Živá bytost nemůže žít, aniž nĕco vlastní. Nemůže si tedy v pravém slova smyslu odříkat. Živá bytost se nĕčeho zříká jen proto, aby získala nĕco ještĕ cennĕjšího. Student obĕtuje své dĕtinské sklony, aby dosáhl lepšího vzdĕlání. Služebník opouští své staré místo, aby nastoupil na lepší. Stejnĕ tak se oddaný nezříká hmotného svĕta pro nic za nic, ale pro skutečné duchovní hodnoty. Šríla Rúpa Gósvámí, Sanátana Gósvámí a Šríla Raghunáth dás Gósvámí a další se vzdali své svĕtské okázalosti a blahobytu ve prospĕch služby Pánu. Ze svĕtského hlediska to byli velice význační lidé. Byli ministry vlády v Bengálsku a Šríla Raghunáth dás Gósvámí byl synem velkého zamindara své doby. Všechno však opustili, aby získali nĕco, co bylo ještĕ vyšší než jejich předchozí vlastnictví. Oddaní vĕtšinou nemají příliš velký hmotný blahobyt, ale mají velice tajný poklad    —    lotosové nohy Pána. K tomu se váže velice pĕkný příbĕh. Šríla Sanátana Gósvámí vlastnil zázračný kámen a nechával ho ležet na hromadĕ odpadků. Jeden chudý človĕk ho zvedl, ale pak začal přemýšlet o tom, proč byl ten drahocenný kámen zrovna mezi odpadky. Požádal proto Sanátanu, aby mu dal to nejcennĕjší, co mĕl, a Šríla Sanátana Gósvámí mu dal svaté jméno Pána. Slovo akiñcana označuje toho, kdo nemůže dát nic hmotného. Skutečný oddaný, mahátmá, nikomu nic hmotného nedá, protože všech hmotných vĕcí se již vzdal. Může ale dát to nejvyšší a nejcennĕjší     —    Nejvyššího Pána, protože Pán je jediným majetkem skutečného oddaného. Zázračný kámen Sanátany Gósvámího, vyhozený na smetí, nebyl jeho nejvzácnĕjším majetkem; jinak by byl uložen na lepším místĕ. Tento příklad má přesvĕdčit začínající oddané o tom, že hmotná přání a duchovní pokrok jdou špatnĕ dohromady. Dokud nejsme schopni vidĕt všechno jako duchovní, ve vztahu se Svrchovaným Pánem, musíme vždy rozlišovat mezi duchem a hmotou. Duchovní mistr, jakým byl Šríla Sanátana Gósvámí, má osobnĕ schopnost vidĕt ve všem duchovní podstatu, ale dává tento příklad, neboť nám takový duchovní pohled chybí.

Rozvoj hmotného přístupu k životu nebo hmotné civilizace je velikou překážkou duchovnímu rozvoji. Hmotný rozvoj připoutává živou bytost k hmotnému tĕlu, což přináší všemožná hmotná strádání. Hmotný rozvoj se nazývá anartha neboli nĕco, co je ve skutečnosti nechtĕné. Je to opravdu tak. V rámci současného hmotného rozvoje kupujeme rtĕnky za padesát korun a existuje mnoho nechtĕných vĕcí, které jsou vesmĕs výplody hmotného pojetí života. Všemi tĕmito nechtĕnými vĕcmi se jen rozptylujeme a lidská energie přichází nazmar, aniž dosáhneme duchovní realizace, která je prvořadou nutností lidského života. Pokusy letĕt na Mĕsíc jsou jen dalším příkladem mrhání energie, protože i když se na Mĕsíc dostaneme, nevyřeší to životní problémy. Oddaní Pána se nazývají „akiňčanové“, jelikož nemají prakticky žádný hmotný majetek. Veškeré hmotné bohatství je výsledkem působení tří kvalit hmotné přírody a oddĕluje nás od účinků duchovní energie. Čím ménĕ tĕchto hmotných vĕcí vlastníme, tím vĕtší máme nadĕji na duchovní pokrok.

Nejvyšší Osobnost Božství není v přímém styku s hmotnými činnostmi. Všechny Jeho činy a skutky, i když jsou projevené v tomto hmotném svĕtĕ, jsou duchovní a zcela neovlivnĕné kvalitami hmotné přírody. V Bhagavad-gítĕ Pán praví, že všechny Jeho činnosti, i Jeho příchod do hmotného svĕta a odchod z nĕj jsou transcendentální, a ten, kdo to dokonale ví, se už nenarodí v hmotném svĕtĕ a půjde zpátky k Bohu.

