Prostřednictvím filozofického systému, který Pán Kapila vysvětlil Své matce, se může každý dostat na duchovní úroveň. Výjimečnost tohoto filozofického systému je zde zdůrazněna slovy siddhi-bhūmim—tento systém je základem osvobození. Lidé, kteří v tomto hmotném světě trpí, podmaněni hmotnou energií, mohou být prostřednictvím sāṅkhyové filozofie učené Pánem Kapilou snadno vysvobozeni ze zajetí hmoty. Pochopení tohoto filozofického systému umožňuje okamžité vysvobození, i když se stále ještě nacházíme v tomto hmotném světě. Tomuto stavu se říká jīvan-mukti — být osvobozen již v současném hmotném těle. Devahūti, matka Pána Kapily, toho dosáhla, a proto Pána uspokojila svými modlitbami. Každý, kdo pochopil základní princip sāṅkhyové filozofie, je pokročilý v oddané službě a dosáhne dokonalého vědomí Kṛṣṇy, tedy i osvobození, ještě v tomto hmotném světě.

Jméno Brahmy je také Aja, “nezrozený”. K tomu, abychom se narodili, potřebujeme hmotného otce a matku. Nikdo se nerodí jiným způsobem. Ale Brahmā, první živá bytost v tomto vesmíru, se narodil přímo z těla Nejvyšší Osobnosti Božství, Garbhodakaśāyī Viṣṇua — podoby Viṣṇua, která leží na oceánu ve spodní části vesmíru. Devahūti klade důraz na to, že když chce Brahmā Pána vidět, musí o Něm nejprve meditovat. “Jsi semeno veškerého stvoření,” řekla. “Ačkoliv se Brahmā narodil přímo z Tebe, přesto o Tobě musí dlouhé roky meditovat, a ani tehdy Tě nevidí tváří v tvář. Tvé tělo spočívá na rozlehlých vodách ve spodní části vesmíru, a proto jsi znám jako Garbhodakaśāyī Viṣṇu.”

V tomto verši je rovněž vysvětlena podstata Pánova obrovského těla. Jedná se o transcendentální tělo, které není nikdy poznamenáno hmotou. Jelikož hmotné stvoření vzešlo z Jeho těla, znamená to, že existoval již před hmotným stvořením. Transcendentální tělo Viṣṇua se tedy neskládá z hmotných prvků. Z Viṣṇuova těla pocházejí veškeré živé bytosti a také hmotná příroda, která je jednou z energií Nejvyšší Osobnosti Božství. Devahūti řekla: “Jsi základem celého hmotného stvoření a zdrojem všech tvůrčích sil; to, že jsi mne prostřednictvím sāṅkhyové filozofie vysvobodil z iluze māyi, není proto nikterak udivující. Udivující je naopak skutečnost, že Ty, zdroj veškerého stvoření, jsi se narodil z mého lůna a stal se mým dítětem. Je to naprosto nevídané. Tvé tělo je zdroj celého vesmíru, a přesto jsi vstoupil do lůna prosté ženy, jako jsem já. To mi připadá ze všeho nejúžasnější.”

Devahūtin výrok, že Nejvyšší Pán, Absolutní Pravda, se projevuje rozmanitými energiemi, ačkoliv Sám nemusí nic dělat, potvrzují také Upaniṣady. Nikdo není větší než On a nikdo se Mu nevyrovná. Vše v tomto světě zcela přirozeně konají Jeho energie. Z této sloky je též patrné, že ačkoliv Brahmā, Viṣṇu a Śiva, kteří jsou obdařeni zvláštní mocí, mají na starost hmotné kvality přírody, Nejvyšší Pán je naprosto vzdálený činnostem tohoto světa. Devahūti říká: “Ačkoliv Sám nic dělat nemusíš, Tvé odhodlání je absolutní. K tomu, aby se naplnila Tvá vůle, nikoho nepotřebuješ. Jsi Nejvyšší Duše, nejvyšší vládce. Tvá vůle je tedy naprosto svrchovaná a nepřemožitelná.” Nejvyšší Pán má schopnost zmařit plány ostatních. Jak praví rčení: “Člověk míní, Bůh mění.” Míní-li však Nejvyšší Pán, Jeho touze nemůže nikdo vzdorovat. Pán je Absolutní. Každý z nás ve splnění svých přání z konečného hlediska závisí na Pánovi, Pán však nezávisí na nikom. V tom spočívá Jeho nepředstavitelná moc. To, co je pro obyčejnou živou bytost zcela nepředstavitelné, je pro Pána jednoduchou záležitostí. Ačkoliv je neomezený, zpřístupňuje se nám prostřednictvím autorizovaných textů, jako jsou Vedy. Śabda-mūlatvāt — můžeme Ho poznat skrze śabda-brahma, védskou literaturu.

Proč došlo ke stvoření? Odpověď je zde — Pán je Nejvyšší Osobnost Božství pro všechny živé bytosti, a pro ty z nich, které touží užívat si a vládnout hmotné přírodě, stvořil hmotný vesmír. Je Nejvyšší Osobností Božství, a tudíž živým bytostem plní jejich touhy. Vedy tuto skutečnost potvrzují: eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān — jedna svrchovaná bytost se stará o potřeby mnoha živých bytostí. Živé bytosti mají téměř nekonečné množství přání a jeden jediný Nejvyšší Pán se o ně stará Svou nepochopitelnou energií.

Při zániku světa se Nejvyšší Pán občas projevuje jako malé dítě, které leží na banyánovém listu a pluje na vodách zpustošení. Proto Devahūti říká: “Skutečnost, že ses zjevil v lůně prosté ženy, jako jsem já, není příliš udivující, neboť jako malé dítě dokážeš plout na vodách zpustošení na banyánovém listu. Z tohoto hlediska není nijak zvláštní, že jsi vstoupil do mého lůna. Tak nás učíš, že ti, kdo mají v hmotném světě rádi děti, a proto se žení a vdávají, aby se v kruhu svých dětí těšili z rodinné pohody, mohou mít za dítě také Nejvyšší Osobnost Božství. A nejúžasnější je, že si Nejvyšší Pán cucá Svůj palec.”

