Osamĕlý zápas

Kalkata, 13. srpna 1965

Džaladúta je obyčejná nákladní loď paroplavební společnosti Scindia, ale na palubĕ má jednu kabinu pro cestující. Při plavbĕ z Kalkaty do New Yorku v srpnu a září roku 1965 byla kabina obsazena cestujícím, zapsaným pod jménem „Šrí Abhaj Čaranáravinda Bhaktivédánta Svámí, stáří 69 let“, který byl přijat na palubu na základĕ „volného lodního lístku se stravou“.

Džaladúta zvedla kotvy v pátek 13. srpna v devĕt hodin ráno pod velením kapitána Aruny Pándji, kterého tentokrát doprovázela i jeho manželka. Bhaktivédánta Svámí si do svého deníku poznamenal: „Kabina je docela pohodlná – dĕkuji Pánu Krišnovi, že osvítil Sumatí Mórárdžíovou, aby to všechno zařídila. Cítím se docela dobře.“ Avšak čtrnáctého napsal: „Mořská nemoc, závratĕ, zvracení – Bengálský záliv. Prudké deštĕ. Další nevolnost.“

Devatenáctého, po příjezdu lodi do cejlonského Kolomba (nyní Šrí Lanka) se Bhaktivédánta Svámí mohl z mořské nemoci zotavit. Kapitán ho vzal na břeh na projížďku autem po Kolombu. Vzápĕtí na to zamířila Džaladúta ke Kóčínu na západním pobřeží Indie. Džanmáštamí, den zjevení Pána Krišny, připadlo toho roku na dvacátého srpna. Bhaktivédánta Svámí využil svátečního dne k tomu, aby promluvil k posádce o filosofii Pána Krišny a rozdal prasádam, které sám uvařil. 21. srpen byl dnem jeho šedesátých devátých (podle indických zvyklostí sedmdesátých) narozenin – strávil je na moři, samozřejmĕ bez oslavy. Téhož dne dorazila loď do Kóčínu, kde naložili bedny s výtisky Šrímad-Bhágavatamu, které tam z Bombaje dopravila jiná loď.

Dvacátého třetího vyplula Džaladúta na Rudé moře, kde Bhaktivédánta Svámí trpĕl silnými nevolnostmi. Do svého deníku si poznamenal: „Déšť, mořská nemoc, závratĕ, bolesti hlavy, nechutenství, zvracení.“ V průbĕhu dvou dnů prodĕlal dva srdeční záchvaty. Snášel své potíže trpĕlivĕ, s myslí soustředĕnou na cíl svého poslání, avšak po dvou dnech prudkých záchvatů cítil, že další by již pravdĕpodobnĕ nepřežil.

Následující noci se mu zdál sen. Pán Krišna se mu zjevil na veslici v doprovodu mnoha inkarnací a řekl mu, aby bez obav dál pokračoval v cestĕ. Tato slova Bhaktivédántu Svámího ujistila, že je pod Krišnovou ochranou, a prudké záchvaty se již nevrátily.

1. září vplula Džaladúta do Suezského kanálu a o den pozdĕji zakotvila v Port Saidu. Bhaktivédánta Svámí navštívil s kapitánem Pándjou mĕsto, které se mu líbilo. Šestého září se již trochu zotavil ze svých potíží a opĕt začal normálnĕ jíst – sám si uvařil kičrí a purí. Do svého deníku si poznamenal, že se mu pomalu vracejí síly.

Cesta Džaladúty přes oceán byla roku 1965 klidná. Kapitán Pándja se podivoval, že tak klidnou cestu přes Atlantik nezažil za celou svoji námořnickou dráhu. Bhaktivédánta Svámí mu na to řekl, že klidná plavba je milostí Pána Krišny – načež paní Pándjová požádala Bhaktivédántu Svámího, aby s nimi jel i zpátky a zajistil jim tak další klidnou plavbu. Bhaktivédánta Svámí si do svého deníku zapsal: „Kdyby Atlantik ukázal svoji obvyklou tvář, možná bych to nepřežil. Ale Pán Krišna vzal loď pod svoji ochranu.“

Po cestĕ z Kalkaty, která trvala třicet pĕt dní, přirazila Džaladúta 17. září roku 1965 o půl šesté ráno k bostonskému molu Commonwealth Pier, aby zde nakrátko zakotvila před další plavbou do New Yorku.

Bhaktivédánta Svámí musel v Bostonu projít celní a přistĕhovaleckou kontrolou. Mĕl vízum na dva mĕsíce, a pasový úředník mu tam razítkem vyznačil předpokládané datum odjezdu. Kapitán Pándja hodlal zastávky v Bostonu využít k nákupům a pozval Bhaktivédántu Svámího, aby ho doprovodil. Po mostĕ pro pĕší přešli do rušné obchodní čtvrti se starými kostely, sklady, úředními budovami, bary, lacinĕ honosnými knihkupectvími, nočními kluby a restauracemi. Bhaktivédánta Svámí si krátce prohlédl mĕsto, ale kromĕ toho, že zde poprvé vkročil do Ameriky, zůstává nejvýznamnĕjší památkou na jeho krátký pobyt v Bostonu báseň, kterou napsal v bengálštinĕ a nazval Márkine Bhágavata-dharma („Učení o vĕdomí Krišny v Americe“). Nĕkteré verše, sepsané na palubĕ Džaladúty, znĕly takto:

Devatenáctého září doplula Džaladúta do newyorského přístavu a zakotvila u mola Brooklyn Pier u Sedmnácté ulice. Před Bhaktivédántou Svámím se otevřel pohled na impozantní obrysy Manhattanu, mrakodrap Empire State Building a jako miliónům návštĕvníků a přistĕhovalců před ním i výhled na Sochu svobody.

Bhaktivédánta Svámí byl oblečen v šatech, které se bĕžnĕ nosily ve Vrindávanu. Prosté bavlnĕné dhótí doplňovala kanthi-málá (korálky kolem krku), džapa-málá (růženec) v ruce a starý šál neboli čadar, přehozený přes ramena. Jeho pleť byla zlatavá, hlavu mĕl vyholenou kromĕ šikhy na temeni, čelo mu zdobil bĕlavý vaišnavský tilak. Na nohou mĕl špičaté bílé gumové střevíce, které bĕžnĕ nosí sádhuové v Indii. Ale v New Yorku to působilo naprosto neslýchanĕ. Bhaktivédánta Svámí byl pravdĕpodobnĕ prvním vaišnavským sannjásínem, který dorazil do New Yorku, aniž by považoval za nutné mĕnit nĕco na svém zevnĕjšku. Nicménĕ je třeba uznat, že Newyorčané nejsou zvyklí vĕnovat příliš pozornosti novým přistĕhovalcům, byť by vypadali sebepodivnĕji.

Bhaktivédánta Svámí si musel v New Yorku poradit sám. Mĕl čtyřicet rupií v hotovosti, které, jak sám říkal, by vystačily na „pár hodin v New Yorku“, společnĕ s dalšími dvaceti dolary od kapitána Pándji za tři díly Šrímad-Bhágavatamu. Jeho mecenáš, pan Agarvál, žil kdesi v Pensylvánii, ale nĕkdo ho jistĕ bude očekávat. Ačkoliv vůbec netušil, co by mĕl podniknout – „nevĕdĕl jsem ani, zda se mám dát vlevo či vpravo“ – vystoupil z lodi na břeh a prošel přístavní pasovou kontrolou. Tam ho oslovil zástupce společnosti Traveler’s Aid, vyslaný rodinou Agarválových, aby mu pomohl nasednout na autobus do Butleru.

A tak se Bhaktivédánta Svámí s deštníkem a kufrem v ruce vydal v doprovodu zástupce Traveler’s Aid k hlavnímu autobusovému nádraží.

