílí to jejich víru ve vlastní kulturu. Vysvĕtlil svým žákům, že v minulosti, za vlády Mahárádže Judhišthiry, byla Indie státem vĕdomým si Krišny. Posledních tisíc let však byla pod cizí nadvládou, nejprve Mughalů a potom Britů. Následkem toho vzdĕlané vrstvy a do jisté míry i indický lid ztratily ke své vlastní kultuře úctu. Lidé se nyní hnali za materialistickými cíli Západu a považovali to za produktivnĕjší a praktičtĕjší než náboženství, které se jim jevilo jako sentimentální přežitek.

Prabhupáda si velmi dobře uvĕdomoval, že jeho žáci ze Západu, žijící v odříkání jako vaišnavové, by mohli ovlivnit srdce i myšlení Indů a vrátit jim víru ve vlastní ztracenou kulturu. Nejednalo se však o materialistickou taktiku, nýbrž o skutečný projev duchovní síly. Prabhupáda zdůrazňoval, že oddaní musí jednat čistĕ; tato čistota pak bude jejich silou.

Zpívání na Dalhousie Square a podél Čauringí pokračovalo asi deset dní, a pak se ho Prabhupáda rozhodl ukončit. Pouliční kírtany byly sice vynikajícím způsobem kázání, ale podle Prabhupády to v Indii nebyla metoda nejúčinnĕjší. V Bengálsku totiž existovalo mnoho profesionálních kírtanových skupin a Prabhupáda si nepřál, aby se na jeho žáky dívali lidé podobnĕ – jako na profesionální hudebníky nebo žebráky. Chtĕl, aby oddaní kázali způsobem, který by oslovil vzdĕlanĕjší, výše postavené vrstvy Indů, a rozvinul nový plán, jak toho dosáhnout.

Nazval to „celoživotní členství“. Jeho žáci mĕli zvát Indy, kteří se zajímali o účast v ISKCONu a chtĕli hnutí podpořit, aby se stali jeho členy. Členský poplatek 1 111 rupií by zajišťoval každému členu mnoho výhod, jako například výtisky knih Šríly Prabhupády a ubytování ve střediscích ISKCONu po celém svĕtĕ zdarma.

Svůj členský program Prabhupáda představil bĕhem jednoho soukromého setkání se skupinou zámožných podnikatelů. Po přednášce vyzval posluchače, aby se stali celoživotními členy ISKCONu, a nĕkolik kalkatských obchodníků se okamžitĕ přihlásilo.

B. L. Džádžú: Byl jsem skutečnĕ ohromen tím, jaký je Prabhupáda prostý človĕk. Vyprávĕl mi, jak se zabýval podnikáním a jak mu jeho guru řekl o čtyři sta let staré předpovĕdi Čaitanji Maháprabhua, že Hare Ráma, Hare Krišna se bude zpívat po celém svĕtĕ. Řekl mi také, že jeho duchovní mistr mu dal za úkol tuto předpovĕď uskutečnit a že kvůli tomu tedy odjel do Ameriky.

Nebyla v nĕm ani stopa po nĕjaké domýšlivosti. Byl velice prostý a mluvil se mnou jako se svým bratrem. Líčil mi, jak odjel do Spojených států, jak začínal a jak postupnĕ plánuje rozšíření vĕdomí Krišny po celém svĕtĕ.

Když jsem vidĕl, jak se zmĕnily životy jeho žáků, začal jsem přemýšlet: „A proč ne já? Mohl bych přispĕt podle svých skromných možností. Nemusím se přece starat o to, co dĕlají ostatní.“ Zjistil jsem, že nenásilnĕ ovlivnil můj život. Moje žena a můj syn byli skutečnĕ překvapeni, když zjistili, jak se zmĕnili bĕloši, o kterých jsme si mysleli, že se nikdy nemohou obrátit ke Krišnovi. Proto jsme se rozhodli, že i my bychom se mĕli důslednĕji řídit učením Bhagavad-gíty.

Prabhupáda stále navštĕvoval různé osobnosti a pokračoval i v rozmluvách, které vedl s hosty ve svém bytĕ. Jednoho dne ho navštívil pan Dandhária a zmínil se o nadcházejícím Sádhu Samádž, při kterém se mĕli v Bombaji shromáždit ti nejvýznamnĕjší indičtí sádhuové. Setkání se mĕlo konat na pláži Čaupatti a všechno nasvĕdčovalo tomu, že to bude velkolepá událost. Pan Dandhária požádal Prabhupádu o účast a Prabhupáda svolil.

Bombaj, říjen 1970

Na čaupattské pláži se sešly tisíce lidí. Písek byl jemný a čistý. Smrákalo se, obloha nad Arabským mořem byla zatažená a vanul příjemný vánek. Sádhuové byli shromáždĕni na jevišti a mezi nimi sedĕl i Prabhupáda se svými žáky.

Zatím probĕhly dvĕ přednášky, které vykládaly májávádskou filosofii, a nyní mĕl jako poslední přednášející celého večera promluvit Šríla Prabhupáda. Posluchači jeho vystoupení nedočkavĕ očekávali; Prabhupádovo úspĕšné působení na Západĕ mĕlo velký ohlas a poté, co přijel do Bombaje a jeho žáci každý den zpívali na veřejnosti, se zájem ještĕ vystupňoval. Oddaní také už netoužili po ničem jiném, než aby promluvil Prabhupáda – předcházející dvĕ hodiny přednášek v hindštinĕ, které nerozumĕli, je úplnĕ umořily. Ale Prabhupáda, místo aby oslovil obecenstvo, se obrátil ke svým žákům a vyzval je: „Začnĕte zpívat.“

Jakmile oddaní zahájili kírtan, Šjámasundarova dcerka, malá Sarasvatí, se postavila a začala tančit. Oddaní následovali jejího příkladu, vstávali a tančili. Když se připojily mridangy a kartály, kírtan rázem oživl. Ale jak se zdálo, nĕkterým sádhuům tanec a zpĕv oddaných vadil – jeden po druhém se zvedali a odcházeli z jevištĕ. Zato však lidé v hledišti reagovali nadšenĕ, spousta jich vstávala a tleskala. Po pĕti minutách extatického kírtanu oddaní spontánnĕ seskákali z jevištĕ do písku a zamířili k publiku. Tisíce lidí se vztyčily a začaly se kývat s tančícími oddanými ze strany na stranu.

Indové začali plakat štĕstím, zaplaveni opravdovou Krišna-bhakti, kterou tito cizinci šířili. Nĕco podobného se dosud nestalo. Ke zpívání a tancování se připojili i policisté a novináři. Pláž v Čaupatti bouřila kírtanem Hare Krišna na důkaz síly sankírtanového hnutí Pána Čaitanji Maháprabhua, kterou zde Prabhupáda a jeho žáci předvádĕli.

Asi po deseti minutách kírtan skončil, i když davem, ve kterém jeden vzrušenĕ hovořil přes druhého, stále probíhaly vlny neklidu. Po patnácti minutách se konečnĕ všichni usadili na svá místa a program mohl pokračovat. Oddaní také usedli do hledištĕ a nechali Prabhupádu na jevišti samotného. Z reproduktorů zaznĕl jeho hlas:

„Dámy a pánové, byl jsem požádán, abych mluvil hindsky, ale nejsem zvyklý tímto jazykem přednášet. Proto mi pořadatelé tohoto setkání dovolili mluvit anglicky. Doufám, že mi budete rozumĕt, protože jsme v Bombaji a vĕtšina lidí zde angličtinu ovládá. Dnes večer vám již Jeho Svatost Svámí Akhandánandadží vyložil, že problém spočívá v tom, jak přivést všechny lidi k přijetí dobrých zvyků – sad-áčára. Je to tĕžké, protože vĕk Kali, ve kterém žijeme, je plný chyb.“

Prabhupáda pak objasnil, jakou silou dokáže hnutí Pána Čaitanji očisťovat lidská srdce. Uvedl příklad dvou zkažených lotrů, které Pán Čaitanja vysvobodil, Džagáie a Mádháie.

