Léta příprav

Jeho Božská Milost A. Č. Bhaktivédánta Svámí, pozdĕji známý jako Šríla Prabhupáda, se stal svĕtovĕ proslulou osobností až po svém příjezdu do Ameriky v roce 1965. Před svým odjezdem z Indie sepsal tři knihy; v následujících dvanácti letech jich napsal více než šedesát. Před odjezdem z Indie zasvĕtil jednoho žáka; v následujících dvanácti letech jich zasvĕtil přes čtyři tisíce. Než opustil Indii, sotva kdo vĕřil, že dokáže uskutečnit svoji vizi celosvĕtové společnosti Krišnových oddaných; ale v následujícím desetiletí Šríla Prabhupáda založil a rozvinul Mezinárodní společnost pro vĕdomí Krišny a otevřel více než sto duchovních středisek. Před plavbou do Ameriky nikdy neopustil Indii; ale v následujících dvanácti letech cestoval jako šiřitel hnutí pro vĕdomí Krišny mnohokrát kolem celého svĕta.

Mohlo by se nám zdát, že veškerý přínos Šríly Prabhupády spočívá v převratných duchovních činech, které vykonal za poslední léta svého života. Tato duchovní revoluce by se však nemohla nikdy uskutečnit, kdyby se na ni bĕhem předcházejících šedesáti devíti let svého života nepřipravoval. Přestože pro Američany byl on sám a jeho učení náhlým zjevením – „Vypadal jako džin, který právĕ vyskočil z Aladinovy lampy“ – byl vĕrným představitelem kulturní tradice staré tisíce let.

Šríla Prabhupáda se narodil 1. září roku 1896 v Kalkatĕ. Jeho otec, Gour Móhan De, obchodník s textilem, a matka Rádžní, mu dali jméno Abhaj Čaran. Podle bengálské tradice rodiče pozvali astrologa, aby dítĕti sestavil horoskop. Astrologova předpovĕď byla opravdu pozoruhodná: až dítĕ dosáhne vĕku sedmdesáti let, přeplaví se přes oceán, stane se významným náboženským kazatelem a otevře 108 chrámů.

Abhajův domov na Harrison Road v čísle 151 se nacházel v indické části severní Kalkaty. Gour Móhan De patřil k aristokratické vrstvĕ obchodníků zvaných suvarna-vanik. Byl spříznĕný se zámožnou rodinou Maliků, která stovky let obchodovala s Brity se zlatem a solí. Malikové byli původnĕ členy rodiny De, gótry (dynastie), jejíž kořeny sahají až k dávnému mudrci Gautamovi. Za vlády Mughalů v Indii, která předcházela britské nadvládĕ, však muslimský vládce udĕlil jedné zámožné a vlivné vĕtvi rodiny De titul Malik – „pán“. O nĕkolik generací pozdĕji se pak dcera z rodu De provdala do rodiny Maliků, a od té doby spojoval tyto dvĕ rodiny úzký příbuzenský vztah.

Lókanáthovi Malikovi patřil celý blok nemovitostí po obou stranách Harrison Road a Gour Móhan obýval se svojí rodinou nĕkolik pokojů třípatrové budovy náležející k Malikovu majetku. Naproti domu, v nĕmž mĕla byt rodina De, stál chrám Rádhá-Góvindy, kde posledních sto padesát let rodina Maliků udržovala tradici uctívání Božstev Rádhy a Krišny. Potřebné prostředky pro Božstva a knĕze, kteří vykonávali uctívání, zajišťovaly příjmy z různých obchodů, jež Malikům patřily. Každé ráno před snídaní členové rodiny Maliků navštĕvovali chrám, aby shlédli Božstva Rádhy a Góvindy. Obĕtovali vařenou rýži, kačórí a zeleninu na velkém podnose a potom rozdávali prasádam ranním návštĕvníkům, kteří za Božstvy přicházeli ze sousedství. Mezi každodenními návštĕvníky byl i Abhaj Čaran v doprovodu své matky, otce nebo sluhy.

Gour Móhan byl čistý vaišnava a vychovával svého syna k vĕdomí Krišny. A protože jeho rodiče byli rovnĕž vaišnavové, Gour Móhan se za celý život ani nedotkl masa, ryb, vajec, čaje nebo kávy. Mĕl svĕtlou pleť a zdrženlivou povahu. Večer, než zavřel svůj obchod s látkami, pokládal doprostřed místnosti na podlahu misku s rýží, aby uspokojil krysy, a ty pak nemusely z hladu ohryzávat látky. Po návratu domů si čítával z Čaitanja-čaritámrity a Šrímad-Bhágavatamu (hlavních posvátných textů bengálských vaišnavů), odříkával svatá jména na své džapĕ a uctíval Božstvo Pána Krišny. Byl to jemný a citlivý človĕk a nikdy Abhaje netrestal. Dokonce i když ho byl nucen napomínat, nejprve se mu omlouval: „Jsi můj syn, a proto tĕ musím pokárat. Je to moje povinnost. Dokonce i Čaitanju Maháprabhua Jeho otec napomínal. Tak z toho nebuď nešťastný.“

Prabhupáda nikdy nezapomnĕl na oddanost, s jakou jeho otec uctíval Pána Krišnu. Vzpomínal, jak se otec vracíval domů z obchodu pozdĕ večer a vĕrnĕ uctíval Pána Krišnu před domácím oltářem. „My jsme již spali a otec provádĕl obřad árati. Cink, cink, cink – probouzelo nás cinkání zvonku, a když jsme otevřeli oči, spatřili jsme otce, jak se klaní před Krišnou.“

Gour Móhan si přál vychovat ze svého syna vaišnavu; chtĕl, aby se Abhaj stal služebníkem Rádhy a Krišny a kázal Šrímad-Bhágavatam a aby se naučil posvátnému umĕní hry na mridangu, buben tradičnĕ používaný při opĕvování Pána Krišny. Pravidelnĕ zval do svého domu svaté muže a pokaždé je žádal: „Prosím požehnejte mému synovi, aby mu Šrímatí Rádhárání dala svá požehnání.“ Když Abhajova matka prohlásila, že chce, aby se její syn, až doroste, stal britským právníkem (což znamenalo, že by musel odjet studovat do Londýna), považoval to jeden z chlapcových strýců za výborný nápad. Ale Gour Móhan o tom nechtĕl ani slyšet – kdyby Abhaj odjel do Anglie, mohly by ho ovlivnit evropské způsoby chování a oblékání. „Naučí se pít a bĕhat za ženami,“ namítal Gour Móhan. „Nestojím o to, aby vydĕlával velké peníze.“

Svůj výchovný plán začal Gour Móhan uskutečňovat od prvních let Abhajova života. Najal profesionálního hráče na mridangu, aby Abhaje učil klasické rytmy pro doprovod kírtanu. Rádžní se ale nemohla ubránit pochybnostem: „Jaký to má smysl, aby se takové malé dítĕ učilo hrát na mridangu? K čemu mu to bude dobré?“ Avšak Gour Móhan dál snil o synovi, který bude zpívat bhadžany, hrát na mridangu a přednášet Šrímad-Bhágavatam.

Když se Abhaj narodil, bylo jeho matce Rádžní třicet let. Stejnĕ jako její manžel pocházela z rodiny se starou gaudíja-vaišnavskou tradicí. Mĕla tmavší pleť než její manžel, a zatímco on mĕl klidnou povahu, Rádžní byla ponĕkud vznĕtlivá. Abhaj byl svĕdkem toho, že jeho rodiče žijí v souladu; žádné vážné manželské konflikty nebo komplikované rozbroje jeho domov nikdy neohrožovaly. Rádžní byla cudná a zbožná; byla to ideální manželka v tradičním védském smyslu, která se plnĕ vĕnovala péči o svého muže a dĕti. Abhaj si všiml prostých a dojemných pokusů, kterými chtĕla s pomocí modliteb a přísah chránit jeho život.

Oba rodiče Abhaje rozmazlovali – ale zatímco Gour Móhan svoji lásku dával najevo shovívavostí a plánováním synových duchovních úspĕchů, Rádžní ji projevovala pokusy ochránit Abhaje před veškerým nebezpečím, nemocemi a smrtí. Když se narodil, zapřisáhla se, že bude jíst levou rukou až do dne, kdy si toho všimne a zeptá se jí, proč jí nesprávnou rukou. Když se jí pak na to jednoho dne malý Abhaj zeptal, okamžitĕ přestala. Byl to jen další recept na jeho přežití; Rádžní se totiž domnívala, že síla její přísahy zaručí Abhajovi život přinejmenším do té doby, než se jí na přísahu zeptá. Často ho chodila koupat do Gangy. Když dostal úplavici, vyléčila ho horkými purí a smaženým baklažánem se solí. Nĕkdy nemocný Abhaj projevoval svoji tvrdohlavost a odmítal brát léky. Ale Rádžní byla stejnĕ rozhodná jako on umínĕný, a nutila ho léky polykat násilím. Když Abhaj nechtĕl chodit do školy, jeho otec to přijímal shovívavĕ, zatímco Rádžní nepovolila, a dokonce najala jednoho muže, aby ho do školy vodil.

Po celé severní Indii přijímá velká vĕtšina lidí Pána Krišnu jako nejvyšší podobu Boha, jak Ho představují védská písma; zvláštĕ pak Bhagavad-gítá, která je nejčtenĕjším védským textem. Abhaj tak zcela přirozenĕ vstřebával vĕdomí Krišny od samotného narození. Jeho otec byl navíc obzvlášť zbožný – Šríla Prabhupáda ho pozdĕji popisoval jako „čistého oddaného Krišny“. Gour Móhan brával svého syna do blízkého chrámu Rádhy a Krišny, známého jako Rádhá-Góvinda Mandir, dokonce ještĕ dřív, než se Abhaj naučil chodit. Prabhupáda pozdĕji vzpomínal, jak „stáli u dveří chrámu Rádhy a Góvindy a společnĕ odříkávali modlitby k múrti Rádhá-Góvindy i nĕkolik hodin. Božstvo mĕlo šikmé oči a bylo nádherné.“

Abhaj byl také okouzlen Ratha-játrou, festivalem Šrí Džagannátha, který se v Kalkatĕ konal každý rok. Nejvĕtší kalkatskou Ratha-játru pořádal chrám Rádhy a Góvindy. Tři vozy s Božstvy Džagannáthem (Krišnou), Balarámem a Subhadrou vyjíždĕly od chrámu Rádhy a Góvindy, projely krátkou trasu po Harrison Road a pak se opĕt vracely zpátky. Správci chrámu toho dne rozdávali veřejnosti velké množství Džagannáthova prasádam.