Do domu Agarválových v Butleru dorazil Bhaktivédánta Svámí ve čtyři hodiny ráno. Gópál Agarvál mu tedy nabídl, že se může zatím vyspat na pohovce. Byt Agarválových v pĕkném řadovém domĕ se skládal z malého obýváku, jídelny, kuchyňky, dvou ložnic v patře a koupelny. Tady žil Gópál se svojí ženou Sally, původem Američankou, a jejich dvĕma malými dĕtmi. V Butleru bydleli již nĕkolik let a mĕli pocit, že se úspĕšnĕ zařadili do lepších společenských kruhů. Protože v jejich bytĕ bylo tĕsno, rozhodli se, že bude lepší, když se Svámí ubytuje v Ymce, klubu mladých křesťanů, a bude je navštĕvovat bĕhem dne. Ve skutečnosti nebyl tolik na překážku omezený životní prostor, jako on sám. Jak ho Butler přijme?

Sally: Stýkali jsme se se samými intelektuály, a Svámí je fascinoval. Ani nevĕdĕli, na co by se ho mohli zeptat. Byl pro nĕ úplná hádanka, jako z nĕjakého románu. Ani ve snu by je nenapadlo, že potkají svámího v obýváku v pensylvánském Butleru. V samém středu malomĕšťácké Ameriky to byla senzace. I moji rodiče se na nĕj přijeli podívat, i když to k nám mají hodnĕ daleko. Mĕli jsme spoustu známých z Pittsburghu a ti také přijeli. Byl to opravdu neobvyklý host. Ale všichni se o nĕj zajímali jen ze zvĕdavosti.

22. září se v místních novinách Butler Eagle objevil úvodník „Oddaný hinduistického kultu vysvĕtluje plynulou angličtinou účel své návštĕvy Západu“. Do bytu Agarválových dorazil fotograf a zachytil Bhaktivédántu Svámího, jak stojí v obývacím pokoji s otevřeným výtiskem Šrímad-Bhágavatamu v rukou. K fotografii byl připojený titulek „Vyslanec bhakti-jógy“. Článek začínal takto:

Článek popisoval Šrímad-Bhágavatam jako ,biblickou literaturu‘ a Bhaktivédántu Svámího jako ,vzdĕlaného učitele‘. Pak pokračoval:

Sally: Na vaření používal pouze jeden hořák. Ve spodním hrnci vařil luštĕniny neboli dál a v páře nad tím další druhy zeleniny. Asi týden si takhle vařil velkolepé obĕdy, vĕtšinou tak na půl dvanáctou. Kolem dvanácté zase přicházel domů na obĕd Gópál. Obvykle jsem mu přichystala sendvič a po jídle Gópál odcházel zpátky do práce. Ale brzy jsme přišli Svámího kuchyni na chuť, a tak začal Svámí vařit pro nás všechny. Jen jsme se olizovali!

Bhaktivédánta Svámí přednášel různým skupinám, dokonce i na půdĕ Lions Clubu, kde se sdružují američtí obchodníci a podnikatelé. Mĕl také proslov v Ymce, na církevní univerzitĕ sv. Fidelia v pensylvánském Hermanu a pravidelnĕ rozmlouval s hosty u Agarválových. Přesvĕdčil se, že Američané mají o jeho kázání zájem, nicménĕ cítil, že by potřeboval podporu z Indie.

V každém případĕ mu po mĕsíci stráveném v Butleru zbýval už jen mĕsíc do konce pobytu v Americe. Rozhodl se proto, že odjede do New Yorku, a než mu vyprší vízum, pokusí se kázat tam. Nejprve chtĕl ale navštívit Filadelfii, kde si zařídil schůzku s profesorem sanskritu na Pensylvánské univerzitĕ, dr. Normanem Brownem.

Jako sannjásí byl Bhaktivédánta Svámí zvyklý putovat z jednoho místa na druhé. Byl potulným kazatelem a nijak ho netrápilo, že má opustit poklidný život v butlerské Ymce. Necítil žádná pouta k domáckému prostředí, kde si mohl vařit a povídat si se Sally Agarválovou o vysavačích, mražených potravinách a americkém způsobu života.

Jeho pobyt v Butleru mu však prospĕl. Získal bezprostřední zkušenost s životem v Americe, přesvĕdčil se, že se může spolehnout na své zdraví a že jeho poselství je sdĕlitelné. Byl rád, že se v Americe dají sehnat nezbytné přísady pro indickou vegetariánskou stravu a že lidé rozumí jeho angličtinĕ. Poučil se, že náhodné jednorázové přednášky mají sice jen omezený dopad, ale že i přes odpor zavedených církví se různí lidé živĕ zajímali o to, co jim chce říci.

18. října opustil Butler a vydal se přes Filadelfii do New Yorku.

Sally: Za ten mĕsíc jsem si Svámího opravdu zamilovala. Mĕla jsem pocit, že ho musím ochraňovat, a on chtĕl odjet do Filadelfie. Ale já jsem si to nedokázala představit – a také jsem mu to řekla – nedokázala jsem si představit, že by mĕl dva dny cestovat do Filadelfie. Mĕl tam mít přednášku a pak chtĕl jet do New Yorku. Ale v New Yorku nikoho neznal. Kdyby mu to ve Filadelfii nevyšlo, jel by prostĕ do New Yorku, ale tam nikoho nemĕl. Nedokázala jsem si to představit. Bylo mi z toho zle.

Bhaktivédánta Svámí nikoho v New Yorku neznal, ale mĕl adresu na dr. Rámamúrtiho Mišru, kterému ještĕ z Butleru poslal dopis spolu s doporučením od jednoho přítele z Bombaje. Když pak dr. Mišrovi telefonoval, Mišra mu nabídl, že u nĕj může v New Yorku bydlet.

Po příjezdu z Filadelfie ho na hlavním autobusovém nádraží očekával jeden z Mišrových žáků a přímo z nádraží ho doprovodil na indický festival, který se v New Yorku právĕ konal. Tam se Bhaktivédánta Svámí seznámil nejen s dr. Mišrou, ale i se sitáristou Ravim Šankarem a jeho bratrem, tanečníkem Udáiem Šankarem. Po slavnosti se s dr. Mišrou odebrali do jeho bytu v čísle 33 na Riverside Drive, blízko řeky Hudson. Byt byl ve třináctém poschodí, mĕl velká okna s výhledem na řeku a Bhaktivédánta Svámí tu dostal vlastní pokoj.

Dr. Mišra byl rád středem pozornosti. Předvádĕl se podmanivými pohledy a přehnanou gestikulací, svoji řeč s oblibou prokládal slovy jako „rozkošný“ a „nádherný“. Obratnĕ ztĕlesňoval barvotiskovou představu toho, jak by mĕl guru vypadat, a nĕkteří Newyorčané o nĕm mluvili jako o „svámím z lepší společnosti“. Přestože byl sannjásínem, nenosil tradiční šafránové dhótí a kurtu, nýbrž na míru šitá nehruovská saka s límečkem ke krku a volné bílé kalhoty. Na rozdíl od zlatavé pleti Bhaktivédánty Svámího byla jeho pleť tmavší a mĕl husté černé vlasy. Byl ještĕ pomĕrnĕ mladý a ve svých čtyřiačtyřiceti letech by klidnĕ mohl být Bhaktivédántovým synem. V dobĕ, kdy ho u sebe ubytoval, trpĕl dr. Mišra vážnými zdravotními problémy. Svámího přítomnost zapůsobila jako zázračný lék.

Rámamúrti Mišra: Jeho Svatost Prabhupáda Bhaktivédánta Gósvámídží mĕ doslova přemohl láskou. Byl skutečným ztĕlesnĕním lásky. Byl jsem už jen kost a kůže a on mĕ opravdu vrátil do života – jídlem, které připravoval, ale především svojí láskou a oddaností Pánu Krišnovi. Já sám jsem byl na vaření příliš líný, ale jemu nebylo nikdy zatĕžko vstát a nĕjaké jídlo připravit.

