Pouze on je mohl vést

San Francisco, 16. ledna 1967

Když letištní rozhlas oznámil přílet letadla společnosti United Airlines z New Yorku, skupina asi tak padesáti hippies rozptýlená po hale se semkla blíž k sobĕ. Chvíli to skoro vypadalo, jako by propadli nejistotĕ. Nevĕdĕli přesnĕ, co je čeká, jaký vlastnĕ ten očekávaný Svámí bude.

Roger Segal: Působili jsme dost výstřednĕ – a to i na sanfranciském letišti, kde jsou zvyklí na ledacos. Mukunda v kašmírovém plášti vypadal jako čarodĕj Merlin, a Sam, který si na sebe navlékl marocký ovčácký kabát s kapucou, dokonce po ovcích i páchnul. Já mĕl zase takový japonský samurajský úbor, podomácku spíchnutý z modré látky s bílýma puntíkama. Všichni byli ovĕšení dlouhými šňůrami korálků. Mohli jste tu vidĕt zálesácké kožené obleky, vysoké holínky, obleky z armádního výprodeje, tmavé brejličky – prostĕ celé to bláznivé San Francisco se tu předvádĕlo v plné parádĕ.

Mezi přítomnými Svámídžího znalo osobnĕ jen pár „Newyorčanů“: Mukunda se svojí ženou Džánakí, Ravíndra-svarúpa a Ráj Ráma. A pak také Allen Ginsberg. (Pár dní předtím byl Allen jednou z hlavních osobností festivalu Human Be-In v parku Golden Gate, kde se sešlo přes dvĕ stĕ tisíc lidí na „kmenovém potlachu spojeném s obřadním tancem radosti a míru“.)

Mukunda všem přítomným připomínal, že Svámídžího potĕší, když je při vstupu do haly uslyší zpívat Hare Krišna. Hare Krišna mantra pro sanfranciské „dĕti kvĕtin“ nebyla žádnou novinkou. Slyšeli již o Svámího zpívání v newyorském parku nebo o Svámím a o zpívání četli v místním undergroundovém plátku The Oracle („Orákulum“). Ještĕ dopoledne před odjezdem na letištĕ přes hodinu zpívali v parku Golden Gate na setkání, které pomocí letáčků zorganizoval Mukunda, a teprve potom se vydali v karavanĕ aut vítat Svámího. Nyní stáli v hale, mnozí s kvĕtinami a vonnými tyčinkami (to byl také Mukundův nápad), a čekali.

Pohled na neobvyklý uvítací výbor zpívajících hippies s kvĕtinami v rukou první cestující z New Yorku zaskočil. Ale zpĕváci si tĕchto všedních, unavených cestujících nevšímali. Nedočkavĕ vyhlíželi přes jejich hlavy tu zvláštní osobnost, která mĕla přiletĕt stejným letadlem. A najednou k nim v oranžovém rouchu kráčel samotný Svámídží a jeho zlatavá pleť jen zářila.

Již venku před halou zaslechl zpĕv, a tak vstupoval dovnitř s úsmĕvem na rtech. Na jeho tváři se zračilo překvapení a radost. Mezi přítomnými poznával jen pár obličejů – a přesto ho zde vítalo zpíváním Hare Krišna padesát lidí, aniž by k tomu nĕkoho vyzval byť jediným slovem!

Dĕti kvĕtin se rozestoupily podél dlouhé úzké chodby, kterou musel Svámídží projít. Když míjel své nové obdivovatele, natahovaly se k nĕmu desítky rukou s kvĕtinami a vonnými tyčinkami. Usmíval se a sbíral dárky do náručí, zatímco Rančor udivenĕ přihlížel. Pak před nĕj předstoupil Allen Ginsberg s obrovskou kyticí. Svámí ji půvabnĕ přijal a začal zpĕt rozdávat dárky všem, kteří k nĕmu dosáhli. Potom v zástupu zpívajících mladých lidí kráčel dál letištní halou.

U výdeje zavazadel využil chvíle čekání k tomu, aby si všechny tváře kolem pozornĕ prohlédl. Pokyny ruky všechny vybízel, aby zpívali hlasitĕji, dokud se celá skupina nepustila do zpĕvu s novým zápalem. Svámí stál uprostřed, lehce tleskal a zpíval Hare Krišna. Pak ladnĕ pozdvihl paže nad hlavu a začal tančit drobnými krůčky, lehce se kývaje ze strany na stranu.

K mrzutosti, ale i pobavení a nakažlivé radosti zamĕstnanců letištĕ a cestujících trvalo vítání Svámího až do chvíle, než mu vydali jeho zavazadla. Potom ho všichni vyprovodili ven, kde na slunci čekal černý Cadillac Fleetwood 1949. Svámídží se usadil na zadní sedadlo spolu s Mukundou a Allenem Ginsbergem. A do poslední chvíle rozdával z auta kvĕtiny všem, kdo ho přišli pozdravit, když přivážel vĕdomí Krišny na západ.

Cadillac patřil Harveyi Cohenovi, který před rokem umožnil Svámímu bydlet ve svém podkrovním bytĕ na Bowery. Nyní Harvey řídil, ale protože mĕl na sobĕ černý oblek, šoférskou čepici (kterou vyhrabal v jakémsi bazaru Armády spásy) a tvář mĕl zarostlou plnovousem, Svámídží ho nepoznal.

„Kde je Harvey?“ ptal se.

„Támhle za volantem,“ odpovĕdĕl Mukunda.

„Á, to jsi ty? Ani jsem tĕ nepoznal.“

Harvey se usmál. „Buďte vítán v San Francisku, Svámídží!“

Svámídží byl šťastný, že dorazil v zastoupení svého duchovního mistra Bhaktisiddhánty Sarasvatího a Pána Čaitanji do dalšího velkomĕsta na Západĕ. Čím dále na Západ, pravil kdysi Pán Čaitanja, tím více jsou lidé materialističtí. Řekl ovšem také, že vĕdomí Krišny se rozšíří po celém svĕtĕ. Výrok Pána Čaitanji, že jednoho dne se bude Krišnovo jméno zpívat v každém mĕstĕ a každé vesnici, byl pro duchovní bratry Bhaktivédanty Svámího častým námĕtem k úvahám. Možná by se tento verš mĕl brát jako podobenství, říkali; konečnĕ co jiného by mohlo znamenat to „Krišna v každém mĕstĕ“? Ale Bhaktivédanta Svámí tomuto výroku Pána Čaitanji pevnĕ vĕřil, stejnĕ jako pokynům svého duchovního učitele. A nyní se ocitl ve velkomĕstĕ daleko na západĕ, v San Francisku, a lidé zde již Krišnovo jméno zpívali. Nadšenĕ ho přivítali kírtanem a kvĕtinami. A po celém svĕtĕ čekala další velkomĕsta, která se od San Franciska nijak zásadnĕ nelišila.

Dům, kde Mukunda s přáteli zřídili chrám, stál na Frederickovĕ ulici, ve čtvrti Haight-Ashbury. Byl to bývalý krámek s výkladní skříní do ulice, připomínající chrám na Druhé avenue v New Yorku. Nápis nad výlohou oznamoval, že se zde nyní nachází chrám Šrí Šrí Rádhy a Krišny. Mimo to Mukunda s přáteli pronajal třípokojový byt v sousední budovĕ. Byl to malý, nezařízený a dosti zchátralý byt s okny do ulice.

Svámídží dorazil na Frederickovu ulici v doprovodu karavany aut s oddanými a různými zvĕdavci. Vstoupil do krámku, jehož jedinou výzdobu tvořilo nĕkolik indických závĕsů na zdech, a posadil se na připravenou podušku. Nejprve vedl kírtan a potom v krátké přednášce vyzval všechny přítomné, aby také rozvíjeli vĕdomí Krišny.

Po přednášce opustil chrám, přešel do sousedního domu a po schodech vystoupal do druhého patra do svého bytu č. 32. Vešel dovnitř následován celým průvodem oddaných a příznivců, mezi které se vmísili i reportéři ze dvou hlavních sanfranciských deníků Chronicle a Examiner. Zatímco nĕkteří oddaní připravovali pro Svámího jídlo a Rančor vybaloval jeho zavazadla, vytáhli reportéři zápisníky, posadili se na zem a začali klást Svámídžímu otázky.

Reportér: „Dole v chrámu jste prohlásil, že zvete všechny k účasti na vĕdomí Krišny. Mĕl jste na mysli i bohémy a beatniky z Haight-Ashbury?“

Svámídží: „Ano, každého, včetnĕ vás nebo kohokoliv jiného, ať už je to muž či žena, ať mu říkají narkoman nebo hippie či jakkoliv jinak. Kdo však naše učení jednou přijme, stává se jiným človĕkem, než byl dřív.“

Reportér: „Co musí človĕk udĕlat pro to, aby se stal členem vašeho hnutí?“

Svámídží: „Musí splnit čtyři předpoklady. Nedovoluji svým žákům, aby udržovali milostné vztahy se svými přítelkynĕmi. Zakazuji jim všechny druhy omamných látek včetnĕ kávy, čaje a cigaret. Zakazuji jedení masa. A zakazuji svým žákům hrát hazardní hry.“

Reportér: „Vztahují se tyto zákazy i na požívání LSD, marihuany nebo jiných narkotik?“

Svámídží: „Považuji LSD za omamnou látku. Nedovoluji žádnému ze svých žáků, aby ho požíval, ani jakoukoliv jinou omamnou látku. Učím své žáky, aby vstávali časnĕ ráno, sprchovali se a třikrát dennĕ se zúčastňovali obřadů. Naše společnost má přísné zásady. Je to vĕda o Bohu.“

Ačkoliv si Bhaktivédanta Svámí již dříve všiml, že novináři se o jeho filosofii ve svých článcích obvykle nezmiňují, přesto využil příležitosti ke kázání vĕdomí Krišny. Reportéři sice žádný hlubší zájem o proniknutí do jeho filosofie nemĕli, zato jeho stoupenci pozornĕ naslouchali. „Velkou chybou moderní civilizace je,“ pokračoval Svámídží, „že človĕk zabírá cizí vlastnictví, jako by to byl jeho majetek. Z toho vznikají nesváry, které ale nejsou přirozené. Jediným vlastníkem všeho ve vesmíru je Bůh. Až si lidé uvĕdomí, že všechno náleží Bohu, že Bůh je nejlepším přítelem všech živých bytostí a že jedinĕ Jemu patří všechny obĕti a dary, pak zavládne mír.“

Po odchodu reportérů pokračoval Bhaktivédanta Svámí v rozhovoru s mládeží shromáždĕnou v místnosti. Mukunda si nechal narůst dlouhé vlasy a vousy, ale dál nosil na krku šňůru velkých červených korálů, které mu Svámídží dal při zasvĕcení. Představil nĕkteré ze svých přátel a vysvĕtlil, že žijí společnĕ v komunĕ a že by chtĕli Svámídžímu pomoci v šíření vĕdomí Krišny mezi mladými lidmi v San Francisku. Mukundova žena Džánakí se pak zeptala Svámídžího, jaký byl let. Svámídží odpovĕdĕl, že celkem příjemný, až na občasný nepříjemný tlak v uších. „Domy byly takhle maličké,“ dodal a palcem a ukazováčkem naznačil velikost krabičky od zápalek. „Teď si představte, jak vypadají z pohledu Krišny.“

Opřel se zády o zeď a odložil kvĕtinové girlandy, které toho dne dostal. Ponechal si na krku jen šňůrku korálků – obyčejný, levný náhrdelník s malým zvonečkem. Pohrával si s ním v ruce a zkoumal jeho zručné provedení. „To je zvláštní náhrdelník,“ řekl a vzhlédl, „protože ho nĕkdo zhotovil s oddaností.“ A dál se jím zabýval, jako by to, že ho dostal, bylo nejdůležitĕjší událostí dne.

Když oddaní přinesli Svámídžímu obĕd, rozdal trochu jídla všem přítomným, načež Rančor důraznĕ, až ponĕkud nezdvořile, požádal všechny přítomné, aby odešli a nechali Svámídžího v klidu pojíst a trochu si odpočinout.

Venku před bytem a dole v krámĕ se hovořilo jen o Svámídžím. Nikdo nebyl zklamán. Všechno, co jim o nĕm Mukunda vyprávĕl, byla pravda. Zvláštĕ se jim líbila jeho poznámka o tom, jak všechno vypadá z Krišnova pohledu.

Zpráva o Svámídžího příjezdu se objevila ještĕ téhož dne ve večerním televizním zpravodajství a následující den ji uveřejnily i noviny. Examiner otiskl na druhé stranĕ článek „Svámí zve hippies“ doprovázený zábĕrem chrámové místnosti plné Svámího stoupenců a nĕkolika fotografiemi, na kterých Svámí vypadal velmi vážnĕ.

Reportáž o Svámího příjezdu přinesl pod titulkem „Svámí v zemi hippies – svatý muž otvírá chrám v San Francisku“ i nejvĕtší sanfranciský deník Chronicle. Svámídží vyzval Mukundu, aby článek přečetl nahlas.

Reportáž začínala následujícími slovy: „Svatý muž z Indie, kterého jeho přítel a beatnický básník Allen Ginsberg označuje za konzervativního představitele víry, k níž náleží, zahájil včera svoji misi v srdci sanfranciského útočištĕ hippies.“

Svámídží nesouhlasil s tím, že byl označen za konzervativního. Rozhořčil se: „Konzervativní? Jak to myslí?“

„Pokud se týká drog a sexu,“ domníval se Mukunda.

„Samozřejmĕ, v tomto smyslu nepochybnĕ konzervativní jsme,“ řekl Svámídží. „To však jen znamená, že následujeme šástry. Nemůžeme se odchylovat od Bhagavad-gíty. Ale konzervativní nejsme. Čaitanja Maháprabhu byl tak přísný, že se na žádnou ženu dokonce ani nepodíval, kdežto my přijímáme do našeho hnutí každého, bez ohledu na pohlaví, kastu, sociální postavení nebo cokoliv jiného. Všichni jsou vítáni, aby přišli zpívat Hare Krišna. To je Šrí Čaitanjova velkodušnost a štĕdrost. Ne, my nejsme konzervativní.“

Bhaktivédanta Svámí vstal z lůžka a rozsvítil. Byla jedna hodina po půlnoci. Vstal, přestože se neozvalo žádné zvonĕní budíku, ani ho nikdo nepřišel vzbudit. V bytĕ bylo chladno a ticho. Zabalil se do čady, usedl za svůj provizorní psací stůl (kufr plný rukopisů) a hluboce soustředĕný odříkával s korálky v ruce mantru Hare Krišna.

Po hodinĕ džapy se pustil do psaní – tak, jako to dĕlal po celé dva roky každý den od chvíle, kdy vydal třetí a poslední díl prvního zpĕvu Šrímad-Bhágavatamu. Nĕkdy pracoval na překladu a komentářích ke druhému zpĕvu, ale vĕtšinou překládal Bhagavad-gítu. Překlady a komentáře k celé Bhagavad-gítĕ sepsal již ve čtyřicátých letech v Indii, ale tehdy se rukopis záhadnĕ ztratil. V roce 1965, po nĕkolika mĕsících pobytu v Americe, se pustil do práce znovu. Začal na ní pracovat ještĕ v New Yorku na Sedmdesáté druhé ulici sestavením úvodu. Od té doby se jeho kufr zaplnil tisíci stránkami rukopisu, které nyní představovaly úplný text Bhagavad-gíty. Kdyby jeho newyorský žák Hajagríva, původnĕ profesor angličtiny, jeho dílo gramaticky upravil a další žáci knihu dokázali vydat, znamenalo by to důležitý krok vpřed.

Ale jak se zdálo, vydávat knížky v Americe bylo ještĕ obtížnĕjší než v Indii. V Indii byl Bhaktivédanta Svámí na všechno sám, a přesto se mu bĕhem tří let podařilo vydat tři knihy. Tady v Americe mĕl mnoho stoupenců; ale vĕtší množství stoupenců s sebou přinášelo i vĕtší míru odpovĕdnosti. A zatím se mezi žáky nenašel nikdo, kdo by se vážnĕ ujal práce na přepisování a redigování rukopisu a vyjednávání s tiskárnami. Ale bez ohledu na to, že vyhlídky na vydání Bhagavad-gíty nebyly valné, začal už Bhaktivédanta Svámí překládat další knihu, Čaitanja-čaritámritu, základní vaišnavské písmo o životĕ a učení Pána Čaitanji.

Nasadil si brýle na čtení, otevřel knihy a zapnul diktafon. Nejprve prostudoval bengálské a sanskritské texty, potom zvedl mikrofon, přepnul tlačítko do polohy record a po rozsvícení červeného indikátoru začal mluvit: „Zatímco Pán kráčel, zpíval a tančil…,“ (po každé vĕtĕ stisknutím tlačítka přerušil nahrávání, odmlčel se a znovu začal diktovat) „následovaly Ho tisíce lidí… a nĕkteří se smáli, jiní tančili… a nĕkteří zpívali… Nĕkteří z nich padali na kolena a uctivĕ se Pánu klanĕli.“ Opakovanĕ zapínal a vypínal diktafon a pokračoval s krátkými pomlkami v namlouvání textu. Po celou dobu sedĕl rovnĕ jako svíčka, jen nĕkdy se mírnĕ kolébal a pokyvoval hlavou ve snaze najít správná slova nebo se sklánĕl nad knihy a pozornĕ je skrze své brýle na čtení studoval.

Uplynula hodina a Svámídží stále pokračoval v práci. Až na lampu v jeho pokoji byla v celém domĕ tma a do ticha, které zde panovalo, se ozýval jen zvuk jeho hlasu a bzučení diktafonu. Na sobĕ mĕl pod šedivou čadou vybledlý růžový rolák, a protože právĕ vstal z lůžka, jeho oranžové dhótí bylo pomačkané. Neztrácel čas ani nejnutnĕjší toaletou a rovnou se pohroužil do práce, jen aby využil tĕch pár vzácných hodin, kdy bylo na ulici a v chrámu Rádhy a Krišny ticho.

Celá situace – noc, ztichlé okolí a Svámí ponořený do své transcendentální literární činnosti – se příliš nelišila od časných ranních hodin, které Svámí trávil ve svém pokoji v chrámu Rádhy a Dámódara ve Vrindávanu. Tam sice nemĕl diktafon, ale pracoval ve stejnou dobu a se stejným textem, Čaitanja-čaritámritou. Nĕkdy začínal překladem jednotlivých veršů a psaním komentářů, jindy psal úvahy k textu. Nyní, krátce poté, co dorazil do tohoto koutu svĕta, tak vzdáleného od míst zábav Pána Čaitanji, začal znovu s prací na první kapitole nové anglické verze Čaitanja-čaritámrity. Nazval ji Učení Pána Čaitanji.