Ratha-játrá se konala ve velkých mĕstech po celé Indii, avšak původní slavnost, kterou navštĕvovaly každým rokem milióny poutníků, se odehrávala v Džagannáth Purí, asi pĕt set kilometrů jižnĕ od Kalkaty. Po staletí tu na památku jedné z Krišnových vĕčných zábav davy lidí táhly tři dřevĕné vozy vysoké patnáct metrů po přehlídkové trase dlouhé přes tři kilometry. Na Abhaje udĕlalo velký dojem vyprávĕní, jak před čtyřmi sty lety na festivalu v Purí Pán Čaitanja Maháprabhu osobnĕ tančil a vedl extatické zpívání Hare Krišna. Čas od času pak Abhaj zkoumal jízdní řád nebo se vyptával na cenu jízdenky do Purí s myšlenkou, že si našetří peníze a pojede se tam podívat.

Potom ho napadlo, že by mohl mít svůj vlastní vůz a slavit svoji vlastní Ratha-játru – a přirozenĕ se obrátil na svého otce s prosbou o pomoc. Gour Móhan mu koupil starší, asi jeden metr vysokou rathu, kopii vozu, jaký se používá při slavnosti. Společnými silami pak na nĕm vztyčili podpĕrné pilíře a navrch upevnili baldachýn, aby co nejvĕrnĕji napodobili velké vozy z Purí. Abhaj zapojil do práce své kamarády i sestřičku Bhavatáriní a stal se jejich přirozeným vůdcem. Pobavené matky ze sousedství vyhovĕly jeho žadonĕní a navařily zvláštní jídla, aby mohl na svém festivalu rozdávat prasádam.

Stejnĕ jako festival v Purí, i Abhajova Ratha-játrá se slavila osm dní. Celé příbuzenstvo se shromáždilo a přihlíželo tomu, jak dĕti táhnou v průvodu vozík, zpívají a hrají na bubny a na kartály.

Když bylo Abhajovi asi šest let, požádal svého otce o Božstvo, které by mohl sám uctívat. Od malička vídal svého otce, jak doma provádí púdžu, a pravidelnĕ sledoval i obřadné uctívání Rádhy a Góvindy, a přitom ho stále napadalo: „Kdy už budu moci také tak uctívat Krišnu?“ Gour Móhan zakoupil pár malých Božstev Rádhy a Krišny a vĕnoval je svému synovi. Od té doby malý Abhaj obĕtoval každé jídlo nejprve Rádĕ a Krišnovi. Po vzoru svého otce a knĕží z chrámu Rádhá-Góvindy také obĕtoval Božstvům ghíovou lampičku a na noc Je ukládal ke spánku.

Když koncem šedesátých let začal Šríla Prabhupáda zavádĕt v amerických mĕstech velké festivaly Ratha-játry a do chrámů ISKCONu slavnostnĕ umisťoval Božstva Rádhy a Krišny, prohlašoval, že se všechny tyto vĕci naučil od svého otce. Jedinou velmi důležitou součástí vĕdomí Krišny, kterou se od otce nenaučil, bylo tištĕní a rozšiřování transcendentální literatury. To převzal výhradnĕ od svého duchovního učitele, kterého potkal pozdĕji jako mladý muž.

Ještĕ v průbĕhu Abhajových vysokoškolských studií mu otec sjednal svatbu s Rádhárání Dattou, dcerou ze spřátelené obchodnické rodiny. V nĕkolika následujících letech ale Abhaj žil dál u svých rodičů a nevĕsta také u svých, takže nemĕl žádné rodinné starosti. Nejprve musel dostudovat.

V průbĕhu čtvrtého ročníku univerzitních studií však začal Abhaj pochybovat o tom, zda je správné, aby vysokoškolský titul přijal. Stal se příznivcem hnutí za nezávislost, které požadovalo národní školy a vlastní vládu.

Mezi posluchače, kteří byli o ročník výše, patřil i vášnivý nacionalista Subháščandra Bose, budoucí vůdce indické Národní armády, založené s cílem svrhnout britskou nadvládu v Indii. Subháščandra Bose vybízel studenty, aby podporovali indické hnutí za nezávislost, a Abhajovi se líbila Boseho víra v duchovní život, jeho nadšení a odhodlanost. Sám se sice o politickou činnost nezajímal, ale ideály hnutí za nezávislost („svarádž“) ho zaujaly, ostatnĕ jako všechny studenty.

Nejvíce však Abhaje oslovil Móhandás K. Gándhí. Gándhí s sebou vždy nosil Bhagavad-gítu a prohlašoval, že mu poskytla lepší vedení než kterákoliv jiná kniha. Stranil se omamných látek, masa a nedovoleného pohlavního styku. Žil čistĕ a prostĕ, jako sádhu, a Abhaj mĕl pocit, že je poctivĕjší než žebraví sádhuové, které tak často potkával. Četl jeho proslovy a následoval ho jako svůj vzor. Zdálo se mu, že by Gándhí mohl zahájit hnutí duchovní obrody.

Sám Gándhí vyzýval indické studenty, aby zanechali studií. Tvrdil, že školy, které vedou cizinci, vštĕpují studentům otrockou mentalitu a dĕlají z nich pouhé loutky v rukách Britů. Vysokoškolský diplom byl nicménĕ důležitý pro životní kariéru. Abhaj zvážil důkladnĕ všechny možnosti a v roce 1920 po dokončení čtyřletého vysokoškolského studia a složení závĕrečných zkoušek diplom odmítl. Tímto způsobem vyjádřil svůj protest a přihlásil se ke Gándhího výzvĕ.

Po masovém vraždĕní v Džalijánválá Bághu, kde britští vojáci postříleli stovky neozbrojených Indů shromáždĕných k pokojné manifestaci, vyzval Gándhí k úplnému odmítání spolupráce a bojkotu všeho britského. Odmítnutím diplomu se Abhaj začal s Gándhího hnutím za nezávislost sbližovat. Jeho otec tím byl sice znepokojen, ale jednání svého syna neodsuzoval. Abhajova budoucnost ho však zajímala víc než osud indické politiky, a v prvé řadĕ se mu proto prostřednictvím vlivného rodinného přítele, dr. Kártika Čandry Boseho, postaral o výhodné zamĕstnání. Dr. Bose, uznávaný chirurg a chemický průmyslník, mĕl v Kalkatĕ vlastní firmu – Boseho laboratoř na výrobu farmaceutického zboží – a s radostí přijal Abhaje jako vedoucího oddĕlení.

Po celý svůj život Šríla Prabhupáda často s láskou vzpomínal na první setkání se svým duchovním učitelem, Bhaktisiddhántou Sarasvatím Gósvámím, ke kterému došlo v roce 1922. Zpočátku se s ním Abhaj setkat nechtĕl, protože ho zklamali takzvaní sádhuové, kteří navštĕvovali dům jeho otce. Ale jeden Abhajův přítel naléhal tak dlouho, dokud Abhaj nesvolil a nešel s ním do sídla Gaudíja Mathu. Tam je zavedli na střechu a představili Bhaktisiddhántovi Sarasvatímu.

Než se ale stačili svatému muži poklonit a posadit se, Bhaktisiddhánta Sarasvatí jim řekl: „Jste vzdĕlaní mladí muži. Proč se nesnažíte rozšiřovat poselství Pána Čaitanji Maháprabhua po celém svĕtĕ?“

To, že je tento sádhu okamžitĕ požádal, aby se stali kazateli v jeho zastoupení, Abhaje velice překvapilo. Bhaktisiddhánta Sarasvatí na nĕho udĕlal velký dojem, ale chtĕl ho ještĕ vyzkoušet promyšlenými dotazy.

Abhaj mĕl na sobĕ bílé khádí, což v té dobĕ v Indii znamenalo, že sympatizuje s Gándhího myšlenkou politické nezávislosti. Jeho dotaz se tedy nesl v duchu indického národního cítĕní: „Kdo bude naslouchat Čaitanjovu poselství? Jsme závislá zemĕ. Indie se nejprve musí stát nezávislou. Jak můžeme šířit indickou kulturu, když jsme pod britskou nadvládou?“

Bhaktisiddhánta Sarasvatí odpovĕdĕl, že vĕdomí Krišny nemusí čekat na zmĕnu indické politiky ani nezávisí na tom, kdo je u moci. Vĕdomí Krišny je tak důležité, že jeho šíření ve svĕtĕ nesnese odkladu.

Abhaj byl ohromen jeho smĕlostí. Celá Indie byla vzhůru nohama a zdálo se, že podporovala právĕ to, co Abhaj vyslovil. Mnozí slavní bengálští vůdcové, mnozí svĕtci a dokonce i samotný Gándhí – tedy vzdĕlaní a duchovnĕ osvícení lidé – ti všichni by pravdĕpodobnĕ položili stejnou otázku jako Abhaj a význam tohoto svĕtce by zpochybnili.

Ale Bhaktisiddhánta Sarasvatí trval na tom, že všechny vlády jsou dočasné, že vĕčná skutečnost spočívá ve vĕdomí Krišny, že skutečným já je duchovní duše. Žádné politické zřízení vytvořené človĕkem nemůže lidstvu pomoci. Takový je konečný názor védských textů a posloupnosti duchovních mistrů. Skutečná práce pro blaho lidí, říkal, by mĕla přesahovat pomíjivé zájmy a připravovat človĕka na jeho příští život a vĕčný vztah s Nejvyšším.

Abhaj začal chápat, že Šríla Bhaktisiddhánta rozhodnĕ není žádný další pochybný sádhu. Pozornĕ naslouchal jeho argumentům a jeho pochybnosti postupnĕ mizely. Bhaktisiddhánta Sarasvatí citoval sanskritské verše z Bhagavad-gíty, kde Pán Krišna prohlašuje, že človĕk by mĕl zanechat všech ostatních náboženských povinností a pouze se odevzdat Jemu, Nejvyšší Osobnosti Božství. Abhaj bĕhem svého mládí nikdy nezapomnĕl na Pána Krišnu a Jeho učení z Bhagavad-gíty, a navíc jeho rodina vždy uctívala Pána Čaitanju Maháprabhua, jehož misi Bhaktisiddhánta Sarasvatí kázal. Překvapilo ho však, že slyšel toto učení v tak dokonalém podání.

