TEXT 15

Texte

Verš

nādatte kasyacit pāpaṁ
na caiva sukṛtaṁ vibhuḥ
ajñānenāvṛtaṁ jñānaṁ
tena muhyanti jantavaḥ

Synonyms

Synonyma

na: jamais; ādatte: accepte; kasyacit: de quiconque; pāpam: le péché; na: non plus; ca: aussi; eva: certes; su-kṛtam: les actes vertueux; vibhuḥ: le Seigneur Suprême; ajñānena: par ignorance; āvṛtam: couverte; jñānam: la connaissance; tena: par cela; muhyanti: sont confondus; jantavaḥ: les êtres.

na — ne; ādatte — přijímá; kasyacit — kohokoliv; pāpam — hřích; na — ani; ca — také; eva — jistě; su-kṛtam — zbožné činnosti; vibhuḥ — Nejvyšší Pán; ajñānena — nevědomostí; āvṛtam — pokryté; jñānam — poznání; tena — tím; muhyanti — jsou zmateny; jantavaḥ — živé bytosti.

Translation

Překlad

De même, le Seigneur Suprême n’est jamais responsable des actes vertueux ou coupables de l’être incarné. Si ce dernier s’égare, c’est parce que l’ignorance voile sa véritable connaissance.

Ani Nejvyšší Pán nepřijímá ničí hříšné či zbožné činnosti. Vtělené bytosti jsou ale zmateny nevědomostí, která zastírá jejich pravé poznání.

Purport

Význam

Le mot vibhuḥ est employé dans ce verset pour indiquer que le Seigneur Suprême possède à l’infini la beauté, la richesse, la renommée, la puissance, le savoir et le renoncement. Toujours satisfait en Lui-même, Il n’est jamais affecté par les actes coupables ou vertueux des âmes distinctes. Il ne crée de condition particulière pour personne. Ce sont les êtres eux-mêmes qui, égarés par l’ignorance, veulent jouir de certaines conditions de vie et se rivent aux chaînes du karma, car l’âme, de par sa nature supérieure, possède la connaissance. Mais à cause de son pouvoir limité, elle subit l’ascendant de l’ignorance. Du reste, contrairement au Seigneur Suprême omnipotent et omniscient (vibhu), elle est infinitésimale (aṇu).

Bien qu’en tant qu’âme spirituelle, l’être détienne le libre arbitre de ses désirs, seul le Seigneur tout-puissant est en mesure de les satisfaire. Même lorsqu’il s’égare dans ses désirs, le Seigneur lui permet de les assouvir, sans qu’on puisse pour autant Lui imputer la responsabilité du karma – les actes et leurs conséquences – qu’engendrent les situations auxquelles il aspire. L’être illusionné s’identifie aux divers corps qu’il revêt et devient dès lors la proie des souffrances et des joies éphémères de l’existence.

Le Seigneur, dans Sa forme de Paramātmā, d’Âme Suprême, accompagne toujours l’être dans le corps. Il connaît donc tous ses désirs, à la manière de celui qui respire le parfum d’une fleur parce qu’il s’en tient à proximité. Le désir est pour l’âme incarnée une forme de conditionnement subtil. C’est en fonction de ses mérites que le Seigneur comble les souhaits de chacun. « L’homme propose, Dieu dispose », dit le proverbe.

L’être distinct n’a donc pas le pouvoir de satisfaire lui-même ses désirs. Le Seigneur est le seul qui puisse combler tous les vœux. Impartial envers tous, Kṛṣṇa n’interfère pas avec les désirs des âmes infinitésimales qui restent indépendantes. Toutefois, Il met un soin particulier à guider celui qui veut revenir à Lui. Il l’encourage à tourner de plus en plus vers Lui ses aspirations, afin qu’il puisse L’atteindre et goûter ainsi un bonheur sans fin.

