Bhagavad-gītā učí, že živá bytost může překonat neúprosné zákony hmotné přírody jednoduše tím, že se odevzdá lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti, Kṛṣṇy. Nyní vyvstává otázka: Jak je možné, že se vzdělaní filozofové, vědci, podnikatelé, státosprávci a osobnosti, které vedou obyčejné lidi, neodevzdávají lotosovým nohám Śrī Kṛṣṇy, všemocné Osobnosti Božství? Tito lidé různými způsoby usilují o mukti neboli osvobození z působnosti zákonů hmotné přírody — dělají velké plány a vytrvale se snaží, po mnoho let a životů. Je-li však možné dosáhnout osvobození pouhým odevzdáním se lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství, proč potom tito inteligentní a usilovně pracující vůdčí osobnosti tuto jednoduchou metodu nezvolí?

Gītā odpovídá na takovou otázku zcela otevřeně. Opravdu vzdělaní vůdci společnosti, jako Brahmā, Śiva, Kapila, Kumārové, Manu, Vyāsa, Devala, Asita, Janaka, Prahlāda, Bali a později Madhvācārya, Rāmānujācārya, Śrī Caitanya a mnozí další — opravdoví filozofové, politici, učitelé, vědci atd., kteří jsou věrní pravdě — se odevzdávají lotosovým nohám Nejvyšší Osoby, této všemocné autority. Cestu či plán Nejvyššího Pána nevolí ti, kdo pravými filozofy, vědci, učiteli či státosprávci nejsou a jen se za ně vydávají kvůli hmotnému zisku. O Bohu nic nevědí; pouze vytvářejí vlastní světské plány a tím ještě více komplikují problémy hmotné existence, když se je marně snaží vyřešit. Hmotná energie (příroda) je nesmírně mocná, a proto se dokáže ubránit neoprávněným plánům ateistů a potřít vědomosti jejich “plánovacích komisí”.

Ateističtí plánovači jsou zde popisováni slovem duṣkṛtinaḥ, ničemové. Kṛtī je ten, kdo koná záslužnou práci. Ateistický plánovač je někdy velmi inteligentní a také mu patří zásluhy, protože k uskutečnění každého velkého plánu (ať dobrého či špatného) je zapotřebí inteligence. Mozek ateisty je však nesprávně použitý; odporuje plánu Nejvyššího Pána. Proto je ateistický plánovač nazýván duṣkṛtī — jeho inteligence a úsilí jsou zaměřené špatným směrem.

V Gītě je jasně řečeno, že hmotná energie jedná vždy pod vedením Nejvyššího Pána. Nemá žádnou nezávislost — je jako stín, který se pohybuje podle pohybů předmětu. Přesto je velmi mocná a ateista následkem své bezbožnosti nemůže vědět, jak jedná, ani znát plán Nejvyššího. Pod vlivem iluze a kvalit vášně a nevědomosti jsou všechny jeho plány zmařeny, jako tomu bylo v případě Hiraṇyakaśipua a Rāvaṇy — přestože byli oba po hmotné stránce učenými vědci, filozofy, vládci a učiteli, jejich plány byly zničeny. Duṣkṛtīch, ničemů, jsou čtyři druhy, jež budou nyní popsány.

1) Mūḍhové jsou naprostí hlupáci podobní těžce pracujícím soumarům. Touží si sami užívat plodů své práce, a nechtějí se o ně dělit s Nejvyšším. Typickým příkladem tažného zvířete je osel. Jeho pán ho nutí těžce pracovat a toto prosté zvíře sotva ví, pro koho ve dne v noci tolik dře. Osel je spokojen, když si může naplnit žaludek trochou trávy, chvíli si pospat ve strachu, že ho pán bude bít, a ukojit své sexuální choutky, při čemž mu hrozí, že od opačného pohlaví utrží mnoho kopanců. Někdy pěje básně a filozofuje, ale toto hýkání jen ruší ostatní. Tak vypadá postavení hloupého ploduchtivého konatele, který neví, pro koho by měl pracovat. Není mu známo, že karma (činnost) je určena k yajñi (oběti).