Přísnĕ dodržoval denní režim, který mu byl zároveň pramenem životodárné síly: časnĕ vstával a sepisoval poselství parampary vĕdomí Krišny. Všechny ostatní úvahy ponechával stranou a bez ohledu na momentální okolnosti se nořil do nadčasového poselství transcendentálního poznání. To byla jeho nejdůležitĕjší služba Bhaktisiddhántovi Sarasvatímu. A právĕ s touto myšlenkou na možnost vydávat více knih a ve velkém je šířit vstával uprostřed noci a pracoval až do svítání. Když pak za úsvitu s překládáním skončil, začal se připravovat k odchodu do chrámu na ranní obřad.

I přes námitky newyorských žáků se stále počítalo s vystoupením Svámídžího na rockovém koncertu Mantra-Rock Dance v Avalonském tanečním sále. Odpůrci tohoto nápadu se domnívali, že oddaní v San Francisku nejednají správnĕ. Nemĕli by svého duchovního učitele žádat, aby se zúčastňoval podniku, kde mezi stovkami zdrogovaných hippies a divokou svĕtelnou show budou ječet elektrické kytary a hřmotit bubny! Jak by v takovém prostředí mohlo být Svámídžího čisté poselství vůbec slyšet?

Ale Mukunda pokračoval v San Francisku spolu s ostatními na přípravĕ koncertu už nĕkolik mĕsíců. Doufali, že program přiláká tisíce mladých lidí a sanfranciský chrám získá tisíce dolarů. A tak přestože mezi newyorskými žáky Svámí vyjadřoval o celé akci pochyby, v San Francisku se o ničem nezmínil, aby nebrzdil nadšení svých sanfranciských stoupenců.

Sam Speerstra, Mukundův přítel a jeden z organizátorů Mantra-Rock Dance, vysvĕtlil koncepci večera Hajagrívovi, který teprve nedávno přijel z New Yorku: „V San Francisku se objevila nová vlna rockových skupin. The Grateful Dead právĕ natočili svoji první desku. Účast na koncertĕ pro nĕ znamená velkou reklamu, právĕ v momentĕ, kdy se to hodí i nám.“

„Ale Svámídží říká, že dokonce i Ravi Šankar je májá,“ namítal Hajagríva.

„To už jsme všechno zařídili,“ ujistil ho Sam. „Všechny kapely budou na pódiu a Allen Ginsberg představí Svámídžího San Francisku. Svámídží přednese proslov a zazpívá Hare Krišna. Kapely se připojí, a pak Svámídží odejde. Mohly by přijít až čtyři tisíce lidí.“

Bhaktivédanta Svámí vĕdĕl, že se nedopustí žádných kompromisů: přijde, zazpívá mantru a odejde. Nejdůležitĕjší bylo šířit zpívání Hare Krišna. Co by na tom mohlo být špatného, když tisíce mladých lidí shromáždĕných na rockovém koncertĕ uslyší Boží jména a budou je zpívat? Jako kazatel byl Svámídží připraven jít šířit vĕdomí Krišny kamkoliv. A protože zpívání Hare Krišna je absolutní, každý, kdo slyší nebo zpívá jména Krišny – kdokoliv, kdekoliv a za jakýchkoliv podmínek – může být zachránĕn před poklesnutím do nižších životních druhů v příštím životĕ. Ti mladí hippies si přáli najít nĕco duchovního, ale nevĕdĕli, kam se obrátit. Ve své zmatenosti zamĕňovali halucinace za duchovní vize. Přesto hledali opravdový duchovní život, stejnĕ jako mladí lidé na Lower East Side. Bhaktivédanta Svámí byl rozhodnutý na koncert jít, jeho žáci si to přáli a on byl jejich služebníkem a služebníkem Pána Čaitanji.

Mukunda, Sam a Harvey Cohen se již sešli s rockovým podnikatelem Chetem Helmsem, který souhlasil s tím, aby se koncert pořádal v jeho tanečním sále. Pokud si sami zajistí rockové kapely, může veškerý zisk, který zůstane po zaplacení skupin, bezpečnostních opatření a dalších základních výdajů, patřit sanfranciskému chrámu Rádhy a Krišny. Mukunda se Samem se tedy pustili do obtelefonovávání všech tĕch nových vzrušujících rockových skupin ze San Franciska, které vĕtšinou žily v Bay Area – The Grateful Dead, Moby Grape, Big Brother and the Holding Company, Jefferson Airplane, Quicksilver Messenger Service. A kapely jedna po druhé souhlasily, že vystoupí s Bhaktivédantou Svámím na stejném pódiu za symbolický honorář 250 dolarů na skupinu. A účast přislíbil i Allen Ginsberg. Show mohlo začít.

Večer před koncertem se fronta čekajících návštĕvníků táhla ulicí až za roh domovního bloku. Vstupenky se prodávaly po dvou a půl dolarech a vypadalo to, že bude vyprodáno. Scházela se tu i vĕtšina místních hvĕzd. Přišel Timothy Leary, průkopník LSD, a byl uveden na čestné místo na jevišti. Dorazil i Svámí Krijánanda s tamburou, dále jakýsi muž v cylindru a saku se šerpou s nápisem SAN FRANCISCO, který se prohlašoval za starostu. U vchodu Mukunda zastavil vybranĕ oblečeného mladého muže, který nemĕl lístek. Ale kdosi zaklepal Mukundovi na rameno: „Pusť ho tam, vždyť to je Owsley.“ Mukunda se omluvil a nechal národního hrdinu a slavného objevitele LSD Augusta Owsleyho Stanleyho II. jít dovnitř bez lístku.

Témĕř všichni příchozí na sobĕ mĕli nĕjaké výstřední oblečení: indiánské obleky, mexická ponča, indické kurty, placky, péra a korálky. Nĕkteří hippies si přinesli své vlastní flétny, loutny, chrastítka, bubny, trubky a kytary. Hell’s Angels ve vysokých botách, vyšisovaných džínách a se špinavými vlasy okázale vstupovali dovnitř v doprovodu svých přítelkyň, s řetĕzy v rukou a cigaretami v ústech, vystavujíce na odiv své nĕmecké válečné přilby, hákové kříže a další relikvie – scházely jen neodmyslitelné motorky, které „andĕlé“ zaparkovali před vchodem.

Koncert zahájili na jevišti oddaní kírtanem „na zahřátí“, při kterém tančili, jak se to naučili pod vedením Svámídžího. Z pódia a z rohů ohromného sálu se valil kouř z vonných tyčinek. Přestože vĕtšina posluchačů byla pod vlivem drog, atmosféra byla klidná – lidé sem přišli hledat duchovní zkušenosti. Když se ozvalo melodické zpívání mantry, nĕkteří z hudebníků se přidali se svými nástroji. Začala svĕtelná show – stroboskopická svĕtla pulzovala, barevné koule se rozsvĕcovaly a zhasínaly v rytmu hudby, po podlaze, na stropĕ a po stĕnách se rozlévaly obří duhové kapky.

Krátce po osmé nastoupili na jevištĕ Moby Grape se dvĕma bubeníky. Spustili první vypalovačku a obrovské reproduktory rozechvĕly sál ječením elektrických kytar, které obecenstvo uvítalo vlnou pochvalného jásotu.

Asi o půl deváté Svámídží opustil byt na Frederickovĕ ulici a usedl na zadní sedadlo Harveyova Cadillacu. Na sobĕ mĕl obvyklé oranžové dhótí a kolem krku girlandu z gardénií, jejichž sladká vůnĕ naplnila celý vůz. Cestou do Avalonu hovořil o nutnosti otevřít více středisek.

V deset hodin už stoupal po schodišti do Avalonského sálu, následován Kírtanánandou a Rančorem. Když vstoupil do sálu, začali oddaní troubit na lastury a kdosi začal divoce bušit na buben. Dav se uprostřed rozestoupil a uvolnil průchod až k jevišti. Svámídží kráčel s hlavou vysoce zdviženou a chvílemi se až zdálo, jako by se v tomto podivném prostředí cestou k pódiu vznášel.

Svĕtelné show se najednou zmĕnilo. Na stĕnách se rozzářily diapozitivy s obrázky Krišny a výjevy z Jeho zábav: Krišna a Ardžuna na válečném voze, Krišna jako dĕťátko pojídající máslo, Krišna podmaňující si démona v podobĕ vĕtrného víru, Krišna hrající na flétnu. Když Svámídží procházel davem, lidé vstávali, tleskali a jásali. Vystoupil po schodech na jevištĕ a pomalu se posadil na připravený polštář. Dav ztichl.

Svámídží pohlédl na Allena Ginsberga a řekl: „Povĕz jim nĕco o mantře.“

Allen začal vyprávĕt o svých zážitcích s mantrou Hare Krišna. Líčil, jak Bhaktivédanta Svámí otevřel chrám na Druhé avenue a jak zpíval mantru Hare Krišna v Tompkinsovĕ parku. A pozval všechny přítomné k návštĕvĕ chrámu ve Frederickovĕ ulici. „Zvláštĕ doporučuji ranní kírtany tĕm,“ dodal, „kdo se vracejí z tripu a chtĕjí opĕt ustálit své vĕdomí pro vstup do normálního života.“

Svámídží pak krátce promluvil o historii mantry. Na závĕr znovu pohlédl na Allena a vyzval ho: „Můžeš zpívat.“

Allen začal hrát na malé ruční harmonium a zpívat do mikrofonu melodii, kterou se naučil v Indii. Postupnĕ se k nĕmu začali lidé přidávat a narůstající nadšení v obecenstvu přitáhlo na jevištĕ muzikanty z přítomných kapel. Rančor, který umĕl slušnĕ bubnovat, začal hrát na bicí skupiny Moby Grape a k nĕmu se připojilo nĕkolik hráčů na elektrické kytary. Na jevištĕ se vyšplhali i oddaní a velká skupina hippies. Po zdech se přelévaly duhové skvrny a svĕtelné koule skákaly sem a tam do rytmu mantry, jejíž slova byla promítaná na stĕnu: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Když se zpívání rozšířilo halou, nĕkteří hippies vstali, chytili se za ruce a začali tančit.

Allen Ginsberg: Zpívali jsme Hare Krišna celý večer. Bylo to zcela jedinečné – naprosto nespoutaná akce, vyvrcholení haight-ashburského nadšení pro duchovní život. Byl to první koncert v San Francisku, na kterém mohli účinkovat všichni. Každý mohl zpívat a tančit, místo aby jen přihlížel, jak zpívá a tančí nĕkdo jiný.

Džánakí: Lidé sice ani netušili, o čem zpívání mantry vlastnĕ je, ale když Svámídží vidĕl, kolik jich zpívá, mĕl obrovskou radost – přestože vĕtšina z nich byla zdrogovaná. Vždycky byl šťastný, když lidé zpívali Hare Krišna.

Hajagríva: Stál jsem přímo před kapelami a kromĕ strašného randálu z reprobeden jsem neslyšel skoro nic. Ale i tak jsem rozeznával, jak ze sálu stále sílí a mohutní zpívání Hare Krišna. Na stĕnu za námi promítali velký diapozitiv Krišny s flétnou v ruce a se zlatou korunou ozdobenou pavím pérem.

Potom Svámídží vstal, zvedl ruce a začal tančit. Pokynem ruky vyzval všechny přítomné, aby se k nĕmu připojili, a všichni, kteří dosud ještĕ sedĕli na svých místech, se zvedli a začali zpívat a napodobovat Svámídžího tanec pohupováním se ze strany na stranu.

Roger Segal: Koncertní síň připomínala lidské obilné pole ve vĕtru. Dýchal z toho zvláštní klid, na rozdíl od té zbĕsilé atmosféry vířící energie, která v Avalonu obvykle vládla. Zpívání Hare Krišna trvalo víc než hodinu, až nakonec všichni skákali a zpívali a nĕkteří dokonce i plakali a křičeli.

Nĕkdo postavil před Svámídžího mikrofon a jeho hlas se hlasitĕ rozléhal z mohutných reprobeden. Tempo se zrychlovalo a Svámídžímu vystoupil na čele pot. Kírtanánanda trval na tom, aby kírtan skončil. Svámídží byl podle jeho názoru na takovou námahu příliš starý a bylo zapotřebí brát ohled na jeho zdraví. Ale zpívání pokračovalo stále rychleji, až se nakonec slova mantry opakovaná tisíci hlasy slila se zvukem elektrických nástrojů v jediný proud zvuku.

Náhle všechno skončilo. Do ticha se ozýval pouze hlasitý šum reproduktorů a Svámídžího hlas, vzdávající úctu duchovnímu učiteli: „Oṁ Viṣṇupāda Paramahaṁsa Parivrājakācārya Aṣṭottara-śata Śrī Śrīmad Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja kī jaya! … Sláva všem přítomným oddaným!“

Svámídží opustil jevištĕ a vykročil davem skrze hustý kouř k východu, následován Kírtanánandou a Rančorem. Allen uvedl další rockovou kapelu.

Když Svámídží vyšel z budovy a nechal za sebou koncertní síň i nadšenĕ tleskající davy, prohodil: „Toto není místo pro brahmačáríny.“

Pár hloubavĕjších žáků Bhaktivédanty Svámího v San Francisku mĕlo pocit, že nĕkteří kandidáti na zasvĕcení nemají v úmyslu dodržet doživotní slib, který žák dává svému guruovi. „Svámídží,“ namítali, „tihle lidé sem přijdou jen pro zasvĕcení. Nikdy předtím jsme je nevidĕli a neuvidíme je ani nikdy potom.“ Svámídží odpovĕdĕl, že to je riziko, které na sebe musí brát. Při jedné přednášce v chrámu vysvĕtlil, že ačkoliv následky za žákovy minulé hříšné činnosti jsou při zasvĕcení odstranĕny, duchovní učitel zůstává za žáka zodpovĕdný tak dlouho, dokud ho nevysvobodí z hmotné existence. Proto Pán Čaitanja varoval, aby guru nepřijímal mnoho žáků.

Při jedné večerní přednášce se přihlásil jakýsi mohutný vousáč a zeptal se Svámídžího, zda může být zasvĕcen. Neomalený dotaz nĕkteré z oddaných znepokojil, ale Svámídží zůstal klidný. „Ano,“ odpovĕdĕl. „Ale nejprve musíš zodpovĕdĕt dvĕ otázky. Kdo je Krišna?“

Mladý muž se na okamžik zamyslel a řekl: „Krišna je Bůh.“

„Ano,“ odpovĕdĕl Svámídží. „A kdo jsi ty?“

Hoch se opĕt na chvíli zamyslel a pak odpovĕdĕl: „Já jsem služebníkem Boha.“

„Výbornĕ,“ pochválil ho Svámídží. „Zítra můžeš dostat zasvĕcení.“

Bhaktivédanta Svámí vĕdĕl, že dodržovat zásady vĕdomí Krišny a dosáhnout úrovnĕ čisté oddané služby bude pro jeho západní žáky obtížné. Z duchovního hlediska se jim od malička dostávalo té nejhorší možné výchovy a přes jejich formální příslušnost ke křesťanství a filosofické hledání vĕtšina z nich o Bohu nic nevĕdĕla. Dokonce ani nevĕdĕli, že mimomanželský sex a pojídání masa jsou špatné, ale dokázali přijmout to, co jim Svámídží řekl. A s radostí zpívali Hare Krišna. Jak by je tedy mohl odmítnout?

Zda vytrvají ve vĕdomí Krišny i přes neustálé nástrahy hmotné energie, to se ukáže teprve časem. Nĕkteří z nich odpadnou – to je lidská slabost. Jiní ale zůstanou. Alespoň ti, kdo budou upřímnĕ dodržovat jeho pokyny, zpívat Hare Krišna a vyhýbat se hříšným činnostem, budou úspĕšní. Svámídží to osvĕtloval na příkladu s jídlem: Lze namítnout, že jídlo, které je dnes čerstvé, se při nesprávném zacházení za nĕkolik dní zkazí. Ale tvrdit, že se s dnes čerstvým jídlem bude špatnĕ zacházet a že se proto zkazí, je pouze domnĕnka. Ano, kdokoliv může v budoucnosti poklesnout. Avšak Bhaktivédanta Svámí na sebe vzal zodpovĕdnost za to, že zapojí své žáky do oddané služby právĕ teď. A dal jim pokyny, jejichž dodržování je před poklesnutím bude navždy chránit.

Oddaní v San Francisku však nebyli ani na úrovni jeho newyorských žáků, natož védských zásad. Nĕkteří dál navštĕvovali cukrárny, pojídali jídlo, aniž ho předem obĕtovali Krišnovi, a jedli zakázané vĕci jako čokoládu nebo zmrzlinu prodávanou v obchodech. Jiní si dokonce nebyli schopni odpustit ani kuřáckou přestávku po kírtanu, přímo před dveřmi chrámu. Nĕkteří byli zasvĕceni, aniž by přesnĕ vĕdĕli, co se vlastnĕ zavázali dodržovat.

Kírtanánanda: V San Francisku panovaly mnohem uvolnĕnĕjší pomĕry. Oddaní si rádi zašli na roh do cukrárny na své oblíbené zákusky a kávu. Ale Svámídžímu se líbilo, že do chrámu chodí hodnĕ lidí. Program v Avalonu se mu také velice líbil. Mezi oddanými však byly dvĕ skupiny: ti, kteří přísnĕ dodržovali usmĕrňující pravidla a kladli důraz na čistotu, a potom ti, kteří to nebrali tak přísnĕ, ale chtĕli šířit vĕdomí Krišny co nejvíc. Svámídží byl tak laskavý, že přijímal obĕ skupiny.

Díky ranním a večerním kírtanům získal chrám Rádhy a Krišny popularitu, ale nedílnou součástí života na Haight-Ashbury se stal teprve poté, co oddaní začali podávat obĕdy zdarma. Svámídží řekl svým žákům, že jejich jedinou starostí bude každý den vařit a rozdávat prasádam. Ráno uvařili jídlo a v poledne pohostili každého, kdo přišel – nĕkdy 150 až 200 hippies z ulice.

Před ranním kírtanem postavily dívky na kamna ovesnou kaši a bĕhem snídanĕ se místnost zaplnila spoustou hippies, z nichž vĕtšina sem přicházela po probdĕlé noci. Pro nĕkteré z nich kaše s ovocem znamenala první hodnotné jídlo po mnoha dnech.

