Život člověka je určen k jednoduchému žití a hlubokému myšlení. Všechny podmíněné živé bytosti podléhají Pánově třetí energii, a proto je hmotný svět uspořádán tak, že jsme nuceni pracovat. Nejvyšší Osobnost Božství má tři hlavní energie. První se nazývá antaraṅga-śakti neboli vnitřní energie, druhá se nazývá taṭastha-śakti neboli okrajová energie a třetí se nazývá bahiraṅga-śakti neboli vnější energie. Živé bytosti tvoří okrajovou energii a setrvávají mezi vnitřní a vnější energií. Jīvātmy, nepatrné živé bytosti, jsou jako věčné služebnice podřízeny Nejvyšší Osobnosti Božství a musí zůstat pod kontrolou vnitřní nebo vnější energie. Jsou-li pod vlivem vnitřní energie, projevují svou přirozenou činnost – neustále oddaně slouží Pánu. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (9.13):

„Ó synu Pṛthy, ti, kdo nejsou zmateni – velké duše – jsou pod ochranou božské přirozenosti. Plně se zaměstnávají oddanou službou, protože Mě znají jako původní nepomíjivou Nejvyšší Osobnost Božství.“

Slovo mahātmā se vztahuje na velkomyslné osoby, ne na duševně omezené. Omezené osoby se neustále věnují uspokojování smyslů a někdy své činnosti rozšíří a udělají něco dobrého pro ostatní prostřednictvím nějakého „ismu“ jako je nacionalismus, humanismus nebo altruismus. Mohou se vzdát svého smyslového požitku pro uspokojení smyslů ostatních, jako například členů rodiny, obce či společnosti v národním či v mezinárodním měřítku. Ve skutečnosti se jedná o rozšířené uspokojování smyslů z osobního na společenské. Tyto činnosti mohou být velmi dobré z materialistického hlediska, ale postrádají duchovní hodnotu. Jejich podstatou je smyslový požitek, osobní nebo rozšířený. Pouze když člověk uspokojuje smysly Nejvyššího Pána, může být nazýván mahātmā neboli velkomyslný člověk.

Ve výše citovaném verši Bhagavad-gīty se slova daivīṁ prakṛtim vztahují na vliv vnitřní energie neboli energii blaženosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Tato energie blaženosti se projevuje jako Śrīmatī Rādhārāṇī nebo Její expanze Lakṣmí, bohyně štěstí. Je-li individuální jīva pod kontrolou vnitřní energie, její jedinou činností je uspokojování Kṛṣṇy neboli Viṣṇua. To je postavení mahātmy. Ten, kdo není mahātmā, je durātmā, omezený člověk. Mentálně omezený durātmā je postaven pod kontrolu Pánovy vnější energie, mahāmāyi.

Všechny živé bytosti v hmotném světě jsou pod kontrolou mahāmāyi, která má za úkol je vystavovat vlivu trojího utrpení: adhidaivika-kleśa (utrpení způsobená polobohy, například sucho, zemětřesení a bouře), adhibhautika-kleśa (utrpení způsobená jinými živými bytostmi, například hmyzem či nepřáteli) a adhyātmika-kleśa (utrpení způsobená vlastním tělem a myslí, například mentálními a fyzickými nemocemi). Daiva-bhūtātma-hetavaḥ: podmíněné duše vystavené těmto třem utrpením vlivem vnější energie trpí různými těžkostmi.

Hlavním problémem, se kterým se podmíněné duše střetávají, je opakované rození, stáří, nemoc a smrt. V hmotném světě musí člověk pracovat pro zachování těla a duše, ale jak je možné konat tuto práci způsobem prospěšným rozvoji vědomí Kṛṣṇy?

Všichni potřebujeme jídlo, oblečení, peníze a ostatní věci nezbytné pro zachování těla, ale neměli bychom shromažďovat více, než představují naše skutečné základní potřeby. Dodržujeme-li toto základní pravidlo, nebudeme mít potíže se zachováním těla.

Živé bytosti na nižším vývojovém stupni podle zákonů přírody nejí a neshromažďují více, než je nezbytné. Následkem toho v říši zvířat neexistují ekonomické problémy či nedostatek. Vysypeme-li na otevřeném prostranství pytel zrní, ptáci přiletí, sezobnou několik zrn a odletí. Člověk si však odnese celý pytel. Nají se tolik, kolik jeho žaludek snese, a zbytek se snaží uschovat ve spíži. Shromažďovat více než je třeba (atyāhāra) je podle písem zakázáno. Nyní kvůli tomu trpí celý svět.

