Skip to main content

10

Kapitola 10

La Propiedad del Empobrecido

Jediné bohatství

namo ’kiñcana-vittāya
nivṛtta-guṇa-vṛttaye
ātmārāmāya śāntāya
kaivalya-pataye namaḥ
namo ’kiñcana-vittāya
nivṛtta-guṇa-vṛttaye
ātmārāmāya śāntāya
kaivalya-pataye namaḥ

Mis reverencias a Ti, que eres la propiedad del empobrecido en lo material. Tú no tienes nada que ver con las acciones y reacciones de las modalidades materiales de la naturaleza. Tú estás satisfecho en Ti mismo y, por consiguiente, eres el más gentil de todos y el amo de los monistas.

Skládám své poklony Tobĕ, Jenž jsi majetkem hmotnĕ zchudlých. Nedotýkají se Tĕ akce a reakce kvalit hmotné přírody. Jsi spokojený Sám v Sobĕ, a proto jsi nanejvýš vlídný a jsi pánem monistů.

Śrīmad-Bhāgavatam 1.8.27

Šrímad-Bhágavatam 1.8.27

El ser viviente se acaba en cuanto no hay nada que poseer. Luego el ser viviente no puede ser un renunciante en el verdadero sentido del término. El ser viviente renuncia a una cosa para ganar otra más valiosa. El estudiante sacrifica sus tendencias infantiles para adquirir una mejor educación. El sirviente abandona un trabajo por otro mejor. De modo similar, el devoto no renuncia al mundo material a cambio de nada, sino por algo tangible en valores espirituales. Śrīla Rūpa Gosvāmī y Sanātana Gosvāmī, así como Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī y otros, abandonaron su lujo y prosperidad mundanas en aras del servicio al Señor. Ellos eran grandes hombres en el sentido mundano. Los Gosvāmīs eran ministros al servicio del gobierno de Bengala, y Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī era hijo de un gran zamindar (terrateniente) de la época. Pero lo dejaron todo para adquirir algo superior a lo que poseían anteriormente. Por lo general, los devotos no tienen prosperidad material, pero tienen una mina muy secreta en los pies de loto del Señor. Hay una bella historia acerca de Śrīla Sanātana Gosvāmī. Él tenía consigo una piedra de toque, la cual había dejado entre un montón de desechos. Un hombre necesitado la tomó, pero luego se preguntó por qué la valiosa joya se guardaba en un lugar tan descuidado. Por lo tanto, pidió a Sanātana Gosvāmī la cosa más valiosa de todas, y entonces le dio el santo nombre del Señor. Akiñcana significa «aquel que no tiene nada material que dar». El verdadero devoto, el mahātmā, no da a nadie nada material, porque ya ha dejado todos los bienes materiales. Sin embargo, puede dar el bien supremo, es decir, la Personalidad de Dios, porque Él es la única propiedad de un verdadero devoto. La piedra de toque de Sanātana Gosvāmī, que estaba tirada en la basura, no era la verdadera propiedad del gosvāmī, pues de lo contrario no la habría guardado en semejante lugar. Este ejemplo específico se da para los devotos neófitos, para convencerlos de que los anhelos materiales y el avance espiritual no se llevan bien. A menos que seamos capaces de verlo todo como algo espiritual que está relacionado con el Señor Supremo, tendremos que distinguir siempre entre el espíritu y la materia. Un maestro espiritual como Śrīla Sanātana Gosvāmī, aunque en lo personal es capaz de verlo todo como espiritual, nos dio este ejemplo a nosotros únicamente porque no tenemos semejante visión espiritual.

Živá bytost nemůže žít, aniž nĕco vlastní. Nemůže si tedy v pravém slova smyslu odříkat. Živá bytost se nĕčeho zříká jen proto, aby získala nĕco ještĕ cennĕjšího. Student obĕtuje své dĕtinské sklony, aby dosáhl lepšího vzdĕlání. Služebník opouští své staré místo, aby nastoupil na lepší. Stejnĕ tak se oddaný nezříká hmotného svĕta pro nic za nic, ale pro skutečné duchovní hodnoty. Šríla Rúpa Gósvámí, Sanátana Gósvámí a Šríla Raghunáth dás Gósvámí a další se vzdali své svĕtské okázalosti a blahobytu ve prospĕch služby Pánu. Ze svĕtského hlediska to byli velice význační lidé. Byli ministry vlády v Bengálsku a Šríla Raghunáth dás Gósvámí byl synem velkého zamindara své doby. Všechno však opustili, aby získali nĕco, co bylo ještĕ vyšší než jejich předchozí vlastnictví. Oddaní vĕtšinou nemají příliš velký hmotný blahobyt, ale mají velice tajný poklad    —    lotosové nohy Pána. K tomu se váže velice pĕkný příbĕh. Šríla Sanátana Gósvámí vlastnil zázračný kámen a nechával ho ležet na hromadĕ odpadků. Jeden chudý človĕk ho zvedl, ale pak začal přemýšlet o tom, proč byl ten drahocenný kámen zrovna mezi odpadky. Požádal proto Sanátanu, aby mu dal to nejcennĕjší, co mĕl, a Šríla Sanátana Gósvámí mu dal svaté jméno Pána. Slovo akiñcana označuje toho, kdo nemůže dát nic hmotného. Skutečný oddaný, mahátmá, nikomu nic hmotného nedá, protože všech hmotných vĕcí se již vzdal. Může ale dát to nejvyšší a nejcennĕjší     —    Nejvyššího Pána, protože Pán je jediným majetkem skutečného oddaného. Zázračný kámen Sanátany Gósvámího, vyhozený na smetí, nebyl jeho nejvzácnĕjším majetkem; jinak by byl uložen na lepším místĕ. Tento příklad má přesvĕdčit začínající oddané o tom, že hmotná přání a duchovní pokrok jdou špatnĕ dohromady. Dokud nejsme schopni vidĕt všechno jako duchovní, ve vztahu se Svrchovaným Pánem, musíme vždy rozlišovat mezi duchem a hmotou. Duchovní mistr, jakým byl Šríla Sanátana Gósvámí, má osobnĕ schopnost vidĕt ve všem duchovní podstatu, ale dává tento příklad, neboť nám takový duchovní pohled chybí.

