Передмова

Předmluva

«Нектар відданости» — це оглядовий виклад книги «Бгакті- расамріта-сіндгу», твору на санскриті, який написав Шріла Рупа Ґосвамі Прабгупада. Він був провідним з шістьох Ґосвамі, безпосередніх учнів самого Господа Чайтан’ї Махапрабгу . Шріла Рупа Ґосвамі Прабгупада на час своєї першої зустрічі з Господом Чайтан’єю був міністром у мусульманському уряді Бенґалії. Тоді він звався Дабіра Кгаса, а його рідний брат, що пізніше став відомий як Санатана, звався Сакара Малліка ; брати обіймали високі посади міністрів в уряді Наваба Хусейн Шаха. За тих часів, тобто п’ятсот років тому, закони індуського суспільства були дуже суворі. Якщо людина, що належала до касти брахман*, наймалася на службу до мусульманського правителя, її вилучали з громади брахман. Саме таким було становище братів Дабіри Кгаси та Сакари Малліки. Вони належали до дуже високої касти сарасвата-брахман, однак через те, що вони погодилися служити в уряді Хусейн Шаха, їхня громада піддала їх остракізмові. Лише ласкою Господа Чайтан’ї ці шляхетні особистості стали Його учнями і були піднесені до рівня ґосвамі, тобто обійняли найвище становище, доступне людині брахманічної культури. Крім того, Господь Чайтан’я прийняв Своїм учнем Харідасу Тгакуру, дарма що Харідаса народився в мусульманській родині, а пізніше зробив його ачар’єю оспівування святого імені Господа — мантри Харе Крішна, Харе Крішна, Крішна Крішна, Харе Харе / Харе Рама, Харе Рама, Рама Рама, Харе Харе.

Nektar oddanosti je souhrnná studie Bhakti-rasámrta-sindhu, který napsal v sanskrtu Šríla Rúpa Gósvámí Prabhupáda. Byl vůdcem šesti Gósvámích, kteří byli přímými žáky Šrí Čaitanji Maháprabhua. Když se Šríla Rúpa Gósvámí poprvé setkal se Šrí Čaitanjou, pracoval jako ministr mohamedánské vlády v Bengálsku. Jmenoval se Dabira Khása a jeho bratr Sanátana se jmenoval Sákara Mallika a zastávali odpovědná místa jako ministři Nawaba Hussaina Šáha. V době před pěti sty lety byla hindská společnost velice nesmlouvavá a když člen bráhmanské kasty přijal službu u mohamedánského vládce, bráhmanská společnost ho okamžitě odmítla. Takové bylo postavení obou bratrů, Dabira Kháse a Sákara Mallika. Náleželi do vysoce postavené sárasvata-bráhmanské společnosti, která je však odmítla, protože přijali ministerská místa ve vládě Hussaina Šáha. Je to milost Šrí Čaitanji, že přijal tyto dvě vznešené osobnosti za své žáky a povýšil je do postavení gósvámích, což je nejvyšší úroveň v bráhmanské kultuře. Šrí Čaitanja podobně přijal za svého žáka Haridásu Thákuru, ačkoliv se narodil v mohamedánské rodině, a později ho jmenoval áčárjou zpívání svatého jména Pána: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Засади, що ними керувався Господь Чайтан’я, універсальні. Згідно з ними становище того, хто знає науку Крішни і служить Господу, вище за становище того, хто просто народився в сім’ї брахман. Це — засадничий принцип, що даний в усіх писаннях ведичної традиції, і насамперед у «Бгаґавад-ґіті» та «Шрімад- Бгаґаватам». Рух Господа Чайтан’ї має на меті піднести кожну людину до високого становища ґосвамі, надаючи їй відповідної освіти та виховання, і «Нектар відданости» вчить саме цього.