Bhaktivédánta Svámí vařil s přesností chemika a dr. Mišra si liboval, že dokázal připravit spoustu chodů, na které se človĕku jen sliny sbíhaly.

Rámamúrti Mišra: To nebyl chléb, co mnĕ dával – nýbrž prasádam, sám život. A život mi také zachránil. V té dobĕ jsem pochyboval, zda vůbec přežiji, ale jeho zvyk jíst pravidelnĕ, ať už mĕl človĕk hlad nebo ne, se mi nesmírnĕ zamlouval. Vstal a řekl: „Tak tady je bhagavat-prasádam,“ a já na to odpovídal: „Báječné!“

Bhaktivédánta Svámí občas diskutoval s dr. Mišrou o cíli své návštĕvy Ameriky a vysvĕtloval mu vizi svého duchovního mistra o rozšíření vĕdomí Krišny na Západ. Žádal dr. Mišru, aby mu v tom byl nápomocen, ale ten se pokaždé vymlouval na svoji vlastní práci učitele, která ho plnĕ zamĕstnávala, a na to, že chce Ameriku brzy opustit. Po nĕkolika týdnech, když začala být přítomnost Bhaktivédánty Svámího pro dr. Mišru nepohodlná, přestĕhoval ho do svého studia hatha-jógy v čísle 100 na Západní Sedmdesáté druhé ulici, poblíž Central Parku. Jednalo se o prostorné studio ve čtvrtém patře přímo ve středu budovy a kromĕ kanceláře k nĕmu patřil samostatný pokoj bez oken, ve kterém se Bhaktivédánta Svámí ubytoval.

Z hlediska filosofie byl dr. Mišra s Bhaktivédántou Svámím v naprostém rozporu. Dr. Mišra považoval neosobní aspekt Absolutní Pravdy, Brahman, za svrchovaný. Bhaktivédánta Svámí naopak zdůrazňoval nadřazenost osobního rysu Boha (neboli Bhagavána); ve shodĕ s védskou teistickou filosofií, že nejúplnĕjší pochopení Absolutní Pravdy je osobní.

Bhagavad-gítá říká, že neosobní Brahman je podřízený Bhagavánovi a je Jeho září, stejnĕ jako sluneční svit je září slunce. Tento závĕr učili přední tradiční áčárjové dávné Indie, jako byl Rámánudža a Madhva. Dr. Mišra byl naopak stoupencem Šankary, který učil, že veškerou existenci tvoří neosobní přítomnost Absolutní Pravdy a že Osobnost Božství je z konečného hlediska iluzí. Zatímco teistická filosofie Bhaktivédánty Svámího popisovala individuální duchovní já (átmu) jako vĕčného služebníka svrchované duchovní bytosti (Bhagavána), z hlediska dr. Mišry duchovní já nebylo individuální. Vĕřil tomu, že každá osoba je totožná s Bohem, Nejvyšším Brahmanem, a proto není zapotřebí uctívat Boha jako nĕco mimo vlastní osobnost. „Všechno je jedno,“ říkával.

Bhaktivédánta Svámí namítal: „Jestliže je každý z nás skutečnĕ tím ,Nejvyšším‘, proč potom toto ,Nejvyšší‘ trpí a zápasí o existenci v hmotném svĕtĕ?“ Dr. Mišra na to odpovídal, že toto Nejvyšší je pouze dočasnĕ zahaleno iluzí a že cestou hatha-jógy a meditace dosáhne osvícení a porozumí, že „Všechno je Nejvyšší“. Bhaktivédánta Svámí však znovu namítal: „Ale kdyby bylo možné, aby Nejvyšší bylo zahalené iluzí, pak by tato iluze byla nadřazená Bohu; byla by mocnĕjší než Nejvyšší.“

Bhaktivédánta Svámí považoval dr. Mišru za májávádína, tedy za človĕka, který z nevĕdomosti pokládá máju, iluzi, za mocnĕjší než Absolutní Pravdu. Pro Bhaktivédántu Svámího byla neosobní filosofie nejen odpudivá, ale byla přímo urážkou Osobnosti Božství.

Ve svém postavení žebravého sannjásína byl Bhaktivédánta Svámí dočasnĕ závislý na dobré vůli svého hostitele – přebýval u nĕj, pravidelnĕ s ním jedl a rozmlouval. Bylo to však krajnĕ nepříjemné. Přijel do Ameriky, aby promlouval čistĕ a odvážnĕ o Krišnovi, ale doposud k tomu nemĕl prostor. V Butleru ho omezovala útlocitnost jeho mĕšťáckých hostitelů – teď byl umlčen jiným způsobem. Jednali s ním sice laskavĕ, ale zároveň představoval hrozbu. Dr. Mišra nemohl připustit, aby jeho studenti naslouchali výhradní chvále Pána Krišny jako Nejvyšší Osobnosti Božství.

8. prosince napsal Bhaktivédánta Svámí svému duchovnímu bratrovi Tírthovi Mahárádžovi, který se mezitím stal prezidentem Gaudíja Mathu, dopis, ve kterém mu připomínal přání jejich duchovního mistra, Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího, aby v západních zemích otevřeli kazatelská centra. Sám Šríla Bhaktisiddhánta se o to nĕkolikrát pokusil a vyslal do Anglie i do dalších evropských zemí sannjásíny, avšak, jak Bhaktivédánta Svámí poznamenal, „bez jakýchkoliv hmatatelných výsledků“. Bhaktivédánta Svámí upozorňoval na to, že nĕkteré májávádské skupiny mají vlastní budovy, ale příliš stoupenců nepřitahují. Hovořil ale se Svámím Nikhilánandou z Rámakrišnovy mise, který se domníval, že bhakti-jóga bude Američanům blízká.

Pokud by vedoucí Gaudíja Mathu přistoupili na otevření vlastní pobočky v New Yorku, Bhaktivédánta Svámí by byl ochoten ji řídit. Bez vlastní budovy je působení ve mĕstĕ nemožné. Kdyby však duchovní bratři spolupracovali, napsal, mohli by společnĕ otevřít střediska v mnoha mĕstech po celé zemi. Opakovanĕ zdůrazňoval, kolik budov tu už zakoupily ostatní skupiny, které nešíří původní indickou duchovní filosofii. Gaudíja Math však nemá budovu žádnou.

Za tři týdny dostal od Tírthy Mahárádže odpovĕď. Když ve svém dopise Bhaktivédánta Svámí vysvĕtloval své nadĕje a plány na pobyt v Americe, kladl důraz na to, že by mu jeho duchovní bratři museli odhlasovat svoji důvĕru a udĕlit nĕjakou hmatatelnou podporu. Mezi jeho duchovními bratry však nevládl duch spolupráce. Každý vůdce se staral víc o své vlastní budovy než o spolupráci s ostatními na šíření učení Pána Čaitanji ve svĕtĕ. Jak by se tedy mohli nadchnout plánem Bhaktivédánty Svámího na založení pobočky v New Yorku? Považovali to za pokus o založení jeho vlastního chrámu. Přes nepatrnou vyhlídku na úspĕch se Bhaktivédánta Svámí dovolával jejich misionářského ducha a připomínal jim přání jejich duchovního mistra, Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího Thákura. Guru Mahárádž si přál, aby se vĕdomí Krišny šířilo na Západ. Ale když Bhaktivédánta Svámí konečnĕ obdržel od Tírthy Mahárádže odpovĕď, byla nepříznivá. Nebyl sice proti jeho misionářské činnosti v New Yorku, ale zdvořile mu oznámil, že peníze Gaudíja Mathu pro jeho návrh použít nelze.

Na svých osamĕlých vycházkách po Manhattanu se Bhaktivédánta Svámí setkával s celou řadou místních obyvatel. Pan Ruben, turecký Žid, který pracoval jako průvodčí v podzemní dráze, se s Bhaktivédántou Svámím seznámil v parku na lavičce. Byl to zcestovalý človĕk, který rád poznával nové lidi, a tak si ke svatému muži z Indie přisedl a dal se s ním do řeči.

