Zasazování semínka

Nové sousedství Bhaktivédánty Svámího nebylo tak zchátralé jako blízká Bowery, ale nebylo o nic ménĕ kuriózní. Přímo přes ulici vyhlížela řada náhrobků ze spoře osvĕtlených výkladů kameníků Weitzner Brothers and Papper, za kterými zvalo zákazníky Samovo bistro. Vedle nĕj se tyčila starobylá čtyřpatrová budova s nápisem A.I.R., dále firma Ben J. Horowitz Monuments s dalšími náhrobky a blok domů uzavíral Schwartzův pohřební ústav. Na rohu následujícího bloku přečnívala nad chodník omšelá plátĕná roleta pohřebního ústavu Provenzano Lanza. Následovalo ústředí dopravců Cosmos Parcels a za ním přitahoval oči nápadný černobílý poutač divadla Village East Theater.

O blok výš, ale na stejné stranĕ ulice jako Svámího nový příbytek stál kostel Panny Marie, stará třípatrová budova s novou modrou omítkou a se zlatĕ natřeným křížem na střeše. Samotný šestipatrový činžák číslo 26, jehož průčelí zakrývala zelenĕ natřená konstrukce požárního schodištĕ, se krčil vedle mohutného devítipatrového skladištĕ protipožárního zařízení Knickerbocker Fireproof Warehouse.

Druhá avenue sloužila jako hlavní dopravní tepna pro východní Manhattan, a tak semafor na křižovatce Houstonské ulice a Druhé avenue pravidelnĕ chrlil kolem dveří nového působištĕ Bhaktivédánty Svámího proudy nákladních vozů, taxíků a osobních automobilů. Nejprve prosvištĕla kolona aut, pak bylo slyšet skřípĕní brzd, túrování motorů a netrpĕlivé troubení. Jakmile se rozsvítila zelená, zaskřípaly převodovky, zaječely motory a po bulváru se přehnala další kolona aut. To se opakovalo od rána do večera, až z toho šla človĕku hlava kolem.

V čísle 26 byly ve skutečnosti obchody dva: na severní stranĕ samoobslužná prádelna a na jižní krámek s upomínkovými předmĕty, který byl nyní prázdný. Oba mĕly úzké vchody, velké výlohy a fasádu nevýrazné barvy. Pod nápisem Nejlepší dárky byla čtvercová výloha o rozmĕrech zhruba dva krát dva metry, kde ještĕ před nĕkolika týdny byly vystaveny krabičky od zápalek s fotografiemi filmových hvĕzd třicátých a čtyřicátých let. Jediným pozůstatkem připomínajícím dárkový obchod teď už ale byl jen ozdobnĕ malovaný nápis Nejlepší dárky. Železný poklop v chodníku pod výkladem skrýval kamenné schody do sklepa a do kotelny. Povrch širokého, mnohokrát spravovaného chodníku tvořily dlaždice nejrůznĕjších tvarů. V četných trhlinách, škvírách a prohlubních plných jemného prachu jiskřily sklenĕné střípky. Z obrubníku trčel požární hydrant s oprýskaným černým nátĕrem. Mezi dveřmi do obchodů byl hlavní vchod do čísla 26, kterým se vstupovalo do chodby s poštovními schránkami a domácími telefony. Chodbu uzavíraly dveře, obvykle zamčené, kterými se vcházelo do vnitřní chodby vedoucí ke schodům a ke dveřím na dvorek.

Vchod do krámku byl nalevo od výlohy. Prosklené dveře s tmavým dřevĕným rámem vedly do protáhlého, úzkého krámku, který byl nyní úplnĕ prázdný. Napravo ode dveří se pod výlohou táhl místností výstupek jako stvořený na sedĕní. Na druhém konci holé, zašlé místnosti byla dvĕ zamřížovaná okna s matnými skly mířící na dvorek. Vedle levého okna bylo malé umyvadlo, upevnĕné na vnĕjší stĕnĕ maličké toalety, která se otvírala smĕrem k výloze. V levé stĕnĕ místnosti byly dveře do chodby vedoucí na dvůr.

Dvorek, geometricky vydláždĕný betonovými dlaždicemi, byl lemovaný okrasnými keři a vysokými stromy. Stál tam venkovní jídelní stolek, betonové koupadlo pro ptáky. krmítko na tyči a uprostřed byly dva keříkové záhonky. Ze severu a z jihu jej uzavíraly vysoké zdi, zatímco přední a zadní stranu tvořily stĕny dvou činžáků. Jediný volný výhled byl vzhůru, na nebe mezi střechami.

Právĕ na tento dvorek vedla okna bytu ve druhém patře zadní budovy čísla 26, kde mĕl Bhaktivédánta Svámí nyní žít, pracovat a provádĕt obřady. S pomocí přátel z Bowery svůj nový domov uklidil a zabydlel se tam. V zadním pokoji, přemĕnĕném nyní na pracovnu, položil na podlahu ke zdi tenký polštář zdobený obrázky slonů a před nĕj nelakovaný kovový kufr, který mu sloužil za psací stolek. Na nĕj umístil psací stroj a vedle nĕho na jednu stranu papíry a na druhou knihy. Do skřínĕ naproti uložil rukopisy zabalené v oranžové látce, zásobu výtisků Šrímad-Bhágavatamu v jeho anglickém překladu a nĕkolik osobních potřeb. Nad místem, kde sedával, si povĕsil na zeď obrázek Pána Krišny z indického kalendáře. Krišna zde byl zachycen jako mladý pasáček hrající na flétnu, s krávou vykukující tĕsnĕ za Ním. Stál na zemĕkouli, která pod Jeho nohama vypadala jako oblý vrcholek malého kopce. Dvĕma východními okny dopadalo ráno do pokoje sluneční svĕtlo, které po průchodu mřížovím požárního schodištĕ tvořilo na podlaze promĕnlivé stínové obrazy.

Vedlejší pokoj byl prázdný, až na vyřezávaný stoleček se zarámovaným obrázkem Pána Čaitanji a Jeho společníků, který Bhaktivédántovi Svámímu sloužil za oltář. Na zeď si Svámí povĕsil další obrázek z indického kalendáře, na kterém byl Pán Višnu a Ananta Šéša, nebeský had. A stejnĕ jako na Bowery, také tady si přes místnost natáhl šňůru na prádlo.

Oba pokoje byly novĕ vymalované a podlahy z dubových parket svítily čistotou. Koupelna byla čistá a funkční, podobnĕ jako úzká, zařízená kuchyň, ve které Bhaktivédánta Svámí občas postával u okna a vyhlížel přes zeď dvorku. Nastĕhoval se sem, aniž by vĕdĕl, kde sežene peníze na další nájem.

Nĕkolik let před příchodem Bhaktivédánty Svámího se na Lower East Side objevil nový druh chuďasů. Přestože o tomto jevu bylo sepsáno mnoho sociologických studií, zůstává nakonec záhadou, proč se objevili tak náhle, jako obrovské hejno ptáků či stádo migrujících zvířat, a proč po nĕkolika letech stejnĕ náhle zmizeli.

Jako první přišli mladí umĕlci, hudebníci a intelektuálové, podobní skupinĕ hipsterů z Bowery. Za nimi přitáhly dospívající dĕti ze středních vrstev, které utíkaly ze svých domovů. Shromažďovali se na Lower East Side, v hantýrce realitních podnikatelů zvané East Village, protože zde bylo více volných bytů a nižší činže než v sousední Greenwich Village. Mnozí si ani nehledali bydlení a tábořili v chodbách činžovních domů. Putovali sem za vidinou bohémské svobody a levných nájmů a stali se předvojem celonárodního hnutí mladých, které sdĕlovací prostředky zanedlouho proslavily jako hnutí „hippies“. Utíkali ze svých spořádaných mĕšťáckých rodin do brlohů na Lower East Side na protest proti americkému blahobytnému materialismu.

Za nezletilými uprchlíky, kteří se instinktivnĕ přidávali ke starším hippies, přicházela policie, poradci a sociální pracovníci. Zakládaly se ubytovny pro mladé a drogové poradny. Na námĕstí Svatého Marka se objevily obchody s úplnĕ novým sortimentem zboží – potřebami pro narkomany, plakáty, gramofonovými deskami. Vyrostly zde i umĕlecké galerie a knihkupectví, kde bylo k dostání všechno, od cigaretových papírků až po hipísácké oblečení a psychedelické svĕtelné efekty.

Hippies putovali na Lower East Side s pevným přesvĕdčením, že je to zemĕ zaslíbená – v tom se nelišili od svých předků, přistĕhovalců do Ameriky. Pro evropské imigranty byl v minulosti newyorský přístav s jeho výhledem na Manhattan a sochu Svobody vstupní bránou do zemĕ bohatství a neomezených možností. Nyní, v roce 1966, se americká mládež hrnula do New Yorku se svými vlastními nadĕjemi a s vidinou novĕ nalezeného mystického domova – chudinskými brlohy na Lower East Side.

Soužití hippies s Portorikánci, Poláky a Ukrajinci bylo obtížné. Zabydlené etnické menšiny nové příchozí nenávidĕly, protože ti na rozdíl od nich v chudinských čtvrtích žít nemuseli. Řada jich dokonce pocházela z přistĕhovaleckých rodin, které celé generace bojovaly o to, aby se vypracovaly mezi střední třídu Američanů. Navzdory tomu bylo stĕhování mladých na Lower East Side stejnĕ opravdové jako přistĕhovalectví Portorikánců nebo Poláků nebo Ukrajinců, i když pohnutky byly samozřejmĕ různé.

Hippies se odvrátili od mĕstského materialismu svých rodičů, bezduchého štĕstí televize a reklamy a od pomíjivých cílů amerických středních vrstev. Cítili se zrazeni svými rodiči, učiteli, knĕžími, politickými vůdci a sdĕlovacími prostředky, byli nespokojení s americkou politikou ve Vietnamu a přijímali za své radikální politické názory, které vykreslovaly Ameriku jako krutého, sobeckého a vykořisťujícího obra, který se buď musí napravit, nebo zemřít. Hledali skutečnou lásku, skutečný mír, skutečnou existenci a skutečné duchovní vĕdomí.

V létĕ 1966, kdy se Bhaktivédánta Svámí nastĕhoval do čísla 26 na Druhé avenue, už na Lower East Side dorazila první vlna velké revolty mladých lidí šedesátých let. Tady byli svobodní – mohli žít prostĕ a nenáročnĕ a vyjadřovat se umĕním, hudbou, drogami a sexem. Hodnĕ se hovořilo o duchovním hledání a LSD a marihuana byly považovány za klíče k novým dimenzím vĕdomí. Zmínky o východních kulturách a východních náboženstvích byly vítány. Tito mladí lidé byli rozhodnuti, že dosáhnou osvícení, ať už skrze drogy, jógu, bratrství nebo prostĕ svobodným životem. Od každého se očekávalo, že si uchová mysl otevřenou a rozvine si svoji vlastní kosmickou filosofii, což byla obvykle smĕsice přímých zkušeností s „rozšířeným vĕdomím“ (navozeným drogami) a útržků vĕdomostí namátkou posbíraných z knížek. A přestože se jejich životy mohly zdát bezcílné, skutečností zůstávalo, že dokázali alespoň vystoupit z té nesmyslné hry, ve které hráč prodává svoji duši za hmotné statky a tím podporuje systém, který je beztoho již prohnilý.

Mezi tisíci mladých lidí, které v roce 1966 bloumaly po ulicích Lower East Side, tedy nebyli jen samí narkomani nebo blázni, ale také ti, kdo hledali odpovĕdi na základní životní otázky, bez ohledu na „společnost“ a hodnoty ztĕlesňované každodenním životem miliónů „spořádaných“ Američanů.

Bhaktivédántu Svámího překvapilo, že z tak prosperující zemĕ, jako je Amerika, mohlo vzejít tolik nespokojených mladých lidí. Zároveň to však pro nĕj byl další důkaz toho, že materiální blahobyt, poznávací značka amerického životního stylu, nemůže lidem dát pocit štĕstí. Bhaktivédánta Svámí neposuzoval neštĕstí kolem sebe z hlediska bezprostředních sociálních, politických, ekonomických a kulturních příčin. Životní podmínky v chudinských čtvrtích ani revolta mladých pro nĕj nebyly skutečnosti, kolem kterých by se točil celý svĕt. Byly to pouhé příznaky všeobecného neštĕstí, na které bylo jediným lékem vĕdomí Krišny. Soucítil sice s bídou každého, ale zároveň vidĕl univerzální řešení.

Nepřestĕhoval se na Lower East Side, aby zde studoval nové hnutí mladých v Americe. Dokonce ani neplánoval, že se přestĕhuje právĕ sem, mezi tu spoustu mladých lidí. Ale posledních deset mĕsíců od odjezdu z Kalkaty ho vedla síla okolností – nebo, jak to chápal on, „Krišnova vůle“ – z jednoho místa na druhé. Přijel do Ameriky na pokyn svého duchovního učitele a Krišnovou vůlí se dostal na Lower East Side. Jeho poslání zde bylo úplnĕ stejné jako na Bowery, v bohatších čtvrtích nebo třeba i v Indii. Byl odhodlaný splnit pokyn svého duchovního mistra a jeho vĕdomí bylo zakotvené ve védském pohledu na svĕt; v pohledu, který nemohly ovlivnit ani radikální zmĕny šedesátých let. Jestliže nyní došlo k tomu, že zdejší mladí lidé byli díky zmĕnám v americkém kulturním prostředí vůči nĕmu otevřenĕjší, potom to bylo jedinĕ vítané. I to byla Krišnova vůle.

Z historického hlediska to kvůli neblahému vlivu vĕku Kali byla doba pro duchovní vzdĕlávání stále nejménĕ příznivá – bez ohledu na to, zda se odehrávala nĕjaká revolta hippies nebo ne. A Bhaktivédánta Svámí se navíc pokoušel přesadit védskou kulturu do mnohem cizejší půdy než kterýkoliv duchovní mistr před ním. Očekával, že jeho práce bude nesmírnĕ obtížná. A přece i v tomto všeobecnĕ neblahém vĕku začaly tĕsnĕ před jeho příchodem na Lower East Side otřásat americkou společností záchvĕvy nespokojenosti a revolty proti samotné kultuře Kali-jugy. Mladí lidé, kteří se začali potulovat po newyorské Lower East Side, hledali nĕco, co by přesahovalo obyčejný život – nové možnosti, duchovní naplnĕní. A právĕ z tĕchto mladých lidí, kteří zanechali stereotypního materialistického života a byli nyní přitahováni na newyorskou Lower East Side, se stali náhodou či řízením osudu první vážní zájemci o kírtany a duchovní vedení, které Bhaktivédánta Svámí ve svém novém působišti nabízel.

Nastĕhování Bhaktivédánty Svámího nevzbudilo témĕř žádnou pozornost. Nájemníci v sousedství si řekli, že obchod s dárkovými předmĕty vedle prádelny si opĕt nĕkdo pronajal. Ve výloze se sice objevil zvláštní obrázek, ale nikdo nechápal, co znamená. Zdejší obyvatelé v životĕ neslyšeli o nĕjaké Bhagavad-gítĕ, a pokud ano, pomysleli si, že se zde zřizuje asi nĕjaké knihkupectví s jogínskou literaturou nebo nĕco podobného. Portorikánci ze sousedství se nĕkdy zastavili před obrazem tančícího a zpívajícího Pána Čaitanji a Jeho společníků, který do výlohy namaloval Harvey Cohen, ale pak lhostejnĕ odkráčeli pryč. Obchodníci s náhrobními kameny a funebráci sídlící přes ulici si hledĕli svého a vedoucímu benzínové stanice na novém sousedu už vůbec nezáleželo, jeho příchodem se pro nĕho nic nezmĕnilo. A pro řidiče tisíců osobních aut a náklaďáků projíždĕjících po Druhé avenue Svámídžího krámek ani neexistoval. Přesto si kolemjdoucí mladí lidé lámali hlavu nad významem obrázku a přistupovali blíž k výloze, aby si přečetli, co je napsáno na malém kousku papíru vedle. Nĕkteří z nich dokonce už o Bhagavad-gítĕ nĕco vĕdĕli, ale obrázek Pána Čaitanji a dalších tanečníků se jim s Bhagavad-gítou nespojoval. Pár z nich si však přesto řeklo, že by mohli na oznamovanou přednášku Svámího Bhaktivédánty zajít a zjistit, o co se vlastnĕ jedná.

Jednoho červencového rána spĕchal Howard Wheeler Mottovou ulicí za přítelem, který bydlel na Páté ulici, tichém místĕ, kde si chtĕl Howard užít trochu klidu. Na Houstonské ulici zahnul vpravo, prokličkoval mezi proudy aut a vrávorajícími opilci a vyrazil přes Bowery smĕrem na východ k Druhé avenue.

Howard: Když jsem přešel Bowery, zahlédl jsem tĕsnĕ přes Druhou avenue Svámídžího, jak si se vztyčenou hlavou bezstarostnĕ vykračuje po chodníku. Ruku mĕl zastrčenou v pytlíku s růžencem. Připadal mi jako nĕjaký slavný herec v hodnĕ známém filmu. Bylo v nĕm cosi nadčasového. Mĕl na sobĕ tradiční šafránové roucho sannjásína a pak takové pozoruhodné bílé špičaté sandály. Jak procházel Houstonskou ulicí, vypadal jako džin, který vyskočil z Aladinovy lampy.

Howardovi bylo v té dobĕ dvacet šest let. Byl to vysoký, mohutný mladík s dlouhými tmavými vlasy a hustým plnovousem, který doplňovaly brýle s černými obroučkami. Vyučoval angličtinu jako asistent na státní univerzitĕ v Ohiu a nedávno se vrátil z Indie, kde hledal nĕjakého opravdového gurua.

Také Bhaktivédánta Svámí si Howarda povšiml a oba se současnĕ zastavili. Howard začal s první otázkou, která mu přišla na mysl: „Vy jste z Indie?“

Bhaktivédánta Svámí se usmál: „Ano, a ty?“

Howard: Řekl jsem mu, že z Indie nejsem, ale že jsem se odtamtud právĕ vrátil. Že mĕ jeho zemĕ velmi zajímá, stejnĕ jako hinduistická filosofie. On mi na oplátku povĕdĕl, že přijel z Kalkaty a že nyní žije v New Yorku už témĕř šest mĕsíců. Jeho oči byly jasné a přátelské jako oči dítĕte a dokonce i uprostřed všech tĕch náklaďáků, které se s rachotem hnaly po Houstonské ulici, z nĕj vyzařoval hluboký klid, neotřesitelnĕ zakotvený v nĕčem velmi vzdáleném od velkomĕsta hučícího kolem nás.

Toho dne už Howard ke svému příteli nedorazil. Vrátil se zpátky do bytu na Mottovu ulici za svými spolubydlícími, Keithem a Wallym, aby jim i všem známým sdĕlil tu novinu o guruovi, který se tak záhadnĕ zjevil přímo mezi nimi. Líčil jim, jak se se Svámím bavili na ulici a jak se Svámí zmínil o svém příbytku na Druhé avenue, kde plánoval pravidelné přednášky.

