Skip to main content

Įvadas

Úvod

„Vedų mokymas“

“Učení Véd”

(Jo Dieviškosios Kilnybės
A. C. Bhaktivedantos Svamio Prabhupādos paskaita, įvykusi
1969 metų spalio 6 dieną Anglijoje, Londone, Conway Hall’e.)

Tato přednáška byla původně přednesena Jeho Božskou Milostí A.Č. Bhaktivédantou Swami Prabhupádou 6. října 1969 v Conway Hall v Londýně.

Ponios ir ponai, šios dienos tema – Vedų mokymas. Kas yra Vedos? Sanskrito žodžio veda veiksmažodinę šaknį galima aiškinti įvairiai, tačiau iš esmės veda reiškia „žinios“. Vedų mokymas yra pirminės žinios, todėl visas mūsų turimas žinias galime pavadinti veda. Kol esame sąlygoti materijos, mūsų žinios turi daug trūkumų. Sąlygota siela skiriasi nuo išsivadavusios tuo, kad sąlygotai sielai būdingi keturi trūkumai. Pirmasis trūkumas tas, kad ji pasmerkta klysti. Pavyzdžiui, mūsų šalyje Mahatma Gandhis laikomas didžiu žmogumi, tačiau net ir jis daug kartų klydo. Paskutiniąją jo gyvenimo dieną patarėjas perspėjo jį: „Mahatma Gandhi, neikite į susirinkimą Nju Delyje. Iš savo draugų girdėjau, kad ten pavojinga.“ Tačiau jis nepaklausė. Jis atkakliai laikėsi savo nuomonės, kad turi eiti, ir buvo nužudytas. Klysta net tokios didžios asmenybės, kaip Mahatma Gandhis ar prezidentas Kennedy – visų nė neišvardinsi. Klysti žmogiška. Toks vienas iš sąlygotos sielos trūkumų.

Dámy a pánové, tématem dnešní přednášky je učení Véd. Co jsou to Védy? Kořen sanskrtského slova veda je možno vykládat různě, ale význam je stejný. Veda znamená “poznání”. Jakékoliv poznání získáme je veda, protože učení Véd je původním poznáním. V podmíněném stavu je naše poznání ovlivněno mnoha nedostatky. Podmíněná duše se od vysvobozené liší tím, že má čtyři nedostatky. Prvním nedostatkem je, že se nutně dopouští omylů. Například v naší zemi byl Mahátma Gándhí považován za velkou osobnost, ale i on se dopustil mnoha omylů. Na konci života ho jeho pomocník varoval: “Mahátmo Gándhí, nechoď na shromáždění do New Dillí, moji přátelé říkají, že je to nebezpečné.” Neposlechl. Trval na svém a byl zabit. Chybují dokonce i velké osobnosti jako Mahátma Gándhí, prezident Kennedy a tolik dalších. Chybovat je lidské. To je prvním z nedostatků podmíněné duše.

Kitas trūkumas – pasiduoti iliuzijos apgaulei. Iliuzija reiškia matyti tai, ko nėra (māyā). Māyā reiškia „tai, ko nėra“. Kiekvienas savo kūną laiko savuoju „aš“. Paklaustas, kas esate, atsakysite: „Aš misteris Džonas, aš turtingas žmogus, aš tas ir tas“, t. y. tapatinsite save su kūnu. Bet jūs – ne kūnas. Tai iliuzija.

Dalším nedostatkem je sklon propadat iluzím. Iluze znamená přijímat něco, co není: māyā. Májá znamená “to, co není”. Každý pokládá své tělo za sebe sama. Zeptám-li se vás, kdo jste, odpovíte: “Jsem pan John, jsem bohatý muž, jsem to či ono.” To všechno je ztotožňování se s tělem. Vy však nejste toto tělo. To je iluze.

Trečiasis trūkumas – tai polinkis apgaudinėti. Kiekvienas yra linkęs apgaudinėti kitus. Visiškas kvailys, ir tas, dedasi labai protingas. Akivaizdu, kad jis nieko nesupranta ir daro klaidas, tačiau jis vis tiek samprotauja: „Manau, yra taip ir taip“, nors iš tikrųjų nė nenutuokia, kas yra patsai ir dėl ko gyvena. Jis rašo filosofines knygas, nors pats toli gražu nėra tobulas. Tai yra liga, kuri vadinasi apgavystė.

Třetím nedostatkem je sklon k podvádění. Každý člověk má sklon k tomu, aby podváděl ostatní. I hlupák se vydává za velice inteligentního. Ačkoliv již bylo podotčeno, že chybuje a podléhá iluzím, nepřestává teoretizovat: “Já myslím, že je to tak a tak.” Přitom nezná ani své vlastní postavení. Píše filozofické knihy, ačkoliv je nedokonalý. To je jeho nemoc. To je podvádění.