El avance de la visión material o de la civilización material es un gran obstáculo para el avance espiritual. Dicho avance material enreda al ser viviente en el cautiverio de un cuerpo material, seguido por toda clase de sufrimientos materiales. Ese avance material se denomina anartha, algo que no se quiere. De hecho es así. En el presente contexto del avance material, se usa lápiz labial que cuesta cien pesos, y hay muchísimas otras cosas indeseables, todas producto del concepto material de la vida. Al desviar la atención hacia tantas cosas indeseables, la energía humana se arruina sin que se logre la comprensión espiritual, que es la necesidad primordial de la vida humana. El intento de llegar a la Luna es otro ejemplo del desperdicio de energía, porque, incluso si se llegara a la Luna, los problemas de la vida no se resolverían. Los devotos del Señor reciben el nombre de akiñcanas, porque prácticamente no tienen ningún bien material. Todos esos bienes materiales son producto de las tres modalidades de la naturaleza material, y desbaratan la energía espiritual. En consecuencia, cuanto menos poseamos dichos productos de la naturaleza material, más tendremos una buena oportunidad de progresar espiritualmente.

Rozvoj hmotného přístupu k životu nebo hmotné civilizace je velikou překážkou duchovnímu rozvoji. Hmotný rozvoj připoutává živou bytost k hmotnému tĕlu, což přináší všemožná hmotná strádání. Hmotný rozvoj se nazývá anartha neboli nĕco, co je ve skutečnosti nechtĕné. Je to opravdu tak. V rámci současného hmotného rozvoje kupujeme rtĕnky za padesát korun a existuje mnoho nechtĕných vĕcí, které jsou vesmĕs výplody hmotného pojetí života. Všemi tĕmito nechtĕnými vĕcmi se jen rozptylujeme a lidská energie přichází nazmar, aniž dosáhneme duchovní realizace, která je prvořadou nutností lidského života. Pokusy letĕt na Mĕsíc jsou jen dalším příkladem mrhání energie, protože i když se na Mĕsíc dostaneme, nevyřeší to životní problémy. Oddaní Pána se nazývají „akiňčanové“, jelikož nemají prakticky žádný hmotný majetek. Veškeré hmotné bohatství je výsledkem působení tří kvalit hmotné přírody a oddĕluje nás od účinků duchovní energie. Čím ménĕ tĕchto hmotných vĕcí vlastníme, tím vĕtší máme nadĕji na duchovní pokrok.

La Suprema Personalidad de Dios no tiene ninguna relación directa con las actividades materiales. Todos Sus actos y proezas, que se exhiben incluso en este mundo material, son espirituales y no son afectados por las modalidades de la naturaleza material. En el Bhagavad-gītā, el Señor dice que todos Sus actos, incluso Su advenimiento y partida del mundo material, son trascendentales, y que aquel que sabe esto perfectamente no habrá de nacer de nuevo en el mundo material, sino que irá de regreso a Dios.

Nejvyšší Osobnost Božství není v přímém styku s hmotnými činnostmi. Všechny Jeho činy a skutky, i když jsou projevené v tomto hmotném svĕtĕ, jsou duchovní a zcela neovlivnĕné kvalitami hmotné přírody. V Bhagavad-gítĕ Pán praví, že všechny Jeho činnosti, i Jeho příchod do hmotného svĕta a odchod z nĕj jsou transcendentální, a ten, kdo to dokonale ví, se už nenarodí v hmotném svĕtĕ a půjde zpátky k Bohu.

La enfermedad material se debe al anhelo que tenemos de la naturaleza material y de enseñorearse de ella. Ese anhelo se debe a una interacción de las tres modalidades de la naturaleza, y ni el Señor ni los devotos tienen apego por dicho disfrute falso. Por consiguiente, el Señor y los devotos reciben el nombre de nivṛtta-guṇa-vṛtti. El nivṛtta-guṇa-vṛtti perfecto es el Señor Supremo, porque Él nunca queda atraído por las modalidades de la naturaleza material, mientras que los seres vivientes tienen esa tendencia. Algunos de ellos están atrapados por la ilusoria atracción de la naturaleza material.

Příčinou hmotné nemoci je touha vládnout hmotné přírodĕ. Tato touha vzniká vzájemným působením tří kvalit přírody a ani Pán, ani oddaní po takovém falešném požitku netouží. Pán a oddaní se proto nazývají nivṛtta-guṇa-vṛtti. Svrchovaný Pán je dokonalý nivṛtta-guṇa-vṛtti, neboť Jeho nikdy nepřitahují kvality hmotné přírody, zatímco živé bytosti tento sklon mají a nĕkteré z nich se nechají zlákat iluzorní přitažlivostí hmotné přírody, a tak jsou uvĕznĕny.

Debido a que el Señor es la propiedad de los devotos y éstos son recíprocamente la propiedad del Señor, los devotos son indudablemente trascendentales a las modalidades de la naturaleza material. Es una conclusión natural. Esos devotos puros son distintos de los devotos «con mezcla» que acuden al Señor para mitigar los sufrimientos y la pobreza, o movidos por la curiosidad y la especulación. Los devotos puros y el Señor están apegados entre sí de un modo trascendental. En cuanto a los demás, el Señor no tiene nada que corresponder y, por eso recibe el nombre de ātmārāma, satisfecho en Sí mismo. Como está satisfecho en Sí mismo, el Señor es el amo de todos los monistas que buscan fundirse en Su existencia. Esos monistas se funden en la refulgencia personal del Señor denominada brahmajyoti, pero los devotos entran en los pasatiempos trascendentales del Señor, que nunca deben ser mal entendidos, considerándolos materiales.

