Śrī caitanya-caritāmṛta Antya 19.108

Tyto písně Śrīmad-Bhāgavatamu jsou verše 15–24 z devadesáté kapitoly desátého zpěvu.

Všechny královny nepřetržitě myslely na Kṛṣṇu a po vodních zábavách řekly: „Náš drahý příteli orlovče, Kṛṣṇa nyní spí, ale my jsme kvůli Němu celou noc vzhůru. Ty se nám kvůli tomu směješ, ale proč ty také nespíš? Zdá se, že jsi pohroužený v myšlenkách na Kṛṣṇu. Probodl tě snad také Kṛṣṇův úsměv? Jeho úsměv je nesmírně sladký a ten, kdo je probodnutý tímto šípem, má velké štěstí.“

„Ó cakravākī, máš oči otevřené i v noci, protože nevidíš svého přítele. Ve skutečnosti velice trpíš. Pláčeš ze soucitu, nebo se snažíš Kṛṣṇu polapit tím, že na Něho budeš vzpomínat? Všechny královny jsou šťastné, protože se jich dotkly Kṛṣṇovy lotosové nohy. Pláčeš snad proto, že chceš na hlavě nosit Kṛṣṇovu girlandu? Prosím odpověz na tyto otázky jasně, ó cakravākī, abychom to pochopily.“

„Ó oceáne, ty nemáš vůbec možnost v noci klidně spát. Místo toho jsi pořád vzhůru a pláčeš. Dostal jsi toto požehnání a tvoje srdce je zlomené stejně jako ta naše. Mukunda se s námi baví jen tím, že nám stírá naše kuṅkumová znaménka. Ó oceáne, trpíš stejně jako my.“

„Ó měsíci, zdá se, že trpíš vysokou horečkou, možná máš tuberkulózu. Tvoje záře není schopná rozptýlit temnotu. Zešílel jsi snad po vyslechnutí Kṛṣṇových písní? Je to důvod tvé mlčenlivosti? Když tě tak vidíme trpět, cítíme, že jsi jedním z nás.“

„Ó malajský vánku, pověz nám prosím, co špatného jsme ti udělaly? Proč v našich srdcích rozdmýcháváš plameny touhy? Govinda je dokonalý v umění, jak probouzet vliv Amora, a my jsme byly probodeny šípem Jeho pohledu.“

„Drahý mraku, ó Kṛṣṇův příteli, rozjímáš o znaku Śrīvatsa na Kṛṣṇově hrudi jako my královny, které s Ním udržujeme milostné vztahy? Jsi pohroužený v meditaci a roníš nešťastné slzy, když vzpomínáš na Kṛṣṇovu společnost.“

„Drahá kukačko, máš nesmírně sladký hlas a umíš výborně napodobovat ostatní. Svým hlasem bys probudila i mrtvolu. Řekni proto královnám, že jejich pravou povinností je správné chování.“

„Ó velkodušná horo, jsi klidná, rozvážná a pohroužená do myšlenek na velké činy. Tak jako my jsi složila slib uchovávat ve svém srdci neustále lotosové nohy Kṛṣṇy, syna Vasudevy.“

„Ó řeky, manželky oceánu, vidíme, že oceán vám nepřináší štěstí. Téměř jste proto vyschly a již nerodíte překrásné lotosy. Lotosy nyní zeslábly, a dokonce i na slunci pozbyly veškeré radosti. Podobně vyschlá jsou i srdce nás, ubohých královen, a naše těla pohubla, protože nám scházejí milostné hrátky s Madhupatim. Jste jako my, vyschlé a bez krásy, protože jste připraveny o Kṛṣṇův milující pohled?“

„Ó labuti, tak šťastně jsi sem připlula! Vítáme tě. Chápeme, že jsi neustále Kṛṣṇovým poslem. Když nyní piješ mléko, pověz nám, co nám vzkazuje. Řekl ti Kṛṣṇa něco o nás? Smíme se tě zeptat, zda je Kṛṣṇa šťastný? Chceme to vědět. Myslí na nás? Víme, že Mu slouží jen bohyně štěstí. My jsme pouhé služebné. Jak máme uctívat toho, který říká sladká slova, ale nikdy neplní naše touhy?“