Hlavní část programu však představoval obĕd. Málatí chodila nakupovat a snažila se získat potraviny pokud možno darem – celozrnnou mouku, cizrnovou mouku, půlený hrášek, rýži a jakoukoliv zeleninu, která byla levná nebo zdarma: brambory, mrkev, brukev, kedlubny, řepu. Kuchaři potom každý den vařili kořenĕnou bramborovou kaši, máslem omaštĕné čapátí, hrachovou polévku a zeleninové chody – to vše pro dvĕ stĕ lidí. Takový program bylo možné uskutečnit jen díky tomu, že řada prodavačů byla ochotná darovat své zboží na přípravu jídla pro hippies, což patřilo mezi veřejnĕ uznávané dobročinné účely.

Haršarání: Obĕdy zdarma přitahovaly spoustu hippies, kteří se potřebovali najíst. Bylo vidĕt, že mají opravdu hlad. A pak sem docházeli ještĕ jiní lidé, kteří spolupracovali s chrámem, i když nebyli zasvĕceni. Přehrávali jsme tam na gramofonu desku, kterou natočil Svámídží se svými žáky v New Yorku. Vládla tam velice pĕkná rodinná atmosféra.

Haridás: Lidé si brali jídlo i ven před chrám, ale vĕtšina obĕdů se podávala uvnitř. Bylo to úžasné. Lidé se nacpali dovnitř a my jsme je rozsadili do řad podél zdí. Vĕtšina sem přišla jenom kvůli jídlu. Obchody v okolí prodávaly všechno možné, od korálků po rockové desky, ale náš obchod byl výjimečný, protože my jsme nic neprodávali – my jsme rozdávali.

Ti, kteří mĕli opravdový zájem a chtĕli se na nĕco zeptat – duchovní hledači – navštĕvovali Svámídžího v jeho pokoji. Mnoho z nich trpĕlo hlubokou úzkostí z války ve Vietnamu nebo mĕli i jiné problémy – potíže se zákonem, špatné zážitky s drogami, vyloučení ze studií nebo útĕk z domova.

Veřejné mínĕní vĕnovalo přílivu mladých do San Franciska velkou pozornost, protože se z nĕj stával témĕř nezvládnutelný sociální problém. Policie a sociální pracovníci mĕli spoustu práce s nárůstem hygienických problémů a špatných životních podmínek, zvláštĕ v Haight-Ashbury. Nĕkteří zdejší obyvatelé ze středních tříd se obávali, že hippies úplnĕ ovládnou celou čtvrť. Místní úřady vítaly službu, kterou jim chrám Bhaktivédanty Svámího nabízel, a když se mĕstští činitelé radili o zvládnutí krize, přizvali Bhaktivédantu Svámího k účasti.

Michael Bowen: Bhaktivédanta mĕl úžasnou schopnost prostřednictvím oddanosti pomáhat lidem z drog, zvlášť takových, jako je speed a heroin, nebo tĕm, co vyhořeli na LSD.

Haridás: Policie jezdila časnĕ ráno do parků s antonem a sbírala dĕcka, který tam spaly – vĕtšinou to byli kluci a holky, kteří utekli ze svých domovů. Policisté je odváželi a snažili se je poslat zpátky domů. Tihle hippies pomoc opravdu potřebovali a sami si to uvĕdomovali. A chrám Rádhy a Krišny pro nĕ byl nĕco jako duchovní nebe. Ti mladí lidé to tak prožívali. Byli na útĕku z domova, žili na ulici, nemĕli kam jít, kde spát, žádné útočištĕ, kde by jim lidé neubližovali. Spousta z nich do chrámu doslova spadla. Myslím, že chrám zachránil spoustu životů; nebýt hnutí Hare Krišna, určitĕ by se odehrálo mnohem víc neštĕstí. Bylo to, jako by oddaní otevřeli chrám na bitevním poli. Podmínky byly tvrdé, ale zároveň to bylo místo, kde bylo chrámu nejvíce zapotřebí. Ačkoliv se Svámí s podobnými problémy ještĕ nesetkal, uplatnil zpívání se zázračnými výsledky. Zpívání bylo úžasné. Účinkovalo.

Ranní kírtan v chrámu poskytoval životodárnou službu všem, kteří se vraceli z „tripu“ po požití LSD a chtĕli „ustálit své vĕdomí pro vstup do normálního života“, jak jim to doporučil Allen Ginsberg na koncertĕ v Avalonském sále. Po probdĕlé noci si sem občas zašel i sám Allen s nĕkterými svými přáteli. Nĕkdy však „návraty z výletu“ připomínaly spíše nouzová přistání uprostřed noci.

Jednou chlapce spící v chrámu probudilo ve dvĕ ráno bouchání na dveře, ječení a svĕtla policejních baterek. Když otevřeli, vpadl dovnitř mladý vousatý hippie s rozcuchanými zrzavými vlasy a křičel: „Ó Krišno, Krišno! Pomoz mi! Nedovol, aby mĕ sebrali. Bože, prosím tĕ, pomoz mi!“

Za ním strčil do dveří hlavu jeden policista a usmál se. „Rozhodli jsme se, že ho přivezeme k vám,“ povídá, „protože nás napadlo, že vy byste ho možná dokázali uklidnit.“

„V tomhle tĕle mi je nanic!“ zaječel mladík, sotva policista zavřel dveře. Začal divoce zpívat, celý zbledl a hrůzou se potil. Svámídžího chlapci strávili zbytek noci tím, že se ho snažili uklidnit. Zpívali s ním mantru, dokud Svámídží nepřišel na ranní kírtan a přednášku.

Oddaní často posílali ztrápené mladé lidi s jejich problémy za Svámídžím a dovolili témĕř každému, aby ho navštívil a připravoval ho o jeho drahocenný čas. Jednou Ravíndra-svarúpa při procházce po San Francisku potkal človĕka, který tvrdil, že při nasazení ve Vietnamu vidĕl ve svém stanu lidi z Marsu. Muž, právĕ propuštĕný z vojenské nemocnice, prohlašoval, že Marťané na nĕj mluvili. Ravíndra-svarúpa mu povĕdĕl o Svámídžího knížce Snadná cesta na jiné planety, která potvrzovala myšlenku života na jiných planetách, a navrhl mu, aby zašel za Svámím, který by mu nejspíš mohl říci o lidech z Marsu víc. Muž tedy navštívil Svámího v jeho bytĕ. „Ano,“ odpovĕdĕl mu Svámídží, „Marťané existují.“

Postupnĕ však začali být ke svému duchovnímu učiteli ohleduplnĕjší a začali ho chránit před lidmi, ze kterých nemĕli dobrý dojem. Jedním z nich byl Zajíc, asi nejšpinavĕjší hippie z Haight-Ashbury. Zajícovy vlasy byly vĕčnĕ nečesané, mastné a dokonce i plné vší. Nosil roztrhané a špinavé šaty a jeho tĕlo, pokryté vrstvou špíny, zapáchalo. Chtĕl mluvit se Svámím, ale oddaní odmítli, neboť nechtĕli, aby hrubý a páchnoucí Zajíc znesvĕtil Svámídžího pokoj svou přítomností. Přesto jednou po večerní přednášce počkal Zajíc za dveřmi chrámu. Když Svámídží procházel kolem, zeptal se ho, zdali ho může navštívit. Svámídží svolil.

Témĕř na každé přednášce se objevil nĕjaký odpůrce, který chtĕl Svámídžímu oponovat. Jeden človĕk si pravidelnĕ připravoval argumenty z nĕjaké filosofické knihy, které pak nahlas předčítal. Svámídží jeho námitky vyvrátil a muž odešel domů, aby si připravil další argument a opĕt se se svojí knihou vrátil. Když jednou večer zase přednesl svoje námitky, Svámídží se na nĕho prostĕ jen podíval, aniž by uznal za vhodné odpovĕdĕt. To byla pro mladíka další porážka, po které se zvedl a odešel.

Další dobře známou postavou na Haight-Ashbury byl Izrael. Nosil vlasy svázané do dlouhého „koňského ohonu“ a často hrál při kírtanech na trubku. Po jedné Svámídžího večerní přednášce Izrael namítl: „Všechno tohle zpívání je sice hezké, ale jak to pomůže svĕtu? Jak to pomůže lidstvu?“

Svámídží odpovĕdĕl: „Copak ty sám nejsi součástí svĕta? A když se zpívání líbí tobĕ, proč by se nemĕlo líbit ostatním? Proto hlasitĕ zpívej!“

Jednou se nĕjaký muž s knírkem zeptal ze zadní části místnosti: „Jste guru Allena Ginsberga?“ Mnozí oddaní ihned pochopili, jak záludná je to otázka, na kterou nešlo jednoduše odpovĕdĕt ani kladnĕ, ani zápornĕ.

Ale Svámídží ani nezaváhal: „Nejsem ničí guru. Jsem služebníkem všech.“ Pro oddané se rázem celý dialog stal díky jeho odpovĕdi transcendentálním. Svámídžího odpovĕď byla nejen chytrá – vycházela z hluboké a přirozené pokory.

Jednoho rána přišla na přednášku dvojice, muž s batohem na zádech a žena s dítĕtem v náručí. Když došlo na otázky a odpovĕdi, muž se zeptal: „A co moje mysl?“ Svámídží mu podal filosofické vysvĕtlení, ale muž stále jenom opakoval: „A co moje mysl? A co moje mysl?“

Svámídží se soucitným pohledem odpovĕdĕl: „Nemám žádný jiný lék. Prosím zpívejte tuto mantru Hare Krišna. Nemám žádné další vysvĕtlení. Nemám žádnou jinou odpovĕď.“

Avšak muž mluvil jako kolovrátek stále dál o své mysli. Nakonec ho jedna z přítomných oddaných dívek přerušila a řekla: „Udĕlej prostĕ, co ti říká. Prostĕ to zkus.“ Načež Svámídží vzal kartály a zahájil kírtan.

Jednou při večerní přednášce vtrhl dovnitř nĕjaký hoch a vykřikoval, že na Haight Street začínají pouliční nepokoje. Svámí by tam podle nĕho mĕl okamžitĕ jít, promluvit k lidem a všechny uklidnit. Mukunda vysvĕtloval, že není nutné, aby tam Svámí chodil – celou vĕc mohou zvládnout jiní lidé. Ale hoch dál upřenĕ hledĕl na Svámídžího, jako by mu dával ultimátum: jestli tam Svámídží okamžitĕ nepůjde, dojde jeho vinou k nepokojům. Svámídží odpovĕdĕl, jako by se chystal chlapci vyhovĕt: „Ano, jsem připraven.“ Ale nikdo nikam nešel a k žádným nepokojům také nedošlo.

Při kírtanech se skoro vždy našel nĕkdo, kdo tančil narcistickým, do sebe zahledĕným způsobem. Nĕkdy to působilo tak obscénnĕ, že Svámídží musel dotyčného vyzvat, aby přestal. Jednou večer, ještĕ než Svámídží sešel dolů ze svého bytu, se v chrámu jakási dívka v minisukni začala při kírtanu kroutit a svíjet. Když jeden z oddaných šel nahoru za Svámídžím, aby mu o tom řekl, Svámídží odpovĕdĕl: „To nevadí. Nechte ji, ať používá svoji energii pro Krišnu. Hned přijdu a přesvĕdčím se sám.“ Když Svámídží dorazil dolů do chrámu a zahájil další kírtan, dívka, hubená jako lunt, se opĕt začala kroutit a svíjet. Sotva ji Svámídží spatřil, zamračil se a pohledem naznačil nĕkolika žákům svoji nespokojenost. Jedna z oddaných dívek vzala tanečnici stranou a vyvedla ji ven. Po nĕkolika minutách se hubená dívka vrátila. Mĕla na sobĕ dlouhé kalhoty a tančila ménĕ vyzývavĕ.

Svámídží sedĕl na svém pódiu a přednášel zaplnĕné místnosti, když najednou ze sedadla pod výlohou vyskočila jakási zavalitá dívka a začala na nĕj křičet: „Jak dlouho tam chceš takhle dřepĕt?“ ječela. „Dĕlej nĕco! Pohni se trochu! Neumíš mluvit? Tak udĕláš nĕco? Kdo si myslíš, že vlastnĕ seš?“ Její vpád byl tak náhlý a ječení tak prudké, že všichni v chrámu zůstali jako zkoprnĕlí. Svámídží dál sedĕl velmi klidnĕ, beze stopy hnĕvu. Jenom oddaní, kteří u nĕj sedĕli nejblíž, slyšeli, jak si tiše, jakoby pro sebe říká: „To je ta nejtemnĕjší temnota.“

Při jiné večerní přednášce přišel nĕjaký chlapec a posadil se na pódium vedle Svámídžího. Obrátil se čelem k posluchačům a přerušil ho: „Teď bych vám chtĕl já nĕco říct.“

Svámídží zdvořile řekl: „Počkej, až skončí přednáška. Potom je čas na dotazy.“

Chlapec zůstal na pódiu a nĕkolik minut čekal, zatímco Svámídží pokračoval v přednášce. Ale mladík ho znovu přerušil: „Nĕco vám chci říct. Chci říct nĕco, co vám musím říct právĕ teď.“ Oddaní mezi posluchači udivenĕ vzhlédli. Nechtĕli ale rušit a domnívali se, že Svámídží zvládne celou vĕc sám. Zůstali proto sedĕt a hoch začal nĕco nesrozumitelného blábolit.

Pak Svámídží zdvihl kartály: „Dobrá, pojďme nyní zazpívat kírtan.“ Hoch zůstal při kírtanu sedĕt na pódiu a vrhal na Svámídžího šílené a nĕkdy i výhružné pohledy. Po půlhodinĕ kírtan skončil.

Svámídží jako obvykle rozkrájel jablko na malé kousky. Potom položil nůž a kousek jablka na pravou dlaň a natáhl ruku k chlapci. Hoch pohlédl na Svámídžího, potom na jablko a nůž. V místnosti zavládlo ticho. Svámídží nehybnĕ sedĕl a mírnĕ se na hosta usmíval. Po dlouhé, napjaté pauze chlapec pozdvihl ruku. Mezi posluchači to jenom zašumĕlo, když si nakonec vybral ze Svámídžího otevřené dlanĕ kousek jablka.

Haridás: Pozornĕ jsem sledoval, jak Svámídží dokáže různé vĕci zvládnout. Nebylo to snadné. Podle mĕ to byla skutečná zkouška jeho sil a porozumĕní – jak s tĕmito lidmi vyjít, aniž by vyvolával další potíže nĕjakým stavĕním přehrad, vyvoláváním nepřátelství nebo popuzováním. Obracel jejich energii takovým způsobem, že dřív, než si toho všimli, se uklidnili; jako když pohladíte dítĕ a ono přestane plakat. Svámídží to dokázal slovy, tónem hlasu, trpĕlivostí. Nechal je nĕjakou dobu dĕlat, co si umanuli, aby se to z nich dostalo ven. Podle mého totiž chápal, že oddaní prostĕ nemohli říci: „Poslouchej, když jsi přišel do chrámu, tak se musíš podle toho chovat.“ Byla to choulostivá záležitost.

„O půl sedmé půjdeme na procházku,“ prohlásil jednoho rána Svámídží. „Zavezte mĕ do parku.“

Nĕkolik oddaných ho doprovodilo do parku Golden Gate k jezírku Stowe. Dobře to tady znali a vedli Svámídžího malebnou procházkou kolem jezírka, přes můstky, stezky obklopené lesním porostem a malý potůček s nadĕjí, že ho potĕší pohledem na půvaby přírody.

Vše, co Svámídží vidĕl, vidĕl očima písem a jeho poznámky i o tĕch nejobyčejnĕjších vĕcech byly plné transcendentálních pokynů. Při chůzi nahlas uvažoval: „Ti, kdo chtĕjí vidĕt Boha, musí nejprve dosáhnout určité úrovnĕ, aby Ho mohli vidĕt. Musí se očistit. Je to stejné jako nyní, když mrak zakrývá slunce. Říkají: ,Och, slunce nevyšlo…,‘ ale slunce zatím na obloze je. Pouze je skryté našim zrakům.“

Jako zkušení průvodci vedli chlapci Svámího do nejmalebnĕjších částí parku, až došli k jezírku, na kterém plavaly labutĕ. „Šrímad-Bhágavatam,“ pravil Svámídží, „přirovnává oddané k labutím a literaturu pojednávající o Krišnovi k nádherným, průzračným jezerům. Lidé, kteří nejsou oddaní Krišnovi,“ dodal, „jsou jako vrány přitahované odpadky svĕtských témat.“ Když procházeli po štĕrkové cestičce, na okamžik se zastavil: „Podívejte se, kolik je tady kamínků. Stejnĕ mnoho je i živých bytostí.“

Oddaní s potĕšením zavedli Svámídžího do odlehlého údolí zarostlého rododendrony, kde byly velké keře pokryté záplavou bílých a růžových kvĕtů. Prožívali jako poctu, že mohli Svámídžího očima vidĕt Krišnu.

Příštího dne ráno chtĕl jít Svámídží opĕt do parku. Tentokrát se připojilo víc oddaných – slyšeli od ostatních, jak odlišnou náladu mohli se Svámídžím na procházce zažít. Chlapci se znovu chystali, že ho provedou novými pĕšinami kolem jezera; ale Svámídží se procházel sem a tam po kamenité cestĕ podél jezera, aniž by ohlásil nĕjakou zmĕnu plánu.

Zastavil se pod košatým stromem a ukázal na ptačí trus na zemi. „Co to znamená?“ zeptal se a otočil se k chlapci, který stál vedle nĕj. Tvářil se naprosto vážnĕ. Hoch se začervenal. „Já… hm… já nevím, co to znamená.“ Svámídží zamyšlenĕ dál čekal na odpovĕď. Oddaní se shromáždili kolem. Chlapec upřenĕ hledĕl na ptačí trus a domníval se, že Svámídží od nĕj chce slyšet nĕjaký význam, skrytý v seskupení trusu, podobnĕ jako když lidé vĕští budoucnost z uspořádání semínek v rozpůleném jablce. Cítil, že by mĕl nĕco říci: „Je to… hmm… jsou to… ptačí výkaly.“ Svámídží se usmál a obrátil se tázavĕ k ostatním. Oddaní však zůstali nĕmí.