Les hymnes védiques confirment ce point: eṣa u hy eva sādhu karma kārayati taṁ yam ebhyo lokebhya unninīṣate, eṣa u evāsādhu karma kārayati yam adho ninīṣate – « Le Seigneur permet aux êtres d’accomplir des actes pieux qui servent leur élévation. Il leur permet également de commettre des actes impies qui les mènent en enfer. » (Kauṣītakī Upaniṣad 3.8)

Sanskrtské slovo vibhu poukazuje na Nejvyššího Pána, jenž oplývá neomezeným poznáním, bohatstvím, silou, slávou, krásou a odříkáním. Je vždy spokojený sám v sobě; ničí hříšné ani zbožné činnosti Ho neznepokojují. Pán nevytváří pro žádnou živou bytost její danou životní situaci — živá bytost, zmatená nevědomostí, však touží po určitých životních podmínkách, a tím vzniká její řetěz akcí a reakcí. Vzhledem ke své vyšší povaze oplývá poznáním, ale kvůli své omezené moci je náchylná podlehnout vlivu nevědomosti. Pán je všemohoucí, ale živá bytost nikoliv. A Pán je vibhu neboli vševědoucí, zatímco živá bytost je aṇu, nepatrná. Jelikož je živou duší, má schopnost toužit na základě své svobodné vůle. Její touha se pak splní jedině díky všemocnému Pánu. Když je živá bytost zmatená touhami, Pán jí dovolí je ukojit, ale nikdy není zodpovědný za činy a následky, jež určitá vytoužená situace přinese. Zmatená vtělená duše se ztotožňuje s hmotným tělem, které za daných okolností má, a podléhá dočasnému utrpení a štěstí. Pán je v podobě Paramātmy neboli Nadduše stálým společníkem této individuální duše, a proto zná její touhy, stejně jako může člověk cítit vůni květiny, když je v její blízkosti. Touha je subtilní formou podmínění živé bytosti. Pán plní její touhu podle jejích zásluh — “Člověk míní, Bůh mění.” Individuální duše tedy není co do vyplnění tužeb všemocná. Pán však může splnit všechny touhy, a jelikož je nestranný, do tužeb nepatrných nezávislých živých bytostí se nevměšuje. Pokud však některá touží po Kṛṣṇovi, věnuje jí zvláštní péči a povzbuzuje ji, aby toužila takovým způsobem, že Ho bude moci dosáhnout a být věčně šťastná. Védské hymny proto hlásají: eṣa u hy eva sādhu karma kārayati taṁ yam ebhyo lokebhya unninīṣate. eṣa u evāsādhu karma kārayati yam adho ninīṣate — “Pán zaměstnává živou bytost zbožnými činnostmi, aby mohla zlepšit své postavení. A Pán ji také zaměstnává bezbožnými činnostmi, aby mohla jít do pekla.” (Kauṣītakī Upaniṣad 3.8)

ajño jantur anīśo ’yam
ātmanaḥ sukha-duḥkhayoḥ
īśvara-prerito gacchet
svargaṁ vāśv abhram eva ca

« Dans le bonheur comme dans le malheur, l’être vivant est totalement dépendant du Seigneur. Par Sa volonté, il va au paradis ou en enfer, comme un nuage emporté par le vent. »

“Živá bytost je co do svého neštěstí a štěstí zcela závislá na vůli Nejvyššího — může jít do nebe nebo do pekla, stejně jako je mrak unášen větrem.”

L’âme incarnée, parce qu’elle souhaite depuis la nuit des temps demeurer à l’écart de la conscience de Kṛṣṇa, est elle-même la cause de son égarement. Bien qu’elle soit par nature éternelle, bienheureuse et omnisciente, elle oublie du fait de sa finitude sa condition inhérente de servante de Dieu et tombe captive de l’ignorance. Sous son emprise, elle tient le Seigneur pour responsable de son conditionnement. Mais le Vedānta-sūtra (2.1.34) affirme: vaiṣamya-nairghṛṇye na sāpekṣatvāt tathā hi darśayati – « Le Seigneur, malgré les apparences, ne favorise ni ne défavorise personne. »

Vtělená duše si tedy svou pradávnou touhou vyhnout se vědomí Kṛṣṇy sama způsobuje svoji zmatenost. Proto i když je svou přirozeností věčná, blažená a vědomá, kvůli své nepatrnosti zapomíná na své přirozené postavení služebníka Pána, a tak je polapena nevědomostí. Pod jejím vlivem pak prohlašuje, že Pán je zodpovědný za její podmíněný život. Vedānta-sūtry (2.1.34) rovněž učí: vaiṣamya-nairghṛṇye na sāpekṣatvāt tathā hi darśayati — “Pán vůči nikomu nechová nenávist ani zvláštní přízeň, i když to tak vypadá.”