Abhaj cítil, že je se svými argumenty poražen, ale vlastnĕ ho to potĕšilo. Po dvouhodinovém rozhovoru s duchovním mistrem sešli oba přátelé po schodech budovy Gaudíja Mathu na ulici. Vysvĕtlení Bhaktisiddhánty Sarasvatího, že hnutí za nezávislost je dočasné a neúplné, udĕlalo na Abhaje velký dojem. Cítil se mnohem víc stoupencem Bhaktisiddhánty Sarasvatího nežli hnutí za národní nezávislost. Uvažoval také o tom, že by bylo lepší, kdyby nebyl ženatý. Tento významný duchovní mistr ho žádal, aby kázal – mohl se k nĕmu sice okamžitĕ připojit, ale cítil, že by nebylo správné, kdyby opustil rodinu.

„Je úžasný!“ svĕřil se Abhaj po setkání svému příteli. „Poselství Pána Čaitanji je v rukách velmi kvalifikované osoby.“

Šríla Prabhupáda pozdĕji vzpomínal, že téhož večera přijal Bhaktisiddhántu Sarasvatího za svého duchovního mistra. „Nikoliv oficiálnĕ, ale ve svém srdci. Byl jsem si vĕdom toho, že jsem potkal vynikajícího svatého muže.“

Po svém prvním setkání s Bhaktisiddhántou Sarasvatím se Abhaj začal více stýkat s oddanými z Gaudíja Mathu. Dali mu různé knížky a vyprávĕli mu o svém duchovním učiteli. Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí byl synem Bhaktivinóda Thákura, dalšího velkého vaišnavského učitele v posloupnosti duchovních mistrů, pocházející od Pána Čaitanji. Před tím, než Šríla Bhaktivinód začal působit, se různí učitelé a sekty lživĕ prohlašovali za stoupence Pána Čaitanji, přestože se zásadnĕ odchylovali od Jeho čistého učení a zastírali jeho pravou podstatu. Dobrá povĕst vaišnavismu tak utrpĕla. Bhaktivinód Thákur však svými početnými spisy a svojí společenskou autoritou vysokého vládního úředníka úctu k vaišnavismu obnovil. Hlásal, že učení Pána Čaitanji je nejvyšší formou teismu a že není určeno pro nĕjakou zvláštní sektu, náboženství či národ, ale pro všechny lidi na celém svĕtĕ. Toužil po tom, aby se učení Pána Čaitanji rozšířilo všude po svĕtĕ, a předpovĕdĕl, že se tak skutečnĕ stane.

Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí kázal závĕry učení Pána Čaitanji, to znamená, že Šrí Krišna je Nejvyšší Osobnost Božství a že zpívání Jeho svatého jména má být podporováno více než jakákoliv jiná náboženská činnost. V dřívĕjších dobách existovaly i jiné způsoby jak dospĕt k Bohu, ale v současném vĕku Kali je účinné pouze zpívání Hare Krišna. Na základĕ autority takových písem, jako jsou například Brihan-náradíja Purána a Upanišady, zdůrazňovali Bhaktivinód Thákur a Bhaktisiddhánta Sarasvatí zvláštĕ důležitost mahá-mantry: Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare / Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare.

Abhaj tyto odkazy na písma znal, stejnĕ jako znal zpívání svatých jmen a závĕry Bhagavad-gíty. Ale nyní, když dychtivĕ studoval spisy velkých áčárjů, si s novou naléhavostí uvĕdomil, jaký má mise Pána Čaitanji široký zábĕr. Objevoval hloubku svého vlastního vaišnavského dĕdictví a jeho schopnost přinést nejvyšší blaho lidem v dobĕ předurčené jen k nesnázím.

Z obchodních důvodů se Abhaj se svojí ženou a rodinou odstĕhovali do Illáhábádu, kde v roce 1932 obdržel zasvĕcení a stal se žákem Bhaktisiddhánty Sarasvatího. Příbĕh následujících třiceti let jeho života v Indii je historií jediné, stále narůstající touhy kázat vĕdomí Krišny po celém svĕtĕ, tak, jak mu to přikázal jeho duchovní mistr.

Abhajovy závazky vůči rodinĕ a touha kázat se však dostávaly do rozporu. Jeho žena sice doma zachovávala náboženské zvyky, ale myšlenka na šíření vĕdomí Krišny se jí nezamlouvala. Dokonce i když se pokoušel pořádat u nich doma setkání a přednášet z Bhagavad-gíty, dávala přednost popíjení čaje v horním patře. Přes její umínĕnost zůstával Abhaj trpĕlivý a snažil se ji do svého duchovního usilování zapojit.

Jako obchodník s léčivy hodnĕ cestoval vlakem, zvláštĕ po severní Indii. Přemýšlel o tom, že kdyby zbohatl, mĕl by peníze na šíření mise Bhaktisiddhánty Sarasvatího, a tato myšlenka ho v obchodní činnosti povzbuzovala.

Nemohl se svým duchovním mistrem putovat po Indii ani ho často navštĕvovat, ale kdykoliv to jen bylo možné, snažil se načasovat své obchodní cesty do Kalkaty na dobu, kdy tam bude i jeho duchovní učitel. Tak se mu podařilo v následujících čtyřech letech navštívit svého duchovního učitele asi dvanáctkrát. Ačkoliv Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí byl tak důsledný v obhajování vaišnavské filosofie proti argumentům ostatních filosofů, že i jeho vlastní žáci zachovávali v jeho přítomnosti nejvyšší obezřetnost, a ačkoliv vídal Abhaje jenom zřídka, přesto s ním jednal laskavĕ. Prabhupáda pozdĕji vzpomínal: „Nĕkdy mĕ moji duchovní bratři kritizovali, protože jsem se Šrílou Bhaktisiddhántou mluvil ponĕkud volnĕ, a citovali anglické rčení: ,Blázni se hrnou tam, kam se andĕlé bojí šlápnout.‘ Ale já jsem si myslel – ,Blázen? Možná. Ale já už jiný nebudu.‘ Můj Guru Mahárádž byl ke mnĕ vždy velice laskavý.“

Na setkání svých duchovních bratrů v Bombaji v roce 1935 přednesl Abhaj u příležitosti šedesátých druhých narozenin Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího báseň a jednu esej. Jeho práce mĕly takový ohlas, že byly otištĕny v časopise, který Gaudíja Math vydával a který nesl název The Harmonist. Jeden z duchovních bratrů mu dal přezdívku Kavi – učený básník. Pravým vyznamenáním však pro Abhaje bylo teprve to, když se dozvĕdĕl, že báseň potĕšila Bhaktisiddhántu Sarasvatího. Jedna sloka udĕlala jeho duchovnímu učiteli takovou radost, že ji ukazoval všem hostům:

V tĕchto prostých verších se Abhajovi podařilo zachytit podstatu kázání svého duchovního mistra, namířeného proti impersonalistickým filosofiím, a Šríla Bhaktisiddhánta to přijal jako důkaz toho, jak dobře Abhaj pochopil uvažování svého Gurudévy. Šrílovi Bhaktisiddhántovi se líbila i Abhajova esej a ukázal ji nĕkterým ze svých blízkých žáků. „Otisknĕte všechno, co napíše,“ dal pokyn redaktorovi časopisu The Harmonist.

Jedno z nejdůležitĕjších Abhajových setkání s jeho duchovním učitelem se uskutečnilo ve Vrindávanu v roce 1935. Abhaj už nebyl žádný nováček, ale zasvĕcený žák, který se snažil být duchovnĕ co nejaktivnĕjší, pokud mu to jen rodinný život dovoloval. Jednoho dne se na procházce s Abhajem a nĕkolika dalšími žáky kolem posvátného jezírka Rádhá-kundu Šríla Bhaktisiddhánta obrátil na Abhaje s důvĕrným sdĕlením. Nĕkteří z jeho předních žáků se mezi sebou hádají, řekl mu, což ho velice znepokojuje. Tito žáci se sváří o to, kdo bude používat jednotlivé místnosti a zařízení v sídle Gaudíja Mathu v Kalkatĕ. A jestliže se hádají už nyní, co teprve budou dĕlat po odchodu svého duchovního mistra z hmotného svĕta? Abhaj se tĕchto šarvátek nezúčastnil a dokonce ani neznal podrobnosti sporů, ale když svého duchovního mistra poslouchal, byl také sklíčený.

„Vypukne požár,“ řekl Šríla Bhaktisiddhánta Abhajovi ustaranĕ. „Jednoho dne vypukne v kalkatském Gaudíja Mathu požár, a tento požár osobních zájmů se rozšíří a všechno zničí.“ Abhaj poslouchal, ale nebyl si jistý, jak tomu má rozumĕt. „Bylo by lepší,“ řekl Bhaktisiddhánta Sarasvatí, „sejmout mramor ze stĕn chrámu a prodat ho. Kdybych to mohl udĕlat a nechat za ty peníze vytisknout knihy, bylo by to lepší.“

Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí se pak otočil na Abhaje a řekl: „Chtĕl jsem vydat nĕjaké knihy. Kdykoliv se ti podaří získat peníze, vydávej knihy.“ Stáli na břehu Rádhá-kundu a Abhaj nespouštĕl ze svého duchovního mistra oči. Cítil, že tato slova hluboce ovlivní jeho život – „Kdykoliv se ti podaří získat peníze, vydávej knihy.“

Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí opustil tento svĕt v prosinci 1936. Mĕsíc předtím mu Abhaj napsal dopis. Zamĕstnávaly ho tehdy myšlenky na to, že jako otec rodiny nemůže plnĕ sloužit svému duchovnímu učiteli, a chtĕl vĕdĕt, co více by mohl dĕlat. „Existuje nĕjaká služba, kterou bych mohl zastávat?“ ptal se tedy.

O dva týdny pozdĕji dostal odpovĕď:

Abhaj ihned pochopil, že je to tentýž pokyn, který dostal při svém prvním setkání se Šrílou Bhaktisiddhántou v roce 1922. Považoval to za potvrzení první výzvy a již o smyslu svého života nepochyboval.

