Skip to main content

10

Kapitola 10

A Propriedade dos Empobrecidos

Jediné bohatství

namo ’kiñcana-vittāya
nivṛtta-guṇa-vṛttaye
ātmārāmāya śāntāya
kaivalya-pataye namaḥ
namo ’kiñcana-vittāya
nivṛtta-guṇa-vṛttaye
ātmārāmāya śāntāya
kaivalya-pataye namaḥ

Minhas reverências são para Ti, aquele que é a propriedade dos materialmente empobrecidos e que não possui qualquer ligação com as ações e reações dos modos materiais da natureza. Tu és autossatisfeito, o mais amável e também o mestre dos monistas.

Skládám své poklony Tobĕ, Jenž jsi majetkem hmotnĕ zchudlých. Nedotýkají se Tĕ akce a reakce kvalit hmotné přírody. Jsi spokojený Sám v Sobĕ, a proto jsi nanejvýš vlídný a jsi pánem monistů.

Śrīmad-Bhāgavatam 1.8.27

Šrímad-Bhágavatam 1.8.27

Um ser vivo sente-se acabado logo que não haja nada para possuir. Portanto, o ser vivo não pode ser, no verdadeiro sentido do termo, um renunciante. Renuncia-se a algo para ganhar algo mais valioso, O estudante sacrifica suas tendências infantis para obter melhor educação. Um servo abandona seu trabalho por um trabalho melhor. De modo semelhante, um devoto não renuncia ao mundo material a troco de nada, mas por algo de valor espiritual tangível. Śrīla Rūpa Gosvāmī, Sanātana Gosvāmī, Śrīla Raghunātha Dāsa Gosvāmī e outros abandonaram sua pompa e prosperidade mundanas por causa do serviço ao Senhor. Eles eram grandes homens, no sentido mundano. Os Gosvāmīs eram ministros a serviço do governo da Bengala, e Śrīla Raghunātha Dāsa Gosvāmī era o filho de um grande zamīndār daquela época. Mas eles deixaram tudo para ganhar algo superior aquilo que possuíam anteriormente. Os devotos geralmente não têm prosperidade material, mas têm um tesouro secreto aos pés de lótus do Senhor. Há uma bela história sobre Śrīla Sanātana Gosvāmī. Ele tinha consigo uma pedra filosofal e a deixou num monte de lixo. Um homem necessitado a pegou, mas depois se maravilhou por que uma pedra filosofal fosse mantida em lugar tão desprezível. Pediu, então, a Sanātana Gosvāmī a coisa mais valiosa e recebeu o santo nome do Senhor. Akiñcana significa “aquele que não tem nada para dar materialmente”. Um devoto verdadeiro, ou mahātmā, não tem nada de material a oferecer a alguém, porque já deixou todos os bens materiais. Ele pode, contudo, dar o bem supremo, a saber, a Personalidade de Deus, porque o Senhor é a única propriedade de um devoto verdadeiro. A pedra filosofal de Sanātana Gosvāmī, que havia sido atirada ao lixo, não era propriedade do Gosvāmī, caso contrário não teria sido mantida em tal lugar. Este exemplo específico é dado para os devotos neófitos, apenas para convencê-los de que os anseios materiais e o avanço espiritual não se combinam bem. A menos que alguém seja capaz de ver tudo como espiritual, em relação com o Senhor Supremo, deve sempre distinguir entre matéria e espírito. Um mestre espiritual como Śrīla Sanātana Gosvāmī, embora pessoalmente capaz de ver tudo espiritualmente, estabeleceu este exemplo para nós, porque não temos essa visão espiritual.

Živá bytost nemůže žít, aniž nĕco vlastní. Nemůže si tedy v pravém slova smyslu odříkat. Živá bytost se nĕčeho zříká jen proto, aby získala nĕco ještĕ cennĕjšího. Student obĕtuje své dĕtinské sklony, aby dosáhl lepšího vzdĕlání. Služebník opouští své staré místo, aby nastoupil na lepší. Stejnĕ tak se oddaný nezříká hmotného svĕta pro nic za nic, ale pro skutečné duchovní hodnoty. Šríla Rúpa Gósvámí, Sanátana Gósvámí a Šríla Raghunáth dás Gósvámí a další se vzdali své svĕtské okázalosti a blahobytu ve prospĕch služby Pánu. Ze svĕtského hlediska to byli velice význační lidé. Byli ministry vlády v Bengálsku a Šríla Raghunáth dás Gósvámí byl synem velkého zamindara své doby. Všechno však opustili, aby získali nĕco, co bylo ještĕ vyšší než jejich předchozí vlastnictví. Oddaní vĕtšinou nemají příliš velký hmotný blahobyt, ale mají velice tajný poklad    —    lotosové nohy Pána. K tomu se váže velice pĕkný příbĕh. Šríla Sanátana Gósvámí vlastnil zázračný kámen a nechával ho ležet na hromadĕ odpadků. Jeden chudý človĕk ho zvedl, ale pak začal přemýšlet o tom, proč byl ten drahocenný kámen zrovna mezi odpadky. Požádal proto Sanátanu, aby mu dal to nejcennĕjší, co mĕl, a Šríla Sanátana Gósvámí mu dal svaté jméno Pána. Slovo akiñcana označuje toho, kdo nemůže dát nic hmotného. Skutečný oddaný, mahátmá, nikomu nic hmotného nedá, protože všech hmotných vĕcí se již vzdal. Může ale dát to nejvyšší a nejcennĕjší     —    Nejvyššího Pána, protože Pán je jediným majetkem skutečného oddaného. Zázračný kámen Sanátany Gósvámího, vyhozený na smetí, nebyl jeho nejvzácnĕjším majetkem; jinak by byl uložen na lepším místĕ. Tento příklad má přesvĕdčit začínající oddané o tom, že hmotná přání a duchovní pokrok jdou špatnĕ dohromady. Dokud nejsme schopni vidĕt všechno jako duchovní, ve vztahu se Svrchovaným Pánem, musíme vždy rozlišovat mezi duchem a hmotou. Duchovní mistr, jakým byl Šríla Sanátana Gósvámí, má osobnĕ schopnost vidĕt ve všem duchovní podstatu, ale dává tento příklad, neboť nám takový duchovní pohled chybí.

