Bhagavad-gītā, která se čte na celém světě, je dílo teistické vědy, shrnuté v eposu Gītā-mahātmya (Oslava Gīty). V něm se dočteme, že Bhagavad-gītu je třeba velmi důkladně studovat s pomocí osoby oddané Śrī Kṛṣṇovi a snažit se ji pochopit, aniž bychom se uchylovali k osobně motivovaným výkladům. Příklad, jak správně pochopit Bhagavad-gītu, najdeme v Gītě samotné — v tom, jak její učení pochopil Arjuna, který ji vyslechl přímo od Pána. Pokud se někomu poštěstí porozumět Bhagavad-gītě touto cestou učednické posloupnosti, bez osobně motivovaných výkladů, překonává tím veškeré studium védského poznání a všech písem světa. V Gītě čtenář najde vše, co obsahují jiná písma, ale i údaje, které se jinde nevyskytují. To je její specifický rys. Je to dílo dokonalé teistické vědy, protože ji přednesl přímo Pán Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství.

Náměty rozhovoru mezi Dhṛtarāṣṭrou a Sañjayou, vylíčeného v Mahābhāratě, jsou podkladem této vznešené filozofie. Ta byla vyjevena na bitevním poli Kurukṣetry, která je již od dávných védských dob posvátným poutním místem. Tuto filozofii přednesl samotný Pán, když byl osobně přítomen na planetě Zemi, aby poskytl vedení celému lidstvu.

Slovo dharma-kṣetra (místo, kde se konají náboženské obřady), je důležité, neboť na Kuruovském bitevním poli stál Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, na Arjunově straně. Otec Kuruovců Dhṛtarāṣṭra o budoucím vítězství svých synů velmi pochyboval a otázal se svého tajemníka Sañjayi: “Co udělali?” Byl si jistý, že jak jeho synové, tak i synové jeho mladšího bratra Pāṇḍua se shromáždili na Kuruovském poli rozhodnuti bojovat, nicméně jeho otázka je významná. Dhṛtarāṣṭra nestál o kompromis mezi bratranci a bratry a chtěl s jistotou vědět o osudu svých synů na bitevním poli. Jelikož k bitvě mělo dojít na Kurukṣetře, která je na jiném místě ve Vedách označena za místo uctívání — dokonce i pro obyvatele nebeských planet — Dhṛtarāṣṭra se začal velmi bát vlivu svatého místa na výsledek bitvy. Dobře věděl, že tento vliv by byl výhodný pro Arjunu a Pāṇḍuovy syny, neboť byli všichni svou povahou ctnostní. Sañjaya byl žákem Vyāsy a jeho milostí byl schopen toho, že i když seděl v Dhṛtarāṣṭrově komnatě, mohl vidět, co se na Kurukṣetře odehrávalo. Proto se ho Dhṛtarāṣṭra dotazoval na situaci na bitevním poli.

Pāṇḍuovci i synové Dhṛtarāṣṭry pocházeli ze stejného rodu, ale v tomto verši jsou odhaleny Dhṛtarāṣṭrovy myšlenky — za Kuruovce úmyslně prohlásil pouze své syny, zatímco Pāṇḍuovy syny vydědil. Z toho lze pochopit Dhṛtarāṣṭrovo postavení ve vztahu k jeho synovcům, synům Pāṇḍua. Tak jako se z rýžového pole vytrhává plevel, zde se již od samého počátku událostí očekává, že nežádoucí rostliny, kterými jsou Dhṛtarāṣṭrův syn Duryodhana a ostatní, by měly být na posvátném Kuruovském poli v přítomnosti otce náboženství Śrī Kṛṣṇy zničeny a že Pán prosadí práva veskrze zbožných osob v čele s Yudhiṣṭhirou. To je význam slov dharma-kṣetre a kuru-kṣetre vedle jejich důležitosti z hlediska historie a védské kultury.

Dhṛtarāṣṭra byl od narození slepý a nedostávalo se mu bohužel ani duchovního pohledu. Dobře věděl, že stejnou slepotou v otázkách náboženství trpí i jeho synové, a byl přesvědčen, že se s Pāṇḍuovci, kteří byli od narození zbožní, nikdy neshodnou. Přesto měl obavy z vlivu poutního místa, a z toho Sañjaya vyrozuměl, proč se ptá na situaci na bojišti. Chtěl skleslého krále povzbudit, a proto ho ujistil, že jeho synové nepřistoupí pod vlivem posvátného místa na žádný kompromis. Z toho důvodu mu oznámil, že jeho syn Duryodhana se poté, co zhlédl vojsko Pāṇḍuovců, neprodleně odebral k vrchnímu veliteli Droṇācāryovi, aby ho informoval o jejich skutečném postavení. I když je Duryodhana uveden jako král, přesto byl nucen se vzhledem k závažnosti situace obrátit na vrchního velitele. To svědčí o tom, že byl opravdu způsobilý být politikem. Jeho maska diplomata však nemohla zakrýt strach, který se ho zmocnil při pohledu na rozestavení vojsk Pāṇḍuovců.