Palec lotosové nohy Pána je plný transcendentální blaženosti. Proč by jinak velcí mudrci a oddaní zasvěcovali veškeré úsilí a činnosti službě Jeho lotosovým nohám? Pán si cucá palec Své lotosové nohy, aby vychutnal nektar, o který oddaní neustále usilují. Nejvyšší Pán se někdy Sám diví, kolik je v Něm blaženosti, a proto chce Svou transcendentální blaženost okusit. Občas tedy přijímá podobu, ve které může vychutnat Svou vlastní energii. Pán Caitanya je Samotný Kṛṣṇa, ale zjevuje se jako oddaný, aby vychutnal sladkost transcendentální nálady, kterou prožívá Śrīmatī Rādhārāṇī, největší ze všech oddaných.

V předchozích verších byla řeč o základních transcendentálních schopnostech Nejvyšší Osobnosti Božství. Zde je také zmínka o důvodu zjevení Pána. Svými různými silami dává Pán živým bytostem, které jsou podmíněné touhou vládnout hmotné přírodě, k dispozici různá těla. Časem však tyto živé bytosti zdegradují natolik, že je třeba, aby získaly osvícení. V Bhagavad-gītě je řečeno, že Pán se zjevuje jako inkarnace vždy, když je narušeno naplňování skutečného smyslu této hmotné existence. Pánova podoba Kapiladeva dává pokleslým duším jasné pokyny a obohacuje je poznáním a oddaností, aby se mohly vrátit zpátky k Bohu. Nejvyšší Osobnost Božství se zjevuje v různých inkarnacích — jako kanec, ryba, želva či napůl člověk-napůl lev. Pán Kapiladeva je rovněž jednou z inkarnací Boha. Je zde také řečeno, že Pán Kapila se zjevil na povrchu Země, aby svedeným podmíněným duším předal transcendentální poznání.

Zde je názorně vysvětleno, jak obrovskou duchovní moc má naslouchání svatému jménu Pána, jeho zpívání a vzpomínání na ně. Rūpa Gosvāmī se zmínil o hříšném životě podmíněných duší a v této souvislosti ve své knize Bhakti-rasāmṛta-sindhu napsal, že ti, kdo se věnují oddané službě, jsou postupně osvobozeni od reakcí za všechny hříšné činnosti. Bhagavad-gītā tuto skutečnost potvrzuje. Pán praví, že se o toho, kdo se Mu odevzdá, všestranně postará a ochrání ho před všemi reakcemi za hříšné činnosti. Má-li svaté jméno Nejvyššího Pána takovou moc, že člověk může být jeho zpíváním okamžitě očištěn od reakcí za hříšné činy, jak asi pokročilí musí být ti, kdo Pána vidí tváří v tvář?

Tento verš se dále zmiňuje o skutečnosti, že osoby očištěné zpíváním a nasloucháním jsou okamžitě způsobilé vykonávat védské oběti. Většinou mají právo konat védské oběti pouze ti, kdo se narodili v bráhmanských rodinách, prošli deseti druhy očišťujících obřadů a znají Vedy. Zde užité slovo sadyaḥ znamená “okamžitě”. Śrīdhara Svāmī potvrzuje, že člověk může dosáhnout způsobilosti vykonávat védské oběti okamžitě. Kdo se narodil v rodině nízkého původu, ve které je běžné pojídat dokonce i psy, se do tohoto neblahého postavení dostal proto, že v minulosti hřešil. Čisté zpívání a naslouchání, bez přestupků, člověka okamžitě zbaví veškerých hříšných reakcí. A nejen to, ale navíc ho obdaří všemi kvalifikacemi, které lze získat různými očistnými obřady. Narodit se v rodině brāhmaṇů je bezesporu výsledkem zbožných činů z minulého života. Nicméně dítě, které se narodilo v bráhmanské rodině, potřebuje ke svému pokroku ještě zasvěcení posvátnou šňůrou a řadu dalších očistných obřadů. Kdo však zpívá svaté jméno Pána, nepotřebuje žádné další očistné obřady, i když se narodil v rodině caṇḍālů, pojídačů psů. Zpíváním Hare Kṛṣṇa je okamžitě očištěn a dosáhne úrovně toho nejučenějšího brāhmaṇy.

Śrīdhara Svāmī tuto skutečnost zdůrazňuje slovy anena pūjyatvaṁ lakṣyate. Někteří kastovní brāhmaṇové mají za to, že zpívání Hare Kṛṣṇa je pouhým začátkem očisty. Vše samozřejmě závisí na individuálním přístupu, ale poznámka Śrīdhara Svāmīho se vztahuje na ty, kdo zpívají svaté jméno Pána bez přestupků. Ti se stanou okamžitě pokročilejšími než kterýkoliv brāhmaṇa. Śrīdhara Svāmī jasně říká: pūjyatvam — stane se okamžitě stejně váženou osobností, jako je ten nejučenější brāhmaṇa, a smí vykonávat védské oběti. Je-li zpívání svatého jména Pána natolik účinné, že člověka ihned posvětí, jak asi pokročilí musí být ti, kdo vidí Nejvyššího Pána tváří v tvář a porozumí Jeho příchodu, tak jako Devahūti porozuměla Kapiladevovi.