Ir pagaliau paskutinysis trūkumas – mūsų juslių netobulumas. Mes labai didžiuojamės, kad galime regėti. Dažnas iššaukiamai klausia: „O ar galite parodyti man Dievą?“ Bet ar jūs turite akis, kad pamatytumėte Dievą? Neturint jų, tai padaryti neįmanoma. Jei dabar kambaryje staiga užgestų šviesa, jūs nepamatytumėte net savo paties rankos. Tad ko vertas jūsų regėjimas? Taigi, turėdami netobulus jutimus, mes negalime tikėtis įgyti žinių (vedų). Sąlygota siela, turinti šiuos trūkumus, negali suteikti tobulų žinių. Be to, mes ir patys netobuli. Štai kodėl mes priimame Vedas tokias, kokios jos yra.

A konečně—naše smysly jsou nedokonalé. Jsme velmi pyšní na své oči. Často se stává, že se lidé vyzývavě ptají: “Můžete mi ukázat Boha?” Jsou však jejich oči schopny uzřít Boha? Nikdy Ho nespatříme, jestliže k tomu nemáme uzpůsobené oči. Nastane-li v místnosti náhle tma, neuvidíme ani své ruce. Jaká je tedy naše schopnost vidět? Nemůžeme tudíž očekávat, že se těmito nedokonalými smysly dobereme poznání. V podmíněném stavu se všemi jeho nedostatky nemůžeme nikomu poskytnout dokonalé poznání. Ani my sami nejsme dokonalí. Proto přijímáme Védy takové, jaké jsou.

Jūs pavadinsite Vedas „induizmo“ raštais, tačiau iš tikro žodžiai „induistas, indas“ yra svetimos kilmės. Mes ne induistai. Geriausiai mūsų kultūrą apibrėžia žodis varṇāśrama. Šis žodis nurodo į tuos, kurie gyvena pagal Vedas ir pripažįsta visuomenės skirstymo į keturias varṇas ir keturias āśramas pagrįstumą. Yra keturios visuomenės klasės ir keturios dvasinio gyvenimo pakopos. Ši sistema vadinasi varṇāśrama. „Bhagavad-gītoje“ (4.13) pasakyta: „Šios klasės egzistuoja visur, nes jas sukūrė Dievas.“ Keturios visuomenės klasės, tai: brāhmaṇai, kṣatriyai, vaiśyai ir śūdros. Brāhmaṇai yra labai protingi žmonės, pažinę Brahmaną. Kita protingų žmonių klasė – kṣatriyai, valdytojai. Trečioji – vaiśyai, arba prekijai. Šis natūralus visuomenės skirstymas į klases sutinkamas visur. Toks yra Vedų principas, ir mes jį laikome teisingu. Vedų principus reikia pripažinti kaip neginčijamą tiesą, kadangi Vedos neklysta. Tokia žodžio „pripažinti“ prasmė. Antai Indijoje karvės mėšlas, nors ir yra gyvulio išmatos, laikomas švariu. Vienur Vedos sako, kad, prisilietus prie išmatų, reikia nedelsiant išsimaudyti, o kitur – kad karvės mėšlas švarus. Išvalius karvės mėšlu nešvarią vietą, ji tampa švari. Įprastinė mūsų logika sakys: „Tai prieštaravimas.“ Ir iš tikrųjų, įprastiniu požiūriu pastarasis nurodymas prieštarauja ankstesniajam, tačiau čia nėra klaidos. Tai faktas. Kalkutoje vienas garsus mokslininkas medikas ištyrė karvės mėšlą ir nustatė, kad jis puikus antiseptikas.

Možná si myslíte, že Védy jsou hinduistické spisy. Hindu je však cizí název. Nejsme Hindové. Naše skutečná identita je varṇāśrama. Varṇāśrama označuje následovníky Véd, kteří dodržují rozdělení lidské společnosti na čtyři varny a čtyři ášramy. Společnost se dělí na čtyři třídy a na čtyři skupiny v duchovním životě. Říká se tomu varṇāśrama. V Bhagavad-gítě se praví: “Tyto skupiny existují všude, protože je stvořil Bůh.” Společenské třídy jsou: bráhmani, kšatrijové, vaišjové a šúdrové. Bráhmani jsou velice inteligentní skupina lidí, ti, kteří vědí, co je Brahman. Druhou nejinteligentnější skupinou jsou kšatrijové, kteří organizují společnost a potom vaišjové, obchodníci. Toto přirozené rozdělení najdeme všude. Je to védská zásada a my ji přijímáme. Védské zásady přijímáme jako axiomata, neboť jsou naprosto bezchybné. Takto se mají přijímat. Kravské lejno se například v Indii považuje za čisté, třebaže je to zvířecí výkal. Ve Védách je na jednom místě napsáno, že dotkne-li se člověk výkalu, musí se ihned vykoupat. Na jiném místě se zase praví, že kravské lejno je čisté. Rozetřete-li po nečistém místě kravské lejno, očistí se. Prostý rozum nám říká, že si tato tvrzení odporují. Zdánlivě tomu tak opravdu je, ale ve skutečnosti nejsou tato tvrzení mylná. Jsou naprosto správná. Jeden vynikající vědec a lékař v Kalkatě analyzoval kravské lejno a zjistil, že má všechny antiseptické vlastnosti.