Jelikož Pán je majetkem oddaných a oddaní jsou na oplátku majetkem Pána, oddaní jsou jistĕ transcendentální vůči kvalitám hmotné přírody. To je přirozený závĕr. Tito ryzí oddaní se liší od tĕch, jejichž oddanost je smíšena s touhou zmírnit své strádání nebo chudobu, se zvídavostí nebo spekulativními sklony. Ryzí oddaní a Pán jsou navzájem transcendentálnĕ spojeni. Co se týče ostatních, Pán jim nemá co opĕtovat, a proto se nazývá ātmārāma neboli spokojený Sám v Sobĕ. Takto spokojený v Sobĕ je pánem všech monistů, kteří usilují o splynutí s Jeho bytím. Tito monisté splynou s osobní září Pána zvanou brahmadžjóti, ale oddaní budou moci vstoupit do transcendentálních zábav Pána, které bychom nikdy nemĕli mylnĕ pokládat za hmotné.

Estar empobrecido en lo material es la primera cualidad que debe tener un devoto. Aquel que no posee nada en este mundo material, sino que simplemente posee a Kṛṣṇa, recibe el nombre de akiñcana. La palabra akiñcana significa «aquel que ha perdido todas las posesiones materiales». Mientras tengamos tan siquiera el más ligero vestigio de la idea de volvernos felices en sentido material, de una u otra forma, tendremos que aceptar un cuerpo material. La naturaleza es tan bondadosa que, conforme a como queramos disfrutar de este mundo material, ella nos dará un cuerpo apropiado para ello, bajo la dirección del Señor. Como el Señor está situado en el corazón de todos, Él lo sabe todo. Por consiguiente, sabiendo que aún queremos algo material, nos dará otro cuerpo material: «Sí, tómalo». Kṛṣṇa quiere que tengamos plena experiencia para que entendamos que nunca seremos felices con beneficios materiales. Ése es el deseo de Kṛṣṇa.

Nemít žádný hmotný majetek je první kvalifikací oddaného. Človĕk, který v tomto hmotném svĕtĕ kromĕ Kršny nic nevlastní, se nazývá akiñcana. Slovo akiñcanaznamená „ten, kdo ztratil všechen hmotný majetek“. Dokud si schraňujeme třeba i jen nepatrný náznak myšlenky, že můžeme být v hmotném svĕtĕ nĕjakým způsobem šťastní, budeme muset přijmout nové hmotné tĕlo. Příroda je tak laskavá, že nám podle Pánova pokynu přidĕlí vhodné tĕlo podle toho, jak si chceme v tomto hmotném svĕtĕ užívat. Jelikož Pán sídlí v srdci každého, ví všechno. Toužíme-li po nĕčem hmotném, dá nám další hmotné tĕlo: „Dobře, tady je.“ Kršna chce, abychom získali dostatek zkušeností a pochopili, že hmotný majetek nám nikdy nepřinese trvalé štĕstí.

Como somos partes integrales de Kṛṣṇa, quien tiene plena libertad, nosotros también tenemos plena libertad, aunque la cantidad de ella es muy diminuta. Aunque la cantidad de sal que hay en una gota de agua de mar no se puede comparar con la cantidad de sal que hay en el océano, la composición química tanto de la gota como del océano es la misma. De igual manera, cualquier cosa que tengamos en una diminuta cantidad se halla presente en su plenitud en Kṛṣṇa (janmādy asya yataḥ). Por ejemplo, tenemos la propensión a robar, a tomar cosas que pertenecen a otros. ¿Por qué? Porque Kṛṣṇa tiene la misma propensión. A menos que la propensión a robar esté presente en la Verdad Absoluta, ¿cómo puede presentarse en nosotros? A Kṛṣṇa se Le conoce como «el ladrón de mantequilla». Pero el robo de Kṛṣṇa y el nuestro son diferentes. Como nosotros estamos contaminados por lo material, nuestro robo es abominable, mientras que en el plano espiritual y absoluto el mismo robo es tan hermoso que se disfruta. Madre Yaśodā disfruta, pues, de las actividades delictivas de Kṛṣṇa. Ésa es la diferencia entre material y espiritual.

Protože jsme nedílnou částí Kršny, který je zcela svobodný, chceme být také svobodní, ale rozsah naší svobody je zcela nepatrný. I když množství soli v kapce mořské vody se nedá srovnat s množstvím soli v oceánu, chemické složení kapky vody i celého oceánu je stejné. Stejnĕ tak všechno, co vlastníme v nepatrném množství, je ve své plnosti v Kršnovi (janmādy asya yataḥ). Máme například sklon krást neboli brát vĕci, které patří jiným. Proč? Protože Kršna má stejný sklon. Pokud by sklon krást neexistoval v Absolutní Pravdĕ, jak bychom ho mohli mít my? Kršna je známý jako „zlodĕj másla“. Ale Kršnovo a naše kradení se od sebe liší. Protože jsme hmotnĕ znečištĕní, naše kradení je špatné, zatímco na duchovní, absolutní úrovni je stejné kradení naprosto blažené a přináší všem radost. Matku Jašódu proto tĕší, když Kršna krade. To je rozdíl mezi hmotnou a duchovní povahou vĕcí.

