Skip to main content

20

Kapitola 20

Rendição Completa

Naprostá odevzdanost

apy adya nas tvaṁ sva-kṛtehita prabho
jihāsasi svit suhṛdo ’nujīvinaḥ
yeṣāṁ na cānyad bhavataḥ padāmbujāt
parāyaṇaṁ rājasu yojitāṁhasām
apy adya nas tvaṁ sva-kṛtehita prabho
jihāsasi svit suhṛdo ’nujīvinaḥ
yeṣāṁ na cānyad bhavataḥ padāmbujāt
parāyaṇaṁ rājasu yojitāṁhasām

Ó meu Senhor, executaste pessoalmente todos os deveres. Acaso estás nos deixando hoje, embora sejamos completamente dependentes de Tua misericórdia e embora não tenhamos ninguém que nos proteja, agora que todos os reis se mostram nossos inimigos?

Ó můj Pane, všechny Své povinnosti jsi již vykonal. Dnes nás opouštíš, přestože zcela závisíme na Tvé milosti a nemáme nikoho jiného, kdo by nás chránil, nyní, když všichni králové jsou našimi nepřáteli?

Śrīmad-Bhāgavatam 1.8.37

Šrímad-Bhágavatam 1.8.37

Os Pāṇḍavas são os mais afortunados porque, com toda a boa fortuna, sentiam-se inteiramente dependentes da misericórdia do Senhor. No mundo material, ser dependente da misericórdia de outrem é o derradeiro sinal de infortúnio, mas, no caso de nossa relação transcendental com o Senhor, é uma grande fortuna podermos viver completamente dependentes dEle. A doença material deve-se ao pensamento de nos tornarmos independentes de tudo. Mas a cruel natureza material não permite que nos tornemos independentes. A falsa tentativa de nos tornarmos independentes das estritas leis da natureza é conhecida como avanço material do conhecimento experimental. Todo o mundo material se move com base nessa falsa tentativa de tornar-se independente das leis da natureza. Começando por Rāvaṇa, que desejava preparar uma escada que alcançasse os planetas celestiais, todos estão tentando superar as leis da natureza. Agora, tentam aproximar-se de sistemas planetários distantes através do poder eletromecânico. Entretanto, o objetivo máximo da civilização humana é trabalhar arduamente sob a orientação do Senhor e tornar-se completamente dependente dEle. A mais elevada conquista da civilização perfeita é trabalhar com esforço, mas, ao mesmo tempo, depender completamente do Senhor. Os Pāṇḍavas eram executores ideais desse padrão de civilização. Indubitavelmente, eram completamente dependentes da boa vontade do Senhor Śrī Kṛṣṇa, mas não indolentes parasitas do Senhor. Eram todos altamente qualificados, tanto pelo caráter pessoal, quanto pelo vigor físico. Ainda assim, sempre buscavam a misericórdia do Senhor, porque sabiam que todo ser vivo é dependente, por sua posição constitucional. A perfeição da vida é, portanto, tornar-se dependente da boa vontade do Senhor, ao invés de se tornar falsamente independente do mundo material. Os que tentam falsamente tornar-se independentes do Senhor são chamados de anāthas, ou sem nenhum guardião, ao passo que os que são completamente dependentes da boa vontade do Senhor são chamados sanātha, ou aqueles que têm alguém para protegê-los. Portanto, devemos tentar ser sanātha, para que possamos sempre ser protegidos das condições desfavoráveis da existência material. Pelo poder ilusório da natureza material externa, esquecemo-nos de que a condição material de vida é a perplexidade mais indesejável. Portanto, a Bhagavad-gītā nos orienta, dizendo que, após muitos e muitos nascimentos, uma pessoa afortunada se torna ciente do fato de que Vāsudeva, Kṛṣṇa, é tudo, e de que a melhor maneira de realizar sua vida é render-se completamente a Ele. Este é o sinal de um māhātma. Todos os membros da família Pāṇḍava eram māhātmas na vida familiar. Mahārāja Yudhiṣṭhira era o líder desses māhātmas, e a rainha Kuntīdevī era a mãe. As lições da Bhagavad-gītā e de todos os Purāṇas, especificamente o Bhāgavata Purāṇa, estão, portanto, inevitavelmente ligadas à história dos māhātmas Pāṇḍavas. Para eles, separar-se do Senhor era como separar um peixe da água. Śrīmatī Kuntīdevī, portanto, sentia essa separação como um raio, e todas as suas orações são para tentar persuadir o Senhor a permanecer com eles. Após a Batalha de Kurukṣetra, apesar de os reis inimigos terem sido mortos, seus filhos e netos ainda existiam, para se relacionarem com os Pāṇḍavas. Não apenas os Pāṇḍavas foram colocados em condição de inimizade, mas todos nós estamos, certamente, nessa condição, e a melhor maneira de viver é nos tornarmos completamente dependentes da vontade do Senhor, e, assim, superarmos todas as dificuldades da existência material.