„To znamená,“ řekl Svámídží, „že tito ptáci…“ (vyslovil slůvko ,birds‘ jako ,bards‘ neboli ,pĕvci‘) „…žijí na tomto stromĕ již déle než dva týdny.“ Zasmál se. „Dokonce i ptáci jsou připoutaní ke svým obydlím.“

Když procházeli kolem hracích ploch, kde staří pánové hráli dámu, Svámídží se zastavil a obrátil se k chlapcům. „Jen se podívejte,“ řekl. „Staří lidé v této zemi nevĕdí, co mají dĕlat. A tak si hrají jako dĕti a promarňují své poslední dny, které by mĕli vĕnovat rozvíjení vĕdomí Krišny. Jejich dĕti dospĕly a odešly z domova, takže je to přirozené období, kdy by se mĕli vĕnovat duchovnímu životu. Ale oni ne. Pořídí si psa nebo kočku, a místo aby sloužili Bohu, slouží psu. To je tak nešťastná situace… Ale oni o tom nechtĕjí ani slyšet, jejich cesty jsou již dané. Proto se obracíme k mladým, kteří hledají.“

Když Svámídží se svou skupinkou procházeli kolem travnatého svahu, táhnoucího se přímo od Kezar Drive, upozornili ho chlapci, že je to slavný „hipísácký kopec“. Časnĕ ráno byly mírný svah kopce a velká louka, obklopená eukalypty a duby, tiché a klidné. Ale už za nĕkolik hodin se tu sejdou stovky hippies, budou polehávat po trávníku, potkávat přátele a zkoušet drogy. Svámídží poradil chlapcům, že by zde mohli pořádat kírtany.

Zpívání bylo oblíbené a přitahovalo mnohem víc lidí než první kírtany v newyorském Tompkinsovĕ parku. Nĕkdy přicházel do parku i Svámídží osobnĕ a přidával se ke svým žákům. Jednou se nečekanĕ objevil na nedĕlním kírtanu a k překvapení a potĕšení oddaných usedl na trávník, začal hrát na mridangu a hlasitĕ předzpívávat.

Svámídží byl středem pozornosti už svým exotickým oblečením a pokročilým vĕkem. Zatímco ostatní návštĕvníky parku tvořili vĕtšinou mladí lidé v džínách a různých hipísáckých hábitech, Svámídžímu bylo sedmdesát a mĕl na sobĕ nápadné šafránové roucho. Náhodným přihlížejícím také neušlo, jak všichni oddaní halasnĕ Svámídžího vítají a uctivĕ se před ním klaní, a když vidĕli, s jakou láskou ho sledují, sami pak na nĕho hledĕli se zvĕdavostí a s respektem. Sotva se Svámí usadil, sebĕhly se kolem nĕj i přítomné dĕti. Svámí se na nĕ usmíval a udivoval je a bavil svojí obratnou hrou na mridangu.

Góvinda dásí: Se Svámídžího příchodem získával kírtan mistrovství a autoritu, které mu předtím chybĕly. Rázem jsme přestávali být jen nĕjaká dĕcka, která v San Francisku zpívají Hare Krišna. Najednou jsme mĕli historickou hloubku a význam. Svámídžího přítomnost dodávala kírtanu vážnost minulých vĕků, vysvĕdčení o tom, že se jedná o nĕco původního, pravého. Se Svámídžím přicházela celá posloupnost duchovních učitelů.

Po hodinĕ zpívání zastavil Svámídží kírtan a oslovil shromáždĕní: „Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare / Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare. To, co slyšíte, je zvuková vibrace a je zapotřebí, abychom pochopili, že tato zvuková vibrace je transcendentální. A protože je transcendentální, promlouvá ke každému, i k tĕm, kdo řeči tohoto zvuku nerozumí. V tom je jeho krása. Dokonce i dĕti na nĕj reagují…“

Po pĕtiminutové přednášce Svámídží znovu zahájil kírtan. Nĕkolik mladých lidí si stouplo do kruhu, vzali se za ruce a začali před Svámídžím tančit dokola. Potom utvořili kruh kolem nĕj a znovu se roztančili. Bylo zřejmé, že pohled na tanečníky zpívající kolem nĕj Hare Krišna Svámídžího nesmírnĕ tĕší. Přestože nadšení tĕchto hippies bylo často divoké a smyslové, dýchala ze shromáždĕní sladkost, vyvĕrající ze zpívání mantry Hare Krišna. Pro Svámídžího bylo nejdůležitĕjší, aby zpívání pokračovalo co nejdéle. Přihlížel jako laskavý otec, zatímco jeho oranžové roucho ve slábnoucím odpoledním slunci přecházelo z jednoho barevného odstínu do druhého. Nikomu nevnucoval žádná omezení, ale prostĕ zval každého ke zpívání Hare Krišna.

Jednoho dne Málatí vpadla do Svámídžího bytu, vytáhla z nákupní tašky drobnou vĕcičku a postavila ji před Svámího na stůl. „Svámídží, nevíte, co to je?“

Bhaktivédanta Svámí pohlédl dolů a spatřil dřevĕnou figurku, velkou asi deset centimetrů. Vypadala jako nĕjaká panenka s plochou hlavou, černým veselým obličejem a velkýma kulatýma očima. Mĕla krátké ruce natažené kupředu a jednoduchý zelenožlutý trup bez viditelných nohou.

Svámídží před malou figurkou bez meškání sepjal dlanĕ a sklonil hlavu na znamení úcty.

„Přinesla jsi Šrí Džagannátha, Pána vesmíru,“ řekl s úsmĕvem a oči mu jen zářily. „To je Krišna. Dĕkuji ti mnohokrát.“ Svámídží byl bez sebe radostí a Málatí s ostatními žasli nad svým štĕstím, že mohou vidĕt Svámídžího tak spokojeného. Svámídží jim vysvĕtlil, že figurka je Pán Džagannáth, Božstvo Krišny uctívané po celé Indii již tisíce let. Džagannáth, dodal, je uctíván společnĕ s dvĕma dalšími Božstvy: Jeho bratrem Balarámem a Jeho sestrou Subhadrou.

Málatí vzrušenĕ potvrdila, že v obchodĕ s exotickým zbožím, kde Džagannátha objevila, vidĕla ještĕ další, podobné figurky. Svámídží jí řekl, aby se tam vrátila a koupila i je. Málatí o tom řekla svému manželovi Šjámasundarovi a společnĕ spĕchali i pro dvĕ zbývající sošky.

Bhaktivédanta Svámí postavil usmĕvavého Džagannátha s černým obličejem na pravou stranu. Doprostřed postavil nejmenší figurku, Subhadru, která mĕla červená, smĕjící se ústa a hranaté, černé a žluté tĕlo bez rukou. Třetí figurka, Balarám, s bílou kulatou hlavou, červenĕ lemovanýma očima a veselými červenými ústy, mĕla ruce natažené dopředu jako Džagannáth, ale tĕlo bylo modré a žluté. Svámídží postavil Balaráma vedle Subhadry. Když je tak pozoroval, jak stojí společnĕ na jeho stole, zeptal se, zda nĕkdo neumí vyřezávat ze dřeva. Šjámasundar přiznal, že dříve dĕlával dřevĕné sošky. Svámídží ho tedy požádal, aby podle malých figurek Džagannátha, Balaráma a Subhadry vyřezal asi metr vysoké kopie.

Před více než dvĕma tisíci lety žil v Indii král jménem Indradjumna, oddaný Pána Krišny, vyprávĕl Bhaktivédanta Svámí. Mahárádž Indradjumna si přál mít sošku Krišny, která by Ho představovala v té podobĕ, kterou mĕl, když při zatmĕní slunce putoval společnĕ se svým bratrem a sestrou na vozech na posvátné pole Kurukšétru. Když král požádal slavného umĕlce z nebeských planet Višvakarmu, aby pro nĕho Božstva udĕlal, Višvakarmá souhlasil – pod podmínkou, že ho nikdo nesmí vyrušit z práce. Král dlouho trpĕlivĕ čekal, a Višvakarmá pracoval za zamčenými dveřmi. Jednoho dne se však král už nemohl dočkat a vrazil dovnitř, aby vidĕl, jak práce pokračuje. Višvakarmá zmizel, vĕren svému slovu, a zanechal po sobĕ sochy tří Božstev nedokončené. Ale králi se podoby Krišny, Balaráma a Subhadry jevily natolik krásné, že se rozhodl Je ponechat tak, jak jsou. Obřadnĕ Je umístil na oltář v chrámu a začal Je se vší slávou uctívat.

Od tĕch dob, vyprávĕl Bhaktivédanta Svámí dále, je Pán Džagannáth uctíván po celé Indii, zvláštĕ v provincii Urísa, kde stojí velký chrám Pána Džagannátha v Purí. Každým rokem se v Purí scházejí bĕhem obrovského festivalu Ratha-játry milióny poutníků z celé Indie, aby uctívaly Pána Džagannátha, Balaráma a Subhadru, když Božstva projíždĕjí mĕstem v průvodu na třech velkých vozech. Pán Čaitanja, který strávil posledních osmnáct let svého života v Džagannáth Purí, při každoročních oslavách Ratha-játry před Božstvy tančil a zpíval v extázi.

Na zjevení Pána Džagannátha v San Francisku pohlížel Svámídží jako na Krišnovu vůli. Řekl, že by mĕli Pána Džagannátha náležitĕ přijmout a uctívat. Kdyby se Šjámasundarovi podařilo vyřezat Božstva, pravil Svámídží, osobnĕ by Je instaloval v chrámu a oddaní by mohli začít s Jejich uctíváním. San Francisco by se mohlo přejmenovat na Nové Džagannáth Purí, dodal. Poté začal zpívat: jagannātha-svāmī nayana-patha-gāmī bhavatu me. „To je mantra opĕvující Pána Džagannátha,“ vysvĕtlil. „Jagannātha znamená ,Pán vesmíru‘. ,Ó Pane vesmíru, laskavĕ se přede mnou zjev.‘ Je to velice příznivé znamení, že si Džagannáth zvolil objevit se právĕ zde.“

Šjámasundar koupil tři velké dřevĕné špalky a Svámídží mu nakreslil náčrtek s mnoha podrobnostmi. Podle malých sošek pak Šjámasundar vypočítal nové rozmĕry a pustil se na balkonĕ svého bytu do vyřezávání. Oddaní zatím vykoupili zbylé sošky Pána Džagannátha z exotického obchodu Cost Plus a stalo se módou nosit malého Pána Džagannátha na krku – náhrdelníky se vyrábĕly tak, že se sošky připevňovaly lepidlem na jednoduchý řetízek. Protože Pán Džagannáth je velice velkomyslný a milostivý k tĕm nejpokleslejším bytostem, vysvĕtloval Svámídží, budou Ho oddaní moci brzy uctívat ve svém chrámu. Uctívání podob Rádhy a Krišny v chrámu vyžaduje velmi vysokou, striktní úroveň, kterou oddaní zatím ještĕ nebyli schopni udržet. Ale Pán Džagannáth je tak milostivý, že se nechá uctívat jednoduchým způsobem (hlavnĕ zpíváním Hare Krišna), i když oddaní nejsou příliš pokročilí. Až se začnou ve svém duchovním životĕ zdokonalovat, seznámí je Svámídží postupnĕ s dalšími podrobnými postupy uctívání Božstva a s hlubším teologickým poznáním, na kterém je správné provádĕní tĕchto obřadů založeno.

Večer, kdy mĕla být Božstva instalována, zaplnili oddaní a hippies místnost k prasknutí. Slavnostní a posvátnou náladu podtrhovala přítomnost Svámídžího. Byla to výjimečná událost. Pohledy všech se soustředily na právĕ dokončená Božstva postavená na oltáři. Stála tam v záři reflektorů na sekvojovém podstavci pod žlutým baldachýnem. Nemĕla na sobĕ žádné šaty ani ozdoby, ale zato byla čerstvĕ pomalována jasnými barvami – černou, červenou, bílou, zelenou, žlutou a modrou. Jejich ústa se usmívala. Také Svámídží vzhlížel stejnĕ jako ostatní na vysoký oltář a nespouštĕl z Nich oči.

Poté zahájil obřad instalace Božstev. Bylo zde vše, co je nezbytné pro duchovní život: chrám, oddaní, knihy, Božstva, prasádam. Svámídží si přál, aby toho přítomní mladí lidé využili. Proč by mĕli dál žít jako zvířata a považovat duchovní život za tápání po „nĕčem“? Mĕli by využít Krišnovy milosti a začít žít šťastnĕ. Za tím účelem byl Svámídží jejich neúnavným služebníkem.

Nejprve začal Svámídží učit provádĕní obřadu Hajagrívu. Oddaní podle jeho pokynů již připravili podnos a velkou svíci. Obřad, který Svámídží plánoval, mĕl být jednoduchý: oddaní a hosté budou postupnĕ přicházet a jeden po druhém obĕtují před Božstvy plamen svíce krouživými pohyby.

Svámídží: „Tuto svíčku musíš nejprve zapálit a bĕhem kírtanu musíš před Božstvy dĕlat toto.“ (Svámídží zakroužil před Božstvy rukama.) „Rozumíš tomu?“

Hajagríva: „Ano, jistĕ.“

Svámídží: „Budeme přitom zpívat. Až se ten, kdo bude kroužit svíčkou, unaví, předá ji dalšímu oddanému. A když se ten unaví, předá ji zase nĕkomu jinému – a tak pořád dokola, dokud kírtan neskončí. Začneme hned, zároveň s kírtanem. Rozumíte mi? Tak dobrá. Ty začneš, a až budeš unavený, předáš svíci nĕkomu dalšímu. A tak to bude pokračovat.“

Svámídží ukazoval ze svého místa Hajagrívovi, jak přistoupit k Božstvům se zapálenou svíčkou. Nĕkteré dívky se nervóznĕ chichotaly. „Před Božstva,“ napomínal Svámídží Hajagrívu. „Správnĕ. Nyní už tedy zahájíme kírtan.“

Svámídží začal hrát na kartály a zpívat mantru Hare Krišna na populární melodii, kterou sám do Ameriky uvedl. „Přímo před Nĕ,“ volal a naznačoval Hajagrívovi, aby si stoupl více před Božstva. Oddaní a hosté začali vstávat a tančit s rukama nad hlavou. Houpali se rytmicky ze strany na stranu tváří k zářícím, osobním podobám Božstev a zpívali. Barevné reflektory ukryté pod baldachýnem se začaly střídavĕ rozsvĕcovat modře, červenĕ a žlutĕ a neobyčejné oči Pána Džagannátha, Subhadry a Balaráma se v jejich záři jen třpytily. Mukunda, který osvĕtlení zařizoval, se usmál a tázavĕ pohlédl na Svámídžího, zda to schvaluje. Svámídží přikývl a pokračoval energicky ve zpívání Hare Krišna.

Mladí hippies nadšenĕ tančili a zpívali, neboť vĕdĕli, že kírtan trvá obvykle hodinu. Ti, kteří si zapamatovali Svámídžího slova, že je nutné zamĕřit mysl na osobní podobu Nejvyššího Pána, teď pochopili, co míní slovy „zde je Krišna“, která pronesl s pohledem upřeným na Božstva. Jiným to nedošlo, ale i tak cítili, jak je zpívání Hare Krišna, spojené s pohledem na velkooká usmívající se Božstva mezi kvĕtinami a dýmajícími tyčinkami na oltáři, povznášející a blažené.

Bhaktivédanta Svámí s potĕšením sledoval, jak se jeden oddaný za druhým střídá při obĕtování svíčky Pánu Džagannáthovi. Byl to jednoduchý způsob instalování Božstev. Ve velkých chrámech v Indii představovala instalace Božstev složitý, přesnĕ stanovený obřad, který vyžadoval nĕkolikadenní provádĕní rituálů draze placenými knĕžími. V San Francisku však nebyli žádní bráhmanové, kterým by se dalo zaplatit, a nebylo možné dodržet ani mnoho dalších zásad.

Kastovní bráhmanové z Indie by považovali uctívání Pána Džagannátha nĕkým, kdo není hind, za kacířství. Kromĕ Svámídžího by dokonce nikdo z přítomných nesmĕl do Džagannáthova chrámu v Purí ani vstoupit. Bĕlochům ze Západu nebylo dovoleno shlédnout Pána Džagannátha nikdy jindy než v průbĕhu každoročních oslav Ratha-játry, při kterých projíždĕl na svém voze mĕstem. Ale tato omezení nepocházela z písem, nýbrž patřila k společenským obyčejům. Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí zpřístupnil uctívání Božstev a zasvĕcení každému, bez ohledu na jeho kastu, původ nebo národnost. A Bhaktivinód Thákur, otec Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího, toužil po dni, kdy se lidé ze Západu budou moci připojit ke svým indickým bratrům a zpívat Hare Krišna.

Bhaktivédanta Svámí přijel na Západ, aby splnil touhu a vizi svého duchovního mistra a Bhaktivinóda Thákura vychovat z lidí na Západĕ vaišnavy. Nyní, když se z nich stávali skuteční oddaní, bylo třeba jim svĕřit uctívání Božstev. Bez toho by jejich cesta k očištĕní byla mnohem tĕžší. Bhaktivédanta Svámí plnĕ důvĕřoval vedení svého duchovního učitele a písmům. Vĕřil tomu, že Pán Džagannáth je zvláštĕ milostivý k pokleslým duším. Modlil se k Pánovi vesmíru, aby se neurazil za zjednodušené přijetí v Novém Džagannáth Purí.

Když kírtan skončil, požádal Svámídží Haridáse, aby přinesl svíci. Přejel rukama nad plamenem a dotkl se jimi čela. „Ano,“ řekl, „a teď to všem ukaž. Každému zvlášť. Ať přispĕjí, jak mohou. Podívej, vezmi takto svíci a všem to předveď.“ Naznačil Haridásovi, že má nabídnout svíčku všem přítomným, aby se mohli dotknout rukama nejprve plamene, tak, jak to předvedl před chvílí, a potom svého čela. Když Haridás kráčel od jednoho ke druhému, nĕkolik oddaných vhodilo na podnos mince a ostatní následovali jejich příkladu.

Svámídží dále vysvĕtlil: „Bhágavatam doporučuje naslouchání, zpívání, vzpomínání a uctívání. Tento postup, který jsme právĕ zavedli při uvítání Pána Džagannátha, znamená, že chrám nyní plní všechny své funkce. Takto se tedy provádí uctívání. Nazývá se árati. A po skončení kírtanu bude árati pokračovat. Uctívání se provádí tak, že si vezmete teplo plamene a zaplatíte příspĕvek na uctívání, podle vašich možností. Je to docela jednoduchý postup, a pokud ho budete dodržovat, uvidíte sami, jak snadno budete poznávat Absolutní Pravdu.

