Vidura položil Maitreyovi všechny své závažné otázky, protože dobře věděl, že Maitreya mu je dokáže podrobně zodpovědět. Máme-li nějakého učitele, musíme mít důvěru v jeho kvalifikace. Pro odpovědi na otázky duchovní povahy bychom neměli chodit za laikem. Když na takové dotazy dostaneme od učitele nějaké smyšlené odpovědi, budeme jen ztrácet čas.

Vazba sūta uvāca (“Sūta Gosvāmī řekl”) se zde objevuje jako přerušení rozhovoru mezi Mahārājem Parīkṣitem a Śukadevem Gosvāmīm. Když Śukadeva Gosvāmī hovořil k Mahārājovi Parīkṣitovi, Sūta Gosvāmī byl jen jedním z mnoha posluchačů. Sūta Gosvāmī však hovořil k mudrcům v Naimiṣāraṇyi, které vedl mudrc Śaunaka, potomek Śukadeva Gosvāmīho. Na předmětu rozhovoru to ovšem nic podstatného nemění.

To, že Brahmā pracoval pro Osobnost Božství, Nārāyaṇa, znamená, že sloužil Pánu — to je nejvyšší pokání, které lze vykonávat libovolně mnoho let. Tato služba je věčná a věčně povzbudivá a neexistuje z ní odchod na odpočinek.

Říká se, že hmotný svět je iluzorní, protože je místem zapomenutí na transcendentální službu Pánu. Ten, kdo oddaně slouží v hmotném světě, se proto může někdy dostat do velice nepříjemných a nebezpečných podmínek. Je zde vyhlášena válka mezi dvěma stranami, mezi iluzorní energií a oddaným, a slabí oddaní někdy útoku mocné iluzorní energie podlehnou. Brahmā však byl bezpříčinnou milostí Pána dostatečně silný a hmotná energie ho nemohla zdolat, třebaže ho přivedla do úzkých, když začala otřásat místem, kde seděl.

Zápas Pána Brahmy o existenci je příkladem neustálého zápasu živých bytostí v hmotném světě s iluzorní energií zvanou māyā. Brahmou počínaje, živé bytosti dodnes zápasí se silami hmotné přírody. S pokročilým poznáním ve vědě a transcendentální realizaci se můžeme snažit ovládnout hmotnou energii, která působí proti našim snahám, a pokročilé materialistické vědecké poznání a pokání moderní doby hrají v ovládání sil hmotné energie úžasnou roli. Nejlépe však může hmotnou energii ovládat duše odevzdaná Nejvyšší Osobnosti Božství, která vykonává příkazy Pána v náladě láskyplné transcendentální služby.

Do lotosu, na kterém seděl Brahmā, byla vložena semena všech planet ve vesmíru. Všechny planety již vytvořil Pán a také všechny živé bytosti se již narodily v Brahmovi. Hmotný svět a živé bytosti byly vytvořeny Nejvyšší Osobností Božství v podobě semen a Brahmā měl tato semena rozsít po celém vesmíru. Skutečné stvoření se tedy nazývá sarga a jeho pozdější projevení, které uskutečňuje Brahmā, se nazývá visarga.

Nejvyšší Pán má v Sobě všechny vlastnosti živých bytostí. Podmíněné duše v hmotném světě projevují pouze část těchto vlastností, a proto se jim někdy říká pratibimba. Tyto živé bytosti jakožto nedílné části Nejvyššího Pána zdědily různé podíly Jeho původních vlastností a úměrně zděděným vlastnostem se jeví jako různé životní druhy a sídlí na různých planetách podle Brahmova plánu. Brahmā je stvořitel tří světů: nižších planet zvaných Pātālaloky, středních planet zvaných Bhūrloky a vyšších planet zvaných Svarloky. Ještě vyšší planety, jako je Maharloka, Tapoloka, Satyaloka a Brahmaloka, nezanikají v pustošící vodě, neboť jejich obyvatelé prokazují Pánovi bezpříčinnou oddanou službu. Tito obyvatelé žijí až do vypršení doby zvané dvi-parārdha, kdy jsou obvykle osvobozeni z koloběhu rození a umírání v hmotném světě.

Celý vesmír je plný mnoha různých projevů, od atomů až po samotný gigantický vesmír, a vše je pod vládou Nejvyššího Pána v Jeho podobě kāly neboli věčného času. Vládnoucí čas má pro různé druhy hmotných těl různé rozměry. Existuje jiný čas pro zničení atomu a jiný čas pro zničení vesmíru. V jiném čase je zničeno lidské tělo a v jiném je zničeno vesmírné tělo. Na časovém faktoru závisí i růst, vývoj a následné činy. Vidura chtěl podrobně znát různé hmotné projevy a dobu jejich zničení.

Neosobní faktor času tvoří pozadí hmotného projevu jako nástroj Nejvyššího Pána. Je složkou, která pomáhá hmotné přírodě. Nikdo neví, kde začíná a kde končí, a je to právě čas, jenž dokáže zaznamenat stvoření, udržování a zničení hmotného projevu. Tento časový faktor je hmotnou příčinou stvoření, a je tedy vlastní expanzí Osobnosti Božství. Čas je pokládán za neosobní podobu Pána.