Cualquier actividad que sea espiritual es totalmente buena, y cualquier actividad que sea material es totalmente mala. Ésa es la diferencia entre espiritual y material. La supuesta moralidad y bondad de este mundo material son todas malas, pero en el mundo espiritual hasta la supuesta inmoralidad es buena. Eso debemos entenderlo. Por ejemplo, es inmoral bailar con las esposas de otros en plena noche, al menos según la civilización védica. Hasta hoy en día, en la India, a una joven nunca se le permitiría ir a bailar con un joven a plena noche. Pero en el Śrīmad-Bhāgavatam encontramos que, en cuanto todas las gopīs, las jóvenes pastorcillas de vacas de Vṛndāvana, oyeron la flauta de Kṛṣṇa, de inmediato fueron a bailar con Él. Ahora bien, desde un punto de vista material, eso es inmoral, pero desde el punto de vista espiritual, eso se ajusta a la mayor moralidad que existe. Por consiguiente, Caitanya Mahāprabhu dijo: ramyā kācid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā: «¡Oh!, no hay mejor manera de adorar que la que concibieron las vraja-vadhūs, las doncellas de Vṛndāvana». Después de que Caitanya Mahāprabhu adoptó la orden de vida de renuncia, evitó muy estrictamente tener contacto con mujeres. Incluso en Su vida familiar, nunca bromeaba con mujeres. Él tenía gran sentido del humor, pero sólo con los hombres, no con las mujeres. Una vez, dijo a Su esposa, Viṣṇupriyā, algunas palabras jocosas. Cuando Śacīmātā, la madre del Señor Caitanya, estaba buscando algo, Él le dijo en broma: «Quizás lo tiene tu nuera». Pero en toda Su vida, éstas son las únicas palabras jocosas que encontramos en relación con las mujeres. Él era muy estricto. Después de que adoptó sannyāsa, la orden de renuncia, ninguna mujer podía ni siquiera acercarse a Él a ofrecerle reverencias; ellas Le ofrecían reverencias desde lejos. Sin embargo, Caitanya Mahāprabhu dijo: ramyā kācid upāsanā vraja-vadhū-vargena yā kalpitā: «No hay ningún concepto de adoración mejor que el que concibieron las doncellas de Vṛndāvana». ¿Cuál era el concepto que ellas tenían? Querían amar a Kṛṣṇa frente a todo riesgo. Y eso nunca es inmoral.

Jakékoliv činnosti, které jsou duchovní, jsou správné a všem prospĕšné a jakékoliv činnosti, které jsou hmotné, jsou zcela špatné. V tom spočívá rozdíl mezi duchem a hmotou. Takzvaná morálnost a dobrota v tomto hmotném svĕtĕ je špatná, ale v duchovním svĕtĕ je dokonce i takzvaná nemorálnost dobrá. To musíme pochopit. Například tančit v noci s manželkami jiných mužů je nemorální, tedy alespoň podle zásad védské civilizace. Dokonce i dnes v Indii nesmí nikdy mladá žena jít tančit v noci s mladým mužem. Ve Šrímad-Bhágavatamu se však můžeme dočíst, že jakmile gópí, mladé pasačky krav ve Vrndávanu, uslyšely zvuk Kršnovy flétny, ihned přišly, aby s Ním mohly tančit. Podle hmotných zásad je to nemorální, ale z duchovního hlediska je to v souladu s nejpřísnĕjšími zásadami morálky. Čaitanja Maháprabhu proto řekl: ramyā kācid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā. „Neexistuje lepší způsob uctívání než ten, který provádĕly vraja-vadhū, dívky z Vrndávanu.“ Když Čaitanja Maháprabhu přijal životní řád odříkání, velice přísnĕ se vyhýbal jakékoliv společnosti žen. Dokonce i jako hospodář nikdy nežertoval se ženami. Byl velice vtipný, ale pouze když hovořil s muži, nikoliv se ženami. Jednou zažertoval se Svou ženou Višnuprijou. Když matka Pána Čaitanji, Sačímátá, nĕco hledala, žertovnĕ řekl: „Možná to vzala tvoje snacha.“ V celém Jeho životĕ jsou tohle jediná žertovná slova, která pronesl ve vztahu k ženám. Byl velice zásadový. Když přijal sannjás, životní řád v odříkání, žádná žena se k Nĕmu nemohla přiblížit ani když se Mu chtĕla poklonit; ženy Mu vzdávaly své poklony ze vzdáleného místa. Přesto Čaitanja Maháprabhu řekl: ramyā kācid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā. „Neexistuje lepší způsob uctívání než ten, který provádĕly dívky z Vrndávanu.“ Jakým způsobem uctívaly Pána? Chtĕly milovat Kršnu za každou cenu. A to není nikdy nemorální.

Aquello que está relacionado con Kṛṣṇa nunca puede ser inmoral. Para dar otro ejemplo, el Señor Kṛṣṇa, en Su encarnación de Nṛsiṁhadeva, mató a Hiraṇyakaśipu, el padre de Prahlāda Mahārāja, mientras Prahlāda Mahārāja se hallaba cerca sin protestar. Ahora bien, ¿es eso moral? ¿A quién le gustaría ver a su propio padre ser matado? ¿Quién se quedaría ahí sin protestar? Nadie aprobaría semejante comportamiento ni diría que es moral. Sin embargo, esto de hecho ocurrió. No sólo eso, sino que Prahlāda Mahārāja hizo incluso una guirnalda de flores para colocarlo en el cuello del asesino. «Mi querido Señor Asesino —dijo él—, por favor, toma este collar de flores. Tú has matado a mi padre, y Tú eres muy bueno». Esto debe entenderse espiritualmente. Si alguien ataca a nuestro padre y no podemos protegerle, debemos protestar y pedir ayuda a gritos. Pero como al padre de Prahlāda Mahārāja lo mató Kṛṣṇa en la forma del Señor Nṛsiṁhadeva, Prahlāda Mahārāja preparó una guirnalda de flores para el asesino. Después de que su padre fue matado, Prahlāda dijo a Nṛsiṁhadeva: «Mi querido Señor, ahora que mi padre ha sido matado, todo el mundo está feliz. Por favor, aplaca Tu furia».