Zkušený diplomat Duryodhana chtěl poukázat na chyby velkého brāhmaṇy Droṇācāryi, který byl vrchním velitelem. Droṇācārya se kdysi dostal do politického sporu s králem Drupadou, otcem Arjunovy ženy Draupadī. Výsledkem této pře bylo, že Drupada vykonal velkou oběť, díky níž byl požehnán synem, který bude schopen Droṇācāryu zabít. Droṇācārya si toho byl dobře vědom, ale přesto jakožto velkorysý brāhmaṇa neváhal předat všechna svá vojenská tajemství Drupadovu synu Dhṛṣṭadyumnovi, který mu byl svěřen, aby se od něho učil vojenství. Na Kuruovském bitevním poli se Dhṛṣṭadyumna postavil na stranu Pāṇḍuovců a byl to právě on, kdo seřadil jejich vojenský šik poté, co se tomuto umění naučil od Droṇācāryi. Duryodhana poukázal na tuto Droṇācāryovu chybu proto, aby ho přiměl k ostražitosti a neúprosnosti v boji. Zároveň tím chtěl Droṇācāryu upozornit, aby nebyl podobně shovívavý i v bitvě proti Pāṇḍuovcům, kteří byli také jeho oblíbenými žáky. Zvláště Arjuna byl jeho velmi drahým a vynikajícím žákem. Duryodhana varoval, že taková shovívavost v boji by vedla k porážce.

Třebaže Dhṛṣṭadyumna nebyl tváří v tvář Droṇācāryovu vynikajícímu válečnickému umění příliš velkou překážkou, bylo zde mnoho jiných, kteří naháněli strach. Duryodhana se o nich zmiňuje jako o velkých překážkách na cestě k vítězství, protože každý z nich byl stejně nebezpečným soupeřem jako Bhīma a Arjuna. Jelikož znal Bhīmovu a Arjunovu sílu, srovnával ostatní právě s nimi.

Duryodhana jmenuje výjimečné, vždy vítězné hrdiny bitev. Vikarṇa je Duryodhanův bratr, Aśvatthāmā je synem Droṇācāryi a Saumadatti neboli Bhūriśravā je synem krále Bāhlīků. Karṇa je nevlastním bratrem Arjuny, neboť se narodil Kuntī ještě před tím, než se provdala za krále Pāṇḍua. Kṛpācāryova sestra (z dvojčat) se stala ženou Droṇācāryi.

Pokud se týče ostatních, jako například Jayadrathy, Kṛtavarmy a Śalyi, všichni jsou připraveni položit za Duryodhanu život. Jinými slovy, je zde již vyvozen závěr, že všichni v bitvě na Kurukṣetře zemřou za to, že se přidali na stranu hříšného Duryodhany. Ten byl ovšem vzhledem k výše zmíněné spojené síle přátel přesvědčen o svém vítězství.

Duryodhana zde porovnává obě armády. Domnívá se, že síla jeho vojska, které chrání nejzkušenější generál, praotec Bhīṣma, je nezměrná a že síly Pāṇḍuovců, které chrání méně zkušený generál Bhíma—jenž není v Bhīṣmově přítomnosti nikým — jsou omezené. Duryodhana choval vůči Bhīmovi trvalou zášť, neboť dobře věděl, že má-li zahynout, padne jedině rukou Bhīmy. Zároveň si však byl jistý vítězstvím díky přítomnosti Bhīṣmy, který byl mnohem zkušenějším vojevůdcem. Jeho přesvědčení, že vyjde z bitvy vítězně, se zakládalo na uváženém propočtu.

