Skip to main content

Před bitvou

Bhagavad-gītā se většinou vydává a čte jako samostatné dílo, ale původně tvoří epizodu Mahābhāraty,sanskrtského eposu přibližujícího historii starověkého světa. Mahābhārata popisuje události vyúsťující v současný věk zvaný Kali. Na začátku tohoto věku, přibližně před 5 000 lety, přednesl Pán Kṛṣṇa Bhagavad-gītu svému příteli a oddanému Arjunovi.

K jejich rozmluvě — jednomu z nejvýznamnějších filozofických a náboženských rozhovorů historie — došlo těsně před zahájením bitvy, rozsáhlého bratrovražedného boje mezi sto syny Dhṛtarāṣṭry na jedné a jejich bratranci, syny Pāṇḍua, na druhé straně.

Dhṛtarāṣṭra a Pāṇḍu byli bratři. Narodili se v kuruovské dynastii pocházející od krále Bharaty, dávného vládce Země, od jehož jména odvozuje Mahābhārata svůj název. Dhṛtarāṣṭra, starší z obou bratrů, se narodil slepý, a proto trůn, který by jinak patřil jemu, připadl mladšímu Pāṇḍuovi.

Když Pāṇḍu v mládí zemřel, jeho pět synů — Yudhiṣṭhira, Bhīma, Arjuna, Nakula a Sahadeva — se ocitlo v péči Dhṛtarāṣṭry, který se dočasně stal králem. Synové Dhṛtarāṣṭry a Pāṇḍua tak vyrůstali ve stejném paláci. Pod vedením zkušeného Droṇy společně pronikli do tajů vojenského umění a od praotce rodu Bhīṣmy se jim dostalo výchovy a vzdělání.

Synové Dhṛtarāṣṭry, zvláště nejstarší Duryodhana, však Pāṇḍuovce nenáviděli a záviděli jim. A slepý a slabošský Dhṛtarāṣṭra si přál, aby království připadlo jeho vlastním synům, nikoliv synům Pāṇḍua.

Duryodhana se tak s Dhṛtarāṣṭrovým svolením snažil Pāṇḍuovce zabít a pouze díky pečlivé ochraně jejich strýce Vidury a bratrance Śrī Kṛṣṇy se jim podařilo mnoha úkladům o život uniknout.

Kṛṣṇa nebyl obyčejný člověk, ale samotný Nejvyšší Pán, jenž sestoupil na Zemi. Hrál roli člena královské dynastie a synovce Pāṇḍuovy manželky Kuntī neboli Pṛthy, matky Pāṇḍuovců. Jakožto příbuzný i věčná opora náboženství stál na straně čestných Pāṇḍuovců a chránil je.

Vychytralý Duryodhana však nakonec vyzval Pāṇḍuovce ke hře v kostky a v tomto osudovém klání se spolu se svými bratry podvodně zmocnil Draupadī, počestné a oddané manželky Pāṇḍuovců. Pokusili se ji zneuctít a násilím svléknout do naha v přítomnosti všech shromážděných princů a králů. Kṛṣṇův božský zásah ji sice zachránil, ale následkem prohry přišli Pāṇḍuovci o království a museli na třináct let odejít do vyhnanství.

Po návratu požádali Duryodhanu o své právoplatné království, ale ten je hrubě odbyl. Když snížili svůj požadavek na pouhých pět vesnic, aby jakožto kṣatriyové mohli sloužit veřejnosti vládou a správou majetku, povýšeně odvětil, že jim nedá ani tolik země, do které by bylo možno zabodnout jehlu.

Pāṇḍuovci byli po celou dobu snášenliví, ale nyní se zdálo, že musí nevyhnutelně vypuknout válka. Když se však vladaři celé Země přidali k jedné či druhé straně, Kṛṣṇa samotný se ujal úlohy prostředníka, aby u Dhṛtarāṣṭrova dvora sjednával mír. Jeho návrhy byly ovšem odmítnuty a tehdy bylo jasné, že k válce dojde.

Když se však vladaři celé Země přidali k jedné či druhé straně, Kṛṣṇa samotný se ujal úlohy prostředníka, aby u Dhṛtarāṣṭrova dvora sjednával mír. Jeho návrhy byly ovšem odmítnuty a tehdy bylo jasné, že k válce dojde.

Pāṇḍuovci byli nanejvýš mravní, viděli a uznávali, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, zatímco bezbožní synové Dhṛtarāṣṭry nikoliv. Kṛṣṇa nicméně nabídl, že se války zúčastní podle přání obou stran — jakožto Bůh sice neměl osobně bojovat, ale jedné straně nabídl své vojsko a druhé svou osobní přítomnost v úloze rádce. Geniální politik Duryodhana si bez váhání vybral Kṛṣṇovu armádu a Pāṇḍuovci stejně dychtivě přijali Kṛṣṇovu osobní pomoc. Tak Śrī Kṛṣṇa přijal roli, kdy bude v bitvě řídit úžasný vůz lučištníka Arjuny, a stává se jeho vozatajem.

Tím se dostáváme k začátku Bhagavad-gīty, kdy proti sobě stojí seřazena dvě vojska připravená k boji a Dhṛtarāṣṭra se starostlivě ptá svého tajemníka Sañjayi: “Co učinili?”

Po načrtnutí událostí předcházejících bitvě je již třeba jen krátké poznámky k tomuto překladu a výkladu.

Překladatelé Bhagavad-gīty se obvykle snaží zatlačit osobnost Kṛṣṇy do pozadí, aby udělali prostor vlastním představám a filozofiím. Mahābhārata je prohlašována za kuriózní mytologii a Kṛṣṇa se stává poetickou figurou, skrze kterou jakýsi anonymní génius předkládá své myšlenky. V nejlepším případě je Śrī Kṛṣṇa vydáván za méně významnou osobnost dějin.

Pokud však necháme Bhagavad-gītu hovořit samu za sebe, je osobnost Kṛṣṇy jejím cílem i podstatou.

Tento překlad a výklad si tedy kladou za cíl vést čtenáře ke Kṛṣṇovi, nikoliv od Něho. V tomto ohledu je Bhagavad-gītā taková, jaká je, naprosto jedinečná. Jedinečné je i to, že se tak stává zcela logickou a srozumitelnou. Z toho, že Kṛṣṇa Gītu přednesl a Jeho osobnost je zároveň jejím konečným cílem, vyplývá, že toto je jediný překlad, který ukazuje pravý smysl tohoto vznešeného písma.

— Vydavatelé