„Požár v Mathu“, který Šríla Bhaktisiddhánta předpovĕdĕl, vypukl témĕř okamžitĕ. Nĕkteří starší žáci se přeli o to, kdo bude vůdcem Mathu, a všechno nakonec pokleslo na úroveň právních sporů o vlastnictví chrámu. Jako otec rodiny a obchodník se Abhaj do té doby podílel na činnosti Gaudíja Mathu jen nepatrnĕ a nyní mu to bylo ku prospĕchu. Nebyl zapleten do potyček, ale tĕžce nesl, že přání jeho duchovního mistra, aby žáci spolupracovali, nebral nikdo na vĕdomí a jeho jednotná instituce chrámů a tiskáren se rozpadala.

Zanedlouho se rozhořel jiný a mnohem vĕtší požár – druhá svĕtová válka. Britové v rámci své politiky „nic do rukou nepřátel“ potopili mnoho indických lodí přepravujících potraviny a zničili velkou část úrody rýže ve východní Indii, aby se nedostala do rukou protivníka. Nechali tak Indy o hladu a bez lodí, které potřebovali k obchodu. Hladomor, který v Bengálsku následoval, byl nejhorší za posledních 150 let.

Abhajovi se dařilo sehnat dost jídla, aby jeho rodina přežila, avšak celé mĕsíce vídával ulice a námĕstí přeplnĕné žebráky, kteří si vařili na provizorních kamnech a spali pod širým nebem nebo pod stromy. Byl svĕdkem toho, jak hladovĕjící dĕti hledají v popelnicích zbytky potravy. A odtud už byl jen krůček k tomu, aby se rvaly se psy o odpadky, což se pozdĕji na kalkatských ulicích také stalo bĕžným jevem.

Utrpení, které hladomor přinášel, chápal Abhaj prostřednictvím učení, které slyšel od Šríly Bhaktisiddhánty. Bůh zařídil, aby zemĕ dávala dostatek potravy; nesnáze pramenily z lidské chamtivosti a špatného vedení. „Na tomto svĕtĕ je všeho dostatek,“ říkával Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí. „Jediné, co zde chybí, je vĕdomí Krišny.“ Tato duchovní vize byla nyní aktuální víc než kdy jindy a Abhaj pociťoval stále naléhavĕjší potřebu šířit nauku, o které vĕdĕl, že je lékem na všechny neduhy. Byl přesvĕdčen, že jeho poselství určené všem lidem na svĕtĕ, unaveným válkou, je naléhavé, a začal uvažovat o vydávání publikace, která by objasňovala svĕtovou krizi z hlediska písem stejnĕ odvážným stylem, jako to dříve činil jeho duchovní učitel. O nápady nebyla nouze a disponoval i určitou hotovostí, kterou si právĕ pro tento účel dával stranou z obchodních zisků.

V obývacím pokoji svého kalkatského bytu sestavil z vlastních rukopisů časopis, který i osobnĕ zredigoval a přepsal. Pojmenoval jej Back to Godhead („Zpátky k Bohu“). Do jeho záhlaví uvedl: „Vydal a založil podle přímého nařízení Jeho Božské Milosti Šrí Šrímad Bhaktisiddhánty Sarasvatího Gósvámího Prabhupády pan Abhaj Čaran De.“

Musel se však opakovanĕ handrkovat s vládními úřady o přídĕl papíru na tištĕní časopisu. Ačkoliv byl pouze jedním hlasem z miliónů, bez podpory, penĕz či stoupenců, neztrácel víru ve svého gurua a Pána Krišnu. Byl přesvĕdčen o důležitosti svého poselství; a proto i za války, uprostřed výbuchů a umírání, vydal první číslo časopisu, „neboť literatury tohoto druhu je zde velmi zapotřebí“.

Na svĕtské scénĕ se ve čtyřicátých letech v Indii odehrávaly další významné události. V roce 1947 získala Indie dlouho vytouženou nezávislost. Radost však byla brzy vystřídána hrůzou z bojů, které následovaly po rozdĕlení státu na Indii a Pákistán a které si vyžádaly statisíce mrtvých. Prabhupáda pozdĕji vzpomínal: „V roce 1947 jsme byli svĕdky bojů mezi hindy a muslimy. Na jedné stranĕ byli hindové a na druhé muslimové. Bojovali proti sobĕ a mnoho jich padlo. Ale po smrti už žádné rozdíly mezi hindem a muslimem neexistovaly — obecní zřízenci posbírali mrtvá tĕla na hromady a naházeli je do společných hrobů.“

Do mírových slibů Abhaj mnoho nadĕjí nevkládal a za konečné řešení nepovažoval ani vyhlášení indické nezávislosti. K jakým zmĕnám by mohlo dojít, pokud si političtí vůdci nejsou vĕdomi Boha? Ve svém časopise Back to Godhead v článku „Rozhovory mezi Gándhím a Džinnáhem“ napsal: „Boje hindů s muslimy, křesťanů s křesťany a buddhistů s buddhisty budou pokračovat až do konce svĕta.“ Tím poukazoval na to, že dokud budou lidé posedlí sobeckými zájmy a touhami uspokojovat vlastní smysly, budou pokračovat i rozbroje. Skutečného sjednocení je možné dosáhnout pouze na základĕ duchovního porozumĕní a služby Nejvyššímu.

Přestože se Abhajovi nedařilo sehnat tolik penĕz, aby mohl časopis Back to Godhead vydávat pravidelnĕ, nepřestával psát. Pracoval především na komentářích k Bhagavad-gítĕ, ale zároveň kázal poselství Pána Čaitanji i prostřednictvím dopisů. Napsal mnoha vůdčím politikům ve vládĕ, různým známým, kteří byli ve společnosti vážení, a lidem, jejichž články četl nebo o jejichž činnosti se dozvĕdĕl z novin. Představoval se jako pokorný služebník a vysvĕtloval, jak by bylo možné využít tradiční indickou kulturu vĕdomí Krišny k úspĕšnému řešení všech rozporů. Na nĕkteré dopisy mu vládní úředníci či tajemníci odepsali, ale vĕtšina jich zůstala bez odpovĕdi.

Bylo celkem logické, že se Abhaj pokusí zapojit do oddané služby i Móhandáse Gándhího. Gándhí mĕl velký vliv na indické masy díky odvážným, asketickým a mravním činům, které konal pro dobro svých krajanů. Navíc s ním Abhaj sympatizoval i proto, že býval v mládí jeho stoupencem. 7. prosince 1947 napsal Gándhímu do Nového Dillí dlouhý dopis. Vĕdĕl, že se Gándhí dostal do rozporů s mnoha svými bývalými stoupenci, kteří zaujali vedoucí funkce ve státĕ a přestali uplatňovat jeho myšlenky o sjednocení hindů a muslimů a o návratu k půdĕ. Jak hindové, tak muslimové na Gándhího pohlíželi kriticky a Gándhí ve svých sedmdesáti osmi letech začínal podléhat tĕlesné slabosti a melancholii.

Abhajovi bylo zřejmé, že se jeho dopis pravdĕpodobnĕ ke Gándhímu nikdy nedostane, ale přesto ho odeslal. Představil se jako „neznámý přítel“ a pokračoval: „Radím Vám jako upřímný přítel, abyste okamžitĕ zanechal aktivní politiky, pokud nechcete skončit neslavnou smrtí.“ Ačkoliv ze srdce uznával Gándhího zásluhy a vĕhlas, psal, že všechny jeho počiny budou jen iluzí, pokud se z politického života nestáhne a nebude se vĕnovat studiu a šíření odkazu Bhagavad-gíty. Právĕ nyní, ke konci svého života, varoval Abhaj, by mĕl Gándhí opustit oblast politiky a přiblížit se k Absolutní Pravdĕ. Žádal ho, aby se alespoň na jeden mĕsíc uchýlil do ústraní a vĕnoval svůj čas společným rozhovorům o Bhagavad-gítĕ.

Abhaj na tento dopis nikdy nedostal odpovĕď. O mĕsíc pozdĕji, 30. ledna, byl Gándhí zastřelen. Abhajův dopis náhle znĕl jako proroctví.

Zatímco se Abhaj stále více vĕnoval psaní a kázání, jeho obchodní a rodinné záležitosti trpĕly. Mĕl pocit, jako by jedna sloka, kterou pronesl Pán Krišna ve Šrímad-Bhágavatamu, byla určena přímo jemu: „Když chci nĕkomu projevit zvláštní přízeň, postupnĕ mu odejmu všechno hmotné vlastnictví. Jeho přátelé a příbuzní pak takového ubožáka a ztroskotance zavrhnou“ – a zanechají mu pouze Krišnu. Když Abhajova firma v Illáhábádu upadla do značných dluhů, pokusil se otevřít továrnu v Lakhnaú. Zpočátku byla zisková, ale postupnĕ začala prodĕlávat a musela být uzavřena.

Abhaj nepřestal finančnĕ podporovat svoji ženu a dĕti žijící v Kalkatĕ, ale vĕtšinou žil od rodiny oddĕlenĕ. Přestĕhoval se zpátky do Illáhábádu, do zdejšího obchodu s léčivy však vkládal stále ménĕ a ménĕ energie. Mnohem víc ho přitahovalo kázání.

Když ho jeden zákazník z nemocnice ve mĕstĕ Džhánsí pozval, aby přednášel v jejich Gítá Mandiru, s radostí pozvání přijal. Posluchači, mezi nimiž byli hlavnĕ mladí studenti medicíny a lékaři, přijali jeho přednášku dobře. Oceňovali ji však hlavnĕ ze společenského a kulturního hlediska. Byli zvyklí naslouchat mnoha různým přednášejícím, které zvali na své přednáškové programy, a vůbec neuvažovali o tom, že by mĕl Abhaj založit v Džhánsí stálé středisko. Avšak Abhaj byl ctižádostivý a plánoval do budoucna. Obchodní záležitosti v Illáhábádu předal svému synovi a pokusil se v Džhánsí uvést do pohybu duchovní hnutí.

Bylo mu v té dobĕ 56 let a cítil, že nadešla doba, aby se vší vážností začal uskutečňovat přání svého duchovního učitele. Jednomu muži v Džhánsí řekl: „Celý svĕt čeká, pane Mitro, na duchovní revoluci.“ Vzhledem k tomu, že instituce vytvořená jeho duchovním učitelem – Gaudíja Math – ztrácela neustálými spory a politikařením na vlivu, pokusil se založit hnutí oddaných, které by působilo po celém svĕtĕ. Přestože mĕl pouze jednoho nebo dva aktivní pomocníky, získal k používání jeden opuštĕný chrám a začal pracovat na projektu, který považoval za duchovní obdobu Organizace spojených národů. Sepsal zakládající listinu hnutí a nechal ho úřednĕ zapsat pod názvem Liga oddaných (The League of Devotees).