Jeigu Indijoje žmogus pasakytų kam nors: „Tu turi daryti taip“, jis išgirstų atsakymą: „Ką tu nori tuo pasakyti? Ar taip liepia Vedos, kad aš neprieštaraudamas turėčiau klausyti tavęs?“ Vedų nurodymų negalima aiškinti, kaip kam patinka. Ir jeigu atidžiai panagrinėsite kiekvieną šių nurodymų, galų gale įsitikinsite, kad visi jie teisingi.

Když v Indii někomu řekneme: “Musíš udělat to a to,” může dotyčný namítnout: “Co tím myslíš? Přikazují mi to Védy, abych tě bez námitek uposlechl?” Védská přikázání nelze překrucovat. Budeme-li však pečlivě zkoumat jejich význam, pak zjistíme, že jsou správná.

Vedų išmintis nėra žmonių sukauptos žinios. Vedų žinių šaltinis yra dvasinis pasaulis, Viešpats Kṛṣṇa. Kitas Vedų pavadinimas yra śruti. Śruti – tai žinios, įgyjamos ne eksperimentinio mokslo keliu, o tiesiog klausantis. Śruti yra tarsi motina. Iš motinos mes daug ką sužinome. Antai, jeigu jūs norite sužinoti, kas jūsų tėvas, į šį jūsų klausimą gali atsakyti tik motina. Kai motina sako: „Štai tavo tėvas“, belieka tuo patikėti, nes eksperimentiškai to patikrinti negalima. Analogiškai, jeigu norite pažinti tai, kas yra už patyrimo ribų, kas nepasiekiama jutimams ir yra aukščiau eksperimentinio mokslo galių, turite kreiptis į Vedas. Apie eksperimentus čia negali būti ir kalbos. Viskas jau išbandyta ir patikrinta. Reikia patikėti motinos žodžiais. Kitos išeities nėra.

Védy nejsou sbírkou vědomostí lidských. Védské poznání přichází z duchovního světa, od Šrí Kršny. Védám se také říká śruti. Śruti označuje poznání získané sluchem. Není to poznání experimentální. Śruti můžeme přirovnat k matce. Od matky získáváme mnoho vědomostí. Chceme-li se například dovědět, kdo je naším otcem, kdo nám může odpovědět? Naše matka. Když nám matka řekne: “Tohle je tvůj otec,” musíme to akceptovat. Pomocí pokusů není možné zjistit, kdo je naším otcem. A podobně když chceme dojít k poznání něčeho, co je mimo naši zkušenost, mimo experimentální znalosti, mimo činnost smyslů, musíme přijmout Védy. Není třeba ověřovat si je pomocí pokusů. Pokusy již byly provedeny. Vše je již ověřeno. Matčina slova musíme přijímat za správná. Jiné cesty není.

Vedos yra laikomos motina, o Brahmā vadinamas seneliu, arba proseniu, kadangi kūrimo aušroje jis pirmasis gavo Vedų žinias. Brahmā buvo pirmoji gyvoji būtybė. Gautąsias Vedų žinias jis perteikė Nāradai ir kitiems mokiniams bei sūnums, o šie savo ruožtu perdavė jas savo mokiniams. Taip mokinių seka Vedų žinios pasiekė mus. „Bhagavad-gītā“ irgi patvirtina, kad Vedų žinios perteikiamos tokiu būdu. Eksperimentuodami prieisime prie tų pačių išvadų. Geriau iškart pripažinti Vedų teiginius – taip sutaupysite laiko. Jeigu norite sužinoti, kas jūsų tėvas, ir autoritetas šiuo klausimu jums yra motina, tai nesiginčydami sutiksite su tuo, ką ji sakys. Yra trys įrodymų būdai: pratyakṣa, anumāna ir śabda. Pratyakṣa reiškia „tiesioginis stebėjimas“. Tiesioginis stebėjimas nėra pats geriausias, nes mūsų jutimai netobuli. Mes kasdien matome saulę, ir mums ji panaši į nedidelį skritulį, nors iš tikrųjų ji daug kartų didesnė už daugelį planetų. Tad ko vertas stebėjimas? Norėdami daugiau sužinoti apie saulę, turime skaityti knygas. Vadinasi, tiesioginis patyrimas netobulas. Egzistuoja dar ir kitas pažinimo būdas – anumāna, induktyvioji logika, arba hipotezė: „Galbūt yra taip.“ Antai Darvino teorija sako: „Gali būti, kad yra taip ir taip.“ Tačiau tai ne mokslas. Tai spėjimas, o spėjimas, kaip ir tiesioginis patyrimas, negali būti tobulas. Patikimiausios yra tos žinios, kurios gaunamos iš autoritetingų šaltinių. Kai jūs gaunate radijo laidų programą, kurią išleido radijo stotis, jūs tikite ja. Jūs nemėginate jos neigti. Jums nereikalingi jokie eksperimentai, nes gavote ją iš patikimo šaltinio.