O progresso da visão ou da civilização material é um grande obstáculo para o avanço espiritual. Esse avanço material enreda o ser vivo no cativeiro do corpo material, o qual é seguido de todos os tipos de misérias. Tal avanço material é chamado anartha, ou coisa indesejável. De fato, isso é assim. No atual contexto do progresso material as mulheres usam batom ao preço de meio dólar, e há muitas outras coisas indesejáveis que são produto da concepção material de vida. Por desviar a atenção para tantas coisas indesejáveis, a energia humana é desperdiçada, sem ser adquirida a compreensão espiritual, a necessidade primordial da vida humana. A tentativa de alcançar a Lua é outro exemplo de desperdício de energia, porque, mesmo que a Lua seja alcançada, os problemas da vida não serão resolvidos. Os devotos do Senhor são chamados akiñcana, porque eles praticamente não têm bens materiais. Tais bens materiais são todos produtos dos três modos da natureza material. Eles embotam a energia espiritual, e assim, quanto menos possuamos tais produtos, tanto melhor será a oportunidade para o progresso espiritual.

Rozvoj hmotného přístupu k životu nebo hmotné civilizace je velikou překážkou duchovnímu rozvoji. Hmotný rozvoj připoutává živou bytost k hmotnému tĕlu, což přináší všemožná hmotná strádání. Hmotný rozvoj se nazývá anartha neboli nĕco, co je ve skutečnosti nechtĕné. Je to opravdu tak. V rámci současného hmotného rozvoje kupujeme rtĕnky za padesát korun a existuje mnoho nechtĕných vĕcí, které jsou vesmĕs výplody hmotného pojetí života. Všemi tĕmito nechtĕnými vĕcmi se jen rozptylujeme a lidská energie přichází nazmar, aniž dosáhneme duchovní realizace, která je prvořadou nutností lidského života. Pokusy letĕt na Mĕsíc jsou jen dalším příkladem mrhání energie, protože i když se na Mĕsíc dostaneme, nevyřeší to životní problémy. Oddaní Pána se nazývají „akiňčanové“, jelikož nemají prakticky žádný hmotný majetek. Veškeré hmotné bohatství je výsledkem působení tří kvalit hmotné přírody a oddĕluje nás od účinků duchovní energie. Čím ménĕ tĕchto hmotných vĕcí vlastníme, tím vĕtší máme nadĕji na duchovní pokrok.

A Suprema Personalidade de Deus não tem ligação direta com as atividades materiais, todos os Seus atos e feitos, mesmo os exibidos neste mundo material, são espirituais e não são afetados pelos modos da natureza material. Na Bhagavad-gītā, o Senhor diz que todos os Seus atos, mesmo Seu aparecimento e desaparecimento dentro e fora do mundo material, são transcendentais, e aquele que os conhece perfeitamente não nascerá novamente neste mundo material, mas voltará ao Supremo.

Nejvyšší Osobnost Božství není v přímém styku s hmotnými činnostmi. Všechny Jeho činy a skutky, i když jsou projevené v tomto hmotném svĕtĕ, jsou duchovní a zcela neovlivnĕné kvalitami hmotné přírody. V Bhagavad-gítĕ Pán praví, že všechny Jeho činnosti, i Jeho příchod do hmotného svĕta a odchod z nĕj jsou transcendentální, a ten, kdo to dokonale ví, se už nenarodí v hmotném svĕtĕ a půjde zpátky k Bohu.

A doença material se deve ao anseio por dominar a natureza material. Esse anseio deve-se a uma interação dos três modos da natureza, e nem o Senhor nem os devotos têm apego a esse falso desfrute. Portanto, o Senhor e os devotos são chamados nivṛtta-guṇa-vṛtti. O perfeito nivṛtta-guṇa-vṛtti é o Senhor Supremo, porque Ele nunca é atraído pelos modos da natureza material, ao passo que os seres vivos têm essa tendência. Alguns deles caem na armadilha dessa atração ilusória.

Příčinou hmotné nemoci je touha vládnout hmotné přírodĕ. Tato touha vzniká vzájemným působením tří kvalit přírody a ani Pán, ani oddaní po takovém falešném požitku netouží. Pán a oddaní se proto nazývají nivṛtta-guṇa-vṛtti. Svrchovaný Pán je dokonalý nivṛtta-guṇa-vṛtti, neboť Jeho nikdy nepřitahují kvality hmotné přírody, zatímco živé bytosti tento sklon mají a nĕkteré z nich se nechají zlákat iluzorní přitažlivostí hmotné přírody, a tak jsou uvĕznĕny.

Porque o Senhor é propriedade dos devotos, e os devotos são propriedade do Senhor, os devotos são certamente transcendentais aos modos da natureza material. Esta é uma conclusão natural. Tais devotos imaculados são distintos dos devotos mistos, que se aproximam do Senhor para a mitigação da pobreza e das misérias ou por causa da curiosidade e da especulação. Os devotos imaculados e o Senhor são transcendentalmente apegados. Para os outros, o Senhor não tem nada a reciprocar, e, portanto, Ele Se chama ātmārāma, autossatisfeito. Autossatisfeito como é, Ele é o mestre de todos os monistas que procuram fundir-se na existência do Senhor. Tais monistas mergulham na refulgência pessoal do Senhor, chamada brahmajyoti, mas os devotos entram em Seus passatempos transcendentais, que nunca devem ser equivocadamente entendidos como materiais.