„Nyní zachraňujeme takové Džagáie a Mádháie ve velkém. Pokud chceme mír, pokud se chceme dostat na úroveň sad-áčára, pak musíme šířit harináma mahá-mantru po celém svĕtĕ. Zde vidíte praktický příklad. Američtí a evropští vaišnavové, kteří sem přijeli a kteří zpívali mantru Hare Krišna, kdysi pojídali maso krav, pili alkohol, byli posedlí sexem, hazardovali se vším možným. Ale když se připojili k hnutí pro vĕdomí Krišny, všech tĕchto ohavných činností zanechali. Sad-áčára se dostavilo samovolnĕ. Nepijí dokonce ani čaj, ani kávu, ani nekouří, což je myslím velmi neobvyklé i v samotné Indii. Přesto všech tĕchto činností zanechali. Proč? Protože přijali vĕdomí Krišny.“

Prabhupáda ukončil svůj proslov asi po pĕti minutách: „Myslím, že není zapotřebí, abych mluvil příliš dlouho. Sami můžete vidĕt, jaké výsledky vĕdomí Krišny přináší. Není to nic umĕlého. Je to přítomné v každém. Neudĕlal jsem nic zázračného. Vĕdomí Krišny je přítomné v každém z nás. Pouze je musíme znovu oživit.“

Posluchači dali najevo svůj souhlas nadšeným voláním a dlouhotrvajícím potleskem. Prabhupáda překonal rozvláčné májávádské řečníky vĕtší silou a výmluvností, ukázal přímo na podstatu duchovního života – extatické zpívání svatých jmen. A jako živoucí důkaz nabídl své americké žáky.

Následující týden se v Bombaji nemluvilo o ničem jiném než o Prabhupádovi a jeho žácích a z celého mĕsta začala přicházet pozvání na přednášky a kírtany. Týdeník Times Weekly označil v reportáži o Sádhu Samádž přítomnost Šríly Prabhupády a jeho žáků za vrchol celého setkání.

Skupina dvaceti Američanů, členů delegace Hare Krišna, ovládla pódium. Vzduchem se rozlehly rytmy mridang, třeskot kartálů a melodie mahá-mantry. Pohupujíce se ze strany na stranu, s copánky vlajícími ve vĕtru zpívali: Hare Krišna…

Jeden stárnoucí reportér, kterého jsem vždy považoval za človĕka zcela nesentimentálního, mi řekl pohnutým hlasem: „Uvĕdomuješ si, co se dĕje? Hinduismus brzy smete Západ. Hnutí Hare Krišna nás odškodní za všechny ztráty, které nám po staletí způsobovali západní kazatelé.“

Surat, 17. prosince 1970

Zdálo se, že sen se stává skutečností. Tisíce lidí lemovaly po délce mnoha bloků ulici, jejímž středem kráčeli oddaní za doprovodu mridang, kartálů a zpívání Hare Krišna. Diváci stáli na střechách nebo se tlačili v oknech a ve dveřích, jiní se přidávali k průvodu. Policie zastavovala na křižovatkách dopravu, aby pro kírtanový průvod uvolnila cestu. Hlinĕnou vozovku, čerstvĕ zametenou a pokropenou vodou, zdobily příznivé védské symboly z nasypané rýžové mouky. Další výzdobu tvořily trsy zelených, čerstvĕ nařezaných banánů po obou stranách cesty. Sárí zavĕšená vysoko na prádelních šňůrách jako prapory tvořila v úzkých ulicích nad kírtanovým průvodem pestrobarevný baldachýn.

Pan Bhagubhái Džarivál, Prabhupádův hostitel v Suratu, oznamoval každodennĕ trasy průvodu v místních novinách, a oddaní pořádali kírtanové průvody každý den v jiné části mĕsta. V čele pokaždé kráčelo více než dvacet Prabhupádových žáků. Kolem zpívaly tisíce Indů, jásaly a tlačily se, aby jim neutekl z té podívané ani kousek, zatímco ženy rozhazovaly ze střech okvĕtní lístky.

Průvod musel často zastavit, protože přicházely celé rodiny, aby oddané ovĕnčily kvĕtinovými girlandami. Nĕkdy oddaní dostali tolik vĕnců, že se pod nimi jejich blažené tváře úplnĕ ztrácely, a na oplátku rozdávali sami vĕnce lidem v davu. S takovým přijetím se ještĕ nikdy nesetkali.

„Surat je mĕsto oddaných,“ vysvĕtloval Prabhupáda. Přirovnával obyvatele Suratu k zapálené suché trávĕ. Již svojí přirozeností byli oddaní Krišny, ale příchod Šríly Prabhupády a jeho žáků zapůsobil jako pochodeň, která zažehla ve mĕstĕ duchovní požár.

Každé ráno to vypadalo, jako by do ulic vyrazilo celé mĕsto – úderem sedmé se desetitisíce lidí vydávaly na předem ohlášené místo. Muži, ženy, dĕlníci, kupci, příslušníci nejrůznĕjších profesí, mladí, staří a všechny dĕti – jak se zdálo, nechybĕl opravdu nikdo. Zaplavili ulice a budovy a čekali jen na kírtanový průvod. A když oddaní dorazili, všichni propukli v jásot.

Prabhupáda se zúčastnil pouze nĕkolika ranních průvodů, pak zůstával ve svém bytĕ v domĕ pana Džarivála. Každé ráno ale vyšel na svůj balkón v druhém patře a sledoval, jak oddaní odcházejí. Přestože rána byla chladná a hodnĕ oddaných onemocnĕlo, pohled na Prabhupádu, jak jim z balkónu udĕluje požehnání, jim přinášel v jejich potížích úlevu. Prabhupáda jim zamával a oddaní se vydali se zpĕvem do ulic.

Kromĕ mridang a kartálů nemĕli žádné zvláštní vybavení – ani prapory, ani kapelu vyhrávající k pochodu, ani žádnou rathu, alegorický vůz – byla to pouze nadšená kírtanová skupina. A nekonal se ani žádný oficiální pandál, žádný Sádhu Samádž, žádný Védánta Sammélan, žádná Gítá Džajantí Mahótsava – prostĕ jenom celé mĕsto Krišnových bhaktů netrpĕlivĕ očekávalo Američany zpívající Hare Krišna.

Toto uctívání bylo pravým opakem toho, co oddaní prožívali na Západĕ. V Hamburku, Chicagu, New Yorku, Londýnĕ, Los Angeles se na nĕ sypaly urážky, hrozilo jim zatýkání, byli napadáni a ignorováni. Je pravda, že nĕkdy byli tolerováni a dokonce i příznivĕ hodnoceni, ale nikdy nebyli uctíváni.

Po nĕkolika dnech kírtanových průvodů nechal starosta Suratu, pan Vaikuntha Šástrí, zavřít školy a vyhlásil v celém mĕstĕ svátek. Všichni mĕli nyní volno, aby mohli slavit milost Pána Čaitanji a zpívat Hare Krišna. Nápisy po celém mĕstĕ hlásaly v gudžarátském jazyce: „Vítáme americké a evropské oddané Krišny“ a „Vítáme členy hnutí Hare Krišna“.

V Suratu se Prabhupádovi podařilo naplnit to, oč usiloval. Předal lidem svaté jméno a oni je ochotnĕ přijali. Ačkoliv suratští obyvatelé nebyli připraveni radikálnĕ zmĕnit své životy a žít podobnĕ jako oddaní z ISKCONu, líbilo se jim, že Prabhupáda přemĕnil mládež ze Západu v oddané Pána Krišny, že učil čisté poselství písem a zpíval Hare Krišna. Nepřijali Prabhupádu kvůli nĕjakému dogmatu nebo rituálu, ale proto, že oceňovali důležitost duchovního života. A zároveň dokázali rozpoznat, že Prabhupáda a ISKCON jednají opravdovĕ, že nic nepředstírají.