Zasvěcení zpravidla závisí na pravém duchovním mistrovi, který vede svého žáka. Pokud duchovní mistr uzná, že jeho žák je způsobilý a dostatečně očištěný zpíváním svatého jména, zasvětí ho posvátnou šňůrou, která svědčí o tom, že žák je stoprocentně rovnocenný jakémukoliv brāhmaṇovi. Také Śrī Sanātana Gosvāmī potvrzuje tuto skutečnost ve své knize Hari-bhakti-vilāsa: “Jako lze chemickým postupem přeměnit zvonovinu ve zlato, tak lze také jakoukoliv osobu změnit v brāhmaṇu postupem zasvěcení, dīkṣā-vidhāna.”

Někteří lidé tvrdí, že zpívání je jen začátek očisty, který umožní se v příštím životě narodit v bráhmaṇské rodině a očistu dovršit. V současné době však vidíme, že nejsou očištěni ani ti, kdo se narodili v nejlepších bráhmanských rodinách, a není ani jisté, že se skutečně narodili z bráhmanského otce. V minulosti existoval systém očisty, který se nazývá garbhādhāna. Dnes se však tomuto obřadu dávání semene (garbhādhāna) nikdo nepodrobuje. To znamená, že nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že jeho otcem byl skutečný brāhmaṇa. Pouze pravý duchovní mistr může určit, zda někdo má, či nemá bráhmanské vlastnosti, a poté na základě svého vlastního úsudku žákovi udělí postavení brāhmaṇy. Ten, kdo je v rámci systému pāñcarātrika zasvěcen obřadem posvátné šňůry jako brāhmaṇa, se nazývá dvija — dvojzrozený. To potvrzuje Sanātana Gosvāmī slovy dvijatvaṁ jāyate. Osoba, která byla zasvěcena duchovním mistrem, je považována za očištěného brāhmaṇu, jakmile dokáže zpívat svaté jméno Pána bez přestupků. Poté může učinit další pokroky, aby docílila postavení vaiṣṇavy; postavení, které v sobě zahrnuje veškeré bráhmanské kvalifikace.

V předešlém verši již bylo řečeno, že kdo jen jednou zazpívá svaté jméno Boha, aniž by se přitom dopustil přestupků, je okamžitě oprávněn vykonávat védské oběti. Tento výrok Śrīmad-Bhāgavatamu není zdaleka přehnaný. Není o něm třeba pochybovat a myslet si: “Jak se někdo může zpíváním svatého jména stát svatou osobností na úrovni nejvznešenějšího brāhmaṇy?” Aby z myslí nevěřících vyprchaly veškeré pochybnosti, tento verš uvádí, že úrovně zpívání svatého jména Pána nelze dosáhnout náhle, ale až po vykonání všech védských obětí a obřadů. Nikdo nedokáže zpívat svaté jméno Pána, aniž by předem prošel všemi nižšími etapami — tedy konáním védských obřadních obětí, studiem Ved a výchovou v pravidlech chování, kterými se řídí Árijci. Nejprve musíme projít všemi těmito etapami. Studentem práva může být jen ten, kdo již získal základní a středoškolské vzdělání. Každý, kdo zpívá svaté jméno Pána — Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare — musel již projít všemi nižšími etapami. Je řečeno, že ti, kdo jednoduše mají svaté jméno na špičce jazyka, jsou slavní. Při zpívání svatého jména není ani důležité vědět, že existují různá stadia zpívání — s přestupky, bez přestupků a čisté zpívání. Samo o sobě již stačí, když je svaté jméno na špičce jazyka. Zde je řečeno, že stačí nāma v jednotném čísle, tedy jedno jméno, Kṛṣṇa nebo Rāma. Není tedy nutné zpívat všechna svatá jména Pána. Existují nesčetná svatá jména Pána a k tomu, abychom dokázali, že jsme se již podrobili všem védským očistným obřadům, nemusíme zpívat všechny. Když dokážeme zazpívat dokonce jen jedenkrát, svědčí to o tom, že jsme s úspěchem prošli všemi zkouškami. Co pak říci o těch, kdo zpívají nepřetržitě, dvacet čtyři hodin denně? Důležité je slovo tubhyam, “výhradně Tobě”. Musíme zpívat jen jméno Boha, a ne — jak učí někteří māyāvādští filozofové — jakékoliv jméno, včetně jmen polobohů a Božích energií. Účinek má jen svaté jméno Nejvyššího Pána. Kdo nevidí rozdíl mezi svatým jménem Nejvyššího Pána a jmény polobohů, je pāṣaṇḍī neboli rouhač.

Svaté jméno musíme zpívat proto, abychom uspokojili Nejvyššího Pána. Účelem zpívání nesmí být smyslový požitek či výdělek. Když někdo zpívá nezištným, čistým způsobem, není podstatné, zda pochází z nízké rodiny, například z rodiny pojídačů psů. Je tak slavný, že očistí nejen sebe, ale dokáže vysvobodit i jiné. O důležitosti svatého jména dokáže také mluvit, jak ukázal svým příkladem Ṭhākura Haridāsa. Ṭhākura Haridāsa se údajně narodil v mohamedánské rodině, ale protože zpíval svaté jméno Nejvyššího Pána bez přestupků, Pán Caitanya ho zplnomocnil stát se autoritou, ācāryou pro šíření svatého jména. Nevadilo, že se narodil v rodině, která nenásledovala védská pravidla a předpisy. Caitanya Mahāprabhu i Advaita Prabhu ho přijali jako autoritu vzhledem k tomu, že zpíval svaté jméno Pána bez přestupků. Velké autority, jako Caitanya Mahāprabhu a Advaita Prabhu, věděly, že se již podrobil veškerému odříkání, studoval Vedy a vykonal všechny oběti. To bylo samozřejmé. Smārta-brāhmaṇové, zastánci dědičného titulu brāhmaṇy, se naopak domnívají, že i ten, kdo je očištěn zpíváním svatého jména Pána, se musí podrobit dalším védským obřadům nebo se narodit v rodině brāhmaṇů, aby měl právo vykonávat védské oběti. Ale to není pravda. Kdo je očištěn zpíváním svatého jména, nemusí čekat na očištění v příštím životě. Je okamžitě čistý. Je zřejmé, že již vykonal všechny obřady. Naopak, jsou to právě takzvaní brāhmaṇové, kdo se musejí podrobit mnoha různým askezím, než dosáhnou čistoty. Existuje mnoho dalších védských obřadů, které zde nejsou popsány, ale ten, kdo zpívá svaté jméno, je již všechny podstoupil.