Védy se považují za matku a Brahmá za děda, prapředka, neboť byl jako první zasvěcen do védského poznání. Brahmá je první stvořenou živou bytostí. Obdržel védské učení a předal je Náradovi a ostatním žákům a synům, kteří je dále rozšířili mezi svými učedníky. Védské poznání k nám přichází touto učednickou posloupností. Také Bhagavad-gítá potvrzuje, že védské poznání je třeba pochopit touto metodou. Dlouhé bádání a pokusy by nás přivedly ke stejným závěrům. Proč tedy zbytečně ztrácet čas? Chceme-li se dovědět, kdo je naším otcem, a uznáváme-li naši matku za autoritu, můžeme přijmout bez výhrad vše, co nám řekne. Ve Védách jsou popsány tři druhy důkazů: pratyakṣa, anumāna a śabda. Pratyakṣa znamená přímý, bezprostřední. Bezprostřední důkaz není tak dobrý, protože naše smysly nejsou dokonalé. Slunce, které vidíme denně, nám připadá jako malý kotouč. Ve skutečnosti je daleko větší než jiné planety. Jakou cenu má toto pozorování? Chceme-li získat o Slunci nějaké vědomosti, musíme si přečíst příslušné knihy. Přímá zkušenost je tudíž nedokonalá. Potom existuje indukční poznání, založené na hypotézách: “Mohlo by to být takto. Možná je to tak.” Například Darwinova teorie říká: “Mohlo by to být tak a tak.” To ovšem není věda. Je to pouze domněnka, a ani ta není dokonalá. Avšak vědomosti, které získáme z autoritativních zdrojů, jsou dokonalé. Přečteme-li si v novinách, co bude rozhlas vysílat, nepochybujeme o jejich pravdivosti. Nepopíráme jejich oznámení a nepotřebujeme si je pokusně ověřovat, neboť jsme je obdrželi z autoritativního zdroje.

Vedų žinios vadinasi śabda-pramāṇa, arba śruti. Śruti reiškia, kad tas žinias reikia įgyti klausantis. Vedos moko, kad, norėdami suvokti transcendentinį mokslą, turime klausytis žmogaus, kuris jį išmano. Transcendentinės žinios – tai žinios iš anapus visatos. Visatos ribose gaunamos žinios yra materialios, o žinios iš anapus visatos – transcendentinės. Mes neįstengiame nuskrieti ten, kur baigiasi visata, o ką kalbėti apie dvasinį pasaulį. Taigi gauti pilnaverčių žinių mes negalime.

Védské poznání se nazývá śabda-pramāṇa. Další název je śruti. Označuje poznání, k němuž se dojde pomocí sluchu. Védy nás vyzývají, abychom naslouchali autoritě, chceme-li porozumět transcendentálnímu poznání. Transcendentální poznání je poznání, které k nám přichází z oblastí za hranicemi vesmíru. V tomto vesmíru je poznání materiální, zatímco poznání za hranicemi vesmíru, je transcendentální. Nedokážeme se dostat ani na konec tohoto vesmíru, jak bychom se tedy mohli dostat do duchovního světa? Tímto způsobem tedy úplného poznání nemůžeme dosáhnout.

Dvasinis pasaulis išties egzistuoja. Egzistuoja kita būtis anapus to, kas būna tai išreikšta, tai neišreikšta. Tačiau kaip sužinoti, kad egzistuoja pasaulis, kurio planetos ir gyventojai amžini? Žinių apie jį turime, bet kaip jas eksperimentiškai patikrinti? Tai neįmanoma. Todėl turime kreiptis pagalbos į Vedas. Toks yra Vedų pažinimo metodas. Mūsų Kṛṣṇos sąmonės judėjimas gauna žinias iš aukščiausiojo autoriteto, Kṛṣṇos. Aukščiausiuoju autoritetu Kṛṣṇą pripažįsta visų kategorijų žmonės. Visų pirma aš kalbu apie dvi transcendentalistų kategorijas. Viena jų – impersonalistai, māyāvādžiai. Paprastai juos vadina vedāntistais, Śaṅkarācāryos pasekėjais. Kita transcendentalistų kategorija – vaiṣṇavai. Jiems priklauso Rāmānujācārya, Madhvācārya bei Viṣṇusvāmis. Ir Śaṅkara-sampradāya, ir Vaiṣṇava-sampradāya pripažįsta Kṛṣṇą Aukščiausiuoju Dievo Asmeniu. Śaṅkarācārya paprastai laikomas impersonalistu, nes jis skelbė impersonalizmą ir beasmenio Brahmano idėją, tačiau iš tikrųjų jis buvo užsislėpęs personalistas. Komentuodamas „Bhagavad-gītą“ jis rašė: „Nārāyaṇa, Aukščiausiasis Dievo Asmuo, egzistuoja anapus šio kosminio pasaulio.“ Ir toliau: „Aukščiausiasis Dievo Asmuo, Nārāyaṇa, – tai Kṛṣṇa. Jis atėjo į žemę kaip Devakī ir Vasudevos sūnus.“ Śaṅkarācārya neatsitiktinai pamini Kṛṣṇos tėvo ir motinos vardus. Taigi visi transcendentalistai pripažįsta Kṛṣṇą Aukščiausiuoju Dievo Asmeniu. Tai yra neginčijama. Kṛṣṇos sąmonėje žinių mes semiamės tiesiogiai iš Kṛṣṇos, skaitydami „Bhagavad-gītą“. Mes išleidome „Bhagavad-gītą, kokia ji yra“, kadangi priimame Paties Kṛṣṇos žodžius tiesiogiai, neinterpretuodami jų kaip mums patinka. Toks yra Vedų pažinimo metodas. Vedų žinios yra grynos, todėl mes pripažįstame jas. Mes pripažįstame viską, ką sako Kṛṣṇa. Tai Kṛṣṇos sąmonė. Taip sutaupome daug laiko. Pasirinkus tinkamą autoritetą arba žinių šaltinį, galima sutaupyti laiko. Pavyzdžiui, materialiame pasaulyje yra du pažinimo metodai: indukcijos ir dedukcijos. Kad žmogus mirtingas, pripažįstame vadovaudamiesi dedukcijos metodu. Jūsų tėvas, sesuo – visi aplink tvirtina, kad žmogus mirtingas, tačiau pats jūs nedarote eksperimentų. Jūs neabejojate, kad žmogus mirtingas. O jeigu norėtumėte patikrinti, ar tikrai žmogus mirtingas, turėtumėte ištirti visus iki vieno žmones, ir vis tiek liktų abejonė, kad kažkur yra nemirtingas žmogus, tik jūs jo nesutikote. Jūsų tyrinėjimams nebūtų galo. Sanskrito kalba šis metodas vadinasi āroha, aukštyneigis. Jeigu norite įgyti žinių savo jėgomis, pasitikėdamas vien netobulais jutimais, niekada neprieisite prie teisingų išvadų. Tai neįmanoma.