Pan Ruben: Nepochyboval o tom, že bude mít chrámy plné oddaných. Podíval se na mĕ a řekl: „Nejsem chudý človĕk, jsem bohatý. Jsou tady chrámy a knihy, existují. Jsou tady, ale dĕlí nás od nich čas.“ Vždycky říkal „my“ a mluvil o jednom človĕku, který ho sem poslal, o svém duchovním mistru. Nikoho v té dobĕ neznal, ale říkal: „Nikdy nejsem sám.“ Mnĕ se však vždycky zdál opuštĕný. Připadal mi jako jeden svĕtec, Eliáš, protože ten také chodil stále sám. Neřekl bych, že mĕl nĕjaké stoupence.

30. ledna zasáhly Východní pobřeží prudké snĕhové bouře. Vítr vál rychlostí osmdesáti kilometrů za hodinu a ve mĕstĕ napadlo témĕř čtvrt metru snĕhu. Mĕstská správa nabízela vytápĕné místnosti a jídlo lidem, kteří žili v domech bez topení. Kennedyho letištĕ bylo uzavřené, stejnĕ jako železniční tratĕ a výpadovky. V průbĕhu osmi dnů byl kvůli snĕhové kalamitĕ dvakrát vyhlášen stav ohrožení.

Jako osamĕlý jedinec nemohl Bhaktivédánta Svámí proti snĕhové kalamitĕ nebo mezinárodním válečným konfliktům, o kterých se dočítal v titulcích, nic dĕlat – pohlížel na nĕ jako na příznaky vĕku Kali. V hmotném svĕtĕ bude vždy existovat utrpení. Ale kdyby mohl do jedné z budov v New Yorku přivézt Rádhu a Krišnu… Pro Nejvyššího Pána není nic nemožné. I uprostřed Kali-jugy by mohl nastat Zlatý vĕk a lidem by se ulevilo. Kdyby Američané přijali vĕdomí Krišny, celý svĕt by je následoval. Bhaktivédánta Svámí se díval očima písem. Dál se prodíral vánicí po uzoučké stezce za podporou pro svoji misi šíření vĕdomí Krišny.

Při pohledu z dálky to byla jen drobná postavička kráčející po ulicích a bulvárech Manhattanu mezi mnoha dalšími postavičkami; cizinec, jehož vízum už témĕř vypršelo. To však bylo pouze vnĕjší zdání. Nesnáze, se kterými v tĕchto dnech zápasil, byly velmi reálné a naléhavé, ale nad nimi vždy převládalo jeho transcendentální vĕdomí. A to bylo jiné než vĕdomí, kterým žili obyvatelé Manhattanu. Plnĕ si uvĕdomoval svou závislost na Krišnovi, a stejnĕ jako když na Džaladútĕ trpĕl srdečními záchvaty, tak i nyní čerpal sílu ze čtení Čaitanja-čaritámrity, „nektaru“ života.

Je pravda, že se mu tehdy ještĕ nepodařilo založit v New Yorku chrám pro Rádhá-Krišnu, ale přesto již uspĕl. Jeho úspĕch spočíval v tom, že vzpomínal na Krišnu i v té kruté zimĕ, jaká vládla v New Yorku na přelomu let 1965-66, a neohlížel se na to, zda ho nĕkdo uznává nebo ne. Neminul ani jediný den, aby nepracoval na Krišnovĕ knize, Šrímad-Bhágavatamu. A neuplynul ani jediný den, aby Krišnovi neobĕtoval jídlo a nemluvil o Krišnovĕ filosofii z Bhagavad-gíty.

Pán Krišna v Bhagavad-gítĕ říká: „Kdo Mĕ vidí všude a všechno vidí ve Mnĕ, tomu se nikdy neztratím a on se nikdy neztratí Mnĕ.“ A Krišna své čisté oddané ujišťuje: „Můj oddaný nebude nikdy poražen.“ Bhaktivédánta Svámí o tom nikdy ani nezapochyboval. Jedinou otázkou bylo, zda si Američané čistého oddaného mezi sebou povšimnou. Zatím se zdálo, že ho nikdo nechce brát vážnĕ.

15. února se Bhaktivédánta Svámí přestĕhoval z jógového studia dr. Mišry o dvĕ patra níž do vlastní místnosti, která mĕla číslo 307. Podle dr. Mišry se přestĕhoval proto, aby mohl mít vlastní prostor, nezávislý na Mišrovĕ Jógové společnosti.

Místnost 307 ale nikdy nebyla určena k bydlení nebo k tomu, aby sloužila jako ášram či přednáškový sál. Byla to pouze malá, úzká kancelář bez nábytku a telefonu. Vcházelo se do ní dveřmi s velkým matným sklem, jaké dříve bývaly pro kanceláře typické. Nad dveřmi byl ještĕ prosklený svĕtlík. Na podlahu před kovový kufřík si Bhaktivédánta Svámí rozprostřel své pokrývky, a tak ho zmĕnil na provizorní stolek, který mu sloužil při psaní. Spal na podlaze, ale nemĕl na čem vařit a dokonce tu nebyla ani koupelna, takže musel dennĕ docházet do bytu dr. Mišry.

Když Bhaktivédánta Svámí bydlel v jógovém ášramu, jeho výdaje hradil dr. Mišra. Nyní se ale osamostatnil a vše, co získal prodejem svých knih, musel vydat na své denní potřeby a mĕsíční nájem, který činil sedmdesát dva dolarů. Zjistil, že malé balení práškového čili je tady desetkrát dražší než v Indii. Nemĕl žádný stálý příjem, jeho výdaje narostly a životní podmínky se zhoršily. Konečnĕ však mĕl svůj vlastní prostor a nic mu už nebránilo kázat podle svých vlastních představ.

Přijel do Ameriky proto, aby přednášel o Krišnovi, a od samého začátku si k tomu dokázal najít příležitost – ať už to bylo na neformálních setkáních v obývacím pokoji u Agarválových nebo oficiálnĕ před shromáždĕním v butlerském Lions Clubu, ve třídĕ indologa dr. Normana Browna nebo v Jógové společnosti dr. Mišry. Ale tĕmto přednáškám, kdy ho lidé vyslechli pouze jednou, nepřikládal Bhaktivédánta Svámí velkou důležitost. A to byl hlavní důvod, proč chtĕl mít vlastní budovu v New Yorku – aby lidé mohli přicházet pravidelnĕ, pravidelnĕ zpívat Hare Krišna, přijímat s ním prasádam a pravidelnĕ poslouchat přednášky o Bhagavad-gítĕ a Šrímad-Bhágavatamu.

Přestĕhování z jógového studia do malé kanceláře v dolejším patře sice poskytlo Bhaktivédántovi Svámímu to, co hledal – vlastní prostor – ale ani s velkou nadsázkou se toto místo nedalo označit za chrám. Na dveřích mĕl vizitku se svým jménem; každý, kdo by ho hledal, ho zde mohl nalézt. Jenže kdo by sem chodil? U chrámu se předpokládá, že bude přitahovat lidi ke Krišnovi svojí honosností a nádherou. Ale místnost 307 představovala pravý opak: byla obrazem nouze a chudoby. Dokonce i človĕk, který se zajímá o duchovní život, by shledal, že sedĕt na holé podlaze v pokoji připomínajícím úzký železniční vagón je nepohodlné.

Jeden z žáků dr. Mišry daroval Bhaktivédántovi Svámímu kotoučový magnetofon, na který si Svámí nahrával nĕkteré ze svých osamĕlých bhadžanů, zpívaných s doprovodem malých činelků. Nahrál také dlouhé filosofické pojednání Úvod ke Gítópanišadĕ. „I když nikdo nepřijde,“ řekl mu kdysi Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí, „můžeš dál mluvit ke čtyřem stĕnám.“ Ale protože mu Krišna nyní poskytl možnost kázat svobodnĕ, rozhodl se přednášet tři večery týdnĕ (pondĕlí, středa a pátek) komukoliv, kdo přijde. Jeho první posluchače tvořili hlavnĕ lidé, kteří se o nĕm doslechli nebo se s ním setkali v jógovém studiu dr. Mišry. A přes chudobu místnosti, ve které žil, se tato setkání stala pro Bhaktivédántu Svámího zdrojem nového života.