Příčinou hmotné nemoci je touha vládnout hmotné přírodĕ. Tato touha vzniká vzájemným působením tří kvalit přírody a ani Pán, ani oddaní po takovém falešném požitku netouží. Pán a oddaní se proto nazývají nivṛtta-guṇa-vṛtti. Svrchovaný Pán je dokonalý nivṛtta-guṇa-vṛtti, neboť Jeho nikdy nepřitahují kvality hmotné přírody, zatímco živé bytosti tento sklon mají a nĕkteré z nich se nechají zlákat iluzorní přitažlivostí hmotné přírody, a tak jsou uvĕznĕny.

Jelikož Pán je majetkem oddaných a oddaní jsou na oplátku majetkem Pána, oddaní jsou jistĕ transcendentální vůči kvalitám hmotné přírody. To je přirozený závĕr. Tito ryzí oddaní se liší od tĕch, jejichž oddanost je smíšena s touhou zmírnit své strádání nebo chudobu, se zvídavostí nebo spekulativními sklony. Ryzí oddaní a Pán jsou navzájem transcendentálnĕ spojeni. Co se týče ostatních, Pán jim nemá co opĕtovat, a proto se nazývá ātmārāma neboli spokojený Sám v Sobĕ. Takto spokojený v Sobĕ je pánem všech monistů, kteří usilují o splynutí s Jeho bytím. Tito monisté splynou s osobní září Pána zvanou brahmadžjóti, ale oddaní budou moci vstoupit do transcendentálních zábav Pána, které bychom nikdy nemĕli mylnĕ pokládat za hmotné.

Nemít žádný hmotný majetek je první kvalifikací oddaného. Človĕk, který v tomto hmotném svĕtĕ kromĕ Kršny nic nevlastní, se nazývá akiñcana. Slovo akiñcanaznamená „ten, kdo ztratil všechen hmotný majetek“. Dokud si schraňujeme třeba i jen nepatrný náznak myšlenky, že můžeme být v hmotném svĕtĕ nĕjakým způsobem šťastní, budeme muset přijmout nové hmotné tĕlo. Příroda je tak laskavá, že nám podle Pánova pokynu přidĕlí vhodné tĕlo podle toho, jak si chceme v tomto hmotném svĕtĕ užívat. Jelikož Pán sídlí v srdci každého, ví všechno. Toužíme-li po nĕčem hmotném, dá nám další hmotné tĕlo: „Dobře, tady je.“ Kršna chce, abychom získali dostatek zkušeností a pochopili, že hmotný majetek nám nikdy nepřinese trvalé štĕstí.

Protože jsme nedílnou částí Kršny, který je zcela svobodný, chceme být také svobodní, ale rozsah naší svobody je zcela nepatrný. I když množství soli v kapce mořské vody se nedá srovnat s množstvím soli v oceánu, chemické složení kapky vody i celého oceánu je stejné. Stejnĕ tak všechno, co vlastníme v nepatrném množství, je ve své plnosti v Kršnovi (janmādy asya yataḥ). Máme například sklon krást neboli brát vĕci, které patří jiným. Proč? Protože Kršna má stejný sklon. Pokud by sklon krást neexistoval v Absolutní Pravdĕ, jak bychom ho mohli mít my? Kršna je známý jako „zlodĕj másla“. Ale Kršnovo a naše kradení se od sebe liší. Protože jsme hmotnĕ znečištĕní, naše kradení je špatné, zatímco na duchovní, absolutní úrovni je stejné kradení naprosto blažené a přináší všem radost. Matku Jašódu proto tĕší, když Kršna krade. To je rozdíl mezi hmotnou a duchovní povahou vĕcí.