Existuje svět duchovní povahy rozprostírající se nade vším projeveným i neprojeveným. Jak však můžeme vědět, že existuje svět jehož planety a obyvatelé jsou věční? To vše existuje, ale nelze se k tomu dobrat pomocí pokusů. Proto si musíme vzít na pomoc védské spisy. To je védské poznání. V našem hnutí pro vědomí Kršny přijímáme poznání od nejvyšší autority, Kršny. Kršna je uznáván za nejvyšší autoritu všemi třídami lidí. Uvedu nejdříve dva druhy transcendentalistů. První jsou impersonalisté, májávádíni. Obvykle se jim říká védántisté a jejich vůdcem je Šankaráčárja. Druzí jsou vaišnavové. K nim patří například Rámánudžáčárja, Madhváčárja a Višnusvámí. Jak Šankarova sampradája, tak vaišnavské sampradáji uznaly Kršnu za Nejvyšší Osobnost Božství. Šankaráčárja je považován za impersonalistu, za hlasatele neosobní filozofie o neosobním Brahmanu, ale ve skutečnosti je skrytým personalistou. Ve svém komentáři k Bhagavad-gítě píše: “Nárájana, Nejvyšší Osobnost Božství, existuje nad tímto vesmírným projevem.” “Nejvyšší Osobnost Božství, Nárájana, je Kršna. Přišel jako syn Vasudévy a Dévakí.” Zvlášť uvádí jméno Jeho otce a matky. Kršna je tedy uznáván všemi transcendentalisty za Nejvyšší Osobnost Božství. O tom není pochyb. Zdrojem poznání našeho hnutí pro vědomí Kršny je Kršna samotný—Jeho Bhagavad-gítá. Vydali jsme Bhagavad-gítu—takovou, jaká je, neboť přijímáme Kršnu a Jeho slova tak, jak jsou, aniž bychom se pokoušeli o jakoukoliv interpretaci. To je zásada védského poznání. Védské poznání je vědecké a čisté, proto je přijímáme. Akceptujeme vše, co Kršna říká. To je vědomí Kršny. Ušetří nám to spoustu času. Jestliže přijmeme správnou autoritu nebo správný zdroj poznání, ušetříme si mnoho času. V hmotném světě existují dvě cesty k poznání: induktivní a deduktivní. Deduktivní metodou se došlo k závěru, že člověk je smrtelný. Otec nám říká, že člověk je smrtelný, sestra nám říká, že člověk je smrtelný, každý říká, že člověk je smrtelný, ale výzkumy neprovádíme. To, že člověk je smrtelný, přijímáme jako fakt. Kdybychom chtěli výzkumy zjistit, zda je člověk smrtelný, museli bychom studovat každého jednotlivce a tu by nás mohlo napadnout, že snad někde existuje člověk, který neumírá, jenže my jsme se s ním nesetkali. Takto se naše výzkumy nikdy nedoberou konce. Tomuto postupu se v sanskrtu říká āroha, vzestupný postup. Chceme-li dosáhnout poznání vlastním úsilím, prostřednictvím našich nedokonalých smyslů, nikdy nedojdeme ke správným závěrům. To není možné.