Prabhupádovým žákům poskytla návštĕva Suratu letmý pohled na to, jak by vypadal svĕt, kdyby všichni byli oddanými.

Nové centrum ISKCONu v Bombaji se nalézalo ve čtyřpokojovém bytĕ v sedmém patře budovy Akáš Ganga. Nájemné činilo tři tisíce rupií mĕsíčnĕ a oddaní nemĕli žádný stálý mĕsíční příjem. Prabhupáda však na toto riziko přistoupil, protože budova ležela v rušné, prestižní části mĕsta. Takové středisko v centru mĕsta bylo nezbytnou základnou pro kazatelskou misi, kterou v Bombaji chystal. Nejbližší akcí mĕl být velký jedenáctidenní pandálový program. „Když jdete na lov,“ řekl Prabhupáda, „mĕli byste jít lovit nosorožce. Pokud neuspĕjete, lidé prostĕ řeknou: ,Samozřejmĕ, vždyť to stejnĕ nebylo možné.‘ Ale když budete mít úspĕch, pak budou všichni překvapeni. Každý bude žasnout.“

Když Prabhupáda začal rozvíjet své plány na gigantický pandálový festival, oddaní si jasnĕ uvĕdomili, jak zásadnĕ motivují Prabhupádovy myšlenky celou jejich kazatelskou práci; bez nĕj by se o nĕco tak odvážného a ambiciózního jako velký pandálový festival v Bombaji nikdy nepokusili. V očích veřejnosti byli mnohdy „američtí a evropští žáci“ stejnĕ důležitými osobnostmi jako Prabhupáda. Ale sami oddaní se nepovažovali za víc než za pošetilé služebníky, kteří se snaží pomáhat opravdovému čistému oddanému Pána. I když Prabhupáda připisoval úspĕchy svým žákům, oni sami si přesto byli dobře vĕdomi, že Prabhupáda je Krišnův zplnomocnĕný zástupce. Představoval jejich autoritu a osobní spojení s Krišnou. Jeho slova a jednání jasnĕ svĕdčila o jeho plné transcendentální síle. Stejnĕ jako je Krišna neomezený, i Šríla Prabhupáda, Krišnův nejdražší přítel, byl zmocnĕn vyžadovat neomezené služby v Krišnovĕ zastoupení. Ve službĕ Krišnovi nebyl žádný projekt nemožný. Nemožné, řekl jednou Prabhupáda, je slovo, které patří do slovníku hlupáků.

Avšak když Prabhupáda rozvinul své plány ohlednĕ pořádání pandálového festivalu, oddaní zapochybovali: Kde seženou tolik penĕz? Jak postaví tak velký stan? Kde vezmou tolik jídla? A kdo ho uvaří? Zdálo se, jako kdyby Prabhupádu jejich pochybnosti pobavily. „Vy všichni jste Američané,“ řekl. „Ale k čemu by bylo dobré být Američanem, kdybyste nedokázali nĕco nevídaného?“

Bombajský pandál byl podle Prabhupády výbornou příležitostí, jak spojit americkou vynalézavost s indickou duchovností. Objasnil to na příkladu slepce a chromého. Sami o sobĕ byli ti dva bezmocní, ale společnĕ – když slepý ponese chromého na zádech a chromý mu bude ukazovat cestu – mohli vykonat mnoho. Amerika byla zaslepená materialismem a ignorováním Boha, kdežto Indie byla ochromená cizími nájezdy, chudobou a nesprávnými výklady védské moudrosti. Amerika mĕla technické vymoženosti a bohatství, zatímco Indie vlastnila duchovní poznání. Úkolem hnutí pro vĕdomí Krišny bylo spojit tyto dvĕ síly a pozvednout svĕt na vyšší úroveň. Bombajský pandálový festival toho mĕl být praktickou ukázkou.

Prabhupáda rozdĕlil úkoly – Šjámasundar se mĕl postarat o publicitu, Tamál Krišna o organizaci pandálu, Girirádž o shromažďování finančních příspĕvků a Madhudviša o plánovaný program na jevišti. Šjámasundar se vžil do Prabhupádovy filosofie „lovení nosorožců“ a zorganizoval mohutnou reklamní kampaň s obřími plakáty. Transparenty natažené přes ulice hlásaly: „Jeho Božská Milost A. Č. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda promluví v angličtinĕ o vĕdĕ o Bohu. Rozdávání prasádam a zpívání bhadžanů povedou jeho američtí a evropští bhaktové – Festival Hare Krišna probĕhne na Cross Maidánu od 25. března do 4. dubna.“

Girirádž: Šríla Prabhupáda vzal Bombaj útokem. Celé mĕsto žilo v očekávání festivalu Hare Krišna. Naše transparenty visely na všech hlavních křižovatkách. Všechny zdi jsme polepili spoustou plakátů. Navíc jsme mĕli velké inzeráty v novinách, s nádherným obrázkem Šríly Prabhupády stojícího na zemĕkouli a titulkem „Přednášky o Bhagavat Dharmĕ – Festival Hare Krišna. Svĕtoznámý kazatel kultu bhakti, Jeho Božská Milost A. Č. Bhaktivédánta Svámí“.

Vzrušení rostlo ze dne na den a na každý den bylo přichystáno nĕjaké překvapení. Nakonec se nám dva dny před zahájením podařilo vyvĕsit ohromný billboard na nádraží Victoria, nejrušnĕjší křižovatce v Bombaji. V té dobĕ již všichni vĕdĕli o festivalu spoustu vĕcí, kde se bude konat a vůbec všechno, takže stačilo jenom na billboard napsat velkými písmeny HARE KRIŠNA. Bylo to úplnĕ dostačující, protože stejnĕ už všichni všechno vĕdĕli.

Potom Šjámasundar sehnal obrovský balón naplnĕný héliem a nechal ho zakotvit na dlouhém lanĕ na Cross Maidánu. Balón se vznášel nad mĕstem a na nĕm visel transparent s nápisem Festival Hare Krišna. Byla to ukázka americké vynalézavosti, elegance a podnikavosti.

Vrcholem každého večera v pandálu bylo Prabhupádovo vystoupení. Nejprve se usadil na vjásásan, pak přistoupila malá Sarasvatí a za nadšeného jásotu davu mu na krk povĕsila kvĕtinovou girlandu. Prabhupáda potom pokaždé čekal, až se zástup zklidní, ale k tomu nikdy nedošlo. Začínal proto prostĕ mluvit bez ohledu na hluk, ale jeho hlas bylo dobře slyšet díky silné zesilovací aparatuře. Svoji první přednášku nazval „Úpadek moderní civilizace a jediná nadĕje – vĕdomí Krišny.“

Girirádž: Prabhupádova kázání obyvatelům Bombaje byla nesmírnĕ působivá. Každý večer navštívilo pandál nejménĕ dvacet tisíc návštĕvníků. Šríla Prabhupáda naléhavĕ zdůrazňoval nutnost dodržování náboženských zásad. Vĕdĕl, že ačkoliv jsou jeho posluchači hinduisté, duchovní zásady nedodržují. Neslevoval přesto nic na svém důrazu a bylo jasné, že řada posluchačů jen stĕží dokáže jeho slova přijmout.

V té dobĕ jsem si říkal, že pokud by chtĕl Prabhupáda zalichotit publiku nebo udĕlat ústupky ve své filosofii, mohl by získat milióny stoupenců. Ale jeho nekompromisní a naléhavá kázání se mnoha posluchačům nezamlouvala, protože zpochybňovala jejich smyslové požitky a sentiment.

