Skip to main content

TEXT 5

TEXT 5

Tekstas

Verš

kleśo ’dhika-taras teṣām
avyaktāsakta-cetasām
avyaktā hi gatir duḥkhaṁ
dehavadbhir avāpyate
kleśo ’dhika-taras teṣām
avyaktāsakta-cetasām
avyaktā hi gatir duḥkhaṁ
dehavadbhir avāpyate

Synonyms

Synonyma

kleśaḥ — sunkumai; adhika-taraḥ — labai dideli; teṣām — tų; avyakta — prie neišreikšto; āsakta — prisirišusios; cetasām — kurių mintys; avyaktā — į neišreikštą; hi — tikrai; gatiḥ — pažanga; duḥkham — su vargu; deha-vadbhiḥ — įkūnytų; avāpyate — pasiekiama.

kleśaḥ — potíž; adhika-taraḥ — velice; teṣām — jejich; avyakta — k neprojevenému; āsakta — poutána; cetasām — těch, jejichž mysl; avyaktā — k neprojevenému; hi — jistě; gatiḥ — pokrok; duḥkham — s těžkostmi; deha-vadbhiḥ — vtělenými; avāpyate — je dosažen.

Translation

Překlad

Labai sunku tobulėti tiems, kurių protas prisirišęs prie neišreikšto, beasmenio Aukščiausiojo aspekto. Pažengti šio mokslo srityje visada nelengva tiems, kurie yra įkūnyti.

Ti, jejichž mysl je poutána k neprojevenému, neosobnímu aspektu Nejvyššího, mohou postupovat vpřed jen s velkými potížemi. Pro vtělené bytosti je vždy těžké dosahovat pokroku touto metodou.

Purport

Význam

KOMENTARAS: Transcendentalistai, stoję į nesuvokiamo, neišreikšto beasmenio Aukščiausiojo Viešpaties pažinimo kelią, vadinami jñāna- yogais, o žmonės, kurie yra visiškai įsisąmoninę Kṛṣṇą ir atlieka pasiaukojimo tarnystę Viešpačiui – bhakti-yogais. Šie posmai aiškiai nusako skirtumą tarp jñāna-yogos ir bhakti-yogos. Jñāna-yogos kelias, nors ir veda į tą patį tikslą, yra labai varginantis, o bhakti-yogos kelias, arba tiesioginė tarnystė Aukščiausiajam Dievo Asmeniui, įkūnytai sielai yra natūralus ir lengvas. Individuali siela yra įkūnyta nuo neatmenamų laikų. Jai net teoriškai labai sunku suprasti, kad ji – ne kūnas. Todėl bhakti-yogas garbina Kṛṣṇos Dievybę, nes jo prote dar įsitvirtinusi kūniška samprata, kurią jis šitokiu būdu gali pritaikyti. Žinoma, šventykloje įrengtų Aukščiausiojo Dievo Asmens formų garbinimas – ne stabmeldystė. Vedų raštuose yra nuorodų, kad garbinimas gali būti dvejopas: saguṇa ir nirguṇa – t.y. garbinimas Aukščiausiojo su atributais ir be atributų. Šventykloje įrengtos Dievybės garbinimas yra saguṇa, nes čia Viešpatį reprezentuoja materialūs elementai. Nors Viešpatį ir reprezentuoja materija: akmuo, medis ar aliejiniai dažai, tačiau Viešpaties pavidalas nėra materialus. Tokia yra absoliuti Aukščiausiojo Viešpaties prigimtis.