Duryodhana chválil Bhīṣmovu sílu, ale potom si pomyslel, že ostatní by se mohli cítit nedoceněni. Proto se svým obvyklým diplomatickým způsobem snažil urovnat situaci výše uvedenými slovy. Zdůraznil, že Bhīṣmadeva je nepochybně největším hrdinou, ale je již starý, a proto musí všichni myslet na to, aby měl na všech stranách zajištěnou ochranu. Mohl by se plně soustředit na boj na jedné straně a nepřátelé by toho mohli využít. Proto bylo důležité, aby ostatní hrdinové neopouštěli strategické rozestavení a nedovolili tak nepříteli prolomit jejich šik. Duryodhana cítil, že vítězství Kuruovců závisí na Bhīṣmadevově přítomnosti. Byl přesvědčený o tom, že Bhīṣmadeva a Droṇācārya ho v boji plně podpoří, neboť dobře věděl, že neřekli ani slovo, když měla být Arjunova žena Draupadī na shromáždění v přítomnosti všech velkých generálů svlečena do naha a v bezmocném postavení se u nich dovolávala spravedlnosti. I když věděl, že oba generálové chovali k Pāṇḍuovcům určitou náklonnost, doufal, že se jí nyní zcela zřeknou, tak jako to učinili při oněch hazardních hrách.

Praotec kuruovské dynastie chápal, co se odehrává v srdci jeho vnuka Duryodhany. Z přirozeného soucitu k němu se ho tedy snažil povzbudit hlasitým zatroubením na lasturu, jež bylo hodné jeho postavení lva. Nepřímo — symbolikou lastury — tak svému sklíčenému vnukovi oznámil, že na vítězství v bitvě nemá naději, protože Nejvyšší Pán Kṛṣṇa stojí na opačné straně. Přesto však bylo vedení boje Bhīṣmovou povinností a on udělá vše, co bude v jeho silách.

Lastury v rukách Kṛṣṇy a Arjuny jsou na rozdíl od Bhīṣmovy lastury popisovány jako transcendentální. Jejich zvuk dal jasně najevo, že druhá strana neměla naději na vítězství, protože Kṛṣṇa stál na straně Pāṇḍuovců. Jayas tu pāṇḍu-putrāṇāṁ yeṣāṁ pakṣe janārdanaḥ — vítězství je vždy na straně osob, jako jsou Pāṇḍuovi synové, jelikož s nimi je Pán Kṛṣṇa. A všude tam, kde je Pán, je i bohyně štěstí, protože ta svého manžela nikdy neopouští. Arjunu tedy očekávalo vítězství i štěstí, jak naznačil transcendentální zvuk Viṣṇuovy neboli Kṛṣṇovy lastury. Kromě toho válečný vůz, na kterém byli oba přátelé, věnoval Arjunovi bůh ohně Agni, což znamenalo, že s ním bylo možné dobýt všechny světové strany všude ve třech planetárních systémech.

Pán Kṛṣṇa je zde nazýván Hṛṣīkeśa, neboť je vlastníkem všech smyslů. Živé bytosti jsou Jeho nedílnými částmi, a proto jsou jejich smysly také nedílnými částmi Jeho smyslů. Impersonalisté nedovedou vysvětlit, proč mají živé bytosti smysly, a proto se neustále snaží popisovat všechny živé bytosti tak, že jsou beze smyslů neboli neosobní. Pán dlí v srdcích všech živých bytostí a řídí jejich smysly. Řídí je však podle toho, jak se Mu kdo odevzdává, a smysly svých čistých oddaných řídí přímo. Na Kuruovském bitevním poli Pán přímo řídí Arjunovy transcendentální smysly, a z toho pochází Jeho jméno Hṛṣīkeśa. Pán má různá jména podle svých rozmanitých činností — Madhusūdana, protože zabil démona Madhua; Govinda, protože přináší radost kravám a smyslům; Vāsudeva, protože se zjevil jako syn Vasudevy; Devakī-nandana, protože přijal Devakī za svou matku; Yaśodā-nandana, protože věnoval Yaśodě své dětské zábavy ve Vṛṇdāvanu, či Pārtha-sārathi, protože svému příteli Arjunovi sloužil jako vozataj. Hṛṣīkeśa je tedy dalším Jeho jménem, které naznačuje, že svými pokyny vedl Arjunu na Kuruovském bitevním poli.

Arjuna je zde nazýván Dhanañjaya, protože svému staršímu bratrovi pomohl uchvátit bohatství, které tento král potřeboval ke konání různých obětí. Bhīma je zase známý pod jménem Vṛkodara, protože jeho chuť k jídlu byla stejně úžasná jako jeho skutky, například zabití démona Hiḍimby. Lastury, na které troubily různé osobnosti na straně Pāṇḍuovců, počínaje Pánem, tedy vojáky velmi povzbudily. Jejich protivníci postrádali všechny tyto klady, přítomnost Pána Kṛṣṇy, který je nejvyšším vůdcem, i přítomnost bohyně štěstí. Byli tedy předem odsouzeni k porážce. To bylo poselství, které oznámily zvuky lastur.