Howard: Doprovodil jsem ho za roh. Ukázal mi malý krámek mezi První a Druhou ulicí hned vedle benzinové pumpy Mobil. Kdysi to býval obchod s kuriozitami, kde nĕkdo namaloval nad výklad nápis „Nejlepší dárky“. V té dobĕ jsem ani netušil, jak prorocká slova to byla. Ptal se mĕ, co si o tom místĕ myslím, tak jsem mu řekl, že se mi zdá dobré. Nemĕl jsem sice ani ponĕtí, o čem bude na tĕch svých „přednáškách“ mluvit, ale bylo mi jasné, jak budou všichni mí přátelé nadšení, že se do sousedství nastĕhoval indický svámí.

Zpráva se rychle rozšířila. Pro Carla Yeargense a další Svámího příznivce z Bowery a Čínské čtvrti bylo teď docházení na přednášky obtížnĕjší – mĕli ještĕ jiné vĕci na práci. Ale Roy Dubois, pĕtadvacetiletý autor komiksů, který navštĕvoval Bhaktivédántu Svámího na Bowery, chtĕl rozhodnĕ přijít, když se dozvĕdĕl o jeho novém místĕ. Také James Greene a Bill Epstein z Paradoxu na Svámího nezapomnĕli a chystali se na návštĕvu. Tato restaurace tvořila stále živé spojení se svĕtem a řada nových zájemců o Svámího přednášky přicházela právĕ odtamtud. A jiní, jako třeba Stephen Guarino, si prostĕ všimli Svámího vývĕsky ve výloze. Šestadvacetiletý Steve, který pracoval pro mĕstský úřad sociálních vĕcí, si ji přečetl cestou domů na obĕd. Mĕl už prostudovanou Gítu v kapesním vydání a Svámího přednášku si rozhodnĕ nechtĕl nechat ujít.

Malého oznámení ve výloze si všiml i Howard, když poprvé stál se Svámím před jeho krámkem:

„Přivedeš i své přátele?“ zeptal se Bhaktivédánta Svámí.

„Ano,“ slíbil Howard. „V pondĕlí večer.“

Letní večer byl teplý a dveře do obchodu i zadní okna byly otevřené dokořán. Mladí lidé v černých džínách a sportovních košilích se širokými šedými pruhy odložili svoje sešlapané tenisky u vchodu a usadili se na podlahu. Vĕtšinou pocházeli z Lower East Side a zajít si na přednášku pro nĕ nebyl žádný problém. Malá místnost byla holá. Nebyl zde žádný nábytek, obrazy, koberce, dokonce ani žádná židle. Pouze na podlaze leželo nĕkolik prostých slamĕných rohoží. Uprostřed visela ze stropu jediná žárovka. Úderem sedmé, když už se v místnosti sešlo asi dvanáct lidí, se najednou otevřely boční dveře a vstoupil Bhaktivédánta Svámí.

Místo košile mĕl kolem tĕla nařasenou šafránovou látku, ze které vystupovala jeho odhalená levá paže a část hrudníku. Jeho pleť mĕla jemný zlatohnĕdý odstín, mĕl oholenou hlavu, protáhlé ušní lalůčky a vážný výraz. Přítomným mladým lidem připadal jako meditující Buddha, kterého znali z různých obrázků. Navzdory pokročilému vĕku bylo jeho tĕlo vzpřímené, zářivé a plné života. Čelo mĕl ozdobené znaky vaišnavů, namalovanými nažloutlým jílem. Když poznal velkého, vousatého Howarda, usmál se. „Přivedl jsi své přátele?“

„Ano,“ odpovĕdĕl Howard svým zvučným hlasem.

„Výbornĕ!“

Bhaktivédánta Svámí se vyzul ze svých bílých sandálů, posadil se na tenkou rohož tváří ke shromáždĕným mladým lidem a pokynul jim, aby se také všichni posadili. Rozdal nĕkolik párů mosazných činelků a krátce předvedl rytmus: raz… dva…tři. Začal hrát a místností se rozlehlo pronikavé cinkání. Pak začal zpívat: Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare / Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare. Nyní byla řada na jeho posluchačích. „Zpívejte,“ vyzval je. Nĕkteří již mantru znali, zatímco ostatní se postupnĕ přidávali, až po nĕkolika opakováních zpívali všichni společnĕ.

Vĕtšina z přítomných mladých mužů a nĕkolika dívek už mĕla své zkušenosti s drogami na psychedelických výpravách za novými svĕty rozšířeného vĕdomí. Odvážnĕ a bez váhání vstupovali do bouřlivých, zakázaných vod LSD, magických kaktusů a hub. Nedbali na žádná varování a nezastavovali se před ničím. Přesto v jejich dychtivosti nalézt další rozmĕry vlastního já za hranicemi obyčejné existence bylo nĕco kladného, i když vlastnĕ ani nevĕdĕli, co se za tĕmito hranicemi skrývá či zda se ještĕ vůbec vrátí zpĕt do normálního svĕta.

Ale bez ohledu na to, jaké pravdy tito mladí psychedeličtí cestovatelé objevili, zůstávali nenaplnĕni. Ať už se dostali do jakýchkoliv svĕtů, museli se znovu a znovu vracet zpĕt na Lower East Side. A nyní zkoušeli mantru Hare Krišna.

Sotva Svámího činelky a jeho zvučný hlas zahájily kírtan, okamžitĕ pocítili, že to bude nĕco fantastického. Domnívali se, že se jedná o další „trip“, a chtivĕ se nechali vést. Odevzdali svoji mysl a snažili se proniknout do všeho, co jim zpívání mantry mohlo poskytnout. Vĕtšina z nich mĕla mantru spojenou s mystickými Upanišadami a Gítou, s vábivými a tajemnými slovy: „Vĕčný duch… odmítání iluze.“ Ať už ale tato indická mantra znamená cokoliv, nechme to přijít, letĕlo jim hlavou. Ať nás její vlny odnesou daleko a vysoko. Zkusme to a uvidíme, co to s námi udĕlá, ať to stojí, co to stojí. Zpívání se zdálo být jednoduché a přirozené. Bylo sladké a nemohlo nikomu uškodit. Bylo to svým způsobem úplnĕ fantastické.

Bhaktivédánta Svámí zpíval, ponořen do své vnitřní extáze, a zároveň pozoroval své různorodé shromáždĕní. Zúrodňoval novou zemi. Cinkání činelků a sborový zpĕv mantry Hare Krišna mohutnĕly a rozléhaly se večerem. Nĕkteré sousedy to obtĕžovalo. Do dveří a oken okouzlenĕ nakukovaly portorikánské dĕti. Nastával soumrak.

Bylo to neznámé, exotické, a přesto každý chápal, že Svámí vede prastarou modlitbu, opĕvující Boha. Toto nebyl žádný rock nebo jazz. Svámí byl svatý muž a provádĕl veřejný náboženský obřad. Bylo to ale zvláštní spojení: starý indický svámí, který zpívá dávnou mantru společnĕ s plným krámkem mladých amerických hippies.

Bhaktivédánta Svámí předzpívával s hlavou vysoce zdviženou a jeho tĕlo se mírnĕ chvĕlo vzrušením. Vedl zpívání mantry s jistotou, pohroužen v čisté oddanosti, a ostatní sborovĕ opakovali po nĕm. U výlohy a otevřených dveří se zastavovali další kolemjdoucí. Nĕkteří se hlasitĕ posmívali, avšak jejich pokřikování se ztrácelo v mohutném zpĕvu. Dokonce i houkačky aut v nĕm zanikaly jako slabé staccato. Hučení motorů a rachocení nákladních aut sice neustávalo, ale znĕlo nyní tak vzdálenĕ, že mu nikdo nevĕnoval pozornost.

Shromáždĕní v slabĕ osvĕtlené místnosti opakovalo po Svámím slova mantry, až se z nejistého, váhavĕ zpívajícího hloučku nakonec stal obstojnĕ ladící pĕvecký sbor. Tleskali a dávali do zpĕvu všechno, co mohli, s nadĕjí, že objeví nĕjaké tajemství. Tento svámí nepředvádĕl jenom nĕjakou pĕtiminutovou ukázku. Pro tuto chvíli byl jejich vůdcem, který je vedl do neznámého království. Howard a Keith se setkali s kírtanem již v Kalkatĕ, ale nijak je to neoslovilo. Nikdy nepocítili při zpívání mantry takovou sílu jako tady, přímo v srdci Lower East Side, pod vedením opravdového svámího.

Doufali v další psychedelické zážitky, v to, že uvidí tvář Boha a zažijí všechny ty fantastické představy a vize, které si vytvořili o hinduistickém učení. Předpokládali, že „TO“ je zcela neosobní svĕtlo. S podobnou skupinou se Bhaktivédánta Svámí setkal již na Bowery a vĕdĕl, že ani tito mladí lidé nepřijímají mantru s náležitou úctou a poznáním. Ale nechal je, ať si zpívají po svém. Časem se zpíváním a posloucháním mantry Hare Krišna očistí, oddají se duchovnímu zvuku a budou prožívat osvícení a extázi.

Bhaktivédánta Svámí ukončil kírtan. Bĕhem zpívání svĕt kolem jako by zmizel, ale nyní sem vtrhla zpátky Lower East Side. Dĕti u dveří se začaly bavit a smát. Nĕkdo z blízkého bytu se křikem dožadoval ticha. Bylo po půl osmé. Od začátku programu uplynulo půl hodiny.

Přednáška Bhaktivédánty Svámího je velmi jednoduchá, ale pro nepokojnou mládež je i to moc filosofické. Po prvních Svámího slovech se nĕkteří neomalenĕ zvedají, nazouvají si u vchodu boty a vracejí se na ulici. Jiní už odešli hned po zpívání. Přesto je to zatím nejlepší skupina, kterou Bhaktivédánta Svámí kdy mĕl. Je zde nĕkolik posluchačů, kteří chodívali na setkání v Bowery. A také chlapci z Mottovy ulice, kteří přímo touží najít gurua. Celá řada přítomných už četla Bhagavad-gítu – a nejsou tak pyšní, aby nechtĕli poslouchat a přiznat, že jí vlastnĕ vůbec nerozumĕli.

Za dveřmi krámku se odvíjí další horký a hlučný červencový večer. Dĕti mají letní prázdniny a bĕhají na ulici až do setmĕní. V sousedství štĕká nĕjaký velký pes – „Haf! Haf! Haf!“ – auta nepřetržitĕ hřmotí, přímo pod oknem ječí nĕjaká holčička, a to všechno přednášku ruší. Ale přes všechny ty dĕti, auta a psy trvá Bhaktivédánta Svámí na tom, aby dveře zůstaly otevřené. Sotva je nĕkdo zavře, už říká: „Proč jsou ty dveře zavřené? Ať sem mohou přijít další lidé.“ Neochvĕjnĕ pokračuje dál v citování sanskritských textů, udržuje pozornost posluchačů a rozvíjí své naléhavé poselství, zatímco s každým jeho slovem soupeří nepřetržitá kakofonie zvuků…

„Haf! Haf haf!“

„Jaúúúúú! Mamíííí!“ Ječení holčičky se rozléhá po celém bloku. V dálce křičí z okna nĕjaký chlapík: „Vypadnĕte vocaď! Vypadnĕte vocaď!“

Bhaktivédánta Svámí: „Požádejte je, ať přestanou dĕlat rámus.“

Roy (jeden z chlapců přítomných v chrámu): „Ten pán už ty dĕcka vyhání.“

Bhaktivédánta Svámí: „Ano, ty dĕti skutečnĕ ruší. Požádejte je…“

Roy: „No, právĕ… ten pán je právĕ vyhání pryč.“

Bhaktivédánta Svámí: „Nadĕlají moc hluku.“

Roy: „Jo, už je vyhání.“

Muž vyhání dĕti pryč, ale ty se zase vrátí zpátky. Tyhle dĕti není možné vyhnat z ulice, protože tam bydlí. A velký pes také nikdy nepřestane štĕkat. A kdo může zastavit auta? Budou tu jezdit neustále. Bhaktivédánta Svámí je používá jako příklad: Když se před námi objeví na Druhé avenue nĕjaké auto, zajisté si nemyslíme, že by předtím neexistovalo nebo že přestane existovat, až se nám zase ztratí z dohledu; podobnĕ když se Krišna přemístí z jedné planety na druhou, tak to neznamená, že přestane existovat, třebaže to tak může vypadat. Ve skutečnosti se nám jen ztratil z očí. Krišna a Jeho inkarnace se neustále objevují a mizí na nesčetných planetách v nespočetnĕ mnoha vesmírech hmotného stvoření.

Automobily projíždĕjí nepřetržitĕ kolem a jejich řev přehlušuje každé slovo, které Bhaktivédánta Svámí pronese. Dveře jsou dokořán a Svámí zde sedí na břehu valící se řeky oxidu uhelnatého, asfaltu, dunících pneumatik a nekonečných vln automobilů. Vážil sem dlouhou cestu od břehů své řeky Jamuny ve Vrindávanu, kde se po vĕky scházeli nejvĕtší svĕtci a mudrci, aby rozmlouvali o vĕdomí Krišny. Avšak jeho posluchači žijí zde, uprostřed tohoto výjevu, a proto přijel až sem, na břeh valící se řeky Druhé avenue, aby zde hlasitĕ přednášel nadčasové poselství.

Jednu vĕc zdůrazňuje neustále: vše, co udĕláte ve vĕdomí Krišny, i kdyby to byla úplná maličkost, je pro vaše vĕčné dobro. Ale na rozdíl od přednášek v bohatších čtvrtích nebo na Bowery nyní své posluchače naléhavĕ vyzývá, aby přijali vĕdomí Krišny plnĕ a stali se oddanými. Dodává jim jistoty…

„Nezáleží na tom, co človĕk dĕlal v minulosti, zda jednal hříšnĕ. Nemusí být hned zpočátku dokonalý. Ale pokud se zapojí do služby Krišnovi, pak se očistí.“

Náhle vpadne do místnosti jakýsi opilec z Bowery, pohvizduje si a nesouvisle pokřikuje. Posluchači zůstávají sedĕt a nevĕdí, co si o tom mají myslet.

Opilec: „Jak se máte? Hned se vrátím. Nĕco vám nesu.“

Bhaktivédánta Svámí: „Nevyrušujte. Posaďte se. Hovoříme tu o vážných vĕcech.“

Opilec: „Dám vám to támhle. Tady je kostel? Tak jo. Hned jsem zpátky.“

Muž má bílé vlasy, krátkou prošedivĕlou bradku a z jeho špinavých šatů se chrámem šíří zápach. Ale najednou se vypotácí ze dveří a je pryč.

Bhaktivédánta Svámí se pousmĕje a pokračuje ve své přednášce.

Jenže neuplyne ani pĕt minut a starý opilec je tady znovu. Halasnĕ ohlašuje svůj příchod: „Jak se máte?“ a nĕco přináší. Razí si cestu shromáždĕním přímo do zadní části chrámu, kde sedí Svámí. Otevírá dveře záchodu a pokládá tam dvĕ role toaletního papíru. Zavře dveře a obrací se k umyvadlu, pokládá na nĕj nĕkolik papírových ručníků a přidává dvĕ další role toaletního papíru a další ručníky pod umyvadlo. Svámí ho pozoruje a ptá se: „Co to má znamenat?“ Pobuda teď mlčí; svoji práci už vykonal. Svámí se začíná smát a dĕkuje návštĕvníkovi, který se teď šine ke dveřím: „Dĕkuji vám. Mnohokrát vám dĕkuji.“ Pobuda vychází ven. „Vidíte,“ obrací se Bhaktivédánta Svámí ke shromáždĕní, „prokazovat službu je nĕco zcela přirozeného. Ten človĕk není normální, ale přesto si myslí: ,Tady se dĕje nĕco, čemu bych mohl sloužit.‘ Sami vidíte, jak je to spontánní. Je to zcela přirozené.“

Mladí posluchači si vymĕňují nevĕřícné pohledy. To je skutečnĕ fantastické – nejprve to zpívání s mosaznými činelky, pak Svámí vypadající jako Buddha a hovořící o Krišnovi, a teď tahle bláznivá událost s opilcem. Ale Svámí zůstává klidný, je neskutečnĕ klidný, prostĕ si sedí na podlaze, jako by se nebál ničeho na svĕtĕ, a přednáší svoji filosofii o duši a o tom, že se z nás stanou svĕtci – dokonce i z toho starého pobudy!

Uplynula již skoro celá hodina – pes stále štĕká a dĕcka stále křičí. Svámí odpovídá na nĕkolik otázek a potom zahajuje další kírtan. A Lower East Side se znovu vytrácí. Začíná zpívání: mosazné činelky cinkají, hlas Bhaktivédánty Svámího vede melodii a shromáždĕní sborem opakuje. To trvá další půlhodinu a pak nastává konec.

Posluchači zůstávají sedĕt na zemi před Svámím a jeden z chlapců mu přináší jablko, dřevĕnou misku a nůž. Zatímco přítomní pořád ještĕ sedí, přihlížejí a přemítají o účincích zpívání, jako by se jednalo o nĕjakou novou drogu, Svámí rozkrojí jablko na polovinu, potom na čtvrtky, potom na osminky, až je to jen hromádka malých kousků. Jeden kousek si vezme a pak požádá jednoho z hochů, aby nechal misku kolovat. Pak zakloní hlavu a obratnĕ vhodí plátek jablka do úst, aniž by se dotkl prsty rtů. Chvíli zadumanĕ žvýká se semknutými rty.

Také účastníci shromáždĕní tiše přežvykují své kousky jablka. Pozorují, jak se Svámí zvedá, obouvá si sandály a bočními dveřmi odchází pryč.

„Budeme naši společnost nazývat ISKCON,“ oznámil s potĕšeným úsmĕvem Bhaktivédánta Svámí, když tuto zkratku poprvé sestavil.*

Na právním ustavení společnosti začal pracovat už na jaře, když ještĕ přebýval na Bowery. O „Mezinárodní společnosti pro vĕdomí Krišny“ se ale zmiňoval už předtím, v dopisech do Indie a v novinách The Village Voice. Jeden přítel navrhoval upravit název na „Mezinárodní společnost pro vĕdomí Boha“, protože to by bylo lidem na Západĕ bližší. Ale slovo „Bůh“ má široký význam, zatímco „Krišna“ bylo přesné a vĕdecké; pojem „vĕdomí Boha“ byl duchovnĕ slabší, ménĕ osobní. A jestliže lidé na Západĕ nevĕdí, že Krišna je Bůh, potom jim to Mezinárodní společnost pro vĕdomí Krišny objasní – tím, že bude šířit Jeho slávu „v každém mĕstĕ a každé vesnici“.

Pojmem „vĕdomí Krišny“ Bhaktivédanta vyjadřoval význam slovního spojení, které používal Šríla Rúpa Gósvámí ve své sbírce Padjávalí, napsané v šestnáctém století: Kṛṣṇa-bhakti-rasa-bhāvita – „být pohroužen do lahodné chuti vykonávání oddané služby Krišnovi“.

Z cílů Společnosti uvedených v zakládací listinĕ ISKCONu si můžeme udĕlat představu, jakým způsobem Bhaktivédánta Svámí uvažoval. Jsou formulovány v sedmi bodech a podobají se Prohlášení Ligy oddaných, které sestavil v Indii, v Džhánsí v roce 1954. Tehdejší pokus neuspĕl, ale cíle zůstaly nezmĕnĕné.