Jelikož Pán je majetkem oddaných a oddaní jsou na oplátku majetkem Pána, oddaní jsou jistĕ transcendentální vůči kvalitám hmotné přírody. To je přirozený závĕr. Tito ryzí oddaní se liší od tĕch, jejichž oddanost je smíšena s touhou zmírnit své strádání nebo chudobu, se zvídavostí nebo spekulativními sklony. Ryzí oddaní a Pán jsou navzájem transcendentálnĕ spojeni. Co se týče ostatních, Pán jim nemá co opĕtovat, a proto se nazývá ātmārāma neboli spokojený Sám v Sobĕ. Takto spokojený v Sobĕ je pánem všech monistů, kteří usilují o splynutí s Jeho bytím. Tito monisté splynou s osobní září Pána zvanou brahmadžjóti, ale oddaní budou moci vstoupit do transcendentálních zábav Pána, které bychom nikdy nemĕli mylnĕ pokládat za hmotné.

Estar empobrecido materialmente é a primeira qualificação do devoto. Quem não possui nada neste mundo material, mas que só tem a Kṛṣṇa, é chamado de akiñcana. A palavra akiñcana significa “aquele que perdeu todas as posses materiais”. Enquanto mantivermos mesmo um pouco do conceito de que podemos nos tornar felizes, materialmente falando, de uma ou outra maneira teremos de aceitar outro corpo material. A natureza é tão bondosa que, de acordo com nossas tendências de desfrutar este mundo material, ela nos dará um corpo adequado, sob a supervisão do Senhor. Porque o Senhor está situado no coração de todos, Ele sabe de tudo. Por conseguinte, sabendo que ainda desejamos algo material, Ele nos dá outro corpo material: “Sim, pegue-o”. Kṛṣṇa deseja que tenhamos experiência completa, para que compreendamos que, através do lucro material, a felicidade nunca será alcançada. Esse é o desejo de Kṛṣṇa.

Nemít žádný hmotný majetek je první kvalifikací oddaného. Človĕk, který v tomto hmotném svĕtĕ kromĕ Kršny nic nevlastní, se nazývá akiñcana. Slovo akiñcanaznamená „ten, kdo ztratil všechen hmotný majetek“. Dokud si schraňujeme třeba i jen nepatrný náznak myšlenky, že můžeme být v hmotném svĕtĕ nĕjakým způsobem šťastní, budeme muset přijmout nové hmotné tĕlo. Příroda je tak laskavá, že nám podle Pánova pokynu přidĕlí vhodné tĕlo podle toho, jak si chceme v tomto hmotném svĕtĕ užívat. Jelikož Pán sídlí v srdci každého, ví všechno. Toužíme-li po nĕčem hmotném, dá nám další hmotné tĕlo: „Dobře, tady je.“ Kršna chce, abychom získali dostatek zkušeností a pochopili, že hmotný majetek nám nikdy nepřinese trvalé štĕstí.

Devido ao fato de sermos partes integrantes de Kṛṣṇa, que possui liberdade total, nós também temos liberdade, ainda que em quantidade bem pequena. Embora a quantidade de sal contida numa gota d’água do mar não seja comparável à quantidade de sal que existe no oceano, a composição química, tanto da gota como do oceano, é a mesma. De forma semelhante, tudo o que temos em quantidade diminuta existe em Kṛṣṇa em sua totalidade (janmādy asya yataḥ). Por exemplo: temos a propensão de roubar, tirar coisas que pertencem a outros. Por quê? Porque Kṛṣṇa tem a mesma propensão. A menos que a propensão para roubar esteja presente na Verdade Absoluta, como poderia estar presente em nós? Kṛṣṇa é conhecido como “o ladrão de manteiga”. Mas o roubar de Kṛṣṇa e o nosso são diferentes. Porque estamos contaminados materialmente, nosso roubar é abominável, ao passo que, na plataforma absoluta, espiritual, o mesmo roubar é tão delicioso que chega a ser desfrutável. Mãe Yaśodā, portanto, desfruta as atividades de Kṛṣṇa como ladrão. Esta é a diferença entre material e espiritual.

Protože jsme nedílnou částí Kršny, který je zcela svobodný, chceme být také svobodní, ale rozsah naší svobody je zcela nepatrný. I když množství soli v kapce mořské vody se nedá srovnat s množstvím soli v oceánu, chemické složení kapky vody i celého oceánu je stejné. Stejnĕ tak všechno, co vlastníme v nepatrném množství, je ve své plnosti v Kršnovi (janmādy asya yataḥ). Máme například sklon krást neboli brát vĕci, které patří jiným. Proč? Protože Kršna má stejný sklon. Pokud by sklon krást neexistoval v Absolutní Pravdĕ, jak bychom ho mohli mít my? Kršna je známý jako „zlodĕj másla“. Ale Kršnovo a naše kradení se od sebe liší. Protože jsme hmotnĕ znečištĕní, naše kradení je špatné, zatímco na duchovní, absolutní úrovni je stejné kradení naprosto blažené a přináší všem radost. Matku Jašódu proto tĕší, když Kršna krade. To je rozdíl mezi hmotnou a duchovní povahou vĕcí.