Zásada Šrí Čaitanji platí všeobecně. Každý, kdo zná vědu o Kršnovi a slouží Pánu, stojí výše než člověk narozený v rodině bráhmana. To je původní zásada přijatá ve všech védských spisech, zvláště v Bhagavad-gítě a ve Šrímad Bhágavatamu. Hnutí Šrí Čaitanji se řídí podle zásady vzdělávat všechny a povýšit je až do postavení gósvámího, a tuto zásadu učí i Nektar oddanosti.

Господь Шрі Чайтан’я Махапрабгу зустрівся з двома братами, Дабірою Кгасою і Сакарою Маллікою, у селищі Рамакелі, що належить до округи Малдах. Після цієї зустрічі брати вирішили покинути урядову службу і приєднатися до Господа Чайтан’ї. Дабіра Кгаса (пізніше він став Рупою Ґосвамі), домігшись відставки, зібрав усі гроші, які заробив за час своєї служби. У «Чайтан’я-чарітамріті» сказано, що його заощадження в золотих монетах складали як на сучасні гроші кілька мільйонів доларів, і ті золоті монети заповнили цілий човен. Те, як Рупа Ґосвамі розподілив гроші, дуже повчальне і може бути взірцем для всіх людей, а надто для відданих. Половину накопичених за життя грошей він роздав людям у свідомості Крішни, тобто брахманам та вайшнавам. Чверть багатства він віддав родичам, а решту двадцять п’ять відсотків лишив на непередбачені витрати та особисті потреби. Пізніше, коли Сакара Малліка також подав у відставку, обурений Наваб вкинув його до в’язниці. Однак Сакара Малліка, що пізніше став Шрілою Санатаною Ґосвамі, скористався з братових заощаджень, які той лишив на особисті потреби і віддав на схованку сільському мінялі, і втік з в’язниці Хусейн Шаха. Так обидва брати приєдналися до Шрі Чайтан’ї Махапрабгу.

Šrí Čaitanja se setkal s oběma bratry, Dabirem Khásem a Sákarem Mallikem, ve vesnici známé jako Rámakéli v maldahské oblasti. Po setkání se oba rozhodli zanechat služby ve vládě a připojit se k Šrí Čaitanjovi. Dabira Khása, který se později stal Rúpou Gósvámím, odešel ze svého místa a shromáždil všechny peníze, které během své služby nahromadil. V Čaitanja-čaritámrtě se píše, že jeho nashromážděné úspory zlatých mincí měly hodnotu miliónů dolarů a naplnily velkou loď. Rozdělil své peníze zcela příkladným způsobem, který by měli následovat především oddaní a také lidé všeobecně. Padesát procent nashromážděného bohatství rozdal Kršny si vědomým lidem, totiž bráhmanům a vaišnavům, dvacet pět procent rozdal svým příbuzným a dvacet pět procent uložil pro nepředvídané výdaje a osobní potíže. Když se později také Sákara Mallika rozhodl odejít ze své služby, Nawaba to velice nahněvalo a vsadil ho do vězení. Sákara Mallika, ze kterého se později stal Šríla Sanátana Gósvámí, však využil bratrových osobních peněz uložených u vesnického bankéře a z vězení Hussaina Šáha utekl. Takto se oba bratři připojili k Šrí Čaitanjovi Maháprabhuovi.

Рупа Ґосвамі вперше зустрів Господа Чайтан’ю в Праязі (нинішній Аллахабад в Індії); у цьому святому місті при ґгаті* Дашашвамедга впродовж десяти днів Господь давав йому настанови з науки свідомости Крішни. За ці настанови, що їх Господь Чайтан’я дав Шрілі Рупі Ґосвамі Прабгупаді, йдеться у нашій книзі «Повчання Господа Чайтан’ї».

Rúpa Gósvámí poprvé potkal Šrí Čaitanju v Prajágu (v Allahabadu, v Indii), a Pán ho po deset dní učil na ghátu Dašášvamédha v tomto posvátném městě. Poučoval Rúpu Gósvámího zvláště o vědě uvědomování si Kršny. Učení Šríly Rúpy Gósvámího Prabhupády Šrí Čaitanjou jsme vylíčili v knize Zlatý avatár.