Pánduovci jsou nejšťastlivĕjší z lidí, protože v celém svém štĕstí zcela záviseli na milosti Pána. Záviset na nĕčí milosti je v hmotném svĕtĕ známkou té nejvĕtší bídy, ale jakmile se to týká našeho transcendentálního vztahu k Pánu, situace se mĕní. Je-li nám dáno žít v úplné závislosti na Pánu, máme to nejvĕtší štĕstí, jakého lze dosáhnout. To, že se začínáme považovat za naprosto nezávislé jedince, je začátkem hmotné choroby. Krutá hmotná příroda ale nikomu nedovolí být nezávislý. Marné pokusy získat nezávislost na přísných zákonech přírody se označují jako hmotný rozvoj experimentálního poznání. Tato snaha o nezávislost na přírodních zákonech hýbe celým hmotným svĕtem. Od dob Rávany, který chtĕl postavit schodištĕ vedoucí přímo na nebeské planety, se lidé až do dnešního dne stále snaží překonat zákony přírody. Nyní se pokoušejí dostat na jiné planety za pomoci mechanických přístrojů. Dokonalostí lidské civilizace je tvrdĕ pracovat, ale zároveň naprosto záviset na Pánu. Neúnavná práce pod vedením Nejvyššího Pána je tedy nejvyšší dokonalostí lidské civilizace a Pánduovci toho byli ideální ukázkou. Bezvýhradnĕ záviseli na vůli Pána Šrí Kršny, ale přitom to nebyli zaháleči ani příživníci. Jejich kvalifikace byly zcela jedinečné a bylo to vidĕt jak na jejich charakteru, tak i na jejich skutcích. Přesto však vždy vyhledávali milost Pána, protože vĕdĕli, že každá živá bytost je přirozenĕ závislá. Dokonalostí života tedy je být plnĕ závislý na vůli Pána a nepředstírat v hmotném svĕtĕ nezávislost. Ti, kteří usilují o falešnou nezávislost, se nazývají anātha neboli nemající ochránce, zatímco ti, kteří zcela závisí na Pánovĕ vůli, se nazývají sanāthaneboli ti, které nĕkdo chrání. Musíme se proto snažit být sanātha, abychom byli vždy ochraňováni před nepříznivými podmínkami hmotné existence. Oklamáni vlivem vnĕjší hmotné přírody zapomínáme, že hmotný život s sebou přináší nanejvýš nežádoucí zmatek. Bhagavad-gítá (7.19) nás proto upomíná, že po mnoha a mnoha zrozeních si štĕstím obdařený človĕk může uvĕdomit, že Vásudéva je vše a že nejlepším způsobem, jak žít, je zcela se Mu odevzdat. Tím se vyznačuje mahātmā.Všichni členové pánduovské rodiny byli mahátmové ve stavu hospodáře. Mahárádž Judhišthir byl vůdcem tĕchto mahátmů a královna Kuntídéví byla jejich matkou. Pokyny Bhagavad-gíty a všech Purán, zvláštĕ Bhágavata-Purány, jsou tedy nevyhnutelnĕ spojeny s historií pánduovských mahátmů. Odloučení od Pána pro nĕ znamenalo totéž, co pro rybu znamená odloučení od vody. Šrímatí Kuntídéví tedy představa tohoto odloučení udeřila jako blesk a svými modlitbami se v podstatĕ jen pokouší přesvĕdčit Pána, aby s nimi zůstal. Všichni znepřátelení králové sice padli v bitvĕ na Kurukšétře, ale zůstali po nich ještĕ synové a vnuci a s nimi se Pánduovci museli také utkat. Nejen Pánduovci se ocitli v situaci, kdy se proti nim nĕkteří postavili jako nepřátelé. Každý z nás má vždy nĕjakého nepřítele a nejlepší je pro nás žít tak, abychom zcela záviseli na Pánovĕ vůli. Tím překonáme všechny nesnáze hmotného bytí.