Žádám vás ještĕ o jednu vĕc, vás, všechny oddané – kdykoliv půjdete do chrámu, přineste nĕjaké ovoce nebo kvĕtinu. Pokud můžete donést vĕtší množství ovoce nebo kvĕtin, tím lépe. Pokud ne, doneste alespoň jeden plod a jednu kvĕtinu. To není nic nákladného. A nabídnĕte je Božstvům. Žádám vás tedy, až půjdete do chrámu, přineste nĕco. Jakékoliv ovoce. Nemusíte nosit žádné drahé ovoce. Přineste cokoliv. Cokoliv, co si můžete dovolit. Jedno jablko a jednu kvĕtinu.“

Odmlčel se a rozhlédl se po místnosti: „Dobrá, nyní můžete rozdávat prasádam.“

Hosté se usadili do řad na podlahu a oddaní začali roznášet prasádam. Nejprve obsloužili Svámídžího. Podávala se jídla, která Svámídží osobnĕ naučil oddané vařit ve své kuchyni: samósy, halva, purí, rýže, nĕkolik druhů vařené zeleniny, ovocné čatní a sladkosti – samé nedĕlní speciality. Hosté prasádam milovali a jedli, co se do nich vešlo. Zatímco oddaní, zvláštĕ ženy, které již mĕly s podobnými hostinami zkušenosti, roznášeli další a další prasádam, hosté se uvolnili a užívali si večerní slavnosti v družném hovoru. Poté, co Svámídží ochutnal všechny chody, vzhlédl s pozvednutým obočím: „Výtečná jídla. Sláva kuchařům!“

Díky přítomnosti Pána Džagannátha rozkvetl chrám v krátké dobĕ do krásy. Oddaní pro Džagannátha dennĕ navlékali kvĕtinové girlandy. Z New Yorku dorazily Jadurániny obrazy Pána Višnua, zatímco Góvinda dásí namalovala velký portrét Svámídžího, který nyní visel nad místem, kde Svámí sedával. Navíc oddaní rozvĕsili po stĕnách indické obrázky Krišny. Blikající svĕtla namířená na Pána Džagannátha vyvolávala dojem, že Jeho oči se pohybují v ohňostroji mĕňavých barev. Pán Džagannáth se tak stal zvláštním lákadlem pro psychedelické sousedy z Haight-Ashbury.

Na základĕ Svámídžího výzvy začali oddaní a hosté přinášet na oltář Pána Džagannátha obĕti. Přicházeli hippies a nechávali na oltáři všechno možné: obilný klásek, půl bochníku chleba, krabičku sušenek, pár plnĕných cukrátek, nebo svíčky, kvĕtiny a ovoce. Když se rozneslo, že dříve než človĕk nĕco použije pro sebe, mĕl by to nejprve obĕtovat Bohu, začali sem nĕkteří hippies přinášet nové oblečení, a než si je poprvé vzali na sebe, obĕtovali je s modlitbou Pánu Džagannáthovi. Nežili sice podle Jeho pokynů, ale chtĕli získat Jeho požehnání.

Každý večer konali oddaní obřad árati, tak, jak je to Svámídží naučil, a střídali se v obĕtování svíce před Pánem Džagannáthem. Když se Svámídžího ptali, jestli by mohli k obřadu ještĕ nĕco přidat, souhlasil s tím, aby obĕtovali i vonné tyčinky. Řekl, že uctívání Božstva vyžaduje mnoho dalších podrobností, jejichž dodržování by zamĕstnávalo oddané dvacet čtyři hodin dennĕ; kdyby jim to však mĕl vysvĕtlit všechno najednou, omdleli by.

V soukromém rozhovoru s jedním ze svých žáků Svámídží řekl, že při kírtanu v chrámu myslel na Čaitanju Maháprabhua, jak tančí před Pánem Džagannáthem. Vyprávĕl, jak Pán Čaitanja putoval do Purí a tančil před Pánem Džagannáthem v takové extázi, že ze sebe nedokázal vypravit nic jiného než „Džag-, Džag-“. Pán Čaitanja rozjímal: „Krišno, tak dlouho jsem Tĕ toužil spatřit, a nyní Tĕ skutečnĕ vidím.“ Když Pán Čaitanja pobýval v Purí, přicházelo za Ním až pĕt set lidí a každý večer se konal kírtan tak velký, že se dĕlil na čtyři skupiny. V každé z nich byli čtyři hráči na mridangu a osm hráčů na kartály. „Jedna skupina stála vlevo, druhá vpravo,“ vysvĕtloval Svámídží. „Další skupina byla vzadu a ta čtvrtá vpředu, zatímco Čaitanja Maháprabhu byl uprostřed. Všichni tančili a všechny čtyři skupiny zpívaly: ,Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare…‘ Tak to pokračovalo každý večer, po celou dobu, dokud Čaitanja Maháprabhu pobýval v Džagannáth Purí.“

Oddaní si uvĕdomovali, že mezi nimi a Svámídžím je velký rozdíl. Svámídží nikdy mezi hippies opravdu nepatřil. Svĕt iluzí v Haight-Ashbury, LSD, psychedelické plakáty, rockoví muzikanti, hantýrka hippies a jejich život na ulici, to vše mu bylo cizí. Vĕdĕli, že je odlišný, i když nĕkdy na to zapomínali – vždyť s nimi trávil každý den tolik času, jedl s nimi, žertoval s nimi, potřeboval jejich pomoc. Ale pak přicházely chvíle, kdy si znovu uvĕdomili, jak je jeho osoba výjimečná. Když s ním zpívali v chrámu před Pánem Džagannáthem, Svámí na rozdíl od nich myslel na kírtany Čaitanji Maháprabhua před Pánem Džagannáthem v Purí. Na to, jak Čaitanja Maháprabhu při pohledu na Džagannátha vidĕl Krišnu a Jeho láska ke Krišnovi byla tak silná, až z toho šílel. Svámídží přemýšlel o tĕchto vĕcech na úrovni daleko přesahující chápání jeho žáků – a přece s nimi žil jako jejich milý přítel a duchovní učitel. Byl jejich služebníkem, učil je, jak se modlit stejnĕ jako on, aby dokázali sloužit Krišnovi: „Ó Pane vesmíru, zjev se laskavĕ přede mnou.“

S vrchní částí odĕvu volnĕ přehozenou kolem ramen se Svámídží ještĕ naposledy zastavil u otevřených dveří osobního auta a obrátil se, aby se rozloučil s oddanými a chrámem. Z obyčejného krámku se stalo nĕco cennĕjšího: Nové Džagannáth Purí. Přijel sem na žádost Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího. Ale kdo z jeho duchovních bratrů by si dokázal představit, jak blázniví tito američtí hippies jsou, jak mají halucinace z drog a vykřikují „Já jsem Bůh!“? Bylo zde tolik nešťastných a pomatených chlapců a dívek, přes všechno bohatství a vzdĕlání, které je obklopovalo. Ale nyní alespoň nĕkteří z nich nacházeli štĕstí ve vĕdomí Krišny.

První den po příjezdu se ho jeden novinář zeptal, proč si vybral právĕ Haight-Ashbury. „Protože je zde levné nájemné,“ odpovĕdĕl tehdy. Toužil rozšířit hnutí Pána Čaitanji; proč by se jinak stĕhoval do nĕjakého zapadlého krámku? Aby bydlel v sousedství čínské prádelny a hipísáckého krámku Diggers’ Free Store? Reportéři se ho ptali, zda zve k přijetí vĕdomí Krišny i hippies a bohémy. „Ano,“ odpovĕdĕl, „každého.“ Ale nepochyboval o tom, že jakmile se k nĕmu tyto „černé ovce“ jednou přidají, stanou se z nich noví lidé.

Z oddaných se nyní stala jedna velká rodina. Pokud budou dodržovat jeho pokyny, zůstanou silní. Pokud budou upřímní, Krišna jim pomůže. Je zde Pán Džagannáth a oddaní Ho budou muset vĕrnĕ uctívat. Zpíváním Hare Krišna a dodržováním pokynů svého duchovního učitele se očistí.

Svámídží nastoupil s nĕkolika žáky do auta, jeden z oddaných usedl za volant a vyrazili na letištĕ, následováni konvojem aut, do kterých se namačkali další oddaní.

Na letišti nĕkteří z nich plakali. Ale Svámídží je ujišťoval, že se vrátí, pokud připraví festival Ratha-játry. „Musíte uspořádat průvod po hlavní ulici,“ řekl jim. „Udĕlejte to co nejlépe. Musíme přitáhnout hodnĕ lidí. V Džagannáth Purí se takový festival koná každý rok. Je to doba, kdy Božstva mohou opustit chrám.“

Svámídží vĕdĕl, že se bude muset vrátit, aby pečoval o křehkou rostlinku oddanosti, kterou zasadil do jejich srdcí. Jinak by tito nováčkové sotva dokázali v tomto oceánu hmotných tužeb, nazývaném Haight-Ashbury, sami obstát. Nĕkolikrát jim musel slíbit, že se vrátí. Kladl jim na srdce, aby vzájemnĕ spolupracovali – Mukunda, Šjámasundar, Guru dás, Džajánanda, Subal, Gaurasundar, Hajagríva, Haridás, stejnĕ jako všechny dívky.

Od doby, kdy na toto letištĕ přiletĕl, uplynuly teprve dva a půl mĕsíce. Tehdy ho zde vítala početná skupina zpívajících mladých lidí. Nyní se z mnoha stali jeho žáci, i když si svoji duchovní totožnost a své závazky uvĕdomovali zatím jen mlhavĕ. Přesto necítil žádné výčitky, že je opouští. Vĕdĕl, že nĕkteří z nich možná odpadnou, ale nemohl s nimi zůstat navždy. Jeho čas byl omezený.

Bhaktivédanta Svámí, otec dvou malých skupinek začínajících oddaných, se nĕžnĕ rozloučil s jednou skupinou a vydal se na východ, kde ho očekávala druhá skupina ve zcela odlišné náladĕ – v náladĕ radostného očekávání.

New York, kvĕten 1967

Ke zhoršení Svámídžího zdraví došlo neočekávanĕ, bez výstrahy; ale i kdyby se nĕjaké varovné příznaky objevily, nikdo by jich nedbal. Když se Svámídží vydal z New Yorku za oddanými do San Franciska, nikdo ani nepomyslel na to, že by mĕl být opatrnĕjší. Po pĕtiapůlhodinovém letu se pouze zmínil o „nepříjemném tlaku“ v uších, ale jinak se zdálo, že mu nic nechybí. A po slavnostním uvítání na letišti v New Yorku si ani neodpočinul, nýbrž vzápĕtí absolvoval náročnou tříhodinovou přednášku a zpívání v krámku na Druhé avenue. Jeho newyorští žáci mĕli oči jen pro jeho oslňující, milý zjev – jeho přítomnost, pohledy a slova jen zvyšovaly jejich touhu po Krišnovi. Svámídžímu mĕlo být brzy již sedmdesát dva let, avšak oddaní brali tento pokročilý vĕk pouze za jeden z jeho transcendentálních rysů. Čerpali ze Svámího svoji sílu, ale nikdy je ani nenapadlo, aby brali ohled na jeho sílu.

Přesto se hlásily varovné příznaky, že by Svámídží mĕl být na své zdraví opatrnĕjší. Prožíval tĕžké chvíle při vystupování v televizním pořadu Allena Burkeho. Cestou domů do chrámu se svĕřil, že ostré svĕtlo televizních reflektorů mu způsobovalo takové bolení hlavy, až jednu chvíli myslel, že nebude schopen pokračovat.

Jednoho dne si Rúpánuga, který sedĕl blízko Svámídžího, všiml, že jeho ruka se při přednášce chvĕje. Kírtanánanda si zase vzpomnĕl, že před nĕkolika mĕsíci – den poté, co nahrávali gramofonovou desku s mantrou – vstal Svámídží nezvykle pozdĕ a stĕžoval si na nepravidelné bušení srdce a celkovou slabost. „Pokud nĕkdy skutečnĕ onemocním,“ řekl tehdy Kírtanánandovi, „nevolejte lékaře. Nevozte mĕ do nemocnice. Jenom mi podejte mou džapu a zpívejte Hare Krišna.“

Svámídžího žáci si netroufali svého učitele omezovat, zkusil to pouze jednou Kírtanánanda. V Avalonském sále, když Svámídží tančil a skákal, až se z nĕho pot jen lil, trval Kírtanánanda na tom, aby kírtan ukončili. Ale ostatní ho odbyli s tím, že je paranoidní.

A kromĕ toho by se Svámídží ani omezovat nenechal. A kdo byli oni, aby mohli omezovat jeho, duchovního učitele? Vždyť Svámídží byl zmocnĕný zástupce Krišny, schopný překonat jakékoliv potíže. Byl čistý oddaný. Mohl dĕlat cokoliv. Nepopisoval snad často, jak je čistý oddaný povznesený nad hmotné bolesti?

Oddaní vĕdĕli, že Svámídží napsal povzbuzující dopis churavĕjící babičce jednoho žáka. Ale představovali si, že i když může udílet dobré rady nĕjaké staré paní, nic z toho, co postihlo ji, se jemu přihodit nemůže. Pravda, mluvil o sobĕ jako o starém človĕku, ale to bylo vĕtšinou na přednáškách, kde to používal jako důkaz neodvratnosti stáří.

Oddaným připadalo, že se Svámídží tĕší dokonalému zdraví. Jeho oči zářily duchovními emocemi, pleť mĕl hladkou a nazlátlou a z jeho úsmĕvu vyzařovalo zdraví a pohoda. Jeden z chlapců jednou poznamenal, že Svámídžího úsmĕv je nesmírnĕ mužný, protože má dokonale zachovalý chrup. Svámídží se sprchoval studenou vodou, chodil časnĕ ráno na procházky po Lower East Side, hrál na mridangu a mĕl chuť k jídlu. A i kdyby jeho žáci chtĕli, aby se šetřil, jak by ho k tomu mohli přinutit?

Bĕhem posledního týdne v kvĕtnu se však Svámídží začal cítit vyčerpaný. Stĕžoval si na bušení srdce. Kírtanánanda doufal, že potíže za dva nebo tři dny poleví, a navrhl, aby Svámídží odpočíval a nepřijímal návštĕvy. Ale Svámídžího stav se zhoršoval.

Kírtanánanda: Svámídží si začal stĕžovat na zhoršenou funkci levé ruky. Potom ho začalo trápit škubání na levé stranĕ a levá ruka se mu nezvladatelnĕ třásla. Zdálo se, že ho to bolí jakýmsi zvláštním způsobem, jako by trpĕl uvnitř nebo psychicky.

Ačjutánanda: Byla nedĕle, dva dny před oslavami výročí padlých vojáků ve druhé svĕtové válce. Chystali jsme na odpoledne velký program v jedné hale ve mĕstĕ. Šel jsem pro Svámídžího, protože všichni oddaní již byli připraveni. Svámídží ležel a v obličeji byl bledý jako stĕna. Řekl mi: „Zkus, jak mi tluče srdce.“ Cítil jsem, jak jeho hrudí otřásají překotné záchvĕvy.

Kírtanánanda: Stalo se to v úterý odpoledne, v den oslav toho národního svátku. Sedĕl jsem se Svámídžím v jeho pokoji, zatímco dole probíhal kírtan. Svámídžího začalo opĕt trápit to škubání a rysy v obličeji mu ztuhly napĕtím. Pak se mu začaly protáčet panenky a náhle se zvrátil nazad. Naštĕstí se mi ho podařilo chytit. Tĕžce oddychoval: „Hare Krišna.“ A potom najednou vše ustalo. Myslel jsem si, že je to konec, když tu náhle znovu začal dýchat a opakovat mantru. Ale úplnou vládu nad svým tĕlem už nezískal.

Brahmánanda: Byl jsem tam společnĕ s Kírtanánandou. Nevĕdĕli jsme, co vlastnĕ Svámídžímu chybí. Nedokázal se posadit, sténal a nikdo nevĕdĕl, co se dĕje. Ošetřovali jsme ho – já a Kírtanánanda – a zkoušeli jsme všechno možné. Musel jsem jít koupit nočník.

Levá část Svámídžího tĕla ochrnula. Všichni oddaní se shromáždili v přední místnosti a na jeho přání zpívali Hare Krišna. Vyzval je, aby se modlili ke Krišnovi v podobĕ Nrsimhadévy a aby na stĕnu před nĕj povĕsili obrázek jeho duchovního mistra.

Satsvarúpa: Svámídží řekl, jak se máme k Nrsimhadévovi modlit: „Můj duchovní učitel ještĕ nedokončil svou práci.“ Občas nás nechal, abychom střídavĕ masírovali různé části jeho tĕla. Potom nás poslal dolů, abychom celou noc zpívali kírtan.

V průbĕhu noci Svámídžího bolelo srdce a další den zůstával jeho stav i nadále kritický. Mluvil jen slabým hlasem a byl příliš vyčerpaný na to, aby vedl nĕjaké rozhovory. K lékařům nemĕl žádnou důvĕru a diagnózu si stanovil sám: srdeční záchvat zasáhl část jeho mozku, a následkem toho mu ochrnula levá strana tĕla. Řekl, že se to dá léčit masážemi.

Brahmánanda: Následující den po oslavách jsme museli sehnat sanitku. Nemocnice žádnou nemĕla a tak jsem zatelefonoval na soukromou ambulanční službu. S nemocnicí bylo dohodnuté, že přivezeme Svámídžího v devĕt ráno. Ale sanitka přijela až před polednem. Celou tu dobu Svámídží pořád sténal. Když sanitka konečnĕ dorazila, ukázalo se, že ty saniťáci, co jí řídí, jsou úplné gorily. Zacházeli se Svámídžím jako s nĕjakým rancem prádla. Bylo by bývalo lepší, kdybychom Svámídžího převezli taxíkem.

V nemocnici lékaři nechali své asistenty provést odbĕry krve a dát Svámídžímu nĕjaké injekce. Nedokázali určit přesnou diagnózu a chystali se tedy experimentovat. Nakonec se objevil jeden doktor a ohlásil další zamýšlený postup: spinální punkci, odbĕr míchy z páteře. Svámídží byl příliš zesláblý, než aby o vhodnosti tohoto zákroku mohl diskutovat. Odevzdal se do péče svých žáků a Krišny.

Lékař si viditelnĕ nepřál, aby mu nĕkdo v nĕčem bránil. Vysvĕtlil, proč je spinální punkce nezbytná, ale neptal se na názor nebo na svolení. Všichni – kromĕ Kírtanánandy, který trval na tom, že zůstane — museli před provedením zákroku odejít z pokoje. Nikdo se proti tomu nedokázal postavit – Svámídží byl příliš zesláblý a chlapci si zase nebyli jisti, nakolik mohou jednat jeho jménem. Opustili tedy pokoj, zatímco doktor si připravoval tu nejvĕtší a nejstrašidelnĕjší jehlu, jakou kdy v životĕ vidĕli.

Když se mohli vrátit zpátky, jeden z žáků se Svámídžího opatrnĕ zeptal, zda to bolelo. Svámídží zahalený do bílého nemocničního úboru se mezi prostĕradly trochu otočil a řekl: „My jsme tolerantní.“

Rúpánuga: Když Svámídžího poprvé odvezli do nemocnice, nesl jsem to velmi tĕžce. Nevĕdĕl jsem, jak mám jednat, nemĕl jsem s takovými krizovými situacemi témĕř žádné zkušenosti. Vůbec jsem si nebyl jistý, jakou službu bych mĕl pro Svámídžího dĕlat. Byl to dĕsivý zážitek.

