Když hrozí nějaké nebezpečí, čistý oddaný vždy myslí na ochranu a útočiště, jež poskytuje Nejvyšší Osobnost Božství. To je rovněž doporučeno v Bhagavad-gītě (9.33): anityam asukhaṁ lokam imaṁ prāpya bhajasva mām. V tomto hmotném světě hrozí nebezpečí na každém kroku (padaṁ padaṁ yad vipadām). Oddaný proto nemá jinou možnost, než na každém kroku přijímat útočiště u Pána.

Śukadeva Gosvāmī vyslovil tento verš proto, aby zmírnil úzkost Mahārāje Parīkṣita. Mahārāja Parīkṣit byl Kṛṣṇův oddaný, a proto byl poněkud rozrušen, když slyšel, že Pūtanā způsobovala v Gokule nepokoje. Śukadeva Gosvāmī ho tedy ujistil, že v Gokule žádné nebezpečí nehrozilo. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura zpíval: nāmāśraya kari' yatane tumi, thākaha āpana kāje. Tím se každému doporučuje vyhledat útočiště ve zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry a nadále se věnovat svému zaměstnání. Tak nic neztratí a jeho zisk bude obrovský. Dokonce i z hmotného hlediska by měl každý začít zpívat Hare Kṛṣṇa mantru, aby se zachránil před veškerým nebezpečím. Tento svět je plný nebezpečí (padaṁ padaṁ yad vipadām), a proto bychom měli zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, aby v naší rodině, společnosti, čtvrti a národě probíhalo vše hladce a bez nebezpečí.

Rākṣasī se učí mystickým silám, pomocí nichž mohou cestovat po nebi beze strojů. V některých částech Indie žijí dodnes čarodějnice, které si mohou sednout na kus klacku a s jeho pomocí velmi rychle přeletět z jednoho místa na druhé. Toto umění ovládala Pūtanā. Poté, co se proměnila v půvabnou ženu, vstoupila do sídla Nandy Mahārāje, do Gokuly.

Oblíbenými činnostmi démonů je působit rozruch a zabíjet. Ale dítě ležící na posteli v domě Nandy Mahārāje mělo samo zahubit mnoho démonů.

V tomto verši je narážka na dvojí zmatenost. Když Kṛṣṇa viděl, že Ho Pūtanā přišla zabít, myslel si: “Tato žena ke Mně přistupuje s mateřskou láskou, i když předstíranou, a musím jí tedy dát nějaké požehnání.” Proto se na ni podíval trochu zmateně a potom opět zavřel oči. Rākṣasī Pūtanā byla také zmatena. Nebyla natolik inteligentní, aby chápala, že si na klín bere spícího hada-považovala hada za obyčejný provaz. Slova antakam a anantam si navzájem odporují. Jelikož byla Pūtanā nerozumná, myslela si, že může zabít původce vlastní zkázy (antakam). Ten je však neomezený (ananta), a proto Ho nikdo nezahubí.

Pūtanā byla cizinka a zosobňovala krutou smrt, ale byla v srdci tak odhodlaná dítě zabít, že když přišla a rovnou si položila nemluvně na klín, aby Mu dala pít ze svého prsu, matky byly tak uchváceny její krásou, že jí v tom nebránily. Krásná žena je někdy nebezpečná, protože všichni jsou okouzleni její vnější krásou (māyā-mohita), a proto nechápou, co se odehrává v její mysli. Ti, kdo jsou uneseni krásou vnější energie, jsou zváni māyā-mohita. Mohitaṁ nābhijānāti mām ebhyaḥ param avyayam (Bg. 7.13). Na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇuṁ durāśayā ye bahir-artha-māninaḥ (Bhāg. 7.5.31). V tomto případě ovšem obě matky, Rohiṇī a Yaśodā, nebyly māyā-mohita, oklamány vnější energií, ale kvůli rozvinutí Pánových zábav byly okouzleny yoga-māyou. Ta způsobuje tuto māyā-mohu.

Pán Kṛṣṇa se na Pūtanu nehněval kvůli sobě, ale proto, že již ve Vrajabhūmi usmrtila mnoho malých dětí. Rozhodl se tedy, že za to bude muset zaplatit svým životem.