Ti, kdo ve dne v noci těžce pracují, aby splnili náročné povinnosti, které si sami vytvořili, většinou říkají, že nemají čas naslouchat o nesmrtelnosti živé bytosti. Tito mūḍhové považují pomíjivé hmotné zisky za vše, co život může dát — bez ohledu na to, že si z plodů své práce užívají jen zlomek. Ve snaze dosáhnout vytouženého zisku probdí mnoho dní a nocí a kvůli žaludečním vředům či poruchám trávení se spokojí s nicotným množstvím jídla; zůstávají zcela pohrouženi do celodenní těžké práce ve prospěch svých falešných pánů. Jsou hloupí a nevědí, kdo je jejich skutečný pán, a tak maří svůj cenný čas službou mamonu. Nejvyššímu Pánovi všech pánů se bohužel nikdy neodevzdávají a neudělají si ani čas na to, aby o Něm naslouchali ze správných zdrojů. Prase, které žere výkaly, nemá zájem o sladkosti z cukru a ghí a hloupý dříč se mu podobá tím, že neúnavně naslouchá světským novinkám z pomíjivého světa, které přinášejí smyslový požitek, a nemá čas naslouchat o věčné životní síle, jež hmotným světem hýbe.

2) Další druh ničemů (duṣkṛtī) se nazývá narādhama, nejníže stojící z lidí. Nara znamená lidská bytost a ādhama nejnižší. Z 8 400 000 různých druhů živých bytostí je 400 000 druhů lidí. Mezi nimi je mnoho nižších forem lidského života, z větší části necivilizovaných. Civilizovaní lidé jsou ti, kteří se řídí usměrňujícími zásadami společenského, politického a náboženského života. Ty, jež mají rozvinutou společenskou a politickou úroveň, ale nedodržují žádné náboženské zásady, je třeba považovat za narādhamy. A náboženství bez Boha není náboženství, protože smyslem dodržování náboženských zásad je poznat Nejvyšší Pravdu a vztah, který s Ní člověk má. Pán, Osobnost Božství, v Gītě dává jasně najevo, že nad Ním již nestojí žádná autorita a že On sám je Nejvyšší Pravda. Civilizovaná forma lidského života má sloužit k tomu, aby člověk obnovil ztracené vědomí svého věčného vztahu s Nejvyšší Pravdou, všemocnou Osobností Božství Śrī Kṛṣṇou. Každý, kdo promarňuje tuto příležitost, je narādhama. Ze zjevených písem se dozvídáme, že když je dítě v matčině lůně (což je velice nepříjemná pozice), modlí se k Bohu o vysvobození a slibuje, že jakmile se dostane ven, bude uctívat jen Jeho. Modlit se ve svízelné situaci k Bohu je přirozený instinkt každé živé bytosti, protože každý je s Bohem věčně spojen. Po porodu však dítě pod vlivem māyi, matoucí energie, zapomene jak na těžkosti zrození, tak na svého vysvoboditele.

Ti, kdo se o děti starají, mají povinnost probudit jejich dřímající božské vědomí. Písmo Manu-smṛti, vedoucí k náboženským zásadám, předepisuje deset očistných obřadů určených k probuzení vědomí Boha v rámci systému varṇāśramy. Dnes se však v žádné části světa důsledně neuplatňují, a proto 99,9 procent obyvatelstva tvoří narādhamové.

Když se všichni obyvatelé stanou narādhamy, působením všemocné hmotné energie ztratí veškeré jejich vzdělání hodnotu. Podle standardu Gīty je učeným člověkem ten, kdo vidí stejně brāhmaṇu, psa, krávu, slona i pojídače psů. To je pohled skutečného oddaného. Śrī Nityānanda Prabhu, který je inkarnací Boha v podobě božského mistra, vysvobodil typické narādhamy — bratry Jagāie a Mādhāie — a tím ukázal, jak pravý oddaný prokazuje milost i lidem nejnižší úrovně. Z toho plyne, že narādhama, jehož Osobnost Božství zavrhuje, může obnovit své duchovní vědomí jedině milostí oddaného.