(a) Systematicky šířit duchovní poznání v celé společnosti a učit všechny národy technikám duchovního života, aby došlo k obnovĕ rovnováhy životních hodnot a dosažení skutečné jednoty a míru ve svĕtĕ.

(b) Šířit vĕdomí Krišny tak, jak je popsané v Bhagavad-gítĕ a Šrímad-Bhágavatamu.

(c) Sbližovat členy Společnosti a vést je ke Krišnovi, původní a hlavní bytosti, a tím způsobem v nich, stejnĕ jako v celém lidstvu, rozvíjet pochopení, že každá duše je nedílnou částí Boha (Krišny), s nímž je kvalitativnĕ totožná.

(d) Šířit a podporovat sankírtanové hnutí, společné zpívání svatých jmen Boha, tak, jak ukazuje učení Pána Šrí Čaitanji Maháprabhua.

(e) Pro členy a celou společnost zbudovat posvátné místo transcendentálních zábav zasvĕcené Nejvyšší Osobnosti Božství.

(f) Sdružovat členy za účelem vyučování jednoduššího a přirozenĕjšího způsobu života.

(g) Pro dosažení výše uvedených cílů vydávat a šířit periodika, časopisy, knihy a další literaturu.

Bez ohledu na to, co si o cílech Společnosti mysleli zakládající členové ISKCONu, pro Bhaktivédántu Svámího byly bezprostřední skutečností. Toho si všiml i pan Ruben, průvodčí z podzemní dráhy, který se s Bhaktivédántou Svámím seznámil na lavičce v parku v roce 1965: „Nepochyboval o tom, že bude mít chrámy plné oddaných. ,Mám chrámy a knihy,‘ řekl. ,Všechno existuje, je to tady, pouze čas nás od toho dĕlí.‘“

Nikdo z prvních stoupenců, kteří podepsali Svámího zakládací listinu ISKCONu, si nepochybnĕ nedokázal představit, jak by se Svámího plány mohly v nejbližší budoucnosti naplnit – přesto však tĕchto sedm článků nebylo pouhým náboženským řečnĕním, jež by mĕlo přesvĕdčit nĕkolik úředníků státu New York. Bhaktivédánta Svámí byl odhodlaný uvést každý článek zakládací listiny do života.

Díky přítomnosti Svámího, přednáškám a kírtanům se o bývalé prodejnĕ začalo bĕžnĕ mluvit jako o „chrámu“ – přestože to stále byla jen holá, nevlídná místnost. Chlapce z Mottovy ulice proto napadlo, že by ji mohli vyzdobit.

Howard, Keith a Wally vypracovali plán, jak překvapit Svámího, až přijde na večerní kírtan. Wally zanesl záclony z jejich bytu do prádelny (byly tak špinavé, že z nich tekla voda tmavá jako inkoust) a potom je přebarvil na purpurovo. Byt na Mottovĕ ulici mĕli vyzdobený různými plakáty, obrázky a velkými ozdobnými hedvábnými závĕsy, které Howard s Keithem přivezli z Indie. Chlapci posbírali všechny své obrázky, gobelíny, stojánky na vonné tyčinky a další předmĕty a odnesli je i s nachovými záclonami do krámku, kde se pustili do výzdoby.

Uvnitř krámku postavili pro Svámího malé dřevĕné pódium a potáhli ho starým sametem. Na zadní stĕnu za pódiem povĕsili mezi dvĕ okna vedoucí na dvorek purpurové záclony a po jejich stranách ještĕ závĕsy oranžové barvy. Přímo nad místo, kde mĕl Svámí sedĕt, povĕsili s oranžovou deskou v pozadí velký obraz Rádhy a Krišny na kruhovém plátnĕ, který namaloval jeden z chlapců, James Greene. Bhaktivédánta Svámí tím Jamese povĕřil a jako předlohu mu dal obal ze svého Šrímad-Bhágavatamu s jednoduchou indickou kresbou. Postavy Rádhy a Krišny vypadaly ponĕkud abstraktnĕ, ale kritici z Lower East Side, kteří krámek pravidelnĕ navštĕvovali, opĕvovali dílo jako úžasný výtvor.

Horší to už bylo s obrázky a plakáty z Indie. Howard a Keith si nebyli jisti, zda je Svámí schválí, a proto je povĕsili dál od místa, kde mĕl sedĕt; na chrámovou stĕnu blíže ulici. Jeden z plakátů zachycoval v Indii oblíbený námĕt – Hanumána, jak po obloze přináší Pánu Rámačandrovi horu. Chlapcům zůstávalo záhadou, jakou bytostí Hanumán je, nicménĕ podle tvaru horního pysku usuzovali, že by to mohla být kočka. Pak zde byl obrázek mužské osoby se šesti rukama – dvĕ ruce, namalované zelenavou barvou, svíraly luk a šíp; další pár, namodralý, držel flétnu; a třetí pár rukou, zlatý, držel tyč a nĕjakou nádobu.

Než se jim podařilo dokončit potahování pódia, zavĕšování záclon, hedvábných závĕsů a plakátů, bylo již pozdní odpoledne. Zbývalo ještĕ vyzdobit pódium kvĕtinami a svícny. Nĕkdo donesl i polštář na sezení a vybledlou podušku z čalounĕného křesla, aby se mĕl Svámí o co opírat.

Kromĕ skrytých zásob z Mottovy ulice přispĕl k výbavĕ i Robert Nelson, jeden ze Svámího přátel z bohatší čtvrti – vzal jeden z orientálních koberců, které jeho dĕdeček skladoval ve své garáži na předmĕstí, a podzemkou ho dovezl na Druhou avenue. Práce na výzdobĕ se zúčastnili dokonce i Rafael a Don, dva hipísáci, kteří jinak vypadali, že se zajímají jen o jídlo zadarmo a možnost přespání.

Všechno se podařilo provést v naprosté tajnosti a hoši teď čekali, co tomu Svámí řekne. Když večer vkročil do místnosti, aby zahájil kírtan, a spatřil novĕ vyzdobený chrám (dokonce tam doutnaly i vonné tyčinky), pochvalnĕ zvedl obočí. „Dĕláte pokroky,“ řekl a rozhlédl se s širokým úsmĕvem po místnosti. „Ano,“ dodal, „toto je vĕdomí Krišny.“ Jeho náhlá radostná nálada byla chlapcům tou nejlepší odmĕnou za jejich horlivou snahu. Potom vystoupil na pódium – zatímco chlapci zatajili dech a doufali, že se konstrukce nezřítí – posadil se a rozhlédl se po oddaných a po výzdobĕ.

Udĕlali mu radost. Avšak náhle se v jeho obličeji objevil nesmírnĕ vážný výraz, a přestože chlapci nepochybovali o tom, že je to pořád ten samý Svámídží, úsmĕvy jim ztuhly na tvářích a do šťastných pohledů, které si mezi sebou vymĕňovali, se vkradla nejistota a nervozita. Při pohledu na Svámídžího vážnost jim najednou jejich radost, kterou prožívali ještĕ okamžik předtím, připadala dĕtinská. Svámího nálada se promĕnila z radostné na vážnou tak rychle, jako když mrak náhle zakryje slunce temným stínem – a oni se tomu bezdĕčnĕ přizpůsobili. Ale pak vzal do ruky kartály, znovu se vdĕčnĕ usmál, a napĕtí povolilo.

Chrám zůstával pořád týmž malým krámkem se spoustou švábů, skrytých i viditelných, prošlapanou podlahou a špatným osvĕtlením. Ale protože mnohé dekorace pocházely přímo z Indie, místnost získala autentickou atmosféru, zvláštĕ když na vyvýšeném pódiu sedĕl Svámídží. Hosté, kteří vcházeli, se najednou ocitali v malém indickém chrámu.

Bhaktivédánta Svámí se rozhlédl po skupinĕ svých následovníků. Dojalo ho, že mu nabídli čestné místo na sezení a že se pokusili vyzdobit krámek, který teď patřil Krišnovi. Pohled na oddaného, jak přináší obĕť Krišnovi, pro nĕj nebyl ničím novým. Ale toto bylo nové. V New Yorku začalo vyrůstat semínko bhakti a bylo přirozené, že on jako zahradník, který o křehký výhonek pečuje, byl dojatý Krišnovou milostí. Přelétl zrakem obrázky na zdi a řekl: „Zítra se přijdu na ty obrázky podívat a řeknu vám, které z nich jsou vhodné.“

Na druhý den Bhaktivédánta sešel do chrámu, aby zhodnotil novĕ vystavená umĕlecká díla. Jeden zarámovaný akvarel zachycoval muže hrajícího na buben a tančící dívku. „Tento obraz je v pořádku,“ prohlásil Svámí. Zato další obrázek nĕjaké ženy byl ponĕkud svĕtského rázu, a tak řekl: „Ne, tento obrázek není moc vhodný.“ Pokročil do zadní části chrámu následován Howardem, Keithem a Wallym, kteří úzkostlivĕ čekali na jeho další výrok. Když došli k obrazu osoby se šesti rukama, řekl: „Ó, tento je velice krásný.“

„Kdo je to?“ zeptal se Wally.

„To je Pán Čaitanja,“ odpovĕdĕl Svámídží.

„Proč má šest rukou?“

„Protože ukázal, že je zároveň i Ráma a Krišna. Toto jsou paže Rámy a to jsou paže Krišny.“

„Co znamenají ty další dvĕ ruce?“ zeptal se Keith.

„To jsou paže sannjásína.“

Přešel k dalšímu obrázku. „Tenhle je také velmi pĕkný.“

„A kdo je tohle?“ zeptal se Howard.

„To je Hanumán.“

„To je nĕjaká kočka?“

„Ne,“ odpovĕdĕl Svámídží. „Hanumán je opice.“

Hanumána oslavuje posvátný text Rámájana jako statečného a vĕrného služebníka Pána Rámačandry. Milióny Indů uctívají inkarnaci Pána Rámy a Jeho služebníka Hanumána a jejich dobrodružství jsou vĕčným a oblíbeným námĕtem divadelních her, filmů, obrazů a chrámových obřadů. Když chlapci z Mottovy ulice nevĕdĕli, kdo je Hanumán, projevovali stejnou nevĕdomost jako ty staré dámy z bohatších čtvrtí, které na Svámího otázku, zda nĕkterá z nich už vidĕla obraz Krišny, jen nechápavĕ zíraly. Naši mystici z Lower East Side nedokázali rozeznat Hanumána od kočky a ze svého hašišáckého výletu do Indie si přivezli obrázek Pána Čaitanji Maháprabhua, aniž by vĕdĕli, o koho se jedná. Přece však byl mezi tĕmito chlapci a dámami z lepších kruhů důležitý rozdíl: chlapci totiž sloužili Svámídžímu a zpívali Hare Krišna. Rozešli se s materiálním způsobem života a chtĕli se vyvarovat chorobné malomĕšťácké honby za penĕzi. Jejich srdcím byla blízká Svámího slova o rozšířeném duchovním vĕdomí a v jeho osobní přítomnosti cítili nĕco vznešeného. Podobnĕ jako ten pobuda z Bowery, který při přednášce Bhaktivédánty Svámího donesl darem toaletní papír, ani tito chlapci z Lower East Side nemĕli v hlavĕ úplný pořádek. A přece Bhaktivédánta Svámí vidĕl, že je Krišna řídí z nitra jejich srdce. Vĕdĕl, že pokud budou zpívat a naslouchat o Krišnovi, zmĕní se k lepšímu.

Léto roku 1966 se přehouplo do srpna a Bhaktivédántovi Svámímu se dařilo výbornĕ. Newyorčané si stĕžovali na letní vedra, ale jemu, který byl z Vrindávanu zvyklý na čtyřicetistupňová horka, to nedĕlalo žádné potíže. „Je to jako v Indii,“ liboval si, když chodil po bytĕ bez košile, a cítil se očividnĕ jako doma. Myslel si, že v Americe bude muset živořit o vařených bramborách (protože tam kromĕ masa nebudou mít nic jiného), ale nakonec si zde mohl pochutnávat na stejné rýži, dálu a čapátích, které si vařil ve stejném třípatrovém hrnci jako v Indii. Po přestĕhování do bytu na Druhou avenue pokračoval také v pravidelném překládání Šrímad-Bhágavatamu. A Kršna k nĕmu nyní přivádĕl tyto upřímné mladé lidi, kteří se naučili vařit, přepisovali jeho práci na stroji, pravidelnĕ naslouchali jeho přednáškám, zpívali Hare Krišna a chtĕli vĕdĕt stále víc.

Bhaktivédánta Svámí stále zůstával osamĕlým kazatelem, který sepisuje své knihy ve vlastním důvĕrném vztahu s Krišnou. Mohl kdykoliv přijít nebo odejít – nebyl na chlapcích z krámku závislý. Ale považoval nyní Mezinárodní společnost pro vĕdomí Krišny za své duchovní dítĕ. Tito zvídaví mladí muži, z nichž nĕkteří pravidelnĕ zpívali mantru už přes mĕsíc, byli jako klopýtající duchovní nemluvňata a on cítil odpovĕdnost za jejich vedení. Začali ho považovat za svého duchovního mistra a svĕřili se do jeho rukou, aby je vedl v duchovním životĕ. I když nedokázali okamžitĕ dodržovat četná pravidla, podle kterých žijí bráhmanové a vaišnavové v Indii, doufal, že jednou se na tuto úroveň dostanou. Podle Rúpy Gósvámího bylo nejdůležitĕjší zásadou, aby se človĕk „tak či onak“ stal vĕdomým si Krišny. Lidé by mĕli zpívat Hare Krišna a vykonávat oddanou službu. Všechno, co mají, by mĕli používat ke službĕ Krišnovi. A Bhaktivédánta Svámí uplatňoval tento základní princip vĕdomí Krišny v míře, jakou dosud historie vaišnavismu nepoznala.

Zamĕstnával chlapce vařením a psaním na stroji, ale to neznamenalo, že by sám ve své práci polevil. Spíše naopak – za každou upřímnou duši, která přišla požádat o službu, přicházely zároveň stovky jiných, které nechtĕly sloužit, ale provokovat. Když s nimi rozmlouval, nĕkdy zvýšil hlas a bouchl pĕstí do stolu, aby hájil Krišnu proti májávádské filosofii. I to byla jeho služba Šrílovi Bhaktisiddhántovi Sarasvatímu Thákurovi. Nepřijel do Ameriky odpočívat. A každý další den jenom potvrzoval, že jeho práce, jeho stoupenců i jeho odpůrců bude jen přibývat.

Kolik toho dokáže udĕlat záleželo na Krišnovi. „Jsem už starý človĕk,“ říkával, „kdykoliv mohu odejít.“ Avšak kdyby „odešel“ právĕ teď, vĕdomí Krišny by nepochybnĕ odešlo s ním, protože Společnost pro vĕdomí Krišny tvořil výhradnĕ on sám: on vedl zpívání s hlubokým zaujetím, při kterém mírnĕ pokyvoval hlavou, on přecházel přes dvůr mezi chrámem a bytem, byl to on, kdo celé hodiny sedával a s úsmĕvem diskutoval o filosofii. Byl jediný, kdo udržoval to křehké ovzduší, ve kterém žilo vĕdomí Krišny v New Yorku na Lower East Side.

V zadním pokoji svého bytu býval Bhaktivédánta Svámí obvykle sám, zejména v časných ranních hodinách mezi druhou a čtvrtou, kdy témĕř všichni stále ještĕ spali. V tĕchto časných hodinách vládlo v jeho pokoji ticho a on pracoval sám v důvĕrné atmosféře svého vztahu s Krišnou. Sedával na podlaze za svým pracovním stolem vytvořeným z kufru a uctíval Krišnu tím, že psal překlady a komentáře ke Šrímad-Bhágavatamu.

Ale týž zadní pokoj sloužil také jako místo pro různá setkání a každý, kdo přišel a zaklepal na Svámího dveře, byl vítán a mohl s ním kdykoliv osobnĕ hovořit. Bhaktivédánta Svámí zůstával sedĕt za svým psacím strojem a vĕnoval svůj čas rozmlouvání, naslouchání, zodpovídání otázek, nĕkdy i dohadování nebo žertování. Návštĕvník s ním mohl posedĕt půl hodiny, než na dveře zaklepal nĕkdo další a Svámídží vyzval nového příchozího, aby se k nim připojil. Sotva nĕkdo odešel, objevil se zase nĕkdo jiný, jenom Svámídží sedĕl a mluvil dál.

Obvykle mĕly návštĕvy formální průbĕh – hosté kladli filosofické otázky a on odpovídal podobným způsobem jako po skončení přednášky v krámku. Avšak nĕkdy ti chlapci, kteří brali jeho učení vážnĕ, chtĕli, aby se vĕnoval pouze jim – zvláštĕ po večerech v úterý, čtvrtek, sobotu a nedĕli, kdy nepřednášel. Často se ho ptali na osobní vĕci: Jak se cítil, když poprvé přijel do New Yorku? Jaké to je v Indii? Má tam nĕjaké žáky? Jsou členové jeho rodiny oddaní Krišny? Jaký byl jeho duchovní mistr? Na takové dotazy odpovídal jiným způsobem — klidnĕjším, důvĕrnĕjším a žertovným.

Jednou večer jim vyprávĕl, jak potkal svého duchovního mistra. Vyprávĕl jim také o svém dĕtství v Indii, o tom, jak si otevřel lékárnickou firmu a jak opustil domov a v roce 1959 přijal stav sannjásína. Chlapce to zajímalo, ale řada vĕcí, o kterých se Svámídží zmiňoval, pro nĕ byla nová a museli se ptát, co vlastnĕ slova jako „mridanga“ nebo „sannjás“ znamenají. A Svámí jim popisoval všechno možné — od indického koření přes indické bubny až po indické ženy. A vše, o čem hovořil, osvĕtlil nakonec pohledem védských posvátných textů, šáster. Nevyhýbal se takovým rozhovorů a rád diskutoval celé hodiny, den za dnem, tak dlouho, dokud mĕl nĕkdo skutečný zájem naslouchat.

V poledne se z předního pokoje Svámídžího bytu stávala jídelna a večer zase místo důvĕrného uctívání. Svámídží dbal na to, aby parketová podlaha zůstávala čistá, ale jinak nechával pokoj nezařízený, až na nízký stolek u zdi mezi dvĕma okny vedoucími na dvůr. Dennĕ tam s ním v poledne obĕdvalo dvanáct lidí. Jídlo připravoval Keith, který trávil celé dopoledne v kuchyni.

Nejprve Keith vařil pouze pro Svámího. Zvládl umĕní přípravy dálu, rýže a sabdží ve Svámího třípatrovém hrnci a obvykle zbylo dost jídla i pro jednoho až dva hosty. Ale brzy začalo hostů přibývat, a proto Svámídží vyzval Keitha, aby připravoval jídla víc (což však znamenalo, že se musel rozloučit s malým třípatrovým hrncem), až nakonec vařil pro dvanáct hladových mužů. Mezi strávníky patřili Rafael a Don, kteří se sice o Svámídžího učení příliš nezajímali, zato s úderem poledne dorazili každý den přesnĕ na prasádam, obvykle s jedním nebo dvĕma přáteli. Steve si sem zase každý den odskočil z práce na sociálním úřadĕ. Docházeli sem i chlapci z Mottovy ulice a nĕkolik dalších.