Depois que a Batalha de Kurukṣetra acabou, e que os Pāṇḍavas foram estabelecidos no trono, Kṛṣṇa, antes de voltar para casa, para Dvārakā, despedia-Se de Sua tia e desejava seu bem-estar. Foi nesse momento que Kuntī ofereceu esta prece. Agora ela pede diretamente: “Será verdade que, após terminar Seus deveres, Você está indo embora e nos deixando sozinhos?” Esta é a posição do devoto. Kuntīdevī diz, yeṣāṁ na cānyad bhavataḥ padaṁbujāt: “Não temos outra fonte de proteção além de Seus pés de lótus”. Isto é rendição completa.

Když skončila bitva na Kuruovském bitevním poli a Pánduovci se ujali vlády ve svém království, Kršna se chystal odjet do Svého domu do Dváraky. Než se vydal na cestu, přišel se rozloučit se Svou tetou a Kuntí Mu tehdy přednesla své modlitby. V tomto verši se přímo ptá: „Je to pravda, že nyní, když jsi splnil všechny Své povinnosti, od nás chceš odjet a nechat nás tu samotné?“ Kuntídéví říká: yeṣāṁ na cānyad bhavataḥ padāmbujāt. „Tvé lotosové nohy jsou naší jedinou ochranou.“ Tak uvažují oddaní, kteří jsou zcela odevzdaní.

No processo de rendição (śaraṇāgati), existem seis itens. O primeiro é que a pessoa deve depender completamente de Kṛṣṇa, e o segundo, aceitar tudo que seja favorável ao serviço a Kṛṣṇa (ānukūlyasya saṅkalpa). Em O Néctar da Devoção, está dito: ānukūlyena kṛṣṇānuśilanaṁ bhaktir uttamā. Um sintoma de serviço devocional (bhakti) de primeira classe é que a pessoa aceita tudo que seja favorável para tal serviço. Outro item de rendição é prātikūlyasya varjanam, rejeitar tudo o que seja desfavorável para o desenvolvimento da consciência de Kṛṣṇa. De vez em quando, o mestre espiritual diz “Não faça isto”, proibindo algo desfavorável, e também recomenda o que é favorável: “Faça isto. Cante Hare Kṛṣṇa”. Rendição completa, portanto, envolve abandonar coisas desfavoráveis e aceitar o que é favorável (ānukūlyasya saṅkalpaḥ prātikūlyayasya varjanam). Ainda mais, a pessoa deve crer com fé completa, “Kṛṣṇa me protegerá”, e considerar-se um dos servos de Kṛṣṇa. Estes são alguns dos itens de śaraṇāgati, rendição completa.

Odevzdání se (śaraṇāgati) má šest aspektů. Za prvé bychom mĕli zcela záviset na Kršnovi a přijmout vše příznivé pro oddanou službu (ānukūlyasya saṅkalpaḥ). Ānukūlyena kṛṣṇānuśīlanaṁ bhaktir uttamā: prvotřídní bhakti neboli oddaná služba se vyznačuje tím, že oddaný přijme vše, co je pro tuto službu příznivé. Dalším příznakem odevzdání se je prātikūlya-vivarjanam, zanechání všeho, co je pro vĕdomí Kršny nepříznivé. Duchovní mistr nĕkdy řekne: „Nedĕlej to,“ a zakáže nám dĕlat nĕco, co je pro oddanou službu nepříznivé, a doporučí to, co je příznivé: „Dĕlej to a to. Zpívej Haré Kršna.“ Plné odevzdání se tedy znamená odmítnout nepříznivé vĕci a přijmout všechno, co je příznivé (ānukūlyasya saṅkalpaḥ prātikūlya-vivarjanam). Mĕli bychom mít také nezlomnou víru, že nás Kršna ochrání a mĕli bychom se vždy považovat za jednoho z Jeho služebníků. To jsou nĕkteré aspekty úplného odevzdání se    —    śaraṇāgati.