Quaisquer atividades que sejam espirituais são plenamente boas, enquanto as atividades materiais são totalmente más. Esta é a diferença entre material e espiritual. A assim chamada moralidade e bondade deste mundo material são totalmente más, ao passo que, no mundo espiritual, mesmo a assim chamada imoralidade é boa. Isto nós temos que compreender. Por exemplo: dançar com as esposas de outros durante a madrugada é imoral, pelo menos de acordo com a civilização védica. Mesmo hoje em dia, na Índia, nunca será permitido a uma jovem encontrar-se com um rapaz de madrugada para dançar. Mas encontraremos no Śrīmad-Bhāgavatam que assim que as gopīs, as jovens vaqueirinhas de Vṛndāvana, ouviram a flauta de Kṛṣṇa, foram imediatamente dançar com Ele. De acordo com os conceitos materiais, isso é imoral, mas, do ponto de vista espiritual, está de acordo com a moralidade mais elevada. Caitanya Mahāprabhu disse, portanto, ramyā kācid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā: “Oh! Não existe melhor método de adoração do que aquele concebido pelas vraja-vadhūs, as donzelas de Vṛndāvana”. Depois de ter aceitado a ordem renunciada da vida, Caitanya Mahāprabhu abandonou estritamente a associação com mulheres. Mesmo durante Sua vida familiar, nunca fez brincadeiras com mulheres. Ele era muito brincalhão, mas só com os homens, não com as mulheres. Uma vez Ele disse algumas palavras brincalhonas à Sua esposa, Viṣṇupriyā. Quando Śacīmātā, a mãe do Senhor Caitanya, estava procurando uma coisa, Ele disse, de brincadeira: “Talvez sua nora tenha pegado”. Mas, em toda Sua vida essas são as suas únicas palavras brincalhonas que encontramos em relação às mulheres. Ele era muito estrito. Depois de ter aceitado sannyāsa, a ordem renunciada, nenhuma mulher podia aproximar-se dEle, nem para oferecer reverências; ao contrário, elas o faziam de um lugar afastado. Apesar disso, Caitanya Mahāprabhu disse, ramyā kācid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā: “Não há melhor forma de adoração além daquela concebida pelas donzelas de Vṛndāvana”. E qual era o conceito delas? Elas desejavam amar Kṛṣṇa, a qualquer risco. E isto nunca é imoral.

Jakékoliv činnosti, které jsou duchovní, jsou správné a všem prospĕšné a jakékoliv činnosti, které jsou hmotné, jsou zcela špatné. V tom spočívá rozdíl mezi duchem a hmotou. Takzvaná morálnost a dobrota v tomto hmotném svĕtĕ je špatná, ale v duchovním svĕtĕ je dokonce i takzvaná nemorálnost dobrá. To musíme pochopit. Například tančit v noci s manželkami jiných mužů je nemorální, tedy alespoň podle zásad védské civilizace. Dokonce i dnes v Indii nesmí nikdy mladá žena jít tančit v noci s mladým mužem. Ve Šrímad-Bhágavatamu se však můžeme dočíst, že jakmile gópí, mladé pasačky krav ve Vrndávanu, uslyšely zvuk Kršnovy flétny, ihned přišly, aby s Ním mohly tančit. Podle hmotných zásad je to nemorální, ale z duchovního hlediska je to v souladu s nejpřísnĕjšími zásadami morálky. Čaitanja Maháprabhu proto řekl: ramyā kācid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā. „Neexistuje lepší způsob uctívání než ten, který provádĕly vraja-vadhū, dívky z Vrndávanu.“ Když Čaitanja Maháprabhu přijal životní řád odříkání, velice přísnĕ se vyhýbal jakékoliv společnosti žen. Dokonce i jako hospodář nikdy nežertoval se ženami. Byl velice vtipný, ale pouze když hovořil s muži, nikoliv se ženami. Jednou zažertoval se Svou ženou Višnuprijou. Když matka Pána Čaitanji, Sačímátá, nĕco hledala, žertovnĕ řekl: „Možná to vzala tvoje snacha.“ V celém Jeho životĕ jsou tohle jediná žertovná slova, která pronesl ve vztahu k ženám. Byl velice zásadový. Když přijal sannjás, životní řád v odříkání, žádná žena se k Nĕmu nemohla přiblížit ani když se Mu chtĕla poklonit; ženy Mu vzdávaly své poklony ze vzdáleného místa. Přesto Čaitanja Maháprabhu řekl: ramyā kācid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā. „Neexistuje lepší způsob uctívání než ten, který provádĕly dívky z Vrndávanu.“ Jakým způsobem uctívaly Pána? Chtĕly milovat Kršnu za každou cenu. A to není nikdy nemorální.

Qualquer coisa que esteja relacionada com Kṛṣṇa nunca é imoral. Para dar outro exemplo, o Senhor Kṛṣṇa, em Seu advento como Nṛsiṁhadeva, matou Hiraṇyakaśipu, o pai de Prahlāda Mahārāja, enquanto este observava sem protestar. Isto é moral? Quem gostaria de ver o próprio pai sendo morto? Quem ficaria ali sem protestar? Ninguém aprovaria esse comportamento nem o consideraria moral. Apesar disso, esse fato ocorreu realmente. Não só isto, mas Prahlāda Mahārāja ainda fez uma guirlanda para pôr no pescoço do matador. “Meu querido Senhor Matador”, ele disse, “por favor, aceite esta guirlanda. O Senhor matou meu pai, e o Senhor é muito bondoso”. Isto tem que ser entendido espiritualmente. Se o pai de alguém está sendo atacado, e não se pode protegê-lo, deve-se protestar e pedir socorro a outros. Mas porque o pai de Prahlāda Mahārāja foi morto por Kṛṣṇa, na forma do Senhor Nṛsiṁhadeva, Prahlāda Mahārāja ainda preparou uma guirlanda para o matador. Depois de seu pai ter sido morto, Prahlāda disse a Nṛsiṁhadeva: “Meu querido Senhor, agora que meu pai foi morto, todos estão felizes. Então, por favor, não fique mais zangado”.