„Brahma-saṁhitoje“ yra pasakyta: „Sėskite į lėktuvą, skriejantį minties greičiu.“ Mūsų materialūs lėktuvai gali pasiekti dviejų tūkstančių mylių per valandą greitį, o koks gi minties greitis? Sėdėdami namuose, jūs staiga pagalvojate apie Indiją, kuri, sakykime, yra už dešimties tūkstančių mylių, ir išsyk Indijos vaizdas iškyla prieš jūsų akis, ji – jūsų namuose. Jūsų mintys nuskriejo tenai. Štai koks didelis minties greitis. Todėl pasakyta: „Jei tokiu greičiu skriesite milijonus metų, įsitikinsite, kad dvasinis dangus beribis.“ Prie jo neįmanoma net priartėti. Todėl Vedos nurodo, kad reikia (vartojamas žodis „privalu“) kreiptis į bona fide dvasinį mokytoją, guru. Kokius reikalavimus turi atitikti tikras dvasinis mokytojas? Jis turi būti suvokęs Vedų esmę ir išgirdęs ją iš teisingo šaltinio. Priešingu atveju, jo negalima pavadinti tikru. Jis turi būti įsitvirtinęs Brahmane. Tai dvi ypatybės, kuriomis jis privalo pasižymėti.

V Brahma-sanhitě se říká: Představme si, že letíme letadlem rychlejším než myšlenka. Naše hmotná letadla dokážou letět rychlostí 2 000 km za hodinu, ale co to je v porovnání s rychlostí myšlenky? Když sedíme doma a myslíme na Indii vzdálenou 10 000 km, octneme se tam v myšlenkách okamžitě. Tak rychlá je myšlenka. Přesto se říká, že kdyby člověk letěl po milióny let letadlem rychlém jako myšlenka, zjistil by, že duchovní svět je neomezený. Není možno se k němu ani přiblížit. Proto nám Védy přikazují, abychom se obrátili na duchovního mistra, pravého gurua. V této souvislosti bylo také použito slova povinně. Jaké kvalifikace má mít duchovní mistr? Vyslechl a přijal védské poselství z pravého zdroje, jinak není pravý. Kromě toho musí být skutečně pohroužen v Brahmanu. To jsou dvě kvalifikace.

Mūsų Kṛṣṇos sąmonės judėjimas yra autoritetingas ir atitinka visus Vedų principus. „Bhagavad-gītoje“ Kṛṣṇa sako: „Tikrasis Vedų tyrinėjimo tikslas – pažinti Mane.“ „Brahma-saṁhitoje“ taip pat teigiama: „Kṛṣṇa, Govinda, reiškiasi begaline daugybe pavidalų, bet visi jie yra tas pats Kṛṣṇa.“ Jo pavidalai nepanašūs į netobulus mūsų kūnus. Jo kūnas tobulas. Mano kūnas turi pradžią, o Jo kūnas pradžios neturi. Jis yra ananta. Jis reiškiasi begaline daugybe įvairiausių pavidalų. Aš dabar esu čia, o mano bute manęs nėra. Jūs taip pat esate čia, o jūsų bute jūsų nėra. Tuo tarpu Kṛṣṇa vienu metu yra visur. Jis yra ir Goloka Vṛndāvanoje, ir sykiu visur. Jis visur esantis. Jis pirmapradis bei pats seniausias, tačiau pažvelgę į bet kurį Jo atvaizdą, išvysite penkiolikos–dvidešimties metų jaunuolį. Jūs niekada nepamatysite senio. Jums turbūt teko matyti „Bhagavad-gītos“ iliustraciją, kurioje Kṛṣṇa yra vežėjas. Anuomet Jam buvo ne mažiau kaip šimtas metų ir Jis jau turėjo proanūkių, bet atrodė kaip jaunuolis. Kṛṣṇa, Dievas, niekada nesensta. Tai Jo aukščiausiosios galybės apraiška. Jeigu bandysite pažinti Kṛṣṇą vien studijuodami Vedų raštus, tik susipainiosite. Pažinti Jį studijuojant Vedas gal ir įmanoma, bet labai sunku. Tačiau jūs galite lengvai sužinoti apie Jį iš Jo bhakto*. Kṛṣṇos bhaktas gali Jį jums duoti: „Štai Jis, imkite.“ Tokia Kṛṣṇos bhaktų galia.

* Bhaktas (sanskr.) – atsidavęs Viešpaties pasekėjas.

Hnutí pro vědomí Kršny je autorizováno védskými zásadami. V Bhagavad-gítě sám Kršna říká: “Skutečným cílem studia Véd je poznání Kršny”. V Brahma-sanhitě také stojí: “Kršna, Góvinda má bezpočet tvarů, podob, avšak všechny jsou jedno. Nejsou nedokonalé jako naše. Jeho podoba je věčná. Má podoba má počátek, ale Jeho podoba je bez počátku, je ananta. Jeho podoby—má tolik rozmanitých podob—nemají konce. Má podoba je nyní zde, není v mém bytě, a vy teď také sedíte zde a nejste doma, ale Kršna může být všude současně. Může být v Gólóce Vrndávaně a současně může být všude a ve všem přítomný. Je původní a nejstarší, ale kdykoliv se podíváme na nějaký obraz Kršny, uvidíme tam mladého chlapce mezi patnácti a dvaceti lety. Nikdy nevypadá jako stařec. Možná jste viděli obrázky Kršny jako vozataje v Bhagavad-gítě. V té době už Mu bylo přes sto let. Měl už pravnuky, ale vypadal úplně jako chlapec. Bůh, Kršna, nikdy nestárne. To je jeden z projevů Jeho nejvyšší moci. Kdyby se někdo pokusil poznat Kršnu pouze studiem védské literatury, byl by zmaten. Mohlo by se mu to podařit, ale je to velice těžké. Kršnu je však možné velice snadno poznat prostřednictvím Jeho oddaných. Jeho oddaní vám Ho mohou předat—“Zde je, vezmi Ho.” To je v moci těch, kteří jsou Mu oddáni.