„Paradox“ byla restaurace v čísle 64 na Východní Sedmé ulici na Lower East Side, která v duchu filosofie George Oshawy nabízela makrobiotickou stravu. Byla to svíčkami osvĕtlená sklepní místnost s malými stolky podél stĕn. Jídlo bylo vyhlášené svojí kvalitou a nízkou cenou, čaj se podával zdarma v libovolném množství. Paradox byl víc než pouhá restaurace – bylo to středisko duchovních a kulturních zájmů, místo schůzek připomínající pařížské kavárny dvacátých let nebo nĕkteré podniky v Greenwich Village. V Paradoxu jste mohli strávit celý den u jedné kávy a nikomu to nevadilo. Návštĕvníci Paradoxu tvořili jakési mystické bratrstvo, které spojoval zájem o východní učení. Jakmile do Paradoxu dorazila zpráva o novém svámím žijícím v Horním Manhattanu u dr. Mišry, rychle se mezi hosty rozšířila.

Harvey Cohen, umĕlec na volné noze, a Bill Epstein, který v Paradoxu pracoval, byli přátelé. Harvey nĕkolikrát navštívil přednášky Bhaktivédánty Svámího v jeho příbytku u jógového studia dr. Mišry, a když pak zase jednou zašel do Paradoxu, začal hned líčit Billovi a dalším přátelům vše, co o novém svámím vĕdĕl.

Bill Epstein byl temperamentní romantický mladík s dlouhými, vlnitými černými vlasy a plnovousem. Hezký vzhled se u nĕj spojoval s nespoutaným duchem, a tak nebylo divu, že se sám pasoval na informátora návštĕvníků restaurace o duchovních novinkách ve mĕstĕ. Jakmile nový svámí upoutal jeho zájem, udĕlal z nĕj v restauraci nevyčerpatelný námĕt rozhovorů.

Na rozdíl od starších a usedlejších obyvatel bohatších čtvrtí mĕsta, kteří až dosud přednášky Bhaktivédánty Svámího navštĕvovali, byla nová skupina z Paradoxu mladá a „hip“. Dlouhé vlasy a vousy byly v té dobĕ u mužů ještĕ neobvyklé, a tak když začali tito „hipsteři“ docházet na Svámího setkání na Západní stranĕ, nĕkteré starší posluchače to znepokojilo. Jeden z nich poznamenal: „Bhaktivédánta Svámí začal kolem sebe shromažďovat jiný druh lidí. Sbíral je na Bowery nebo po nĕjakých půdách. Přicházeli v takových smĕšných kloboucích, zabalení do nĕjakých šedých dek. Mĕl jsem z nich divný pocit.“

Jedním z tĕch „hledačů“ z Paradoxu byl i David Allen, kterému tehdy bylo jednadvacet let. Právĕ se přestĕhoval do New Yorku za vidinou opojení, o kterém se dočetl v článcích o drogových experimentech. Na starší posluchače Svámího přednášek shlížel jako na „ty sentimentální paničky z West Side“.

David: Tehdy se nám neříkalo hippies. Ale pro ty lidi, kteří ke Svámímu původnĕ docházeli, jsme byli divný. Nemohli se s tím vyrovnat. Řekl bych, že do té doby mĕla vĕtšina učitelů z Indie starší následovníky a bohaté vdovy pro nĕ často představovaly slušný zdroj příjmů. Ale Svámídží se obrátil rovnou k mladší, chudší skupinĕ lidí. Bill Epstein a ostatní ho pak začali přemlouvat, aby se radši přestĕhoval do Dolního mĕsta, na Lower East Side. Tam dole se dĕlo spousta vĕcí, které se v tĕch lepších čvrtích z nĕjakého důvodu neodehrávaly. Lidi na Dolním Manhattanu ho skutečnĕ potřebovali. Ta čtvrť byla v pohodĕ a byla zralá na to, aby tam nĕkdo takový jako Svámí přišel. Žilo se tam na plný pecky. Bylo to fakt nabitý energií.

Jednou, když byl Bhaktivédánta Svámí na své obvyklé vycházce, se do místnosti 307 nĕkdo vloupal a ukradl psací stroj i magnetofon. Po návratu domů ho domovník informoval o krádeži: Neznámý zlodĕj rozbil sklo svĕtlíku, prolezl jím dovnitř, sebral cenné vĕci a zmizel. Když Bhaktivédánta Svámí domovníka poslouchal, narůstalo v nĕm podezření, že zlodĕjem je domovník sám. Nemohl to však dokázat, a tak mu nezbývalo, než se se ztrátou smířit.

Nejradĕji by se však odtud odstĕhoval. Přátelé mu sice za starý psací stroj i magnetofon nabídli náhradu, ale kdo zabrání domovníkovi, aby je neukradl znovu? Harvey Cohen a Bill Epstein Svámímu radili, aby se přestĕhoval do Dolního Manhattanu, a ujišťovali ho, že tam najde spoustu mladých lidí, kteří budou mít o jeho učení zájem. To znĕlo lákavĕ.

Harvey se navíc chystal opustit New York a odjet do Kalifornie, a nabídl Svámímu svůj podkrovní pokoj, kde by mohl bydlet společnĕ s Davidem Allenem. Bhaktivédánta Svámí jeho nabídku přijal.

Když se chystal ke stĕhování, jeden z jeho starších známých, který v domĕ pracoval jako elektrikář, ho přišel varovat. „Bowery není vhodné místo pro džentlmeny,“ snažil se ho odradit. „Je to nejzkaženĕjší místo na svĕtĕ.“ Pravda, tady sice Svámímu ukradli z bytu vĕci, ale stĕhování na Bowery nic nevyřeší. Bhaktivédánta Svámí se však nenechal zastrašit.

Na Bowery žil Bhaktivédánta Svámí podobnĕ jako stovky ztroskotanců v domech kolem. Také on vysedával večer pod holou žárovkou, nemĕl žádný stálý příjem, jistoty ani trvalé bydlištĕ. Avšak jeho vĕdomí bylo odlišné. Překládal Šrímad-Bhágavatam do angličtiny a skrze své Bhaktivédántovy komentáře promlouval k celému svĕtu. Jeho povinností bylo ukázat, že vĕdomí Krišny je nejdůležitĕjší potřebou lidstva, ať už přebýval ve čtrnáctém patře činžovního domu na Riverside Drive nebo v jednom rohu podkrovního pokoje na Bowery. Nepolevoval v překládání a nepřestával myslet na založení Krišnova chrámu v New Yorku. Jeho vĕdomí bylo pohroužené v Krišnovĕ universálním poslání, a proto nezávisel při hledání útočištĕ na svém okolí. Domov pro nĕho nebylo místo z cihel a dřeva, ale útočištĕ u Krišny, kam se uchyloval za všech okolností. „Můj domov je všude,“ říkal svým přátelům, zatímco bez Krišnova útočištĕ by celý svĕt pro nĕj byl jen bezútĕšnou pustinou.

Díky „tamtamům“ v restauraci Paradox se zpráva o Svámího novém příbytku rychle roznesla. Večerní programy začali navštĕvovat nejrůznĕjší mladí lidé, aby si se Svámím společnĕ zazpívali. Hudební kírtany se tĕšily na Bowery zvláštní oblibĕ, protože novými Svámího posluchači byli vĕtšinou místní hudebníci a umĕlci, kterým byla transcendentální hudba bližší než filosofie. Každé ráno mĕl Bhaktivédánta Svámí přednášku na téma Šrímad-Bhágavatamu, které se zúčastňoval David Allen, mladík jménem Robert Nelson a ještĕ jeden chlapec, a příležitostnĕ učil všechny náhodné zájemce kuchařskému umĕní. Ochotnĕ odpovídal na dotazy zvĕdavých návštĕvníků nebo rozmlouval se svým novým spolubydlícím.