Rākṣasī se od Kṛṣṇy dostalo přísného trestu. Rozhodila ruce a nohy a Kṛṣṇa ji také začal kopat svýma nožkama, aby ji za napáchané zlo náležitě potrestal.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poznamenává, že slovo rasā v tomto verši označuje planetární soustavy pod úrovní Země, jako je Rasātala, Atala, Vitala, Sutala a Talātala.

Pūtanā byla mocná Rākṣasī, jež ovládala umění, jak mystickou silou skrýt svou původní podobu. Když ale byla usmrcena, její mystická síla ji už nemohla skrývat, a tak se objevila ve své původní podobě.

Když Pūtanā umírala, kvůli nesmírné bolesti, kterou jí Kṛṣṇa působil tím, jak sál z jejího prsu, vyběhla nejen z místnosti, ale i mimo vesnici a ve svém obrovském těle se na pastvině zhroutila k zemi.

Toto je Nejvyšší Osobnost Božství-Kṛṣṇa. I když Rākṣasī Pūtanā dokázala svými mystickými schopnostmi zvětšit nebo zmenšit své tělesné rozměry a získat tomu odpovídající sílu, Nejvyšší Pán je stejně silný v kterékoliv transcendentální podobě. Kṛṣṇa je skutečná Osobnost Božství, neboť je stále stejný, ať je jako dítě nebo jako dospělý mladý muž. Nepotřebuje získávat sílu meditací nebo nějakým jiným vnějším úsilím. Když tedy mocná Pūtanā zvětšila své tělo, Kṛṣṇa zůstal stejným malým dítětem a nebojácně si hrál na vrcholku jejího prsu. Ṣaḍ-aiśvarya-pūrṇa. Bhagavān, Nejvyšší Osobnost Božství, neustále v plné míře oplývá všemi energiemi, ať má tu či onu podobu. Jeho energie jsou vždy úplné. Parāsya śaktir vividhaiva śrūyate. Může projevit veškeré energie za jakýchkoliv okolností.

Když byl Kṛṣṇa zachráněn před tak velkým nebezpečím, matka Yaśodā a Rohiṇī si dělaly největší starosti a ostatní starší gopī, jež byly téměř stejně znepokojené, následovaly jejich počínání. Zde vidíme, že v rodinném životě ženy dokázaly zajistit dítěti ochranu jednoduše tak, že přijaly pomoc od krávy. Je zde uvedeno, že věděly, jak mávat kravskou oháňkou, aby dítě ochránily před všemi druhy nebezpečí. Ochrana krav skýtá velké možnosti, ale lidé tato umění zapomněli. Proto Kṛṣṇa zdůrazňuje v Bhagavad-gītě, jak důležité je chránit krávy (kṛṣi-go-rakṣya-vāṇijyaṁ vaiśya-karma svabhāva-jam). Dokonce i nyní žijí vesničané v indických vesnicích kolem Vṛndāvanu šťastně jednoduše proto, že poskytují ochranu kravám. Pečlivě uchovávají kravský trus a po vysušení ho používají jako palivo. Udržují si dostatečnou zásobu obilnin a díky ochraně krav mají dostatek mléka a mléčných výrobků, což řeší všechny ekonomické problémy. Prostá ochrana krav umožňuje vesničanům žít velice pokojně. Dokonce i kravská moč a výkaly mají léčebnou hodnotu.

Nyāsa-mantra zahrnuje ācaman, což znamená nejprve vysrknout vodu z pravé ruky. Pro očištění těla jsou dány různé viṣṇu-mantry. Gopī a vlastně všichni lidé žijící rodinným životem znali způsob, jak se očistit pronášením védských hymnů. Gopī tímto způsobem nejprve očistily sebe a potom dítě, Kṛṣṇu. Aṅga-nyāsa a kara-nyāsa se provádí jednoduše tak, že člověk vysrkne trochu vody a pronese příslušnou mantru. Na začátku mantry se uvádí první písmeno daného jména následované anusvārou a slovem namaḥ: aṁ namo 'jas tavāṅghrī avyāt, maṁ namo maṇimāṁs tava jānunī avyāt a tak dále. Jelikož indické rodiny ztratily indickou kulturu, zapomněly, jak provádět aṅga-nyāsu, a nyní pouze holdují smyslovému požitku bez jakéhokoliv vyššího lidského poznání.