Agora, Kuntīdevī diz: “Meu querido Kṛṣṇa, se Você pensa que agora que o reino foi recuperado estamos bem estabelecidos e Você já pode ir embora, essa proposta não é muito boa. Nós ainda não estamos livres. Porque matamos tantos reis, todos os seus amigos estão planejando vir lutar conosco novamente. Então, não pense que estamos livres de todos os perigos. Não estamos. E não temos outra fonte de proteção além de Seus pés de lótus. Esta é nossa posição”. Assim, indiretamente, ela disse a Kṛṣṇa: “Não nos abandone. Não pense que agora estamos seguros. Sem Sua proteção estamos sempre em perigo”.

Kuntídéví říká: „Můj drahý Kršno, pokud si myslíš, že nyní, když jsme dostali zpĕt své království, jsme v bezpečí a můžeš nás tedy opustit, není to příliš dobrý návrh. Ještĕ nejsme svobodní. Zabili jsme mnoho králů a všichni jejich přátelé a příbuzní s námi chtĕjí znovu bojovat. Nemysli si, že všechno nebezpečí je již pryč. Tvé lotosové nohy jsou naší jedinou ochranou.“ Nepřímo tak Kršnovi říká: „Neopouštĕj nás. Nemysli si, že jsme v bezpečí. Bez Tvé ochrany si nejsme ničím jisti.“

Essa deveria ser a posição do devoto. Devemos saber que, na verdade, estamos em perigo neste mundo material. Māyā, ilusão, pode nos pegar a qualquer momento, logo que nos distraiamos um pouco, pensando “Agora executei meu dever. Deixe-me descansar um pouco”. Não, não há descanso. Devemos estar sempre em alerta.

Tak by se mĕl chovat oddaný. Mĕli bychom vĕdĕt, že v tomto hmotném svĕtĕ nám neustále hrozí nebezpečí. Jakmile jsme trochu lehkovážní a myslíme si: „Již jsem vykonal svoji povinnost. Mohu si trochu odpočinout,“ májá neboli iluze nás může kdykoliv dostat. Ne, nemůžeme odpočívat. Musíme být neustále ve střehu.

Existe um verso no qual Śrīla Rūpa Gosvāmī diz: avyarthakālatvam – o devoto deve ser muito cuidadoso para ver se seu tempo está sendo desperdiçado. Ele deve perguntar-se: “Estou ocupado no serviço de māyā ou no serviço de Kṛṣṇa?” Este é um sintoma do devoto avançado. Nāma-gāne sadā ruciḥ: tal devoto nunca fica cansado de falar, cantar ou dançar. A palavra sadā significa “sempre”, e ruci significa “gosto”. Um devoto sente gosto em cantar Hare Kṛṣṇa: “Oh! Muito bom! Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare/ Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare”. Isto é gosto. É claro, leva algum tempo para despertar esse gosto, mas, quando Śrīla Rūpa Gosvāmī estava cantando, pensava: “Eu tenho apenas uma língua e dois ouvidos. O que posso aproveitar deste canto? Se eu tivesse milhões de línguas e trilhões de ouvidos, poderia aproveitar alguma coisa de ouvir e cantar”. Naturalmente, não devemos imitá-lo, mas os devotos do movimento da consciência de Kṛṣṇa devem, pelo menos, ser muito cuidadosos em completar suas dezesseis voltas, a quantidade mínima prescrita. Nāma-gāne sadā ruciḥ: temos de incrementar nosso gosto por cantar Hare Kṛṣṇa.