Slovo juhuvuḥ znamená, že ti, kdo zpívají svaté jméno, již vykonali všechny oběti. Sasnuḥ znamená, že již navštívili všechna posvátná poutní místa a podrobili se tam předepsaným očistám. Jsou tedy āryāḥ, neboť již splnili všechny požadavky, které jsou předepsány Árijcům nebo těm, kdo jsou kvalifikováni jako Árijci. Árijci jsou ti, kdo jsou civilizovaní a ve svém chování se řídí pravidly védských obřadů. Každý oddaný, který zpívá svaté jméno Pána, je nejlepším z Árijců. Árijcem může být jen ten, kdo studoval Vedy. Kdo však zpívá svaté jméno, prostudoval již veškeré védské texty. Slovo anūcuḥ se týká těch, kdo již vykonali veškeré předepsané povinnosti, a jsou tudíž povolaní být duchovními mistry.

Slovo gṛṇanti znamená dokonale vykonávat obřady. Pokud již někdo zastává funkci hlavního soudce a udílí rozsudky, rozumí se, že již prošel všemi státními zkouškami a předčí ty, kdo studují práva nebo se je teprve chystají studovat. Kdo zpívá svaté jméno, je transcendentální vůči tomu, kdo vykonává védské obřady, a tomu, kdo čeká na svoji kvalifikaci (jedná se o ty, kdo se narodili v bráhmanských rodinách, ale doposud se nepodrobili všem očistám; od nich se očekává, že budou dále studovat Vedy a konat další oběti).

Ve Vedách existují četné výroky, které prohlašují, že každý, kdo zpívá svaté jméno Pána, je okamžitě vysvobozen z podmíněného života. Také ten, kdo slyší svaté jméno Pána — i kdyby se narodil v rodině pojídačů psů — je vysvobozen z pout hmotného otroctví.

Místo aby Kapilova matka Devahūti prodlužovala své modlitby, prohlásila, že Pán Kapila není nikdo jiný než Samotný Viṣṇu. Současně přiznala, že jako žena nedokáže Pána uctívat pouhými modlitbami. Přirozeně chtěla, aby byl Pán spokojen. Důležité je zde slovo pratyak. Provozování yogy zahrnuje osm stupňů — yama, niyama, āsana, prāṇāyāma, pratyāhāra, dhāraṇā, dhyāna a samādhi. Pratyāhāra znamená pozastavit veškeré činnosti smyslů. Realizace Nejvyššího Pána, o které se zde Devahūti zmiňuje, lze dosáhnout pouze tehdy, když dokážeme odpoutat smysly od hmotných činností. Kdo oddaně slouží, nemá příležitost zaměstnat své smysly jiným způsobem. Na této úrovni dokonalého vědomí Kṛṣṇy můžeme pochopit Nejvyššího Pána takového, jaký je.

Pán je dokonalý, a proto je Jeho projev náklonnosti k matce také dokonalý. Když vyslechl slova Své matky, uctivě, se vší slušností a vážným hlasem odpověděl.

Oddaná služba je tak dokonalá, že následováním a vykonáváním jejích pravidel a předpisů pod vedením duchovního mistra jsme okamžitě osvobozeni ze zajetí māyi. Jak praví tato sloka, dokonce i v současném těle. V jiných jógových postupech či v empirické filozofické spekulaci není nikdy jisté, zda jsme již na úrovni dokonalosti, nebo ne. Pokud se však věnujeme oddané službě s neoblomnou vírou v učení pravého duchovního mistra a následujeme pravidla a předpisy, máme jistotu, že budeme osvobozeni již v tomto těle. To potvrzuje i Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu: īhā yasya harer dāsye — ten, jehož jediným záměrem je pod vedením duchovního mistra sloužit Nejvyššímu Pánu, je bez ohledu na své současné postavení jīvan-mukta, osvobozený již v tomto hmotném těle. V mysli začátečníka občas vyvstane pochybnost, zda duchovní mistr je či není osvobozenou duší a jak se to slučuje s jeho tělesnými činnostmi. Často ho k tomu vede tělesné nazírání na činnosti duchovního mistra. Osvobození ovšem znamená nevidět duchovního mistra na tělesné úrovni. V činnostech duchovního mistra je nutné vidět jejich duchovní význam. Jīvan-mukta sice vlastní hmotné tělo (které stále ještě má nějaké hmotné požadavky), ale jelikož je nepřetržitě zaměstnán ve službě Pánu, musíme ho přijímat jako osvobozenou osobnost.

Osvobození znamená nacházet se ve svém původním postavení. Jak praví Śrīmad-Bhāgavatam: muktir...svarūpena vyavasthitiḥ. Svarūpu, skutečnou totožnost živé bytosti, popsal Pán Caitanya takto: jīvera ’svarūpa' haya — kṛṣṇera ’nitya-dāsa' — skutečná totožnost živé bytosti je být věčným služebníkem Nejvyššího Pána. Ten, kdo je stoprocentně zaměstnán ve službě Pánu, je osvobozený. Zda někdo je či není osvobozený, zjistíme podle toho, do jaké míry se věnuje oddané službě. Ostatní příznaky nehrají žádnou roli.

Hmotná existence je plná nebezpečí, a je proto hrozivá. Kdo se z ní dokáže vymanit, zbaví se veškerého strachu a obav. Následováním cesty oddané služby, kterou popsal Pán Kapila, dosáhneme velmi snadno osvobození.