Dokonce i v domech zemědělců, kteří nebyli z hlediska moderního civilizovaného života příliš pokročilí, ženy věděly, jak recitovat mantry, aby pomocí kravského trusu a kravské moči zajistily dětem ochranu. To byl jednoduchý a praktický způsob té nejlepší ochrany před nejhoršími nebezpečími. Lidé by to měli umět, neboť to patří k védské civilizaci.

Brahma-saṁhitā (5.33) uvádí:

“Uctívám Nejvyšší Osobnost Božství, Govindu, který je původní osobou—nedvojnou, neklesající a bez počátku. I když se expanduje do neomezených podob, přesto je původní, a i když je nejstarší osobou, vždy vypadá jako svěží mladík. Tyto věčné, blažené a vševědoucí podoby Pána nelze poznat pomocí akademické moudrosti Véd, ale vždy se zjeví čistým oddaným.”

Když si zdobíme tělo tilakem, zajišťujeme mu ochranu pronášením dvanácti jmen Viṣṇua. Govinda, Pán Viṣṇu, je jeden, ale má různá jména a podoby, s nimiž jedná různými způsoby. Pokud si však oddaný nemůže vzpomenout na všechna jména najednou, může jednoduše říkat “Śrī Viṣṇu, Śrī Viṣṇu, Śrī Viṣṇu” a neustále myslet na Pána Viṣṇua. Viṣṇor ārādhanaṁ param-to je nejvyšší forma uctívání. Pokud oddaný stále vzpomíná na Viṣṇua, pak bude bezpochyby ochráněn, i když je obtěžován mnoha nepřátelskými vlivy. Āyurveda-śāstra doporučuje: auṣadhi cintayet viṣṇum-měli bychom vzpomínat na Viṣṇua i tehdy, když si bereme lék, neboť lék není všechno-skutečným ochráncem je Pán Viṣṇu. Hmotný svět je plný nebezpečí (padaṁ padaṁ yad vipadām). Proto je třeba se stát vaiṣṇavou a neustále myslet na Viṣṇua. To je usnadněno zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto doporučoval: kīrtanīyaḥ sadā hariḥ, paraṁ vijayate śrī-kṛṣṇa-saṅkīrtanam a kīrtanād eva kṛṣṇasya mukta-saṅgaḥ paraṁ vrajet.

Když nemluvně pije mléko z prsu své matky, je to známka dobrého zdraví. Starší gopī se tedy nespokojily s recitováním manter pro Kṛṣṇovu ochranu, ale vyzkoušely také, zda je zdravé. Když se napilo, potvrdilo se tím, že zdravé je, a jakmile se gopī zcela uklidnily, uložily je do postýlky.

Úžas Nandy Mahārāje lze chápat různými způsoby. Ze všeho nejdříve byli pastevci překvapeni proto, že nikdy předtím tak obrovské tělo ve Vṛndāvanu neviděli. Pak začali uvažovat, odkud se tam vzalo-zda spadlo z nebe nebo zda nějakým omylem či kouzlem nějaké mystické yoginī přijeli na jiné místo než do Vṛndāvanu. Nemohli pochopit, co se stalo, a proto oněměli úžasem.

Tento verš vystihuje, čím se kṣatriyové lišili od prostých vaiśyů. Vasudeva předvídal, co se stane, na základě rozboru politické situace, zatímco jediné, co přišlo na mysl Nandovi Mahārājovi, králi zemědělců, bylo, že Vasudeva je velký světec, který vyvinul mystické síly. Vasudeva skutečně všechny mystické síly ovládal; jinak by se nemohl stát otcem Kṛṣṇy. Pohromy ve Vraji však předvídal na základě posouzení Kaṁsových politických kroků, a proto upozornil Nandu Mahārāje, aby udělal bezpečnostní opatření, i když si Nanda Mahārāja myslel, že Vasudeva tuto událost předpověděl pomocí úžasných mystických sil. Díky mystickým silám, získaným praktikováním haṭha-yogy, může totiž člověk studovat a znát budoucnost.

