Text 24
Sloka 24
Devanagari
Dévanágarí
विश्रभ्य विप्रा इति कृत्यतायाम् ।
सर्वात्मना म्रियमाणैश्च कृत्यं
शुद्धं च तत्रामृशताभियुक्ता: ॥ २४ ॥
Text
Verš
viśrabhya viprā iti kṛtyatāyām
sarvātmanā mriyamāṇaiś ca kṛtyaṁ
śuddhaṁ ca tatrāmṛśatābhiyuktāḥ
viśrabhya viprā iti kṛtyatāyām
sarvātmanā mriyamāṇaiś ca kṛtyaṁ
śuddhaṁ ca tatrāmṛśatābhiyuktāḥ
Synonyms
Synonyma
tataḥ — as such; ca — and; vaḥ — unto you; pṛcchyam — that which is to be asked; imam — this; vipṛcche — beg to ask you; viśrabhya — trustworthy; viprāḥ — brāhmaṇas; iti — thus; kṛtyatāyām — out of all different duties; sarva-ātmanā — by everyone; mriyamāṇaiḥ — especially those who are just about to die; ca — and; kṛtyam — dutiful; śuddham — perfectly correct; ca — and; tatra — therein; āmṛśata — by complete deliberation; abhiyuktāḥ — just befitting.
tataḥ — jako takový; ca — a; vaḥ — vám; pṛcchyam — to, na co se ptám; imam — toto; vipṛcche — chci se vás zeptat; viśrabhya — důvěryhodní; viprāḥ — brāhmaṇové; iti — takto; kṛtyatāyām — ze všech různých povinností; sarva-ātmanā — každého; mriyamāṇaiḥ — zvláště těch, kteří mají právě zemřít; ca — a; kṛtyam — řádný; śuddham — dokonale správný; ca — a; tatra — v; āmṛśata — k úplnému osvobození; abhiyuktāḥ — hodící se.
Translation
Překlad
O trustworthy brāhmaṇas, I now ask you about my immediate duty. Please, after proper deliberation, tell me of the unalloyed duty of everyone in all circumstances, and specifically of those who are just about to die.
Ó důvěryhodní brāhmaṇové, ptám se vás nyní na svou bezprostřední povinnost. Prosím, povězte mi po náležitém uvážení, co je opravdovou povinností každého za všech okolností a zvláště toho, kdo má právě zemřít.
Purport
Význam
In this verse the King has placed two questions before the learned sages. The first question is what is the duty of everyone in all circumstances, and the second question is what is the specific duty of one who is to die very shortly. Out of the two, the question relating to the dying man is most important because everyone is a dying man, either very shortly or after one hundred years. The duration of life is immaterial, but the duty of a dying man is very important. Mahārāja Parīkṣit placed these two questions before Śukadeva Gosvāmī also on his arrival, and practically the whole of the Śrīmad-Bhāgavatam, beginning from the Second Canto up to the last, the Twelfth Canto, deals with these two questions. The conclusion arrived at thereof is that devotional service of the Lord Śrī Kṛṣṇa, as it is confirmed by the Lord Himself in the last phases of the Bhagavad-gītā, is the last word in relation to everyone’s permanent duty in life. Mahārāja Parīkṣit was already aware of this fact, but he wanted the great sages assembled there to unanimously give their verdict on his conviction so that he might be able to go on with his confirmed duty without controversy. He has especially mentioned the word śuddha, or perfectly correct. For transcendental realization or self-realization, many processes are recommended by various classes of philosophers. Some of them are first-class methods, and some of them are second- or third-class methods. The first-class method demands that one give up all other methods and surrender unto the lotus feet of the Lord and thus be saved from all sins and their reactions.
V tomto verši král pokládá učeným mudrcům dvě otázky. První otázkou je, jaká je povinnost každého za všech okolností, a druhou otázkou je, co je zvláštní povinností toho, kdo má velice brzy zemřít. Otázka týkající se umírajícího člověka je z těchto dvou nejdůležitější, protože každý umírá, někdo velice krátce a někdo sto let. Délka života je nepodstatná, ale povinnost umírajícího člověka je velice důležitá. Mahārāja Parīkṣit tyto dvě otázky položil také Śukadevovi Gosvāmīmu po jeho příchodu a prakticky celý Śrīmad-Bhāgavatam, od druhého zpěvu po poslední dvanáctý zpěv, se zabývá těmito dvěma otázkami. Závěr, k němuž se dospělo, je, že posledním slovem co se týče stálé životní povinnosti každého je oddaná služba Pánu Śrī Kṛṣṇovi, jak potvrzuje Pán Samotný v závěru Bhagavad-gīty. Mahārāja Parīkṣit si už byl této skutečnosti vědom, ale chtěl, aby se shromáždění velcí světci k jeho přesvědčení jednohlasně vyjádřili, aby mohl s jejich potvrzením dále plnit svoji povinnost bez jakýchkoliv pochybností. Použil zde slova śuddha neboli to, co je dokonale správné. Pro transcendentální realizaci neboli seberealizaci doporučují různé skupiny filozofů mnoho různých procesů. Některé metody jsou prvotřídní a jiné jsou druhé nebo třetí třídy. Prvotřídní metoda vyžaduje, aby se člověk vzdal všech jiných metod a odevzdal se lotosovým nohám Pána, a byl tak zachráněn od všech hříchů a jejich reakcí.