To, co má nĕjaké spojení s Kršnou, nemůže být nikdy nemorální. Můžeme dát jiný příklad. Pán Kršna ve Své inkarnaci jako Nrsinhadéva zabil Hiranjakašipua, otce Prahláda Mahárádže, zatímco Prahlád Mahárádž stál poblíž a neprotestoval. Je to morální? Kdo by rád vidĕl, jak jeho vlastního otce zabíjejí? Kdo by jen tak stál a nic neříkal? Nikdo nemůže omluvit takové chování a říci, že je morální. To se ale skutečnĕ stalo. A nejen to, Prahlád Mahárádž dokonce povĕsil na krk zabijáka girlandu. Řekl: „Můj drahý Pane, přijmi prosím tuto girlandu. Zabil jsi mého otce, a to je velmi dobře.“ Tuto situaci musíme pochopit z duchovního pohledu. Když je náš otec napaden a my ho nemůžeme bránit, musíme protestovat a volat o pomoc. Jelikož však otce Prahláda Mahárádže zabil Samotný Kršna v podobĕ Pána Nrsinhadévy, Prahlád Mahárádž pro zabijáka připravil girlandu a řekl Mu: „Můj drahý Pane, smrt mého otce přinesla všem štĕstí. Nyní prosím zastav Svůj hnĕv.“

El sādhu, la persona santa, nunca aprueba la matanza, ni siquiera la de un animal, pero Prahlāda Mahārāja dijo: modeta sādhur api vṛścika-sarpa-hatyā: «Hasta las personas santas se complacen cuando se mata a un escorpión o a una serpiente». El escorpión y la serpiente también son entidades vivientes, y a los sādhus nunca les satisface el hecho de ver matar a otra entidad viviente; pero Prahlāda Mahārāja dijo: «Hasta los sādhus se complacen cuando se mata a una serpiente o a un escorpión. Mi padre era exactamente igual que una serpiente o un escorpión, por lo tanto, ahora que ha sido matado, todo el mundo está feliz». Hiraṇyakaśipu era un demonio muy peligroso que causó dificultades a los devotos y, cuando se mata a un demonio de esa índole, hasta las personas santas se sienten satisfechas, aunque por lo general nunca quieren que se mate a nadie. En consecuencia, aunque parezca que el Señor Kṛṣṇa o Prahlāda Mahārāja actuaron de un modo inmoral, de hecho actuaron de conformidad con la máxima moralidad.

Sādhu neboli svatá osoba nikdy neschvaluje zabíjení, dokonce ani zabíjení zvířat, ale Prahlád Mahárádž řekl: modeta sādhur api vṛścika-sarpa-hatyā. „Dokonce i svatého človĕka potĕší, když je zabit škorpión nebo had.“ Jsou to také živé bytosti a sádhua nikdy netĕší, když vidí jinou živou bytost zabitou, ale Prahlád Mahárádž řekl: „Dokonce i sádhu má radost, když vidí zabitého hada nebo škorpióna. Můj otec byl jako had nebo škorpión, a proto nyní, když je mrtvý, jsou všichni šťastni.“ Hiranjakašipu byl velice nebezpečný démon, který sužoval oddané, a když je takový démon zabit, dokonce i svatí lidé mají radost, ačkoliv za normálních okolností nechtĕjí, aby byl kdokoliv zabíjen. I když se může zdát, že Pán Kršna nebo Prahlád Mahárádž jednali nemorálnĕ, ve skutečnosti bylo jejich jednání v souladu s nejpřísnĕjšími morálními zásadami.

Kṛṣṇa es akiñcana-vitta, el único solaz de aquel que ha perdido todo lo material. En el Caitanya-caritāmṛta, el Señor Kṛṣṇa dice: «Si alguien Me quiere a Mí pero al mismo tiempo quiere la prosperidad material, es un tonto». Kṛṣṇa es tan bondadoso, que si alguien quiere prosperidad material pero al mismo tiempo quiere volverse devoto, Kṛṣṇa lo vuelve un fracaso en la vida material. Por eso la gente tiene mucho miedo de venir al movimiento para la conciencia de Kṛṣṇa. «¡Oh! —piensan ellos—, mi prosperidad material se acabará».

Kršna je akiñcana-vitta neboli jediná útĕcha pro toho, kdo ztratil vše hmotné. V Čaitanja-čaritámrtĕ Pán Kršna říká: „Ten, kdo touží současnĕ po Mnĕ i po hmotném úspĕchu, je hlupák.“ Kršna je tak laskavý, že pokud nĕkdo touží po hmotném blahobytu a současnĕ se chce stát oddaným, zařídí, aby jeho hmotný život byl neúspĕšný. Lidé se proto velice obávají začít oddanĕ sloužit. Myslí si: „Se vším mým hmotným blahobytem bude konec.“

Por lo general, la gente va a la iglesia o al templo para pedir a Dios prosperidad material: «¡Oh, Dios!, danos nuestro pan de cada día». Pero, aunque acuden a Dios en busca de prosperidad material —«Dame esto, dame aquello»—, también se les considera piadosos, porque acuden a Dios, a diferencia de los ateos, que nunca acuden a Él. «¿Por qué habría de acudir a Dios? —dice el ateo—. Voy a hacer mi propia fortuna, y mediante el avance de la ciencia seré feliz». Aquel que piensa: «Para mi propia prosperidad dependeré de mi propia fuerza y de mi propio conocimiento» es un duṣkṛtī, una persona de lo más pecadora, pero aquel que piensa: «Mi prosperidad depende de la misericordia de Dios» es piadoso.

Lidé jdou obyčejnĕ do kostela nebo do chrámu a modlí se k Bohu o hmotné vĕci: „Ó Bože, chléb vezdejší dej nám dnes.“ I když se však obracejí na Boha s touhou po hmotném bohatství     —    „Dej mi to, dej mi ono“    —    jsou pokládáni za zbožné, protože hledají pomoc u Pána, na rozdíl od ateistů, kteří se k Nĕmu nikdy neobrátí. Ateisté říkají: „Proč bych mĕl Boha o nĕco žádat? Zbohatnu sám a díky vĕdeckému pokroku budu šťastný.“ Ten, kdo si myslí: „Můj blahobyt závisí jen na mé síle a mém poznání,“ je duṣkṛtī neboli nejhříšnĕjší osoba, ale ten, kdo si myslí, že jeho blahobyt závisí na milosti Boha, je zbožný.