Po zabití hada lidé běžně rozsekávají jeho tělo na kusy, neboť mají strach, že pouhým stykem se vzduchem by mohl znovu obživnout. Usmrtit hada nestačí-je třeba ho rozsekat a spálit; pak bude nebezpečí zažehnáno. Pūtanā připomínala velkého hada, a proto pastevci sáhli ke stejným bezpečnostním opatřením a spálili její tělo na popel.

Takové účinky má vědomí Kṛṣṇy. Pokud si osoba nějakým způsobem začne být vědoma Kṛṣṇy, když své smysly zapojí do služby Pánu, je ihned zbavena hmotného znečištění. Śṛṇvatāṁ sva-kathāḥ kṛṣṇaḥ puṇya-śravaṇa-kīrtanaḥ (Bhāg. 1.2.17). Naslouchání o Kṛṣṇových činnostech je počátkem očištěného života. Puṇya-śravaṇa-kīrtanaḥ-prostým nasloucháním a opěvováním se každý očistí. Naslouchání a opěvování (śravaṇa-kīrtana) jsou tedy svrchovaně důležité aspekty oddané služby. Pak začne člověk s očištěnými smysly sloužit Pánu (hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanam). Bhaktir ucyate-to se nazývá bhakti. Když byla Pūtanā nějakým způsobem, přímo či nepřímo, přivedena k tomu, aby Pánu sloužila tím, že Mu dala napít ze svého prsu, ihned ji to očistilo-do té míry, že když bylo její ošklivé hmotné tělo spalováno na popel, vydávalo vůni velmi příjemně vonící rostliny aguru.

Pūtanā necítila ke Kṛṣṇovi náklonnost, ale naopak zášť a chtěla Ho zabít. Jelikož Mu však dala pít ze svého prsu, bez ohledu na to zda vědomě či nevědomě, dosáhla nejvyššího životního úspěchu. Dary, jež Kṛṣṇovi nabízejí oddaní, kteří jsou k Němu poutáni rodičovskou láskou, jsou ale vždy upřímné. Matka své dítě obdarovává ráda, s láskou a náklonností, beze stopy zášti. Nyní tedy můžeme porovnávat. Jestliže Pūtanā, která něco dala Kṛṣṇovi bez citu a se záští, mohla dosáhnout tak vznešeného postavení v duchovním životě, co teprve matka Yaśodā a ostatní gopī, které Kṛṣṇovi sloužily s takovou láskou a obětovaly vše pro Jeho uspokojení? Ty automaticky dosáhly nejvyšší dokonalosti. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto dával lásku gopī v mateřském či milostném vztahu za příklad nejvyšší dokonalosti v životě (ramyā kācid upāsanā vrajavadhū-vargeṇa yā kalpitā).

Tyto verše popisují, jaký úspěch přináší oddaná služba Nejvyšší Osobnosti Božství, ať už vykonaná přímo či nepřímo, vědomě či nevědomě. Pūtanā nebyla ani oddaná, ani neoddaná-byla to démonská čarodějnice, kterou Kaṁsa poslal Kṛṣṇu zabít. Nejprve se však proměnila v půvabnou ženu a přišla za Kṛṣṇou jako milující matka, aby matky Yaśodā a Rohiṇī nepochybovaly o její upřímnosti. To vše vzal Pán v úvahu, a proto automaticky dosáhla postavení na úrovni matky Yaśody. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětluje, že osoby v tomto postavení mohou zastávat různé úlohy. Pūtanā byla okamžitě přemístěna na Vaikuṇṭhaloku, která je někdy rovněž označována slovem Svarga. Svarga, o níž se hovoří v tomto verši, tedy není hmotná nebeská planeta, ale transcendentální svět. Na Vaikuṇṭhaloce získala Pūtanā podle Uddhavy postavení kojné (dhātry-ucitām). Bylo jí umožněno jednat jako kojná a služebná pomáhající matce Yaśodě na Goloce Vṛndāvanu.