Snaha hromadit a jíst více než je třeba také způsobuje zbytečné úsilí (prayāsa). Bůh vše zařídil tak, že kdokoliv v kterékoliv části světa může žít velmi klidně, má-li kousek země a krávu, kterou může dojit. Nemusí se stěhovat za živobytím, protože si může vypěstovat obilí a získat mléko od krav kdekoliv. To může vyřešit všechny ekonomické problémy. Člověk naštěstí dostal vyšší inteligenci pro rozvíjení vědomí Kṛṣṇy neboli poznání Boha, vztahu k Němu a konečného cíle života, lásky k Bohu. Takzvaní civilizovaní lidé se bohužel nestarají o realizaci Boha, používají svou inteligenci k nadbytečnému hromadění a jedí jen kvůli uspokojování jazyka. Bůh vše zařídil tak, že lidé na celém světě mají dostatečné možnosti k získání mléka a obilí, ale místo aby takzvaní inteligentní lidé použili své vyšší inteligence k rozvíjení duchovního vědomí, zneužívají ji k výrobě mnoha zbytečných a nežádoucích věcí. Proto jsou otvírány továrny, jatka, veřejné domy a obchody s lihovinami. Poradíme-li lidem, aby neshromažďovali příliš mnoho majetku, aby se nepřejídali či nepracovali nadbytečně kvůli umělému blahobytu, myslí si, že jim radíme, aby se vrátili k primitivnímu způsobu života. Lidé většinou neradi přijímají jednoduchý život a hluboké myšlení. To je jejich neštěstí.

Lidský život je určen k realizaci Boha a k tomuto účelu člověk dostal vyšší inteligenci. Ti, kdo věří, že tato vyšší inteligence je určena k dosažení vyššího stavu, by měli dodržovat pokyny védských písem. Přijetím těchto pokynů od vyšších autorit můžeme skutečně nabýt dokonalého poznání a dát životu skutečný smysl.

Ve Śrīmad Bhāgavatamu (1.2.9.) Śrī Sūta Gosvāmī popisuje správnou dharmu člověka takto:

„Všechny předepsané činnosti (dharma) jsou zajisté určeny ke konečnému vysvobození. Nikdy bychom je neměli konat kvůli hmotnému zisku. Navíc člověk, který je zaměstnán nejvyšší předepsanou službou (dharmou), by nikdy neměl používat hmotného zisku k rozvíjení smyslového požitku.“

První stupeň civilizace spočívá v povinnostech konaných podle předpisů písem. Vyšší inteligence lidské bytosti by měla být rozvíjena v zájmu porozumění základní dharmy. Ve společnosti existují různá náboženská pojetí označovaná jako hinduistická, křesťanská, židovská, muslimská, buddhistická atd., neboť bez náboženství není lidská společnost o nic lepší než zvířecí.

Náboženství je určeno k dosažení osvobození, ne k získání chleba (dharmasya hy āpavargyasya nārtho 'rthāyopakalpate). Lidská společnost někdy vytvoří systém takzvaného náboženství za účelem hmotného pokroku, ale to má do cílů skutečné dharmy daleko. Náboženství vyžaduje porozumění Božím zákonům, protože jejich náležité dodržování nás nakonec vyprostí z pout hmoty. To je skutečným účelem náboženství. Atyāhāra neboli přílišná touha po blahobytu způsobuje, že lidé bohužel přijímají náboženství kvůli tomuto hmotnému blahobytu. Skutečné náboženství však učí lidi, aby byli spokojeni se základními životními nezbytnostmi a přitom rozvíjeli vědomí Kṛṣṇy. I když potřebujeme ekonomický rozvoj, skutečné náboženství ho dovoluje jen k zajištění základních nezbytností hmotné existence. Jīvasya tattva-jijñāsā: skutečným smyslem života je dotazovat se na Absolutní Pravdu. Nesnažíme-li se (prayāsa) dotazovat se na Absolutní Pravdu, budeme pouze zvyšovat snahu uspokojit naše umělé potřeby. Člověk, který chce žít duchovním životem, by se měl vyvarovat světských snah.

Další překážkou je prajalpa, zbytečné mluvení. Setkáme-li se s několika přáteli, okamžitě začneme zbytečně tlachat, jako když kvákají žáby. Musíme-li mluvit, měli bychom mluvit o hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Lidé, kteří nejsou jeho členy, se zajímají o čtení mnoha novin, časopisů, románů, luštění křížovek a mnoho podobných nesmyslných věcí. Tímto způsobem pouze maří svůj cenný čas a energii. Staří lidé v západních zemích, kteří odešli z aktivního života, hrají karty, chytají ryby, dívají se na televizi a debatují o zbytečných společensko-politických záležitostech. Všechny tyto pošetilé činnosti se řadí do kategorie prajalpa. Inteligentní člověk, který se zajímá o vědomí Kṛṣṇy, by se nikdy neměl účastnit podobných činností.