Kuchyň byla zásobená bĕžným indickým kořením: čerstvými čili papričkami, čerstvým zázvorem, římským kmínem, kurkumou a asafoetidou. Keith zvládl základní kuchařské triky a naučil je svého přítele Chucka, ze kterého se stal pomocný kuchař. Nĕkdy ostatní chlapci postávali ve dveřích úzké kuchyňky a pozorovali Keitha, jak nad otevřeným ohnĕm připravuje lívancům podobné čapátí, jak se placky jedna za druhou nafukují jako balóny a pak se vrší na kouřící hromádce.

Jakmile se jemná indická rýže basmati navařila do kyprého, nadýchaného snĕhu a zeleninové sabdží už jemnĕ bublalo, vrcholilo polední vaření přípravou čónsu. Keith připravoval čóns přesnĕ podle Svámídžího návodu. Postavil na oheň kovovou misku zpoloviny plnou ghí, přepuštĕného másla, a potom tam přidal celý kmín. Jakmile semínka kmínu začala černat, přidal kousky čili papriček, a když i ty zčernaly a z misky začal vystupovat čpavý kouř, byl čóns hotový. Keith pozvedl kuchařskými kleštĕmi misku, která svým kouřícím a prskajícím obsahem připomínala čarodĕjův kotlík, a přenesl ji k hrnci s vařícím dálem. Opatrnĕ pozdvihl dobře tĕsnící pokličku, obratným pohybem zápĕstí vlil vařící čóns do dálu a okamžitĕ hrnec opĕt zakryl… PRÁSK! Spojení dálu s čónsem vyvolávalo explozi, která byla uvítána jásotem ode dveří a oznamovala, že jídlo je hotové. Tato závĕrečná operace byla tak prudká, že jednou se Keith popálil na ruce, když poklička s pronikavým zařinčením vyletĕla až do stropu. Nĕkteří sousedé si stĕžovali na štiplavé a pronikavé výpary, ale oddaní to milovali.

Když byl obĕd hotov, odcházel si Svámídží umýt ruce a ústa do koupelny a odtud přecházel do předního pokoje. Chodil bos, v šafránovém dhótí až ke kotníkům, pod kterým bylo vidĕt jeho jemné nohy s růžovými chodidly. Pak přistoupil k malému stolku s obrázkem Pána Čaitanji a Jeho společníků, zatímco jeho vlastní společníci stáli podél zdí kolem nĕj. Keith přinesl velký tác s plackami čapátí navršenými do sloupců po tuctech a společnĕ s hrnci rýže, dálu a sabdží ho položil před oltář. Svámídží potom odříkal bengálskou modlitbu určenou k obĕtování jídla Pánu a všichni přítomní následovali jeho příkladu: poklekli s čelem dotýkajícím se zemĕ a snažili se opakovat bengálskou modlitbu slovo za slovem. Zatímco pára a roztodivné vůnĕ stoupaly jako kouř z obĕtovaných vonných tyčinek před obrázkem Pána Čaitanji, Svámího následovníci mumlali modlitbu s hlavou sklonĕnou k dřevĕné podlaze.

Potom Svámídží zasedl se svými přáteli k jídlu. Jedl stejné prasádam jako oni, až na banán a kovovou misku plnou horkého mléka, které mĕl navíc. Banán si krájel přímo o okraj misky, aby plátky padaly rovnou do mléka.

U jídla panovala veselá a rodinná atmosféra, díky tomu, že Svámídží všechny vybízel, aby jedli prasádam co nejvíc. Nikdo nesmĕl jen tak sedĕt a upejpavĕ uždibovat. Chlapci jedli s chutí, kterou od nich Svámídží témĕř vyžadoval. Jakmile vidĕl, že nĕkdo s jídlem otálí, oslovil ho jménem a s úsmĕvem ho pobídl: „Proč nejíš? Jen si přidej.“ A rozesmál se. „Když jsem přijel na lodi do vaší zemĕ,“ dodal, „přemýšlel jsem o tom, jak se bude Američanům toto jídlo zamlouvat.“ A když potom chlapci nastavovali talíře, že chtĕjí víc, roznášel Keith přídavky – další rýži, dál, čapátí a sabdží.

Bylo to koneckonců duchovní jídlo. Museli ho sníst hodnĕ, aby se očistili. Osvobodí je to od máji, iluze. Kromĕ toho bylo prasádam chutné, lahodné a voňavé. Bylo lepší než americká strava. Bylo stejné jako zpívání – byl to skvĕlý zážitek. Pojídáním takového jídla se mohli dostat vysoko.

Jedli po indickém způsobu, pravou rukou bez příboru. Pro Keitha a Howarda to nebylo nic nového, stejnĕ jako tato exotická kuchynĕ, ale jak vyprávĕli Svámímu a ostatním chlapcům (kteří jim rádi vĕřili), tak dobré to v Indii nikdy nebylo.

Jeden z chlapců, Stanley, byl ještĕ pomĕrnĕ mladý a Svámídží na nĕj při jídle dohlížel témĕř jako starostlivý otec. Stanleyho matka navštívila Svámídžího a sdĕlila mu, že dovolí svému synovi žít v chrámu pouze pod podmínkou, že na nĕj bude Svámí osobnĕ dohlížet. Svámídží svolil. Neustále chlapce povzbuzoval, až se Stanley rozjedl tak, že spořádal deset čapátí na posezení (a bral by si ještĕ víc, kdyby ho Svámí nemírnil). Ale kromĕ omezování Stanleyho na deset čapátí dennĕ Svámídží všechny pobízel: „Přidejte si… přidejte si ještĕ.“ Když Svámídží dojedl, vstal a opustil místnost. Keith si nechal pár dobrovolníků, aby mu pomohli při uklízení, a ostatní odešli.

V nedĕli si občas Svámídží vzal na starost vaření sám a připravil hostinu z indických specialit.

Steve: Svámídží osobnĕ uvařil prasádam a obsluhoval nás nahoře ve svém předním pokoji. Sedĕli jsme v řadách a já si vzpomínám, jak mezi námi chodil bos sem a tam a servíroval jídlo nabĕračkou z různých hrnců. Ptával se, na co máme chuť: „Nechcete si přidat ještĕ tohle?“ A obsluhoval nás s potĕšením. Nebyla to žádná obyčejná jídla, ale pikantní sladké a slané pochoutky, jako třeba sladká rýže a kačórí. A i když jsme už snĕdli plný talíř, vracel se zpátky a vybízel nás, abychom si vzali ještĕ víc.

Večery, kdy Svámídží nepřednášel, byly klidné. Sedával sám ve svém bytĕ a psal a překládal Šrímad-Bhágavatam nebo se volnĕ bavil s jedním či dvĕma hosty až do deseti hodin. Zato bĕhem tĕch večerů, kdy se konaly přednášky – pondĕlí, středa a pátek – bylo ve všech místnostech jeho bytu živo. Již nebyl sám. Jeho noví stoupenci mu pomáhali a podobnĕ jako on se snažili vést lidi k tomu, aby zpívali Hare Krišna a naslouchali o vĕdomí Krišny.

V pondĕlí, ve středu a v pátek se konaly večerní kírtany. Nĕkteří oddaní již předem v chrámu vítali hosty a vysvĕtlovali jim, kdo je Bhaktivédánta Svámí a co je smyslem zpívání mantry. Jinak se ovšem čekalo se vším na Svámího. Nikdo neumĕl hrát na buben a nikdo se neodvážil ani pomyslet na to, že by mohl vést kírtan bez nĕho. Začít se mohlo teprve s úderem sedmé a jeho příchodem.

Svámídží zatím v té dobĕ již opouštĕl byt a scházel do přízemí k další extatické příležitosti oslavovat Krišnu. Jako vždy byl čerstvĕ osprchovaný, paže a tĕlo mĕl ozdobené vaišnavskými znaky připomínajícími šipky a na sobĕ mĕl čistý, ručnĕ tkaný indický odĕv. Dole ho očekával maličký chrám plný divoké, bezprostřední americké mládeže, která mĕla k bráhmanství hodnĕ daleko.

Keith vařil v kuchyni obĕd jako obvykle, až na to, že dnes s ním u sporáku stál Svámídží a sledoval ho při práci. Náhle se Keith zamyslel a vzhlédl od vaření: „Svámídží, mohl bych se stát vaším žákem?“

„Ano,“ souhlasil Svámídží. „Proč bys nemohl? Budeš se jmenovat Krišna dása.“

Tento krátký rozhovor byl první žádostí o přijetí za žáka a prvním Svámídžího příslibem zasvĕcení. Tím ovšem celá vĕc neskončila. Svámídží ohlásil, že bude brzy udílet zasvĕcení. „Co to je zasvĕcení?“ zeptal se jeden z chlapců a Svámídží odpovĕdĕl: „To vám vysvĕtlím pozdĕji.“

Nejprve si museli vyrobit růženec. Keith zašel do hračkářství a nakoupil dřevĕné korálky o průmĕru asi jeden centimetr a provázek na navlékání. Je mnohem lepší, vysvĕtloval Svámídží, když při samostatném zpívání používáte růženec – tedy přesnĕ šňůru sto osmi korálků. Zamĕstnává se tím hmatový smysl a stejnĕ jako vaišnavové v Indii si můžete počítat, kolikrát jste mantru zazpívali. Nĕkteří oddaní v Indii mají šňůru, na které je přes tisíc korálků, dodal Svámí, a zpívají podle nich stále dokola. Naučil chlapce, jak mají za každou ze sto osmi kuliček vázat dvojitý uzel. Číslo 108 má zvláštní význam: existuje 108 Upanišad, stejnĕ jako 108 hlavních gópí, nejvĕtších Krišnových oddaných.

Uchazeči o zasvĕcení skládají sliby, vykládal jim Svámídží, a jedním z nich je, že budou každý den zpívat na růženci předepsaný počet kol. Pro zasvĕcení připadalo v úvahu asi dvanáct Svámídžího chlapců, ale jejich výbĕr se neřídil žádnými přesnými pravidly; kdo chtĕl, mohl být zasvĕcen.

Steve: Ačkoliv jsem již dodržoval všechno, co Svámídží doporučoval, cítil jsem, že zasvĕcení znamená vážný závazek. A protože ve mnĕ pořád ještĕ bylo nutkání zůstat naprosto nezávislý, tak jsem se zasvĕcením váhal.

Svámídžího přátelé se dívali na zasvĕcení různĕ. Nĕkteří ho brali velmi vážnĕ, zato pro jiné to bylo nĕco jako mejdan nebo happening. Wally s Howardem celou záležitost probírali na dvorku pár dní před obřadem při navlékání korálků.

Wally: „Je to jenom formalita. Přijmeš Svámídžího za svého duchovního učitele.“

Howard: „A co to znamená?“

Wally: „To nikdo přesnĕ neví. V Indii je to bĕžné. Ty ho nechceš přijmout za svého duchovního mistra?“

Howard: „Nevím. Vypadá jako dobrý duchovní učitel – ať už se tím myslí cokoliv. Hodnĕ se mi líbí, on i jeho učení, takže vlastnĕ svým způsobem už mým duchovním mistrem je. Jenom nechápu, co se tím na celé situaci zmĕní.“

Wally: „Ani já ne. Řekl bych, že asi nic. Bude to jen taková formalita.“

Na 8. září připadly oslavy Krišnova příchodu, Džanmáštamí. Před rokem slavil Bhaktivédánta Svámí Krišnovy narozeniny na moři, na palubĕ Džaladúty poblíž Kolomba. Nyní, přesnĕ o rok pozdĕji, mĕl kolem sebe malou skupinku zpĕváků mantry Hare Krišna. Chtĕl, aby se všichni sešli, oslavili den zpíváním, čtením z písem, půstem a pak hostinou – a dalšího dne mĕlo probĕhnout zasvĕcení.

V šest hodin ráno sešel Svámídží dolů, aby pronesl ranní přednášku jako obvykle, ale jeden z chlapců ho požádal, zda by jim nemohl číst ze svého rukopisu. Zdálo se, že se Svámídží trochu ostýchá, ale přesto neskrýval radost nad tím, že ho vyzvali ke čtení jeho vlastního komentáře k Bhagavad-gítĕ. Obvykle četl nĕjaký verš z oxfordského vydání Gíty v překladu dr. Rádhákrišnana. Ačkoliv výklady představovaly neosobní filosofii, samotné překlady byly podle Svámího z devadesáti procent správné. Ale toho rána poslal Svámídží Roye, aby mu přinesl jeho vlastní rukopis psaný na stroji, a celou hodinu předčítal z jeho stránek.

Oslava Džanmáštamí mĕla svá zvláštní pravidla: držel se půst a den se mĕl zasvĕtit zpívání, čtení a rozmlouvání o vĕdomí Krišny. Pokud by se nĕkdo cítil příliš zesláblý, mohl si vzít v kuchyni ovoce. Ale lepší bylo držet půst až do půlnoci, stejnĕ jako oddaní v Indii. Svámídží vysvĕtlil, že tam slaví narozeniny Pána Krišny milióny lidí bez ohledu na to, zda se jedná o hindy, muslimy nebo příslušníky jiných vyznání. A ve všech chrámech probíhají slavnosti a oslavy Krišnových zábav.

„A nyní vám povím,“ řekl zvolna, „jaký význam má zasvĕcení. Zasvĕcení znamená, že duchovní učitel přijímá žáka a souhlasí s tím, že za nĕj přebírá odpovĕdnost, zatímco žák přijímá duchovního učitele a souhlasí s tím, že ho bude uctívat jako Boha.“ Svámídží se odmlčel. Nikdo ani nehlesl. „Má nĕkdo nĕjaký dotaz?“ Protože žádné dotazy nebyly, zvedl se a odešel.

Oddaní zůstali, jako by do nich udeřil blesk. Nechtĕli vĕřit svým uším. Celé týdny jim Svámí zdůrazňoval, že ten, kdo se prohlašuje za Boha, by mĕl být považován za psa (God neboli Bůh čtené pozpátku znamená v angličtinĕ dog – pes).

„To se mi snad jenom zdá,“ řekl Wally.

„Nejsi sám,“ přidal se Howard. „Svámídží právĕ shodil atomovku.“

Vzpomnĕli si na Keitha – pojďme se poradit s Keithem, Keith je přece chytrá hlava – jenže ten byl právĕ v nemocnici. Čím víc to probírali, tím byli zmatenĕjší. Svámídžího poznámka je dokonale popletla. Nakonec se Wally rozhodl, že zajde za Keithem do nemocnice.

Keith celou zmatenou historii vyslechl – jak jim Svámídží řekl, aby drželi půst, jak četl ze svého rukopisu, jak řekl, že jim vysvĕtlí zasvĕcení, načež každý našpicoval uši, a jak nakonec svrhl tu bombu: „Žák přijímá duchovního učitele a souhlasí s tím, že ho bude uctívat jako Boha. Má nĕkdo nĕjaký dotaz?“ Potom Svámídží odešel. „Za takových okolností nevím, jestli chci být zasvĕcený,“ přiznal se Wally. „Chce, abychom ho uctívali jako Boha.“

„Ale vždyť to už stejnĕ dĕláš, když plníš všechno, co ti řekne,“ odpovĕdĕl Keith a poradil mu, aby si o tom promluvili přímo se Svámídžím – ještĕ před zasvĕcením.

Wally se tedy vrátil do chrámu a po poradĕ s Howardem se společnĕ vydali do Svámídžího bytu. „Znamená to, co jste nám řekl dnes ráno,“ začal Howard, „že máme přijmout duchovního učitele za Boha?“

„To, co jsem řekl, znamená, že je duchovnímu učiteli prokazována stejná úcta jako Bohu, protože je představitelem Boha. Je tedy stejnĕ dobrý jako Bůh, protože může upřímného žáka dovést k Bohu. Je to jasné?“ Bylo to jasné.

Vĕtšina uchazečů o zasvĕcení strávila v den obřadu nĕkolik hodin navlékáním lesklých červených korálků ze dřeva. Jeden konec provázku uvázali na okenní rám nebo na radiátor a za každý navlečený korálek, který pevnĕ zavázali uzlem, pronesli mantru Hare Krišna. I toto zpívání a navlékání korálků byla oddaná služba. Navlečení každého korálku jim připadalo jako historický okamžik.

Svámídží jim sdĕlil, že oddaní v Indii zpívají na růžencích nejménĕ šedesát čtyři kol dennĕ. Zazpívání jednoho kola znamená, že se za každý ze sto osmi korálků pronese jedna mantra Hare Krišna. Svámího duchovní učitel Bhaktisiddhánta Sarasvatí kdysi prohlásil, že každý, kdo nezpívá šedesát čtyři kol dennĕ, je pokleslý.

Zpočátku si nĕkteří chlapci mysleli, že také budou muset zpívat šedesát čtyři kol dennĕ, a byli z toho zmateni – vždyť by celý den nedĕlali nic jiného! Jak by mohli chodit do práce, kdyby museli zpívat šedesát čtyři kol? Copak je to vůbec možné, aby človĕk zpíval šedesát čtyři kol? Potom kdosi řekl, že Svámídží prohlásil, že pro lidi na Západĕ bude stačit dvaatřicet kol dennĕ. Wally podotkl, že on slyšel Svámídžího mluvit o dvaceti pĕti kolech – ale i to se jim zdálo nemožné. Nakonec Svámídží stanovil absolutní minimum – šestnáct kol dennĕ bez výjimky. K tĕm se museli zavázat všichni, kdo chtĕli být zasvĕceni.

Navlékání korálků, zpívání a předčítání střídané s krátkým odpočinkem trvalo až do jedenácti hodin v noci, kdy byli všichni pozváni do Svámídžího pokoje. Když kráčeli přes dvůr, cítili, jak kolem vládne nezvyklý klid – dokonce i Houstonská ulice hned vedle za zdí byla klidná. Byla bezmĕsíčná noc.

Ve Svámídžího pokoji se posadili na zem, spokojenĕ jedli prasádam z papírových talířků, zatímco Svámídží si sedl mezi nĕ a vyprávĕl jim příbĕhy o narození Krišny. Krišna se zjevil na Zemi bĕhem této noci před pĕti tisíci lety. Narodil se o půlnoci jako syn Vasudévy a Dévakí ve vĕzení, kde je držel král Kansa. Jeho otec Vasudéva Ho ihned po narození přenesl do Vrindávanu, kde Krišna vyrůstal jako syn Nandy Mahárádže, pastevce krav.