Transcendentalisté, kteří se soustřeďují na nepochopitelný, neprojevený, neosobní rys Nejvyššího Pána, jsou jñāna-yogīni, a oddaní plně si vědomí Kṛṣṇy, zaměstnaní oddanou službou Pánu, zase bhakti-yogīni. Zde je jednoznačně vyjádřen rozdíl mezi jñāna-yogou a bhakti-yogou: i když proces jñāna-yogy nakonec přivede jeho následovníka ke stejnému cíli, je velice obtížný, zatímco cesta bhakti-yogy — přímá služba Nejvyšší Osobnosti Božství — je snadnější a pro vtělenou duši přirozená. Individuální duše je vtělená již od nepaměti a je pro ni velmi těžké na základě pouhé teorie rozumět, že není totožná s tělem. Bhakti-yogī tedy uctívá Božstvo Kṛṣṇy, neboť každému v mysli zůstává určité tělesné pojetí, které tak může upotřebit. Uctívat chrámovou podobu Nejvyšší Osobnosti Božství není modlářství. Védská literatura dokládá, že uctívání může být saguṇa a nirguṇa — uctívání Nejvyššího s Jeho vlastnostmi, nebo bez vlastností. Uctívání Božstva v chrámu patří do kategorie saguṇa, protože Pán je představován v hmotných kvalitách. Ale i když je podoba Pána z hmotných složek, jako je kámen, dřevo nebo olejové barvy, ve skutečnosti není hmotná. Taková je absolutní povaha Nejvyššího Pána.

Čia galima pateikti grubų pavyzdį. Gatvėse įrengtos pašto dėžutės, ir jeigu įmesime laišką į vieną iš jų, tai, suprantama, jis nesunkiai pasieks adresatą. O jei įmesime į kokią seną ar netikrą pašto dėžutę, nepriklausančią ryšių skyriui – laiškas nenueis. Lygiai taip Dievą reprezentuoja autorizuota Dievybės forma, kuri vadinasi arcā-vigraha. Arcā-vigraha – tai Aukščiausiojo Viešpaties inkarnacija. Šia forma Dievas priima tarnystę Jam. Viešpats visagalis, todėl bhakto tarnystę Jis priima per ārca-vigrahos inkarnaciją, tuo palengvindamas tarnystę sąlygotą gyvenimą gyvenančiam žmogui.

Můžeme to objasnit na vzdáleném příkladu. Když dáváme dopisy do poštovních schránek na ulici, přirozeně se bez potíží dostanou ke svému adresátovi. Ale nějaká stará krabice, napodobenina poštovní schránky, kterou jsme někde našli a která není autorizovaná poštovním úřadem, tomuto účelu neposlouží. Nejvyšší Pán má své autorizované zastoupení v podobě Božstva, jež se nazývá arcā-vigraha. Tato arcā-vigraha je Jeho inkarnací. Pán je všemohoucí, a proto může přijímat služby oddaného skrze tuto svou inkarnaci, čímž vychází vstříc každému, kdo žije podmíněným životem.

Taigi bhaktui nesudaro sunkumų tiesiogiai ir iš karto prisiartinti prie Aukščiausiojo, o dvasinio pažinimo kelias tiems, kurie siekia beasmenio Absoliuto, labai sunkus. Studijuodami Vedų raštus – Upaniṣadas – impersonalistai turi suvokti neišreikštą Aukščiausiojo aspektą, išmokti šventraščių kalbą, įsivaizduoti nepatiriamus pojūčius ir dar visą tai įgyvendinti. Paprastam žmogui tai nelengva. O Kṛṣṇą įsisąmoninęs žmogus – pasiaukojamai tarnaudamas, bona fide dvasinio mokytojo vadovaujamas, nuolat lenkdamasis Dievybei pagal nustatytas taisykles, klausydamasis pasakojimų apie Viešpaties šlovę ir valgydamas Viešpačiui aukoto maisto likučius – labai lengvai patiria Aukščiausiąjį Dievo Asmenį. Nėra abejonės, kad impersonalistai be reikalo renkasi kelią, kuris kupinas pavojų, kartu rizikuodami prieiti jo galą ir visiškai nepatirti Aukščiausiosios Tiesos. Personalistas be jokios rizikos, vargo ir sunkumų tiesiogiai eina į Aukščiausiąjį Asmenį. Analogišką fragmentą rasime ir „Śrīmad-Bhāgavatam“: jei žmogui lemta galiausiai atsiduoti Aukščiausiajam Dievo Asmeniui (šis atsidavimo procesas vadinamas bhakti), bet užuot tai daręs jis mėgina aiškintis, kas yra Brahmanas ir kas nėra Brahmanas, ir tam paaukoja gyvenimą – jis patiria vien vargą. Todėl čia ir patariama vengti šio kupino pavojų dvasinės savivokos kelio, kadangi neaišku, kas laukia jo gale.

