Po uhašení ničivého požáru se Pán Krišna, obklopen svými příbuznými, přáteli, kravami, telátky a býky a opěvován písněmi svých přátel, vrátil do Vrindávanu, kde je vždy plno krav. Zatímco se Krišna a Balaráma těšili ze života ve Vrindávanu společně s pasáčky a pasačkami, pomalu nastalo léto. Letní období není v Indii vítané kvůli nesmírnému horku, ale ve Vrindávanu léto vypadalo stejně jako jaro, a tak byli všichni spokojení. To bylo možné jen díky tomu, že tam sídlili Pán Krišna a Balaráma, kteří jsou vládci dokonce i Pána Brahmy a Pána Šivy. Ve Vrindávanu je mnoho vodopádů, které stále chrlí vodu, a jejich zvuk je tak příjemný, že překoná i cvrkot cvrčků. A jelikož voda protéká všude, les je vždy zelený a krásný.

Život obyvatel Vrindávanu nikdy neznepříjemňoval spalující sluneční žár nebo vysoké letní teploty. Okolí vrindávanských jezer bylo porostlé zelenou trávou, rostly v nich různé druhy lotosů, jako je kahlára, kaňdža a utpala, a větřík vanoucí Vrindávanem s sebou nesl voňavý pyl těchto lotosových květů. Když se kapky vody z Jamuny, jezer a vodopádů dotkly těl vrindávanských obyvatel, automaticky je to osvěžilo. Léto je tudíž vůbec neobtěžovalo.

Vrindávan je překrásné místo. Květy tam stále kvetou a žijí zde také nejrůznější krásní jelínci. Ptáci štěbetají, pávi křičí a tančí a do toho se ozývá bzučení včel. Kukačky tam krásně zpívají v pěti různých melodiích.

Krišna, zdroj veškeré radosti, hrál na flétnu a v doprovodu svého staršího bratra Balarámy a ostatních pasáčků a krav vstoupil do krásného vrindávanského lesa, aby si vychutnal jeho náladu. Kráčeli uprostřed čerstvě vyrostlých listů stromů, jejichž květy připomínaly paví péra. Na sobě měli girlandy z těchto květů a byli ozdobeni šafránovou hlinkou. Někdy tancovali a zpívali, jindy spolu zápasili. Zatímco Krišna tancoval, někteří pasáčkové zpívali, jiní hráli na flétny, další troubili na buvolí rohy nebo tleskali a velebili Krišnu: “Milý bratře, Ty umíš tak pěkně tancovat!” Všichni tito hoši byli ve skutečnosti polobozi, kteří sestoupili z vyšších planet, aby byli přítomni při Krišnových zábavách. Polobozi odění jako pasáčci povzbuzovali Krišnu k tanci, stejně jako jeden umělec chválí druhého, aby ho povzbudil. Ani Balaráma, ani Krišna doposud nepodstoupili obřad prvního stříhání vlasů, a Jejich vlasy proto tvořily chumáče jako vraní peří. Se svými druhy si hráli na schovávanou, skákali nebo spolu zápasili. Někdy Krišna chválil své přátele, kteří zpívali a tancovali: “Tancujete a zpíváte moc pěkně, Moji milí přátelé!” Chlapci hráli míčové hry, při kterých místo míče používali ovoce, jako je bél a ámalaka. Hráli si na slepou bábu a přitom se navzájem vyzývali a dotýkali jeden druhého. Někdy napodobovali lesní srnky a různé ptáky. Rozpustile napodobovali žabí kvákání a rádi se houpali na houpačkách zavěšených pod stromy. Někdy si spolu hráli na krále a jeho poddané. Tímto způsobem se Balaráma a Krišna se svými přáteli bavili a těšili se z osvěžující atmosféry Vrindávanu, kde bylo mnoho řek, jezírek, potůčků, vzácných stromů a nádherných zahrad plných ovoce a květů.

Jednou, když byli zabráni do svých transcendentálních zábav, vloudil se do jejich společnosti velký démon jménem Pralambásura s úmyslem, že Balarámu i Krišnu unese. I když hrál Krišna úlohu pasáčka krav, jako Nejvyšší Osobnost Božství věděl všechno — znal minulost, přítomnost i budoucnost. Když tedy Pralambásura vstoupil do jejich společnosti, Krišna uvažoval, jak démona zabít, ale navenek ho přivítal jako přítele. “Můj milý příteli,” řekl mu, “je skvělé, že si jdeš s námi hrát.” Potom Krišna svolal všechny hochy a zavelel: “Teď si budeme hrát ve dvojicích. Budeme se vzájemně ve dvojicích vyzývat k boji.” Na Jeho návrh se chlapci rozdělili na dvě skupiny — někteří si stoupli na Krišnovu stranu a jiní se přidali k Balarámovi, a utvořily se dvojice na souboj. Poražený tým měl za úkol nosit vítěze na zádech, tak jako kůň nosí svého pána. Hra začala, a jak procházeli lesem Bhándíravanem, dohlíželi zároveň na krávy.

Balarámova skupina, ve které byli také Šrídámá a Vrišabha, zvítězila a Krišna a Jeho druhové je museli nosit po lese Bhándíravanu na zádech. Jelikož Krišna, Nejvyšší Osobnost Božství, prohrál, musel vzít na záda Šrídámu a Bhadraséna nesl Vrišabhu. Pralambásura, který se tam vloudil jako pasáček, předstíral, že také hraje, a vzal na záda Balarámu. Byl to největší démon a domyslel si, že Krišna je z pasáčků nejsilnější.

Pralambásura odnášel Balarámu daleko pryč, aby se vyhnul Krišnově společnosti. Démon byl nepochybně velice silný a mocný, ale nesl Balarámu, který je přirovnáván k hoře; brzy začal pociťovat tíhu tohoto břemene, a proto přijal svou skutečnou podobu. Když se zjevil ve svém pravém těle, zdobila ho zlatá přílba a náušnice a vypadal jako mrak s bleskem nesoucí měsíc. Balaráma pozoroval, jak se démonovo tělo zvětšuje až k mrakům, a viděl, že mu oči planou jako oheň a v tlamě se mu blýskají ostré zuby. Zpočátku Ho démonův zevnějšek překvapil a začal uvažovat: “Jak je to možné, že se ten chlapec, co Mě nese, najednou úplně proměnil?” S jasnou myslí však rychle pochopil, že Ho démon unáší pryč od přátel a chystá se Ho zabít. Okamžitě udeřil démona do hlavy svou silnou pěstí, jako když král nebeských planet udeří bleskem do hory. Zasažen Balarámovou pěstí klesl démon mrtev jako had s rozbitou hlavou a krev mu vytékala z tlamy. Při pádu jeho těla se ozvala ohlušující rána; znělo to, jako by se zřítila velká hora zasažená Indrovým bleskem. Všichni chlapci hned spěchali na ono místo. Užaslí nad hrůzostrašnou scénou chválili Balarámu voláním: “Výborně! Výborně!” Všichni Ho s velkou náklonností objímali — mysleli si, že jen o vlásek unikl smrti, a proto Mu žehnali a blahopřáli. Polobozi na nebeských planetách měli také radost a shazovali květy na Balarámovo transcendentální tělo. I oni Mu žehnali a blahopřáli za to, že zabil velkého démona Pralambásuru.