Sañjaya krále Dhṛtarāṣṭru taktně upozornil, že jeho nerozumná politika spočívající v podvádění Pāṇḍuových synů a snaze dosadit na královský trůn své vlastní syny nebyla příliš chvályhodná. Určitá znamení již jasně naznačovala, že v tomto boji bude vyhlazena celá Kuruovská dynastie. Byli tam všichni — od praotce Bhīṣmy až po vnuky, jako byl Abhimanyu, a další, včetně králů mnoha zemí světa — a všichni byli odsouzeni k záhubě. Zodpovědnost za celé neštěstí nesl král Dhṛtarāṣṭra, neboť podporoval politiku svých synů.

Když na své lastury zatroubili Bhīṣma a ostatní na Duryodhanově straně, srdce Pāṇḍuovců se nezachvěla. O tom není nikde ani zmínky; zato v tomto verši je řečeno, že troubení Pāṇḍuovců otřásalo srdci Dhṛtarāṣṭrových synů. To způsobila velikost Pāṇḍuovců a jejich naprostá důvěra v Pána Kṛṣṇu. Ten, kdo vyhledá útočiště u Nejvyššího Pána, se nemá čeho obávat ani uprostřed té největší pohromy.

Bitva měla právě začít. Z předchozího údaje vyplývá, že neočekávané uspořádání vojska Pāṇḍuovců, vedených na bitevním poli přímo pokyny Pána Kṛṣṇy, téměř vzalo Dhṛtarāṣṭrovým synům odvahu. Znak Hanumāna na Arjunově vlajce je dalším znamením vítězství, neboť Hanumān pomáhal Pánu Rāmovi v Jeho boji proti Rāvaṇovi, ze kterého Pán Rāma vyšel vítězně. Nyní byli Rāma i Hanumān přítomni na voze Arjuny, aby mu pomáhali. Pán Kṛṣṇa je samotný Rāmacandra a všude tam, kde je Rāma, jsou i Jeho věčný služebník Hanumān a věčná družka Sītā, bohyně štěstí. Arjuna tedy neměl důvod se obávat jakýchkoliv nepřátel. Navíc s ním byl osobně Kṛṣṇa, Pán smyslů, aby ho vedl. Tak mohl Arjuna v bitvě dostávat veškeré dobré rady. Tyto příznivé okolnosti, které Pán připravil svému věčnému oddanému, předznamenávaly jisté vítězství.

Přestože je Śrī Kṛṣṇa Nejvyšší Osobností Božství, ze své bezpříčinné milosti sloužil svému příteli. Arjuna Ho zde oslovuje Neselhávající, neboť Pán ve své náklonnosti ke svým oddaným nikdy nezklame. Jako vozataj musel plnit Arjunovy rozkazy, a protože tak neváhal učinit, je nazván Neselhávající. Pro svého oddaného přijal úlohu vozataje, a přesto Jeho svrchované postavení nebylo nijak ohroženo. Za všech okolností zůstává Nejvyšší Osobností Božství, Hṛṣīkeśou, Pánem smyslů všech. Vztah mezi Pánem a Jeho služebníkem je transcendentální a nesmírně lahodný. Služebník je neustále připraven sloužit Pánu a Pán vždy hledá příležitost ke službě oddanému. Pánu přináší větší potěšení, když Jeho čistý oddaný přijme výhodné postavení, ze kterého Mu dává pokyny, než když má sám nařizovat. Jelikož je to Pán, každý podléhá Jeho nařízením a nikdo nestojí nad Ním, aby Mu rozkazoval. Jakmile však zjistí, že Mu dává pokyny čistý oddaný, prožívá transcendentální radost, i když za všech okolností zůstává neselhávajícím Pánem.

Arjuna jakožto čistý oddaný Pána nechtěl bojovat proti svým bratrancům a bratrům, ale Duryodhanova umíněnost a neochota přistoupit na jakékoliv mírové jednání ho donutila přijet na bitevní pole. Následně si velmi přál zhlédnout přítomné vůdčí osobnosti. I když na bojišti mírová jednání nepřipadala v úvahu, chtěl tyto vůdce vidět a zjistit, do jaké míry jsou rozhodnuti vymáhat nežádoucí válku.

Bylo veřejným tajemstvím, že Duryodhana připravoval spolu se svým otcem Dhṛtarāṣṭrou nekalé plány, aby se zmocnil království Pāṇḍuovců. Všichni, kteří se přidali na jeho stranu, tedy museli být stejného ražení, neboť “vrána k vráně sedá”. Arjuna je chtěl na bojišti před zahájením bitvy vidět, aby zjistil, o koho se jedná; neměl v úmyslu jim nabízet mírové jednání. Chtěl je vidět také proto, aby odhadl sílu, které musel čelit — přestože si byl jistý vítězstvím, neboť Kṛṣṇa seděl po jeho boku.