Ale zatímco byl zaneprázdnĕn organizováním Ligy, obdržel jednoho dne telegram, že jeho obchod v Illáhábádu byl vyloupen. Zamĕstnanci ukradli peníze, léky a všechno, co mĕlo nĕjakou hodnotu. Po přečtení zprávy onĕmĕl, ale vzápĕtí se rozesmál a citoval jeden verš z Bhágavatamu: Krišna projeví svou milost tím, že zničí hmotný úspĕch svého upřímného oddaného. Když mu jeden přítel z Džhánsí radil, aby se vrátil do Illáhábádu, odpovĕdĕl: „Ne, toto je pro mĕ dobré. Nejprve mi z té zprávy bylo smutno, ale teď vidím, že bylo přetrženo jedno velké pouto a já mohu svůj život plnĕ odevzdat a zasvĕtit Šrímatí Rádhárání a Šrí Krišnovi.“

Při jedné z návštĕv své rodiny v Kalkatĕ se Abhaj definitivnĕ odpoutal od všech svých rodinných závazků. Do té doby tam stále ještĕ mĕl malý obchod a snažil se získat finanční podporu pro svoji misionářskou práci v Džhánsí. Ale nevyhnutelnĕ byl opĕt zatahován do rodinných povinností: nĕkteré jeho dĕti stále ještĕ neuzavřely manželství, bylo zapotřebí platit nájemné a účty. I kdyby se mu podařilo zvýšit prosperitu obchodu s léky v Kalkatĕ, jeho rodina by si činila nárok na všechny vydĕlané peníze. A i kdyby ustoupil požadavkům rodiny a žil s ní ve společné domácnosti, základní potíž by stále přetrvávala: jeho rodina nebrala oddanou službu vážnĕ.

Jaký to má všechno smysl, přemítal, když se nechtĕjí stát oddanými? Jeho žena a příbuzní se o jeho kázání v Džhánsí nezajímali; zato chtĕli, aby vĕnoval více času obchodu a rodinným záležitostem. Jeho tchán si stĕžoval: „Proč pořád mluvíš o Bohu?“ Když přišli na návštĕvu nĕjací přátelé, Abhaj dál kázal a přednášel z Bhagavad-gíty, tak jako to dĕlal v Džhánsí. Ale stejnĕ jako dříve, jeho žena a zbytek rodiny zatím popíjeli čaj ve vedlejším pokoji. Prabhupáda pozdĕji vzpomínal: „Snažil jsem se, jak jsem jen mohl, aby se mnou moje žena spolupracovala na šíření vĕdomí Krišny, aby mi pomáhala. Ale ona byla velice zatvrzelá. Po třiceti letech jsem si konečnĕ uvĕdomil, že od ní nemohu žádnou pomoc očekávat.“

Abhaj svou ženu stále nabádal, aby nepila čaj, protože se to nehodilo pro rodinu důslednĕ zachovávající vaišnavskou tradici. Nakonec jí řekl: „Musíš si vybrat mezi mnou a čajem. Buď odsud zmizí čaj, nebo odejdu já.“ Žertem odpovĕdĕla: „Zdá se, že se budu muset vzdát svého muže.“

Jednoho dne se však dopustila vážné chyby. Vymĕnila manželův výtisk Šrímad-Bhágavatamu za sušenky k čaji. Když Abhaj přišel domů a hledal posvátnou knihu, řekla mu, co se stalo. Abhaj byl šokován a pochopil, že musí opustit rodinu nadobro. S pevným odhodláním odešel od rodiny a zanechal obchodování.

Padesátá léta byla pro Abhaje velmi obtížná. Vrátil se do Džhánsí, ale musel z chrámu odejít, protože guvernérova žena si vymohla, že místo Ligy oddaných tam bude dámský klub. Abhaj už nemĕl kam se uchýlit a nemĕl ani žádnou skutečnou podporu. Rozloučil se proto s Džhánsí, ale ne se svým plánem na vybudování svĕtové organizace oddaných. Přesídlil do ášramu v Dillí a žil zde nĕjakou dobu se svými duchovními bratry, ale pak se opĕt vydal na cestu. Putoval jako žebravý mnich po různých chrámech nebo přijímal pohostinství v domech bohatých zbožných lidí. Nikdy ještĕ nezažil takovou nouzi o jídlo, ošacení a bydlení. Od malička mĕl postaráno o dobrou stravu a oblečení a nikdy nehrozilo, že by nemĕl kde bydlet. Byl oblíbeným dítĕtem svého otce a pozdĕji mu vĕnoval zvláštní vedení a náklonnost Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí. Ale v padesátých letech zůstal Abhaj sám.

Vĕtšinu času trávil psaním a navštĕvováním vlivných osobností, kterým vysvĕtloval důležitost Bhagavad-gíty. Jeho cílem nebylo najít trvalé bydlištĕ, ale vydávat transcendentální literaturu a založit silné hnutí, které by šířilo vĕdomí Krišny. A na to potřeboval peníze. Proto navštĕvoval zámožné muže v jejich pracovnách a domovech, předvádĕl jim svoje rukopisy a vysvĕtloval svoje poslání. S kladnou odezvou se ovšem setkával jen zřídka, a ani tehdy příspĕvky obvykle nečinily víc než pĕt nebo deset rupií. Přesto se mu nakonec vždy podařilo shromáždit dost penĕz na další číslo časopisu Back to Godhead.

Nouze byla tak velká, že chladnou dillískou zimu musel přečkat bez teplého oblečení. Přesto pravidelnĕ docházel k tiskaři pročítat a opravovat novĕ vytištĕné stránky svého časopisu. Když se ho tiskař zeptal, proč se snaží vydávat časopis za tak nepříznivých podmínek, odpovĕdĕl: „Je to mé poslání.“ Dařilo se mu splácet tisk po malých částkách.

Když si u tiskaře vyzvedl nĕkolik hotových čísel, vydával se s nimi do mĕsta a snažil se je prodat. Sedával u čajových stánků, a jakmile si k nĕmu nĕkdo přisedl, vyzval ho, aby si jedno číslo koupil. Ve svých článcích a úvodnících kritizoval materialistické a ateistické sklony moderní civilizace. Čerpal i ze svých osobních zkušeností; jednou napsal článek s titulem „Nemám čas – chronická choroba moderního človĕka“ jako odpovĕď na nezájem (zdvořilý i nezdvořilý), na který při prodeji časopisu Back to Godhead narážel. Přes zoufalou chudobu a naléhavost jeho poselství nebyly jeho články ani ostré, ani útočné nebo fanatické. Psal v očekávání, že najde čtenáře připraveného naslouchat rozumné filozofii, čtenáře, který bude otevřený pravdĕ, zvláštĕ bude-li předkládána logicky, aktuálnĕ a na základĕ védských textů.

Kromĕ prodeje časopisu Back to Godhead u čajových stánků a rozdávání výtisků finančním podporovatelům rozesílal Abhaj zdarma nĕkteré výtisky po Indii i do zahraničí. Již léta se zajímal o početnou anglicky mluvící čtenářskou veřejnost mimo Indii a chtĕl s ní navázat kontakt. Shromáždil adresy knihoven, univerzit, kulturních a státních institucí v zahraničí a zasílal tam tolik časopisů, kolik si jen mohl dovolit. Své západní čtenáře oslovil i dopisem, ve kterém vyjádřil nadĕji, že budou vnímavĕjší než jeho krajané.

Doma zaslal Abhaj výtisky Back to Godhead indickému prezidentovi dr. Rádžéndrovi Prasádovi s dopisem, v nĕmž ho varoval před zkázou, která očekává společnost vedenou bezbožnými lidmi – „Zachraňte prosím společnost před tímto úpadkem.“ Žádal prezidenta, aby alespoň nahlédl do přiložených výtisků Back to Godhead a poskytl vydavateli časopisu rozhovor. „V současnosti jsem osamĕlým hlasem volajícím na poušti,“ psal Abhaj. Prezident však nikdy neodpovĕdĕl.

I přes nesmírná letní vedra panující v Novém Dillí, kde teploty vystoupily na 50 stupňů Celsia, pokračoval Abhaj v každodenním pouličním prodávání svého čtrnáctideníku. Jednou dostal úpal a potácel se po ulicích, dokud ho jeden známý neposadil do svého auta a neodvezl k lékaři. Jindy ho nabrala na rohy kráva a Abhaj zůstal bez pomoci ležet na kraji silnice. V takových chvílích se nĕkdy divil, proč opustil domov a obchodování a proč se nyní, když se odevzdal Krišnovi, všechno stalo tak obtížné. Avšak o nĕkolik let pozdĕji, když už jeho mise vĕdomí Krišny zapustila kořeny v mnoha zemích a mĕl mnoho žáků, říkával: „V té dobĕ jsem tomu nerozumĕl. Ale nyní si uvĕdomuji, že všechny tyto obtíže byly prospĕšné. Byla to Krišnova milost.“

Abhaj sice nepolevoval ve svém úsilí tisknout a prodávat v Dillí časopis Back to Godhead, ale rozhodl se přestĕhovat do Vrindávanu, vzdáleného asi 130 kilometrů jižnĕ od Nového Dillí. Gaudíjští vaišnavové považují Vrindávan za nejposvátnĕjší místo vesmíru, protože zde Pán Krišna prožíval v dĕtství své zábavy, když sestoupil před pĕti tisíci lety. Do Vrindávanu se před pĕti sty lety odebrali i nejbližší stoupenci Pána Čaitanji, sepisovali zde knihy, stavĕli chrámy a určovali místa četných Krišnových zábav v hájích, na pastvinách a podél řek. Abhaj si představoval, že bude psát své eseje v klidném, duchovním ovzduší Vrindávanu a bude dojíždĕt do Dillí prodávat svůj časopis a shánĕt příspĕvky od významných mecenášů. Najal si prostý, velmi levný pokoj v chrámu Vanší-gópáladžího na břehu řeky Jamuny a zde se pohroužil do zvláštní kvality života ve Vrindávanu.