Posláním Kapily, jakožto inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství, bylo šířit transcendentální poznání sāṅkhyové filozofie, jejímž jádrem je oddaná služba. Poté, co Kapila toto poznání sdělil Své matce (a jejím prostřednictvím celému světu), neměl již důvod zůstávat doma, a proto se svolením matky odešel. Odešel z domova za duchovní realizací, ačkoliv neměl potřebu cokoliv duchovně realizovat, neboť On Sám je cílem duchovní realizace. Nejvyšší Pán nám jde příkladem, když se chová jako obyčejná lidská bytost — můžeme se tak od Něho učit. Mohl samozřejmě zůstat se Svou matkou, ale Svým postojem dal jasně najevo, že není nutné žít s rodinou. Nejlepší je žít sám, jako brahmacārī, sannyāsī nebo vānaprastha, a po celý život rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. Kdo nedokáže žít sám, může žít v domácnosti, se ženou a dětmi — ne však za účelem smyslového požitku, ale jen za účelem rozvoje vědomí Kṛṣṇy.

Devahūti neopustila svůj dům. Ženám se nikdy nedoporučuje odcházet z domova, neboť jsou závislé. Než se Devahūti vdala, byla v péči svého otce Svāyambhuvy Manua, který ji pak věnoval jako milodar Kardamovi Munimu. V mládí žila Devahūti pod ochranou svého manžela a potom se jí narodil syn, Kapila Muni. Když syn dospěl, Kardama odešel z domova, a poté, co Kapila Muni splnil Svou povinnost vůči matce, opustil domov také. I ona mohla odejít, ale neodešla. Zůstala ve svém domě a začala provozovat bhakti-yogu podle pokynů svého výjimečného syna, Kapily Muniho. Její provozování bhakti-yogy bylo tak působivé, že se celý dům podobal koruně z květů na řece Sarasvatī.

Yogī, brahmacārī, vānaprastha a sannyāsī se koupou nejméně třikrát denně — časně ráno, v poledne a večer. Toto pravidlo následují rovněž někteří gṛhasthové, zejména brāhmaṇové, kteří jsou duchovně pokročilí. Devahūti byla dcera krále a téměř také králova manželka. Kardama Muni sice králem nebyl, ale svou mystickou jógovou silou stvořil pro svou ženu přepychový palác se služebnicemi a veškerým bohatstvím. Devahūti se v přítomnosti manžela naučila žít odříkavě, a proto pro ni nebylo těžké podrobit se askezím. Následkem přísného odříkání, kterému se podrobila po odchodu manžela a syna, však velice zhubla. Nadváha není pro duchovní pokrok prospěšná. Máme-li nadváhu, měli bychom zhubnout, neboť to brání pokroku v duchovním poznání. Není dobré se přejídat, příliš dlouho spát a žít pohodlně. Člověk by měl dobrovolně přijmout nějaké odříkání — méně jíst a méně spát. To je obecně platný postup pro kterýkoliv druh yogy, ať už se jedná o bhakti-yogu, jñāna-yogu nebo haṭha-yogu.

Popis osobností, které mají schopnost cestovat vesmírem a které, jak praví tento verš, Kardamovi Munimu záviděly jeho domov, se vztahuje na obyvatele nebeských planet. Letadla takových osob se liší od těch současných, která létají jen z jedné země do druhé. Jejich letadla mohla létat z jedné planety na druhou. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu nacházíme řadu výroků, které svědčí o tom, že v minulosti byly meziplanetární lety běžnou záležitostí, zejména pro obyvatele vyšších planetárních systémů. Kdo může popřít, že tomu tak je i dnes? Rychlost našich letadel a raketoplánů je značně omezená, zatímco Kardama Muni, jak jsme se dočetli, cestoval vesmírem v letadle velkém jako město, přičemž navštívil všechny nebeské planety. Nejednalo se samozřejmě o obyčejné letadlo ani o obyčejný meziplanetární let. Kardama Muni byl tak mocným mystickým yogīnem, že mu jeho bohatství záviděli i obyvatelé nebe.

Z tohoto verše vyplývá, že mít bohatou domácnost znamenalo vlastnit drahokamy, slonovinu, prvotřídní mramor a nábytek ze zlata a šperků. Také oděvy byly zdobeny zlatým vyšíváním. Každá věc byla tedy sama o sobě cenností. Nebyl to nábytek, jaký je běžný dnes, z bezcenné umělé hmoty a kovu. Ve védské domácnosti muselo být vše z cenného materiálu, neboť v případě potřeby se tyto věci daly snadno zpeněžit. I rozbitý nábytek a staré nádobí mělo stále nějakou cenu. Ještě dnes je v Indii zvykem mít v domácnosti kovové příbory, ozdoby ze zlata, stříbrné talíře a drahocenné hedvábné oděvy, vyšívané zlatem. To vše lze v nouzi zpeněžit nebo zastavit.

Zde je velmi názorně popsán ideální poměr mezi mužem a ženou. Kardama Muni jako manžel sice Devahūti obdařoval veškerým pohodlím, ale nebyl k ní vůbec poután. Jakmile jeho syn Kapiladeva vyrostl, Kardama se okamžitě vzdal veškerých rodinných styků. Devahūti byla dcerou významného krále, Svāyambhuvy Manua, byla nadaná a krásná, ale plně závisela na ochraně svého manžela. Podle Manuových zákonů nesmí být žena v žádném stadiu života nezávislá. V dětství ji musí opatrovat rodiče, v mládí manžel a ve stáří dospělé děti. Devahūti se pokyny Manu-saṁhity řídila po celý svůj život: jako dítě závisela na svém otci, později — přes veškeré své bohatství — na svém manželovi a nakonec na svém synovi Kapiladevovi.