I moderní lidé vykládají časový faktor různými způsoby. Někteří ho přijímají téměř tak, jak je vysvětlen ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Například v hebrejské literatuře je čas přijímán ve stejném duchu — jako zastoupení Boha. Je tam řečeno: “Bůh, který v různých dobách a různými způsoby v minulosti promlouval k otcům prostřednictvím proroků...” Metafyzicky je čas chápán jako absolutní a skutečný. Absolutní čas se nezastavuje a není ovlivněn rychlostí nebo pomalostí hmotných dějů. Astronomicky a matematicky se čas počítá vzhledem k rychlosti, proměnám a trvání daného předmětu, ale ve skutečnosti nemá s relativitou věcí nic společného — naopak, vše je utvářeno a počítáno podle časových možností. Čas je základní mírou činnosti našich smyslů, podle které počítáme minulost, přítomnost a budoucnost, ale z hlediska skutečných počtů nemá začátek ani konec. Paṇḍita Cāṇakya říká, že ani sebemenší zlomek času nelze koupit za miliony dolarů, a proto je třeba pokládat každý promarněný okamžik za největší životní ztrátu. Čas nepodléhá žádné psychologii a zároveň okamžiky nejsou samy o sobě žádnou objektivní realitou, ale závisí na způsobu vnímání.

Śrīla Jīva Gosvāmī tedy dochází k závěru, že faktor času je vzájemně spojen s činnostmi — akcemi a reakcemi — vnější energie Pána. Vnější energie neboli hmotná příroda jedná pod dohledem časového faktoru, který zastupuje Pána, a proto se zdá, že hmotná příroda vytváří ve vesmírném projevu mnoho úžasných věcí. Bhagavad-gītā (9.10) tento závěr potvrzuje následovně:

Jak již dříve řekl Nārada Vyāsadevovi (Bhāg. 1.5.20): idaṁ hi viśvaṁ bhagavān ivetaraḥ — tento projevený svět je tatáž Osobnost Božství, ale vypadá jako něco jiného, něco mimo Pána. Vypadá tak proto, že ho od Pána odděluje kāla. Je to jako na magnetofonu nahraný hlas člověka, který je nyní od svého hlasu oddělen. Stejně jako je nahrávka zachycena na magnetofonovém pásku, celý vesmírný projev spočívá na hmotné energii a vypadá jakoby oddělen kālou. Hmotný projev je tedy objektivním projevem Nejvyššího Pána a předvádí Jeho neosobní podobu, kterou tolik uctívají neosobní filozofové.

V neustálém projevování, udržování a ničení hmotného světa existuje systematický řád, jak je uvedeno v Bhagavad-gītě (9.8): bhūta-grāmam imaṁ kṛtsnam avaśaṁ prakṛter vaśāt. Stejně jako je hmotný svět nyní stvořen a bude později zničen, tak také existoval v minulosti a časem bude znovu stvořen, udržován a zničen. Systematické působení času je tedy neustálé a věčné a nelze ho prohlásit za neskutečné. Vesmírné projevy jsou dočasné a přerušované, ale nejsou neskutečné, jak tvrdí māyāvādští filozofové.

Naplánovaná stvoření a zničení se odehrávají podle svrchované vůle. Dále existují jiná stvoření, která vznikají vzájemným působením hmotných prvků pod vlivem Brahmovy inteligence. Ta budou názorně vysvětlena později, nyní je uvedena pouze předběžná informace. Tři druhy zničení jsou: (1) v plánované době zničení celého vesmíru, (2) působením ohně vycházejícího z úst Ananty a (3) na základě kvality akcí a reakcí živé bytosti.

První emanace z Nejvyššího Pána potřebná pro hmotné stvoření se nazývá mahat-tattva. Vzájemné působení hmotných kvalit je příčinou mylného chápání vlastní totožnosti neboli pocitu, že živá bytost je vytvořena z hmotných prvků. Toto falešné ego je příčinou ztotožňování těla a mysli se samotnou duší. Hmotné zdroje, schopnosti a poznání potřebné k činnosti se vytvářejí ve druhé fázi stvoření, po vzniku mahat-tattvy. Jñāna se vztahuje na smysly, které zprostředkovávají poznání, a na jejich vládnoucí božstva. Činnost zahrnuje činné orgány a jejich vládnoucí božstva. To vše vzniká při druhém stvoření.