Jana-saṅga označuje sdružování se s osobami, které se nezajímají o vědomí Kṛṣṇy. Této společnosti bychom se měli přísně vyhýbat. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura nám poradil, abychom žili pouze ve společnosti oddaných vědomých si Kṛṣṇy (bhakta-sane vāsa). Měli bychom se vždy věnovat službě Pánu ve společnosti Jeho oddaných. Společnost osob se stejným zaměstnáním velmi pomáhá v něm pokročit. Kvůli tomu materialističtí lidé zakládají různé společnosti a kluby, aby zkvalitnili své snahy. Ve světě obchodu například najdeme takové instituce jako burzy a obchodní komory. Proto jsme založili Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy, abychom dali lidem možnost stýkat se s těmi, kteří na Kṛṣṇu nezapomněli. Duchovní společnost, kterou nabízí hnutí Hare Kṛṣṇa, se zvětšuje den ode dne. Mnoho lidí z různých částí světa se připojuje k této společnosti, aby probudilo své neprojevené vědomí Kṛṣṇy.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura napsal ve svém komentáři Anuvṛtti, že přílišná snaha mentálních spekulantů či suchopárných filozofů získat poznání spadá do kategorie atyāhāra (shromažďování více, než je třeba). Podle Śrīmad Bhāgavatamu je snaha filozofických spekulantů psát mnoho knih o suchopárné filozofii postrádající vědomí Kṛṣṇy naprosto zbytečná. Práce karmīch psát spousty knih o ekonomickém rozvoji spadá také do kategorie atyāhāra. Podobně ty, kdo netouží po vědomí Kṛṣṇy a chtějí pouze vlastnit více a více hmotných věcí – ať v podobě vědeckého poznání nebo finančních zisků – ovládá atyāhāra.

Karmī shromažďují prací více a více peněz pro budoucí pokolení jen proto, že neznají své budoucí postavení. Tito pošetilí lidé se zajímají jen o získávání většího a většího množství peněz pro své syny a vnuky a ani nevědí, jaké bude jejich postavení v příštím životě. Existuje mnoho případů, které to dokládají. Velký karmī jednou shromáždil pro své syny a vnuky velké bohatství, ale později se podle své karmy narodil v ševcově domě poblíž budovy, kterou ve svém předchozím životě postavil pro své děti. Když přišel do svého dřívějšího domu, jeho dřívější synové a vnuci ho zbili botami. Dokud se karmī a jñānī nezačnou zajímat o vědomí Kṛṣṇy, budou pouze promarňovat svůj život bezvýslednými činnostmi.

Přijímat nějaká pravidla písem kvůli okamžitému prospěchu, jak prosazují stoupenci utilitarismu, se nazývá niyama-āgraha a zanedbávat pravidla śāster, které jsou určeny k duchovnímu rozvoji, se nazývá niyama-agraha. Slovo āgraha znamená „dychtivost přijmout“ a agraha znamená „neschopnost přijmout“. Přidáním slova niyama („pravidla“) ke každému z těchto slov vznikne slovo niyamāgraha. Niyamāgraha má tedy dvojí význam podle konkrétní kombinace slov. Lidé zajímající se o vědomí Kṛṣṇy by neměli dychtit přijímat pravidla kvůli ekonomickému pokroku, nýbrž by měli s pevnou vírou přijímat pravidla písem pro pokrok v rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Měli by přísně dodržovat usměrňující zásady, tj. vyhýbat se nedovolenému sexu, jedení masa, hazardu a omamným látkám.

Také bychom se měli vyhýbat společnosti māyāvādīch, kteří pouze pomlouvají vaiṣṇavy (oddané). Bhukti-kāmī se zajímá o hmotné štěstí, mukti-kāmī touží po osvobození splynutím s beztvarým Absolutnem (Brahmanem) a siddhi-kāmī touží po dokonalosti mystické yogové praxe – každý z nich může být označen jako atyāhārī. Stýkat se s těmito lidmi není vůbec žádoucí.

Touhy rozšířit mysl dovršením mystické yogy, splynout s Brahmanem či dosáhnout rozmarného hmotného prospěchu jsou všechny zahrnuty v kategorii chamtivosti (laulya). Všechny pokusy získat tyto hmotné výhody nebo takzvaný duchovní pokrok jsou překážkami na cestě rozvoje vědomí Kṛṣṇy.