Svámídžího život visel na vlásku, ale jeho žáci nevĕdĕli, co mají pro jeho záchranu podniknout. Ležel na lůžku, jako by jim byl vydaný na milost, zatímco nemocniční personál ho považoval za své vlastnictví – byl to pro nĕ prostĕ nĕjaký starý človĕk se srdečními potížemi, předmĕt vhodný pro pokusy. Oddaní se topili v nejistotĕ – mají svolit s EEG? Co je to EEG? Je operační zákrok nutný? Operace!? Svámídží přece výslovnĕ řekl, že ho nikdy nesmí odvézt do nemocnice. Přál si pouze, aby ho masírovali a zpívali Hare Krišna.

Pátého června dostal Svámídží dojemný dopis, podepsaný všemi jeho žáky ze San Franciska. Když si přečetl, jak probdĕli celou noc a zpívali a modlili se za jeho uzdravení, nadiktoval krátkou odpovĕď.

Svámídží se nemohl dočkat, až opustí nemocnici. Chtĕl odejít již nĕkolik dní. „Jenom tady do mĕ píchají injekce,“ stĕžoval si. A výdaje za jeho léčení každým dnem jeho Společnost stále více zadlužovaly. Oddaní pronajali malý domek na mořském pobřeží v Long Branch, v New Jersey, kde by se Svámídží mohl zotavit. Rozhodli, že Kírtanánanda pro nĕj bude vařit a ze San Franciska přijede Gaurasundar se svojí ženou, Góvindou dásí, kteří se postarají o domácnost. Lékař však trval na tom, že Svámídží musí zůstat v nemocnici na další vyšetření mozku a jiná pozorování.

Jednou, když Brahmánanda a Gargamuni navštívili Svámídžího, vstoupil do pokoje lékař a oznámil, že Svámídží bude muset jít na rentgen o nĕkolik pater níže. „Žádné injekce?“ zeptal se Svámídží.

„Ne,“ odpovĕdĕl doktor, „je to úplná maličkost.“

Ošetřovatelka přivezla lůžko na kolečkách, ale Svámídží chtĕl, aby ho tlačil Gargamuni. Sedl si na lůžko se zkříženýma nohama a vsunul ruku do sáčku s korálky, zatímco Gargamuni, veden sestrou, vyvezl lůžko ze dveří a přes chodbu do výtahu. Sjeli do třetího patra a vstoupili do ošetřovny. Sestra je nechala o samotĕ. Gargamuni cítil, že Svámídží je nesvůj, a sám byl také nervózní z toho, že musí být se svým duchovním učitelem na tak nepříjemném místĕ. Potom vstoupila jiná ošetřovatelka s injekční stříkačkou: „Je čas dát Svámímu maličkou injekci.“

„Ne,“ zakroutil Svámídží odmítavĕ hlavou.

„Je mi líto,“ řekl Gargamuni odhodlanĕ. „Tentokrát z toho nic nebude.“

Sestra se podráždĕnĕ usmála: „Nebude to bolet.“

„Odvez mĕ zpátky,“ nařídil Svámídží Gargamunimu. Když sestra trvala na svém, Gargamuni, jak bylo u nĕj zvykem, začal jednat ponĕkud prudce. Ráznĕ se postavil mezi ošetřovatelku a svého duchovního učitele.

„Jestli to bude zapotřebí, budu se i prát,“ blesklo mu hlavou. „Nedovolím vám, abyste to udĕlala,“ řekl a vyjel s postelí z pokoje, zanechávaje tam ošetřovatelku samotnou.

Na chodbĕ zjistil, že zabloudil. Byl kdesi ve třetím nebo čtvrtém patře, úplnĕ ztracený v labyrintu chodeb a dveří. A Svámídžího pokoj byl v šestém patře. Gargamuni nazdařbůh tlačil lůžko chodbami, zatímco Svámídží klidnĕ sedĕl se zkříženýma nohama a odříkával mantry.

Brahmánanda dorazil do rentgenové laboratoře nĕkolik vteřin po Gargamuniho útĕku. Ošetřovatelka a sekundární lékař si stĕžovali, co se stalo.

Brahmánanda: Považovali to za krádež. Svámídží byl jejich majetek. Byli přesvĕdčeni, že dokud je v nemocnici, patří jim a mohou si s ním dĕlat, co se jim zlíbí. Gargamuni jim Svámídžího ukradl.

Gargamuni zatím dorazil k výtahu. Lůžko se mu špatnĕ řídilo a ve spĕchu narážel do zdí. Zapomnĕl, na jakém patře Svámídží leží. Jediné, co vĕdĕl naprosto jasnĕ, bylo, že chrání svého duchovního učitele, který si přeje dostat se z nemocnice pryč.

Když se Gargamuni konečnĕ dostal do Svámídžího pokoje číslo 607, asistent tam již čekal a hnĕvivĕ se na nĕho obořil. „Na to vám kašlu,“ vyhrkl Gargamuni. „On si už žádné injekce ani testy nepřeje. Chceme odejít.“ Za chvilku přišel Brahmánanda, uklidnil svého mladšího bratra a pomohl Svámídžímu zpátky na lůžko.

Svámídží prohlásil, že chce z nemocnice pryč. Když do pokoje přišel ošetřující lékař, Svámídží se posadil a rozhodnĕ prohlásil: „Pane doktore, jsem již v pořádku. Již mohu odejít.“ A na důkaz dobrého zdraví potřásl lékaři rukou. Doktor si odkašlal a řekl, že i když se Svámídžímu daří lépe, bude muset ještĕ nĕkolik dní zůstat. V žádném případĕ ještĕ nebyl zcela mimo nebezpečí. Jeho stav vyžadoval lékařský dohled a bylo zapotřebí udĕlat ještĕ jeden elektroencefalogram.

Svámídží stále ještĕ pociťoval bolesti u srdce, ale doktorovi řekl, že mu chlapci zařídili pobyt u moře, kde se bude moci zotavit. Doktor prohlásil, že je to skvĕlé, ale že ho ještĕ propustit nemůže.

Tentokrát však Svámídží nehodlal ustoupit. Brahmánanda a Gargamuni si pronajali auto, sbalili Svámídžího vĕci a pomohli mu se obléci. Když ho vyvádĕli z pokoje a nemocniční personál vidĕl, že to chlapci myslí vážnĕ, pokusili se je nĕkteří lékaři a ošetřovatelky zastavit. Brahmánanda jim řekl, že nemusí mít žádné obavy; mají Svámídžího velice rádi a dokáží se o nĕj dobře postarat. Zajistí mu pravidelné masáže a spoustu odpočinku a budou mu dávat všechny léky, jaké mu lékaři předepíší. Až se u moře zotaví, přijede opĕt na kontrolu.

Brahmánanda: Doktoři už toho začali mít plné zuby. Vyhrožovali nám: „Ten človĕk zemře.“ Opravdu nás vystrašili. Říkali: „Ten človĕk zemře, a bude to vaší vinou.“ Dokonce i když jsme už byli na odchodu, pořád tvrdili: „Ten človĕk je odsouzený k smrti.“ Bylo to příšerné.

8. června v deset hodin ráno opustili nemocnici. Svámídží si přál, aby se před odjezdem do Long Branch krátce zastavili v chrámu na Druhé avenue. Nejistým krokem vešel do chrámu a předstoupil před portréty svého duchovního učitele Bhaktisiddhánty Sarasvatího a jeho otce, Bhaktivinóda Thákura. Poprvé ho oddaní vidĕli, jak se pokládá na zem na důkaz naprosté poslušnosti. Když ležel před svým Guruem Mahárádžem, jeho žáci se také uctivĕ poklonili a cítili, jak jejich oddanost je opĕt o nĕco silnĕjší.

Malý přízemní bungalov stál na klidném předmĕstí, pár kroků od pláže. Zadní dvorek chránily stromy a keře a z okolních zahrad sem vonĕly růže. Často však foukal silný vítr a obloha byla zatažená – Svámídží mluvil o tom, že by chtĕl odjet do Indie, a to nejen kvůli svému zdraví. Vysvĕtloval Kírtanánandovi a Gaurasundarovi, že by rád zřídil ve Vrindávanu „Americký dům“, kde by se jeho američtí žáci mohli učit védské kultuře, aby pak mohli kázat po celém svĕtĕ. Zmínil se také o tom, že hodlá z nĕkterých svých žáků – Kírtanánandy, Brahmánandy, Hajagrívy – udĕlat sannjásíny, a to by chtĕl rovnĕž uskutečnit v Indii. Zároveň si však uvĕdomoval, že jeho hlavní práce na nĕj čeká v Americe – jen kdyby se znovu uzdravil. Ale kde se skrývalo sluníčko?

V Indii by mĕl slunce dostatek a mohl by se tam léčit podle ájurvédské metody. Jeho plány se tak mĕnily ze dne na den – San Francisco, Montreal, Indie, New York… Kírtanánandovi řekl, aby oznámil oddaným v San Francisku, že pokud uspořádají festival Ratha-játry, přijede.

Když se na konci června Svámídží vrátil na Druhou avenue, vydal se na kontrolu do nemocnice. Lékaři byli překvapeni, jak rychle se zotavil, a proti jeho letu do San Franciska nemĕli žádné námitky. Svámídží se už nemohl dočkat slunečné oblohy a toho, jak povede oddané při jejich první Ratha-játře. Nechal tedy pro sebe a Kírtanánandu rezervovat letenky do San Franciska, Nového Džagannáth Purí.

Po příletu na letištĕ v San Francisku se Svámídží usmíval, ale když ho oddaní vítali kvĕtinami a kírtanem, prohodil jen pár slov. Tentokrát to bylo jiné než poslednĕ. Při chůzi se držel zpříma, ale opíral se o hůlku.

Džajánanda čekal se svojí dodávkou, aby zavezl Svámídžího do soukromého domu, který najali v severní části mĕsta na Stinson Beach. Ale Svámídží si nejprve přál navštívit sanfranciský chrám Rádhy a Krišny, a Džajánanda proto zamířil do Frederickovy ulice. Svámídží vystoupil z auta a vešel do malého krámku, plného čekajících oddaných a hostů. Uklonil se před usmĕvavými Božstvy a beze slova z místnosti opĕt vyšel. Nastoupil zpátky do vozu a odjel na Stinson Beach.

Silnice vedoucí přes pobřežní útesy byla tak klikatá a kopcovitá, že se Svámídžímu udĕlalo nevolno. Nepomáhalo ani, když si lehl na zadní sedadlo a Džajánanda na jeho žádost zpomalil. Kírtanánanda si uvĕdomil, že kdyby mĕl Svámídží navštĕvovat sanfranciský chrám ze Stinson Beach, bylo by to pro nĕj příliš namáhavé. Ale třeba to nebude na škodu; alespoň bude všechen čas vĕnovat odpočinku.

8. července, druhý den po Svámídžího příjezdu na Stinson Beach, za ním zavítali ze San Franciska první oddaní – Šjámasundar a Mukunda. Už následujícího dne se totiž mĕla konat Ratha-játrá, a chlapci chtĕli Svámídžího dopodrobna seznámit se všemi přípravami. Nezapomínali, že myšlenka na pořádání festivalu vzešla od nĕho, a snažili se udĕlat všechno přesnĕ podle jeho pokynů.

Uspořádat Ratha-játru Svámídžího napadlo jednoho dne, když se díval z okna na Frederickovu ulici. Všiml si nákladních aut s plochou korbou a napadlo ho, že na takovou plošinu by bylo možné umístit Džagannáthova Božstva a uspořádat festival Ratha-játry v americkém stylu. Načrtl dokonce takové nákladní auto s baldachýnem vztyčeným na čtyřech pilířích na zadní plošinĕ, ozdobené vlajkami, zvony a kvĕtinovými girlandami. Náčrtek předal Šjámasundarovi: „Připrav mi takové auto pro Ratha-játru.“ Nyní stál vůz hotový před chrámem na Frederickovĕ ulici. Bylo to žluté nákladní auto z půjčovny, pronajaté díky laskavosti sousední prodejny Diggers. Na zadní plošinĕ se tyčily pilíře vysoké jeden a půl metru a látkový baldachýn ve tvaru pyramidy.

Oddaní sedĕli se Svámídžím na pláži a Mukunda vyprávĕl, jak všichni nadšenĕ pracovali a jak hippies na Haight-Ashbury nemluví o ničem jiném, než o zítřejším Džagannáthovĕ průvodu. Oddaní původnĕ chtĕli, aby průvod jel přes Golden Gate Park, avšak policie jim povolila pouze průjezd Frederickovou ulicí k pobřeží. Mukunda také vysvĕtlil, jakou mĕli oddaní představu o umístĕní Božstev pod baldachýnem: Pán Džagannáth mĕl být čelem obrácený na pravou stranu vozu, Subhadrá mĕla hledĕt dozadu a Balarám na levou stranu. Zeptal se, zda je to tak v pořádku. Svámídží nemĕl námitek, i když řekl, že správnĕ by Božstva mĕla jet jednotlivĕ na zvláštních vozech a davy by je mĕly ulicemi táhnout na provazech; možná, že to uskuteční nĕkdy v budoucnu.

„Udĕlejte to pĕknĕ,“ napomínal je. „A s průvodem nespĕchejte.“ Kladl jim na srdce, aby jeli s nákladním vozem pomalu ulicemi dolů k pláži a celou dobu zpívali kírtan.

Mukunda se Šjámasundarem si nemohli vynachválit svého duchovního bratra Džajánandu, který jezdil po celém San Francisku a shromažďoval dary – ovoce a kvĕtiny. Navíc sehnal pomocníky na zdobení vozu, instaloval na autĕ zvukovou aparaturu a postaral se o vylepení plakátů po obchodech. Byl neúnavný a svým nadšením strhoval všechny ostatní. Dívky celý den pekly čapátí, takže byly připraveny tisíce placek, které se budou rozdávat davu. Oddaní také přichystali stovky nafukovacích balónků s nápisem „Hare Krišna Festival — Ratha-játrá“, které chtĕli vypustit na začátku průvodu.

Když se oddaní ptali, co by ještĕ mĕli udĕlat, usoudil Svámídží, že je vše připraveno – průvod, rozdávání prasádam, kírtan. Lidé budou mít možnost shlédnout Pána Džagannátha a zpívat Hare Krišna. Po celou dobu průvodu by se mĕlo před vozem tančit a zpívat. „Ale udĕlejte všechno pĕknĕ,“ připomínal Svámídží. „Udĕlejte to, jak nejlépe můžete, a Pán Džagannáth bude spokojený.“

Druhého dne odpoledne vládl na Stinson Beach klid. Svámídží sedĕl v obývacím pokoji, odříkával džapu, zatímco Kírtanánanda připravoval v kuchyni hostinu. Náhle Svámídží zaslechl známé cinkání kartálů. Jeho oči se rozzářily a na tváři se mu objevil šťastný výraz. Vyhlédl z okna a spatřil nákladní auto slavnostnĕ vyzdobené pro Ratha-játru. Na plošinĕ stál Pán Džagannáth, Subhadrá, Balarám a pak také skupina oddaných a hippies, kteří se již nemohli dočkat, až Svámídžího uvidí. Vyšel ven a po uvítání je vyzval, aby přenesli Božstva dovnitř a postavili Je na klavír. Oddaní a hosté se vtĕsnali do velké obytné místnosti. Nĕkteré z hochů Svámídží s úsmĕvem objal, zatímco ostatní mu složili k nohám poklonu. Nĕkolik oddaných pomohlo Kírtanánandovi v kuchyni dokončit přípravu prasádam pro velkou hostinu a ostatní vyprávĕli o nadšeném ohlasu, jaký festival Ratha-játry vyvolal.

Bylo to obrovské! Bylo to úžasné! Žádná slova nebyla pro ten báječný den dost dobrá. A Svámídží s dojetím naslouchal líčení oslav. K průvodu se připojilo mnoho hippies. Mukunda, Haridás a Hajagríva jeli s nĕkolika dívkami na voze, kde se také vezla aparatura zesilující nástroje, včetnĕ Jamunina harmonia. Lidem na ulici se průvod nesmírnĕ líbil. Policejní doprovod na motorkách se snažil přimĕt oddané ke spĕchu, ale vepředu se shromáždilo tolik lidí, že vůz musel jet pomalu, přesnĕ tak, jak si to Svámídží přál. Subal celou dobu divoce tančil, zatímco Džajánanda skákal nahoru a dolů a hrál na kartály. Nĕkteré dívky rozdávaly z auta nakrájené pomeranče, jablka a banány a jiné házely kvĕtiny, což ve shromáždĕném davu vyvolávalo nesmírné nadšení.

Subal pak líčil, jak po skončení festivalu vyrazili s náklaďákem vezoucím Božstva Džagannátha, Subhadry a Balaráma na dálnici, s korbou ozdobenou kvĕtinami a baldachýnem, kam se namačkalo ještĕ třicet oddaných. Byl to nepochybnĕ ten nejpodivuhodnĕjší vůz, jaký kdo kdy ve zdejších horách spatřil.

Po hostinĕ návštĕvníci odjeli, ale Božstva zůstala v domĕ se Svámídžím a jeho služebníky. Svámídží byl spokojen, že jeho žáci pořádání Ratha-játry tak úspĕšnĕ zvládli. Byli sice nezkušení, ale vynahrazovali to svojí upřímností. Bhaktisiddhántu Sarasvatího a Bhaktivinóda Thákura by první americká Ratha-játrá jistĕ potĕšila.

Celý svĕt žije v úzkosti, vysvĕtloval Svámídží jednou večer oddaným shromáždĕným v jeho pokoji. Od této úzkosti se může človĕk osvobodit pouze v duchovním svĕtĕ. Právĕ to bylo účelem hnutí pro vĕdomí Krišny – návrat do duchovního svĕta a osvobození od veškeré úzkosti. A festivaly jako Ratha-játrá v lidech probouzely vĕdomí Krišny. Svámídží mĕl nesčetnĕ nápadů, jak by se takové slavnosti daly pořádat. Kdyby mĕl dostatek penĕz a pomocníků, řekl, mohl by pořádat podobné slavnosti každý den. Sanfranciský festival Ratha-játry byl dalším znamením toho, že se vĕdomí Krišny setkává na Západĕ s dobrým přijetím.