Es un hecho que, sin la sanción de Dios, no puede lograrse nada. Tāvat tanur idaṁ tanūpekṣitānām. Hemos descubierto muchos métodos mediante los cuales contrarrestar la aflicción, pero cuando Dios no sanciona que nos libremos de dicha aflicción, esos métodos fracasan. Por ejemplo, un hombre enfermo puede que tenga muy buena medicina y un médico capacitado, pero si preguntamos al médico: «¿Puede usted garantizar la vida de este paciente?», el doctor dirá: «No, no puedo hacerlo. Yo trato de hacer lo mejor que puedo. Eso es todo». Un doctor inteligente sabe: «La sanción final está en las manos de Dios. Yo simplemente soy un instrumento. Si Dios no quiere que el paciente viva, entonces todas mis medicinas y todo mi conocimiento médico y científico fracasarán».

Skutečností je, že ničeho nemůžeme dosáhnout bez Božího svolení. Tāvat tanur idaṁ tanūpekṣitānām. Objevili jsme mnoho způsobů, jak se zbavit strachu, ale když je neschválí Bůh, nebudou fungovat. Nemocný človĕk například může dostat od kvalifikovaného lékaře velice dobrý lék, ale když se lékaře zeptáte, zda může zaručit, že tento pacient přežije, lékař vždy řekne: „Ne. To nemohu slíbit. Dĕlám, co mohu. To je vše.“ Inteligentní lékař ví: „Všechno má v rukou Bůh. Já jsem jenom nástroj. Jestli Bůh nebude chtít, aby pacient žil, potom všechny léky a všechno lékařské vĕdecké poznání budou k ničemu.“

La sanción final, por consiguiente, procede de Kṛṣṇa. Los necios no saben esto, y por ello se les llama mūḍhas, sinvergüenzas. Ellos no saben que aunque cualquier cosa que estén haciendo puede que sea muy buena, si Dios, Kṛṣṇa, finalmente no la sanciona, será un fracaso en su totalidad. Por otra parte, el devoto sabe: «Con toda la inteligencia que tengo puede que trate de ser feliz, pero, sin la sanción de Kṛṣṇa, nunca seré feliz». Ésa es la diferencia entre un devoto y un no devoto.

Konečným schvalovatelem všeho je Kršna. Hlupáci to nevĕdí, a proto se nazývají múdhové neboli darebáci. Nevĕdí, že vše, co dĕlají, se může zdát velmi dobré, ale pokud to Bůh neschválí, nikdy nebudou úspĕšní. Oddaný však ví, že se může snažit o úspĕch se vší svou inteligencí, ale pokud to nebude chtít Kršna, nikdy nebude šťastný. V tom je rozdíl mezi oddaným a neoddaným.

Como se mencionó anteriormente, Kṛṣṇa dice: «Aquel que trata de acercarse a Mí para volverse consciente de Kṛṣṇa, pero al mismo tiempo quiere volverse feliz en sentido material, no es muy inteligente. Está desperdiciando su tiempo». Nuestro principal deber es volvernos conscientes de Kṛṣṇa. Ése es el principal deber de la vida humana. Si desperdiciamos nuestro tiempo esforzándonos por el mejoramiento material y olvidamos cantar Hare Kṛṣṇa, ello será una gran pérdida. Por consiguiente, Kṛṣṇa dice: āmi-vijña, ei mūrkhe ‘viṣaya’ kena dibā (Cc. Madhya 22.39): «Un sinvergüenza puede que Me pida algo de prosperidad material a cambio del desempeño de servicio devocional. Pero, ¿por qué habría Yo de darle prosperidad material? Por el contrario, le quitaré todo lo que tenga».

Kršna říká: „Ten, kdo se Mĕ snaží dosáhnout a stát se vĕdomým si Kršny a současnĕ touží po hmotném štĕstí, není příliš inteligentní. Pouze ztrácí svůj čas.“ Mĕli bychom se především snažit stát se vĕdomými si Kršny. To je hlavní poslání lidského života. Jestliže marníme svůj čas v boji o hmotný rozvoj a zapomínáme zpívat Haré Kršna, bude to pro nás velká ztráta. Kršna proto říká: āmi—vijña, ei mūrkhe`viṣaya' kena dibā(Čč. Madja 22.39). „Darebák Mĕ může žádat o nĕjaký hmotný prospĕch výmĕnou za oddanou službu, ale proč bych mu ho mĕl dávat? Radĕji mu všechno odejmu.“

Cuando se nos despoja de nuestros bienes materiales, nos sentimos muy tristes. Pero ésa es la prueba. Así lo explicó el propio Kṛṣṇa a Yudiṣṭhira Mahārāja. Yudiṣṭhira Mahārāja preguntó a Kṛṣṇa: «Estamos dependiendo completamente de Ti, pero aun así estamos sufriendo muchísimo desde el punto de vista material. Nos han despojado de nuestro reino, nuestra esposa ha sido insultada y nuestros enemigos intentaron quemarnos en nuestra casa. ¿Cómo es posible que haya ocurrido esto?». Kṛṣṇa respondió: yasyāham anugṛhṇāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ, «Sí, eso es lo primero que hago. Si Yo favorezco a alguien de una manera especial, entonces le quito todas sus fuentes de ingreso y lo pongo en grandes dificultades». Así pues, Kṛṣṇa es muy peligroso.