Skutečností však zůstává, že lidé byli do Prabhupády a ISKCONu úplnĕ pobláznĕní. Jednoho večera jsme promítali diapozitivy z Ratha-játry v San Francisku a publikum doslova šílelo nadšením. Prabhupáda oznámil desetitisícovému davu, že uspořádáme Džagannáthovu Ratha-játru v Bombaji, a všichni začali jásat a tleskat.

Zájem o pandálový festival trval den za dnem. Přicházeli i nejvýznamnĕjší občané Bombaje. Obchodníci ve společenských oblecích a jejich vzornĕ upravené manželky podléhali strhující atmosféře a přidávali se ke zpívání stejnĕ jako všichni ostatní. Na Cross Maidán docházely statisíce občanů Bombaje a pro všechny byl večerní pandálový program nĕčím přitažlivý. Nĕkteří si chtĕli poslechnout přednášku nebo proniknout hloubĕji do oddané služby; jiní přišli, aby shlédli Božstva, dostali prasádam nebo si vychutnali kírtan. V každém případĕ byli A. Č. Bhaktivédánta Svámí a oddaní Hare Krišna osvĕžením života ve mĕstĕ. Byla to nejvĕtší veřejná událost v Bombaji.

Jednoho večera zde před tisíci lidmi Prabhupáda vedl védský svatební obřad a zasvĕcení. Ženich, Végaván, pocházel ze Švédska a uzavíral sňatek s Padmávatí dásí, která byla zase původem Australanka. Svatební pár všechny přítomné naprosto okouzlil – nevĕsta na sobĕ mĕla zdobené červené sárí a indické šperky (včetnĕ kroužku v nose), zatímco ženich mĕl vyholenou hlavu a byl oblečen v bílém dhótí a kurtĕ. V průbĕhu večera bylo také zasvĕceno šest brahmačárínů.

Girirádž: Na publikum to silnĕ zapůsobilo. Lidé byli ohromeni už jen samotnou podívanou na oddané z jiné zemĕ, na cizí sádhuy. A navíc vidĕli, jak dostávají zasvĕcení a dokonce veřejnĕ uzavírají sňatek před deseti tisíci lidmi – bylo to nesmírnĕ strhující. Když bĕhem obřadu Prabhupáda prohlásil toho chlapce a dívku za manžele, zmínil se i o tom, že ona pochází z Austrálie a on ze Švédska. Potom dodal: „Tak toto je skutečná Organizace spojených národů,“ a všichni uvítali jeho slova bouřlivým potleskem.

Kvĕten 1971

Šríla Prabhupáda se připravoval na velké svĕtové turné. Cestovní plán ještĕ nemĕl přesnĕ sestavený, hodlal však navštívit různá místa ve Spojených státech a Londýn a nakonec se vrátit do Indie. Chtĕl se také podívat do Austrálie a Malajsie, kam před nĕjakou dobou vyslal své žáky. Navíc by rád navštívil Moskvu; čekal jen na povolení sovĕtských úřadů. Hodlal rozšířit své působení na celý svĕt stejným způsobem, jakým rozšířil hnutí Hare Krišna v Americe – navštĕvovat hlavní mĕsta, kázat a potom tam zanechat nĕkolik vĕrných žáků, aby vedli misi dál.

Sydney, 9. kvĕtna

Oddaní v Sydney nebyli na Prabhupádův příjezd připraveni. Sice obdrželi telegram se zprávou o jeho příjezdu, avšak následující telegram oznamoval, že Prabhupáda nyní nepřijede. A ve třetím telegramu se zase uvádĕlo, že přijede Bali-mardan, tajemník GBC pro Austrálii. Když pak čtvrtý telegram ohlásil pouze „prijezd“ a datum a číslo letu, oddaní se domnívali, že se to týká Bali-mardana, nikoliv Prabhupády. Vydali se proto na letištĕ pouze s malou kvĕtinovou girlandou, ale když se otevřely dveře celního prostoru a v nich se objevil samotný Prabhupáda, zůstali, jako by do nich blesk uhodil.

Šríla Prabhupáda vstoupil do letištní haly s bílým diplomatickým kufříkem v levé ruce, v pravé držel hůl a přes ramena mĕl přehozenou lehkou čadu. Novináři čekající na rozhovor s Bali-mardanem mu nedočkavĕ vyrazili vstříc a jeden z nich hned vypálil na Prabhupádu otázku, proč vlastnĕ do Austrálie přijel.

Prabhupáda mírným hlasem odpovĕdĕl, že cestuje všude, podobnĕ jako obchodní cestující. Obchodní zástupce cestuje a všude vyhledává zákazníky, kdežto on zase vyhledává všechny lidi, kteří jsou dostatečnĕ rozumní na to, aby přijali jeho poselství. „V tom se nijak neliší ani můj příjezd do Austrálie,“ dodal. „Vláda vytyčila nĕjakou hraniční čáru – ,Toto je Austrálie‘ – ale my všude vidíme jen zemi, která patří Krišnovi.“

Při pohledu na australské oddané bylo Prabhupádovi jasné, že toho o vĕdomí Krišny vĕdí jen málo. Do Austrálie původnĕ vyslal Upéndru a Bali-mardana. Podařilo se jim otevřít středisko, ale pak odjeli a vraceli se sem jen zřídka. Celý chrám nezkušených oddaných v Sydney tak byl ponechán prakticky bez vedení. Protože nikdo z nich nedokázal dobře hovořit o filosofii, skládaly se každodenní přednášky ze čtení Prabhupádovy zkrácené verze Bhagavad-gíty takové, jaká je; jediné knihy, kterou v chrámu vlastnili. Nedostatečnou průpravu však nahrazovala jejich pevná víra v Prabhupádu. Přijímali ho jako čistého oddaného, který je v přímém spojení s Bohem, jeho knihy přijímali jako zjevenou pravdu a Krišnu přijímali jako Nejvyšší Osobnost Božství. Řadu praktických vĕcí však neznali, neumĕli například připravit prasádam, přednášet a uctívat Božstva. Vĕdĕli však, že Prabhupáda chce, aby zpívali Hare Krišna na veřejnosti a distribuovali v Sydney časopis Back to Godhead, a také to dennĕ dĕlali a pokračovali ve svých pouličních sankírtanech i přes častá zatčení. Nechybĕla jim upřímnost, ale vedení.

Vaibhaví déví dásí: Prabhupáda instaloval v chrámu Božstva Rádhy a Krišny a ten samý den zasvĕtil i nĕkolik žáků. Zasvĕcení probĕhlo na začátku obřadu. Zasvĕtil všechny – každého, kdo byl v chrámu přítomen. Dokonce i kluka, který přišel do chrámu teprve před nĕkolika dny a s hnutím Hare Krišna se seznámil týden předtím, a lidi, kteří ani v chrámu nežili. Prostĕ každého, kdo tam byl a nĕjakým způsobem sloužil. Chtĕl položit hnutí Hare Krišna v Austrálii základy, a tak prostĕ zasvĕtil každého. Dával první a druhé zasvĕcení zároveň, protože instaloval Božstva a k Jejich uctívání bylo zapotřebí bráhmanů.

Ale my sami jsme nevĕdĕli vůbec nic a nebyli jsme připraveni. Ani oltář nebyl dokončený. Prabhupáda mi musel vysvĕtlit, že máme navléci na nit kvĕtiny a vyrobit tak kvĕtinovou girlandu, protože Božstva by ji mĕla mít. Bĕhala jsem po ulicích a snažila se sehnat nĕjaké kvĕtiny a nit na girlandu.

S posvátnými šňůrami to nebylo o nic lepší. Prostĕ jsme žádné nemĕli. Prabhupáda mĕl udĕlovat při bráhmanském zasvĕcení mužům posvátnou šňůru, ale nikdo pořádnĕ nevĕdĕl, co to vlastnĕ je. Takže jsem honem utíkala koupit nĕjaký provázek, a zatímco Prabhupáda zasvĕcoval, sedĕla jsem vedle a vyrábĕla posvátné šňůry podle šňůry, kterou ze sebe sundal Bali-mardan.