To, co má nĕjaké spojení s Kršnou, nemůže být nikdy nemorální. Můžeme dát jiný příklad. Pán Kršna ve Své inkarnaci jako Nrsinhadéva zabil Hiranjakašipua, otce Prahláda Mahárádže, zatímco Prahlád Mahárádž stál poblíž a neprotestoval. Je to morální? Kdo by rád vidĕl, jak jeho vlastního otce zabíjejí? Kdo by jen tak stál a nic neříkal? Nikdo nemůže omluvit takové chování a říci, že je morální. To se ale skutečnĕ stalo. A nejen to, Prahlád Mahárádž dokonce povĕsil na krk zabijáka girlandu. Řekl: „Můj drahý Pane, přijmi prosím tuto girlandu. Zabil jsi mého otce, a to je velmi dobře.“ Tuto situaci musíme pochopit z duchovního pohledu. Když je náš otec napaden a my ho nemůžeme bránit, musíme protestovat a volat o pomoc. Jelikož však otce Prahláda Mahárádže zabil Samotný Kršna v podobĕ Pána Nrsinhadévy, Prahlád Mahárádž pro zabijáka připravil girlandu a řekl Mu: „Můj drahý Pane, smrt mého otce přinesla všem štĕstí. Nyní prosím zastav Svůj hnĕv.“

Um sādhu, uma pessoa santa, nunca aprovaria o ato de matar, nem mesmo o de matar um animal, mas Prahlāda Mahārāja disse, modeta sādhur api vṛścika-sarpa-hatyā: “Mesmo uma pessoa santa fica satisfeita quando se mata um escorpião ou uma cobra”. Um escorpião, ou uma cobra, também é uma entidade viva, e um sādhu nunca fica satisfeito vendo outra entidade viva sendo morta. Mas Prahlāda Mahārāja disse: “Mesmo um sādhu fica satisfeito quando uma cobra ou um escorpião é morto. Meu pai era como um escorpião ou uma cobra e agora que foi morto, todos estão felizes”. Hiraṇyakaśipu era um demônio muito perigoso, que criava problemas para os devotos, e quando um demônio assim é morto, mesmo as pessoas santas ficam satisfeitas, embora, normalmente, não gostem de ver ninguém sendo morto. Por conseguinte, embora possa parecer que o Senhor Kṛṣṇa ou Prahlāda Mahārāja tenham agido de forma imoral, eles, na verdade, agiram de acordo com a moralidade mais elevada.

Sādhu neboli svatá osoba nikdy neschvaluje zabíjení, dokonce ani zabíjení zvířat, ale Prahlád Mahárádž řekl: modeta sādhur api vṛścika-sarpa-hatyā. „Dokonce i svatého človĕka potĕší, když je zabit škorpión nebo had.“ Jsou to také živé bytosti a sádhua nikdy netĕší, když vidí jinou živou bytost zabitou, ale Prahlád Mahárádž řekl: „Dokonce i sádhu má radost, když vidí zabitého hada nebo škorpióna. Můj otec byl jako had nebo škorpión, a proto nyní, když je mrtvý, jsou všichni šťastni.“ Hiranjakašipu byl velice nebezpečný démon, který sužoval oddané, a když je takový démon zabit, dokonce i svatí lidé mají radost, ačkoliv za normálních okolností nechtĕjí, aby byl kdokoliv zabíjen. I když se může zdát, že Pán Kršna nebo Prahlád Mahárádž jednali nemorálnĕ, ve skutečnosti bylo jejich jednání v souladu s nejpřísnĕjšími morálními zásadami.

Kṛṣṇa é akiñcana-vitta, o único consolo para aquele que perdeu todas as coisas materiais. No Caitanya-caritāmṛta, o Senhor Kṛṣṇa diz: “Se alguém deseja Me alcançar e, ao mesmo tempo, anseia pela prosperidade material, ele é um tolo”. Kṛṣṇa é tão bondoso que, se alguém anseia pela prosperidade material, mas, ao mesmo tempo, deseja tornar-se um devoto, Kṛṣṇa faz dele um fracasso na vida material. Por isso, as pessoas têm muito medo de aderir à consciência de Kṛṣṇa. “Oh!”, elas pensam, “minha prosperidade material terminará”.

Kršna je akiñcana-vitta neboli jediná útĕcha pro toho, kdo ztratil vše hmotné. V Čaitanja-čaritámrtĕ Pán Kršna říká: „Ten, kdo touží současnĕ po Mnĕ i po hmotném úspĕchu, je hlupák.“ Kršna je tak laskavý, že pokud nĕkdo touží po hmotném blahobytu a současnĕ se chce stát oddaným, zařídí, aby jeho hmotný život byl neúspĕšný. Lidé se proto velice obávají začít oddanĕ sloužit. Myslí si: „Se vším mým hmotným blahobytem bude konec.“

De modo geral, as pessoas vão a uma igreja ou um templo e oram a Deus pela prosperidade material: “Ó Deus, dê-nos o pão de cada dia”. Mas embora elas estejam se aproximando de Deus para obter prosperidade material – “Dê-me isto. Dê-me aquilo” – ainda assim são consideradas piedosas, porque se aproximam de Deus, algo que os ateístas não fazem. “Por que deveria eu aproximar-me de Deus?” O ateísta diz: “Eu criarei minha própria riqueza, e através do avanço da ciência serei feliz”. Aquele que considera que “para minha prosperidade devo depender apenas de minha força e de meu conhecimento” é um duṣkṛtī, muito pecaminoso, mas aquele que pensa “minha prosperidade depende da misericórdia de Deus” é piedoso.

Lidé jdou obyčejnĕ do kostela nebo do chrámu a modlí se k Bohu o hmotné vĕci: „Ó Bože, chléb vezdejší dej nám dnes.“ I když se však obracejí na Boha s touhou po hmotném bohatství     —    „Dej mi to, dej mi ono“    —    jsou pokládáni za zbožné, protože hledají pomoc u Pána, na rozdíl od ateistů, kteří se k Nĕmu nikdy neobrátí. Ateisté říkají: „Proč bych mĕl Boha o nĕco žádat? Zbohatnu sám a díky vĕdeckému pokroku budu šťastný.“ Ten, kdo si myslí: „Můj blahobyt závisí jen na mé síle a mém poznání,“ je duṣkṛtī neboli nejhříšnĕjší osoba, ale ten, kdo si myslí, že jeho blahobyt závisí na milosti Boha, je zbožný.