Abhaj hledĕl na Vrindávan jinýma očima než obyčejný človĕk. Jako čistý oddaný Krišny pociťoval velkou radost už z pouhé procházky po pĕšinĕ nebo z pohledu na Božstva Krišny, umístĕná v tisíci chrámech a domovech, na každé ulici. Ze svého malého podkrovního pokojíku mĕl výhled na Jamunu, rozlévající se pod ním do širokého oblouku, který se třpytil v odpoledním slunci. Večer vychutnával chladivý vánek od řeky a poslouchal, jak oddaní zpívají a recitují na Kéší-ghátu své modlitby. Po celém mĕstĕ vyzvánĕly chrámové zvony a Abhaj nĕkdy vstal od svých spisů a vydal se na procházku do rušných čtvrtí, mezi obyvatele a poutníky. Ze všech stran k nĕmu doléhalo zpívání Hare Krišna a mnozí kolemjdoucí ho zdravili obvyklým „Džaj Rádhé!“ a „Hare Krišna!“

Ve Vrindávanu se cítil jako doma, neboť Vrindávan byl Krišnovým sídlem a on byl služebníkem Krišny. Přirozenĕ neustále myslel na kázání, na to, jak seznámit ostatní s niterným klidem a blažeností Vrindávanu. Krišna, Nejvyšší Osobnost Božství, zval všechny duše, aby se k Nĕmu přidaly v Jeho vĕčném sídle; a přesto i v samotné Indii Jeho pozvání rozumĕli jen nemnozí. A za hranicemi Indie o Vrindávanu, Jamunĕ nebo o tom, co znamená osvobodit se od hmotných tužeb, nevĕdĕl nikdo. Ale proč by to lidé na celém svĕtĕ nemohli sdílet, přemítal Abhaj. Zde bylo sídlo míru, a přesto o nĕm lidé nic nevĕdĕli ani se o nĕj nezajímali – i když to bylo nĕco, po čem ve skutečnosti toužili.

Touha rozšířit slávu vĕčného Vrindávanu nutila Abhaje k tomu, aby pracoval na nových číslech časopisu Back to Godhead témĕř nepřetržitĕ. Dojíždĕní do Dillí však bylo obtížné. Jezdil tam ranním vlakem, a protože nemĕl kde přespat, vracel se ještĕ tentýž večer do Vrindávanu. Na pochůzky po mĕstĕ mu tak zbývalo málo času, a navíc to bylo nákladné. Občas mu nĕjaký zbožný človĕk poskytl nocleh, ale navzdory minimálním osobním výdajům shánĕl dostatek příspĕvků na cestování, tiskárnu a poštovné jen obtížnĕ. Podařilo se mu vydat dvanáct čísel čtrnáctideníku Back to Godhead po sobĕ, ale nakonec byl opĕt bez penĕz. Majitel tiskárny mu navíc oznámil, že z pouhého přátelství pro nĕj dál tisknout nemůže. Abhaj se tedy vrátil do Vrindávanu a pokračoval v psaní, i když nebylo jasné, jak své články vydá.

Jednoho dne v osamĕlé náladĕ a v duchu odříkání složil v bengálštinĕ báseň, nazvanou „Vrindávanský bhadžan“. Zvláštĕ úvodní verše mĕly osobní charakter a byly plné sebezpytování.

Jednou v noci mĕl Abhaj zvláštní sen, který se mu zdál již nĕkolikrát předtím, když ještĕ žil se svojí rodinou. Zjevil se mu v nĕm Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí v podobĕ, ve které ho znával: jako vysoký, učený sannjásí, který nyní přicházel přímo z duchovního svĕta, z Krišnovy osobní společnosti. Opakovanĕ Abhaje volal a naznačoval mu, aby ho následoval. Žádal Abhaje, aby přijal sannjás. Pojď, vybízel ho, staň se sannjásínem. Abhaj se probudil celý udivený. Považoval tuto výzvu za další součást pokynu, který původnĕ dostal od Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího při jejich prvním setkání v Kalkatĕ, stejného pokynu, který pozdĕji Bhaktisiddhánta potvrdil svým dopisem: staň se kazatelem, který bude v angličtinĕ šířit vĕdomí Krišny po celém západním svĕtĕ. K tomu byl určen i sannjás – proč by ho jinak duchovní učitel žádal, aby ho přijal? Podle principů védské společnosti má muž opustit v padesáti letech svoji rodinu a stát se žebravým mnichem, sannjásínem, a zasvĕtit tak své zbývající dny zpívání, poslouchání a kázání slávy Pána. Abhaj z toho vyvodil, že ho jeho duchovní učitel nabádá: „Přijmi nyní sannjás, abys mohl své poslání naplnit. Dřívĕjší doba k tomu nebyla vhodná.“

Abhaj toto rozhodnutí pečlivĕ zvažoval. Přijetím sannjásu vaišnava odevzdává tĕlo, mysl a slova bezvýhradnĕ do služby Nejvyšší Osobnosti Božství a zříká se všech ostatních závazků. Abhaj to vše již dodržoval, ale cítil, že přijetím stavu sannjásína by mohl své postavení upevnit a získat ještĕ silnĕjší pohnutku pro velkou práci, která ho stále ještĕ čekala. Podle védských zásad a příkladu předchozích áčárjů byl sannjás nezbytným předpokladem pro každého, kdo chtĕl vést kazatelské hnutí. Zpočátku se Abhaj sice zdráhal, ale nyní o celé vĕci znovu uvažoval. Obrátil se na svého duchovního bratra, Kéšavu Mahárádže z Mathury, který trval na tom, aby přijal sannjás okamžitĕ.

V pozdĕjších letech Prabhupáda vzpomínal: „Sedĕl jsem sám ve Vrindávanu a psal jsem. Můj duchovní bratr na mĕ naléhal: ,Bhaktivédánto Prabhu, musíš to udĕlat. Nikdo se nemůže stát kazatelem, pokud nepřijme stav odříkání.‘ Prostřednictvím mého bratra to ke mnĕ promlouval můj duchovní učitel. A tak jsem nakonec sannjás zdráhavĕ přijal.“

Při formálním obřadu ve Vrindávanu dostal Abhaj jméno Abhaj Čaranáravinda Bhaktivédánta Svámí. Hlavní problémy však přetrvávaly dál. Chtĕl kázat vĕdomí Krišny, ale jen málo lidí bylo ochotno naslouchat. Když mu jeden knihovník poradil, aby psal knihy (protože ty byly trvalé, zatímco časopisy se čtou obvykle jen jednou a pak se vyhodí), považoval to za znamení – ústy knihovníka k nĕmu promlouval jeho duchovní učitel. Potom mu jeden důstojník indické armády, který si časopis Back to Godhead oblíbil, navrhl totéž. V obou případech přijal Bhaktivédánta Svámí radu jako znamení od svého duchovního učitele.

Uvažoval o Šrímad-Bhágavatamu, protože to bylo nejdůležitĕjší a nejautoritativnĕjší vaišnavské písmo. Zatímco Bhagavad-gítá obsahovala stručný základ veškerého védského poznání, Šrímad-Bhágavatam byl text plný podrobností. Komentáře k tomuto „védskému písmu bez poskvrny“, napsali v bengálštinĕ jak Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí, tak Bhaktivinód Thákur, podobnĕ jako vĕtšina velkých vaišnavských áčárjů minulosti. Anglický překlad a komentář této knihy by mohly jednoho dne zmĕnit tvář celého svĕta. A i kdyby se Bhaktivédántovi Svámímu podařilo vydat jen nĕkolik knih, bylo by to další podporou jeho kazatelské činnosti; nemusel by odjíždĕt do ciziny s nejistotou a s prázdnýma rukama.

Bhaktivédánta Svámí se vrátil do Dillí s novým cílem. Hlavní středisko papírenského a tiskárenského průmyslu v Indii se nacházelo okolo námĕstí Čandní Čauk ve Starém Dillí. Bhaktivédánta Svámí považoval za nejlepší usídlit se právĕ v této čtvrti, aby mohl pravidelnĕ projednávat vydávání svých knih. Prostřednictvím jednoho známého se setkal s majitelem chrámu Rádhy a Krišny poblíž Čandní Čauku, a ten mu poskytl zdarma ubytování v jednom z chrámových pokojů. Chrám stál v přelidnĕné, smíšené hindsko-muslimské čtvrti nazývané Čipívádí. Nyní mohl Bhaktivédánta Svámí pracovat jak ve Vrindávanu, tak v Dillí. S novým nadšením sehnal nĕkolik finančních příspĕvků, pustil se znovu do vydávávání časopisu Back to Godhead a zároveň začal překládat a psát komentáře ke Šrímad-Bhágavatamu.

Zvažoval rozsah díla, které si předsevzal: Šrímad-Bhágavatam tvoří 18 000 veršů ve dvanácti zpĕvech. Podle jeho výpočtů to vyžadovalo nejménĕ šedesát svazků, které by mohl dokončit bĕhem pĕti až sedmi let. „Když mi Pán dopřeje zdraví,“ napsal, „mohl bych toto dílo dokončit a splnit tak vůli Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího.“

Přijetí sannjásu, myšlenka sepsat a vydat Šrímad-Bhágavatamu a touha kázat na Západĕ spolu úzce souvisely. Aby mohl kázat, potřeboval knihy, zvláštĕ pokud se chtĕl vydat na Západ. Na Západĕ sice existovaly milióny knížek, ale Šrímad-Bhágavatamu se žádná nemohla rovnat, žádná nedokázala vyplnit duchovní prázdnotu v životech lidí. Nechtĕl však pouze knihy psát, ale osobnĕ je i přivézt na Západ, předložit je lidem a učit druhé – pomocí knih a osobním příkladem — jak rozvinout čistou lásku k Bohu.

Ačkoliv byl známý jako anglicky mluvící kazatel, byl si vĕdom, že jeho dílo v cizím jazyce má mnoho literárních nedostatků; neznal však žádného redaktora, který by mu je opravil. Ale ani tyto technické závady ho od vydání Šrímad-Bhágavatamu neodradily – vydávání nesneslo odkladu. „Když bude v nĕjakém domĕ hořet,“ napsal, „budou obyvatelé domu hledat pomoc u sousedů, i když to budou cizinci. A přestože nebudou dokonale ovládat jejich jazyk, dokáží svoji prosbu vyjádřit a cizinci přes všechny jazykové překážky jejich žádost pochopí. Stejný duch spolupráce je nutný při šíření transcendentálního poselství Šrímad-Bhágavatamu znečistĕným ovzduším současné doby.“

Bhaktivédánta Svámí předkládal Šrímad-Bhágavatam bez jakýchkoliv zmĕn, s nejvyšší úctou vůči autorovi textu, Šrílovi Vjásadévovi. A to byla jeho nejvĕtší přednost. Je pravda, že připojoval i vlastní realizace, ne však ve snaze překonat duchovní mistry minulosti. V tom nejdůležitĕjším ohledu, ve výkladu textu přísnĕ podle parampary, si rozhodnĕ na žádné „zavádĕjící a nesouvislé odborné výrazy“ nepotrpĕl. Vĕdĕl, že kdyby nezůstal vĕrný posloupnosti duchovních učitelů, nemĕly by jeho komentáře Bhágavatamu žádnou hodnotu.