Later, Śrīla Rūpa Gosvāmī Prabhupāda elaborated on the teachings of the Lord with profound knowledge of revealed scriptures and authoritative references from various Vedic literatures. Śrīla Śrīnivāsa Ācārya describes in his prayers to the six Gosvāmīs that they were all highly learned scholars, not only in Sanskrit but also in foreign languages such as Persian and Arabic. They very scrutinizingly studied all the Vedic scriptures in order to establish the cult of Caitanya Mahāprabhu on the authorized principles of Vedic knowledge. The present Kṛṣṇa consciousness movement is also based on the authority of Śrīla Rūpa Gosvāmī Prabhupāda. We are therefore generally known as rūpānugas, or followers in the footsteps of Śrīla Rūpa Gosvāmī Prabhupāda. It is only for our guidance that Śrīla Rūpa Gosvāmī prepared his book Bhakti-rasāmṛta-sindhu, which is now presented in the form of The Nectar of Devotion. Persons engaged in the Kṛṣṇa consciousness movement may take advantage of this great literature and be very solidly situated in Kṛṣṇa consciousness.

Šríla Rúpa Gósvámí Prabhupáda Jeho učení později rozvedl s hlubokým poznáním zjevených písem a autoritativními odkazy na různé védské spisy. Šríla Šrinivása Áčárja říká ve svých modlitbách k šesti Gósvámím, že všichni byli nesmírně vzdělanými učenci, a to nejen v sanskrtu, ale také v cizích jazycích jako je perština a arabština. Velice důkladně studovali všechna védská písma, aby postavili kult Čaitanji Maháprabhua na autorizovaných zásadách védského poznání. Současné hnutí pro vědomí Kršny se také zakládá na autoritě Šríly Rúpy Gósvámího Prabhupády. Proto jsme známí jako rúpánugové neboli následovníci Šríly Rúpy Gósvámího Prabhupády. Šríla Rúpa Gósvámí připravil knihu Bhakti-rasámrta-sindhu — kterou nyní předkládáme v podobě Nektaru oddanosti — jenom proto, aby nás vedl. Lidé zapojení v hnutí pro vědomí Kršny mohou využít této jedinečné literatury a získat vědomí Kršny, které bude velice stálé.

Bhakti means “devotional service.” Every service has some attractive feature which drives the servitor progressively on and on. Every one of us within this world is perpetually engaged in some sort of service, and the impetus for such service is the pleasure we derive from it. Driven by affection for his wife and children, a family man works day and night. A philanthropist works in the same way for love of the greater family, and a nationalist for the cause of his country and countrymen. That force that drives the philanthropist, the householder and the nationalist is called rasa, or a kind of mellow (relationship) whose taste is very sweet. Bhakti-rasa is a mellow different from the ordinary rasa enjoyed by mundane workers. Mundane workers labor very hard day and night in order to relish a certain kind of rasa, which is understood as sense gratiﬁcation. The relish or taste of the mundane rasa does not long endure, and therefore mundane workers are always apt to change their position of enjoyment. A businessman is not satisﬁed by working the whole week; therefore, wanting a change for the weekend, he goes to a place where he tries to forget his business activities. Then, after the weekend is spent in forgetfulness, he again changes his position and resumes his actual business activities. Material engagement means accepting a particular status for some time and then changing it. This position of changing back and forth is technically known as bhoga-tyāga, which means a position of alternating sense enjoyment and renunciation. A living entity cannot steadily remain either in sense enjoyment or in renunciation. Change is going on perpetually, and we cannot be happy in either state because of our eternal constitutional position. Sense gratiﬁcation does not endure for long, and it is therefore called capala-sukha, or ﬂickering happiness. For example, an ordinary family man who works very hard day and night and is successful in giving comforts to the members of his family thereby relishes a kind of mellow, but his whole advancement of material happiness immediately terminates along with his body as soon as his life is over. Death is therefore taken as the representative of God for the atheistic class of men. The devotee realizes the presence of God by devotional service, whereas the atheist realizes the presence of God in the shape of death. At death everything is ﬁnished, and one has to begin a new chapter of life in a new situation, perhaps higher or lower than the last one. In any ﬁeld of activity – political, social, national or international – the result of our actions will be ﬁnished with the end of life. That is sure.