Když jsem jich udĕlala pĕt, přišla řada na mĕ. Po skončení obĕti jsem vyšla z Prabhupádova pokoje, kde mnĕ dal Gájatrí mantru, a ostatní oddaní mĕ hned začali poučovat: „Tak a teď jsi bráhmanka. Musíš taky mít posvátnou šňůru.“ Řekli mi, abych si jednu sama vyrobila, ale já jsem to neudĕlala, protože mi pak kdosi řekl, že ženy posvátné šňůry nosit nemají. Prostĕ jsme neznali skoro nic.

Šríla Prabhupáda stál se sepjatýma rukama před Božstvy Rádhy a Krišny, která právĕ instaloval. V Sydney nestrávil ještĕ ani týden a již odjíždĕl. Vĕdĕl, že zdejší oddaní nejsou na úrovni, kterou uctívání Rádhy a Krišny vyžaduje. A vĕdĕl také, že na sebe bere riziko tím, že svĕřuje Jejich uctívání nezkušeným žákům. Přesto mĕl jako zplnomocnĕný áčárja a zástupce Pána Čaitanji povinnost zasazovat vĕdomí Krišny všude, kde mohlo zapustit kořeny. Svĕt to nezbytnĕ potřeboval. Vĕdĕl, že pokud budou jeho žáci dodržovat pokyny, které jim dal – zpívat svatá jména, naslouchat jim a dodržovat usmĕrňující zásady – rychle se očistí.

Vysvĕtloval to přirovnáním: I když v hmotném životĕ se musí človĕk stát kvalifikovaným právníkem, aby se mohl stát soudcem, v hnutí pro vĕdomí Krišny se upřímný oddaný může stát bráhmanou, a teprve pozdĕji, milostí svatého jména a duchovního učitele, pro to získat potřebnou kvalifikaci. Oddaní v Sydney byli však velmi nezralí a Prabhupáda naléhavĕ prosil Rádhu a Gópínátha: „Nyní Vás zanechávám v rukách tĕchto mléččhů. Nemohu se o Vás starat sám. Veďte prosím tyto chlapce a dívky Vy a dejte jim inteligenci, aby Vás uctívali co nejlépe.“

Moskva, červen 1971

Prabhupáda, jeho tajemník a služebník byli odbaveni sovĕtskou pasovou a celní kontrolou rychle a hladce. Na letišti je očekával státní turistický průvodce, který je zavezl autem do hotelu National. I když byl tento hotel, ležící blízko Rudého námĕstí, Leninova mauzolea a Kremlu, velmi drahý, vybavení tomu neodpovídalo. Prabhupádův pokoj byl zašlý a stísnĕný, sotva se tam vešla postel a dvĕ židle. Šjámasundarův a Aravindův pokoj se nalézal v úplnĕ jiné části hotelu, a tak Prabhupáda rozhodl, že se Aravinda nastĕhuje k nĕmu, čímž se pokoj stal ještĕ stísnĕnĕjším.

Aravinda ohlásil vedoucímu jejich hotelu, že nebudou jíst hotelovou stravu, ale že si chtĕjí vařit sami. Vedoucí nejprve odmítl, ale nakonec jim dovolil používat kuchyňku pro uklízečky.

Sotva byl tento problém vyřešen, vyvstal další – jak sehnat jídlo. Prabhupáda vyslal Šjámasundara na nákup. Naproti v ulici objevil Šjámasundar mlékárnu, ale nesehnal žádné ovoce, zeleninu nebo rýži. Prabhupáda ho znovu poslal ven, ale přestože Šjámasundar strávil na nákupech prakticky celý den, vrátil se jenom se dvĕma hlávkami zelí. Druhého dne ho Prabhupáda poslal pro rýži. Když Šjámasundar po nĕkolika hodinách rýži skutečnĕ donesl, zjistil Prabhupáda, že se jedná o podřadnou, velice tvrdou severokorejskou odrůdu. S ovocem to bylo podobné. Šjámasundar prochodil celé mĕsto, aniž by nĕco čerstvého sehnal – jenom trochu třešní. Ve všech obchodech, kam přišel, musel stát dlouhé fronty, aby nakonec zjistil, že stejnĕ nemají to, co shánĕl. Naštĕstí si obvykle ve frontĕ nĕkdo všiml, že je cizí turista, a dovedl ho přímo k pultu. Na všechny nákupy potřeboval Šjámasundar zvláštní poukázky.

Prabhupáda se tím nenechával znepokojit a pokračoval ve svém pravidelném denním programu. Časnĕ vstával a překládal a v chladných ranních hodinách vycházel do pustých ulic na procházku. Rychle rázoval, zahalený do šafránové čady, a Šjámasundar ho nĕkdy předbĕhl, aby ho mohl vyfotit.

Když procházeli kolem Leninova mauzolea, obvykle se tam již tvořila fronta. „Jen se podívej,“ komentoval to Prabhupáda jedno ráno, „tak tohle je jejich Bůh. Tito lidé nechápou rozdíl mezi tĕlem a duší. Přijímají tĕlo jako skutečnou osobu.“

Prabhupáda oceňoval malý provoz v ulicích – občas projel trolejbus nebo nĕjaký cyklista, ale vĕtšinou lidé chodili pĕšky. Když procházel kolem starých, honosných budov, vidĕl starší ženy kropit široké ulice. To se mu líbilo. Bylo zřejmé, že Rusové žijí mnohem spořádanĕjší život než Američané. Tito prostí, ukáznĕní lidé, nezkažení divokým požitkářstvím, které je tak bĕžné v Americe, by mohli mít k vĕdomí Krišny blízko. Protože jim však chybĕla duchovní potrava, byla na nich vidĕt únava a rozmrzelost.

Návštĕvu Moskvy Prabhupáda plánoval již nĕkolik mĕsíců. Kromĕ toho, že si přál lidem v Rusku kázat, chtĕl se také setkat s předním ruským indologem, profesorem G. G. Kotovským. Profesor Kotovskij vedl oddĕlení indických a jihoasijských studií na moskevské akademii vĕd a Prabhupáda s ním udržoval písemný styk již témĕř rok.

Požádal proto Šjámasundara, aby mu s profesorem Kotovským domluvil schůzku. Turistická kancelář jim poskytla automobil a průvodce a Prabhupáda se svými společníky vyjeli za profesorem, který pracoval za mĕstem ve snĕhobílé historické budovĕ akademie vĕd.

Profesor Kotovskij byl středního vĕku. Na sobĕ mĕl šedý oblek, a když Prabhupáda vstoupil do jeho malé pracovny, povstal zpoza svého psacího stolu zavaleného vĕcmi, aby hosty přivítal. Působil ponĕkud rozpačitĕ, mnohem opatrnĕji než ve svých dopisech. Když se mu Šjámasundar zmínil o tom, že by Prabhupáda rád uspořádal nĕkolik přednášek pro zájemce z řad akademiků, Kotovskij to rovnou odmítl – takovou vĕc by mu nadřízení nikdy nepovolili. Prabhupáda sedĕl vedle profesora na tvrdé kancelářské židli za psacím stolem a na jeho tváři se mihl stín zklamání.

Ale vzápĕtí pokračoval ve svém výkladu jako obvykle, pokornĕ a ušlechtile, zatímco Šjámasundar zapnul magnetofon, aby jeho slova zaznamenal. Profesor Kotovskij na magnetofon podezřívavĕ pohlédl, ale otevřenĕ nic nenamítal.