V tomto verši je Arjuna nazván Guḍākeśa. Guḍākā znamená spánek a ten, kdo dovede přemoci spánek, je guḍākeśa. Spánek také znamená nevědomost. Arjuna přemohl jak spánek, tak nevědomost díky svému přátelství s Kṛṣṇou. Jakožto Kṛṣṇův velký oddaný nemohl na Kṛṣṇu ani na okamžik zapomenout. Taková je povaha oddaného — nikdy nemůže přestat myslet na Kṛṣṇovo jméno, podobu, vlastnosti a zábavy; ani po dobu bdění, ani když spí. Dovede přemoci spánek i nevědomost jednoduše tím, že neustále myslí na Kṛṣṇu. Tento stav se nazývá vědomí Kṛṣṇy neboli samādhi. Kṛṣṇa jakožto Hṛṣīkeśa, Pán smyslů a mysli každé živé bytosti, chápal, proč chce Arjuna postavit vůz mezi obě vojska. Udělal to tedy a pak pronesl následující slova.

Pán Kṛṣṇa jakožto Nadduše všech živých bytostí chápal, co se odehrávalo v Arjunově mysli. Slovo Hṛṣīkeśa v této souvislosti naznačuje, že věděl všechno. To, že Arjunu oslovil Pārtho (synu Kuntī, Pṛthy), je také důležité. Chtěl mu jakožto přítel oznámit, že přijal úlohu jeho vozataje z toho důvodu, že Arjuna byl synem Pṛthy, sestry Jeho otce Vasudevy. A co tím Kṛṣṇa mínil, když Arjunovi řekl “pohleď na Kuruovce”? Chtěl Arjuna v tu chvíli se vším přestat a nebojovat? Něco takového by Kṛṣṇa od syna své tety Pṛthy naprosto neočekával. Přátelským žertem tak předpověděl Arjunovo rozpoložení mysli.

Arjuna spatřil na bojišti nejrůznější příbuzné: Bhūriśravu a další vrstevníky jeho otce; dědy Bhīṣmu a Somadattu; učitele, jako byli Droṇācārya a Kṛpācārya; strýce z matčiny strany, jako například Śalyu a Śakuniho; Duryodhanu a další bratry; syny, jako byl Lakṣmana; přátele, mezi nimiž byl Aśvatthāmā; příznivce, jako například Kṛtavarmu, a tak dále. Viděl také armády s mnoha svými přáteli.

Člověk s ryzí oddaností Pánu má všechny dobré vlastnosti božských osob či polobohů, zatímco neoddaný božské vlastnosti postrádá — bez ohledu na to, jak je hmotně pokročilý na základě vzdělání a kultury. Proto když Arjuna na bojišti spatřil své příbuzné a přátele, kteří se rozhodli spolu bojovat, přemohl ho soucit. Ke svým vojákům choval soucit již od začátku, ale měl jej i s vojáky na opačné straně, neboť předvídal, že jejich smrt se blíží. A jak takto uvažoval, údy jeho těla se začaly chvět a vyschlo mu v ústech. Téměř užasl, když uviděl bojechtivost přítomných. K boji s ním se shromáždili takřka všichni jeho pokrevní příbuzní. To tak laskavý oddaný, jakým byl Arjuna, nemohl snést. Přestože se o tom zde nemluví, můžeme si snadno představit, že se mu nejen chvěly údy jeho těla a vysychala ústa, ale že také ze soucitu naříkal. To nebyly známky jeho slabosti, ale naopak jeho cítění s druhými, které je charakteristické pro čistého oddaného Pána. Je řečeno:

“Ten, kdo je neochvějně oddán Osobnosti Božství, má všechny dobré vlastnosti polobohů. Naopak ten, kdo není oddaným Pána, má pouze hmotné klady, které mnoho neznamenají. Je tomu tak proto, že setrvává na mentální úrovni a nevyhnutelně ho bude přitahovat lesk hmotné energie.” (Bhāg. 5.18.12)

Jsou dva druhy třesení těla a dva druhy ježení chlupů. K obojímu dochází buď při velké duchovní extázi, nebo z velkého hmotného strachu. Při transcendentální realizaci strach neexistuje. Arjunovy příznaky v této situaci pocházejí z hmotného strachu, strachu o život. Tomu nasvědčují i ostatní symptomy — byl tak neklidný, že mu jeho slavný luk Gāṇḍīva padal z rukou, a jelikož jeho srdce planulo, pociťoval pálení kůže. Všechny tyto příznaky jsou důsledkem hmotného pojetí života.