Bhakti znamená „oddaná služba“. Na každé službě je něco přitažlivého, co služebníka pohání, aby v ní pokračoval dále. Každý z nás se v tomto světě neustále věnuje nějakému druhu služby a podnětem k ní je radost, kterou z ní získáváme. Ženatý člověk pracuje dnem i nocí poháněn náklonností ke své ženě a dětem. Lidumil pracuje stejným způsobem z lásky k větší rodině a nacionalista v zájmu své vlasti a krajanů. Síla, která lidumila, hospodáře a nacionalistu pohání, se nazývá rasa neboli druh nálady (vztahu), jejíž chuť je velice sladká. Bhakti-rasa je nálada odlišná od obyčejné rasy, které užívají světští pracovníci. Světští lidé pracují velice tvrdě dnem i nocí, aby ochutnali určitý druh rasy, které říkáme smyslový požitek. Vychutnávání světské rasy nemá dlouhého trvání a materialisté mají sklon neustále měnit své působiště. Obchodníka neuspokojí celotýdenní práce, a proto chce přes víkend změnu a odjede někam, kde se snaží na své obchody zapomenout. Když strávil víkend v zapomnění, přijede zpět a znovu začne se svým obchodováním. Hmotné zaměstnání znamená přijmout na nějakou dobu určité postavení a pak ho změnit. Neustálým změnám a návratům se odborně říká bhoga-tyāga, což znamená střídavý smyslový požitek a odříkání. Živá bytost nemůže zůstat nastálo ani u smyslového požitku, ani u odříkání. Ke změnám dochází neustále, a jelikož to není naše věčné přirozené postavení, nemůžeme být v žádném z těchto stavů šťastni. Smyslový požitek netrvá dlouho, a proto se nazývá capala-sukha neboli pomíjivé štěstí. Obyčejný člověk například ve dne v noci velice tvrdě pracuje, úspěšně poskytuje pohodlí členům své rodiny a tím vychutnává určitý druh nálady, ale celé jeho hmotné štěstí okamžitě končí spolu s jeho tělem, jakmile se jeho život naplní. Smrt je tedy představitelem Boha pro ateistickou třídu lidí. Oddaný pozná přítomnost Boha oddanou službou, zatímco ateista přítomnost Boha pozná v podobě smrti. Smrt vše ukončí a člověk musí začít novou životní kapitolu v nové situaci, možná vyšší, nebo možná nižší než byla ta předchozí. Ať už jednáme na jakékoliv úrovni — politické, společenské, národní nebo mezinárodní — výsledek našich činů končí s koncem našeho života. To je jisté.

Bhakti-rasa, however, the mellow relished in the transcendental loving service of the Lord, does not ﬁnish with the end of life. It continues perpetually and is therefore called amṛta, that which does not die but exists eternally. This is conﬁrmed in all Vedic literatures. The Bhagavad-gītā says that a little advancement in bhakti-rasa can save the devotee from the greatest danger – that of missing the opportunity for human life. The rasas derived from our feelings in social life, in family life or in the greater family life of altruism, philanthropy, nationalism, socialism, communism, etc., do not guarantee that one’s next life will be as a human being. We prepare our next life by our actual activities in the present life. A living entity is offered a particular type of body as a result of his action in the present body. These activities are taken into account by a superior authority known as daiva, or the authority of God. This daiva is explained in the Bhagavad-gītā as the prime cause of everything, and in Śrīmad-Bhāgavatam it is stated that a man takes his next body by daiva-netreṇa, which means by the supervision of the authority of the Supreme. In an ordinary sense, daiva is explained as “destiny.” Daiva supervision gives us a body selected from 8,400,000 forms; the choice does not depend on our selection but is awarded to us according to our destiny. If our body at present is engaged in the activities of Kṛṣṇa consciousness, then it is guaranteed that we will have at least a human body in our next life. A human being engaged in Kṛṣṇa consciousness, even if unable to complete the course of bhakti-yoga, takes birth in the higher divisions of human society so that he can automatically further his advancement in Kṛṣṇa consciousness. Therefore, all bona ﬁde activities in Kṛṣṇa consciousness are amṛta, or permanent. This is the subject matter of The Nectar of Devotion.