Prabhupáda: „Tuhle jsem četl v novinách Moscow News článek o sjezdu komunistické strany. Váš generální tajemník tam prohlásil: ,Jsme připraveni přijmout zkušenosti ostatních k vylepšení naší společnosti.‘ Domnívám se, že védské pojetí socialismu nebo komunismu může myšlenky komunismu velice obohatit.“

Profesor Kotovskij naslouchal pozornĕ a zdvořile výkladu svého zahraničního návštĕvníka, který vysvĕtloval, jak grihastha ve védské kultuře poskytuje obživu všem, kteří žijí v jeho domĕ – dokonce i ještĕrkám – a jak před jídlem vychází na cestu před stavení pozvat všechny hladové, aby se přišli najíst. „Tato filosofie obsahuje spoustu výborných myšlenek, které mají se socialistickou ideou komunismu mnoho společného,“ vysvĕtloval Prabhupáda dále. „Proto jsem se domníval, že by bylo dobré s nimi seznámit vzdĕlané lidi ve vaší zemi. A proto jsem se také tolik tĕšil, že zde budu moci přednášet.“

Profesor Kotovskij mu odpovĕdĕl nĕkolika otázkami, které Prabhupáda uvítal, přestože vycházely ze zřejmých zájmů sovĕtského socialistického režimu. Prabhupáda považoval profesora Kotovského spíše za pĕšáka sovĕtského univerzitního systému než za akademika; stejnĕ, jako se nĕjaká politická moc snaží porozumĕt svému protivníkovi, i profesor se vyptával na indickou kulturu tak, aby do ní jeho vláda mohla proniknout vlastní ideologií. Za profesorovým zdánlivým zájmem o védskou kulturu rozeznával Prabhupáda dogmata komunistické strany, diametrálnĕ odlišná od védské filosofie. Přesto taktnĕ dál objasňoval vĕdomí Krišny podle posloupnosti duchovních učitelů a snažil se přesvĕdčit profesora Kotovského na základĕ písem a logiky. Základním chybĕjícím článkem moderní společnosti je to, uvádĕl, že nezná smysl lidského života. „Lidé neznají život po životĕ,“ řekl. „Neexistuje žádná vĕdecká katedra nebo vĕdecký ústav, který by studoval, co se stane, když zanikne toto tĕlo.“

Profesor Kotovskij namítl zdvořile, ale důraznĕ: „Svámídží, když toto tĕlo zemře, jeho majitel také umírá.“ Prabhupáda se nad jeho odpovĕdí pozastavil. Učený profesor, vedoucí oddĕlení indologických studií na sovĕtské akademii vĕd, byl přistižen v klasickém okamžiku nevĕdomosti. Jeho chápání vlastního já nebylo o nic pokročilejší než chápání zvířete.

Po třetím dnu se zdálo, že další Prabhupádův pobyt v Moskvĕ už nemá smysl. Setkání s profesorem Kotovským probĕhlo – a co dál? Sovĕtské úřady nic jiného nepovolí. Nepovolily mu dovézt knihy, a nyní ústy profesora Kotovského zamítly i možnost veřejnĕ přednášet. Rozhovory Rusů s cizinci byly nežádoucí. Nesmĕl nikam cestovat, jedinĕ v doprovodu oficiálního průvodce. A tak bez možnosti kázat a jakýchkoliv dalších vyhlídek zůstával ve svém stísnĕném pokoji, nechával se masírovat, sprchoval se, bral zavdĕk každým jídlem, které Šjámasundar dokázal sehnat a uvařit, diktoval dopisy, odříkával Hare Krišna a překládal Šrímad-Bhágavatam.

Podnikl ještĕ oficiální okružní vyhlídkovou jízdu Moskvou v autobuse přeplnĕném turisty. Zahlédl starší občany, jak jdou do kostela, u jehož dveří stojí ozbrojená hlídka; předpokládal, že stráž má zabránit mladší generaci, aby se zúčastnila bohoslužeb. Prohlídka mĕsta ho brzy unavila a průvodce mu sehnal taxík, aby ho zavezl zpĕt do hotelu National.

Šjámasundar trávil vĕtšinu svých dnů shánĕním čerstvé potravy. Doslechl se, že na jednom trhu na opačném konci mĕsta jsou k dostání pomeranče, a vydal se tam. Jeho vyholená hlava, bílé dhótí a kurta přitahovaly pohledy všech kolemjdoucích, a když se po setmĕní vracel, zastavila ho uniformovaná hlídka s rudými páskami na rukávech v domnĕní, že se jedná o nĕjakého místního devianta. Zkroutili mu ruce za záda a cosi na nĕj rusky křičeli. Šjámasundar zachytil slovo dakjument a zoufale vysvĕtloval: „Dakjument, hotel! Hotel!“ Hlídka pochopila, že se jedná o cizího turistu, a propustila ho. Šjámasundar se vrátil do hotelu a vyprávĕl Prabhupádovi, co se mu přihodilo.

„Bez filosofie vĕdomí Krišny nemá Rusko žádnou nadĕji,“ řekl Prabhupáda.

Jednou Šjámasundar čekal ve frontĕ v mlékárnĕ, když se ho muž stojící za ním začal vyptávat na jógu. „Velmi rád bych si s vámi pohovořil,“ řekl mu. Představil se, dal Šjámasundarovi svoji adresu a navrhl místo, kde by se mohli bezpečnĕ sejít. Když o tom Šjámasundar řekl Prabhupádovi, Prabhupáda ho varoval: „Nechoď tam, je to policista.“

Ze svého okna spatřil Prabhupáda jednou i část vojenské přehlídky, která se konala na blízkém Rudém námĕstí. Ulicemi se valily pĕší jednotky, tanky, dĕlostřelectvo a rakety. Prabhupáda řekl, že stálými přípravami na válku udržují ruští vůdci lid v napĕtí a zabraňují tak revoluci. Přirovnal zbrojící Rusko k asurům, démonům ze starých védských textů, jako je Šrímad-Bhágavatam.

Jednoho dne se poblíž Rudého námĕstí procházeli dva mladíci — syn pracovníka indického velvyslanectví v Moskvĕ Nárájan se svým moskevským spolužákem, studentem Ivanem. Náhle se jim naskytla neobvyklá podívaná. Mezi uniformnĕ vypadajícími šedivými lidmi na ulici proti nim kráčel ve vlajícím bílém rouchu vysoký mladík s vyholenou hlavou a dlouhým nazrzlým copánkem. Byl to Šjámasundar. Syn indického diplomata byl na podobné oblečení zvyklý z domova a zastavil ho. Šjámasundar se usmál: „Hare Krišna, bratře.“ Dal se s indickým chlapcem do hovoru, zatímco Ivan se snažil se svými zlomky angličtiny pochytit co nejvíce. Netrvalo dlouho, a začali se bavit o vážných vĕcech.

„Co kdybyste zašli k nám do hotelu a navštívili mého duchovního učitele?“ navrhl Šjámasundar. Pozvání chlapce potĕšilo a vydali se rovnou se Šjámasundarem do hotelu National. Když vešli do pokoje, zastihli Prabhupádu, jak s úsmĕvem sedí na posteli a Aravinda mu masíruje nohy. Šjámasundar se uctivĕ uklonil až k zemi, zatímco Ivan užasle přihlížel.

„Pojďte dál,“ vyzval Prabhupáda návštĕvníky, aby se posadili u jeho nohou. Nejprve se obrátil na Nárájana; vyptával se, jak se jmenuje a co dĕlá jeho otec. Nárájanovi se Prabhupáda líbil. Nabídl se, že mu donese čerstvou zeleninu; jeho otec, vysoce postavený úředník indického velvyslanectví, totiž dostával zásilky zeleniny letecky z Indie.