Jakékoliv činnosti, které jsou duchovní, jsou správné a všem prospĕšné a jakékoliv činnosti, které jsou hmotné, jsou zcela špatné. V tom spočívá rozdíl mezi duchem a hmotou. Takzvaná morálnost a dobrota v tomto hmotném svĕtĕ je špatná, ale v duchovním svĕtĕ je dokonce i takzvaná nemorálnost dobrá. To musíme pochopit. Například tančit v noci s manželkami jiných mužů je nemorální, tedy alespoň podle zásad védské civilizace. Dokonce i dnes v Indii nesmí nikdy mladá žena jít tančit v noci s mladým mužem. Ve Šrímad-Bhágavatamu se však můžeme dočíst, že jakmile gópí, mladé pasačky krav ve Vrndávanu, uslyšely zvuk Kršnovy flétny, ihned přišly, aby s Ním mohly tančit. Podle hmotných zásad je to nemorální, ale z duchovního hlediska je to v souladu s nejpřísnĕjšími zásadami morálky. Čaitanja Maháprabhu proto řekl: ramyā kācid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā. „Neexistuje lepší způsob uctívání než ten, který provádĕly vraja-vadhū, dívky z Vrndávanu.“ Když Čaitanja Maháprabhu přijal životní řád odříkání, velice přísnĕ se vyhýbal jakékoliv společnosti žen. Dokonce i jako hospodář nikdy nežertoval se ženami. Byl velice vtipný, ale pouze když hovořil s muži, nikoliv se ženami. Jednou zažertoval se Svou ženou Višnuprijou. Když matka Pána Čaitanji, Sačímátá, nĕco hledala, žertovnĕ řekl: „Možná to vzala tvoje snacha.“ V celém Jeho životĕ jsou tohle jediná žertovná slova, která pronesl ve vztahu k ženám. Byl velice zásadový. Když přijal sannjás, životní řád v odříkání, žádná žena se k Nĕmu nemohla přiblížit ani když se Mu chtĕla poklonit; ženy Mu vzdávaly své poklony ze vzdáleného místa. Přesto Čaitanja Maháprabhu řekl: ramyā kācid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā. „Neexistuje lepší způsob uctívání než ten, který provádĕly dívky z Vrndávanu.“ Jakým způsobem uctívaly Pána? Chtĕly milovat Kršnu za každou cenu. A to není nikdy nemorální.

To, co má nĕjaké spojení s Kršnou, nemůže být nikdy nemorální. Můžeme dát jiný příklad. Pán Kršna ve Své inkarnaci jako Nrsinhadéva zabil Hiranjakašipua, otce Prahláda Mahárádže, zatímco Prahlád Mahárádž stál poblíž a neprotestoval. Je to morální? Kdo by rád vidĕl, jak jeho vlastního otce zabíjejí? Kdo by jen tak stál a nic neříkal? Nikdo nemůže omluvit takové chování a říci, že je morální. To se ale skutečnĕ stalo. A nejen to, Prahlád Mahárádž dokonce povĕsil na krk zabijáka girlandu. Řekl: „Můj drahý Pane, přijmi prosím tuto girlandu. Zabil jsi mého otce, a to je velmi dobře.“ Tuto situaci musíme pochopit z duchovního pohledu. Když je náš otec napaden a my ho nemůžeme bránit, musíme protestovat a volat o pomoc. Jelikož však otce Prahláda Mahárádže zabil Samotný Kršna v podobĕ Pána Nrsinhadévy, Prahlád Mahárádž pro zabijáka připravil girlandu a řekl Mu: „Můj drahý Pane, smrt mého otce přinesla všem štĕstí. Nyní prosím zastav Svůj hnĕv.“

Sādhu neboli svatá osoba nikdy neschvaluje zabíjení, dokonce ani zabíjení zvířat, ale Prahlád Mahárádž řekl: modeta sādhur api vṛścika-sarpa-hatyā. „Dokonce i svatého človĕka potĕší, když je zabit škorpión nebo had.“ Jsou to také živé bytosti a sádhua nikdy netĕší, když vidí jinou živou bytost zabitou, ale Prahlád Mahárádž řekl: „Dokonce i sádhu má radost, když vidí zabitého hada nebo škorpióna. Můj otec byl jako had nebo škorpión, a proto nyní, když je mrtvý, jsou všichni šťastni.“ Hiranjakašipu byl velice nebezpečný démon, který sužoval oddané, a když je takový démon zabit, dokonce i svatí lidé mají radost, ačkoliv za normálních okolností nechtĕjí, aby byl kdokoliv zabíjen. I když se může zdát, že Pán Kršna nebo Prahlád Mahárádž jednali nemorálnĕ, ve skutečnosti bylo jejich jednání v souladu s nejpřísnĕjšími morálními zásadami.