Iš pradžių tebuvo viena Veda, ir jos skaityti nereikėjo. Žmonės buvo tokie išmintingi ir pasižymėjo tokia puikia atmintimi, kad išmokdavo ją vienąsyk teišgirdę iš dvasinio mokytojo lūpų. Jie išsyk perprasdavo visą esmę. Tačiau prieš penkis tūkstančius metų Vyāsadeva užrašė Vedas dabartinio Kali-yugos amžiaus žmonėms. Jis žinojo, kad ilgainiui žmonių gyvenimas sutrumpės, nusilps atmintis ir proto galios. „Todėl aš turiu paskelbti Vedų mokslą raštu.“ Vieną Vedą jis padalijo į keturias: „Ṛg“, „Sāma“, „Atharva“ ir „Yajur“, ir kiekvieną iš jų patikėjo globoti savo mokiniams. Jis neužmiršo ir menkesnės nuovokos žmonių – strī, śūdrų ir dvija-bandhu, t. y. moterų, śūdrų (darbininkų klasės) ir dvija-bandhu. Dvija-bandhu – tai kilmingos šeimos palikuonys, kurie neatitiko jiems keliamų reikalavimų. Dvija-bandhu vadinamas tas, kuris gimė brāhmaṇo šeimoje, bet neturi brāhmaṇo ypatybių. Tokiems žmonėms Vyāsadeva sudėjo „Mahābhāratą“, kuri vadinama Indijos istorija, ir aštuoniolika Purāṇų. Vedų literatūrą sudaro Purāṇos, „Mahābhārata“, keturios Vedos ir Upaniṣados. Upaniṣados – tai Vedų dalis. Po to „Vedānta-sūtroje“ Vyāsadeva apibendrino visas Vedų žinias mokslininkams ir filosofams. „Vedānta-sūtra“ – galutinis Vedų žodis.

Původně existovala pouze jedna Véda a nebylo nutné ji číst. Lidé byli tak inteligentní a měli tak vynikající paměť, že jim stačilo vyslechnout si ji jednou z úst duchovního mistra, aby jí rozuměli. Hned pochopili celý její smysl. Před 5 000 lety však Vjásadéva zapsal Védu pro lidi tohoto věku, Kali-jugy. Věděl totiž, že lidé budou mít jen krátký život, špatnou paměť a nepříliš bystrý intelekt. “Proto budu učit zapsaným védským vědomostem.” Rozdělil Védu na čtyři: Rg, Sáma, Atharva a Jadžur. Pak je svěřil svým učedníkům. Dále přemýšlel o méně inteligentní lidské třídě: strī, śūdra a dvija-bandhu. Strī označuje třídu žen a šúdrové jsou pracovníci. Dvija-bandhu je skupina lidí, kteří se narodili ve vznešených rodinách, ale nemají příslušné kvalifikace. Člověk, který se narodil v bráhmanské rodině, ale nemá kvalifikace bráhmana, se nazývá dvija-bandhu. Pro tyto lidi sepsal Mahábháratu, nazývanou dějinami Indie a osmnáct Purán. To jsou všechno védská písma: Purány, Mahábhárata, čtyři Védy a Upanišady. Upanišady jsou součástí Véd. Potom shrnul pro učence a filozofy veškeré védské učení ve spisu zvaném Védánta-sútra. To je konečné slovo Véd.