Když Śrī Caitanya Mahāprabhu veřejně uváděl ve známost bhāgavata-dharmu neboli činnosti oddaných, doporučoval lidem pokorně naslouchat poselství Osobnosti Božství. Esencí tohoto poselství je Bhagavad-gītā. Nejpokleslejší jedinci mohou být díky tomuto pokornému naslouchání zachráněni, ale oni bohužel odmítají těmto pokynům byť i jen dopřát sluchu, nemluvě o tom, že by se vůli Nejvyššího Pána odevzdali. Narādhamové, nejníže stojící z lidí, vědomě zanedbávají prvořadou povinnost lidské bytosti.

3) Další druh duṣkṛtīch se nazývá māyayāpahṛta-jñānāḥ, což jsou ti, jejichž vědecké vzdělání pozbylo vlivem matoucí hmotné energie hodnoty. Většinou se jedná o vysoce vzdělané osoby — význačné filozofy, básníky, literáty, vědce a podobně — kteří ovšem podléhají klamu matoucí energie, a následkem toho neposlouchají Nejvyššího Pána.

V současné době jich najdeme mnoho, dokonce i mezi takzvanými znalci Bhagavad-gīty. V Gītě je jasně řečeno, že Śrī Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Nikdo Ho nepřevyšuje a nikdo se Mu nevyrovná. Je otcem Brahmy, původního otce všech lidských bytostí. Dokonce je řečeno, že je otcem nejen Brahmy, ale všech životních druhů. Spočívá na Něm existence neosobního Brahmanu a Paramātmy; Nadduše v srdci každé živé bytosti je Jeho úplnou částí. Je zdrojem všeho a každému se doporučuje odevzdat se Jeho lotosovým nohám. Přes všechna tato jasná prohlášení se ti, kdo jsou māyayāpahṛta-jñānāḥ, vysmívají osobnosti Nejvyššího Pána a považují Ho za pouhou další lidskou bytost. Nevědí, že požehnaná forma lidského těla dostala svou podobu podle věčných a transcendentálních rysů Nejvyšší Osobnosti Božství.

Všechny neautorizované výklady Gīty předkládané lidmi skupiny māyayāpahṛta-jñānāḥ, mimo rámec systému paramparā, představují mnoho překážek na cestě duchovního porozumění. Jejich oklamaní autoři se neodevzdávají lotosovým nohám Śrī Kṛṣṇy ani neučí druhé, aby to dělali oni.

4) Poslední druh duṣkṛtīch se nazývá āsuraṁ bhāvam āśritāḥ — ti, kterým jsou vlastní démonské zásady. Takoví jedinci otevřeně zastávají ateismus. Někteří z nich tvrdí, že Nejvyšší Pán nemůže nikdy sestoupit do hmotného světa, ale nejsou schopni uvést jediný konkrétní důvod, proč by to nebylo možné. Jiní zase říkají, že Pán je níže než neosobní rys, přestože podle Gīty je tomu naopak. Ateista posedlý závistí vůči Nejvyšší Osobnosti Božství přichází s mnoha falešnými inkarnacemi, které stvořil v továrně svého mozku. Tyto osoby, jejichž pravou životní zásadou je napadat Osobnost Božství, se lotosovým nohám Śrī Kṛṣṇy nemohou odevzdat.

Śrī Yāmunācārya Albandaru z jižní Indie prohlásil: “Ó můj Pane! Ti, kdo jsou ovlivněni ateistickými zásadami, Tě nemohou poznat, bez ohledu na Tvé neobyčejné vlastnosti, podobu a činnosti, bez ohledu na to, že všechna zjevená písma na úrovni kvality dobra dokládají, že jsi osoba, a bez ohledu na to, že Tě uznávají slavné autority, které prosluly hloubkou svého poznání v oboru transcendentální vědy a mají božské vlastnosti.”

Výše uvedení — 1. naprostí hlupáci, 2. nejníže stojící z lidí, 3. pobloudilí spekulanti a 4. zapřisáhlí ateisté — se tedy přes všechny rady písem a autorit nikdy neodevzdávají lotosovým nohám Osobnosti Božství.