É um fato que não podemos obter nada sem a sanção de Deus. Tāvat tanur idaṁ tanūpekṣitānām. Já descobrimos muitos métodos para evitar as misérias, mas, se Deus não sancionar a liberdade de tais misérias, todos nossos métodos falharão. Um homem doente, por exemplo, pode ter muitos bons remédios e um ótimo médico. Mas, se perguntarmos ao médico “Você garante a vida de seu paciente”, o doutor sempre dirá: “Não, isto eu não posso fazer. Farei o melhor que puder. Só isto”. Um médico inteligente sabe que “a sanção última está nas mãos de Deus. Eu sou apenas um instrumento. Se Deus não desejar que meu paciente viva, todos os meus remédios e todo o meu conhecimento científico falharão”.

Skutečností je, že ničeho nemůžeme dosáhnout bez Božího svolení. Tāvat tanur idaṁ tanūpekṣitānām. Objevili jsme mnoho způsobů, jak se zbavit strachu, ale když je neschválí Bůh, nebudou fungovat. Nemocný človĕk například může dostat od kvalifikovaného lékaře velice dobrý lék, ale když se lékaře zeptáte, zda může zaručit, že tento pacient přežije, lékař vždy řekne: „Ne. To nemohu slíbit. Dĕlám, co mohu. To je vše.“ Inteligentní lékař ví: „Všechno má v rukou Bůh. Já jsem jenom nástroj. Jestli Bůh nebude chtít, aby pacient žil, potom všechny léky a všechno lékařské vĕdecké poznání budou k ničemu.“

A sanção última, portanto, é de Kṛṣṇa. Os tolos não sabem disso, daí serem chamados de mūḍhas, ignorantes. Eles não sabem que, embora o que estejam fazendo possa ser muito bom, no final tudo falhará se Deus, Kṛṣṇa, não der autorização. Por outro lado, o devoto sabe que “com toda a inteligência que tenho posso tentar ser feliz, mas, sem a sanção de Kṛṣṇa, nunca conseguirei”. Esta é a distinção entre um devoto e um não-devoto.

Konečným schvalovatelem všeho je Kršna. Hlupáci to nevĕdí, a proto se nazývají múdhové neboli darebáci. Nevĕdí, že vše, co dĕlají, se může zdát velmi dobré, ale pokud to Bůh neschválí, nikdy nebudou úspĕšní. Oddaný však ví, že se může snažit o úspĕch se vší svou inteligencí, ale pokud to nebude chtít Kršna, nikdy nebude šťastný. V tom je rozdíl mezi oddaným a neoddaným.

Como foi mencionado antes, Kṛṣṇa diz: “Aquele que tenta se aproximar e tornar-se consciente de Mim e que, ao mesmo tempo, deseja ser feliz materialmente, não é muito inteligente. Ele está perdendo seu tempo”. Nossa preocupação principal deve ser tornarmo-nos conscientes de Kṛṣṇa. Este é o principal objetivo da vida humana. Se desperdiçamos nosso tempo, tentando melhorar nossas condições materiais, e nos esquecemos de cantar Hare Kṛṣṇa, isto será uma grande perda. Portanto, Kṛṣṇa diz, āmi—vijña, ei mūrkhe ‘viṣaya’ kena dibā. (Caitanya-caritāmṛta, Madhya 22.39) Em outras palavras: “Um patife pode Me pedir alguma prosperidade material, em recompensa pelo serviço devocional prestado. Mas por qual motivo Eu deveria lhe dar prosperidade material? Ao contrário, tudo que ele tiver Eu vou levar embora”.

Kršna říká: „Ten, kdo se Mĕ snaží dosáhnout a stát se vĕdomým si Kršny a současnĕ touží po hmotném štĕstí, není příliš inteligentní. Pouze ztrácí svůj čas.“ Mĕli bychom se především snažit stát se vĕdomými si Kršny. To je hlavní poslání lidského života. Jestliže marníme svůj čas v boji o hmotný rozvoj a zapomínáme zpívat Haré Kršna, bude to pro nás velká ztráta. Kršna proto říká: āmi—vijña, ei mūrkhe`viṣaya' kena dibā(Čč. Madja 22.39). „Darebák Mĕ může žádat o nĕjaký hmotný prospĕch výmĕnou za oddanou službu, ale proč bych mu ho mĕl dávat? Radĕji mu všechno odejmu.“

Quando nossas qualificações materiais são levadas embora, ficamos muito tristes. Mas esse é o teste. Isto foi declarado pelo próprio Kṛṣṇa a Yudhiṣṭhira Mahārāja. Yudhiṣṭhira Mahārāja perguntou a Kṛṣṇa: “Nós dependemos completamente de Você, mas, ainda assim, estamos sofrendo muito materialmente. Nosso reino foi roubado, nossa esposa insultada e nossos inimigos tentaram nos incendiar em nossa própria casa. Como pode ser isto?” E Kṛṣṇa respondeu, yasyāham anugṛhṇāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ: “Sim, esta é Minha primeira providência. Quando Me sinto especialmente inclinado para alguém, Eu acabo com todas as suas fontes de renda e o ponho em grandes dificuldades”. Dessa maneira, Kṛṣṇa é muito perigoso.