Šríla Rúpa Gósvámí v jednom verši říká: avyartha-kālatvam    —     oddaný by mĕl vždy dbát na to, aby zbytečnĕ neztrácel čas. Mĕl by se ptát sám sebe: „Sloužím teď máji nebo Kršnovi?“ Tak přemýšlí pokročilý oddaný. Nāma-gāne sadā ruciḥ: takového oddaného nikdy neunaví zpívat nebo tancovat. Slovo sadā znamená „vždy“ a ruciznamená „chuť “. Oddaný má vždy chuť zpívat Haré Kršna: „Výbornĕ! Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare    /    Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.“ Tomu se říká mít chuť ke zpívání Haré Kršna. Nĕjaký čas samozřejmĕ trvá, než v sobĕ tuto chuť probudíme, ale když zpíval Rúpa Gósvámí svaté jméno, myslel si: „Mám jen jeden jazyk a dvĕ uši. Jak mohu plnĕ vychutnat toto zpívání? Kdybych mĕl miliony jazyků a miliardy uší, mohl bych alespoň trochu okusit sladkost zpívání a naslouchání.“ Rúpu Gósvámího bychom zajisté nemĕli napodobovat, ale všichni oddaní v hnutí pro vĕdomí Kršny by mĕli alespoň dbát na to, aby každý den dokončili alespoň šestnáct kol džapy na růženci. Nāma-gāne sadā ruciḥ: musíme zvyšovat svou chuť ke zpívání Haré Kršna.

Ainda mais, devemos também aumentar nossa inclinação para viver num lugar onde Kṛṣṇa viva (prītis tad-vasati-sthale). Na visão de devotos elevados, Kṛṣṇa, na verdade, vive em todo lugar, mas porque estamos numa condição inferior devemos saber que, para nós, Kṛṣṇa vive no templo. Porque não vemos Kṛṣṇa em toda parte, devemos ir ao templo para ver Kṛṣṇa, que bondosamente aparece lá por Sua misericórdia, de maneira que possamos vê-lO.

Mĕli bychom také zvĕtšovat svoji touhu žít na místĕ, na kterém žije Kršna (prītis tad-vasati-sthale). Pokročilí oddaní vidí Kršnu všude, ale protože jsme na nižší úrovni, mĕli bychom vĕdĕt, že pro nás je Kršna přítomný v chrámu. Jelikož nemůžeme vidĕt Kršnu všude, mĕli bychom chodit do chrámu, kde se Kršna milostivĕ zjevuje v takové podobĕ, jakou můžeme vnímat.

Kṛṣṇa possui um corpo completamente espiritual (sac-cid-ānanda-vigraha), mas nós não temos os olhos para ver o que é um corpo espiritual. Estamos acostumados a ver coisas grosseiras, materiais (jaḍa). Podemos ver pedra, metal, madeira e outros elementos, e, porque Kṛṣṇa é tudo, para se tornar visível aos nossos olhos, Ele aparece numa forma feita desses elementos. Não é que Kṛṣṇa seja pedra, ou que estejamos adorando pedra. Estamos adorando Kṛṣṇa, mas, porque não podemos ver nada além dos elementos materiais, como pedra, Kṛṣṇa bondosamente aparece numa forma esculpida em pedra. Portanto, deve-se desejar viver no ambiente do templo, onde a forma de Kṛṣṇa é adorada.

Kršnovo tĕlo je zcela duchovní (sac-cid-ānanda-vigraha), ale naše oči nejsou uzpůsobené k tomu, abychom mohli toto duchovní tĕlo vidĕt. Jsme zvyklí vnímat hmotné vĕci, které mají hrubou podobu (jaḍa). Můžeme vidĕt kámen, kov, dřevo a jiné prvky, a protože Kršna je všechno, zjevuje se v podobĕ vytvořené z tĕchto prvků, abychom Ho mohli svýma nedokonalýma očima vidĕt. Kršna není kámen a také to neznamená, že uctíváme kámen. Uctíváme Kršnu, ale protože nemůžeme vidĕt nic než hmotné prvky, jako je například kámen, Kršna se laskavĕ zjevuje v podobĕ vytvořené z kamene. Každý by se mĕl proto snažit žít poblíž chrámu, ve kterém je uctívána podoba Kršny.

Ainda mais, devemos considerar-nos sempre dependentes de Kṛṣṇa. Isto é consciência de Kṛṣṇa. Deve-se pensar sempre “Sem Kṛṣṇa, minha vida é inútil, e estou em perigo”. Portanto, enquanto ora a Kṛṣṇa, Kuntī diz: “Kṛṣṇa, Você está pensando que agora estamos seguros, mas eu não acho que estejamos seguros. Estamos sempre em perigo. Se Você achar que estamos seguros, quem nos protegerá? Nós não temos outra proteção além de Seus pés de lótus. Estamos rodeados de muitos inimigos, porque os filhos dos que morreram na luta estão se preparando para nos atacar”.