Ale ještĕ vĕtší zájem než jeho indický přítel mĕl sám Ivan. Prabhupáda mu začal vysvĕtlovat filosofii vĕdomí Krišny, zatímco Nárájan pomáhal překládat. Ivan s úctou a vážností kladl různé otázky a Prabhupáda se mu snažil předat tolik základních informací, kolik jen bylo při jednom setkání možné. Vysvĕtlil rozdíl mezi duší a tĕlem a popsal vĕčný vztah duše s Krišnou, Nejvyšší Osobností Božství. Mluvil o Bhagavad-gítĕ, o své síti chrámů po celém svĕtĕ a o svých žácích, chlapcích a dívkách, kteří praktikují bhakti-jógu.

Zmínil se také o svém přání kázat v Rusku, které nabízelo pro vĕdomí Krišny úžasný prostor, protože zdejší lidé byli otevření a nebyli zkažení smyslovými požitky. Chtĕl do Ruska přivézt literaturu o vĕdomí Krišny, ať už prostřednictvím nĕjaké knihovny nebo čítárny, nebo jakýmkoliv jiným způsobem. Filosofii vĕdomí Krišny by podle nĕj mĕli studovat ti nejvzdĕlanĕjší lidé, protože kvůli úředním zákazům to bude nutné dĕlat tajnĕ. Oddaní nebudou moci zpívat a tančit na ulicích, ale mohou tiše odříkávat svatá jména u nĕkoho v bytĕ. Pak začal Prabhupáda velmi tiše zpívat kírtan a hoši se k nĕmu přidali.

Ivan hltal informace o Krišnovi jako vyhladovĕlý človĕk jídlo. Po nĕkolika hodinách musel nicménĕ se svým přítelem odejít. Dohodli se, že zítra přijdou znovu.

Šjámasundar se začal Ivanovi a Nárájanovi vĕnovat. Ivan, student orientální filosofie, byl velmi inteligentní a dychtivĕ se zajímal o vše, co se ve svĕtĕ dĕje. Mĕl rád Beatles a Prabhupáda mu tedy vyprávĕl o svých setkáních s Georgem Harrisonem a Johnem Lennonem. Se Šjámasundarem pak Ivan vedl dlouhé hovory o plánech a nadĕjích mladých lidí za hranicemi Ruska. Šjámasundar Ivanovi vysvĕtloval, proč je vĕdomí Krišny základním principem všech duchovních cest, a učil ho základy bhakti-jógy, jako je odříkávání předepsaných šestnácti kol džapy dennĕ. Vĕnoval mu také svůj výtisk Bhagavad-gíty takové, jaká je.

Prabhupáda ukázal Ivanovi, jak připravovat čapátí a rýži, a vyzval ho, aby přestal jíst maso. Ivan s radostí přijal odříkávání mantry, nový jídelníček – všechno. Prabhupáda ho připravoval tak, aby po jeho odjezdu mohl Ivan pokračovat sám. Sám také pocítí, že se mĕní a dĕlá pokroky v duchovním životĕ. Pokud dokáže zásady duchovního života dodržovat dostatečnĕ dlouho, bude moci dostat zasvĕcení. Ivan slíbil, že s filosofií vĕdomí Krišny seznámí i své přátele. Do odjezdu z Moskvy zbývaly Prabhupádovi už jen dva dny, a proto vĕnoval veškeré síly tomu, aby Ivana naučil co nejvíc. V této dychtivosti a inteligenci mladého ruského chlapce nalezl Prabhupáda skutečný cíl své návštĕvy Sovĕtského svazu.

Prabhupáda rád uvádĕl přirovnání o kuchaři, kterému stačí při vaření rýže ochutnat jediné zrnko, aby zjistil, zda je uvařený celý hrnec. Podobnĕ mohl Prabhupáda z rozhovoru s tímto mladíkem usoudit, že ruský lid není ve své takzvanĕ ideální marxistické zemi spokojený. Stejnĕ jako byl Ivan otevřený vĕdomí Krišny, budou tuto filosofii přijímat i milióny dalších Rusů.

Čánakja Pandit, védský filosof, prohlásil, že jedna kvetoucí kvĕtina může provonĕt celý les a jeden hořící strom může celý les zapálit. Z marxistického pohledu byl Ivan tím nebezpečným ohnĕm, který rozšíří vĕdomí Krišny mezi ostatní a způsobí tím porážku komunistické ideologie. Avšak z pohledu Prabhupády byl Ivan vonící kvĕtinou, která propůjčí svoji vůni mnoha ostatním. Prabhupádova návštĕva Ruska nebyla bezvýznamnou mezihrou, nýbrž se stala příležitostí pro zasazení semínka vĕdomí Krišny v zemi strádající nedostatkem.

Šríla Prabhupáda přinesl hnutí Pána Čaitanji do další zemĕ. Sám Čaitanja Maháprabhu předpovĕdĕl, že sankírtanové hnutí se dostane do každého mĕsta a každé vesnice. Po staletí zůstávala jeho předpovĕď nesplnĕná, ale Prabhupáda v průbĕhu jen nĕkolika let od své první cesty do Ameriky v roce 1965 znovu a znovu zasazoval poselství Pána Čaitanji do míst, kde by to nikdo neočekával. A ze všech tĕch míst byla Moskva zřejmĕ tím nejnepravdĕpodobnĕjším; přesto i bĕhem krátké návštĕvy, probíhající pod dohledem úřadů, se mu podařilo zasadit semínko vĕdomí Krišny v Sovĕtském svazu. On sám byl jako jehla a všichni a všechno, co s ním bylo spojené, bylo jako nit, která jehlu následuje.

Profesor Kotovskij poznamenal, že pobyt ve staromódním hotelu asi pro Prabhupádu nebude příliš zajímavý. Nevĕdĕl však, že Prabhupáda žije na vyšší úrovni, než je Moskva nebo kterékoliv jiné místo v tomto materiálním svĕtĕ. Přijel sem a Krišna mu poslal upřímnou duši, aby od nĕho přijala dar vĕdomí Krišny. Nejednalo se přitom o výsledek žádného špionážního spiknutí proti sovĕtské vládĕ, ale stalo se to díky přítomnosti Krišnova čistého oddaného a jeho přirozené touze uspokojit Krišnu kázáním. Jako odpovĕď na tuto Prabhupádovu čistou touhu mu Krišna poslal jednoho chlapce, přes kterého se tato touha rozšíří mezi ostatní. Vĕdomí Krišny nemohlo zastavit nic, ani železná opona. Přirozeností duše je sloužit Krišnovi. A Krišna přirozenĕ chce uspokojovat čisté touhy svých oddaných.

Nairobi, září 1971

Prabhupáda chtĕl kázat Afričanům. V Keni žili Indové a Afričané naprosto izolovanĕ. Ale protože osoba, která si je vĕdomá Krišny, nedĕlá rozdíly mezi lidmi na základĕ tĕlesných odlišností, byli Indové podle Prabhupády povinni sdílet svoji duchovní kulturu s Afričany.

Představitelem GBC v Africe byl Brahmánanda Svámí. Prabhupáda mu bedlivĕ vštĕpoval do pamĕti, že jeho prvořadou povinností je předávat vĕdomí Krišny Afričanům. Brahmánanda se přesto nemohl odhodlat k pořádání veřejných kírtanů v Nairobi, protože mĕl špatné zkušenosti z Turecka a Pákistánu. Kromĕ toho Afričané mluvili převážnĕ svahilsky, mĕli jiné kulturní tradice a byli vĕtšinou příliš chudí, než aby si mohli kupovat knihy. Brahmánanda proto nevĕdĕl, jakým způsobem by je mohl oslovit. Navštĕvovat Indy bylo naproti tomu snadné a přirozené.