Když ztratíme všechno hmotné vlastnictví, jsme velice nevrlí. To je ale zkouška. Řekl to Samotný Kršna Judhišthirovi Mahárádžovi, když se Kršny ptal: „Zcela na Tobĕ závisíme, ale stejnĕ nás potkává tolik hmotných utrpení. Vzali nám naše království, ponížili naši manželku a naši nepřátelé chtĕli, abychom uhořeli ve svém domĕ. Jak je to možné?“ Kršna odpovĕdĕl: yasyāham anugṛhṇāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ.„Ano, to je moje první povinnost. Když nĕkomu chci prokázat zvláštní přízeň, odejmu mu všechny zdroje příjmu a přivedu ho do velkých potíží.“ V tomto ohledu je Kršna velmi nebezpečný.

Eu tenho experiência concreta em relação a isto. Não desejo contar a história toda, mas é um fato que recebi o favor especial de Kṛṣṇa dessa forma. Quando eu tinha vinte e cinco anos, meu Guru Mahārāja, meu mestre espiritual, ordenou-me que saísse para pregar. Mas pensei: “Primeiro devo me tornar um homem rico e depois usarei o dinheiro para financiar as atividades de pregação”. Eu tinha boas oportunidades de me tornar um homem de negócios muito rico. Um astrólogo chegou a me dizer que eu me tornaria o homem mais rico de toda a Índia. Havia ótimas chances. Eu era o dono de uma grande fábrica de produtos químicos, abri meu próprio laboratório, e o negócio tinha muito sucesso. Por fim, no entanto, tudo foi à falência, e, desta maneira, fui forçado a cumprir as ordens de meu Guru Mahārāja. Quando todos os meus bens materiais foram tirados, eu me aproximei de Kṛṣṇa, dizendo: “O Senhor é meu único abrigo”. Por conseguinte, Kṛṣṇa é akiñcana-vitta, a propriedade dos empobrecidos materialmente. Quando alguém está desprovido de todas as opulências materiais, se volta para Kṛṣṇa. E agora compreendo que não perdi nada; na verdade, ganhei muito.

Já sám jsem to zažil. Nechci vyprávĕt celý příbĕh, ale je jisté, že Kršna mi tímto způsobem udĕlil Svoji zvláštní přízeň. Když mi bylo dvacet pĕt let, můj Guru Mahárádž, můj duchovní učitel, mi dal pokyn, abych kázal. Myslel jsem si ale: „Nejprve musím vydĕlat spoustu penĕz a potom je použiji na kázání.“ Mĕl jsem dobré příležitosti a mohl jsem se stát velice bohatým obchodníkem. Astrolog mi dokonce řekl, že jsem se mohl stát jedním z nejbohatších mužů v Indii. Byl jsem manažerem velké chemické továrny. Založil jsem svou vlastní továrnu a obchody šly velice dobře. Nakonec ale všechno zkrachovalo, a tak jsem byl přinucen začít plnit pokyny mého Guru Mahárádže. Když jsem ztratil všechen hmotný majetek, obrátil jsem se na Kršnu: „Jsi mé jediné útočištĕ.“ Kršna je proto akiñcana-vitta, vlastnictví hmotnĕ zchudlých. Když človĕk nemá žádné hmotné bohatství, obrací se na Kršnu. A nyní vím, že jsem nic neztratil, ale vlastnĕ získal.

Então, perder opulências materiais pelo bem de Kṛṣṇa não é uma perda. Ao contrário, é o maior lucro. Quando uma pessoa se torna akiñcana, não possuindo nada, Kṛṣṇa Se transforma em sua única riqueza. Expressando essa compreensão, Narottama Dāsa Ṭhākura diz:

Takže ztratit hmotné bohatství ve prospĕch Kršny není žádná ztráta. Je to naopak nejvĕtší zisk. Když se človĕk stane akiñcana a nemá nic, Kršna se stane jeho jediným bohatstvím. Naróttam dás Thákur to vyjadřuje ve své písni:

hā hā prabhu nanda-suta    vṛṣabhānu-sutā-yuta
karuṇā karaha ei-bāra
narottama dāsa kahe na ṭheliyā raṅga-pāya
tumi vinā ke āche āmāra
hā hā prabhu nanda-suta    vṛṣabhānu-sutā-yuta
karuṇā karaha ei-bāra
narottama dāsa kahe na ṭheliyā raṅga-pāya
tumi vinā ke āche āmāra

“Kṛṣṇa, além do Senhor não tenho nada. Não possuo nada. O Senhor é tudo que tenho. Por favor, não me abandone”.

„Kršno, kromĕ Tebe neexistuje nic, po čem bych toužil. Nic nemám. Ty jsi můj jediný majetek, a proto Tĕ prosím, abys na mĕ nezapomínal.“

Esta posição é muito boa. Quem não depende de nada material, mas só depende de Kṛṣṇa, alcançou uma posição de primeira classe na consciência de Kṛṣṇa. Por isso, Kṛṣṇa é chamado de akiñcana-vitta. “Quando alguém fica empobrecido materialmente, o Senhor é a única riqueza”. Namo ’kiñcana-vittāya nivṛtta-guṇa-vṛttaye. “Quem O aceita como sua única riqueza, se liberta imediatamente das atividades da natureza material”. Em outras palavras, por se aceitar Kṛṣṇa dessa maneira, atinge-se a posição transcendental do Absoluto. Nesse momento a pessoa fica feliz com Kṛṣṇa. “Kṛṣṇa, o Senhor é feliz em Si mesmo, e quem se entrega ao Senhor fica igualmente feliz”. Não existe diferença entre o corpo de Kṛṣṇa e o próprio Kṛṣṇa. Ele é inteiramente o Eu, inteiramente espírito. Nós, por outro lado, possuímos um corpo que é diferente de nós mesmos. Eu sou um ser, mas possuo um corpo material. No entanto, quando dependermos de Kṛṣṇa de verdade, que é completamente autossatisfeito, nós também ficaremos autossatisfeitos como Kṛṣṇa.