Devahūti nebylo vůbec líto, že se vzdala hmotného pohodlí. Odloučení od syna ji však velmi bolelo. Někdo se může ptát, proč se Devahūti trápila nad ztrátou syna, když se bez potíží dokázala vzdát pohodlného domova? Proč byla tak připoutaná ke svému synovi? Odpověď nalezneme v příští sloce. Její syn nebyl obyčejný — byl Nejvyšší Osobností Božství. Z toho plyne, že se člověk může vzdát hmotné připoutanosti pouze za předpokladu, že se dokáže připoutat k Nejvyššímu Pánu. To vysvětluje Bhagavad-gītā slovy paraṁ dṛṣṭvā nivartate. Na materialistický styl života dokážeme zanevřít pouze tehdy, máme-li skutečnou chuť pro duchovní život.

Žena, jejíž manžel není doma nebo přijal řád odříkání, nemá důvod k nářku, pokud je přítomný manželův zástupce, syn. Vedy praví: ātmaiva putro jāyate — manželovo tělo zastupuje syn. Striktně řečeno, má-li žena dospělého syna, není nikdy vdovou. Dokud tedy měla Devahūti Kapilu Muniho po svém boku, nijak nestrádala, ale když odešel, byla velmi nešťastná. Ne snad proto, že by litovala svého světského poměru s Kardamou Munim, ale proto, že upřímně milovala Nejvyšší Osobnost Božství.

Zde je v souvislosti s nářkem Devahūti uveden příklad krávy, která přišla o své tele. Kráva, která přijde o své tele, ve dne v noci pláče. Devahūti také neustále plakala a prosila příbuzné a známé: “Přiveďte mi, prosím, mého syna, abych mohla žít. Jinak zemřu.” Tato vroucí láska k Nejvyšší Osobnosti Božství, ačkoliv projevena jako láska k synovi, je duchovně velmi prospěšná. Jsme-li na hmotné úrovni připoutáni k synovi, výsledkem je jen další pobyt v hmotném světě. Jsme-li však připoutáni k Nejvyššímu Pánu, dostaneme se do duchovního světa, kde můžeme žít v Jeho společnosti.

Kterákoliv žena se může kvalifikovat stejně, jako se kvalifikovala Devahūti, a mít za svého syna Nejvyššího Pána. Pokud se Nejvyšší Pán zjevuje jako syn Devahūti, není důvodu, proč by se nezjevil jako syn kterékoliv jiné ženy. Jedinou podmínkou je kvalifikace. Když se naším synem stane Nejvyšší Osobnost Božství, získáme užitek nejen tím, že v tomto světě můžeme vychovávat dobrého syna, ale máme také zajištěný vstup do duchovního světa, kde se staneme bezprostředními společníky Osobnosti Božství.

Zde je názorný příklad toho, jak lze dosáhnout duchovního pokroku prostřednictvím vědomí Kṛṣṇy. Kapiladeva je Kṛṣṇa, který se zjevil jako syn Devahūti. Když Kapila odešel z domova, Devahūti na Něj ustavičně myslela, a tak byla stále ve vědomí Kṛṣṇy. Díky svému stálému vědomí Kṛṣṇy se byla schopna vzdát domova.

Dokud nezaměříme svoji připoutanost na Nejvyšší Osobnost Božství, nedokážeme se odpoutat od hmotné existence. Śrīmad-Bhāgavatam potvrzuje, že osvobození nelze dosáhnout rozvojem empirické filozofické spekulace. Pouhé přesvědčení, že “nejsem hmota, ale duše, Brahman,” naši inteligenci neočistí. I když impersonalista dospěje k nejvyššímu stupni duchovní realizace, je nucen znovu poklesnout na úroveň hmotné připoutanosti, protože není na úrovni transcendentální láskyplné služby Nejvyššímu Pánu.

Nasloucháním o zábavách Nejvyššího Pána a oslavováním Jeho činností začne oddaný neustále vzpomínat na Jeho krásnou věčnou podobu. Když Pánovi sloužíme, staneme se Jeho přítelem nebo služebníkem a obětujeme Mu vše, co máme, jsme způsobilí ke vstupu do království Boha. Bhagavad-gītā praví: tato māṁ tattvato jñātvā — když vykonáváme čistou oddanou službu, poznáme Osobnost Božství, Nejvyššího Pána, a staneme se tak způsobilými žít v Jeho společnosti na jedné z duchovních planet.

Předchozí sloka hovořila o tom, že Devahūti již Absolutní Pravdu znala. Proč tedy meditovala? Odpovědí je, že teoretickými diskusemi o Absolutní Pravdě se dostaneme na úroveň neosobní realizace Absolutní Pravdy. Pokud seriózně diskutujeme o podobě, vlastnostech, zábavách a společnících Nejvyššího Pána, dosáhneme meditace o Osobnosti Božství. Dokonalé poznání o Nejvyšším Pánu zahrnuje také poznání o neosobním Brahmanu. Absolutní Pravdu můžeme realizovat ze tří zorných úhlů — jako neosobní Brahman, lokalizovanou Nadduši a konečně Nejvyšší Osobnost Božství. Pokud známe Nejvyšší Osobnost Božství, znamená to, že známe také Nadduši a neosobní Brahman.

V Bhagavad-gītě je řečeno: brahma-bhūtaḥ prasannātmā. Dokud nejsme osvobozeni z hmotného zapletení a nerealizujeme Brahman, nemůžeme pochopit oddanou službu a jednat ve vědomí Kṛṣṇy. Kdo oddaně slouží Kṛṣṇovi, je již na úrovni realizace Brahmanu, neboť transcendentální poznání Nejvyšší Osobnosti Božství zahrnuje také poznání Brahmanu. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě: brahmaṇo hi pratiṣṭhāham — pojetí Nejvyšší Osobnosti Božství nezávisí na Brahmanu. Viṣṇu Purāṇa rovněž potvrzuje, že ten, kdo se uchýlil k nanejvýš příznivému Svrchovanému Pánu, již zná Brahman. Jinak řečeno, vaiṣṇava je automaticky brāhmaṇou.