Svámídží také hovořil o tom, jak je k duchovnímu pokroku nutné očištĕní. „Nestačí pouze zpívat svatá slova,“ řekl. „Človĕk musí být čistý zevnitř i zvenku. Zpívání v čistém stavu přináší duchovní pokrok. Živé bytosti se stávají nečistými, protože usilují o materiální požitky. Ale i nečistý človĕk se může očistit, bude-li následovat Krišnu a bude-li vše, co dĕlá, dĕlat pro Krišnu. Začátečníkům v duchovním životĕ se stává, že ve svém úsilí záhy poleví. Ale vážný zájemce o duchovní pokrok musí tomuto pokušení odolat a jeho úsilí a oddanost musí stále růst.“

Michael Grant: O zasvĕcování jsem se poprvé dozvĕdĕl jenom jeden den předem. Hodnĕ jsem se tehdy vĕnoval hudbĕ a nechodil jsem do chrámu moc často. Šel jsem po Druhé avenue s jedním přítelem, který mĕl být zasvĕcený, a on se zmínil o tom, že se bude konat nĕco jako zasvĕcovací obřad. Zeptal jsem se ho, co to má být, a on řekl: „Vím jen, že to znamená, že přijímáš duchovního učitele jako Boha.“ To mĕ opravdu překvapilo a vůbec jsem nevĕdĕl, co si o tom mám myslet. Ale nebral jsem to zase tak úplnĕ vážnĕ, protože to řekl jen tak mimochodem. Pak se mĕ zase mezi řečí zeptal, zda se nechci připojit, a já, také jen mezi řečí, odpovĕdĕl: „Jo, proč ne? Za zkoušku se nic nedá.“

Michaelova dívka Jane mĕla ze zasvĕcení obavy – nevĕřila, že by mohla být dobrou žačkou. Mĕla sice Svámího ráda (zvláštĕ když mu mohla pomáhat při vaření), ale nakonec ji přesvĕdčil Mike – jestliže se nechá zasvĕtit on, mĕla by ho následovat.

Carl Yeargens již o zasvĕcení nĕco vĕdĕl z knížek o východní filosofii a uvĕdomoval si více než ostatní, jaký závazek na sebe bere. Zpráva, že Svámídží nabízí zasvĕcení, ho překvapila, ale přijal ji opatrnĕ. Vĕdĕl, že zasvĕcení znamená skoncovat s nevázaným pohlavním životem, braním drog i jedením masa a že zasvĕcený žák má nové povinnosti spojené s předáváním učení dalším. Od té doby, kdy se Bhaktivédánta Svámí přestĕhoval na Druhou avenue, Carlův zájem opadl, ale přesto se rozhodl, že se zasvĕcování zúčastní.

Bill Epstein se za vážného žáka nikdy nevydával. Zasvĕcování pro nĕj bylo jen další součástí Svámího hry, u které se človĕk mohl svobodnĕ rozhodnout, zda ji bude brát vážnĕ nebo ne. Došel k závĕru, že na tom nebude nic špatného, když se nechá zasvĕtit, přestože to nebude brát vážnĕ. Může to prostĕ zkusit.

James Greene se považoval za příliš nečistého, než aby mohl k zasvĕcení přistoupit: „Já si zasvĕcení nezasloužím!“ Ale Svámí ho požádal, aby nĕco do krámku přinesl: „Když jsem tam přišel, tak se ukázalo, že se s mým zasvĕcením počítá. Takže jsem si pomyslel, proč ne?“

Stanley vĕrnĕ následoval Svámího a jeho stoupence. Zeptal se své matky, zda se může nechat zasvĕtit, a ona souhlasila.

Steve o tom chtĕl ještĕ trochu přemýšlet.

Keith byl v nemocnici.

Bruce přišel teprve před jedním nebo dvĕma týdny, a zasvĕcení by tedy bylo ponĕkud předčasné.

Chuck si vzal z usmĕrnĕného duchovního života v chrámu na týden dovolenou, takže o zasvĕcování nevĕdĕl.

Nikdo si nemusel oholit hlavu nebo byť jen trochu zkrátit vlasy, ani zmĕnit oblečení. Nikdo nenabídl Svámídžímu tradiční guru-dakšinu, dar, kterým žák vyjadřuje duchovnímu učiteli svůj vdĕk. Témĕř nikdo Svámídžímu nepomohl dokonce ani se základními pracemi, takže Bhaktivédánta Svámí musel vĕtšinu vaření a příprav obřadu obstarat sám. Dokonale chápal mentalitu svých chlapců a nikoho do ničeho nenutil. Nĕkteří ze zasvĕcených se teprve náhodným dotazováním po obřadu dozvĕdĕli, že pro všechny žáky jsou závazná čtyři pravidla: nejíst maso, zdržovat se nedovoleného pohlavního styku, nepožívat omamné látky a nehrát hazardní hry. „Velice mne tĕší, že se mĕ na to konečnĕ ptáte,“ řekl jim tehdy Svámídží.

Bhaktivédánta Svámí hodlal vykonat pravou védskou obĕť, s obřadním ohnĕm přímo v předním pokoji svého bytu. Ve středu pokoje vytvořil obĕtní prostor z cihel sestavených do čtverce se stranou asi jeden metr, na které navršil kupku hlíny. Hlínu nanosili chlapci ze dvora, zatímco cihly pocházely z blízkého zbořeništĕ. Kolem hromádky hlíny bylo připraveno jedenáct banánů, přepuštĕné máslo, sezamová semínka, zrní ječmene, pĕt odstínů práškových barev a třísky na podpal. Zbytek místnosti zaplnilo jedenáct uchazečů o zasvĕcení, kteří si sedli tĕsnĕ vedle sebe kolem obĕtního prostoru, a zvĕdavým hostům nezbývalo než nakukovat z předsínĕ. Pro všechny kromĕ Svámího to bylo všechno nové a zvláštní, a bylo nutné konat obřad krok za krokem pod jeho vedením. Když nĕkteří chlapci ztroskotali při pokusu namalovat si na čelo vaišnavské znamení tilakem, Svámídží jim trpĕlivĕ vlastním prstem na čele vytvaroval pravidelné úzké „V“.

Pak se usadil před kupku hlíny a rozhlédl se po přítomných. Nijak zvlášť se nelišili od ostatních skupin hippies z Lower East Side, které se shromažďovaly na nejrůznĕjších akcích – duchovních, kulturních, hudebních a jiných. Nĕkteří se přišli jen podívat na nĕco nového, jiní byli Svámímu hluboce oddáni. Všichni ale napjatĕ čekali, co se bude dít. Svámídží je vyzval, aby po dobu celého obřadu polohlasnĕ opakovali mantru Hare Krišna. A zatímco tlumené zpívání postupnĕ přešlo do jakéhosi nepřetržitého bzučení včelího roje, Svámí provádĕl tajemné pohyby jako hlavní knĕz védského obřadu.

Nejprve zapálil tucet vonných tyčinek a poté provedl očistu vodou. Levou rukou uchopil malou lžičku, z mosazné nádobky nabral vodu, nakapal si tři kapky do pravé dlanĕ a vysrkl je. Tento postup opakoval třikrát. Počtvrté vodu nevypil, ale vychrstl ji za sebe na podlahu. Potom nechal lžičku s nádobou kolovat a uchazeči se ho snažili napodobit. Každého, kdo si nalil vodu do nesprávné ruky nebo ji špatným způsobem vysrkl, Svámídží trpĕlivĕ opravoval.

„A nyní,“ vyzval je, „opakujte po mnĕ.“ Uchazeči o zasvĕcení začali slovo po slovu opakovat védskou očistnou mantru:

Neobratnĕ se pokoušeli napodobovat výslovnost slov, která nikdy předtím neslyšeli. Potom jim Svámí mantru přeložil: „Nečistý nebo očištĕný, ten, kdo neustále za všech okolností myslí na Nejvyšší Osobnost Božství s lotosovýma očima, je očištĕn uvnitř i zvenčí.“ Třikrát zopakoval srkání vody. Zatímco se pokojem rozléhalo mnohohlasé opakování mantry Hare Krišna, nádobka s vodou kolovala mezi uchazeči, dokud nedorazila zpátky ke Svámímu. Oṁ apavitraḥ… Třikrát předzpíval mantru a pak zvedl ruku. Bzučení v místnosti utichlo a Svámí zahájil přednášku.

Po přednášce vyzval oddané, aby mu jeden po druhém podávali své růžence, a začal na nich odříkávat: Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare / Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare. Místnost opĕt naplnil zvuk společného pronášení mantry. Po dokončení jednoho kola vyzval Svámí toho, komu korálky patřily, aby k nĕmu přistoupil. Pozvedl džapu a předvedl zasvĕcovanému, jak ji má při meditaci používat. Potom mu sdĕlil jeho duchovní jméno, načež si žák vzal růženec nazpĕt, poklonil se k zemi a pronesl:

„Uctivĕ se klaním Jeho Božské Milosti A. Č. Bhaktivédántovi Svámímu, který je velice milý Pánu Krišnovi, neboť přijal útočištĕ u Jeho lotosových nohou.“

Zasvĕcovaných i růženců bylo jedenáct, a tak se zpívání protáhlo přes hodinu. Svámídží dal také každému ze zasvĕcených korálky na krk se slovy, že pro nĕ znamenají totéž co obojek pro psa. Podle nich se pozná, že oddaný je Krišnův pes.

Poté, co Wally dostal svůj růženec a nové jméno (Umápati), vrátil se na své místo vedle Howarda a řekl: „To bylo úžasné. Nikdy by mĕ nenapadlo, že dostat svůj růženec může být tak fantastické.“ Postupnĕ každý zasvĕcený obdržel vlastní růženec a duchovní jméno. Howard se nyní jmenoval Hajagríva, Wally Umápati, Bill Ravíndra-svarúpa, z Carla se stal Karlápati, z Jamese Džagannáth, z Michaela Mukunda, z Jane Džánakí, z Roye Ráj Ráma a Stanley se nyní jmenoval Strjadhíš. Další Stanley – chlapec, který pracoval v Brooklynu – a Janoš, studující na univerzitĕ v Montrealu, jejichž vztah ke Svámímu byl pouze okrajový a kteří se na obřadu ocitli náhodou, se nechali zasvĕtit společnĕ s ostatními. Dostali jména Satjavrata a Džanárdana.

Potom Svámídží zahájil ohnivou obĕť. Na hlínu před sebou rozsypal barevné prášky do tvarů různých ornamentů, zatímco shromáždĕní pozornĕ sledovali každý jeho tajemný pohyb. Vzal vĕtvičky a třísky, ponořil je do přepuštĕného másla, zapálil je nad svíčkou a uprostřed hromádky hlíny založil malý ohníček. V misce smíchal sezamová semínka, ječmen a přepuštĕné máslo a potom nechal misku kolovat. Každý nový žák si nabral hrstku smĕsi, aby ji mohl obĕtovat vhozením do ohnĕ. Potom začal Svámí předříkávat modlitby v sanskritu a vybídl ostatní, aby je po nĕm opakovali. Každá modlitba končila třikrát opakovaným sborovým zazpíváním slova „svāhā“. Při každém opakování „svāhā“ vhodili zasvĕcení do ohnĕ hrst zrnek sezamu a ječmene. Svámídží dál přiléval máslo, vršil dřívka a zpíval modlitby, až kupka začala žhnout. Modlitby následovaly jedna za druhou, máslo nepřestávalo téci a oheň byl čím dál vĕtší. V místnosti začínalo být již pořádné horko.

Asi po čtvrthodinĕ požádal Svámídží zasvĕcené, aby každý z nich vložil do ohnĕ banán. Jedenáct banánů oheň témĕř udusilo a kouř zhoustl. Nĕkolik zasvĕcených se zvedlo a s kašláním uteklo do druhé místnosti, zatímco hosté se stáhli do předsínĕ. Ale Svámídží neustával v přilévání másla a házení zrnek do ohnĕ. „Tento druh kouře není škodlivý,“ vysvĕtloval. „Ostatní druhy kouře škodí, ale tento ne.“ Přestože všem slzely oči, trval na tom, aby okna zůstala zavřená. Vĕtšina kouře tak zůstala v bytĕ a nikdo ze sousedů nemĕl důvod si stĕžovat.

Pak Svámídží povstal ze svého místa před obĕtním ohnĕm – žhnoucím jazykem Višnua – a se širokým úsmĕvem začal tleskat a zpívat Hare Krišna. Kladl jednu nohu před druhou, kýval se ze strany na stranu, a tak se dal před ohnĕm do tance. Jeho žáci se k nĕmu připojili a kouř se trochu rozptýlil. Na jeho pokyn se každý z žáků dotkl svou džapou nohou Pána Čaitanji na obrázku Paňča-tattvy na stolku, načež konečnĕ dovolil otevřít okna. Když obřad skončil a v bytĕ se začalo vĕtrat, Svámídží se rozesmál: „Bylo tu tolik kouře, až jsem si myslel, že nĕkdo zavolá hasiče.“

Svámídží byl šťastný. Dal pokyn, aby bylo všem oddaným a hostům rozdáno prasádam. Oheň, modlitby, přijímání slibů a společné zpívání mantry Hare Krišna, to vše vytvořilo příznivé ovzduší. Vĕci se daly do pohybu – konečnĕ existovalo na Západĕ nĕkolik zasvĕcených oddaných. Po hostinĕ se vĕtšina žáků rozešla do svých domovů a nechala svého duchovního učitele, aby po zasvĕcovacím obřadu uklidil.

O tři dny pozdĕji provedl Svámídží podobným způsobem první svatební obřad svých žáků, při kterém oddal Mukundu a Džánakí. Byl velice spokojený. Začal uplatňovat nĕkteré z nejdůležitĕjších prvků své duchovní mise šíření vĕdomí Krišny. Zasvĕtil nĕkolik žáků, provedl svatební obřad, rozdával veřejnosti Krišna-prasádam. „Kdybych mĕl prostředky,“ řekl svým stoupencům, „mohl bych pořádat takové velké slavnosti každý den.“

Na Rádháštamí, den oslav zjevení Šrímatí Rádhárání, vĕčné společnice Pána Krišny, vykonal Svámídží druhý zasvĕcovací obřad. Keith dostal duchovní jméno Kírtanánanda, Steve Satsvarúpa, Bruce Brahmánanda a z Chucka se stal Ačjutánanda. Byl to další slavnostní den s ohnivou obĕtí v přední místnosti Svámího bytu a s velkou hostinou.

V blízkosti chrámu, na Východní Desáté ulici, bydlel i básník Allen Ginsberg. Jednoho dne našel ve schránce zvláštní pozvánku:

Byl to leták, který po okolí chrámu rozšiřovali Svámídžího chlapci.

Netrvalo dlouho a Allen se skutečnĕ jednoho večera objevil před chrámem ve svém minibusu značky Volkswagen, doprovázen svým spolubydlícím Peterem Orlovskym. Ginsberga mantra Hare Krišna přitahovala už nĕkolik let, od doby, kdy se s ní setkal na festivalu Kumbha-mélá v indickém Illáhábádu, a často si ji zpíval. Oddaní byli pyšní na to, že jejich skromný chrámek navštívil svĕtoznámý autor Kvílení a vůdčí osobnost beatnické generace. Jeho propagace volného sexu, marihuany a LSD, prosazování duchovních vizí navozených drogami do každodenního života, jeho politické smýšlení, zkoumání šílenství, revolta, kult nahoty a pokusy vytvořit pospolitost spříznĕných duší – to vše mĕlo na myšlení mladých Američanů, zvláštĕ tĕch, kteří žili na Lower East Side, značný vliv. I když podle mĕřítek starší generace jednal skandálnĕ a neslušnĕ, byl svým způsobem nejvýznamnĕjší osobností, která kdy do chrámu vstoupila.

Allan a Peter se zajímali o kírtan, ale přišli ponĕkud brzy – Svámídží ještĕ nesešel dolů. Darovali oddaným nové harmonium. „To je taková malá pozornost,“ vysvĕtloval Allen. „Používá se to při kírtanech.“ Stál u vchodu s Hajagrívou a vyprávĕl mu, jak zpíval Hare Krišna po celém svĕtĕ – na mírových pochodech, na veřejných předčítáních básní, na majálesu v Praze, na sjezdu spisovatelů v Moskvĕ. „Je to takový trochu svĕtský kírtan,“ omlouval se, „ale přesto Hare Krišna.“ Potom vstoupil Svámídží. Allen s Peterem se posadili společnĕ s oddanými a připojili se ke kírtanu – Allen dokonce hrál na harmonium.

Svámídží ocenil jeho účast kývnutím se sepjatýma rukama. Po kírtanu spolu prohodili nĕkolik vĕt a Svámídží se vrátil do svého bytu. Allen se zmínil Hajagrívovi, že by rád znovu přišel a pohovořil si se Svámím víc. Hajagríva ho tedy pozval, aby přišel druhý den a zdržel se na polední prasádam.

„Nemáš pocit, že na New York je Svámídží trochu moc esoterický?“ zeptal se Allen.

Hajagríva se zamyslel. „Možná,“ odpovĕdĕl.

Potom Hajagríva požádal Ginsberga, aby Svámídžímu pomohl, protože platnost jeho víza už mĕla brzy vypršet. Původnĕ přijel Svámídží do Ameriky s vízem na dva mĕsíce a neustále si ho obnovoval. Tak to šlo po celý rok, ale poslední Svámího žádost o prodloužení byla zamítnuta. „Potřebovali bychom nĕjakého advokáta pro přistĕhovalce,“ vysvĕtloval Hajagríva. „Dám vám na nĕj peníze,“ ujistil ho Allen.

Druhého dne ráno dorazil Allen Ginsberg s šekem a dalším harmoniem. Ve Svámídžího bytĕ předvedl, jakou on hraje melodii ke zpívání Hare Krišna, a potom pokračoval v rozhovoru se Svámím.

Allen: Trochu jsem se před ním ostýchal, protože jsem nevĕdĕl, odkud pochází. Chtĕl jsem mu darovat harmonium a trochu penĕz. Přišlo mi skvĕlé, že je tady nĕkdo, kdo dokáže vysvĕtlit mantru Hare Krišna — do jisté míry by to ospravedlnilo mé zpívání. Vĕdĕl jsem, co dĕlám, ale nemĕl jsem žádné teologické zázemí, abych mohl odpovídat na hlubší dotazy. A tady byl nĕkdo, kdo to dokázal. Nyní jsem mohl dál zpívat Hare Krišna, a když chtĕl nĕkdo vĕdĕt, o co se jedná, mohl jsem ho poslat za Svámím Bhaktivédántou. Každého, kdo chtĕl znát technické podrobnosti a celou historii mantry, jsem mohl poslat za ním.

Svámídží byl k Allenovi velmi srdečný. Citoval verš z Bhagavad-gíty, kde Krišna říká, že lidé následují příklad významných osobností, a požádal Allena, aby pokračoval ve zpívání Hare Krišna při každé příležitosti – aby i ostatní následovali jeho vzor. Vyprávĕl mu také o Pánu Čaitanjovi, jak organizoval první hnutí občanské neposlušnosti v Indii a vedl sankírtanový pochod na protest proti muslimskému vládci. Rozmluva se Svámím Allena okouzlila.

Allen: Byl obklopen nĕčím, co se podobalo sladké vůni a co překonalo všechny rozdíly, které mezi námi byly. Byla to osobní, nesobecká sladkost, která pramenila z naprosté oddanosti. Právĕ to zdolalo všechny mé intelektuální otázky a pochybnosti nebo i cynické poznámky. Z jeho přítomnosti vyzařovalo osobní kouzlo pocházející z odevzdanosti, které vyřešilo všechna naše nedorozumĕní. I když jsem s ním ne vždycky souhlasil, bylo mi v jeho přítomnosti dobře.