Arjuna byl tak neklidný, že již nemohl na bojišti déle vydržet, a vinou této slabosti mysli zapomínal, kdo je. Do takové zmatenosti člověka uvádí přílišná připoutanost k hmotným věcem. Bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syāt (Bhāg. 11.2.37) — takový strach a ztráta mentální rovnováhy se projevují u osob příliš ovlivněných hmotnými podmínkami. Arjuna předvídal, že bitva přinese pouze bolestivé prohry — nebude šťastný, ani pokud zvítězí. Důležitá jsou slova nimittāni a viparītāni. Když člověk předvídá pouze zklamání, uvažuje: “Proč tady vlastně jsem?” Každý jeví zájem jen o sebe samotného a o svoje blaho a nikdo se nezajímá o Nejvyšší Já. Z Kṛṣṇovy vůle Arjuna projevuje známky neznalosti skutečného vlastního zájmu. Skutečný vlastní zájem každého spočívá ve Viṣṇuovi neboli Kṛṣṇovi. Podmíněná duše na to zapomíná, a proto trpí hmotnými bolestmi. Arjuna si myslel, že vítězství v bitvě mu přinese pouze zármutek.

Podmíněné duše nevědí o tom, že jejich vlastní zájem spočívá ve Viṣṇuovi (Kṛṣṇovi), a následně jsou přitahovány vztahy na úrovni těla a doufají, že tak budou šťastné. S těmito scestnými představami o životě zapomínají dokonce i na to, co vede k hmotnému štěstí. Zdá se, že Arjuna zapomněl i na mravní zásady kṣatriyů. Je řečeno, že dva druhy lidí, kṣatriya, který zahyne přímo na bojišti, když plní nařízení samotného Kṛṣṇy, a osoba žijící ve stavu odříkání, plně oddaná duchovnímu životu, mohou vstoupit na Slunce, které je tak mocné a oslnivé. Arjuna se zdráhá zabíjet dokonce i své nepřátele, o příbuzných ani nemluvě. Myslí si, že kdyby je zabil, nenašel by v životě žádné štěstí. A tak stejně jako sytý člověk nemá zájem vařit, Arjuna nechce bojovat. Nyní se rozhoduje, že odejde do lesa a bude žít zklamán v ústraní. Jakožto kṣatriya ale k životu potřebuje království, protože kṣatriyové nemohou dělat nic jiného než vládnout. Arjuna však žádné království nemá. Jeho jedinou možností, jak ho získat, je bojovat se svými bratranci a bratry a vydobýt zpět království zděděné po otci. To se mu však příčí. Myslí si tedy, že udělá nejlépe, když odejde do lesa a bude tam žít v osamění se svým zklamáním.

Arjuna oslovuje Pána Kṛṣṇu Govindo, protože Kṛṣṇa je zdrojem veškeré radosti krav a smyslů. Použitím tohoto důležitého slova Arjuna naznačuje, že Kṛṣṇa by měl pochopit, co uspokojí Arjunovy smysly. Govinda tu však není proto, aby uspokojoval naše smysly. Když se ovšem my snažíme uspokojovat smysly Govindy, jsou naše smysly automaticky uspokojeny. Každý si přeje hmotným způsobem uspokojovat své smysly a chce, aby mu k tomu Bůh dodával vše potřebné. Pán uspokojí smysly živých bytostí natolik, nakolik si to zaslouží, ale ne do takové míry, jakou mohou požadovat. Bude-li však živá bytost postupovat opačným způsobem — snažit se uspokojit Govindovy smysly bez touhy po vlastním smyslovém uspokojení — pak budou Jeho milostí ukojeny všechny její touhy. Arjunova hluboká náklonnost ke členům společnosti a vlastní rodiny se zde projevuje částečně kvůli tomu, že s nimi má přirozený soucit. Proto také nechce bojovat. Každý si přeje pochlubit se svým bohatstvím přátelům a příbuzným; Arjuna se ovšem obává, že budou všichni na bitevním poli zabiti a on se s nimi nebude moci o vítězstvím nabyté bohatství podělit. To je uvažování typické pro hmotný život. Transcendentální život je však jiný. Oddaný se snaží vyplnit přání Pána, a tak je-li to Pánova vůle, může pro službu Jemu přijmout nejrůznější bohatství. A když si to Pán nepřeje, oddaný nepřijme nic. Arjuna nechtěl zabít své příbuzné, a byla-li jejich smrt nutná, přál si, aby je Kṛṣṇa zabil osobně. V tuto chvíli ještě nevěděl, že Kṛṣṇa je zabil již předtím, než přišli na bitevní pole, a že on se má při této příležitosti stát pouze Kṛṣṇovým nástrojem. Tato skutečnost vyjde najevo v následujících kapitolách. Arjuna jakožto rozený oddaný Pána se nechtěl mstít svým ničemným bratrancům a bratrům; bylo však Pánovým plánem, že musí být zabiti. Oddaný Pána se provinilcovi nemstí, ale Pán nestrpí žádné ničemné jednání namířené proti oddanému. Pán může odpustit osobě, která se provinila proti Němu, ale neodpouští nikomu, kdo ublížil Jeho oddaným. Proto byl pevně rozhodnutý darebáky zabít, přestože jim Arjuna chtěl odpustit.