Ve svém pokoji v čipívádském chrámu psal ve dne v noci za svitu malé žárovky, která visela na šňůře ze stropu. Sedĕl na tenké podložce na podlaze, s psacím strojem postaveným na kufru. Přibývající popsané stránky ukládal stranou a zatĕžoval je kamenem. Jídlu a spánku nevĕnoval žádnou pozornost. Nepochyboval ani okamžik, že Šrímad-Bhágavatam vyvolá revoluci v civilizaci vedené špatným smĕrem. Každé slovo proto překládal a každý komentář psal s velkou péčí a soustředĕností. Zároveň však bylo nutné, aby práci dokončil co nejrychleji.

Bhaktivédánta Svámí přesídlil ve Vrindávanu do chrámu Rádhá-Dámódara. Nyní stačilo vyhlédnout z pokoje a vidĕl na oltář a na asi metr vysoké múrti Vrindávana-čandry, Božstvo Krišny z černého mramoru, které před čtyřmi sty lety uctíval Krišnadás Kavirádž. Toto místo bylo lepší než jeho pokoj v chrámu Vanší-gópáladžího, protože nyní bydlel v chrámu Džívy Gósvámího, kde se v minulosti scházely velké duše jako Rúpa Gósvámí, Sanátana, Raghunáth a Džíva, přijímaly prasádam, zpívaly a diskutovaly o Pánu Krišnovi a Pánu Čaitanjovi. Pro práci na Šrímad-Bhágavatamu to bylo to nejvhodnĕjší místo, jaké mohl nalézt.

V chrámu Rádhy a Dámódara si připravoval své jídlo sám. Pokaždé, když v nĕm usedal k prasádam, vidĕl zamřížovaným oknem samádhi, hrobku Rúpy Gósvámího. Pocit přítomnosti tohoto svĕtce ho podnĕcoval k přemýšlení o vlastním poslání, které koná pro svého duchovního učitele. Duchovní učitel Bhaktivédánty Svámího, stejnĕ jako předcházející učitelé v duchovní posloupnosti chtĕli, aby se vĕdomí Krišny rozšířilo po celém svĕtĕ. Bhaktivédánta Svámí tak každý den před samádhim Rúpy Gósvámího získával inspiraci a modlil se ke svým duchovním předchůdcům o vedení. Důvĕrné pokyny, které od nich dostával, pro nĕj byly absolutním příkazem a žádná vláda, žádný vydavatel ani nikdo jiný jimi nemohl otřást ani je oslabit. Rúpa Gósvámí si přál, aby odjel na Západ; Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí si přál, aby odjel na Západ; a Krišna ho dovedl do chrámu Rádhy a Dámódara, aby zde dostal Jejich požehnání. V chrámu Rádhy a Dámódara cítil, že vstoupil do vĕčného sídla, které je známo pouze Pánovým čistým oddaným. A přestože mu dovolili, aby sdílel jejich blízkost v místĕ jejich zábav, cítil, že mu zároveň přikazují, aby odešel – aby opustil chrám Rádhy a Dámódara i Vrindávan a přinesl poselství áčárjů do tĕch částí svĕta, kde lidé žili v zapomnĕní.

Psaní Šrímad-Bhágavatamu bylo pouze první polovinou bitvy; druhou polovinou bylo vydávání. Nakladatelé o šedesátidílný Šrímad-Bhágavatam nemĕli zájem a Bhaktivédánta Svámí zase nemĕl zájem o žádné zkrácené vydání. Aby mohl své knihy vydávat, musel proto shánĕt příspĕvky a tisknout na vlastní náklady.

Jeden tiskař mu poradil, aby zajel do Górakhpuru a ukázal svůj rukopis Hanumánu Prasádovi Poddarovi, známému nakladateli náboženské literatury. Bhaktivédánta Svámí tedy podnikl 800 kilometrů dlouhou cestu a obdržel na vydání prvního dílu Šrímad-Bhágavatamu příspĕvek čtyři tisíce rupií.

Bhaktivédánta Svámí sám pročítal text a provádĕl korektury, a zatímco první stránky již byly v tiskárnĕ, dopisoval zároveň poslední kapitoly. Jakmile byly v tiskárnĕ O.K. Press připraveny první obtahy, vyzvedl si je, vrátil se do svého pokoje v Čipívádí, provedl korektury a potom je odnesl zpĕt do tiskárny.

V roce 1962 tak nĕkolikrát dennĕ absolvoval cestu mezi svým příbytkem a tiskárnou. V jeho sousedství se prolínal obchod s každodenním životem místních obyvatel a dĕti si hrály na nebezpečných ulicích. Bhaktivédánta Svámí tudy procházel s odhodlaností, která kontrastovala s jeho jemným vzhledem. Míjel činžovní domy, obchodníky se střešními taškami, obchodníky s obilím, prodejny sladkostí a tiskaře, zatímco nad jeho hlavou ve spleti elektrického vedení a balkónových šňůr s prádlem prolétali holubi. Nakonec dorazil do tiskárny O.K. Press, která stála přímo naproti malé mešitĕ. Předal tiskaři opravené obtahy a netrpĕlivĕ dohlížel na tisk.

Když byla kniha vytištĕna, chodil ji Bhaktivédánta Svámí osobnĕ prodávat, stejnĕ jako to dĕlal se svým časopisem Back to Godhead. Zanedlouho získal příznivé kritiky svého díla od Hanumána Prasáda Poddara a od uznávaného hinduistického filosofa dr. Rádhákrišnana. Obsáhlou recenzi přinesl významný bulletin ádjarské knihovny, který vyzdvihl „vydavatelovu rozsáhlou a hlubokou znalost tématu“. Pochvalné hodnocení přišlo i od jeho erudovaných duchovních bratrů. Bhaktivédántovi Svámímu se dokonce od velvyslanectví Spojených států podařilo zajistit objednávku osmnácti výtisků, které mĕly být distribuovány v Americe prostřednictvím knihovny Kongresu. Prodej institucím byl zpočátku úspĕšný, avšak pozdĕji poklesl. Jako jediný prodejce trávil Bhaktivédánta Svámí nĕkolik hodin dennĕ, jen aby prodal nĕkolik výtisků. Navíc odpovídal za shromažďování příspĕvků na další díl. Ve zbývajícím čase pokračoval v překládání a sepisování komentářů. Ale při takovém vytížení a při tak nízkém prodeji bylo vyloučené, aby překlad za svého života dokončil.

Bhaktivédánta Svámí zasílal výtisky vedoucím politikům a obdržel pochvalná hodnocení od Šrí Višvanátha Dáse, guvernéra Uttarpradéše, a od indického viceprezidenta dr. Zákira Husaina, který ho přijal k osobnímu rozhovoru. O nĕkolik mĕsíců pozdĕji se mu naskytla příležitost setkat se s předsedou vlády, Lálem Bahádurem Šástrím.

Předseda vlády v doprovodu svých poradců oficiálnĕ přijal postaršího sádhua v zahradĕ parlamentu. Bhaktivédánta Svámí, jemuž brýle dodávaly na učeném vzhledu, předstoupil před premiéra, představil se a seznámil ho se svojí knihou. Dochovala se fotografie zachycující autora, jak předává výtisk prvního dílu usmívajícímu se ministerskému předsedovi.

Hned druhý den napsal Bhaktivédánta Svámí Lálovi Šástrímu dopis. Krátce na to obdržel odpovĕď, vlastnoručnĕ podepsanou předsedou vlády:

S kladnými posudky navštĕvoval Bhaktivédánta Svámí vlivné osobnosti a snažil se získat příspĕvky na vydání dalších dílů. Nakonec se mu podařilo získat dost penĕz na to, aby s rukopisem v ruce opĕt vstoupil do kolobĕhu tiskárenského svĕta – nakupoval papír, provádĕl korektury a dohlížel na tiskaře, aby každá kniha byla vytištĕna včas. Přestože nemĕl žádné vlastní prostředky, dokázal tak svojí vytrvalostí vydat bĕhem dvou let tři objemné svazky Šrímad-Bhágavatamu v pevné vazbĕ.

Jeho autorita mezi učenci vzrůstala a bylo zřejmé, že by se při tomto postupu práce mohl brzy stát mezi svými krajany uznávanou osobností. Jeho plány však mířily na Západ. Teď, když byl třetí díl vytištĕný, cítil, že je na cestu konečnĕ připraven. Bylo mu šedesát devĕt let a nemohl již dlouho otálet. Od chvíle, kdy Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí v Kalkatĕ poprvé vyzval mladého hospodáře, aby kázal vĕdomí Krišny na Západĕ, už uplynulo více než čtyřicet let. Zpočátku to mladý Abhaj Čaran považoval za nemožné. Avšak překážka, kterou představovaly rodinné závazky, nyní zmizela a nic mu již nebránilo v tom, aby se vydal na Západ, byť nemĕl ani penci.

Poslední vážné problémy představovaly jen náklady na cestu a nĕkteré požadavky, kterými indická vláda podmiňovala povolení k cestĕ do zahraničí. V roce 1965 však tyto překážky v rychlém sledu náhle zmizely.

Ve Vrindávanu se setkal s panem Agarválem, obchodníkem z Mathury, kterému se mezi řečí zmínil – jako témĕř každému, s kým se tehdy setkával – že by chtĕl odjet na Západ. Přestože pan Agarvál znal Bhaktivédántu Svámího jen nĕkolik minut, nabídl se, že požádá svého syna Gópála, který působil jako inženýr v Pensylvánii, aby mu zaslal oficiální pozvání. Bhaktivédánta Svámí jeho nabídku bez váhání přijal.