Pro oddaného tedy není těžké přistoupit k Nejvyššímu okamžitě a přímo, ale ti, kdo usilují o duchovní realizaci neosobní metodou, mají před sebou obtížnou cestu. Musí porozumět neprojevenému zastoupení Nejvyššího z védských spisů, jako jsou například Upaniṣady, naučit se jazyk, chápat pocity, jež se nezakládají na smyslovém vnímání a podobně. Toto všechno musí realizovat. To pro obyčejného člověka není snadné. Oddaný jednající s vědomím Kṛṣṇy, zaměstnaný oddanou službou, poznává Nejvyšší Osobnost Božství velice snadno tím, že přijímá vedení pravého duchovního učitele, klaní se Božstvu předepsaným způsobem, naslouchá o Pánově slávě a jí zbytky jídel obětovaných Pánu. Není pochyb o tom, že impersonalisté si zbytečně volí obtížnou cestu a hrozí jim, že nakonec ani k poznání Absolutní Pravdy nedospějí. Personalista však přistupuje k Nejvyšší Osobnosti přímo, bez jakéhokoliv rizika a potíží. Podobné sdělení se objevuje ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Je tam uvedeno, že pokud se osoba nakonec musí odevzdat Nejvyšší Osobnosti Božství (proces odevzdání se nazývá bhakti), ale místo toho se zatěžuje zkoumáním, co je a co není Brahman, a stráví tím celý život, přinese jí to jen potíže. Tento nesnadný způsob seberealizace, u něhož není konečný výsledek jistý, se zde proto nedoporučuje.

Gyvoji esybė yra amžina individuali siela, ir jeigu ji nori įsilieti į dvasinę visumą, tai gali patirti savo pirminės prigimties amžinumo ir žinojimo aspektus, tačiau nepatirs palaimos aspekto. Kurio nors bhakto malone toks transcendentalistas, gerai įvaldęs jñāna-yogos metodą, gali prieiti bhakti- yogą, arba pasiaukojimo tarnystę. Tačiau tada ilga impersonalizmo praktika vėl tampa rūpesčių šaltiniu, kadangi nepajėgiama atsikratyti impersonalizmo idėjos. Taigi ir impersonalizmo praktika, ir neišreikštojo patyrimas, sudaro rimtų sunkumų įkūnytai sielai. Kiekviena gyvoji siela tam tikru mastu yra nepriklausoma, ir būtina įsisąmoninti, kad neišreikštojo patyrimas svetimas jos dvasinio palaimingojo „aš“ prigimčiai. Todėl nereikėtų pasirinkti šį procesą. Kiekvienai individualiai gyvajai esybei pats geriausias kelias yra Kṛṣṇos sąmonė, kuri skatina pasiaukojimo tarnystei. Ignoruojančiam pasiaukojimo tarnystę kyla pavojus tapti ateistu. Todėl, kaip buvo sakyta posme, niekuomet, o juo labiau šiais laikais, nepatartina dėmesį telkti į tai, kas neišreikšta ir nesuvokiama, į tai, kas nepasiekiama juslėms. Viešpats Kṛṣṇa nepataria to daryti.

Živá bytost je věčně individuální duší, a pokud chce splynout s duchovním celkem, může ze své původní povahy poznat aspekty věčnosti a poznání, ale nikoliv aspekt blaženosti. Milostí některého oddaného může takový transcendentalista, který je zběhlý v jñāna-yoze, dospět k bhakti-yoze, oddané službě. Tehdy mu budou dlouhodobé zkušenosti s impersonalismem také na obtíž, protože se nebude moci rozloučit se svými představami. Vtělená duše má tedy s neprojeveným stále potíže, jak během své duchovní snahy, tak při dosažení realizace. Každá živá duše je částečně nezávislá a člověk by měl bezpečně vědět, že realizace neprojeveného je v rozporu s povahou duchovního, blaženého vlastního já. Této cestě by se měl vyhnout. Nejlepší pro všechny je proces rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, který vyžaduje plně se zaměstnat oddanou službou. V jiném případě člověku hrozí, že se obrátí k ateismu. Jak již uvádí tento verš, metodu soustředění se na neprojevené, nepochopitelné, co leží mimo dosah smyslů, nelze nikdy podporovat; zvláště pak ne v současném věku. Pán Kṛṣṇa ji nedoporučuje.