Polobozi na vyšších planetách se nazývají devové, protože jsou všichni oddanými Pána Viṣṇua. Viṣṇu-bhaktaḥ smṛto daiva āsuras tad-viparyayaḥ: oddaní Pána Viṣṇua jsou devové neboli polobozi, zatímco všichni ostatní jsou asurové. Devové jsou pod vlivem hmotné kvality dobra, kdežto asurové podléhají vlivu kvalit vášně a nevědomosti. Polobozi jsou jakožto vládnoucí božstva pověřeni řízením různých oddělení ve vládě nad veškerým děním v hmotném světě. Například jeden z našich smyslových orgánů, oko, je pod vládou světla, světlo se šíří prostřednictvím slunečních paprsků a jejich vládnoucím božstvem je Slunce. Mysl je zase pod vládou Měsíce. Všem dalším smyslům, jak činným, tak poznávacím, vládnou různí polobozi. Polobozi slouží jako pomocníci Pána pro řízení hmotného světa.

Po stvoření polobohů jsou všechny bytosti pokryty temnotou nevědomosti. Každá živá bytost v hmotném světě je podmíněna svojí touhou panovat zdrojům hmotné přírody. Přestože je živá bytost pánem hmotného světa, je podmíněna nevědomostí — mylným dojmem, že je vlastníkem hmotných věcí.

Pánova energie zvaná avidyā je tím, co mate podmíněné duše. Hmotná příroda se nazývá avidyā neboli nevědomost, ale pro oddané Pána zaměstnané v čisté oddané službě se tato energie stává vidyou neboli čistým poznáním. To potvrzuje Bhagavad-gītā. Pánova energie se mění z mahāmāyi na yogamāyu a zjevuje se čistým oddaným ve své skutečné podobě. Hmotná příroda tedy působí ve třech fázích: jako tvůrčí princip hmotného světa, jako nevědomost a jako poznání. Jak bylo řečeno v předchozím verši, ve čtvrtém stádiu stvoření je stvořeno také poznání. Podmíněné duše nejsou původně hloupé, ale pod vlivem hmotné přírody — její složky zvané avidyā — se z nich stávají hlupáci, a nejsou proto schopny využít své poznání správným způsobem.

Podmíněná duše zapomíná pod vlivem temnoty na svůj vztah k Nejvyššímu Pánu a topí se v ulpívání, nenávisti, pýše, nevědomosti a mylném chápání své vlastní totožnosti, což je pět druhů iluze, které jsou příčinou hmotného otroctví.

Ve Vedách jsou charakteristiky nižších zvířat popsány následovně: athetareṣāṁ paśūnāḥ aśanāpipāse evābhivijñānaṁ na vijñātaṁ vadanti na vijñātaṁ paśyanti na viduḥ śvastanaṁ na lokālokāv iti; yad vā, bhūri-tamaso bahu-ruṣaḥ ghrāṇenaiva jānanti hṛdyaṁ prati svapriyaṁ vastv eva vindanti bhojana-śayanādy-arthaṁ gṛhṇanti. “Nižší zvířata mají poznání pouze co se týče hladu a žízně. Nemají žádné nabyté poznání, žádnou představu skutečnosti. Jejich chování se neřídí žádnými formalitami. Jsou nesmírně nevědomá, předměty své touhy poznají pouze po čichu a s touto inteligencí chápou jen to, co je příznivé a co nepříznivé. Jejich poznání se týká pouze jedení a spaní.” I ta nejdivočejší nižší zvířata, jako jsou tygři, tedy můžeme zkrotit jednoduše tak, že jim pravidelně zajistíme jídlo a místo na spaní. Pouze hady nelze takto ochočit.

Člověk je vášnivější než zvířata, a jeho pohlavní život je proto nepravidelnější. Zvířata mají pro pohlavní styk své dané období, ale člověk nemá pro tyto činnosti žádný pravidelný čas. Člověk je obdařen vyšším, rozvinutějším vědomím, aby se mohl osvobodit z hmotného neštěstí, ale ve své nevědomosti si myslí, že jeho vyšší vědomí má sloužit k rozvíjení hmotného životního pohodlí. Namísto toho, aby využíval své inteligence k duchovní realizaci, zneužívá ji k uspokojování zvířecích sklonů: jíst, spát, bránit se a pářit se. Rozvíjením hmotného pohodlí se člověk dostává do čím dál tím nešťastnější situace, ale pod vlivem iluzorní energie se vždy považuje za šťastného, přestože je uprostřed neštěstí. Toto neštěstí lidského života se liší od přirozeného pohodlného života, jaký mají dokonce i zvířata.

Jak je vysvětleno ve druhém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, Siddhové jsou obyvatelé Siddhaloky, kde se cestuje prostorem bez dopravních prostředků. Pouhým svým rozhodnutím se tyto bytosti mohou bez potíží přemístit z jedné planety na druhou. Obyvatelé vyšších planet tedy dalece předčí obyvatele této planety co se týče umění, kultury a vědy, neboť mají dokonalejší mozky než lidé. Duchové a džinové uvedení v této souvislosti se také počítají mezi polobohy, jelikož dokáží neobvyklé věci, které jsou pro lidi nemožné.

Vesmírný projev je expanzí jedné z mnoha energií Nejvyšší Osobnosti Božství — stvořitel i stvoření emanují z téže Nejvyšší Pravdy, jak stojí na začátku Bhāgavatamu: janmādy asya yataḥ.