Novodobé spory o moc mezi kapitalisty a komunisty jsou následkem vyhýbání se radě Śrīly Rūpy Gosvāmīho, jež se týká atyāhāry. Moderní kapitalisté hromadí více bohatství, než je třeba, a komunisté jim závidí jejich blahobyt a snaží se všechno bohatství a majetek znárodnit. Komunisté naneštěstí nevědí, jak vyřešit problém majetku a jeho rozdělení. To má za následek, že když bohatství kapitalistů padne do rukou komunistů, nevzejde z toho žádné řešení. Proti oběma filozofiím stojí filozofie vědomí Kṛṣṇy, podle níž všechno bohatství patří Kṛṣṇovi. Dokud správa všeho bohatství nepřipadne Kṛṣṇovi, ekonomický problém lidstva nebude vyřešen. Tím, že se majetek předá do rukou komunistů nebo kapitalistů, se nemůže nic vyřešit. Bude-li ležet na ulici stokoruna, někdo ji může sebrat a strčit ji do kapsy. Tento člověk není poctivý. Někdo jiný zahlédne peníze a rozhodne se je tam nechat ležet, protože si myslí, že by neměl sahat na majetek druhých. Neukradne peníze pro své účely, ale není si vědom jejich náležitého užití. Třetí člověk uvidí stokorunu, sebere ji, vyhledá člověka, který ji ztratil, a odevzdá mu ji. Neukradne peníze pro sebe, ani je úmyslně nepřehlédne, když leží na ulici. Sebere je a odevzdá je člověku, který je ztratil, a proto je čestný a moudrý zároveň.

Pouhé přemístění bohatství od kapitalistů ke komunistům nemůže vyřešit potíže moderní politiky, neboť se ukázalo, že když komunisté získají peníze, použijí je pro svůj smyslový požitek. Světové bohatství ve skutečnosti patří Kṛṣṇovi a všechny živé bytosti, lidé i zvířata, mají právo využít Božího majetku pro svoji obživu. Když si někdo, ať kapitalista nebo komunista, přivlastní více, než potřebuje k obživě, je zloděj a přírodní zákony ho potrestají.

Světové bohatství by mělo být použito ve prospěch všech živých bytostí, protože to je záměr matky přírody. Každý má právo žít používáním Pánova bohatství. Až se lidé naučí, jak vědecky používat Pánův majetek, nebudou již poškozovat práva druhých. Pak může být vytvořena ideální společnost. Základní princip této duchovní společnosti popisuje první mantra Śrī Īśopaniṣady:

„Všechno živé i neživé ve vesmíru řídí a vlastní Pán. Člověk by měl tedy přijímat pouze ty nezbytné věci, jež mu byly vyhrazeny jako jeho podíl a nepřijímat jiné věci, věda dobře, komu patří.“

Oddaní vědomí si Kṛṣṇy vědí velmi dobře, že Pán hmotný svět zcela dokonale uspořádal, aby zabezpečil všechny životní potřeby všech živých bytostí, aniž by jedna musela poškozovat práva druhé či si navzájem ohrožovaly život. Toto dokonalé uspořádání poskytuje spravedlivý podíl na bohatství každému podle jeho skutečných potřeb a tak každý může žít klidně podle zásady jednoduchého žití a hlubokého myšlení. Materialisté však naneštěstí nemají ani víru v Boží záměr, ani touhu po vyšším duchovním rozvoji a tak zneužívají svou inteligenci, kterou jim dal Bůh, jen ke zvětšování svého hmotného vlastnictví. Zřizují mnohé systémy – jako kapitalismus a materialistický komunismus – aby zlepšili své hmotné postavení. Nezajímají je Boží zákony ani vyšší cíl. Stále usilují o splnění svých nekonečných tužeb po smyslovém požitku a vyznačují se schopností vykořisťovat své bližní živé bytosti.

Až se lidská společnost zbaví těchto základních nedostatků, které vyjmenoval Śrīla Rūpa Gosvāmī (atyāhāra, atd.), skončí veškeré nepřátelství mezi lidmi a zvířaty, kapitalisty a komunisty a tak dále. Navíc to vyřeší všechny ekonomické nebo politické nesrovnalosti a nestabilitu. Toto čisté vědomí se probudí náležitou duchovní výchovou a praxí, jak je vědecky nabízí hnutí pro vědomí Kṛṣṇy.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy poskytuje duchovní společenství, které může vytvořit mír na světě. Každý inteligentní člověk by se měl upřímně zapojit do tohoto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy a tím očistit své vědomí a zbavit se šesti výše zmíněných překážek oddané služby.