Kromĕ toho bychom mĕli vždy záviset na Kršnovi. To je vĕdomí Kršny. Vždy bychom si mĕli myslet: „Bez Kršny nemá můj život žádnou cenu a neustále mi hrozí nebezpečí.“ Kuntí ve svých modlitbách ke Kršnovi proto říká: „Kršno, prosím, nemysli si, že nám již nehrozí žádné nebezpečí. Můžeme ho čekat ze všech stran. Kdo nás bude ochraňovat? Jedinou ochranu nám poskytují Tvé lotosové nohy. Kolem nás je tolik nepřátel, protože synové tĕch, kteří zahynuli v bitvĕ, s námi nyní chtĕjí bojovat.“

Kṛṣṇa veio para pegar a poeira dos pés de Seu superior, Sua tia Kuntīdevī. Apesar disso, Kuntīdevī se dirige a Ele como Prabhu, o Senhor, e não como seu sobrinho querido. Ela sabe “Embora Kṛṣṇa tenha assumido o papel de meu sobrinho, ainda assim Ele é o mestre supremo”.

I když Kršna přišel ke Kuntídéví, aby setřel prach z jejích lotosových nohou, neboť byla Jeho tetou a tedy Jeho nadřízenou, Kuntí Mu přesto říká „Prabhu“ neboli „Pane“ a neoslovuje Ho jako svého milovaného synovce. Dobře ví, že i když je Kršna v roli jejího synovce neboli syna jejího bratra, je stále Nejvyšším Pánem.

Os sintomas de uma pessoa realmente consciente de Kṛṣṇa é que ela sabe que Kṛṣṇa é o mestre supremo. Sempre se considera em perigo sem Kṛṣṇa, e sente-se segura por abrigar-se aos pés de lótus de Kṛṣṇa. Kṛṣṇa diz, kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati: “Declare ao mundo que Meu devoto nunca perece” (Bhagavad-gītā 9.31). Para quem se torna um devoto puro de Kṛṣṇa, não há possibilidade de perigo. Evidentemente, Kṛṣṇa protege a todos, porque, sem Sua proteção, ninguém pode viver nem por um segundo. Mas não devemos pensar “Se Kṛṣṇa está protegendo a todos, qual a necessidade de me tornar um devoto?”, pois um rei protege a cada um de seus súditos, mas dá proteção especial a seus próprios homens. Isso é natural. Quem se ocupa diretamente a serviço do Presidente, quando está em alguma dificuldade, é especialmente protegido. Embora o Presidente proteja a todos os cidadãos, aqueles que se associam pessoalmente com ele, prestando algum serviço, recebem consideração especial. Na verdade, isso não é parcialidade. Isso é natural. Quando um cavalheiro ama todas as crianças, mas tem amor especial por seus filhos, ninguém dirá: “Oh! Por que você ama seus filhos mais que os outros?” Não, isso é natural. Analogamente, Kṛṣṇa diz na Bhagavad-gītā, samo ’ham sarva-bhūteṣu: “Eu sou igual para todos”. Kṛṣṇa, sendo Deus, ama igualmente todos, porque todos são partes dEle. Apesar disso, Ele cuida especialmente de Seus devotos. Portanto, Ele diz, kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati: “Meu devoto nunca será derrotado”.