Vrátil se zpátky do Dillí. Pokračoval v obvyklých pochůzkách a vyhledával všechny možné příležitosti k prodeji dalších knih. Jednoho dne nečekanĕ obdržel zprávu z ministerstva zahraničních vĕcí, že povolení k jeho cestĕ do Spojených států je kladnĕ vyřízeno. Protože sám žádné kroky v tomto smĕru nepodnikl, musel nejprve zjistit, co se vlastnĕ stalo. Na ministerstvu mu ukázali úřední prohlášení, kterým se pan Gópál Agarvál z Butleru v Pensylvánii zavazoval, že uhradí náklady na jeho pobyt ve Spojených státech.

Nyní mĕl tedy Bhaktivédánta Svámí svého mecenáše, ale ještĕ mu stále chybĕl pas, vízum, povolení od banky a peníze na cestu. Vyřízení pasu bylo jednoduché. S oficiálním pozváním a pasem se pak vydal do Bombaje, tentokrát však ne proto, aby prodával knihy nebo získával příspĕvky na vydávání, nýbrž aby vyřešil způsob, jak se dostat do Ameriky. Požádal o pomoc paní Sumatí Mórárdžíovou, ředitelku paroplavební společnosti Scindia, která mu již předtím vypomohla značným příspĕvkem na vydání druhého dílu Šrímad-Bhágavatamu. Ukázal pozvání jejímu tajemníkovi, panu Čauksimu, který překvapenĕ odešel paní Mórárdžíovou informovat.

„Svámí z Vrindávanu je opĕt tady,“ řekl jí. „Vydal s vaším přispĕním knihu a nyní si našel sponzora a chtĕl by odjet do Ameriky. Chce, abyste mu umožnila cestu na nĕkteré lodi vaší společnosti.“ Paní Mórárdžíová odmítla s tím, že Svámídží je příliš starý na to, aby jel do Spojených států a nĕco tam dokázal. Pan Čauksi mu vyřídil názor paní Mórárdžíové: přála si, aby zůstal v Indii a dohotovil celý překlad Šrímad-Bhágavatamu. Proč by mĕl jezdit do Spojených států? Ať dokončí svoji práci doma.

Ale Bhaktivédánta Svámí byl rozhodnutý, že odjede. Požádal pana Čauksiho, aby paní Mórárdžíovou přesvĕdčil, a dokonce mu poradil, co má říci: „Zdá se mi, že posláním tohoto ctihodného muže je skutečnĕ jet do Spojených států a kázat tam lidem vĕdomí Krišny…“ Paní Mórárdžíová však opĕt odmítla; Svámího zdraví podle ní nebylo dostatečnĕ pevné. Kromĕ toho lidé v Americe nebyli tak vstřícní jako v Indii a pravdĕpodobnĕ nebudou na jeho poselství zvĕdaví.

Zklamaný Čauksiho neschopností požádal Bhaktivédánta Svámí o osobní rozhovor. Napohled působil sice jako šedovlasý stárnoucí muž, ale z jeho vystupování čišela odhodlanost: „Prosím vás, dejte mi jízdenku.“

Sumatí Mórárdžíová se netajila obavami: „Ale Svámídží. Nejste už nejmladší, a chcete na sebe brát takovou zodpovĕdnost. Myslíte si, že jednáte správnĕ?“

„Ano,“ odpovĕdĕl Svámídží a pozvedl ruku, jako by chtĕl ujistit pochybující dceru. „Je to naprosto v pořádku.“

„Víte ale, co si myslí moji zamĕstnanci? Říkají, že ten Svámídží tam jede umřít.“

Z výrazu Bhaktivédánty Svámího bylo zřejmé, že takové bláhové poznámky odmítá brát vážnĕ. Trval jen na tom, aby mu paní Mórárdžíová vĕnovala jednu jízdenku. „Tak tedy dobrá,“ souhlasila nakonec. „Sežeňte si bankovní povolení a já vám zařídím přepravu na naší lodi.“ Bhaktivédánta Svámí se široce usmál a šťastnĕ odkráčel z její kanceláře kolem udivených a skeptických úředníků.

Podle pokynů paní Mórárdžíové se tajemník Čauksi postaral o poslední přípravy na cestu. Protože Bhaktivédánta Svámí nemĕl teplé oblečení, zakoupil mu vlnĕný kabát a další vlnĕné svršky a na jeho žádost nechal také vytisknout pĕt set kusů malého letáčku s osmi verši Pána Čaitanji a informacemi o Šrímad-Bhágavatamu.

Paní Mórárdžíová naplánovala jeho odjezd na lodi, která se jmenovala Džaladúta a vyplouvala z Kalkaty 13. srpna. Chtĕla mít jistotu, že pojede na lodi, jejíž kapitán bude mít porozumĕní pro vegetariánství a bráhmanskou kulturu, a řekla kapitánovi Džaladúty, Arunu Pándjovi, aby vzal pro Svámího zeleninu a ovoce navíc. Poslední dva dny v Bombaji strávil Bhaktivédánta Svámí s tajemníkem Čauksim různými pochůzkami – nákupem oblečení, vyzvednutím letáků z tiskárny – a nakonec ho pan Čauksi zavezl na nádraží, aby stihl vlak do Kalkaty.

Do Kalkaty dorazil Bhaktivédánta Svámí krátce před odjezdem Džaladúty. Přestože v tomto velkomĕstĕ prožil vĕtšinu svého života, nemĕl nyní, kde by se mohl ubytovat. Bylo to jako v jeho básni Vrindávanský bhadžan: „Mám ženu, syny, dcery, vnuky, všechno; nemám však peníze, a tak je to jen marná sláva.“ Dny, kdy ho v tomto mĕstĕ obklopovala starostlivá péče rodičů, byly nenávratnĕ pryč. Ubytoval se u jednoho človĕka, kterého znal jen od vidĕní, a týden před odjezdem se vydal do blízkého Májápuru, aby navštívil samádhi, hrobku Šríly Bhaktisiddhánty. Pak se vrátil zpĕt do Kalkaty – byl připraven vydat se na cestu.

Jeho cestovní výbava byla prostá: kufr, deštník a zásoba obilných vloček. Nevĕdĕl, jaké jídlo ho v Americe čeká; možná, že tam budou mít pouze maso. Pokud by tomu tak bylo, byl připraven žít o vařených bramborách a obilných vločkách, které si vezl s sebou. Jeho hlavní zavazadlo – knihy – mĕla společnost Scindia přepravit zvlášť. Pouhá myšlenka na tĕchto dvĕ stĕ třídílných souborů Šrímad-Bhágavatamu dodávala Bhaktivédántovi Svámímu jistotu. Když nastal den jeho odjezdu, mĕl této jistoty zapotřebí. Byl ve vĕku, kdy se již podobné závažné životní kroky nepodnikají snadno. Odjíždĕl do neznámé a pravdĕpodobnĕ nehostinné zemĕ. Být chudý a neznámý v Indii byla jedna vĕc; dokonce i v Kali-juze, kdy indičtí představitelé zavrhovali indickou kulturu a napodobovali Západ, zůstávala Indie stále ještĕ Indií – stále ještĕ tu byly zbytky védské civilizace. Bhaktivédánta Svámí mohl navštĕvovat milionáře, guvernéry, předsedu vlády – stačilo, aby se ohlásil u jejich dveří a čekal. Být sannjásínem, to nĕco znamenalo, a Šrímad-Bhágavatam se tĕšil všeobecné úctĕ.

V Americe bude ale situace jiná. Bude jen cizincem, nikým. Není tam žádná tradice svatých mužů, sádhuů, ani žádné chrámy, žádné ášramy, kde by mohl zdarma přespat. Avšak když pomyslel na knihy, které vezl s sebou – transcendentální poznání v angličtinĕ – nabyl sebedůvĕry. Až nĕkoho v Americe potká, tak mu dá letáček: „Šrímad-Bhágavatam – indické poselství míru a dobré vůle.“

Bylo 13. srpna, jen pár dní před Džanmáštamí, dnem zjevení Pána Krišny na Zemi. V posledních nĕkolika letech oslavoval Džanmáštamí ve Vrindávanu. Mnoho obyvatel Vrindávanu by toto místo nikdy neopustilo; byli staří a žili tam pokojnĕ. Ale ani Bhaktivédánta Svámí se nevyhnul úvahám o tom, že by mohl zemřít daleko od Vrindávanu. Zemřít ve Vrindávanu je dokonalým završením života – to je také důvod, proč všichni vaišnavští sádhuové a vdovy přísahají, že Vrindávan neopustí. A podle hinduistické tradice by se sannjásí nemĕl nikdy vydávat za oceán a nemĕl by ani vkročit do zemĕ mléččhů, pojídačů masa. Ale to vše nebylo tak důležité jako přání Bhaktisiddhánty Sarasvatího, a jeho přání zase bylo stejné jako přání Pána Krišny. A Šrí Čaitanja Maháprabhu předpovĕdĕl, že zpívání Hare Krišna bude známé v každém mĕstĕ a v každé vesnici po celém svĕtĕ.

Na cestu do kalkatského přístavu si Bhaktivédánta Svámí vzal taxík. Vezl si s sebou kufr, deštník a výtisk Čaitanja-čaritámrity v bengálštinĕ, který chtĕl číst bĕhem plavby. Doufal, že si na lodi bude moci vařit. A kdyby ne, bude hladovĕt – jak si Krišna bude přát. Zkontroloval své doklady – lodní lístek, pas, vízum, výjezdní doložku, adresu svého mecenáše. Konečnĕ se vydával na cestu.

Šríla Prabhupáda pozdĕji často vzpomínal: „Podařilo se mi opustit Indii jen s velkými obtížemi. Nakonec jsem však díky Krišnovĕ milosti odjel, abych mohl šířit hnutí pro vĕdomí Krišny po celém svĕtĕ. Ostatnĕ zůstat v Indii nebylo ani možné. Chtĕl jsem rozvinout hnutí přímo tam, ale nedostalo se mi žádné podpory.“

Nevelká nákladní loď Džaladúta kotvila vedle doků a z paluby byl na nábřeží spuštĕný lodní můstek. Na černém nátĕru bylo zřejmé, že Džaladúta toho má již hodnĕ za sebou. Indičtí obchodní námořníci zvĕdavĕ pozorovali staršího sádhua v šafránovém rouchu, který prohodil posledních pár slov ke svému společníkovi v taxíku a pak odhodlanĕ zamířil k lodi.