Kromě dvou druhů pokročilých oddaných, o nichž byla řeč v předešlé mantře, nemůže nikdo správně rozumět duchovní pozici živé bytosti. Živé bytosti jsou téže kvality jako Nejvyšší Pán, tak jako jiskry ohně jsou téže kvality jako oheň. Kvantitativně však jiskry přesto nejsou ohněm, neboť kvantita žáru a světla obsažená v jiskrách se nerovná kvantitě obsažené v ohni. Mahā-bhāgavata, velký oddaný, chápe jednotu v tom smyslu, že ve všem vidí energii Nejvyššího Pána. Protože mezi energií a zdrojem této energie není rozdílu, existuje tu jednota. Bez žáru a světla by oheň neměl smysl, a přesto se žár a světlo z analytického pohledu od ohně liší. Synteticky však jsou žár, světlo a oheň jedno a totéž.

Sanskrtská slova ekatvam anupaśyataḥ nám říkají, abychom viděli jednotnost všech živých bytostí z hlediska zjevených spisů. Každá jednotlivá jiskra nejvyššího celku má téměř osmdesát procent známých vlastností celku, avšak Nejvyššímu Pánu se nemůže rovnat. Tyto vlastnosti mají v nepatrném množství, neboť živá bytost je pouze nepatrnou částečkou Nejvyššího Celku. Můžeme použít také jiného přirovnání: množství soli obsažené v jedné kapce se nikdy nerovná množství soli, obsaženém v celém oceánu. Pokud však jde o kvalitu, je sůl obsažená v jedné kapce přesto stejná jako všechna sůl obsažená v oceánu. Kdyby individuální lidská bytost byla jak kvalitativně, tak kvantitativně rovna Nejvyššímu Pánu, bylo by vyloučeno, aby podléhala vlivům hmotné energie. V předcházejících mantrách již bylo řečeno, že žádná živá bytost, ani mocné polobohy nevyjímaje, nemůže v žádném ohledu předčít Nejvyššího Pána; ekatvam tedy neznamená, že živá bytost se ve všech směrech rovná Nejvyššímu Pánu. Znamená to, že je zde jednotnost zájmu, stejně jako v rodině je zájem všech jejích členů stejný anebo stejně tak existuje stejný národní zájem, přestože národ tvoří mnoho různých jednotlivých občanů. Všechny živé bytosti jsou součástmi téže nejvyšší rodiny a zájem Nejvyššího Pána a Jeho částí je stejný. Každá živá bytost je synem Nejvyšší Bytosti. V Bhagavad-gítě (14.3-4) stojí, že všechna živá stvoření vesmíru—ptáci, plazi, mravenci, vodní živočichové, stromy a ostatní bytosti po celém vesmíru—jsou emanacemi okrajové energie Nejvyššího Pána. Proto všichni patří do rodiny Nejvyšší Bytosti. V duchovním životě se zájmy nestřetávají.

Duchovní bytosti jsou určeny k radosti. Každá živá bytost—Nejvyšší Pán i Jeho částečky—je svou podstatou určena k věčné radosti. Živé bytosti uvězněné v hmotné schráně nepřetržitě hledají radost, avšak hledají ji na chybné rovině. Nezávisle na tomto hmotném světě existuje duchovní rovina, kde se Nejvyšší Bytost raduje spolu se svými nesčetnými společníky. Není tam ani stopy po hmotných kvalitách, a proto se této úrovni říká nirguṇa. Na této úrovni nedochází ke konfliktům při požitku. V hmotném světě se zájmy rozličných individuálních bytostí neustále střetávají, neboť jim uniklo vlastní středisko radosti. Pravým centrem radosti je Nejvyšší Pán, jenž je středem vznešeného duchovního tance zvaného rāsa. My všichni jsme určeni k tomu, abychom se k Němu připojili a užívali života zaměřeni k jednomu transcendentálnímu cíli a bez konfliktů. To je vysoká úroveň duchovního zájmu, a jakmile člověk uskuteční tuto dokonalou jednotu, nepřichází v úvahu ani iluze, ani nářek.

Májá, iluze, přináší bezbožnou civilizaci a jejím důsledkem je nářek. Bezbožná civilizace, kterou podporují moderní politikové, přináší mnoho úzkosti. To je zákon přírody. Jak stojí psáno v Bhagavad-gítě (7.14), tyto tvrdé zákony přírody nikdo nepřekoná. Mohou se nad ně povznést pouze ti, kdo se odevzdají lotosovým nohám Nejvyššího Pána. Z toho vyplývá, že chceme- li se osvobodit od iluze a úzkosti a sjednotit všechny různorodé zájmy, musí se stát středem veškerých našich činností Bůh.

Výsledky našich činností se musí využít tak, aby sloužily zájmům Pána a k žádným jiným účelům, protože pouze pak můžeme vnímat zájem ātma-bhūta, o němž se zmiňuje Šrí Íšópanišad. Zájem ātma-bhūta, o němž byla řeč v této mantře, a brahma- bhūta, o němž je řeč v Bhagavad-gítě (18.54), jsou totožné. Nejvyšší ātmā neboli duše je Pán a drobná ātmā je živá bytost. Nejvyšší ātmā neboli Paramátmá udržuje všechny jednotlivé drobné bytosti, neboť Nejvyšší Pán se chce těšit z jejich láskyplné oddanosti. Otec se expanduje ve svých dětech a poskytuje jim obživu, poněvadž z nich má radost. Jestliže jsou poslušny otcovy vůle, probíhají rodinné záležitosti hladce, zájem všech je totožný a atmosféra příjemná. Táž situace je transcendentálně vytvořena v Brahmanu, v absolutní rodině Parabrahmanu, Nejvyššího Ducha.

Parabrahman je právě tak osobou jako jednotlivé bytosti. Ani Pán, ani živé bytosti nejsou neosobní. Takové transcendentální osobnosti jsou plny transcendentální blaženosti, poznání a věčného života. To je pravá duchovní existence, a jakmile si člověk plně uvědomí tuto transcendentální pozici, ihned se odevzdá lotosovým nohám Nejvyšší Bytosti, Šrí Kršny. Takováto velká duše, mahātmā, je však velmi vzácná, neboť transcendentální realizace lze dosáhnout pouze po mnoha, mnoha zrozeních (Bg. 7.19). Jakmile jí však jednou živá bytost dosáhne, přestává existovat iluze i bolest, útrapy materiální existence i rození a umírání, jemuž jsme vystaveni v současnosti. To je poučení, jež nám dává tato mantra Šrí Íšópanišady.