Kršna je akiñcana-vitta neboli jediná útĕcha pro toho, kdo ztratil vše hmotné. V Čaitanja-čaritámrtĕ Pán Kršna říká: „Ten, kdo touží současnĕ po Mnĕ i po hmotném úspĕchu, je hlupák.“ Kršna je tak laskavý, že pokud nĕkdo touží po hmotném blahobytu a současnĕ se chce stát oddaným, zařídí, aby jeho hmotný život byl neúspĕšný. Lidé se proto velice obávají začít oddanĕ sloužit. Myslí si: „Se vším mým hmotným blahobytem bude konec.“

Lidé jdou obyčejnĕ do kostela nebo do chrámu a modlí se k Bohu o hmotné vĕci: „Ó Bože, chléb vezdejší dej nám dnes.“ I když se však obracejí na Boha s touhou po hmotném bohatství     —    „Dej mi to, dej mi ono“    —    jsou pokládáni za zbožné, protože hledají pomoc u Pána, na rozdíl od ateistů, kteří se k Nĕmu nikdy neobrátí. Ateisté říkají: „Proč bych mĕl Boha o nĕco žádat? Zbohatnu sám a díky vĕdeckému pokroku budu šťastný.“ Ten, kdo si myslí: „Můj blahobyt závisí jen na mé síle a mém poznání,“ je duṣkṛtī neboli nejhříšnĕjší osoba, ale ten, kdo si myslí, že jeho blahobyt závisí na milosti Boha, je zbožný.

Skutečností je, že ničeho nemůžeme dosáhnout bez Božího svolení. Tāvat tanur idaṁ tanūpekṣitānām. Objevili jsme mnoho způsobů, jak se zbavit strachu, ale když je neschválí Bůh, nebudou fungovat. Nemocný človĕk například může dostat od kvalifikovaného lékaře velice dobrý lék, ale když se lékaře zeptáte, zda může zaručit, že tento pacient přežije, lékař vždy řekne: „Ne. To nemohu slíbit. Dĕlám, co mohu. To je vše.“ Inteligentní lékař ví: „Všechno má v rukou Bůh. Já jsem jenom nástroj. Jestli Bůh nebude chtít, aby pacient žil, potom všechny léky a všechno lékařské vĕdecké poznání budou k ničemu.“

Konečným schvalovatelem všeho je Kršna. Hlupáci to nevĕdí, a proto se nazývají múdhové neboli darebáci. Nevĕdí, že vše, co dĕlají, se může zdát velmi dobré, ale pokud to Bůh neschválí, nikdy nebudou úspĕšní. Oddaný však ví, že se může snažit o úspĕch se vší svou inteligencí, ale pokud to nebude chtít Kršna, nikdy nebude šťastný. V tom je rozdíl mezi oddaným a neoddaným.

Kršna říká: „Ten, kdo se Mĕ snaží dosáhnout a stát se vĕdomým si Kršny a současnĕ touží po hmotném štĕstí, není příliš inteligentní. Pouze ztrácí svůj čas.“ Mĕli bychom se především snažit stát se vĕdomými si Kršny. To je hlavní poslání lidského života. Jestliže marníme svůj čas v boji o hmotný rozvoj a zapomínáme zpívat Haré Kršna, bude to pro nás velká ztráta. Kršna proto říká: āmi—vijña, ei mūrkhe`viṣaya' kena dibā(Čč. Madja 22.39). „Darebák Mĕ může žádat o nĕjaký hmotný prospĕch výmĕnou za oddanou službu, ale proč bych mu ho mĕl dávat? Radĕji mu všechno odejmu.“

Když ztratíme všechno hmotné vlastnictví, jsme velice nevrlí. To je ale zkouška. Řekl to Samotný Kršna Judhišthirovi Mahárádžovi, když se Kršny ptal: „Zcela na Tobĕ závisíme, ale stejnĕ nás potkává tolik hmotných utrpení. Vzali nám naše království, ponížili naši manželku a naši nepřátelé chtĕli, abychom uhořeli ve svém domĕ. Jak je to možné?“ Kršna odpovĕdĕl: yasyāham anugṛhṇāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ.„Ano, to je moje první povinnost. Když nĕkomu chci prokázat zvláštní přízeň, odejmu mu všechny zdroje příjmu a přivedu ho do velkých potíží.“ V tomto ohledu je Kršna velmi nebezpečný.

Já sám jsem to zažil. Nechci vyprávĕt celý příbĕh, ale je jisté, že Kršna mi tímto způsobem udĕlil Svoji zvláštní přízeň. Když mi bylo dvacet pĕt let, můj Guru Mahárádž, můj duchovní učitel, mi dal pokyn, abych kázal. Myslel jsem si ale: „Nejprve musím vydĕlat spoustu penĕz a potom je použiji na kázání.“ Mĕl jsem dobré příležitosti a mohl jsem se stát velice bohatým obchodníkem. Astrolog mi dokonce řekl, že jsem se mohl stát jedním z nejbohatších mužů v Indii. Byl jsem manažerem velké chemické továrny. Založil jsem svou vlastní továrnu a obchody šly velice dobře. Nakonec ale všechno zkrachovalo, a tak jsem byl přinucen začít plnit pokyny mého Guru Mahárádže. Když jsem ztratil všechen hmotný majetek, obrátil jsem se na Kršnu: „Jsi mé jediné útočištĕ.“ Kršna je proto akiñcana-vitta, vlastnictví hmotnĕ zchudlých. Když človĕk nemá žádné hmotné bohatství, obrací se na Kršnu. A nyní vím, že jsem nic neztratil, ale vlastnĕ získal.