Svámídží nyní bydlel v prostředí, které žilo „kulturou drog“. Mladí lidé v okolí se témĕř zoufale snažili povznést své vĕdomí, ať už drogami či jinými prostředky – vším, co bylo po ruce. Svámídží je však ujišťoval, že vyšší vĕdomí, po kterém tolik touží, mohou dosáhnout zpíváním mantry Hare Krišna. Bylo nevyhnutelné, aby se při vysvĕtlování vĕdomí Krišny nĕkdy zmínil o pokusech s drogami, i když jen proto, aby ukázal, že se jedná o dvĕ neslučitelné cesty. Již z Indie znal mnoho „svatých mužů“, kteří kouřili gaňdžu nebo hašiš pod záminkou prohloubení meditace. A ještĕ předtím, než odcestoval z Indie, se hippies začali stávat na ulicích Dillí obvyklým zjevem.

Hippies milovali Indii kvůli mystické kultuře a snadnému přístupu k drogám. Setkávali se tam se svými indickými protĕjšky, kteří je ujišťovali, že požívání hašiše je duchovní. Po návratu do Ameriky pak tito hippies šířili své mylné pochopení indické duchovní kultury.

Byl to jejich způsob života. Místní obchody byly zásobeny širokým sortimentem narkomanských potřeb. Marihuana, LSD, meskalin, kokain a tvrdé drogy jako heroin a barbituráty se daly snadno koupit na ulicích nebo v parcích. Undergroundové noviny informovaly o důležitých novinkách v oblasti drog, tiskly populární komiksy s hrdinou zvaným kapitán Rauš (Captain High) a křížovky určené pro „zkouřené hlavy“.

Svámídží musel učit, že vĕdomí Krišny je mnohem lepší než zbožňované „tripy“ s LSD. „Myslíte si, že požívání LSD může vyvolat extázi a vytvářet vyšší vĕdomí?“ zeptal se jednou posluchačů v chrámu. „Potom si představte místnost plnou LSD. Vĕdomí Krišny je právĕ takové.“ Pravidelnĕ přicházeli různí lidé, kteří se ptali Svámídžího žáků: „Dostanete se tím nahoru?“ A oddaní odpovídali: „Samozřejmĕ. Můžete se dostat nahoru čistĕ jen zpíváním mantry. Zkuste to taky!“

Pravdĕpodobnĕ nejznámĕjší pokusy s LSD provádĕli v té dobĕ Timothy Leary a Richard Alpert, asistenti psychologie z Harvardské univerzity. Publikovali své výsledky v odborných časopisech a doporučovali užívat LSD pro seberealizaci a nalezení smyslu života. Když Timothy Learyho vyhodili z univerzity, stal se národním kazatelem kultury LSD a po nĕjakou dobu vedl komunitu uživatelů LSD v Millbrooku ve státĕ New York.

Když se členové millbrookské komunity doslechli o svámím na Lower East Side, který pomáhá svým následovníkům k vyššímu vĕdomí zpíváním mantry, začali navštĕvovat chrám. Jednou večer přišla z Millbrooku na Svámídžího kírtan skupina asi deseti hippies. Všichni zpívali (spíše aby zkusili, co to s nimi udĕlá, než aby uctívali Krišnu) a po přednášce se jejich mluvčí zeptal na drogy. Svámídží odpovĕdĕl, že v duchovním životĕ není nutné brát drogy, neboť nemohou vytvořit duchovní vĕdomí, a že všechny náboženské vidiny navozené drogami jsou pouhé halucinace. Vnímat Boha není tak snadnou a lacinou záležitostí, aby k tomu stačila nĕjaká pilulka nebo dýmka. Vysvĕtlil, že zpívání mantry Hare Krišna je očistný proces, který odkrývá naše čisté vĕdomí. Požívání omamných látek však vĕdomí pouze zahaluje a stává se překážkou v seberealizaci.

„Ale vzal už sis nĕkdy LSD?“ Z otázky se stala výzva.

„Ne,“ odpovĕdĕl Svámídží. „Nikdy jsem žádnou z tĕchto vĕcí nezkusil, dokonce jsem ani nikdy nekouřil cigarety a nepil čaj.“

„Když sis to tedy nezkusil, jak můžeš hodnotit, jaké to je?“ Millbroočané se s úsmĕvem rozhlédli kolem sebe. Dva nebo tři se hlasitĕ zasmáli a luskli prsty v domnĕní, že Svámí dostal mat.

„Já jsem to nezkusil,“ odpovĕdĕl Svámídží vznešenĕ ze svého místa. „Ale moji žáci to všechno mnohokrát brali – marihuanu, LSD – a nechali toho. Můžete si je poslechnout. Hajagrívo, vysvĕtli jim to.“ A Hajagríva si poposedl a promluvil tak hlasitĕ, jak nejlépe umĕl.

„Tak tedy, nezáleží na tom, kam se s LSD dostanete, protože nakonec stejnĕ dospĕjete k vrcholu a musíte se zase vrátit zpátky. Je to podobné jako cestovat do vesmíru kosmickou lodí,“ uvedl jeden ze Svámídžího oblíbených příkladů. „Raketa může cestovat velmi daleko od zemĕ, tisíce kilometrů den za dnem, ale nemůže letĕt donekonečna. Nakonec musí přistát. Když si vezmeme LSD, dostaneme se nahoru, ale vždycky se musíme zase vrátit. To není duchovní vĕdomí. Když skutečnĕ dosáhnete duchovního vĕdomí neboli vĕdomí Krišny, zůstanete nahoře. Protože jdete ke Krišnovi, tak nemusíte dolů. Můžete zůstat nahoře nastálo.“

Svámídží sedĕl ve svém pokoji s Hajagrívou, Umápatim a dalšími žáky. Večerní program právĕ skončil a návštĕvníci z Millbrooku odešli. „Vĕdomí Krišny je tak krásné, Svámídží,“ promluvil Umápati. „Človĕk se dostává výš a výš a nemusí se vracet.“

Svámídží se usmál. „Ano, to je pravda.“

„Nemusíš se vracet zpátky,“ rozesmál se Umápati a ostatní se také zasmáli. Nĕkteří z nich začali tleskat a prozpĕvovat: „Nemusíš se vracet zpátky, nemusíš se vracet zpátky.“

Rozhovor inspiroval Hajagrívu a Umápatiho k vytvoření nového letáčku:

Letáček pak dále vychvaloval vĕdomí Krišny a jeho přednosti ve srovnání s jinými cestami, jak se dostat „nahoru“. Obsahoval vĕty jako „Zahoď všechny bolehlavy“ a „Odvaž se“ a brojil proti „používání umĕlých způsobů seberealizace a rozšiřování vĕdomí“. Kdosi namítl, že letáček zní „příliš hipísácky“, ale Svámídží řekl, že to nevadí.

Říjen 1966

Tompkinsův park na Lower East Side mĕl značnĕ svéráznou atmosféru. Z jihu ho lemovaly hnĕdé čtyřpatrové činžáky Sedmé ulice, zatímco na severní stranĕ se táhly ponĕkud zachovalejší kamenné domy Desáté ulice. Vedle stála malá historická budova, sídlo pobočky newyorské veřejné knihovny, a na východní stranĕ ležela avenue B s kostelem svaté Brigity z roku 1848, z doby, kdy okolí obývali pouze Irové. Kostel, škola a farnost stále ještĕ tvořily vĕtší část východního bloku. Po západním okraji parku vedla avenue A lemovaná tradičními obchůdky. Malé trafiky, které nabízely noviny, časopisy, cigarety a limonády tu sousedily s nĕkolika bary, obchody se smíšeným zbožím a slovanskými hospodami, kde se nad levnou zelňačkou setkávali Ukrajinci s hippies v bratrství vynuceném hladovými žaludky.

Na čtyřech hektarech parku rostlo množství krásných vysokých stromů, ale témĕř polovina jeho plochy byla vydláždĕná. Podél cest se táhlo masivní kované zábradlí, vysoké jeden a půl metru, které mĕlo chránit trávníky. Spletí různých vchodů, cestiček a zábradlí připomínal park bludištĕ.

Byla nedĕle a teplé počasí přilákalo do parku spoustu lidí. Témĕř všechny lavičky byly obsazené. Scházeli se tu ke společnému posezení a popovídání staří lidé, převážnĕ Ukrajinci, navlečení bez ohledu na horko do staromódních obleků a svetrů. Kolem se hemžila spousta dĕtí, vĕtšinou Portorikánců a černochů, ale také blonďatá proletářská dĕcka s tvrdými rysy v obličeji, která závodila na kolech, hrála fotbal nebo házela plastovými disky, zatímco hřištĕ na košíkovou a házenou ovládali starší kluci. A jako vždy tam volnĕ pobíhala spousta psů.

Pozůstatkem starých časů (jak nasvĕdčoval letopočet 1891) byl malý altánek z mramoru, jehož střecha na čtyřech sloupech chránila malou fontánku s pitnou vodou. Každé z jeho čtyř stran vévodilo jedno slovo – Nadĕje, Víra, Milosrdenství a Střídmost. Celá stavba však byla počmáraná primitivními obrázky, nečitelnými jmény a iniciálami, nastříkanými černým sprejem. Dnes patřily lavičky v altánku nĕkolika bubeníkům hrajícím na konga a bonga a celý park dunĕl jejich tĕžkými rytmy.

V parku se scházeli také hippies, nápadnĕ odlišní od všech ostatních návštĕvníků. Vousatí bohémové s dlouhovlasými dívenkami ve vyšisovaných modrých džínách představovali tehdy ještĕ nezvyklou podívanou. Dokonce i v takovém tavicím kotli, jakým byla Lower East Side, vyvolávala přítomnost hippies napĕtí. Pocházeli ze středních vrstev a nebyli nuceni bydlet v chudinské čtvrti z ekonomických důvodů, což u nemajetných přistĕhovalců vyvolávalo zatrpklou nevraživost. Vĕdĕlo se, že hippies mají rádi psychedelické drogy, bouří se proti vlastním rodinám a konzumnímu způsobu života a šíří avantgardní myšlenky – to vše bylo dost důvodů k tomu, aby se z nich stala odsuzovaná menšina. Ale hippies byli mírumilovní – žili jen pro svoji revoluci „lásky a míru“, a tak i když je lidé neuznávali, vĕtšinou je tolerovali.

Mládež a hippies z Tompkinsova parku tvořili velmi různorodou pospolitost. Scházeli se zde spolužáci, kteří brali stejné drogy, uznávali stejné umĕní, literaturu, politický smĕr nebo filosofii. Bylo to místo schůzek milenců. Byly tam skupinky, jejichž členy spojovalo snad jen to, že každý byl naprostý individualista. A pak tam byli poustevníci – samotář na lavičce, který rozjímá nad účinky kokainu, tu s pohledem upřeným vzhůru do podivnĕ šumícího listí stromů a modré oblohy nad domy, tu zase na smetí u nohou, podle toho, jak jeho mysl bezmocnĕ bloudila od pocitu strachu k osvícení, od znechucení k halucinaci, dokud účinky drogy nevyprchaly a z poustevníka se opĕt nestal obyčejný kluk. Nĕkdy tito „kosmonauti“ prosedĕli v parku celou noc, „cestovali vesmírem“, a teprve k ránu se natáhli na lavičku a usnuli.

Hippies navštĕvovali park hlavnĕ o nedĕlích. Jinak jím ale přinejmenším museli projít cestou na námĕstí Svatého Marka v Greenwich Village či na zastávky podzemky na Astor Place a na křižovatce Houstonské ulice a Druhé avenue. Chodívali do parku ale i jen tak, aby si společnĕ posedĕli na čerstvém vzduchu, zakouřili trávu, popovídali s přáteli nebo bloumali labyrintem cestiček.

Ale ať už mĕli jakkoliv odlišné zájmy a pohnutky, patřila Lower East Side neodmyslitelnĕ k jejich pojetí mystiky. Pro nĕ to nebyly pouze špinavé brlohy; bylo to nejlepší místo na svĕtĕ k experimentování s vĕdomím. Navzdory špínĕ, násilí a stísnĕnému životu v oprýskaných činžácích hrála Lower East Side důležitou roli v převratném hnutí usilujícím o rozšíření vĕdomí. Pokud jste tam nebydleli a nepožívali psychedelické drogy či marihuanu, nebo pokud jste alespoň nevyznávali svobodu vlastního náboženství, nepatřili jste mezi osvícené a nepodíleli jste se na tom nejpokrokovĕjším vývoji lidské existence obyčejných, materialisticky „spořádaných“ Američanů, který byl zároveň tím jediným, co spojovalo jinak volnomyšlenkářské seskupení hippies z Lower East Side.

Do tohoto chaotického dĕní vstoupil Svámídží, aby zde se svými stoupenci vedl kírtan. Tři nebo čtyři oddaní vyslaní napřed vybrali v parku vhodné místo, rozprostřeli na zem orientální koberec darovaný Robertem Nelsonem, posadili se na nĕj a začali hrát na kartály a zpívat Hare Krišna. Okamžitĕ vedle se skřípĕním zabrzdila parta kluků na kolech a spolu s dalšími kolemjdoucími zvĕdavci vyčkávala, co se z toho vyvine.

Svámídží zatím v doprovodu šesti žáků putoval z obchůdku přes mĕsto do parku. Brahmánanda nesl harmonium a Svámího buben, ale nejvĕtší senzaci vyvolával Kírtanánanda se svou čerstvĕ vyholenou hlavou (na Svámídžího žádost) a kanárkovĕ žlutou splývavou róbou. Řidiči zpomalovali, aby se mohli na „tu hrůzu“ lépe podívat, a jejich spolucestující se naklánĕli k okýnkům, jako by nemohli vĕřit svým očím. Z oken domů natahovali hlavy další zvĕdavci, kterým Svámídží se svými žáky poskytoval zábavnou podívanou jako nĕjaký maškarní průvod. Zvláštĕ portorikánští tvrdí hoši si nemohli odpustit jízlivé poznámky. „Čau Buddho!“ křičeli. „Zapomnĕl sis převlíct pyžamo!“ Jiní pronikavĕ ječeli, napodobujíce válečný pokřik Indiánů z hollywoodského westernu.

„Nazdar Arabové!“ vykřikl jeden z provokatérů a začal poskakovat v domnĕní, že napodobuje orientální tanec. Nikdo na ulici nemĕl ani ponĕtí o hindské kultuře a zvycích, natož o vĕdomí Krišny. Svámího skupina pro nĕ byla jen partičkou bláznivých hippies, kteří se chtĕjí předvést. Jediné, co jim do toho nezapadalo, byla naprosto odlišná osoba samotného Svámího, ale ani ta je nezbavila podezřívavosti. Přesto se našlo pár takových lidí jako Irving Halpern, starousedlík z Lower East Side, kteří cítili k neznámému cizinci sympatie a pro které to byl „zjevnĕ velice vznešený človĕk s mírovým posláním“.

Irving Halpern: Lidé mĕli o Svámím nejrůznĕjší fantastické představy. Očekávali, že si lehne na podložku s hřebíky a spoustu jiných nesmyslů. A zatím tam uprostřed té nepřátelské nálady prostĕ kráčel velmi půvabný, mírumilovný, jemný a očividnĕ dobrý človĕk.

„Hipísáci!“

„Co to má bejt, komunisti?“

Zatímco se mladí posmívali, starší jen nechápavĕ kroutili hlavami a chladnĕ přihlíželi. Cesta do parku byla vydláždĕná nadávkami a sprostými vtipy, ale přes všechno napĕtí nedošlo k žádným násilnostem.

Etničtí sousedé se prostĕ domnívali, že si Svámídží vyšel se svými stoupenci do ulic v podivných kostýmech čistĕ pro zábavu, aby převrátil již beztak zmatený svĕt vzhůru nohama a způsobil ještĕ více povyku. Mĕli pocit, že jejich poznámky jsou přirozenou a oprávnĕnou reakcí normálního Američana, úctyhodného obyvatele chudinské čtvrti.

Přestože bylo putování skupinky do parku hodnĕ dobrodružné, Svámídžího jako by se všechny ty urážky vůbec netýkaly. „Co to říkají?“ zeptal se jednou či dvakrát, ale i když mu to Brahmánanda vysvĕtlil, kráčel dál s hlavou vysoko zdviženou a neztrácel nic ze své odhodlanosti a vznešenosti. Díval se na svĕt duchovním zrakem – každého vidĕl jako duši a kromĕ toho vidĕl Krišnu jako svrchovaného vládce všeho. Chaos velkomĕsta v nĕm navíc nevyvolával strach ani z čistĕ svĕtského hlediska, byl přece z Kalkaty zvyklý na ledacos.

Když Svámídží dorazil do parku, kírtan již probíhal asi deset minut. Vyzul si své bílé sandály, jako by byl doma v chrámu, a přisedl si na koberec k oddaným, kteří přestali zpívat a pozorovali ho. Mĕl na sobĕ růžový svetr a přes ramena čadu. Usmál se a s očima upřenýma na svoji skupinku odpočítal rytmus: raz… dva…tři. Pak začal hlasitĕ tleskat a pokračoval v počítání „raz… dva…tři“. Kartály nastoupily nejprve mimo, ale on dál udával tempo, až se nakonec všem účastníkům podařilo sjednotit tleskání a řinčení kartálů v pomalý, pravidelný rytmus.

Svámídží začal zpívat modlitbu, kterou nikdo neznal. Vande ’haṁ śrī-guroḥ śrī-yuta-pada-kamalaṁ śrī-gurūn vaiṣṇavāṁś ca. A v jeho hlase, stejnĕ sladkém, jako byl zvuk harmonia, se bengálská melodie zabarvovala množstvím jemných odstínů. Sedĕl na koberci pod košatým dubem a zpíval záhadné sanskritské modlitby. Žádný z jeho stoupenců sice neznal jinou mantru než Hare Krišna, ale zato znali Svámídžího. Snažili se udržet rytmus a pozornĕ naslouchali, zatímco z ulice sem doléhal hluk nákladních automobilů a v dálce pulsovala konga.

Zatímco Svámídží zpíval – śrī-rūpaṁ sāgrajātam – dĕcka přihlížela, sebĕhlo se pár psů a nĕkolik posmĕváčků si ukazovalo prstem: „Hele, vidíš toho kazatele?“ Ale Svámídžího hlas znĕl nad tímto svĕtem střetávajících se protikladů. Pokračoval ve zpívání – śrī-rādhā-kṛṣna-pādān – a chlapci ho dál doprovázeli cinkáním kartálů.

Svámídží opĕvoval ve svých modlitbách čistou milostnou lásku Šrímatí Rádhárání ke Krišnovi, miláčkovi gópí. Každé slovo, předávané po staletí důvĕrnými Krišnovými společníky, bylo prosyceno hlubokým transcendentálním významem, kterému rozumĕl jen on sám. Saha-gana-lalitā-śrī-viśākhānvitāṁś ca. Oddaní vzrušenĕ naslouchali, i když se zároveň nemohli dočkat, až začne zpívat Hare Krišna.

Přicházelo stále více lidí – přesnĕ to si Svámídží přál. Chtĕl, aby všichni tančili a zpívali s ním, a jeho společníci chtĕli nyní totéž. Náhle si přáli, aby tato chvíle nikdy neskončila, aby mohli vĕčnĕ sedĕt a zpívat se Svámídžím.