Bhakti-rasa, nálada zakoušená v transcendentální službě Pánu, však s koncem života nekončí. Pokračuje neustále dál, a proto se jí říká amṛta — neumírající a existující věčně. To potvrzují všechna védská písma. Bhagavad-gítá říká, že malý pokrok v bhakti-rase může oddaného zachránit před tím největším nebezpečím — že nevyužije příležitosti, kterou nabízí lidský život. Rasy získávané z našich pocitů ve společenském nebo rodinném životě či ve větším rodinném životě altruismu, filantropie, nacionalismu, socialismu, komunismu atd. nezaručují, že se příště narodíme jako lidé. Příští život si připravujeme svými činy v současném životě. Živá bytost dostane určitý druh těla jako výsledek činů v nynějším těle. Naše činnosti bere v úvahu vyšší autorita známá jako daiva neboli autorita Boha. Daiva je v Bhagavad-gítě popsána jako původní příčina všeho a také ve Šrímad Bhágavatamu stojí, že člověk obdrží další tělo pod dohledem autority Nejvyššího (daiva-netreṇa). Běžný význam slova daiva je „osud“. Pod dohledem autority dostaneme tělo vybrané z 8 400 000 druhů. Výběr nezávisí na naší volbě; tělo je nám uděleno podle našeho osudu. Je-li naše tělo v současnosti zaměstnáno v činnostech ve vědomí Kršny, je zaručeno, že v příštím životě dostaneme alespoň lidské tělo. Lidská bytost zaměstnaná uvědomováním si Kršny, i když není schopna dojít k cíli bhakti-jógy, se narodí ve vyšších kruzích lidské společnosti, aby mohla ve vědomí Kršny udělat další pokroky. Všechny pravé činnosti ve vědomí Kršny jsou proto amṛta neboli stálé. To je námětem Nektaru oddanosti.

This eternal engagement in bhakti-rasa can be understood by a serious student upon studying The Nectar of Devotion. Adoption of bhakti-rasa, or Kṛṣṇa consciousness, will immediately bring one to an auspicious life free from anxieties and will bless one with transcendental existence, thus minimizing the value of liberation. Bhakti-rasa itself is sufﬁcient to produce a feeling of liberation because it attracts the attention of the Supreme Lord, Kṛṣṇa. Generally, neophyte devotees are anxious to see Kṛṣṇa, or God, but God cannot be seen or known by our present, materially blunt senses. The process of devotional service as it is recommended in The Nectar of Devotion will gradually elevate one from the material condition of life to the spiritual status, wherein the devotee becomes puriﬁed of all designations. The senses can then become uncontaminated, being constantly in touch with bhakti-rasa. When the puriﬁed senses are employed in the service of the Lord, one becomes situated in bhakti-rasa life, and any action performed for the satisfaction of Kṛṣṇa in this transcendental bhakti-rasa stage of life can be relished perpetually. When one is thus engaged in devotional service, all varieties of rasas, or mellows, turn into eternity. In the beginning one is trained according to the principles of regulation under the guidance of the ācārya, or spiritual master, and gradually, when one is elevated, devotional service becomes automatic and is characterized by spontaneous eagerness to serve Kṛṣṇa. There are twelve kinds of rasas, as will be explained in this book, and by renovating our relationship with Kṛṣṇa in ﬁve primary rasas we can live eternally in full knowledge and bliss.