Tento verš rovněž upozorňuje na povinnost každého následovat předepsaná pravidla a předpisy. Bhagavad-gītā tuto povinnost zdůrazňuje slovy yuktāhāra-vihārasya. I když oddaně sloužíme Pánu, přesto musíme jíst, spát, bránit se a rozmnožovat se, protože se jedná o tělesné potřeby. Tyto činnosti však musíme vykonávat podle pravidel. Musíme jíst pouze kṛṣṇa-prasādam a také podle pravidel spát. V zásadě bychom měli zkrátit dobu spánku a omezit množství přijímané potravy — měli bychom jíst jen tolik, kolik tělo skutečně potřebuje. Cílem našeho úsilí je duchovní pokrok, ne smyslový požitek. Rovněž je nutné omezit sex. Jediným účelem sexu je plodit děti, které si budou vědomé Kṛṣṇy. Jinak je sex zbytečný. Nic není zakázané, ale naše činnosti by měly být yukta, usměrněné. Musíme mít stále na zřeteli vyšší cíl lidské existence. Pokud ve svém životě následujeme všechna pravidla a předpisy, očistíme se a veškeré mylné představy, které vycházejí z nevědomosti, zmizí. Zde je výslovně řečeno, že příčiny hmotného zapletení zcela zmizely.

Sanskrtský výrok anartha-nivṛtti naznačuje, že naše tělo je nechtěné. Jsme duše a hmotné tělo nepotřebujeme. Jelikož jsme si však chtěli užívat v hmotném těle, prostřednictvím hmotné energie a řízením Nejvyššího Pána jsme je dostali. Když tedy znovu zaujmeme své původní postavení služebníka Nejvyššího Pána, začneme postupně zapomínat na tělesné potřeby a nakonec zapomeneme i na samotné tělo.

Ve snu někdy dostáváme tělo určené k činnostem, o kterých se nám právě zdá. Může se nám zdát, že létáme ve vzduchu, že jsme v lese nebo na nějakém neznámém místě. Jakmile se však probudíme, okamžitě na všechna vysněná těla zapomeneme. Stejně tak pokud jsme dokonale odevzdáni ve vědomí Kṛṣṇy, zapomeneme všechny tělesné změny. Tělo měníme neustále, od samého počátku života v lůně matky. Když však procitneme k vědomí Kṛṣṇy, na všechna tato hmotná těla zapomeneme. Tělesné potřeby se stanou druhořadými, neboť prvořadým úkolem je zaměstnání duše v opravdovém, duchovním životě. Oddaná služba v dokonalém vědomí Kṛṣṇy nám umožňuje žít v transcendenci. Slova bhagavaty ātma-saṁśraye poukazují na Osobnost Božství v jejím aspektu Nejvyšší Duše, duše všech. Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě říká: bījaṁ māṁ sarva-bhūtānām—“Jsem semeno všech bytostí.” Pokud se tedy prostřednictvím oddané služby uchýlíme k Nejvyšší Bytosti, zrealizujeme Nejvyšší Osobnost Božství. Kapila v tomto ohledu řekl: mad-guṇa-śruti-mātreṇa — jakmile osoba v dokonalém vědomí Kṛṣṇy, Osobnosti Božství, slyší o transcendentálních vlastnostech Pána, je okamžitě naplněna láskou k Bohu.

Kapiladeva matku dokonale poučil o tom, jak má soustředit mysl na podobu Viṣṇua se všemi podrobnostmi. Podle pokynů svého syna ohledně oddané služby potom Devahūti s velkou oddaností a láskou v nitru rozjímala o podobě Pána. To je dokonalost realizace Brahmanu, vrchol mystického procesu yogy a oddané služby. Když jsme dokonale pohrouženi v myšlenkách na Nejvyššího Pána a nepřetržitě o Něm meditujeme, dosáhli jsme nejvyššího stupně dokonalosti. Bhagavad-gītā potvrzuje, že ten, kdo neustále myslí na Kṛṣṇu, je nejvyšší yogī.

Konečným cílem všech postupů k dosažení transcendentální realizace — jñāna-yogy, dhyāna-yogy nebo bhakti-yogy — je oddaná služba. Pokud usilujeme o poznání Absolutní Pravdy nebo realizaci Nadduše, aniž bychom vykonávali oddanou službu, naše úsilí bude bezvýsledné. Je to jako mlácení vymlácených obilných klasů. Dokud si neuvědomíme, že konečným cílem je Nejvyšší Osobnost Božství, veškerá snaha spekulovat či věnovat se mystické yoze je naprosto bezcenná. V aṣṭāṅga-yoze se sedmému stadiu dokonalosti říká dhyāna. V bhakti-yoze je tato dhyāna třetím stupněm. V oddané službě existuje devět stupňů. Prvním je naslouchání, pak následuje zpívání a poté rozjímání. Provozováním oddané služby se automaticky staneme zkušeným jñānīm i yogīnem. Jñāna a yoga jsou různá předběžná stadia oddané služby.

Devahūti dokonale pochopila skutečnou podstatu — rozjímala o podobě Viṣṇua do všech podrobností, jak ji to naučil její usměvavý syn. Myslela přitom nepřetržitě na Kapiladeva, Nejvyšší Osobnost Božství, a tím dosáhla dokonalosti odříkání, pokání a transcendentální realizace.