Zde je popsáno, jak výhodné je vědomí Kṛṣṇy. Vědomí Kṛṣṇy se postupně rozvíjí na transcendentální úrovni. Živá bytost může na Kṛṣṇu myslet jako na nejvyšší osobnost, nejvyššího pána, nejvyššího přítele, nejdokonalejšího syna nebo nejdokonalejšího milostného partnera. Jakmile je spojena s Kṛṣṇou kterýmkoliv z těchto transcendentálních vztahů, rozumí se, že její hmotný život již skončil. Bhagavad-gītā (4.9) to potvrzuje: tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti-tito oddaní mají zaručeno, že se vrátí domů, zpátky k Bohu. Na punaḥ kalpate rājan saṁsāro 'jñāna-sambhavaḥ. Tento verš rovněž zaručuje, že oddaní, kteří neustále myslí na Kṛṣṇu v rámci určitého vztahu, se nikdy nevrátí do hmotného světa. V hmotném světě saṁsāry existují tytéž vztahy. Člověk si myslí: “Toto je můj syn,” “to je má manželka,” “to je můj milenec” nebo “to je můj přítel”. Tyto vztahy jsou však dočasné iluze. Ajñāna-sambhavaḥ-toto vědomí se probouzí v nevědomosti. Když jsou však tytéž vztahy probuzeny na úrovni vědomí Kṛṣṇy, daná osoba tím obnoví svůj duchovní život a má jisté, že se vrátí domů, zpátky k Bohu. Ačkoliv gopī, které byly přítelkyněmi Rohiṇī a matky Yaśody a nechávaly Kṛṣṇu pít ze svých prsů, nebyly přímo matkami Kṛṣṇy, dostaly všechny stejnou příležitost jako Rohiṇī a Yaśodā vrátit se zpátky k Bohu a jednat jako Kṛṣṇovy tchyně, služebné a podobně. Slovo saṁsāra se vztahuje na připoutanost k tělu, domovu, manželovi či manželce a dětem, ale přestože gopī a všichni ostatní obyvatelé Vṛndāvanu byli stejně připoutaní k manželství a domovu, především milovali Kṛṣṇu v rámci některého z transcendentálních vztahů. Proto měli zaručeno, že se v příštím životě dostanou na Goloku Vṛndāvan, aby mohli žít s Kṛṣṇou v atmosféře věčného duchovního štěstí. Nejsnadnější způsob, jak dosáhnout duchovního pokroku, být vysvobozen z hmotného světa a vrátit se domů, zpátky k Bohu, doporučil Bhaktivinoda Ṭhākura: kṛṣṇera saṁsāra kara chāḍi' anācāra-skončit se všemi hříšnými činnostmi a zůstat v Kṛṣṇově rodině. Pak bude osvobození zaručené.

Vůně kouře vycházejícího z planoucího ohně není vždy právě příjemná. Obyvatelé Vraji žasli, když ucítili tak neobyčejně libou vůni.

Nanda Mahārāja nechápal, jak mohli obyvatelé jeho domu dovolit Pūtaně, aby do něho vstoupila, a nedovedl si ani představit vážnost celé situace. Nevěděl, že Kṛṣṇa chtěl Pūtanu zabít a že se Jeho zábavy odehrávaly díky působení yogamāyi. Nanda Mahārāja si jednoduše myslel, že někdo vešel do jeho domu a nadělal tam spoušť. Tak prosté bylo jeho uvažování.

Událost, při níž se velká čarodějnice pokoušela zabít dítě, ale byla zabita sama, je jistě úžasná. Proto je v tomto verši použito slovo adbhutam, jež znamená “zvláštně úžasná”. Kṛṣṇa nám o sobě zanechal mnoho úžasných vyprávění. Pouhou četbou těchto vyprávění, jak jsou popsány v knize “Krišna, Nejvyšší Osobnost Božství”, bude oddaný vysvobozen z hmotného světa a postupně vyvine připoutanost a oddanost ke Govindovi, Ādi-puruṣovi.