Upřímný student může po prostudování Nektaru oddanosti pochopit, co je to věčné zaměstnání v bhakti-rase. Když člověk přijme bhakti-rasu neboli vědomí Kršny, okamžitě mu to přinese příznivý život bez úzkosti a bude požehnán transcendentálním bytím, čímž osvobození ztratí na ceně. Bhakti-rasa postačí sama o sobě k vytvoření pocitu osvobození, neboť přitahuje pozornost Nejvyššího Pána, Kršny. Začínající oddaní většinou chtějí Kršnu, Boha, spatřit, ale Boha není možné spatřit či poznat našimi hmotně otupělými smysly. Oddaná služba, jak ji doporučuje Nektar oddanosti, nás postupně povýší z hmotného podmínění na duchovní úroveň, kde je oddaný očištěn od všech označení. Smysly se mohou neustálým stykem s bhakti-rasou očistit. Když jsou očištěné smysly zaměstnané ve službě Pánu, člověk se ustálí v životě bhakti-rasy a jakýkoliv čin vykonaný pro uspokojení Kršny v tomto transcendentálním životním stavu bhakti-rasa může být vychutnáván neustále. Je-li člověk zaměstnán v oddané službě, všechny druhy ras neboli nálad budou věčné. Na začátku se člověk cvičí podle usměrňujících zásad pod vedením áčárji, duchovního mistra, a když se postupně povýší, oddaná služba se změní v samočinnou a spontánní touhu sloužit Kršnovi. Existuje dvanáct druhů ras, což bude v této knize vysvětleno, a když opět obnovíme náš vztah s Kršnou v pěti základních rasách, budeme moci žít věčně v plném poznání a blaženosti.

The basic principle of the living condition is that we have a general propensity to love someone. No one can live without loving someone else. This propensity is present in every living being. Even an animal like a tiger has this loving propensity at least in a dormant stage, and it is certainly present in the human beings. The missing point, however, is where to repose our love so that everyone can become happy. At the present moment the human society teaches one to love his country or family or his personal self, but there is no information where to repose the loving propensity so that everyone can become happy. That missing point is Kṛṣṇa, and The Nectar of Devotion teaches us how to stimulate our original love for Kṛṣṇa and how to be situated in that position where we can enjoy our blissful life.

Základním principem života je všeobecný sklon někoho milovat. Nikdo nemůže žít aniž někoho miluje. Tento sklon mají všechny živé bytosti. Má ho dokonce i zvíře jako je tygr, alespoň v dřímajícím stavu, a jistě ho mají lidské bytosti. Nevíme však, kam nasměrovat naši lásku, aby byli všichni šťastni. V současnosti nás lidská společnost učí milovat svoji zemi nebo rodinu či sebe samotné, ale nedává žádnou informaci o tom, kam nasměrovat náš sklon milovat, aby mohli být šťastni všichni. Tímto cílem a ústředním bodem je Kršna. Nektar oddanosti nás učí, jak probudit svou původní lásku ke Kršnovi a jak se dostat do stavu, kdy můžeme užívat blaženého života.

In the primary stage a child loves his parents, then his brothers and sisters, and as he daily grows up he begins to love his family, society, community, country, nation, or even the whole human society. But the loving propensity is not satisﬁed even by loving all human society; that loving propensity remains imperfectly fulﬁlled until we know who is the supreme beloved. Our love can be fully satisﬁed only when it is reposed in Kṛṣṇa. This theme is the sum and substance of The Nectar of Devotion, which teaches us how to love Kṛṣṇa in ﬁve different transcendental mellows.

Dítě v raném věku miluje své rodiče, pak své bratry a sestry, a jak den za dnem vyrůstá, začíná milovat svou rodinu, kolektiv, společnost, vlast, národ nebo dokonce celou lidskou společnost. Sklon někoho milovat však nebude uspokojen ani tehdy, když budeme milovat celou lidskou společnost. Zůstane nenaplněn, dokud nepoznáme, kdo je nejvyšší milovaný. Naše láska může být zcela uspokojena jen tehdy, je-li nasměrována na Kršnu. Tento námět je podstatou Nektaru oddanosti, který nás učí, jak milovat Kršnu v pěti různých transcendentálních náladách.