Takže ztratit hmotné bohatství ve prospĕch Kršny není žádná ztráta. Je to naopak nejvĕtší zisk. Když se človĕk stane akiñcana a nemá nic, Kršna se stane jeho jediným bohatstvím. Naróttam dás Thákur to vyjadřuje ve své písni:

„Kršno, kromĕ Tebe neexistuje nic, po čem bych toužil. Nic nemám. Ty jsi můj jediný majetek, a proto Tĕ prosím, abys na mĕ nezapomínal.“

Takový postoj je velice pĕkný. Když človĕk nezávisí na ničem hmotném, ale pouze na Kršnovi, dosáhl nejvyššího postavení ve vĕdomí Kršny. Proto se Kršna nazývá akiñcana-vitta. „Když človĕk ztratí všechen hmotný majetek, staneš se jeho jediným bohatstvím.“ Namo 'kiñcana-vittāya nivṛtta-guṇa-vṛttaye. „Když Tĕ človĕk přijme jako své jediné vlastnictví, okamžitĕ se vysvobodí z vlivu hmotné přírody.“ Jinými slovy, když takto přijmeme Kršnu, dosáhneme transcendentální úrovnĕ Absolutního. Ātmārāmāya: „V té chvíli získá človĕk ve Tvé společnosti opravdové štĕstí. Kršno, jsi šťastný Sám v Sobĕ a ten, kdo se Ti odevzdá, bude stejnĕ šťastný, jako jsi Ty.“ Mezi Kršnovým tĕlem a Kršnou Samotným neexistuje žádný rozdíl. Je zcela duchovní osobností. My však máme tĕlo, které se od našeho já liší. Já jsem duše a vlastním hmotné tĕlo. Když ale začneme skutečnĕ záviset na Kršnovi, který je zcela spokojený Sám v Sobĕ, budeme spokojeni spolu s Kršnou.

Kaivalya-pataye namaḥ. Májávádští filozofové, monisté, chtĕjí splynout s Nejvyšším. Nejvyšší je spokojený Sám v Sobĕ a oni chtĕjí splynout s Nejvyšším a tak být spokojeni sami v sobĕ. Naše filozofie vĕdomí Kršny je stejná, ale místo abychom se snažili s Kršnou splynout, zcela na Nĕm závisíme. To je skutečná jednota. Když jsme ochotni plnit Kršnovy pokyny a ve všem s Ním souhlasit, jsme s Ním ve skutečné jednotĕ.

Májávádští filozofové si myslí: „Proč bych si mĕl zachovat svou individuální oddĕlenou existenci? Splynu s Nejvyšším.“ To však není možné. Od samého počátku jsme Kršnovými oddĕlenými částečkami. Kršna proto říká v Bhagavad-gítĕ: „Můj drahý Ardžuno, mĕl bys vĕdĕt, že ty, Já a všichni ostatní na tomto bitevním poli jsme byli individuálními osobami v minulosti, jsme jimi v přítomnosti a zůstaneme jimi i v budoucnosti.“

Nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. Kršna je mezi nespočetnými živými silami nejvyšší nitya, nejvyšší živá síla. Každý z nás je živá bytost (jīva) a je nás nekonečnĕ mnoho (ananta); nikdo nás nemůže spočítat. Podobnĕ i Kršna je živá bytost, ale On je vládnoucí, nejvyšší živá bytost. V tom je rozdíl. Jeden vůdce může mít mnoho následovníků a stejnĕ Kršna, nejvyšší živá bytost, je nejvyšším vůdcem a my jsme podřízené, závislé živé bytosti.

Není příliš tĕžké pochopit, že jsme závislí. Když nám Kršna nedá potravu, budeme hladovĕt, protože nic nemůžeme vyrobit nezávisle. Eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān:Kršna udržuje všechno a my jsme udržovaní. Kršna je proto skutečný vládce a my bychom mĕli přijmout, že jsme ovládaní. To je naše přirozené původní postavení. Jestliže budeme chtít vládnout tomuto hmotnému svĕtu, budeme v iluzi. Musíme se vzdát této iluze a vždy se snažit být na Kršnovi závislí. Potom bude náš život úspĕšný.