Vedy definují šest druhů agresorů: 1. ten, kdo podá jed; 2. ten, kdo zapálí dům; 3. ten, kdo zaútočí smrtonosnou zbraní; 4. ten, kdo plení majetek; 5. ten, kdo zabere cizí zem, a 6. ten, kdo unese vdanou ženu. Tyto agresory je třeba neprodleně zabít. Nepřivodí se tím žádný hřích. Každý obyčejný člověk by je zabil, ale Arjuna nebyl obyčejný člověk. Měl povahu světce, a podle toho s nimi chtěl také jednat. Taková svatost ale kṣatriyovi nepřísluší. Zodpovědný státosprávce sice má být svatý, ale nikoliv zbabělý. Pán Rāma byl například takový světec, že i dnes lidé chtějí žít v Rāmově království (rāma-rājya) — přitom však nikdy neprojevil známky zbabělosti. Rāvaṇa byl agresor, protože unesl Rāmovu manželku Sītu, a Pán Rāma mu za to dal ponaučení, jaké nemá ve světové historii obdoby. Nicméně pokud jde o Arjunu, musíme vzít v úvahu, že nešlo o běžné agresory, ale o jeho děda, učitele, přátele, syny, vnuky a tak dále. Arjuna proto uvažoval následujícím způsobem. Myslel si, že by s nimi neměl jednat tak tvrdě, jak je to nutné u obyčejných agresorů; kromě toho má světec odpouštět a takové náboženské pokyny pro světce jsou důležitější než jakákoliv mimořádná politická situace. Arjuna považoval za lepší, když svým příbuzným na základě náboženství a svatého chování odpustí, než aby je z politických důvodů zabíjel. Neviděl zabíjení pro pouhé dočasné štěstí spojené s tělem jako prospěšné. Velká království ani radosti, které skýtají, koneckonců nejsou věčné. Proč by tedy měl zabíjením vlastních příbuzných riskovat svůj život a věčné osvobození? To, že Arjuna oslovil Kṛṣṇu Mādhavo (manželi bohyně štěstí), je v této souvislosti také významné. Chtěl tak Pána upozornit na to, že by ho jakožto manžel bohyně štěstí neměl pobízet do něčeho, co nakonec přinese neštěstí. Kṛṣṇa však nepřináší neštěstí nikomu, ani nemluvě o svých oddaných.

Kṣatriya nikdy neodmítá výzvu k boji či k hazardní hře. Arjuna tedy nemohl boj odmítnout, protože ho k němu Duryodhanova strana vyzvala. Když k tomu došlo, uvažoval následujícím způsobem. Jeho soupeři mohou být slepí pokud jde o následky této výzvy, ale on dokáže zlé následky předvídat a nemůže takovou výzvu přijmout; povinnost je závazná jen tehdy, pokud je její výsledek prospěšný. Po zvážení všech pro a proti se Arjuna rozhodl nebojovat.

Součástí společenského zřízení zvaného varṇāśrama je mnoho postupů tvořících náboženskou tradici, které mají napomáhat tomu, aby se všichni v rodině správně vyvíjeli a docílili duchovních hodnot. Za zachování takových očistných obřadů, které začínají zrozením a končí smrtí, zodpovídají starší členové rodiny. Když však zemřou, hrozí nebezpečí, že tyto rodinné tradice očisty budou přerušeny a zbývající mladší členové rodiny si osvojí bezbožné návyky, čímž pozbydou naděje na duchovní osvobození. Starší členové rodiny proto nesmí být za žádných okolností zabiti.