Stejnĕ jako na Hudson River pořádal Bhaktivédánta Svámí svá večerní setkání každé pondĕlí, středu a pátek. Pro vĕtšinu jeho bývalých posluchačů však byla jeho podkrovní místnost z ruky – a navíc byla na Bowery. Domovní dveře pravidelnĕ blokoval hlouček spících bezdomovců, a než návštĕvníci vyšli po schodech do čtvrtého patra, museli překročit nĕkdy až půl tuctu opilců. Přesto to mĕlo své kouzlo: človĕk mohl přijít, posedĕt se skupinou hipíků a pozorovat, jak Svámí vede kírtan, zatímco místnost se utápĕla v přítmí prosyceném kouřem vonných tyčinek. Mnozí náhodní návštĕvníci se přišli jen podívat a vzápĕtí zase zmizeli.

Novými přáteli Bhaktivédánty Svámího z Bowery byli samí hudebníci nebo alespoň hudební fandové. Smyslem jejich života byla hudba – hudba, drogy, ženy a duchovní meditace. A protože způsob, jakým Bhaktivédánta Svámí zpíval mantru Hare Krišna, byl jak muzikální, tak meditativní, okamžitĕ je to zaujalo.

Pro lidi z Bowery byl zvuk duchem a duch byl zvukem, hudba a meditace se jim vzájemnĕ prolínaly. Pro Bhaktivédántu Svámího však hudba bez Božího jména meditací nebyla; taková hudba byla jen uspokojováním smyslů nebo nanejvýš jistým druhem stylizované neosobní meditace. Ale přesto byl rád, když si tito muzikanti na jeho kírtany přicházeli zahrát, poslouchali ho a zpívali sbory. Nĕkteří si sem zaskočili ráno po nočním jam-session, aby si ještĕ zazpívali společnĕ se Svámím. Svámí je od jejich soustředĕní na zvuk neodrazoval; spíše je ke zvuku vedl. Ve Védách se o zvuku říká, že je prvním prvkem hmotného stvoření; zvuk pochází od Boha a Bůh je vĕčnĕ existující osoba. Bhaktivédánta Svámí kladl důraz na to, aby přivedl lidi ke zpívání Božího osobního, transcendentálního jména. Důležité bylo, aby zpívali Hare Krišna, ať už to pojímali jako jazz, folk, rock nebo indickou meditaci.

Přestože se Bhaktivédánta Svámí usídlil a pohyboval v pochybné čtvrti, témĕř nikdo ho neobtĕžoval. Často na svém prahu našel nĕkolik spících nebo bezvĕdomých pobudů z Bowery a nezbývalo mu než je překročit. Nĕkdy do nĕj vrazil nĕjaký opilec, ale to jen proto, že nebyl schopen udržet rovnováhu, jindy zase nĕkdo cosi nesrozumitelného blábolil nebo se mu posmíval. Ti střízlivĕjší vstávali a se zdvořilými gesty pouštĕli Svámího do domu nebo ho nechávali vyjít ven. Procházel mezi nimi, a když mu uvolňovali cestu, pokynul jim na výraz díků.

Ale nikdo z tĕchto mužů na Bowery i tĕch ostatních, kteří ho vídali na jeho vycházkách, o nĕm nic bližšího nevĕdĕl. Byl to pro nĕ pouze malý, stárnoucí sádhu z Indie, který zde chodíval v šafránovém rouchu s deštníkem a hnĕdou nákupní taškou.

Fotografie, která se objevila spolu s článkem v červnovém vydání The Village Voice, zachycovala Bhaktivédántu Svámího, jak sedí se zkříženýma nohama s bĕlostnou čadou splývající z ramen a za zády má poličku s pokojovými kvĕtinami. Vypadal na ní vážnĕ, témĕř zarmoucenĕ. V článku se uvádĕlo:

Článek napsal reportér jménem Howard Smith. O Svámím se doslechl od jednoho známého, který se mu v telefonickém hovoru zmínil o zajímavém svatém muži z Indie, žijícím v podkroví na Bowery. „Můžeš tam zajít kdykoliv,“ řekl mu. „Je pořád doma. Myslím, že se ti bude líbit. Řekl bych, že se právĕ chystá založit jedno z nejvĕtších náboženských hnutí.“

Howard Smith: Tak jsem do toho podkroví jednou zašel. Bylo to hodnĕ bohémské bydlení. V zadní části místnosti jsem zahlédl malý závĕs z nĕjaké indické látky, a tak jsem se rozhodl, že za nĕj nakouknu. Uvidĕl jsem tam Bhaktivédántu Svámího, jak v takovém šafránovém rouchu sedí na zemi se zkříženýma nohama. Na čele a na nose mĕl namalované nĕjaké znaky a ruku mĕl zastrčenou v pytlíku s korálky. Vypadal hodnĕ originálnĕ, ale zdálo se, že by s ním mohl človĕk mluvit. Tak povídám „Dobrý den“, načež on vzhlédl a já jsem se zeptal „Vy jste Svámí Bhaktivédánta?“ a on přisvĕdčil, že ano. „Já jsem Howard Smith,“ řekl jsem zase já.

Bhaktivédánta Svámí vkládal nadĕje v to, co článek ve Village Voice nazval „Svámího americká církev“. Jeho přednášky a kírtany budily živý zájem a konečnĕ získal i malý okruh stoupenců, kteří docházeli pravidelnĕ. Ale nadĕje na pomoc z Indie pohasínala. I když si pravidelnĕ dopisoval se Sumatí Mórárdžíovou, se svými duchovními bratry a s indickou vládou, jejich odpovĕdi nebyly příliš povzbudivé.

Bylo zřejmé, že pokud se má vĕdomí Krišny v Americe nĕkdy uchytit, bude se to muset stát bez pomoci indické vlády nebo indických finančníků. Krišna naznačil Bhaktivédántovi Svámímu jinou cestu. Mĕl soustředit celou svoji energii na mladé lidi, kteří za ním chodili do jeho podkroví v Bowery. Napsal Sumatí Mórárdžíové:

Nejvíce pozornosti a péče vĕnoval Bhaktivédánta Svámí svému spolubydlícímu, Davidu Allenovi. Cítil, že dává Davidovi zvláštní příležitost, aby se stal prvním skutečným americkým vaišnavou. Počítal s tím, že se ještĕ vrátí do Indie, a chtĕl vzít Davida do Vrindávanu. Mohl mu ukázat, jak probíhají obřady v chrámu, a připravit ho na budoucí kazatelskou práci na Západĕ.

„Velice mĕ tĕší,“ pravil Bhaktivédánta Svámí jednou večer na své přednášce, „že náš pan David nĕkdy říká: Svámídží, chci pokročit v duchovním životĕ teď hned.“ Bhaktivédánta Svámí s úsmĕvem napodoboval Davidovu netrpĕlivost. „Buď trpĕlivý, buď trpĕlivý, říkám mu. Samozřejmĕ, že na to dojde. Pokud po tom opravdu toužíš, Bůh ti pomůže. Je v tvém nitru. Jenom tĕ zkouší, jak jsi upřímný. Potom ti dá všechny příležitosti k tomu, abys udĕlal v duchovním životĕ pokrok.“

Zpočátku bylo soužití Davida se Svámím ve velké místnosti pokojné. Svámí soustředĕnĕ pracoval na své stranĕ místnosti rozdĕlené závĕsem, zatímco David přebýval ve velké, prostorné části. Nechtĕl ale přestat kouřit marihuanu, brát LSD a amfetaminy, a Svámímu nezbývalo nic jiného, než to tolerovat. Nĕkolikrát vysvĕtlil Davidovi, že drogy a halucinace jeho duchovnímu životu neprospĕjí, ale David jako by to nevnímal. Začal se Svámího stranit.