Když ztratíme všechno hmotné vlastnictví, jsme velice nevrlí. To je ale zkouška. Řekl to Samotný Kršna Judhišthirovi Mahárádžovi, když se Kršny ptal: „Zcela na Tobĕ závisíme, ale stejnĕ nás potkává tolik hmotných utrpení. Vzali nám naše království, ponížili naši manželku a naši nepřátelé chtĕli, abychom uhořeli ve svém domĕ. Jak je to možné?“ Kršna odpovĕdĕl: yasyāham anugṛhṇāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ.„Ano, to je moje první povinnost. Když nĕkomu chci prokázat zvláštní přízeň, odejmu mu všechny zdroje příjmu a přivedu ho do velkých potíží.“ V tomto ohledu je Kršna velmi nebezpečný.

Yo tengo experiencia concreta en relación con esto. No deseo narrar toda la historia, pero es un hecho que yo recibí el favor especial de Kṛṣṇa de esa manera. Cuando tenía veinticinco años, mi Guru Mahārāja, mi maestro espiritual, me ordenó ir a predicar. Pero yo pensé: «Primero que todo me haré rico, y luego usaré mi dinero para financiar la labor de prédica». Tenía buenas oportunidades de volverme un comerciante muy rico. Un astrólogo me dijo incluso que me debí haber vuelto tan rico como el hombre más rico de la India. Había muy buenas probabilidades. Era el gerente de una gran fábrica de productos químicos. Comencé mi propia fábrica, y el negocio tenía mucho éxito. Pero con el tiempo todo fracasó, y de ese modo se me puso a la fuerza en la posición de ejecutar las órdenes de mi Guru Mahārāja. Cuando se me despojó de todos mis bienes materiales, me dirigí a Kṛṣṇa, diciéndole: «Tú eres el único refugio». Por consiguiente, Kṛṣṇa es akiñcana-vitta, la propiedad del empobrecido en lo material. Cuando estamos desprovistos de toda opulencia material, nos dirigimos entonces a Kṛṣṇa. Y ahora me estoy dando cuenta de que no he perdido, sino que he ganado.

Já sám jsem to zažil. Nechci vyprávĕt celý příbĕh, ale je jisté, že Kršna mi tímto způsobem udĕlil Svoji zvláštní přízeň. Když mi bylo dvacet pĕt let, můj Guru Mahárádž, můj duchovní učitel, mi dal pokyn, abych kázal. Myslel jsem si ale: „Nejprve musím vydĕlat spoustu penĕz a potom je použiji na kázání.“ Mĕl jsem dobré příležitosti a mohl jsem se stát velice bohatým obchodníkem. Astrolog mi dokonce řekl, že jsem se mohl stát jedním z nejbohatších mužů v Indii. Byl jsem manažerem velké chemické továrny. Založil jsem svou vlastní továrnu a obchody šly velice dobře. Nakonec ale všechno zkrachovalo, a tak jsem byl přinucen začít plnit pokyny mého Guru Mahárádže. Když jsem ztratil všechen hmotný majetek, obrátil jsem se na Kršnu: „Jsi mé jediné útočištĕ.“ Kršna je proto akiñcana-vitta, vlastnictví hmotnĕ zchudlých. Když človĕk nemá žádné hmotné bohatství, obrací se na Kršnu. A nyní vím, že jsem nic neztratil, ale vlastnĕ získal.

Así que perder opulencias materiales por el bien de Kṛṣṇa no es una pérdida. Por el contrario, es la mayor de las ganancias. Quien se vuelve akiñcana, al no tener nada que poseer, Kṛṣṇa se vuelve su única riqueza. Expresando este entendimiento, Narottama dāsa Ṭhākura dice:

Takže ztratit hmotné bohatství ve prospĕch Kršny není žádná ztráta. Je to naopak nejvĕtší zisk. Když se človĕk stane akiñcana a nemá nic, Kršna se stane jeho jediným bohatstvím. Naróttam dás Thákur to vyjadřuje ve své písni:

hā hā prabhu nanda-suta    vṛṣabhānu-sutā-yuta
karuṇā karaha ei-bāra
narottama dāsa kahe na ṭheliyā raṅga-pāya
tumi vinā ke āche āmāra
hā hā prabhu nanda-suta    vṛṣabhānu-sutā-yuta
karuṇā karaha ei-bāra
narottama dāsa kahe na ṭheliyā raṅga-pāya
tumi vinā ke āche āmāra

«Kṛṣṇa, aparte de Ti, no tengo nada que exigir. No tengo posesiones. Tú eres mi única posesión, así que, por favor, no me desdeñes».

„Kršno, kromĕ Tebe neexistuje nic, po čem bych toužil. Nic nemám. Ty jsi můj jediný majetek, a proto Tĕ prosím, abys na mĕ nezapomínal.“

Esa posición es muy hermosa. Cuando alguien no depende de nada material, sino que simplemente depende de Kṛṣṇa, ha alcanzado la posición de conciencia de Kṛṣṇa de primera categoría. Por lo tanto, Kṛṣṇa recibe el calificativo de akiñcana-vitta. «Cuando una persona se empobrece en lo material, Tú eres la única riqueza». Namo ’kiñcana-vittāya nivṛtta-guṇa-vṛttaye. «Cuando Te toma a Ti como su única posesión, de inmediato se libera de las actividades de la naturaleza material». En otras palabras, por aceptar a Kṛṣṇa de esa manera, alcanza la posición trascendental del Absoluto. Ātmārāmāya: «En ese momento, esa persona se vuelve feliz contigo. Kṛṣṇa, Tú eres feliz contigo mismo, y aquel que se entrega a Ti se vuelve feliz, tal como Tú lo eres». No hay diferencia entre el cuerpo de Kṛṣṇa y el propio Kṛṣṇa. Él es enteramente ser, enteramente espíritu. Nosotros, por otra parte, tenemos un cuerpo que es diferente de nosotros mismos. Yo soy ser, pero poseo un cuerpo material. Mas, cuando verdaderamente nos volvemos dependientes de Kṛṣṇa, que está completamente satisfecho en Sí mismo, podemos también estar satisfechos en nosotros mismos  con Kṛṣṇa.