Pak začal zpívat mantru Hare Krišna – Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare / Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare. Oddaní odpovĕdĕli nejprve příliš nízko a zmatenĕ, ale Svámídžího silný a jistý hlas jim dodával sebedůvĕru. Tleskáním a cinkáním kartálů udržovali rytmus – raz… dva…tři, raz… dva…tři. Svámídží znovu začal zpívat sám a oni pozornĕ sledovali každé jeho slovo. A vidĕli, že i on je starostlivĕ pozoruje z hlubin svého niterného soustředĕní, dávné moudrosti a bhakti – a z lásky k nĕmu přestali vnímat své okolí a spojili své hlasy s jeho v jednolitý zpívající sbor. Svámídží hrál na svůj malý bubínek, který si levou rukou přidržoval za řemen u tĕla, zatímco pravou vytloukal složité mridangové rytmy.

Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare / Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare. Zpívání mantry trvalo již hodinu a půl, aniž by Svámídží polevil ve svém nasazení. Dál vedl své chlapce s jistotou a jejich hraní přitahovalo stále více přihlížejících. Nĕkolik hippies se posadilo na okraj koberce, snažili se napodobit sed se zkříženýma nohama, poslouchali, tleskali, zkoušeli se připojit a kruh kolem Svámídžího a jeho žáků se stále rozrůstal.

A jako vždy přitahoval kírtan muzikanty.

Irving Halpern: Vyrábím flétny a hraji na vlastnoručnĕ vyrobené hudební nástroje. Když Svámí přišel, začal jsem hrát, a on mnĕ dal najevo, že jsem vítán. Pokaždé, když se nĕjaký nový muzikant přidal a spustil první tóny, pokynul mu rukou. Působilo to, jako kdyby přišel na pódium, aby dirigoval Newyorskou filharmonii. Tím chci říct, že udĕlal to gesto, kterému každý muzikant porozumí – tak poznáte, když nĕkdo jiný chce, abyste s ním hrál, a cítí se při tom společném hraní dobře. Tahle základní hudební komunikace s ním fungovala a já jsem se mohl velmi rychle přidat. Mĕl jsem z toho radost.

Po parku se témĕř vždy potloukali osamĕlí muzikanti. Jakmile se doslechli, že mohou se Svámídžím hrát a že jsou vítáni, začali se postupnĕ scházet. Jeden hráč na saxofon přišel čistĕ proto, že si mohl zahrát s mohutnou rytmickou sekcí. Jiní, jako Irving Halpern, vnímali tuto hudbu jako nĕco duchovního s pozitivními vibracemi. Když začali hrát i ostatní hudebníci, počet přihlížejících ještĕ vzrostl. Svámídží zpíval jak vedoucí hlas, tak sborové odpovĕdi, a protože řada nových zpĕváků se zase přidávala k vedoucímu hlasu, rozléhal se parkem nepřetržitý sborový zpĕv. Bĕhem odpoledne se zástup rozrostl na více než sto lidí. Tucet hudebníků se pokoušelo doprovázet Svámího na svá konga a bonga, bambusové a příčné flétny, foukací harmoniky, různé dřevĕné a kovové „klapačky“, tamburíny a kytary.

Na Svámídžího byl úžasný pohled. Snažil se zpívat co nejhlasitĕji, až mu na spáncích vystupovaly žíly, čelo mĕl svraštĕlé a čelisti vysunuté dopředu – hlavnĕ aby všichni slyšeli: „Hare Krišna! Hare Krišna!“ Byl naprosto soustředĕný, a přestože zpíval s maximálním nasazením, působil stále uvolnĕnĕ a příjemnĕ.

Nebylo to žádné jógové studio patřící nĕkomu jinému, ani tichá mírová manifestace, ale originální veřejný happening Bhaktivédánty Svámího, založený na čistém zpívání. Bylo to nĕco nového, nĕco, čeho se mohl zúčastnit úplnĕ každý. A společnost shromáždĕná v parku to viditelnĕ přijímala. Zájem o kírtan vzrostl natolik, že se i prodavač zmrzliny přemístil blíž, aby se mu zvýšil odbyt. Tĕsnĕ u Svámídžího sedĕla skupinka blonďatých, asi šestiletých kluků. Vedle zase všechno s upřeným pohledem sledoval jakýsi polský mladík. Kdosi zapálil františka a mezi flétnisty, bubeníky a zpĕváky se linula sladká vůnĕ.

Svámídží pokynul svým žákům, aby vstali a začali tančit. Vysoký hubený Strjadhíš, který mĕl zadní kapsy kalhot napĕchované letáčky „Zůstaň vysoko nastálo“, zvedl ruce nad hlavu a dal se do tance. Vedle nĕj tančil v černém roláku a s velkým růžencem kolem krku rozcuchaný kudrnatý Ačjutánanda. Potom vstal Brahmánanda a stoupl si před Ačjutánandu. Oba mĕli vysoko zdvižené ruce jako tanečníci na obrázku kírtanu Pána Čaitanji. Fotografové v davu se začali drát dopředu. Chlapci tančili způsobem, kterému říkali „Svámího krok“ — přenášeli váhu z levé nohy na pravou a zaujímali různé postoje, jejichž malebnost podtrhovaly velké červené korále, jež mĕli kolem krku.

Brahmánanda: Jakmile jsem jednou vstal, myslel jsem si, že musím zůstat na nohou tak dlouho, dokud bude Svámídží hrát na buben. Nebyl jsem si jist, zda bych nespáchal nĕjaký přestupek, kdybych si sedl dřív, než Svámí přestane bubnovat. Takže jsem tančil celou hodinu.

Svámídží podĕkoval typickým indickým pokývnutím hlavy a zvednutou rukou vyzval další žáky k tanci, ke kterému se nyní zkoušelo připojit i nĕkolik hippies. Svámídží si přál, aby se na sankírtanu podíleli všichni, aby každý zpíval a tančil. Samotný tanec spočíval v klidném pohupování a přešlapování bosýma nohama na koberci. Paže mĕli tanečníci stále nad hlavami a jejich natažené prsty mířily k obloze modrající se nad vĕtvemi podzimních stromů. Tu a tam se nĕkteří zpĕváci v davu propadali do svého vlastního vytržení: jedna dívka cinkala se zavřenýma očima na činelky a zasnĕnĕ při zpĕvu pohazovala hlavou, zatímco jakási polská stařenka s vrásčitým obličejem a šátkem uvázaným na babku ji nedůvĕřivĕ pozorovala. Staré ženy, nĕkteré se slunečními brýlemi na nose, se ve skupinkách živĕ bavily a prstem si ukazovaly na zajímavé výjevy v kírtanu. Kírtanánanda byl jako jediný z přítomných oblečený v dhótí a s vyholenou hlavou připomínal mladší vydání Bhaktivédánty Svámího. Podzimní odpolední slunce mĕkce dopadalo na zpívající sešlost, zalévalo přítomné zlatou září a kreslilo na zemi dlouhé, chladné stíny.

Harmonium znĕlo bez ustání a jakýsi hoch v obnošené vojenské bundĕ improvizoval na dřevĕnou zobcovou flétnu divoké atonální kreace. Přesto se tóny nástrojů propojovaly a nad všemi falešnými souzvuky vynikal Svámídžího hlas. Tak to pokračovalo celé hodiny. Svámídží držel hlavu a ramena zpříma, jen nĕkdy je na konci mantry nechal poklesnout, aby mohl následující mantru zahájit s novým důrazem. Jeho žáci, rozsazení kolem na koberci, se s ním snažili držet krok a v očích se jim zračila duchovní extáze.

Zdálo se, že zpívání bude trvat vĕčnĕ, ale nakonec ho Svámídží přerušil. Postavil se a všem bylo zřejmé, že chce nĕco říci. Byly čtyři hodiny odpoledne a teplé podzimní slunce stále ještĕ ozařovalo park. Kolem panovala mírumilovná nálada a z posluchačů dýchal klid a pozornost, navozené soustředĕním na mantru. Svámídží podĕkoval všem za to, že se připojili ke kírtanu. Řekl, že zpívání Hare Krišna zavedl před pĕti sty lety v Západním Bengálsku Čaitanja Maháprabhu. Hare znamená „ó Pánova energie“, Krišna je Bůh a Ráma je rovnĕž jméno Nejvyššího Pána, jež znamená „nejvyšší blaženost“. Svámídžího žáci sedĕli u jeho nohou a naslouchali. Ráj Ráma si zastínil oči před sluncem, aby na Svámídžího lépe vidĕl, zatímco Kírtanánanda s hlavou sklonĕnou na stranu připomínal ptáka, který naslouchá hlasu zemĕ.

Svámídží stál zpříma pod vzrostlým dubem, ruce volnĕ sepjaté před sebou, a splývavé šafránové roucho dokreslovalo jeho postoj rozeného řečníka. Pozadí malebnĕ dotvářel mohutný kmen stromu, na který sluneční paprsky promítaly stíny listů. V dálce bylo skrze husté koruny stromů vidĕt vĕž kostela svaté Brigity. Napravo od Svámídžího stála jakási zavalitá žena středního vĕku v šatech a s účesem, které vyšly z módy už před dobrými pĕtadvaceti lety. Vlevo postávala kurážnĕ vyhlížející dívka v úzkých džínách a po jejím boku mladý černoch v černém svetru, s rukama zkříženýma na prsou. Vedle nich držel nĕjaký mladý otec v náručí nemluvnĕ, dále tu stál vousatý pouliční „sádhu“ s dlouhými vlasy rozčesanými uprostřed na pĕšinku a dva obyčejní, nakrátko ostříhaní muži se svými přítelkynĕmi. Mnoha přítomných se začal zmocňovat neklid, přestože stáli docela blízko, a tĕkali očima na všechny strany.

Svámídží vysvĕtlil, že človĕk jedná na třech úrovních – smyslové, mentální a intelektuální – nad kterými existuje úroveň duchovní. Zpívání Hare Krišna je součástí duchovní úrovnĕ a je to nejlepší způsob, jak obnovit naše vĕčné a blažené vĕdomí. Pak Svámídží pozval všechny přítomné na programy na Druhou avenue a zakončil svůj krátký projev slovy: „Dĕkuji vám mnohokrát a prosím vás, zpívejte s námi!“ Usedl na koberec, uchopil bubínek a zahájil znovu kírtan.

I když toto nekonečné bubnování a hlasité zpívání mohlo být pro jednasedmdesátiletého človĕka nebezpečné, Svámídží byl odhodlaný toto riziko pro Krišnu podstoupit. Kírtan probíhal příliš zdařile, než aby ho mohl nyní přerušit. Přijel až z dalekého Vrindávanu, dokázal přestát období v jógovém klubu, který toho nemĕl s Krišnou mnoho společného, a přečkal v nejistých podmínkách celou zimu. Amerika čekala na zpívání Hare Krišna celá staletí. Ani Thoreau, ani Emerson neroznítili žádné hnutí Hare Krišna, přestože s uznáním hloubali nad anglickými překlady Gíty a Purán, a sankírtanové hnutí nezahájil ani slavný Vivékánandův projev obhajující hinduismus na Svĕtovém náboženském shromáždĕní v Chicagu roku 1893. Když nyní Svámí konečnĕ rozproudil Krišna-bhakti s takovou silou, že tekla jako Ganga do moře, nemohl tento proud zastavit. V srdci cítil nekonečnou vůli a touhu Pána Čaitanji vysvobodit všechny pokleslé duše.

Vĕdĕl, že právĕ toto si Pán Čaitanja Maháprabhu i jeho vlastní duchovní učitel přáli – přestože kastovní bráhmanové v Indii by nesouhlasili s tím, že se spolčuje s takovými „nedotknutelnými“, jakými byli tito zdrogovaní američtí pojídači masa a jejich přítelkynĕ. Ale Svámídží vysvĕtlil svým žákům, že jedná v plném souladu s písmy. Ve Šrímad-Bhágavatamu se jasnĕ říká, že vĕdomí Krišny by se mĕlo rozšířit mezi všechny národy. Každá živá bytost je duchovní duše a bez ohledu na původ může být povznesena na nejvyšší duchovní úroveň zpíváním svatých jmen. Přes všechny své hříšné skutky byli tito Američané dokonale připraveni na přijetí vĕdomí Krišny. I Tompkinsův park byl součástí Krišnova plánu, také toto místo bylo součástí zemĕ, stejnĕ jako lidé v parku byli součástí celého lidstva. A zpívání mantry Hare Krišna je dharma pro současný vĕk.

Když se Svámídží vrátil do obchůdku, zjistil, že na chodníku před výkladní skříní už stojí hlouček lidí z parku – mladí lidé na nĕho čekali, aby jim odemkl dveře do „Nejlepších dárků“. Chtĕli se dozvĕdĕt víc o tanci a zpívání, o tom, kdo je ten postarší svámí a jeho žáci, kteří vytvořili v parku tak skvĕlou náladu. Zaplnili celý obchod, i když nĕkteří váhali nebo se ostýchali vejít, takže venku pokuřovali nebo alespoň nakukovali do dveří a do výlohy, aby zahlédli malby na stĕnách. Když Svámídží vstoupil dovnitř, zamířil rovnou ke stupínku, posadil se a rozhlédl se po zatím nejvĕtším shromáždĕní, jaké dosud tento chrám navštívilo. Pak pokračoval ve vysvĕtlování toho, co znamená vĕdomí Krišny. Když citoval sanskritské texty, aby vysvĕtlil pocity, které všichni v parku prožívali, přicházela mu slova na jazyk stejnĕ přirozenĕ jako dech. Tak, jak zpívali dnes, řekl, by mĕli všichni zpívat stále.

Když se konečnĕ vrátil do svého bytu, bylo už hodnĕ pozdĕ. Jeden z chlapců mu donesl šálek horkého mléka a kdosi poznamenal, že by mĕli zpívat v parku každý týden. „Každý den,“ opravil ho Svámídží. I když v místnosti bylo pořád ještĕ půl tuctu lidí, lehl si na svoji tenkou podložku. Ještĕ nĕkolik minut pokračoval v rozhovoru, ale potom už jeho hlas začal v útržkovitých vĕtách slábnout. Zdálo se, že usíná. Bylo deset hodin večer. Hoši se po špičkách vytratili z pokoje a potichu za sebou zavřeli dveře.

Díky pravidelným kírtanům a reportážím v novinách si Hare Krišna začalo získávat popularitu. Hajagríva to pojmenoval „explozí Hare Krišna“. Hippies z Lower East Side považovali zpívání mantry Hare Krišna za „jednu z nejsprávnĕjších akcí“, a jak se zdálo, na popularitĕ Svámího žáků nic nemĕnilo ani to, že nepožívali LSD. Hippies pohlíželi na oddané jako na andĕlské prostředníky, kteří šíří mezi lidmi mírumilovné zpívání a nabízejí stravu a nocleh zdarma. Človĕk u nich mohl dostat ta nejlepší vegetariánská jídla (pokud přišel ve správnou dobu) a v chrámu mĕli na poličce u dveří k dispozici knihy z Indie.

Po místních klubech se hrály melodie, které muzikanti odposlouchali od Svámího, když zpíval v parku nebo v chrámu. Lower East Side byla teď už známá nejen jako čtvrť, kde přebývají malíři a hudebníci, ale také „krišnovci“.

Večerní kírtany byly vždy mohutné. Každý večer se obchůdek zaplnil až do posledního místečka – spousta lidí se zajímala o společné zpívání a hraní, ale sotva mĕla po kírtanu začít přednáška, mnozí vstávali a odcházeli. Bĕžnĕ se stávalo, že před přednáškou odešla až polovina hostů, a nĕkdy lidé odcházeli i bĕhem výkladu.

Jednou večer přivedl Allen Ginsberg na program Eda Sanderse a Tuliho Kupferberga z místní kultovní skupiny The Fugs, známé svými obscénními texty. Mezi populární písničky Eda Sanderse patřila „Bohynĕ z brlohů na Lower East Side“, „Grupáč“ a „Nemůžu se dostat do rauše“. Ed mĕl rozcuchané zrzavé vlasy a zářivĕ červený plnovous a hrál při kírtanu na kytaru. Oddané tĕšilo, že mají tak slavné hosty.

Ten večer si však Svámídží vybral za námĕt přednášky iluzornost sexuálního požitku. „Sexuální požitek nás váže k tomuto hmotnému svĕtu jeden život za druhým,“ vysvĕtloval a citoval svůj oblíbený verš od Jamunáčárji: „Od doby, co jsem se stal vĕdomým si Krišny, při pomyšlení na pohlavní styk s nĕjakou ženou nemohu jinak než odvrátit tvář a odplivnout si nad tou myšlenkou.“ The Fugs se již nikdy nevrátili.

Kritizovat sexuální požitky rozhodnĕ nebylo dobrým strategickým tahem pro toho, kdo chtĕl získávat stoupence mezi hippies z Lower East Side. Ale Bhaktivédántu Svámího nikdy ani nenapadlo, aby mĕnil své poselství. Když jednou Umápati nadnesl, že Američané neradi slyší, že pohlavní styk je určen jen k plození dĕtí, Svámí odpovĕdĕl: „Nemohu mĕnit filosofii jen proto, abych se zalíbil Američanům.“

„A co sex?“ zeptal se jednou ze zadních řad zaplnĕného chrámu Steve Goldsmith, právní zástupce ISKCONu.

„Muž může mít pohlavní styk pouze se svojí manželkou,“ odpovĕdĕl Svámídží, „ale i to je omezené. Sex je určen jen k plození dĕtí, které si budou vĕdomé Krišny. Můj duchovní učitel říkával, že za takovým účelem je ochoten mít pohlavní styk třeba stokrát. V tomto vĕku je však témĕř nemožné zajistit, aby z dĕtí byli oddaní, a proto zůstal brahmačárínem.“

„Ale sexuální touha je neobyčejnĕ silná,“ namítal pan Goldsmith. „Každý přece ví, jak žena dokáže muže přitahovat.“

„Proto v každé civilizované společnosti existuje manželství,“ odpovĕdĕl Svámídží. „Můžete se oženit a žít poklidnĕ s jednou ženou, ale manželka nesmí být využívána jako nástroj pro uspokojování smyslů. Pohlavní styk by mĕl být omezen na plození dĕtí, a to jen jednou mĕsíčnĕ.“

Hajagríva, který sedĕl tĕsnĕ po Svámídžího levici vedle velkého, volnĕ zavĕšeného gongu, náhle promluvil: „Pouze jednou mĕsíčnĕ?“ A žertem hlasitĕ dodal: „Pak je lepší na to úplnĕ zapomenout!“

„Ano! Správnĕ! Ty jsi to výbornĕ pochopil,“ zasmál se Svámídží spolu s ostatními. „Nejlepší je na to vůbec nemyslet. Nejlepší je jen zpívat Hare Krišna.“ Zvedl ruce, jako by přebíral korálky na džapĕ. „To nás ochrání před spoustou problémů. Sex není nic jiného než svĕdĕní. Když se človĕk škrábe, svĕdĕní se jenom zhorší. Musíme tedy to svĕdĕní snášet a prosit Krišnu, aby nám pomohl. Není to lehké. Sex představuje nejvĕtší požitek v hmotném svĕtĕ a je také nejsilnĕjším poutem, které nás ke svĕtu váže.“

Steve Goldsmith však dál vrtĕl odmítavĕ hlavou. Svámídží se na nĕho usmál: „Ještĕ je nĕco nejasného?“

„To je tak… bylo dokázáno, že potlačovat sexuální pud je nebezpečné. Jedna teorie říká, že války existují proto, že – “

„ – lidé jedí maso,“ přerušil ho Svámídží. „Dokud budou lidé jíst maso, budou existovat války. A pokud budou jíst maso, budou určitĕ také mít nedovolený pohlavní styk.“

Steve Goldsmith byl vlivný přítel a podporovatel ISKCONu. Ale Bhaktivédánta Svámí nehodlal mĕnit filosofii vĕdomí Krišny proto, aby se „zalíbil Američanům“.