Bhaktivédánta Svámí však plánoval, že využije podkrovní byt jako chrám. Chtĕl ho přemĕnit na první newyorský chrám Rádhy a Krišny, a to bez Davidovy spolupráce nebylo možné. Přestože Bowery patřila k nejubožejším místům na svĕtĕ, Bhaktivédánta Svámí hovořil o tom, že doveze Božstva z Džajpuru nebo Vrindávanu a začne dokonce i zde provádĕt chrámové obřady. Představoval si, že by mu David mohl pomáhat. Navíc bydleli ve stejné místnosti, a nemĕlo tedy smysl o nĕčem uvažovat, pokud by David nespolupracoval. Nejprve by se však musel vzdát svých zlozvyků.

Bhaktivédánta Svámí se snažil Davidovi pomoci, ale David byl příliš zmatený. Smĕřoval ke zkáze, a tím končily i plány na založení chrámu. Občas divoce přecházel po místnosti, i když nebyl pod vlivem drog, a jindy zase upadal do hluboké strnulosti. Nakonec jednoho dne pod vlivem LSD propadl naprosté nepříčetnosti. Jak vzpomínal jeden ze Svámího návštĕvníků, Carl Yeargens: „Prostĕ mu přeskočilo a Svámí mĕl najednou na krku šílence.“ Všechno tomu nasvĕdčovalo už předtím – „byl to takový bláznivý kluk, který nikdy nevĕdĕl, kdy má dost“ – ale když se David zbláznil doopravdy, bylo to jako blesk z čistého nebe.

Bhaktivédánta Svámí pokojnĕ pracoval za svým psacím strojem, když vtom David začal s nářkem chodit po místnosti. Potom začal křičet, kvílet a bĕhat dokolečka. Vrazil do zadní části místnosti, kde pracoval Svámí. Náhle Bhaktivédánta Svámí už nestál tváří v tvář Davidovi – tomu milému Davidovi, kterého chtĕl vzít do Indie, aby mu ukázal bráhmany ve Vrindávanu – ale zdrogovanému cizinci s divokýma očima, šílenci.

Bhaktivédánta Svámí se pokusil s Davidem mluvit: „Co se stalo?“, ale David nemĕl, co by mu na to řekl. Nedošlo k žádné roztržce. Bylo to čistĕ šílenství…

Bhaktivédánta Svámí chvatnĕ vyšel z místnosti a sešel ze schodů. Ani si nestihl vzít své vĕci nebo se rozhodnout, kam půjde nebo zda se ještĕ vrátí. Na žádné úvahy nebyl čas. Bylo to příliš šokující, a jediné, co se dalo dĕlat, bylo vyklidit dĕjištĕ Davidova šílenství. Ve vchodu jako obvykle sedĕla skupina pobudů a jako vždy ho se zdvořilým gestem nechali projít. Zvykli si na postaršího svámího, který tudy procházel za svými nákupy, a neobtĕžovali ho. Ale dnes Svámí nešel nakupovat. Vyrazil do ulic a sám netušil, kam vlastnĕ míří.

Jedno bylo jisté – zpátky do podkrovního bytu se vrátit nemohl. Ale kam mohl jít? Holubi přelétali ze střechy na střechu, auta se hnala kolem a po ulicích se potáceli neodmyslitelní pobudové opojení levným, jedovatým alkoholem. Domov Bhaktivédánty Svámího se zmĕnil v místo šílené hrůzy a ulice představovaly zase jiný druh pekla. Svámí byl otřesen. Mohl zavolat dr. Mišrovi, kde by se ho snad ujali. Ale tuto kapitolu svého života už mĕl za sebou a smĕřoval k nĕčemu lepšímu. Vedl své vlastní přednášky pro mladé lidi, kteří zpívali a naslouchali mu. A teď by s tím mĕl být konec? Po devíti mĕsících strávených v Americe konečnĕ získaly jeho kázání a kírtany správný ohlas. Právĕ nyní toho nemohl nechat.

A. Č. Bhaktivédánta Svámí Mahárádž, jehož ve Vrindávanu všichni znali a respektovali jako vynikajícího učence a oddaného, který mĕl volný přístup k indickému viceprezidentovi a mnoha dalším významným osobnostem, nyní musel čelit holé skutečnosti, že ve Spojených státech žádného vlivného přítele nemá. Ocitl se na ulici, stejnĕ jako zdejší opilci. Ve skutečnosti na tom byla řada z nich lépe, protože mĕli alespoň stálá lůžka v útulcích. Byli na dnĕ, ale mĕli kam jít. Pokud človĕk nemĕl naprosto určitý cíl – cestu do obchodu nebo návrat domů – mohla se mu Bowery zmĕnit v peklo. Nebylo to místo, kde by se dalo stát a dumat nad tím, kde bydlet či na koho se obrátit. Svámí teď nešel do Čínské čtvrti za nákupem ani na svou malou procházku, ze které by se brzy vrátil do svého útočištĕ v podkroví. A žádné další místo, kam by se mohl uchýlit, neexistovalo.

Jak tĕžké bylo kázat v Americe mezi tĕmi pomatenými lidmi! Jako by to již předvídal v básni, kterou napsal po příjezdu do Bostonu: „Můj drahý Pane, nevím, proč jsi mĕ sem přivedl. Nyní se mnou můžeš naložit, jak se Ti zlíbí. Ale myslím, že zde máš nĕjaké plány, protože proč bys mĕ jinak zavedl na toto hrozné místo?“ Jaký bude osud jeho plánovaných přednášek? A co David; mĕl by se vrátit zpátky a pokusit se s ním promluvit? Bylo to poprvé, kdy se choval takto agresivnĕ, ale je pravda, že již dříve došlo k nĕkterým napjatým situacím. David mĕl ve zvyku nechávat na podlaze sprchového koutu mýdlo a Bhaktivédánta Svámí ho žádal, aby to nedĕlal, protože je to nebezpečné. Ale David jako by neslyšel. Bhaktivédánta Svámí mu to nĕkolikrát připomínal, až se jednoho dne David rozzlobil a začal na nĕj křičet. Ale nebylo v tom žádné opravdové nepřátelství. Dokonce ani dnešní konflikt nepovstal z osobního nedorozumĕní – chlapec byl prostĕ obĕtí drog.

Bhaktivédánta Svámí kráčel rychle. Mĕl volný lodní lístek u Scindia Line. Mohl odjet domů do Vrindávanu. Ale jeho duchovní mistr mu přikázal, aby se vydal sem, do Ameriky. „Díky naléhavé touze Šrí Šrímad Bhaktisiddhánty Sarasvatího Thákura,“ zapsal si při plavbĕ přes Atlantik, „se svaté jméno Pána Gaurángy rozšíří po celém západním svĕtĕ.“ Bylo nutné, aby si do setmĕní našel nĕjaké místo, kde by mohl přespat, a způsob, jak pokračovat ve své kazatelské práci. Kdyby se mu dostalo nĕjaké podpory od indické vlády, náboženské organizace nebo zámožného příznivce, nikdy k takové situaci nemohlo dojít. Takto však byl vydán okolnostem na milost a nemilost.

Bhaktivédánta Svámí bral tuto krizi jako Krišnovu zkoušku. Jak říká Bhagavad-gítá, človĕk má spoléhat na Krišnovu ochranu: „Ve všech svých činnostech spoléhej na Mĕ a jednej stále pod Mojí ochranou. Při takové oddané službĕ si Mĕ buď stále plnĕ vĕdom… Mojí milostí překonáš všechny překážky podmínĕného života.“

Rozhodl se, že zavolá Carlovi Yeargensovi, jednomu z pravidelných návštĕvníků večerních setkání, a požádá ho o pomoc. Sotva Carl zaslechl ve sluchátku Svámího hlas – situace byla opravdu naléhavá! — okamžitĕ mu navrhl, aby se nastĕhoval do jeho bytu, kde žil se svojí ženou Evou. Bylo to jen pár kroků od Bowery, na Centrální ulici poblíž Čínské čtvrti.