Vyāsadeva parašė „Vedānta-sūtrą“ savo Guru Mahārājos (dvasinio mokytojo) Nārados nurodymu, ir vis dėlto jis nesijautė visiškai patenkintas. Tai ilga istorija, ji pasakojama „Śrīmad-Bhāgavatam“. Vedavyāsa nejuto pasitenkinimo ir parašęs daugelį Purāṇų, Upaniṣadas bei „Vedānta-sūtrą“. Tada Vedavyāsos dvasinis mokytojas Nārada jam nurodė: „Paaiškink „Vedānta- sūtrą“. Vedānta reiškia „galutinės žinios“, o galutinės žinios – tai Kṛṣṇa, nes Pats Kṛṣṇa sako, kad svarbiausiasis Vedų tikslas yra pažinti Jį: vedānta-kṛd veda-vid eva cāham. Kṛṣṇa sako: „Aš – „Vedānta-sūtros“ sudarytojas, ir Aš Vedų žinovas.“ Taigi galutinis tikslas yra Kṛṣṇa. Taip moko visi vaiṣṇavų komentarai, aiškinantys vedāntos filosofiją. Mes, Gauḍīyos vaiṣṇavai, turime savą vedāntos filosofijos komentarą – „Govinda-bhāṣyą“, kurio autorius Baladeva Vidyābhūṣaṇa. Rāmānujācārya bei Madhvācārya taip pat parašė „Vedāntos“ komentarus. Śaṅkarācāryos komentaras nėra vienintelis. „Vedāntos“ komentarų yra daug, tačiau vaiṣṇavų komentaras buvo ne pirmasis, todėl žmonėms susidaro neteisingas įspūdis, jog Śaṅkarācāryos „Vedāntos“ komentaras yra vienintelis. Be to, Vyāsadeva pats parašė puikų „Vedāntos“ komentarą – „Śrīmad-Bhāgavatam“. „Śrīmad-Bhāgavatam“ prasideda tais pačiais žodžiais, kaip ir „Vedānta-sūtra“: janmādy asya yataḥ. O žodžių janmādy asya yataḥ prasmė išsamiai paaiškinta „Śrīmad- Bhāgavatam“. „Vedānta-sūtra“ tik užsimena, kas yra Brahmanas, Absoliuti Tiesa: „Absoliuti Tiesa yra tai, iš ko viskas kyla.“ Tai tėra glaustas apibendrinimas, o smulkiai šis klausimas aiškinamas „Śrīmad-Bhāgavatam“. Jei viskas kyla iš Absoliučios Tiesos, tai kokia Jos prigimtis? Į šį klausimą išsamiai atsako „Śrīmad- Bhāgavatam“. Absoliuti Tiesa turi būti sąmoninga. Ji spinduliuoja šviesą (sva-rāṭ). Mes pažįstame pasaulį ir ugdome savo sąmonę, gaudami žinių iš aplinkinių, o Viešpats, pasakyta, švyti Pats. „Vedānta-sūtra“ glaustai apibendrina Vedų mokslą, o ją pats autorius paaiškina „Śrīmad-Bhāgavatam“ puslapiuose. Baigdami mes norėtume paprašyti tų, kuriuos iš tiesų domina Vedų mokslas, studijuoti „Śrīmad-Bhāgavatam“ ir „Bhagavad-gītą“, nes šios knygos geriausiai atskleidžia Vedų mokslo esmę.

Védánta-sútru napsal osobně pod vedením Nárady, svého guru-mahárádži, duchovního mistra, ale přesto nebyl spokojen. O tom je dlouhý příběh, popsaný ve Šrímad-Bhágavatamu. Vjásadéva však nebyl nikterak spokojen ani po sestavení mnoha Purán, Upanišad, ani Védánta-sútry. Jeho duchovní mistr Nárada mu pak nařídil: “Vysvětli Védántu!” Védánta znamená “konečné poznání” a konečným poznáním je Kršna. On sám říká, že všechny védské spisy mají vést k poznání Kršny. Vedānta-kṛd veda-vid eva cāham. Kršna říká: “Složil jsem Védántu a jsem znalcem Véd.” Proto je Kršna konečným cílem. Je to vysvětleno ve všech vaišnavských komentářích k védántské filozofii. Jako gaudíja-vaišnavové máme svůj komentář k védántské filozofii, nazývaný Góvinda-bhášja, od Baladévy Vidjábhúšany. Také Rámánudžáčárja a Madhváčárja napsali své komentáře. Šankarův výklad není jediným komentářem. K Védántě existuje mnoho komentářů, ale protože vaišnavové nepředložili první komentář, lidé se mylně domnívají, že Šankaráčárjův komentář je jediný. Kromě toho samotný Vjásadéva napsal dokonalý komentář k Védántě, tzv. Šrímad-Bhágavatam. Šrímad- Bhágavatam začíná slovy Védánta-sútry: janmādy asya yataḥ. Janmādy asya yataḥ je plně vysvětleno ve Šrímad-Bhágavatamu. Védánta-sútra pouze naznačuje, co je Brahman, Absolutní Pravda: “Absolutní Pravdou je ten, ze kterého vše emanuje.” To je pouze stručné shrnutí, ale ve Šrímad-Bhágavatamu je to vysvětleno podrobně. Jestliže vše emanuje z Absolutní Pravdy, jaké je povahy Absolutní Pravda? To je vysvětleno ve Šrímad-Bhágavatamu. Absolutní Pravda musí mít vědomí. Je samovyzařující (sva-rāṭ). Své vědomí a vědomosti rozvíjíme tím, že přijímáme poznání od jiných, avšak o Něm je řečeno, že je samovyzařující. Shrnutí celého védského poznání najdeme ve Védánta-sútře, kterou samotný autor vysvětlil ve Šrímad-Bhágavatamu. Nakonec bychom chtěli vybídnout všechny, kdo mají skutečný zájem o védské poznání, aby se pokusili porozumět výkladu veškerého védského poznání ze Šrímad-Bhágavatamu a Bhagavad-gíty.