Bylo jedenáct hodin večer a ve Svámídžího bytĕ svítilo už jen jedno svĕtlo – v kuchyňce. Svámídží byl vzhůru a učil Kírtanánandu a Brahmánandu vařit, neboť příštího dne byla nedĕle a mĕla se konat hostina pro návštĕvníky. Kírtanánanda navrhl, aby se jmenovala „hostina lásky“, a Svámídží název přijal, ačkoliv nĕkterým oddaným znĕl napoprvé z jeho úst divnĕ. Chlapci vylepili plakáty po celém okolí a do výkladu umístili velký poutač. Svámídží řekl, že by mĕli navařit nejménĕ pro padesát lidí a že hostiny lásky by se mĕly stát důležitou součástí činnosti ISKCONu. Jak již nĕkolikrát vysvĕtlil, jídlo obĕtované Krišnovi se stává duchovním a každý, kdo jí prasádam, získává značný duchovní prospĕch. Samotné slovo prasādam znamená „milost“.

Svámídží osobnĕ sledoval závĕrečné úpravy témĕř dvanácti chodů. Jeho žáci pak přenesli hrnce s jídlem do přední místnosti a postavili je jeden vedle druhého před obrázek Pána Čaitanji. Byla tam halva, dál, dva druhy sabdží, ochucená rýže, purí, samósy, sladká rýže, jablečné čatní a sladké kuličky gulabdžamuny, kterým říkali „iskconské kulky“. Svámídží vĕnoval přípravĕ tĕchto kuliček hodnĕ času. Pomalu je smažil v hluboké vrstvĕ ghí na mírném ohni, dokud se nezbarvily do zlatova. Pak je dĕrovanou lžící jednu po druhé vytáhl a nechal je nasáknout ve sladkém sirupu. Všiml si, že zlatavé mléčné kuličky smažené na másle patří k nejoblíbenĕjším jídlům jeho žáků. Říkal jim „iskconské kulky“, protože to byla zbraň ve válce s iluzí, májou. Dokonce dovolil, aby nádoba s iskconskými kulkami, plovoucími v sirupu, byla v přední místnosti stále k dispozici a oddaní si mohli kdykoliv a bez ptaní brát, kolik se jim zachtĕlo.

Na první hostiny lásky se mnoho hostů nedostavilo, ale oddaní jedli sváteční prasádam s takovou chutí, že je to nermoutilo. Byli ochotni sníst všechno sami.

Satsvarúpa: Bylo tam jedno úžasné jídlo zvané „bráhmanské špagety“, což byly nudle z rýžové mouky uvařené v ghí a namáčené ve sladkém sirupu. Potom se podávala halva, rýže pušpana se smaženými sýrovými kuličkami, purí, smažené kuličky z půlených luštĕnin mungo smíchaných se solí a kořením, samózy a gulabdžamuny. A všechno „mĕlo šťávu“, jak říkával Hajagríva. „Jo,“ žertoval, „to má teda opravdu šťávu!“

Postupnĕ se návštĕvnost zvyšovala. Hostiny byly zdarma a jídlo bylo vyhlášené svojí lahodností. Vĕtšinou přicházeli místní hippies, ale příležitostnĕ sem zavítali i Newyorčané z vyšších vrstev, kteří rádi zkoušeli nĕco nového, nebo i rodiče nĕkterého z oddaných. Chrám nebyl velký, a když se naplnil, hosté sedali i na dvorku. Brali si papírové talířky naložené prasádam k požárnímu schodišti nebo k piknikovému stolku, a když dojedli, vraceli se do obchůdku pro další porci. Oddaní stáli za hrnci s prasádam a rozdávali přídavky. Ostatní nájemníci nevidĕli hodující hosty na dvorku rádi a oddaní se je snažili uklidnit tím, že jim také nosili talířky s prasádam. Svámídží sám sice do chrámu na hostiny nechodil a jedl prasádam u sebe v bytĕ, ale s radostí poslouchal zprávy o tom, jaký má jeho nový program úspĕch.

Jednou se oddaní pustili do jídla tak hltavĕ, až hrozilo, že se na nĕkteré hosty nedostane, a Kírtanánandovi nezbývalo než jim jejich sobecký postoj vytknout. Postupnĕ si začali uvĕdomovat, že nepořádají nedĕlní hostiny pouze pro své potĕšení, ale proto, aby přivedli i ostatní lidi k vĕdomí Krišny.

Časopis Back to Godhead („Zpátky k Bohu“) začal Bhaktivédánta Svámí vydávat v Indii. I když články psal již od počátku třicátých let, samotný časopis začal vlastnoručnĕ vydávat v Kalkatĕ teprve v roce 1944, jako odpovĕď na výzvu svého duchovního učitele, aby kázal vĕdomí Krišny v angličtinĕ. S velkými potížemi dával každý mĕsíc dohromady ze zisků svého obchodu s léky čtyři sta rupií, potřebných k vydávání časopisu. Každé číslo sám napsal, redigoval, vydal, financoval a také distribuoval. V té dobĕ byl časopis Back to Godhead jeho hlavní literární a kazatelskou činností. Představoval si, že časopis bude postupnĕ víc a víc populární, a plánoval, jak rozšířit učení Pána Čaitanji po celém svĕtĕ. Sepsal si seznam nejdůležitĕjších zemí s počtem výtisků, které tam zamýšlel zaslat. Snažil se pro svůj projekt získat finanční podporu, ale pomoc, kterou dostal, nebyla velká. Od roku 1959 se soustředil na psaní a vydávání Šrímad-Bhágavatamu, ale nyní chtĕl vydávání časopisu Back to Godhead obnovit. Tentokrát už na to nebyl sám a mohl odpovĕdnost za vydávání přenést na své žáky.

Při té příležitosti se jeden z nich, Gargamuni, dozvĕdĕl, že jakýsi spolek v Queens prodává malý tiskařský stroj. Zpráva Svámídžího zaujala a ve vypůjčené dodávce se s Gargamunim a Kírtanánandou rozjel do Queens, aby si zařízení prohlédl. Tiskařský stroj byl starý, ale v dobrém stavu; spolek za nĕj požadoval 250 dolarů. Při důkladné prohlídce stroje se Svámídží dal s manažerem do řeči a vyprávĕl mu o svém duchovním poslání. Manažer se zmínil o druhém tiskařském stroji, pro který nemĕl také žádné využití. Svámídží na to řekl, že by zaplatil 250 dolarů za oba stroje – spolku beztak k ničemu nejsou a navíc by spolkový manažer přispĕl k šíření duchovního poselství ku prospĕchu celého lidstva. Muž souhlasil. Gargamuni a Kírtanánanda naložili oba stroje do dodávky a ISKCON mĕl své první tiskařské stroje.

Bhaktivédánta Svámí svĕřil redigování časopisu Hajagrívovi a Ráji Rámovi. Mnoho let považoval časopis Back to Godhead za svoji osobní službu svému duchovnímu učiteli, ale nyní nechal takové mladíky, jako byl Hajagríva, univerzitní učitel angličtiny, a Ráj Ráma, profesionální spisovatel, aby připravovali časopis jako službu svému duchovnímu učiteli. Hajagríva s Rájem Rámou dali v krátké dobĕ dohromady první číslo a mohlo se začít s tisknutím.

Byl jeden z mála volných večerů, kdy Svámídží nemĕl ani přednášku, ani kírtan, a mohl ve svém pokoji vĕnovat překladu Šrímad-Bhágavatamu. Dole v chrámu se zatím naplno tisklo první číslo Back to Godhead. Ráj Ráma přepsal texty na blány a teď při tisku postával nervóznĕ nad cyklostylem, zkoumaje kvalitu každé stránky. Hladil si vousy a pořád si pro sebe mumlal „hmmm“. Pak bylo zapotřebí stránky srovnat a každý výtisk sešít. Z jedné blány se dalo vytisknout sto kopií, a tak nakonec na dvou nelakovaných lavicích, které přes léto vyrobil Rafael, leželo v řadĕ po stu kopií od každé z dvaceti osmi stran spolu s předními a zadními stranami obálky. Na sestavování a sešívání jednotlivých čísel vytvořilo nĕkolik oddaných systém podobný montážní lince. Chodili kolem srovnaných hromádek a sbírali jednotlivé stránky, až došli na konec lavičky a předali srovnaný svazek Gargamunimu. Gargamuni sešíval výtisky velkou sešívačkou (kterou i se sponami donesl Brahmánanda z úřadu), přičemž si neustále musel odhrnovat dlouhé vlasy, které mu padaly do očí. Dokonce i Hajagríva, který nerad vykonával „otrocké“ práce, chodil podél lavic a pomáhal při sbírání jednotlivých listů.

Náhle se otevřely boční dveře a do místnosti nečekanĕ vstoupil Svámídží. Ještĕ nikdy se nestalo, aby sešel dolů bĕhem večera, kdy nemĕl přednášku ani kírtan. Oddaní náhle pocítili, jak je jim jejich duchovní učitel drahý, a poklekli, aby se mu poklonili hlavou k zemi. „Ne, nemusíte,“ zastavil je Svámídží zvednutím rukou, „jen pokračujte v práci.“ Když vstali, nevĕdĕli náhle, jak by se mĕli v jeho přítomnosti chovat. Bylo však jasné, že se přišel podívat, jak jim jde tisknutí časopisu od ruky, a tak se znovu tiše, ale s vervou pustili do práce. Svámídží obcházel lavičky s vytištĕnými stránkami, dotýkal se jednotlivých hromádek a nakonec si vzal do ruky hotový časopis. „Nakladatelství ISKCON,“ řekl.

Obálku s perokresbou Rádhy a Krišny navrhl Džagannáth. Byla to jednoduchá kresba zasazená do soustředných kruhů a podobala se obrázku, který namaloval pro chrám. Nad kresbou bylo motto, které Bhaktivédánta Svámí používal celá léta ve svém časopise Back to Godhead: „Bůh je svĕtlo, nevĕdomost je temnota. Kde je Bůh, tam není nevĕdomost.“

První a nejdůležitĕjší pokyn, který dal Svámídží svým vydavatelům, bylo to, aby časopis vydávali pravidelnĕ – jednou mĕsíčnĕ. Od toho nemĕli ustoupit, ani kdyby nevĕdĕli, jak mají zajistit prodej, nebo i kdyby se jim podařilo dát dohromady jen dvoustránkové číslo.

Svámí si zavolal do svého pokoje Hajagrívu a daroval mu kompletní třídílný soubor svého překladu Šrímad-Bhágavatamu. Na titulní stránku každého svazku vepsal: „Šrímánovi Hajagrívovi dásovi Brahmačárínovi vĕnuje s požehnáním A. Č. Bhaktivédánta Svámí.“ Hajagríva se cítil nesmírnĕ poctĕn, ale nezbývalo mu než přiznat, že na knihy nemá peníze. „To nevadí,“ řekl Svámídží. „Nyní pracuješ na Back to Godhead. Dĕlej to s láskou a snaž se jej pozdvihnout na úroveň časopisu Time.“

Svámídží si přál, aby se na přípravĕ časopisu podíleli všichni jeho žáci. „Nezahálejte,“ řekl jim. „Napište nĕco.“ Přál si, aby časopis Back to Godhead sloužil jeho žákům při jejich vlastním kázání. Brahmánanda a Gargamuni ihned vzali čerstvé výtisky a ještĕ téhož večera objíždĕli na kolech všechny velké obchody v okolí, dokud celý náklad nerozprodali. Časopis umožňoval rozšířit kazatelskou činnost. Nyní se mohli všichni Svámídžího žáci na práci nĕjak podílet – psát na stroji, redigovat, sepisovat články, tisknout, prodávat. Nepochybnĕ se i nadále jednalo o jeho kázání, ale již na nĕ nebyl sám.

Krátce po svatbĕ se Mukunda s Džánakí odstĕhovali na západní pobřeží. Mukunda řekl Svámídžímu, že chce odjet do Indie studovat indickou hudbu, ale po nĕkolika týdnech v jižním Oregonu skončil v San Francisku. A tam dostal lepší nápad: hodlal zařídit pro Svámídžího podnájem a pozvat ho, aby přijel sem a zahájil hnutí Hare Krišna ve čtvrti Haight-Ashbury, podobnĕ jako na Lower East Side. Zdálo se mu, že podmínky pro přijetí vĕdomí Krišny jsou tam velmi dobré.

Od té doby se Svámídží při večerních setkáních ve svém pokoji tu a tam poptával, jak daleko pokročil Mukunda s přípravami na západním pobřeží. Táhlo se to řadu mĕsíců a Svámídžího cesta na západní pobřeží se zdála být jen jednou z mnoha možností. Náhle však první týden v lednu 1967 přišel od Mukundy dopis: pronajal krámek na Frederickovĕ ulici, v samotném srdci Haight-Ashbury. „Ze všech sil se snažíme upravit obchod na chrám,“ psal. Svámídží neváhal s rozhodnutím: „Ihned tam pojedu.“

Mukunda popisoval „kmenový sraz“, jehož místem se stalo sanfranciské Haight-Ashbury. Právĕ do té čtvrti, kde Mukunda pronajal obchod, proudily tisíce hippies z celé Ameriky. Byla to další vlna hnutí dĕtí kvĕtin, mnohem mohutnĕjší než ta, která předtím zaplavila New York. Mukunda plánoval, že získá peníze na nový chrám uspořádáním koncertu Mantra Rock Dance za účasti slavných hudebních skupin, přičemž vystoupení Bhaktivédánty Svámího a zpívání mantry Hare Krišna by mĕlo být vrcholem programu.

Přestože Mukunda přiložil k dopisu letenku, nĕkteří ze Svámídžího stoupenců nechtĕli ani slyšet o tom, že by ji jejich duchovní učitel použil. Zvlášť ti, kteří vĕdĕli, že nemohou New York opustit, začali myšlenku Svámídžího odjezdu do San Franciska kritizovat. Pochybovali o tom, že by se lidé na západním pobřeží dokázali o Svámídžího správnĕ postarat. A představa, že by se Svámídží mĕl objevit na jednom pódiu s rockovými kapelami? Vždyť ti lidé tam k nĕmu nebudou mít náležitou úctu! A navíc tam nebyl vhodný chrám, ani tiskařský stroj, ani časopis Back to Godhead. Proč by mĕl Svámídží opouštĕt New York kvůli takové pochybné akci s neznámými lidmi z Kalifornie? Copak může opustit oddané v New Yorku? Jak budou moci bez nĕho pokračovat v duchovním životĕ?

Jeden nebo dva odpůrci nového plánu tyto své pocity Svámídžímu nepřímo sdĕlili, jako by mu tím chtĕli vytknout, že vůbec pomýšlí na odjezd. Dokonce plaše naznačili, že pokud odjede, vĕci jak v San Francisku, tak v New Yorku nedopadnou dobře. Ale zjistili, že Svámídží je pevnĕ rozhodnutý a o správnosti svého jednání nemá nejmenší pochybnosti. Nepatřil New Yorku, patřil Krišnovi. Mĕl povinnost jít tam, kde si Krišna přál, aby kázal. Byl naprosto odpoutaný. Nemohl se dočkat, až se vydá na cestu a bude šířit zpívání Hare Krišna.

Brahmánanda: Když jsme se dozvĕdĕli, že nás chce opustit, byl to pro nás šok. Nikdy mĕ ani nenapadlo, že by vĕdomí Krišny mohlo překročit hranice Lower East Side, nemluvĕ o New Yorku. Myslel jsem si, že takhle je to všechno, že celé hnutí zůstane navĕky pouze tady.

V první polovinĕ ledna byla s konečnou platností rezervována místenka a oddaní začali balit Svámídžího rukopisy do beden. Rančor, jeden z nových oddaných z Tompkinsova parku, si našetřil na vlastní letenku a oddaní se rozhodli, že bude Svámídžího doprovázet jako jeho osobní pomocník. Svámídží jim vysvĕtlil, že odjíždí pouze na nĕkolik týdnů a že si přeje, aby všechny programy pokračovaly i v jeho nepřítomnosti.

Čekal ve svém pokoji, zatímco chlapci shánĕli auto, které by ho odvezlo na letištĕ. Byl šedivý a chladný den a v radiátorech syčela pára. Svámídží si bral s sebou pouze jeden kufr s nejdůležitĕjším oblečením a nĕjakými knížkami. Zkontroloval, zda jsou jeho rukopisy ve skříni v pořádku. Kírtanánanda bude na vĕci v jeho bytĕ dohlížet. Posadil se na místo, kde přes šest mĕsíců tak často vysedával u svého psacího stroje a hodiny překládal Bhagavad-gítu a Šrímad-Bhágavatam, kde rozmlouval s tolika hosty a se svými žáky. Ale dnes ani nemluvil s přáteli, ani nepsal. Trávil tu o samotĕ poslední minuty zbývající do jeho odjezdu.

Byla to jeho druhá zima v New Yorku. Podařilo se mu uvést do života hnutí pro vĕdomí Krišny. Přidalo se k nĕmu nĕkolik upřímných hochů a dívek. Díky řadĕ článků v novinách si získali dobrou povĕst na Lower East Side. A to byl pouze začátek.

Kvůli tomu opustil Vrindávan. Zpočátku si nebyl jistý, zda se mu podaří přečkat v Americe víc než dva mĕsíce. V Butleru seznámil lidi se svými knížkami. Ale tady v New Yorku byl svĕdkem toho, jaký ohlas mĕl dr. Mišra se svým klubem jógy a jak májávádíni získali velkou budovu. Brali od lidí peníze, a přitom ani nepředávali skutečné poselství Bhagavad-gíty. Američané však hledali.

Tyto uplynulé mĕsíce v Americe nebyly lehké. Jeho duchovní bratři mu nechtĕli pomoci, ačkoliv by to bylo v souladu s přáním jejich Guru Mahárádže Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího Gósvámího a Pána Čaitanji Maháprabhua. Ale protože si to Pán Čaitanja přál, Jeho požehnání přišlo a vĕci se daly do pohybu.

Druhá avenue č. 26 bylo pĕkné místo. Tady začínal. A chlapci budou pokračovat. Nĕkteří z nich dokonce darovali své platy. To byl začátek.

Bhaktivédánta Svámí se podíval na hodinky. Oblékl si vlnĕný zimní kabát, boty a čepici, pravou ruku strčil do pytlíku s růžencem a polohlasnĕ odříkával mantru. Vyšel z bytu, sestoupil po schodech, přešel přes zamrzlý a ztichlý dvorek s holými stromy a nechal krámek za sebou.

Brahmánanda, Rúpánuga a Satsvarúpa byli v zamĕstnání. Odešel sám, bez rozloučení, bez toho, že by mu nĕkdo alespoň popřál šťastnou cestu.