Uplynul týden a Carlovi a jeho přátelům se stále nedařilo sehnat pro Svámího žádné vhodné bydlení. Bhaktivédánta Svámí tedy navrhl, že by s Carlem mohli zajít za Michaelem Grantem a požádat ho o pomoc. Mike, mladý hudebník žijící na Bowery, navštĕvoval Svámího setkání a živĕ se zajímal o jeho učení. Sršel nápady a bylo pravdĕpodobné, že rád pomůže.

Když Mike uslyšel, co se Svámímu přihodilo, považoval za svoji povinnost nĕjak pomoci. Hned druhý den zašel do redakce Village Voice, vzal si první výtisk z rotačky a hledal v inzerátech bytů k pronájmu tak dlouho, dokud ho jeden nezaujal. Pak zatelefonoval domácímu. Jednalo se o obchod na Druhé avenue a Mike tam rovnou domluvil schůzku s realitním agentem, panem Gardinerem. S Carlem a Svámím dohodl, aby také přišli.

Jako první dorazili na místo pan Gardiner a Mike. Mika upoutal nezvyklý, ručnĕ psaný štít nad výlohou: Nejlepší dárky. Jednalo se o pozůstatek – jak vysvĕtlil pan Gardiner – po obchůdku s upomínkovými předmĕty, který tam dříve sídlil. Mike mu zase vylíčil Svámího jako duchovního vůdce z Indie, znalce sanskritu a významného autora. Na realitního agenta to udĕlalo dojem. Když pak dorazili Svámí a Carl, vydali se po vzájemném představení všichni na prohlídku krámku. Svámí s Carlem a Mikem důkladnĕ zvažovali jeho možnosti. Byla to prázdná, tmavá místnost – elektřina byla odpojená – a potřebovala novĕ vymalovat. Hodila by se na pořádání různých setkání, jen se Svámího bydlením už to bylo horší. Ale nájemné 125 dolarů mĕsíčnĕ bylo slušné. Potom jim však pan Gardiner řekl o malém bytĕ v druhém poschodí, kam se chodilo přes dvorek ležící přímo za obchodem. Pokud připlatí dalších 71 dolarů mĕsíčnĕ, mohl by Svámí bydlet tam, i když nejprve by pan Gardiner musel nechat byt vymalovat. Celkový nájem vycházel na 196 dolarů, na které by se složili Carl s Mikem a dalšími přáteli.

Bhaktivédánta Svámí dostal nápad, že by mohl jmenovat pana Gardinera prvním oficiálním důvĕrníkem své novĕ ustavené společnosti pro vĕdomí Krišny. V průbĕhu rozhovoru daroval panu Gardinerovi třídílný soubor svého Šrímad-Bhágavatamu a na první stranu napsal své osobní vĕnování s podpisem „A. C. Bhaktivedanta Swami“. Pan Gardiner se cítil polichocen a poctĕn tím, že obdržel knihy od samotného autora. Souhlasil, že se stane důvĕrníkem nové společnosti pro vĕdomí Krišny a bude jí přispívat dvacet dolarů mĕsíčnĕ.

Malování bytu zabralo panu Gardinerovi týden. Mezitím Mike zařídil zapojení elektřiny a vody, nechal zavést telefon a společnĕ s Carlem vybrali mezi svými přáteli nájemné na první mĕsíc. Když bylo všechno připraveno, zatelefonoval Mike Svámímu do Carlova bytu.

Teď bylo zapotřebí Svámího přestĕhovat. Sešlo se nĕkolik známých, kteří mĕli právĕ volno, a společnĕ zašli do bývalého Svámího bytu na Bowery. Možná nebyli připraveni na to, aby se stali jeho oddanými žáky, ale přispĕt na první mĕsíční nájem a vĕnovat nĕkolik hodin práce úpravĕ jeho bytu, to byl přesnĕ ten druh služby, kterou byli s radostí ochotni vykonat.

V podkroví posbírali tĕch pár vĕcí, které tvořily Svámího majetek, a vydali se pĕšky po Bowery. Řada šesti mužů s nákladem Svámídžího vĕcí vypadala jako karavana, která vyrazila na nĕjaké safari. Michael vlekl tĕžký Robertsův kotoučový magnetofon a dokonce i Svámí nesl dva kufry. Všechno se sebĕhlo tak rychle, že teprve když už urazili notný kus cesty a ozvaly se bolavé ruce, napadlo Mika: „Proč jsme si vlastnĕ nevzali auto?“.

Byl konec června a letní slunce zahalené smogem pražilo na džungli Bowery. Podivná karavana, roztažená přes celou délku bloku, postupovala s krátkými přestávkami kupředu. Svámídží vlekl své kufry podél nekonečných řad restaurací a obchodů mezi ulicemi Grand, Broome a Spring. Občas se zastavil, složil svůj náklad na zem a odpočíval. Konečnĕ se stĕhoval z Bowery. Jeho příteli, elektrikáři ze Sedmdesáté druhé ulice, by se pravdĕpodobnĕ ulevilo, i když není jisté, zda by k novému bydlišti na Druhé avenue nemĕl také výhrady. Ale Svámí alespoň skoncoval s pobytem v nejhorší chudinské čtvrti. Nechával za sebou bezdomovce před útulkem Armády spásy i hospody s venkovními terasami. Zastavoval se na semaforech v davu naprosto neznámých lidí a zároveň dohlížel na procesí svých přátel, kteří si razili cestu za ním.

Umĕlci a hudebníci z Bowery ho považovali za „velmi pokročilou“ osobnost. Cítili, že je veden duchovní silou, a chtĕli mu pomoci při budování místa, kde by mohl nerušenĕ pracovat na svém vzácném duchovním poslání a učit ostatní. Potřeboval jejich pomoc, ale přesto jim bylo jasné, že stojí „na vyšší úrovni“. Dokázal se ochránit sám — nebo, jak říkal, byl pod ochranou Boží.

Na rohu Bowery a Houstonské ulice zahnuli vpravo a vydali se východním smĕrem. Svámí kráčel s pohledem pevnĕ upřeným před sebe, dokud se před ním ve vzdálenosti jednoho bloku domů nevynořil jižní konec Druhé avenue. Tam zabočil vlevo, dal se smĕrem na sever, přešel První ulici a konečnĕ dorazil do svého nového domova. Jakmile minul vchod do podzemní dráhy, spatřil už známý nápis nad výlohou: Nejlepší dárky. Sevřel pevnĕji své kufry a vyrazil vpřed. Na křižovatce Druhé avenue a Houstonské spĕšnĕ prošel mezerou v kolonách aut. Před sebou spatřil koruny zelených stromů vyčuhující nad vysokou zdí dvorku, jako by tam bujel nĕjaký přerostlý plevel.

Budova s průčelím do ulice se mĕla stát místem jeho přednášek a setkání, zatímco v zadním traktu se nalézal byt, kde mĕl nyní žít a překládat. Ze severu se čelní budova opírala o mohutný osmipatrový sklad a se svými pĕti patry vedle nĕj působila jako dítĕ hledající ochranu. Na jižní stranĕ končila holou betonovou zdí, vedle níž byl již jen rozlehlý areál rušné čerpací stanice Mobil, který hraničil s První ulicí. Když Bhaktivédánta Svámí přišel blíž, po stranách úzkého vchodu do krámku spatřil dvĕ malé lampy.

Nikdo nemohl říci, co ho tam čeká. Ale již se objevila první dobrá znamení, že by se tito mladí Američané mohli přes všechny své výstřednosti opravdu zapojit do sankírtanového hnutí Pána Čaitanji. Svítala nadĕje, že na této nové adrese by Svámí mohl skutečnĕ vybudovat svoji Mezinárodní společnost pro vĕdomí Krišny.