Svámídží se stále zabýval odjezdem do Indie. V myšlenkách byl prakticky již na cestĕ; otázkou bylo jen, kdy odjede a kterou trasou, zda přes Japonsko nebo východnĕ přes New York. Šedivá obloha a nezvykle chladné počasí na Stinson Beach představu o úspĕšné rekonvalescenci zklamaly. Svámídžího stav se nelepšil, a dokonce hovořil o svém odchodu z tohoto svĕta. Říkal, že není podstatné, jestli zemře v Americe nebo ve Vrindávanu. Pokud vaišnava zemře ve Vrindávanu, na místĕ, kde se zjevil Krišna, pak se zaručenĕ vrátí ke Krišnovi do duchovního svĕta. Avšak když Pán Čaitanja cestoval mimo Vrindávan, Jeho oddaný Advaita Ho ujistil: „Vrindávan je tam, kde jsi Ty.“ Být neustále pohroužen v myšlenkách na Krišnu, to je rovnĕž Vrindávan. Pokud je mu souzeno zemřít při kázání vĕdomí Krišny — ať už to bude kdekoliv – nepochybnĕ dospĕje do vĕčného Vrindávanu v duchovním nebi.

Přes to všechno chtĕl Svámídží do Vrindávanu odjet. Bylo to nejlepší místo – ať už na umírání nebo na uzdravení. Mimoto plánoval, že s ním do Vrindávanu pojedou nĕkteří žáci, aby tam prošli duchovním výcvikem. Řekl Kírtanánandovi, Hajagrívovi a nĕkolika dalším žákům, že je vezme s sebou a ukáže jim posvátná místa Krišnových zábav. Z prostředků stavebního fondu newyorského chrámu chtĕl také zřídit ve Vrindávanu Americký dům.

Vĕtšina oddaných byla nucena zůstat v San Francisku a doufat, že se jim nĕkdy naskytne příležitost Svámídžího navštívit. Od tĕch, kteří to mĕli z první ruky, se doslechli o Svámídžího plánech na odjezd do Indie, odkud se možná již nikdy nevrátí. Byla to bolestná zpráva. Před nedávnem se ocitl na pokraji smrti, ale díky Krišnovĕ milosti se uzdravil a přijel za nimi do San Franciska. Na rozdíl od minulé návštĕvy však nemohl nyní bydlet přímo s nimi, a navíc se zabýval plány na odjezd do Indie, možná že navždy. Všechny tyto události jen prohlubovaly jejich starost o Svámídžího, stejnĕ jako lásku, kterou k nĕmu cítili.

Oddaní se obávali, zda dokáží pokračovat bez Svámídžího přítomnosti. Jeden oddaný navrhl, že by do Ameriky mohl přijet nĕkdo ze Svámídžího duchovních bratrů, zastoupit ho, a kdyby došlo k nejhoršímu, převzít vedení Mezinárodní společnosti pro vĕdomí Krišny. Když tento návrh dospĕl ke Svámídžímu, zvážil ho, aniž by se k nĕmu okamžitĕ vyjádřil.

Mukunda: Sedĕl jsem o samotĕ se Svámídžím v jeho pokoji. Byl velice vážný a mlčel, oči mĕl zavřené. Pak mu z očí náhle vyhrkly slzy a řekl témĕř zalknutým hlasem: „Můj duchovní učitel nebyl obyčejný duchovní učitel.“ Na chvíli se odmlčel, setřel si slzy z tváře a pravil ještĕ zastřenĕjším hlasem: „On mĕ zachránil.“ V tom okamžiku jsem začal rozumĕt, co znamená duchovní učitel, a zavrhl jsem všechny úvahy o tom, že by Svámídžího mohl kdy zastoupit nĕkdo jiný.

Po dvou dnech Svámídží prohlásil, že žádného duchovního bratra, který by se mĕl starat o jeho žáky, nepozve. Řekl: „Kdyby řekl jediné slovo jinak, než jak to říkám já, byli byste velice zmateni.“ A dodal, že nápad na jeho vystřídání byl ve skutečnosti urážkou duchovního učitele.

Svámídží oznámil Kírtanánandovi svoje konečné rozhodnutí odcestovat do Indie přes New York – tak rychle, jak to jen bude možné. Kírtanánanda sbalil Svámídžího vĕci a zavezl ho do San Franciska, aby tam přespali. Druhý den ráno mĕli letĕt.

V chrámu a dokonce i ve Svámídžího bytĕ bylo tu noc velmi rušno. Spousta oddaných a hostů se chtĕla se Svámídžím setkat a desítky lidí si přály dostat zasvĕcení. Když Kírtanánanda radil Svámídžímu, aby se nevyčerpával chozením na večerní program, Svámídží trval na tom, že se zúčastní alespoň kírtanu.

Když vstoupil do místnosti, oddaní okamžitĕ přerušili kírtan a vrhli se na kolena, aby se mu poklonili. Nastalo ticho. Všichni cítili, že mu chtĕjí vzdát úctu jinak než obvykle. Možná ho dnes vidí naposledy. Když hrál při kírtanu na kartály, nespouštĕli z nĕj oči a naposledy s ním zpívali. Nezasvĕcení ho chtĕli ještĕ ten večer přijmout za svého duchovního učitele – dříve než bude pozdĕ. Nikdo neočekával, že bude Svámídží dnes mluvit, ale on náhle požádal o mikrofon. Kírtanánanda, jediný, kdo by ho od toho mohl odradit, mlčel a sedĕl před ním stejnĕ jako ostatní, pokorný a plný očekávání. Svámídží tiše promluvil o svém poslání: na příkaz svého duchovního učitele přivezl hnutí Pána Čaitanji do Ameriky a Krišna k nĕmu laskavĕ přivedl tolik upřímných duší. „V Indii mám nĕkolik vlastních dĕtí, ještĕ z doby, kdy jsem žil rodinným životem,“ řekl, „ale vy jste mé skutečné dĕti. Nyní odjedu na krátkou dobu do Indie.“

„Jsem starý človĕk,“ pokračoval. „Mohu kdykoliv zemřít. Ale vy, prosím, pokračujte v šíření tohoto sankírtanového hnutí. Musíte se naučit pokoře a toleranci. Jak řekl Pán Čaitanja, buďte pokorní jako stéblo trávy a snášenlivĕjší nežli strom. Abyste dokázali šířit dál tuto filosofii vĕdomí Krišny, musíte být nadšení a trpĕliví.“

Sedĕl bez pohnutí a vážným hlasem pokračoval ve svém proslovu. Žádal je, aby drželi při sobĕ a šířili hnutí nejen pro svůj vlastní užitek, ale i pro blaho ostatních. Bylo zapotřebí, aby beze zmĕny předávali dál vše, co se do té doby naučili.

Oddaní si uvĕdomili, možná vůbec poprvé, že jsou součástí kazatelské mise, součástí hnutí. Nebyli pohromadĕ jen proto, aby jim spolu bylo dobře a aby sdíleli dobré vibrace; mĕli láskyplný závazek vůči Svámídžímu a Krišnovi.

Oddaní v New Yorku nemĕli na stesk příliš času. Kírtanánanda zaslal telegram Šrí Krišnovi Panditovi, že Bhaktivédanta Svámí dorazí do Dillí 24. července v půl osmé ráno, a požádal ho, aby pro Svámídžího připravil ubytování v čipívádském chrámu. V telegramu se také zmínil o tom, že Svámídží má v úmyslu navštívit v Dillí lékaře a pak odjet do Vrindávanu, který byl hlavním a vytouženým cílem jeho cesty.

Oddaní přemlouvali Satsvarúpu, aby se nechal v zamĕstnání přeložit do Bostonu a otevřel tam středisko pro vĕdomí Krišny. Požádali i Rúpánugu, aby se o totéž pokusil v Buffalu. Když se Satsvarúpa a Rúpánuga šli zeptat Svámídžího, co si o tom myslí, nesmírnĕ ho to potĕšilo. Navrhl, aby Subal také otevřel středisko v Santa Fé a Dajánanda v Los Angeles. „Mantra Hare Krišna je jako obrovské dĕlo,“ řekl jim. „Jdĕte a palte z toho dĕla pořádné rány, aby to všichni slyšeli. To zažene máju.“

Oddané trápila otázka, co bude, jestliže se Svámí nevrátí. Mĕli obavy. Co když si Krišna nechá Svámídžího ve Vrindávanu? Co když se Svámídží nikdy nevrátí? Jak by mohli přežít útoky máji? Ale Svámídží je už dříve ujistil, že to, co jim předal z vĕdomí Krišny, je dostačující, i kdyby se nikdy nevrátil.

Do odjezdu na letištĕ zbývala pouhá půlhodina. Svámídží sedĕl ještĕ ve svém pokoji a odříkával mantry na džapĕ dívky, která požádala o zasvĕcení. Pak vyšel ze svého bytu a stejnĕ jako mnohokrát předtím sestoupil ze schodů, přešel dvorek a vstoupil do krámku.

Posadil se na starý koberec a začal hovořit, tiše a naléhavĕ. „Já odjíždím, ale můj Guru Mahárádž a Bhaktivinód tady zůstávají.“ Pohlédl smĕrem k obrazům svého duchovního učitele a Bhaktivinóda Thákura. „Požádal jsem je, aby se o vás všechny, mé duchovní dĕti, laskavĕ postarali. Dĕdeček se vždycky stará o dĕti mnohem lépe než otec. Nemĕjte tedy strach. O nĕjakém odloučení nemůže být ani řeči. Zvuková vibrace nás pevnĕ spojuje dohromady, i když snad hmotné tĕlo není přítomné. Proč bychom se mĕli na toto hmotné tĕlo ohlížet? Stačí, když budete pokračovat ve zpívání Hare Krišna, a budeme stále spolu. Vy budete zpívat zde, já budu zpívat v Indii, a zvuková vibrace obletí celou planetu.“

V taxíku se Svámídžím jelo nĕkolik oddaných – Brahmánanda sedĕl vepředu vedle řidiče, Ráj Ráma a Kírtanánanda vzadu vedle svého duchovního učitele. „Až Kírtanánanda uvidí Vrindávan,“ řekl Svámídží, „nebude moci pochopit, jak jsem takové místo mohl opustit a přijet sem. Je tam tak krásnĕ. Nejezdí tam žádné automobily jako tady, s tím vĕčným rámusem a zápachem. Je tam pouze Hare Krišna. Všichni stále zpívají Hare Krišna. Jsou tam tisíce a tisíce chrámů. Všechno ti ukážu, Kírtanánando. Budeme se tam procházet a všechno ti ukážu.“

Brahmánanda začal vzlykat a Svámídží ho pohladil po zádech. „Rozumím tomu, že cítíš odloučení,“ řekl. „Já také vzpomínám na svého Guru Mahárádže. Ale myslím, že takhle si to Krišna přeje. Můžeš za mnou přijet. Já tĕ budu učit a rozšíříme toto hnutí po celém svĕtĕ. Ráji Rámo – ty pojedeš do Anglie. Brahmánando – chceš jet do Japonska nebo do Ruska? Vyber si!“

Oddaní se shromáždili v čekárnĕ letecké společnosti Air India, tĕsnĕ vedle baru, kde se tlačila spousta lidí. Svámídží mĕl na sobĕ svetr a čadu pečlivĕ složenou přes jedno rameno. Sedĕl v křesle, zatímco jeho žáci se sesedli co nejblíže u jeho nohou. A stejnĕ jako před dvĕma lety, když poprvé dorazil samotný do New Yorku, držel v ruce deštník. Byl unavený, ale přesto se usmíval.

Pak si všiml nástĕnné malby, zobrazující indické ženy, jak nesou na hlavách velké nádoby. Obrátil se k jedné mladé dívce, která se nedávno rozhodla se svým manželem Hamsadútou posílit středisko ISKCONu v Montrealu. „Hímavatí, nechtĕla bys jet do Indie a naučit se nosit vodu na hlavĕ jako tyto indické ženy?“

„Ano, ano,“ souhlasila Hímavatí. „Ráda bych tam jela.“

„Tak je to,“ řekl Svámídží, „jednoho dne tam pojedeme všichni.“

Kírtanánanda s sebou vezl přenosný gramofon na baterie a dva exempláře desky s nahrávkou mantry Hare Krišna. „Kírtanánando,“ požádal ho Svámídží, „co kdybychom si pustili desku? Všem se to bude líbit.“ Kírtanánanda pustil desku velmi tiše, ale přesto hudba upoutala pozornost lidí v baru. „Pusť to trochu hlasitĕji,“ vyzval ho Svámídží a Kírtanánanda hudbu zesílil, zatímco Svámídží pokyvoval hlavou do rytmu.

Za chvíli si oddaní začali pobrukovat s deskou a pak tiše zpívat, až nakonec zpívali docela hlasitĕ. Nĕkteří oddaní začali plakat.

Když nastal čas nastoupit do letadla, obejmul se Svámídží s každým ze svých hochů. Stáli v řadĕ, jeden po druhém k nĕmu přistupovali a on je objímal. Nĕkolik přítomných dívek pohladil po hlavĕ.

Pak se pomalu odebral k východu doprovázen Kírtanánandou, jehož černý vlnĕný oblek ponĕkud neladil s jeho vyholenou hlavou. Když Svámídží zmizel oddaným z dohledu, rozbĕhli se na vyhlídkovou plošinu, aby ještĕ zahlédli startující letadlo.

Přistávací dráhu smáčel drobný déšť a oddaní bĕželi přes mokrou vyhlídkovou plošinu jako o závod. Dole spatřili Svámídžího s Kírtanánandou, jak kráčí k letadlu. Bez ohledu na to, co si kdo o tom bude myslet, začali oddaní hlasitĕ volat. Svámídží se otočil a zamával. Vystoupil po přistavených pojízdných schodech, nahoře se znovu otočil, zvedl obĕ paže a pak vstoupil do letadla. Oddaní divoce zpívali, zatímco pojízdné schody se odsunuly, dveře se zavřely a letadlo se začalo otáčet. Oddaní se natlačili až k samotnému zábradlí, ale vzápĕtí se stáhli zpátky, když je ovanul žár výfukových plynů z trysek. Letadlo společnosti Air India rolovalo s blikajícími obrysovými svĕtly ke startovací dráze. Oddaní neustále zpívali Hare Krišna, dokud se letadlo neodlepilo od zemĕ. Pak se zmenšilo v pouhou tečku na obloze a nakonec jim zmizelo z očí.

Nové Dillí, 25. července 1967

Vlna horka, která je přivítala, udĕlala Svámídžímu dobře. Přesnĕ kvůli tomu sem přijel. Uvnitř letištní haly rozhánĕly vĕtráky na stropĕ dusný vzduch a fronty cestujících, mezi kterými čekali na odbavení i Svámídží s Kírtanánandou, postupovaly jen pomalu. Úředníci v uniformách kontrolovali pasy a celní prohlášení. Vše probíhalo velmi zdlouhavĕ, chybĕly zde počítače a výkonnost obvyklá na Západĕ. Hned za odbavovacím prostorem čekali na cestující příbuzní a přátelé a upozorňovali na sebe voláním a máváním.

Po odbavení jejich zavazadel se Svámídží s Kírtanánandou zastavili na chodníku před letištní halou. Svámídží si sundal svetr, zatímco Kírtanánanda se dál potil v černém vlnĕném obleku. Byly dvĕ hodiny ráno. Všude kolem se cestující vítali se svými milovanými, kteří je objímali – nĕkdy dokonce i vĕnčili kvĕtinovými girlandami – a pomáhali jim nastupovat do aut a taxíků. Ale na Svámídžího nikdo nečekal. Oproti nedávným dojemným výjevům na newyorském letišti, kde se Svámídží loučil se svými milovanými, to byl značný rozdíl. Místo milujících žáků obléhali Svámídžího taxikáři a nosiči zavazadel, kteří chtĕli za poplatek odnést jeho kufry. Svámídží požádal hindsky jednoho z taxikářů, aby je zavezl do Čipívádí, do Starého Dillí. Řidič naložil jejich zavazadla do kufru a Svámídží a jeho žák se posadili na zadní sedadlo.

Malý taxík Ambassador je vezl ulicemi, které Svámídží tak dobře znal. Dopravní ruch v noci utichal, jen občas přejelo taxi nebo motorová rikša. Ulice byly vĕtšinou prázdné a tiché, obchody zavřené, pouze tu a tam spal na ulici nĕjaký človĕk nebo kráva.

Uplynulo teprve pár let od doby, kdy zde Bhaktivédanta Svámí prodával své časopisy Back to Godhead, shánĕl příspĕvky a vydával Šrímad-Bhágavatam. V té dobĕ byl sám, prakticky bez penĕz a trvalého přístřeší. Přesto však byl šťastný, zcela závislý na Krišnovi.

Ale nejvyšší indičtí představitelé zavrhovali védskou kulturu a napodobovali Západ. Nĕkteří Indové sice stále védskou kulturu vyznávali, byli však vĕtšinou obĕťmi učitelů, kteří nepřijímali Krišnu jako Nejvyšší Osobnost Božství a nabízeli nejrůznĕjší smĕsi náboženských myšlenek. Bhaktivédanta Svámí cítil, že nezbývá nic jiného, než odejít z Indie a přesadit védskou kulturu na Západ. Plnil přesnĕ představu svého duchovního učitele a ukázalo se, že mĕl pravdu: Západ byl velmi dobrým polem pro pĕstování vĕdomí Krišny.

Když taxi projelo Starým Dillí a přiblížilo se k Čaurí Bazáru, zahlédl Bhaktivédanta Svámí tiskárny a obchody s papírem, které byly nyní zavřené. Chybĕla i obvyklá tlačenice vozíků tažených lidmi, jen tu a tam nĕkteří rikšové spali na svých kárách, aby se pak ráno vykoupali ve veřejné studni a znovu se do nich zapřáhli. Když Bhaktivédanta Svámí provádĕl korektury prvních dílů Šrímad-Bhágavatamu, procházel tĕmito ulicemi dennĕ, nakupoval papír, bral si z tiskárny první obtahy a vracel se s opravenými stránkami. Když vydal svůj první zpĕv Bhágavatamu, bylo to pro nĕj úžasné vítĕzství. Čaurí Bazár ústil do postranních ulic, jež dále vedly k úzkým uličkám Čipívádí. Zde pak stály kovové sloupky, zabraňující ve vjezdu automobilům a rikšám. Řidič zastavil taxík na liduprázdné ulici a požádal o peníze. Svámídží vytáhl z penĕženky čtyřicet rupií (týchž čtyřicet rupií, které si vezl s sebou do Ameriky v roce 1965). Taxikář si je vzal a řekl, že to je přesnĕ cena za jízdu. Svámídží protestoval – jízdné nemohlo činit ani polovinu této částky. Hlasitĕ se dohadovali v hindštinĕ. Řidič strčil peníze do kapsy a odmítal cokoliv vrátit. Svámídží vĕdĕl, že sehnat policistu v tuto noční dobu bude velice obtížné a nakonec nechal taxikáře odjet, ačkoliv to nebylo nic jiného než krádež. Sebrali s Kírtanánandou svá zavazadla a podél posledního bloku domů došli k čipívádskému chrámu Rádhy a Krišny.