Ale Prabhupáda chtĕl oslovit Afričany. „Jsme v Africe,“ řekl prostĕ. „Oni jsou majiteli této zemĕ, a proto musíme kázat jim.“

A stejnĕ jako ve všech ostatních případech, i tentokrát Prabhupáda předvedl oddaným, jakým způsobem si mají počínat. Využil k tomu chrám Rádhy a Krišny v části mĕsta obývané především Afričany. Dveře chrámové haly vedly přímo na rušnou ulici a Prabhupáda dal oddaným pokyn, aby zahájili kírtan ve vstupní hale a dveře aby nechali otevřené. Netrvalo ani pĕt minut a hala se začala plnit lidmi. Chrám ležel v chudé čtvrti a lidé, kteří přicházeli, byli nevzdĕlaní a špinaví. Byli však zvĕdaví a bezprostřední a s úsmĕvem, tleskáním a tancem se radostnĕ připojili ke kírtanu.

Brahmánanda Svámí opustil halu a vydal se do vedlejšího domu, ve kterém přebýval Prabhupáda. „Hala je plná lidí,“ řekl mu, „ale není nutné, abyste tam chodil. Můžeme pokračovat a vést celý program sami.“

„Ne,“ odmítl Prabhupáda. „Je nutné, abych tam šel.“

Brahmánanda se ho snažil odradit, ale Prabhupáda trval na svém. „Musím tam jít. Zavedeš mĕ tam?“

Když dorazili do chrámu, byl v hale ještĕ vĕtší dav než před pĕti minutami, kdy Brahmánanda odcházel. Prabhupáda vstoupil ve svém hedvábném šafránovém odĕvu mezi špinavé posluchače v šeré místnosti. V té chvíli se zdálo, jako by z nĕj vycházela záře. Dav se rozestoupil. Lidé mu ponechali volnou uličku, aby mohl projít, a zvĕdavĕ ho pozorovali. Prabhupáda vystoupil na pódium, vedl kírtan a pak pronesl přednášku. Přestože svahilsky mluvící obecenstvo nemohlo jeho přednášce rozumĕt, naslouchali uctivĕ. A kírtan přímo milovali.

Příslušníci indické komunity přijali otevření jejich chrámu Afričanům s nedůvĕrou a nĕkteří z nich se přišli přesvĕdčit, co se bude dít. Soucit, s jakým vyšel Prabhupáda Afričanům vstříc, však na nĕ udĕlal příznivý dojem. Jeho zdánlivĕ prostý program mĕl duchovní sílu odstraňovat kulturní bariéry.

To byla cesta, kterou mĕl Brahmánanda Svámí vést svoji africkou misi. Prabhupáda trval na tom, aby bylo vĕdomí Krišny předáváno Afričanům. A program musí být jednoduchý: rozdávání prasádam, rozdávání knih zdarma, zpívání Hare Krišna s bubny a kartály. Hnutí pro vĕdomí Krišny se nesmĕlo stát pouze jednou z dalších hindských náboženských společností v Nairobi. Hindové by se mĕli podílet finančními příspĕvky, ale kázání Brahmánandy Svámího a získávání nových členů by mĕlo být zamĕřené na Afričany.

Když přijelo do Nairobi za Prabhupádou nĕkolik černých amerických oddaných, řekl jim Prabhupáda: „Před čtyřmi sty lety odvlékali odsud vaše předky jako otroky. Ale jen se podívejte, teď se vracíte jako páni!“

Prabhupáda také uspořádal v Nairobi první veřejný kírtan. Oddaní se vydali do parku Kamakundži a zastavili se u nejvĕtšího stromu, na historickém místĕ spojeném s vyhlášením keňské nezávislosti. Když začali zpívat, shromáždil se kolem velký dav a spousta posluchačů se k nim připojila. Nĕkteří domorodci začali dokonce tančit jako na nĕjaké kmenové slavnosti. Ze zástupu vystoupil jakýsi mladík a nabídl se, že bude Brahmánandovu přednášku překládat do svahilštiny. Oddaní rozdali sladkosti a lidé v davu se výbornĕ bavili. Celá akce mĕla velký úspĕch.

Brahmánanda se už nemohl dočkat, až bude o tom skvĕlém kírtanu v parku vyprávĕt Prabhupádovi. Opĕt prožíval stejné pocity jako v roce 1966, když líčil Prabhupádovi úspĕch prvního kírtanu v parku Washington Square v New Yorku. Stejnĕ jako tehdy, i nyní byl výsledek vynikající. Prabhupáda svým osobním příkladem a naléháním na Brahmánandu Svámího dokázal bĕhem nĕkolika dní zmĕnit zamĕření kazatelské činnosti v Africe z Indů na Afričany.

Před večerní přednáškou Šríly Prabhupády na Nairobské univerzitĕ zaplnily posluchárnu dva tisíce afrických studentů a stovky dalších se tlačily u dveří a oken. Úvodem Prabhupáda požádal jednoho černého amerického žáka, Bhúta-bhávanu, aby přednesl krátký úvod. Bhúta-bhávana si připravil nĕkolik svahilských vĕt a oslovil posluchače v jejich mateřském jazyce: „Harambaj!“, což znamená: „Vítejte, bratři! Spojme své síly!“

Pak promluvil Prabhupáda. „Celý svĕt se stále jen za nĕčím žene nebo naříká. Vy, Afričané, nyní toužíte žít stejnĕ jako Evropané a Američané. Ale nadvláda Evropanů nad svĕtem již skončila a Evropané nyní naříkají. Takže jedni po nĕčem dychtí a druzí naříkají.

Přišli jsme do tĕchto afrických zemí vyzvat všechny inteligentní Afričany, aby se k nám připojili, pochopili naši filosofii a šířili ji. Vy se nyní snažíte svoji zemi rozvinout, rozvíjejte ji tedy na zdravém základĕ. Nenapodobujte Američany a Evropany, kteří žijí jako psi a kočky. Taková civilizace musí zaniknout. Již nyní mají atomovou bombu, a jakmile vypukne další válka, se všemi mrakodrapy a vším ostatním bude konec. Snažte se to pochopit ze správného hlediska, z hlediska lidského života. To je podstata hnutí pro vĕdomí Krišny. Vyzýváme vás, abyste se připojili a pokusili se tuto filosofii pochopit. Dĕkuji vám mnohokrát.“

Posluchači povstali a odmĕnili jeho slova bouřlivým, dlouhotrvajícím potleskem. Jejich reakce znovu potvrdila, že Krišnovo poselství promlouvá přímo k srdci; bylo určené všem lidem, bez ohledu na jejich politické, geografické nebo sociální postavení. Když Prabhupáda přistál na nairobském letišti, ujistil jednoho novináře, že bude kázat Afričanům. A nyní to opravdu dĕlal. Předával Afričanům stejné poselství a stejný způsob oddané služby, které předtím předával i Američanům. Američané i Afričané mohou uskutečnit svá přání pouze skrze vĕdomí Krišny. Vĕdomí Krišny může působit všude, kde se najdou upřímní a inteligentní lidé, kteří ho přijmou a pomohou ho šířit.

Prabhupádovo kazatelské působení v Nairobi bylo obzvlášť plodné. Položil základy vĕdomí Krišny v novém velkomĕstĕ, ukázal Brahmánandovi Svámímu, jak má pokračovat, a dal příklad, jakým způsobem by se mĕlo šířit vĕdomí Krišny po celé Africe. A Šjámasundar nezapomínal posílat zprávy o Prabhupádovĕ obdivuhodné činnosti svým duchovním bratrům:

Jeho Božská Milost pokračuje v kázání rychlostí blesku a otevírá další úžasné pole působnosti. Zdejší lidé jsou nesmírnĕ zvídaví a mají spoustu vážných otázek…

Když Prabhupáda jednou pozdĕ v noci skončil svůj kazatelský maratón, požádal o nĕco k jídlu a poznamenal: „Vidíte, dostal jsem hlad. Nechte mĕ kázat – to je můj život. Nechte mĕ, ať mohu neustále kázat…“

KAPITOLA TŘETÍ KAPITOLA PÁTÁ