Takový postoj je velice pĕkný. Když človĕk nezávisí na ničem hmotném, ale pouze na Kršnovi, dosáhl nejvyššího postavení ve vĕdomí Kršny. Proto se Kršna nazývá akiñcana-vitta. „Když človĕk ztratí všechen hmotný majetek, staneš se jeho jediným bohatstvím.“ Namo 'kiñcana-vittāya nivṛtta-guṇa-vṛttaye. „Když Tĕ človĕk přijme jako své jediné vlastnictví, okamžitĕ se vysvobodí z vlivu hmotné přírody.“ Jinými slovy, když takto přijmeme Kršnu, dosáhneme transcendentální úrovnĕ Absolutního. Ātmārāmāya: „V té chvíli získá človĕk ve Tvé společnosti opravdové štĕstí. Kršno, jsi šťastný Sám v Sobĕ a ten, kdo se Ti odevzdá, bude stejnĕ šťastný, jako jsi Ty.“ Mezi Kršnovým tĕlem a Kršnou Samotným neexistuje žádný rozdíl. Je zcela duchovní osobností. My však máme tĕlo, které se od našeho já liší. Já jsem duše a vlastním hmotné tĕlo. Když ale začneme skutečnĕ záviset na Kršnovi, který je zcela spokojený Sám v Sobĕ, budeme spokojeni spolu s Kršnou.

Kaivalya-pataye namaḥ. Los filósofos māyāvādīs, los monistas, quieren volverse uno con el Supremo. El Supremo está satisfecho en Sí mismo, y ellos también quieren estar satisfechos en sí mismos mediante el hecho de volverse uno con el Supremo. Nuestra filosofía de conciencia de Kṛṣṇa es igual, pero, en vez de volvernos uno con Kṛṣṇa, dependemos de Kṛṣṇa. Eso es verdadera unidad. Si simplemente accedemos a acatar las órdenes de Kṛṣṇa y a no estar en desacuerdo con Él, quedamos situados en verdadera unidad.

Kaivalya-pataye namaḥ. Májávádští filozofové, monisté, chtĕjí splynout s Nejvyšším. Nejvyšší je spokojený Sám v Sobĕ a oni chtĕjí splynout s Nejvyšším a tak být spokojeni sami v sobĕ. Naše filozofie vĕdomí Kršny je stejná, ale místo abychom se snažili s Kršnou splynout, zcela na Nĕm závisíme. To je skutečná jednota. Když jsme ochotni plnit Kršnovy pokyny a ve všem s Ním souhlasit, jsme s Ním ve skutečné jednotĕ.

Los filósofos māyāvādīs piensan: «¿Por qué habría yo de mantener mi existencia individual separada? Voy a fundirme en el Supremo». Pero eso no es posible. Desde el mismo comienzo, somos partes separadas de Kṛṣṇa. Kṛṣṇa dice, por consiguiente, en el Bhagavad-gītā: «Mi querido Arjuna, debes saber que tú, Yo, y todas las personas reunidas en este campo de batalla, éramos individuos en el pasado, somos individuos en el presente, y en el futuro continuaremos siendo individuos».

Májávádští filozofové si myslí: „Proč bych si mĕl zachovat svou individuální oddĕlenou existenci? Splynu s Nejvyšším.“ To však není možné. Od samého počátku jsme Kršnovými oddĕlenými částečkami. Kršna proto říká v Bhagavad-gítĕ: „Můj drahý Ardžuno, mĕl bys vĕdĕt, že ty, Já a všichni ostatní na tomto bitevním poli jsme byli individuálními osobami v minulosti, jsme jimi v přítomnosti a zůstaneme jimi i v budoucnosti.“

Nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. Kṛṣṇa es el nitya supremo, la suprema fuerza viviente, entre las innumerables fuerzas vivientes. Nosotros, las entidades vivientes (jīva), somos innumerables (ananta); no existe cuenta de cuántos somos. De igual manera, Kṛṣṇa también es una entidad viviente, pero Él es la principal, la entidad viviente suprema. Ésa es la diferencia. Un líder puede que tenga muchos seguidores. De modo similar, Kṛṣṇa, la entidad viviente suprema, es el líder supremo, y nosotros somos entidades vivientes dependientes y subordinadas.

Nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. Kršna je mezi nespočetnými živými silami nejvyšší nitya, nejvyšší živá síla. Každý z nás je živá bytost (jīva) a je nás nekonečnĕ mnoho (ananta); nikdo nás nemůže spočítat. Podobnĕ i Kršna je živá bytost, ale On je vládnoucí, nejvyšší živá bytost. V tom je rozdíl. Jeden vůdce může mít mnoho následovníků a stejnĕ Kršna, nejvyšší živá bytost, je nejvyšším vůdcem a my jsme podřízené, závislé živé bytosti.

Que nosotros somos dependientes no es muy difícil de entender. Si Kṛṣṇa no nos provee de comida, pasaremos hambre, porque independientemente no podemos producir nada. Eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān: Kṛṣṇa está manteniéndolo todo, y nosotros estamos siendo mantenidos. Así pues, Kṛṣṇa es el verdadero predominador, y nosotros debemos estar dispuestos a ser predominados. Ésa es nuestra posición constitucional natural. Si queremos volvernos falsamente predominadores en este mundo material, estamos dominados por la ilusión. Debemos abandonar esa ilusión y tratar siempre de estar predominados por Kṛṣṇa. En ese momento, nuestra vida será un éxito.

Není příliš tĕžké pochopit, že jsme závislí. Když nám Kršna nedá potravu, budeme hladovĕt, protože nic nemůžeme vyrobit nezávisle. Eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān:Kršna udržuje všechno a my jsme udržovaní. Kršna je proto skutečný vládce a my bychom mĕli přijmout, že jsme ovládaní. To je naše přirozené původní postavení. Jestliže budeme chtít vládnout tomuto hmotnému svĕtu, budeme v iluzi. Musíme se vzdát této iluze a vždy se snažit být na Kršnovi závislí. Potom bude náš život úspĕšný.