Človĕka, který si je opravdu vĕdom Kršny, poznáme podle toho, že přijímá Kršnu jako Nejvyššího Pána, ví, že bez Kršny mu neustále hrozí nebezpečí a bezpečný se cítí pouze tehdy, když vyhledá útočištĕ u Kršnových lotosových nohou. Kršna říká: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati. „Můžeš vyhlásit, že Mého oddaného nikdy nikdo nepřemůže.“ (Bg. 9.31) Jestliže se nĕkdo stane čistým oddaným, nehrozí mu již žádné nebezpečí. Kršna samozřejmĕ ochraňuje každého, neboť bez ochrany Nejvyššího Pána bychom nemohli žít ani na okamžik. Nikdo by si ale nemĕl myslet: „Když Kršna poskytne ochranu každému, proč bych se musel stát oddaným?“ Král ochraňuje všechny obyvatele svého království, protože je to jeho povinnost, ale zvláštní pozornost vĕnuje svým nejbližším. To je přirozené. Když nĕkdo pracuje přímo pro prezidenta, v případĕ nebezpečí se mu dostane zvláštní ochrany. I když prezident chrání všechny obyvatele, obzvláštĕ ochraňuje ty, kteří jsou s ním v osobním styku a slouží mu. Je to naprosto přirozené a nejedná se o nĕjakou zaujatost. Má-li nĕkdo rád všechny dĕti, ale nejvíce své vlastní, nikdo mu neřekne: „Jak to, že máte rád své dĕti více než ostatní?“ Podobnĕ říká Kršna v Bhagavad-gítĕ: samo 'haṁ sarva-bhūteṣu.„Jsem ke všem stejný.“ Kršna je Bůh a miluje všechny živé bytosti, neboť každý je Jeho částí. Přesto je ale obzvláštĕ naklonĕn Svým oddaným. Proto říká: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati. „Mého oddaného nikdy nikdo nepřemůže.“

Kṛṣṇa sempre cuida do conforto de Seus devotos, e os devotos estão sempre ocupados vendo se Kṛṣṇa está satisfeito. Os devotos vestem Kṛṣṇa, dão-Lhe comida, e sempre se ocupam em servi-lO. Da mesma forma, Kṛṣṇa sempre olha pela felicidade de Seus devotos. Esta é a relação íntima entre o devoto e Kṛṣṇa. Cada entidade viva tem uma relação com Kṛṣṇa, mas entre os devotos a relação é mais íntima. Por conseguinte, Kuntīdevī diz a Kṛṣṇa: “Como pode Você nos abandonar? Nós somos Seus amigos íntimos. Estamos vivendo apenas por Seu cuidado, Sua misericórdia. Não pense que estamos seguros e que Você já pode nos deixar. Nossa vida depende sempre de Sua misericórdia, porque não temos outro abrigo além de Seus pés de lótus. Por favor, não nos deixe”. Esta é a prece de Kuntī. Narottama Dāsa Ṭhākura também canta:

Kršna vždy dohlíží na to, aby se Jeho oddaní mĕli dobře, a oddaní se vždy snaží, aby byl Kršna spokojený. Oddaní Kršnu oblékají, dávají Mu jídlo a vždy Mu slouží a Kršna se podobnĕ stará, aby Jeho oddaní byli šťastní. Tento vztah mezi oddanými a Kršnou je velice důvĕrný. Každá živá bytost má ke Kršnovi nĕjaký vztah. Když se ale staneme oddanými, náš vztah se prohloubí a bude mnohem důvĕrnĕjší. Kuntídéví ve svých modlitbách Kršnovi říká: „Jak nás můžeš opustit? Jsme Tví důvĕrní přátelé. Žijeme jen díky Tvé náklonnosti a lásce. Nemysli si, že jsme v bezpečí a můžeš nás tedy opustit. Náš život závisí pouze na Tvé milosti a Tvé lotosové nohy jsou naším jediným útočištĕm. Prosím, neopouštĕj nás.“ Podobnĕ se modlí ve své písni Naróttam dás Thákur:

hā hā prabhu nanda-suta    vṛṣabhānu-sutā-yuta
karuṇā karaha ei-bāra
hā hā prabhu nanda-suta    vṛṣabhānu-sutā-yuta
karuṇā karaha ei-bāra

“Kṛṣṇa, Nanda-suta, o Senhor está presente com Rādhārāṇī, a filha do rei Vṛṣabhānu. Agora eu estou completamente rendido ao Senhor. Por favor, dê-me Sua misericórdia”.