Bylo zamčeno. Hlasitĕ zabušili na dveře a Svámídží volal Šrí Krišnu Pandita, až konečnĕ vyšel nĕjaký muž, který poznal Bhaktivédantu Svámího a pustil je dovnitř. Zavedl je nahoru a odemkl Svámídžího pokoj. Svámídží rozsvítil.

Místnost byla holá a zaprášená a holá žárovka visící ze stropu vykreslovala po stĕnách ostře ohraničená svĕtla a stíny. Z podlahy se zvedala asi metr vysoká kupole napovídající, že přímo pod ní se nalézá oltář a Božstva Rádhy a Krišny. (Kupole zabraňovala, aby se nĕkdo náhodnĕ nedopustil přestupku tím, že by přešel přímo nad hlavami Božstev.) Skříň byla plná vytisknutých nesvázaných stránek Šrímad-Bhágavatamu, obalů na Šrímad-Bhágavatam a předtištĕných dopisů pro budoucí členy Ligy oddaných. Všechno bylo přesnĕ v takovém stavu, v jakém to Bhaktivédanta Svámí opustil.

„Tak to je pokoj, kde jsem sepisoval Šrímad-Bhágavatam,“ řekl Svámídží Kírtanánandovi. „Tady jsem spal. A tamhle jsem mĕl vařič a psací stroj. Spal jsem a psal, vařil a psal a spal a psal.“ Představa, že Svámídží žil v tak chudém a skromném příbytku, Kírtanánandu šokovala. Nebylo tu ani čisto.

Přestože se Kírtanánanda necítil ve svém obleku pohodlnĕ a tĕšil se, až si ho bude moci svléknout, pustil se do zařizování noclehu pro Svámídžího a podařilo se mu sehnat tenkou matraci. Přišli také dva ájurvédští lékaři. Oba se shodli na tom, že příčinou potíží bylo Svámídžího srdce, ale nyní že je již mimo nebezpečí. Dali Svámídžímu léky a poradili mu, aby dodržoval pravidelnou životosprávu v jídle, odpočinku a práci. Popovídat si přišel i Šrí Krišna Pandit a Svámídží mu vyprávĕl o svém úspĕchu v Americe a o všech oddaných v New Yorku a San Francisku. Přehrál mu svoji gramofonovou nahrávku a zvuk hudby přitáhl zvĕdavce z ostatních pokojů v chrámu.

Prvního srpna se po šestidenním pobytu v Dillí Svámídží vydal do Vrindávanu, kde se nastĕhoval do svých starých místností v chrámu Rádhá-Dámódara. Jeho zdraví se zlepšilo jen nepatrnĕ, ale přesto již po prvním dnu stráveném ve Vrindávanu začal plánovat svůj návrat do Ameriky. „Stále na vás myslím,“ napsal oddaným, které oslovil „Moji milí žáci“.

Již v Dillí obdržel dopis, ve kterém mu Brahmánanda sdĕloval, že Macmillanovo vydavatelství potvrdilo svůj zájem o vydání jeho překladu Bhagavad-gíty. Svámídží Brahmánandovi z Vrindávanu odepsal, aby v jeho zastoupení okamžitĕ podepsal smlouvu. Do té doby váhal, zda má počkat na vydavatelství Macmillan, nebo vytisknout publikaci vlastním nákladem v Japonsku či Indii. Nezajímala ho tolik prestiž a finanční výhody spojené s vydáním u Macmillana jako rychlost, s jakou by bylo možné knihu vydat.

Přestože byl Svámídží stále ještĕ velmi slabý a musel se nechat masírovat a obsluhovat Kírtanánandou, který sám byl mdlý a unavený z vedra, nepřestal pro své mladé hnutí pro vĕdomí Krišny plánovat jednu ambiciózní činnost za druhou. Nahlas přemýšlel o připravených dílech Šrímad-Bhágavatamu, které by bylo možné ihned vydat, pokud by je nakladatelství Macmillan převzalo a chlapci byli schopni jednat v jeho zastoupení. Bylo třeba udĕlat tolik vĕcí. Do října se chtĕl vrátit a dohlížet na všechno osobnĕ.

Teploty vystoupily nad 40 stupňů Celsia a Svámídží s Kírtanánandou museli zůstávat v pokoji se zavřenými dveřmi a puštĕným ventilátorem na stropĕ. Ačkoliv Kírtanánanda vykonával své povinnosti jen s velkým vypĕtím sil, Svámídží shledával horko posilující a říkal, že se mu vrací zdraví. Potom po prvním týdnu přišly monzunové deštĕ a vedro povolilo.

Na Džanmáštamí, 28. srpna, udĕlil Svámídží Kírtanánandovi při obřadu v chrámu Rádhá-Dámódara sannjás. Kírtanánanda se tak stal prvním Svámídžího žákem, který přijal závazky sannjásína. Sannjás se udílí vĕtšinou mužům starším padesáti let, ale Svámídží ho chtĕl udĕlit svému mladému žáku, protože nezbytnĕ potřeboval muže připravené obĕtovat veškerou energii tradičním povinnostem sannjásína, cestování a kázání. Bez takových sannjásínů se hnutí pro vĕdomí Krišny nemohlo obejít, pokud se mĕlo šířit a nabývat na síle. Kírtanánandovĕ zasvĕcení byly přítomny stovky návštĕvníků, oslavujících narozeniny Pána Krišny, a spousta jich přišla novému sannjásínovi blahopřát. Kdosi dokonce poznamenal, že vypadá jako Pán Čaitanja. Svámídží napsal:

Na začátku září přijel za Svámídžím do Vrindávanu Ačjutánanda. Ze všeho nejvíc ho udivil jednoduchý způsob života, jaký ve Vrindávanu Svámídží vedl. Ačkoliv i v New Yorku nosil Svámídží prosté šaty, vždy mĕl vyšší postavení, byl guru. Ale zde žil velmi prostĕ a skromnĕ. Když jednou vyšel na verandu před svým pokojem, aby si umyl ruce, jeho tĕlo bylo okamžitĕ pokryto mouchami. Kírtanánanda a Ačjutánanda obtĕžováním much neustále trpĕli – bylo období dešťů — ale Svámídží si jich témĕř vůbec nevšímal, klidnĕ sedĕl a myl si ruce.

Kírtanánanda s Ačjutánandou se shodli na tom, že Svámídží není pouze jeden z mnoha vrindávanských babádžích. Nikdo nebyl takový jako on. Rozhodnĕ se mu nepodobal Gauračand Gósvámí, majitel chrámu Rádhá-Dámódara. Nosil silné brýle a témĕř nevidĕl, a když Kírtanánanda s Ačjutánandou předstoupili před Božstva v chrámu, Gauračand Gósvámí se jich hlasitĕ zeptal: „Tak jak se vám líbí? Který se vám zamlouvá nejvíc?“

„Mnĕ se líbí všechna,“ odpovĕdĕl Ačjutánanda.

„Mnĕ se nejvíc líbí ten velký támhle na konci,“ řekl knĕz a ledabyle ukázal na Božstvo Krišny. „Vypadá skoro jako generál Čoudry.“ Svámídžího chlapci si vymĕnili pohledy – co je tohle za chlapíka? – a šli za Svámídžím, aby jim to vysvĕtlil.

„To jsou kastovní gósvámí,“ objasňoval Svámídží. Původní gósvámí jako Džíva Gósvámí, který založil chrám Rádhá-Dámódara, najali pro uctívání Božstev hospodáře. A nynĕjší kastovní gósvámí jsou potomky onĕch prvních ženatých púdžárích. Svámídží vysvĕtlil, že kastovní gósvámí jsou majiteli chrámů, udržují je a provádĕjí uctívání Božstev jako výdĕlečnou činnost na podporu svých rodin. Před nĕkolika lety mĕlo každé z Božstev, stojících nyní na oltáři, svůj vlastní chrám, pozemky, příjem a knĕze. Ale z hospodářských důvodů gósvámí majetek prodali, snížili standard uctívání a Božstva seskupili dohromady.

Bylo tam ještĕ mnoho dalších zajímavých typů: stará vdova Saradžiní s vyholenou hlavou, šikhou a bosýma mozolnatýma nohama, která přespávala v pokoji u vchodu do chrámu, zametala Svámídžího kuchyň a prala jeho prádlo. Pančudás Gósvámí, syn majitele chrámu, který neustále žvýkal pán a chodil kolem s ospalýma očima v hedvábném dhótí s červenĕ vyšívaným okrajem. Potom snĕdý, starý bábádží, jenž přicházel v noci, neustále se smál a připravoval pro Svámídžího santálovou pastu. Místní bylinkář Vanamálí Kavirádž zase kraloval se zářivým úsmĕvem za svým psacím stolem v komůrce naplnĕné od podlahy až po strop malými lahvičkami. A konečnĕ slavný pandit, který navštĕvoval Svámídžího a nosil diamantové prsteny a na krku korálky z tulasí na zlatém řetízku. Všichni to byli oddaní, obyvatelé posvátného Vrindávanu, ale nikdo z nich nebyl jako Svámídží.

Kírtanánanda Svámí byl dokonce zklamaný, že se nikdo ve Vrindávanu Svámídžímu nepodobá – i v zemi, kde žili samí Indové a samí oddaní, představoval Svámídží výjimku. Nikdo jiný nebyl tak prostý, tak důstojný, tak schopný prohlédnout nepravost, nikdo jiný nevyvolával tak vřelou náklonnost a nebyl tak absolutnĕ připoutaný ke Krišnovi. Nikdo jiný by je nemohl vést než on.

Díky lékům, pravidelným masážím, odpočinku a vrindávanskému horku Svámídží cítil, že se mu vrací původní zdraví. V polovinĕ září prohlásil, že je z devadesáti procent uzdravený a schopný se vrátit do Spojených států. Návrat plánoval na konec října. Doprovázen Kírtanánandou a Ačjutánandou opustil Vrindávan a znovu se uchýlil do čipívádského chrámu v Dillí.

11. října napsal Brahmánandovi:

Když se oddaní v Americe dozvĕdĕli, že se Svámídží už brzy vrátí, jejich prosby začaly být stále naléhavĕjší – každá skupina ho žádala, aby přijel právĕ do jejich mĕsta. 4. listopadu Svámídží napsal Mukundovi: „Stejnĕ jako ty píšeš, že pociťujete nyní moji nepřítomnost více než kdy jindy, tak i já cítím, že bych se mĕl bez meškání vydat na cestu.“ A Mukundovĕ ženĕ, Džánakí, připsal: „Neustále na vás myslím. Žádáš mĕ, abych po návratu z Indie přijel do San Franciska, a já se pokusím splnit svůj slib. Uvažuji o tom, že bych letĕl přímo do San Franciska.“ Na konci dopisu Mukundovi a Džánakí připojil Ačjutánanda zprávu o Svámídžího zdravotním stavu: „Svámídží vypadá dobře. Žije a pracuje pravidelnĕ, ale má vĕtšinou zrychlený puls. Včera večer to bylo 95 tepů za minutu – což je i na nĕj nezvykle rychlé, protože obvykle se jeho tep pohybuje mezi 83 a 86.“

Svámídží se rozhodl, že nebude už déle čekat, přestože delší odklad by zvýšil nadĕji na získání povolení k trvalému pobytu ve Spojených státech. „Chci se vrátit do vaší zemĕ, kde je dobrý vzduch a čistá voda,“ řekl Ačjutánandovi jednoho dne. „Každý den dostáváme dopisy, že mĕ tam oddaní potřebují. Obával jsem se, že za mé nepřítomnosti poklesnou, a váhal jsem, zda vůbec mohu do Indie odjet. Ale jak nyní vidím, hnutí se naopak rozrůstá. Je třeba, abych se vrátil do Ameriky a dohlížel na to. Chci jet zpátky.“

Aby bylo jisté, že Svámídží přijede nejprve do San Franciska, zaslal mu Mukunda tento telegram: „SVAMIDZI, BRAHMANANDA A JA SCHVALUJEME VAS OKAMZITY ODJEZD. OZNAMTE NAM PRESNE DATUM PRIJEZDU. MUKUNDA.“

Svámídží si naplánoval trasu přes Tokio, kde se chtĕl na jeden den zastavit, aby zjistil, „zda tam není nĕjaká možnost otevřít středisko“. Z Tokia pak mĕl telefonicky oznámit Mukundovi přesný čas příletu do San Franciska. Ale uplynuly tři týdny a Svámídží stále ještĕ čekal na potvrzení od Indické banky, které potřeboval každý indický občan pro výjezd do zahraničí.

Mezitím obdržel dobré zprávy z New Yorku. Zájem vydavatelství Macmillan o vydání Bhagavad-gíty nebyl předstíraný – smlouva byla sepsána. Potĕšený Svámídží odpovĕdĕl 11. listopadu Brahmánandovi dopisem, ve kterém vysvĕtloval svoje plány na rozšiřování literatury o vĕdomí Krišny:

Svámídží začal více přemýšlet o kazatelské činnosti, která ho teď očekávala v Americe. A při této příležitosti zároveň hodnotil, co až dosud vykonal, co ještĕ bude muset udĕlat a jakým způsobem. Když konečnĕ nadešel den jeho odjezdu, dal poslední pokyny Ačjutánandovi, který mĕl v Indii zůstat a kázat zde vĕdomí Krišny.

„Modli se ke Krišnovi, abych mohl odjet do Ameriky,“ žádal Ačjutánandu.

„To nedokážu, vždyť to znamená, že mĕ opustíte!“

„Neopustím. Pokud nebudeš zapomínat na moje učení, tak zůstaneme stále spolu. Když budeš kázat, budeš čím dál silnĕjší a uvidíš toto učení ze správného hlediska. Pokud ale kázat přestaneme, pak všechno začne stagnovat a my promarníme naše životy. I tady v Indii si lidé myslí, že znají všechno, ale jsou na omylu. Naslouchat o Krišnovi se dá donekonečna. Bůh je neomezený. Nikdo tedy nemůže říct: ,Já vím o Bohu všechno.‘ Lidé, kteří tvrdí, že vĕdí o Bohu všechno, nevĕdí nic. Proto ti budou všichni vdĕčni. Ničeho se neboj.“

Pro cestující a posádku letadla byl Svámídží pouze nĕjaký postarší Ind v tradičním šafránovém oblečení. Letušky si zpočátku nebyly jisté, zda umí anglicky, ale z toho, jak je požádal o ovoce, poznaly, že nejen hovoří anglicky, ale že je to i laskavý pán vybraného chování. Mnoho nemluvil, ale jen si nasadil brýle a celé hodiny si četl z jakéhosi starého indického textu, nebo se jeho rty pohybovaly při neslyšném odříkávání modlitby, zatímco prsty probíral indický růženec v plátĕném pytlíku. Nebo prostĕ odpočíval se zavřenýma očima, přikrytý dekou.

Nikdo nevĕdĕl, čím se zabývá, ale nikoho to ani nezajímalo. Netušili, že ho v San Francisku netrpĕlivĕ očekávají mladá srdce, netušili ani to, že vydavatelství Macmillan v New Yorku chce vydat jeho anglický překlad Bhagavad-gíty nebo že řídí duchovní střediska ve dvou zemích a plánuje jejich rozšíření po celém svĕtĕ. Sedĕl trpĕlivĕ, často odříkával mantru s rukou ve svém pytlíku s korálky, v neustálé závislosti na Krišnovi.

Letadlo přistálo v San Francisku a Svámídží se společnĕ se stovkami dalších cestujících vydal k východu. Ale ještĕ než dorazil do odbavovací haly, zahlédl na konci dlouhého spojovacího tunelu nĕkolik svých žáků, jak mu s úsmĕvem mávají na druhé stranĕ sklenĕné přepážky. Sotva vstoupil do haly a vydal se k přepážce, jeho žáci poklesli na kolena a vzdávali mu úctu. Když opĕt zvedli hlavy, usmál se na nĕ a kráčel dál chodbou, zatímco oddaní ho doprovázeli – dĕlila je pouze sklenĕná přepážka. Na schodišti k pasové a celní kontrole je na chvíli ztratil z dohledu.

Hala v přízemí byla opĕt prosklená a Svámídží tam spatřil přes padesát nedočkavĕ čekajících oddaných a přátel. Sotva se objevil, uvítalo ho sborové zvolání „Hare Krišna!“

Svámídží, opálený po pĕtimĕsíčním pobytu v Indii, vypadal báječnĕ. Zdál se jim dokonce mladší a ještĕ energičtĕjší než předtím. Usmál se a vítĕznĕ zvedl ruce nad hlavu na pozdrav. Oddaní plakali štĕstím.

Když Svámídží čekal ve frontĕ na celní prohlídku, doléhaly k nĕmu i přes sklenĕnou stĕnu hlasy oddaných, zpívajících kírtan. Celníci si zpívání nevšímali, přestože spojitost mezi cestujícím v šafránovém odĕvu a radostnými zpĕváky byla patrná na první pohled.

Svámídží trpĕlivĕ stál v řadĕ a tu a tam se ohlédl na své zpívající žáky. K prohlídce mĕl jenom jeden kufr. Položil ho na stůl před celního úředníka, který začal zkoumat jeho obsah: bavlnĕná sárí pro dívky, hedvábné girlandy pro Džagannáthova Božstva, kartály, oranžová dhótí a kurty, struhadlo na kokosové ořechy a nĕkolik lahviček s ájurvédskými léky.

„Co je tohle?“ vyzvídal celník. Lahvičky se mu zdály podezřelé, a tak přivolal dalšího úředníka. Zdržení. Pedantské jednání celníků, kteří prohrabávali Svámídžího vĕci a teď otvírali pevnĕ zazátkované lékovky a čichali k nim, začalo Svámídžího žáky dráždit.

Zdálo se, že celníci jsou s prohlídkou spokojeni. Svámídží chtĕl kufr znovu zavřít, ale zip se zadrhl. Další zdržení. Oddaní nepřestávali zpívat a úzkostnĕ přihlíželi, až se Svámídžímu přece jenom s pomocí jednoho cestujícího, který stál za ním, podařilo zip kufru zavřít.

Potom se vydal ke sklenĕným dveřím. Oddaní se rozezpívali naplno. Když prošel dveřmi, jeden oddaný zatroubil na lasturu, až se to rozlehlo po celé hale. Oddaní vĕšeli Svámídžímu na krk kvĕtinové girlandy a tlačili se kolem nĕj, aby mu mohli podat kvĕtiny. Přišel mezi nĕ jako milovaný otec, když přijde mezi své dĕti a oplácí jim jejich objetí.