Dobré obyvatelstvo v lidské společnosti je základem míru, blahobytu a duchovního pokroku v životě. Náboženské zásady varṇāśramy byly sestaveny tak, aby ve společnosti převládali lidé s dobrými vlastnostmi. To zajišťuje celkový duchovní pokrok státu a komunity. Takové obyvatelstvo závisí na mravní bezúhonnosti a věrnosti žen. Tak jako jsou děti lehce svedeny na scestí, ženy jsou náchylné k poklesnutí. Děti i ženy proto potřebují, aby jim starší členové rodiny zajistili ochranu. Když budou ženy zaměstnány různými náboženskými činnostmi, nebudou sváděny k cizoložství. Podle Cāṇakyi Paṇḍita nejsou ženy všeobecně příliš inteligentní, a proto se jim nedá věřit. Mají se tedy neustále věnovat náboženským činnostem podle různých rodinných tradicí, a tak jejich počestnost a oddanost umožní zrození lidí s dobrými vlastnostmi, způsobilých zapojit se do varṇāśramy. Když se však tato varṇāśrama-dharma zhroutí, ženy mohou přirozeně začít jednat nezávisle a volně se stýkat s muži, čímž se šíří cizoložství s rizikem zrodu nežádoucího potomstva. Cizoložství ve společnosti vyvolávají také nezodpovědní muži, a záplava nežádoucích dětí tak vede k nebezpečí války a nemocí.

Podle zásad jednání s touhou po plodech je třeba pravidelně obětovat jídlo a vodu předkům rodiny. Tato oběť se provádí skrze uctívání Viṣṇua, neboť jedením zbytků pokrmu obětovaného Viṣṇuovi se lze zbavit následků všemožných hříchů. Předkové mohou někdy trpět různými reakcemi za své hříšné činy a někteří dokonce ani nemohou dostat hrubohmotné tělo a jsou nuceni zůstat v subtilních tělech coby duchové. Když potomci svým předkům obětují zbytky jídla, které je prasādam, předkové jsou vysvobozeni z těl duchů či jiných nešťastných životních podmínek. Pomoc předkům je rodinnou tradicí a pro ty, kdo nevykonávají oddanou službu, jsou tyto obřady povinné. Oddaný je nemusí konat, protože samotnou oddanou službou může vysvobodit tisíce předků a zbavit je utrpení nejrůznějšího druhu. V Bhāgavatamu (11.5.41) je řečeno:

“Ten, kdo se zřekl nejrůznějších povinností a přijal útočiště u lotosových nohou Mukundy, dárce osvobození, a vydal se touto cestou se vší vážností, není zavázán polobohům, mudrcům, dalším živým bytostem, rodině, lidstvu či předkům a nemá vůči nim žádné povinnosti.” Vykonáváním oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství jsou tyto povinnosti automaticky splněny.

Povinnosti neboli plány čtyř tříd lidské společnosti a činnosti pro blaho rodiny — což je obojí ustanoveno zřízením zvaným sanātana-dharma neboli varṇāśrama-dharma — jsou dány tak, aby člověku umožnily nakonec dosáhnout osvobození. Když tedy nezodpovědné vůdčí osobnosti ničí tradici sanātana-dharmy, způsobí to ve společnosti chaos, jehož výsledkem je, že lidé zapomínají na cíl života — na Viṣṇua. O takových vůdcích je řečeno, že jsou slepí, a lidé, kteří je následují, budou nevyhnutelně uvedeni ve zmatek.

Arjuna nezakládá svůj argument na vlastní zkušenosti, ale na tom, co vyslechl od autorit. To je způsob, jak nabýt pravého poznání. Skutečného poznání nelze dosáhnout bez pomoci správné osoby, která ho již dosáhla. Varṇāśrama zahrnuje systém, podle něhož je nutné před smrtí odčinit své hříchy. Ten, kdo neustále jedná hříšně, musí podstoupit proces odčinění zvaný prāyaścitta. Pokud jej nepodstoupí, dostane se za své hříšné činnosti na pekelné planety a bude prožívat životy plné utrpení.

Ten, kdo je hnaný sobeckými pohnutkami, může chtít spáchat i takové hříšné činy, jako je zabití vlastního bratra, otce či matky. Ve světových dějinách najdeme mnoho takových případů. Arjuna jakožto svatý oddaný Pána si je však vždy vědom morálních zásad, a proto si dává pozor, aby se takovým činům vyhnul.

Podle bojových zásad kṣatriyů je zvykem, že na neozbrojeného a na úmyslně nebojujícího nepřítele se neútočí. Arjuna se však rozhodl, že nebude bojovat, i kdyby ho v takovém stavu nepřítel přesto napadl. Nebral v úvahu, jak dalece byli jeho protivníci odhodláni k boji. To vše svědčí o tom, že měl dobré srdce, což je příznačné pro velkého oddaného Pána.

Arjuna vstal, když ve válečném voze pozoroval postavení svého nepřítele, ale potom se ho zmocnil takový žal, že opět usedl a odložil luk s šípy. Taková laskavá osoba, jež má dobré srdce a prokazuje oddanou službu Pánu, je způsobilá obdržet poznání o vlastním já.