„Kršno, Nanda-súto, který stojíš po boku Rádhárání, dcery krále Vršabhánua. Zcela se Ti odevzdávám a prosím, buď ke mnĕ milostivý.“

Sem a consciência de Kṛṣṇa, pensa-se: “Tenho de me proteger”, ou “Minha sociedade, comunidade ou estado me protegerão. Eu tenho tantos protetores. Por que eu deveria me importar com Deus? Por que devo ir a Kṛṣṇa? Os homens desafortunados que não têm proteção podem ir a Kṛṣṇa”. Mas o fato é que, sem Kṛṣṇa, ninguém pode ser protegido. Isto é declarado no Śrīmad-Bhāgavatam (7.9.19): bālasya neha śaraṇaṁ pitarau nṛsiṁha. Quando orou ao Senhor Kṛṣṇa como Nṛsiṁhadeva, Prahlāda Mahārāja disse: “Meu querido Senhor, não se deve pensar que, por ter pai e mãe, uma criança esteja completamente protegida”. Se Kṛṣṇa não a proteger, a criança não poderá ser protegida, mesmo se tiver milhares de mães e pais. Prahlāda também diz, nārtasya cāgadam udanvati majjato nauḥ: “Não é que bons médicos ou bons remédios possam proteger alguém da doença”. Suponhamos que um homem rico esteja sofrendo de alguma doença, e que ele possa pagar um médico de primeira classe e comprar bons remédios.

Bez vĕdomí Kršny si človĕk myslí: „Budu ochraňovat sám sebe, nebo mi poskytne ochranu rodina, společnost nebo stát. Mám tolik ochránců. Proč bych mĕl vĕřit v Boha? Proč bych mĕl jít ke Kršnovi? Ke Kršnovi se obracejí ti, které nikdo nechrání.“ Skutečnost je ale taková, že nás nikdo nemůže ochránit, pokud nás nechrání Kršna. To je řečeno ve Šrímad-Bhágavatamu (7.9.19): bālasya neha śaraṇaṁ pitarau nṛsiṁha.Když se Prahlád Mahárádž modlil ke Kršnovi v podobĕ Nrsinhadévy, řekl: „Můj drahý Pane, lidé by si nemĕli myslet, že pokud má dítĕ otce a matku, je v bezpečí.“ Pokud by dítĕ neochraňoval Kršna, nikdo by ho nedokázal zachránit, i kdyby mĕlo třeba tisíc otců a matek. Prahlád také říká: nārtasya cāgadam udanvati majjato nauḥ. „Ani ten nejlepší lékař nebo nejlepší lék nemůže človĕka ochránit před nemocí.“ Představte si, že je nĕjaký boháč nemocný a zajistí si nejlepšího lékaře a nejlepší léky. Znamená to snad, že nemůže zemřít? Ne. Pokud ho neochrání Kršna, nezachrání ho před smrtí ani dobrá léčba, ani kvalitní léky. Prahlád pokračuje: „Nĕkdo může mít dobrou loď, ale to mu ještĕ nezaručí, že se nemůže utopit v oceánu. Když ho neochráníš Ty, může se kdykoliv utopit.“ V přírodĕ se setkáváme s tolika potížemi, a přestože se vĕdci v boji o přežití snaží tyto problémy svými vynálezy vyřešit, dokud nám Kršna neposkytne Svoji ochranu, všechny vynálezy budou k ničemu.

Kuntīdevī sabe disso, e assim, embora seja a mãe de grandes guerreiros como Arjuna e Bhīma, ela pensa: “Embora meus filhos sejam grandes guerreiros, eles não o são o suficiente para nos proteger. Nada, além de Seus pés de lótus, pode nos proteger”. Esse verso ilustra a posição de uma alma rendida buscando a proteção de Kṛṣṇa. Se permanecermos nessa posição, sabendo que nosso único protetor é Kṛṣṇa, e que nosso único dever é servi-lO, nossa vida será bem-sucedida.

Kuntídéví to všechno ví, a přestože je matkou velkých bojovníků Ardžuny a Bhímy, myslí si: „Moji synové jsou udatní bojovníci, ale to nám nezajišťuje bezpečí. Jedinou ochranou jsou Tvé lotosové nohy.“ Tento verš ukazuje postavení odevzdané duše, která hledá ochranu u Kršny. Když zůstaneme v takovém postavení a budeme si vĕdomi toho, že Kršna je naším jediným ochráncem a že naší jedinou povinností je sloužit Mu, potom bude náš život úspĕšný.