Velký vaiṣṇava jednou řekl, že ten, kdo nevzpomíná na tělo, není vázaný hmotnou existencí. Dokud jsme si vědomi své tělesné existence, žijeme v podmíněném stavu a jsme ovládáni třemi kvalitami hmotné přírody. Pokud však na svou tělesnou existenci zapomeneme, náš podmíněný, hmotný život skončí. Zapomenout na tělesnou existenci můžeme jen tehdy, když zaměstnáme smysly v transcendentální láskyplné službě Pánu. V podmíněném stavu používáme smysly ve službě rodině, společnosti a státu. Dokážeme-li zapomenout na tyto hmotné svazky a realizovat, že jsme věční služebníci Nejvyššího Pána, zapomeneme na celou hmotnou existenci.

Tuto schopnost získáme, když sloužíme Pánu. Oddaný své tělo již nevyužívá ke smyslovému požitku v rámci rodiny, společnosti, státu, lidstva atd., ale výhradně ke službě Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi. Tomu se říká dokonalé vědomí Kṛṣṇy.

Oddaný je neustále transcendentálně šťastný a nezná hmotné utrpení. Toto transcendentální štěstí se nazývá věčná blaženost. Tranz, samādhi, pro oddaného znamená nepřetržitě vzpomínat na Nejvyššího Pána. Toho, kdo je neustále v tomto tranzu, nemohou kvality hmotné přírody napadnout, a dokonce se ho nemohou ani dotknout. Ve chvíli, kdy jsme mimo vliv tří kvalit hmotné přírody, přestáváme být odsouzeni k dalšímu zrození a převtělování z jedné podoby do druhé v tomto hmotném světě.

Jelikož byla Devahūti nepřetržitě ve stavu tranzu a transcendentální blaženosti, podoba Osobnosti Božství byla neustále pečlivě uchována v její mysli. Nezhubla, jelikož se o ni staraly nebeské dívky, které stvořil její manžel. Podle ajurvédského lékařství má ten, kdo žije bez starostí, tendenci tloustnout. Devahūti byla ve vědomí Kṛṣṇy, a tudíž bez obav; proto nezhubla. V životním stavu odříkání je zvykem nepřijímat službu od služebníka či služky, ale o Devahūti pečovaly nebeské dívky, což se zdá být v rozporu se zásadami duchovního života. Oheň je však krásný, i když je zahalený dýmem, a Devahūti byla dokonale čistá, přestože žila v přepychovém prostředí.

V tomto verši je velmi důležité slovo daiva-guptam, “chráněna Nejvyšším Pánem”. Jakmile se oddaný odevzdá službě Nejvyššímu Pánovi, Pán se postará o jeho tělesné potřeby a ochranu. Ve druhé kapitole druhého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že plně odevzdaná duše si s udržováním svého těla nedělá žádné starosti. Nejvyšší Pán se stará o udržování nesčetných druhů těl, a proto ten, kdo se stoprocentně věnuje Jeho službě, nikdy nezůstane bez ochrany. Devahūti si přirozeně nedělala starosti s ochranou svého těla, neboť bylo v péči Nejvyššího Pána.

V souvislosti s úrovní, které Devahūti dosáhla, jsou zde použita tři důležitá slova: ātmānam, brahma-nirvāṇam a bhagavantam. Tato slova se vztahují na postupnou realizaci Absolutní Pravdy, která je v této sloce označena slovem bhagavantam. Nejvyšší Pán sídlí na různých vaikuṇṭhských planetách. Nirvāṇa znamená ukončit utrpení hmotné existence. Dokážeme-li dosáhnout duchovního království nebo duchovní realizace, automaticky pro nás skončí veškeré hmotné utrpení. Tomuto stavu se říká brahma-nirvāṇa. Podle védských textů nirvāṇa znamená skoncovat s materialistickým způsobem života. Ātmānam znamená realizovat Nadduši v srdci a nejvyšší dokonalostí je realizace Nejvyšší Osobnosti Božství. Je zřejmé, že Devahūti vstoupila na planetu zvanou Kapila Vaikuṇṭha. Existují nesčetné vaikuṇṭhské planety, na kterých vládnou expanze Viṣṇua. Všechny vaikuṇṭhské planety jsou pojmenovány podle určité podoby Viṣṇua. V Brahma-saṁhitě stojí: advaitam acyutam anādim ananta-rūpam. Ananta znamená “nesčetné”. Pán má nesčetně mnoho expanzí Své transcendentální podoby a podle toho, v jaké ze Svých čtyř rukou drží Své symboly, je znám jako Nārāyaṇa, Pradyumna, Aniruddha, Vāsudeva atd. Existuje také vaikuṇṭhská planeta jménem Kapila Vaikuṇṭha a Devahūti na ni odešla, aby se znovu setkala s Kapilou a navěky žila v radostné společnosti svého transcendentálního syna.

Kapila Muni nejprve šel podél řeky Gangy směrem k Himalájím a potom zpět až k její deltě u moře, které je dnes známé jako Bengálský záliv. Oceán Mu daroval sídlo v místě dodnes nazývaném Gaṅgā-sāgara, kde se Ganga vlévá do oceánu. Na místo zvané Gaṅgā-sāgara-tīrtha stále přicházejí poutníci, aby se poklonili Kapiladevovi, původnímu autorovi sāṅkhyové filozofie. Existuje bohužel zcestné podání sāṅkhyové filozofie od podvodníka, který se také jmenoval Kapila, ale tato filozofie nemá nic společného se sāṅkhyovým učením Pána Kapily, popsaným ve Śrīmad-Bhāgavatamu.

Vyprávění o Kapiladevovi a Jeho matce Devahūti je tak dokonalé a transcendentální, že kdokoliv je pouze vyslechne nebo přečte, dosáhne nejvyššího cíle života, neboť se zasvětí láskyplné službě lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství. Devahūti, která nejenže měla Nejvyššího Pána Kapiladeva za svého syna, ale navíc pečlivě následovala Jeho pokyny, bezpochyby dosáhla nejvyšší dokonalosti lidského života.