Takový postoj je velice pĕkný. Když človĕk nezávisí na ničem hmotném, ale pouze na Kršnovi, dosáhl nejvyššího postavení ve vĕdomí Kršny. Proto se Kršna nazývá akiñcana-vitta. „Když človĕk ztratí všechen hmotný majetek, staneš se jeho jediným bohatstvím.“ Namo 'kiñcana-vittāya nivṛtta-guṇa-vṛttaye. „Když Tĕ človĕk přijme jako své jediné vlastnictví, okamžitĕ se vysvobodí z vlivu hmotné přírody.“ Jinými slovy, když takto přijmeme Kršnu, dosáhneme transcendentální úrovnĕ Absolutního. Ātmārāmāya: „V té chvíli získá človĕk ve Tvé společnosti opravdové štĕstí. Kršno, jsi šťastný Sám v Sobĕ a ten, kdo se Ti odevzdá, bude stejnĕ šťastný, jako jsi Ty.“ Mezi Kršnovým tĕlem a Kršnou Samotným neexistuje žádný rozdíl. Je zcela duchovní osobností. My však máme tĕlo, které se od našeho já liší. Já jsem duše a vlastním hmotné tĕlo. Když ale začneme skutečnĕ záviset na Kršnovi, který je zcela spokojený Sám v Sobĕ, budeme spokojeni spolu s Kršnou.

Kaivalya-pataye namaḥ. Os filósofos māyāvādīs, os monistas, desejam tornar-se unos com o Supremo. O Supremo é autossatisfeito, e eles também querem ficar autossatisfeitos, tornando-se unos com o Supremo. Nossa filosofia da consciência de Kṛṣṇa é a mesma, mas, em vez de nos tornarmos unos com Kṛṣṇa, nós dependemos de Kṛṣṇa. Isto é verdadeira unidade. Se simplesmente concordarmos em obedecer às ordens de Kṛṣṇa, e não discordarmos dEle, estaremos situados na verdadeira unidade.

Kaivalya-pataye namaḥ. Májávádští filozofové, monisté, chtĕjí splynout s Nejvyšším. Nejvyšší je spokojený Sám v Sobĕ a oni chtĕjí splynout s Nejvyšším a tak být spokojeni sami v sobĕ. Naše filozofie vĕdomí Kršny je stejná, ale místo abychom se snažili s Kršnou splynout, zcela na Nĕm závisíme. To je skutečná jednota. Když jsme ochotni plnit Kršnovy pokyny a ve všem s Ním souhlasit, jsme s Ním ve skutečné jednotĕ.

Os filósofos māyāvādīs pensam: “Por que deveria eu manter minha existência separada individualmente? Devo fundir-me no Supremo”. Isso, porém, não é possível. Desde o início, somos partes separadas de Kṛṣṇa. Por isso, Kṛṣṇa diz na Bhagavad-gītā: “Meu querido Arjuna, você deve compreender que Eu, você e todas as pessoas reunidas aqui neste campo de batalha, fomos sempre indivíduos no passado, somos indivíduos no presente e continuaremos a ser indivíduos no futuro”.

Májávádští filozofové si myslí: „Proč bych si mĕl zachovat svou individuální oddĕlenou existenci? Splynu s Nejvyšším.“ To však není možné. Od samého počátku jsme Kršnovými oddĕlenými částečkami. Kršna proto říká v Bhagavad-gítĕ: „Můj drahý Ardžuno, mĕl bys vĕdĕt, že ty, Já a všichni ostatní na tomto bitevním poli jsme byli individuálními osobami v minulosti, jsme jimi v přítomnosti a zůstaneme jimi i v budoucnosti.“

Nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. Kṛṣṇa é o nitya supremo, a força viva suprema entre as inumeráveis forças vivas. Nós, entidades vivas (jīva), somos inumeráveis (ananta); não podemos ser contados. Da mesma forma, Kṛṣṇa também é uma entidade viva, mas Ele é a principal, a entidade viva suprema. Esta é a diferença. Um líder pode ter muitos seguidores. De forma similar, Kṛṣṇa, a entidade viva suprema, é o líder supremo, e nós somos subordinados, entidades vivas dependentes.

Nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. Kršna je mezi nespočetnými živými silami nejvyšší nitya, nejvyšší živá síla. Každý z nás je živá bytost (jīva) a je nás nekonečnĕ mnoho (ananta); nikdo nás nemůže spočítat. Podobnĕ i Kršna je živá bytost, ale On je vládnoucí, nejvyšší živá bytost. V tom je rozdíl. Jeden vůdce může mít mnoho následovníků a stejnĕ Kršna, nejvyšší živá bytost, je nejvyšším vůdcem a my jsme podřízené, závislé živé bytosti.

Que somos dependentes não é um fato difícil de ser compreendido. Caso Kṛṣṇa não nos alimente, nós jejuaremos, porque, independentemente, não podemos produzir nada. Eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān: Kṛṣṇa está mantendo tudo, e nós estamos sendo mantidos. Por conseguinte, Kṛṣṇa é o verdadeiro predominador, e nós deveríamos desejar ser predominados. Esta é a nossa posição constitucional natural. Se desejarmos ser os predominadores deste mundo material, ficaremos iludidos. Devemos abandonar essa ilusão e sempre tentar ser predominados por Kṛṣṇa. Assim, nossa vida será bem-sucedida.

Není příliš tĕžké pochopit, že jsme závislí. Když nám Kršna nedá potravu, budeme hladovĕt, protože nic nemůžeme vyrobit nezávisle. Eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān:Kršna udržuje všechno a my jsme udržovaní. Kršna je proto skutečný vládce a my bychom mĕli přijmout, že jsme ovládaní. To je naše přirozené původní postavení. Jestliže budeme chtít vládnout tomuto hmotnému svĕtu, budeme v iluzi. Musíme se vzdát této iluze a vždy se snažit být na Kršnovi závislí. Potom bude náš život úspĕšný.