Our loving propensity expands just as a vibration of light or air expands, but we do not know where it ends. The Nectar of Devotion teaches us the science of loving every one of the living entities perfectly by the easy method of loving Kṛṣṇa. We have failed to create peace and harmony in human society, even by such great attempts as the United Nations, because we do not know the right method. The method is very simple, but one has to understand it with a cool head. The Nectar of Devotion teaches all men how to perform the simple and natural method of loving Kṛṣṇa, the Supreme Personality of Godhead. If we learn how to love Kṛṣṇa, then it is very easy to immediately and simultaneously love every living being. It is like pouring water on the root of a tree or supplying food to one’s stomach. The method of pouring water on the root of a tree or supplying foodstuffs to the stomach is universally scientiﬁc and practical, as every one of us has experienced. Everyone knows well that when we eat something, or in other words, when we put foodstuffs in the stomach, the energy created by such action is immediately distributed throughout the whole body. Similarly, when we pour water on the root, the energy thus created is immediately distributed throughout the entirety of even the largest tree. It is not possible to water the tree part by part, nor is it possible to feed the different parts of the body separately. The Nectar of Devotion will teach us how to turn the one switch that will immediately brighten everything, everywhere. One who does not know this method is missing the point of life.

Náš sklon někoho milovat se šíří stejně jako se šíří světelné vlny nebo vzduch, nevíme však, kde končí. Nektar oddanosti nás učí umění dokonale milovat všechny živé bytosti jednoduchým způsobem — tím, že budeme milovat Kršnu. Mír a harmonii v lidské společnosti se nám nepodařilo vytvořit ani za pomoci Organizace spojených národů, protože neznáme správný způsob. Je velice jednoduchý, ale musíme mu porozumět s chladnou hlavou. Nektar oddanosti učí všechny lidi, jak jednoduchým a přirozeným způsobem milovat Kršnu, Nejvyšší Osobnost Božství. Naučíme-li se milovat Kršnu, pak bude okamžitě velice snadné, abychom současně milovali každou živou bytost. Je to jako zalévat kořen stromu nebo jako dodávat jídlo žaludku. Zalévat kořen stromu nebo dodávat jídlo žaludku je vědecké a praktické, jak se o tom každý z nás přesvědčil. Každý dobře ví, že když jíme, čili když dodáme jídlo žaludku, vytvořená energie se okamžitě rozšíří po celém těle. Podobně když zalijeme kořen stromu, vytvořená energie se rozšíří po celém stromě. Není možné zalévat strom část po části, není možné dávat jíst různým částem těla zvlášť. Nektar oddanosti nás naučí, jak stisknout vypínač, který okamžitě vše osvětlí. Kdo nezná tuto metodu, ten postrádá smysl života.

As far as material necessities are concerned, the human civilization at the present moment is very much advanced in living comfortably, but still we are not happy, because we are missing the point. The material comforts of life alone are not sufﬁcient to make us happy. The vivid example is America: The richest nation of the world, having all facilities for material comfort, is producing a class of men completely confused and frustrated in life. I am appealing herewith to such confused men to learn the art of devotional service as directed in The Nectar of Devotion, and I am sure that the ﬁre of material existence burning within their hearts will be immediately extinguished. The root cause of our dissatisfaction is that our dormant loving propensity has not been fulﬁlled despite our great advancement in the materialistic way of life. The Nectar of Devotion will give us practical hints how we can live in this material world perfectly engaged in devotional service and thus fulﬁll all our desires in this life and the next. The Nectar of Devotion is not presented to condemn any way of materialistic life, but the attempt is to give information to religionists, philosophers and people in general how to love Kṛṣṇa. One may live without material discomﬁture, but at the same time he should learn the art of loving Kṛṣṇa. At the present moment we are inventing so many ways to utilize our propensity to love, but factually we are missing the real point: Kṛṣṇa. We are watering all parts of the tree, but missing the tree’s root. We are trying to keep our body ﬁt by all means, but we are neglecting to supply foodstuffs to the stomach. Missing Kṛṣṇa means missing one’s self also. Real self-realization and realization of Kṛṣṇa go together simultaneously. For example, seeing oneself in the morning means seeing the sunrise also; without seeing the sunshine no one can see himself. Similarly, unless one has realized Kṛṣṇa there is no question of self-realization.

Co se týče hmotných potřeb a pohodlného života je lidská společnost v současnosti velice pokročilá, ale přesto nejsme šťastni, protože postrádáme smysl. Hmotné životní pohodlí a štěstí nestačí. Jasným příkladem je Amerika: nejbohatší národ světa se všemi možnostmi a hmotným pohodlím vytváří třídu lidí, kteří jsou zcela zmatení a zklamaní v životě. Obracím se zde na takto zmatené lidi, aby se podle Nektaru oddanosti naučili umění oddané služby, a jsem si jist, že oheň hmotného bytí planoucí v jejich srdcích okamžitě uhasne. Příčinou naší nespokojenosti je, že i přes velký pokrok materialistického způsobu života není naplněn náš dřímající sklon milovat. Nektar oddanosti nám dává praktické rady, jak můžeme žít v hmotném světě dokonale zaměstnáni v oddané službě a tak naplnit všechny své touhy v tomto i v příštím životě. Nektar oddanosti nepředkládáme proto, abychom zavrhli materialistický život, ale pokoušíme se zbožným lidem, filozofům a lidem všeobecně poskytnout informaci o tom, jak mohou milovat Kršnu. Člověk může žít i pohodlně, ale současně by se měl naučit umění milovat Kršnu. V současnosti si vymýšlíme mnoho způsobů, jak využít našeho sklonu milovat, ale rozhodující je, že postrádáme skutečný ústřední bod: Kršnu. Zaléváme všechny části stromu, ale opomíjíme jeho kořen. Všemi způsoby se snažíme udržet své tělo zdravé, ale opomíjíme dávat jídlo žaludku. Opomíjet Kršnu také znamená opomíjet své vlastní já. Skutečná seberealizace a realizace Kršny jdou spolu ruku v ruce. Když například ráno vidíme sami sebe, znamená to, že vidíme také sluneční světlo. Nemůžeme vidět sebe aniž vidíme sluneční světlo. Dokud jsme nerealizovali Kršnu, nemůže být ani řeči o seberealizaci.

The Nectar of Devotion is speciﬁcally presented for persons who are now engaged in the Kṛṣṇa consciousness movement. I beg to offer my sincere thanks to all my friends and disciples who are helping me to push forward the Kṛṣṇa consciousness movement in the Western countries, and I beg to acknowledge, with thanks, the contribution made by my beloved disciple Śrīman Jayānanda Brahmacārī. My thanks are due as well to the directors of ISKCON Press, who have taken so much care in publishing this great literature. Hare Kṛṣṇa.

Nektar oddanosti předkládáme zvláště pro lidi, kteří jsou nyní zapojeni v hnutí pro vědomí Kršny. Rád bych upřímně poděkoval všem přátelům a žákům, kteří mi pomáhají rozvíjet hnutí pro vědomí Kršny v západních zemích, a rád bych s úctou poděkoval za příspěvek milovanému žáku Šrímanovi Džajánandovi brahmačárímu. Mé díky patří také vedoucím tiskárny Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny, kteří věnovali vydání této význačné knihy velikou péči. Haré Kršna.

A. C. Bhaktivedanta Swami

A.Č. Bhaktivédanta Swami

13 April, 1970
ISKCON Headquarters
3764 Watseka Ave.
Los Angeles, California

13. dubna 1970
středisko ISKCON
3764 Watseka Ave.
Los Angeles, Kalifornie