Skip to main content

TEXT 12

TEXT 12

Texte

Verš

kāṅkṣantaḥ karmaṇāṁ siddhiṁ
yajanta iha devatāḥ
kṣipraṁ hi mānuṣe loke
siddhir bhavati karma-jā
kāṅkṣantaḥ karmaṇāṁ siddhiṁ
yajanta iha devatāḥ
kṣipraṁ hi mānuṣe loke
siddhir bhavati karma-jā

Synonyms

Synonyma

kāṅkṣantaḥ: désirant; karmaṇām: des actes intéressés; siddhim: la perfection; yajante: adorent en offrant des sacrifices; iha: dans le monde matériel; devatāḥ: les devas; kṣipram: très rapidement; hi: certes; mānuṣe: dans la société humaine; loke: en ce monde; siddhiḥ: le succès; bhavati: vient; karma-jā: des actes intéressés.

kāṅkṣantaḥ — toužící; karmaṇām — plodonosných činností; siddhim — dokonalost; yajante — uctívají oběťmi; iha — v hmotném světě; devatāḥ — polobohy; kṣipram — velice rychle; hi — jistě; mānuṣe — v lidské společnosti; loke — na tomto světě; siddhiḥ — úspěch; bhavati — přichází; karma- — z práce konané s vidinou jejích plodů.

Translation

Překlad

Les hommes en ce monde aspirent au succès dans leurs entreprises; c’est pourquoi ils vouent un culte aux devas et obtiennent rapidement le fruit de leurs actes intéressés.

Lidé zde touží uspět v činnostech prováděných s touhou po jejich plodech, a proto uctívají polobohy. Výsledky plodonosné práce přicházejí v tomto světě vskutku rychle.

Purport

Význam

Nombreux sont ceux qui se méprennent complètement sur la nature des devas. Même s’ils passent pour de grands érudits, ils font preuve de bien peu d’intelligence lorsqu’ils prennent les devas pour diverses formes du Seigneur, car ceux-ci ne sont que des fragments infimes de Sa Personne. Dieu est un, alors que Ses parties intégrantes sont innombrables. Les Védas nous disent nityo nityānām: « Dieu est un » et īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ: « Ce Dieu unique et suprême est KṛṣṇA. » Les devas, eux, sont des êtres distincts (nityānām), dotés par Kṛṣṇa de pouvoirs plus ou moins importants pour régir l’univers matériel. Jamais ils n’égalent Dieu, qu’on Le nomme Kṛṣṇa, Nārāyaṇa, ou Viṣṇu, et l’on doit considérer comme athée (pāṣaṇḍī) quiconque croit le contraire. Même Brahmā et Śiva, les devas les plus importants, rendent un culte au Seigneur Suprême (śiva-viriñci-nutam) et ne sauraient Lui être comparés.

Cependant, aussi incroyable que cela puisse paraître, il y a des gens assez sots pour vouer un culte aux différentes personnalités de ce monde, adhérant ainsi aux concepts erronés de l’anthropomorphisme ou du zoomorphisme. Les mots iha devatāḥ désignent un puissant personnage, homme ou deva, de l’univers matériel. Mais Nārāyaṇa, ou Kṛṣṇa, le Seigneur Suprême, n’est pas de ce monde. Dieu transcende la manifestation matérielle. Même Śrīpāda Śaṅkarācārya, le chef de file des impersonnalistes, affirme que Nārāyaṇa, Kṛṣṇa, Se situe au-delà de la création matérielle.

Malgré cela, des hommes bornés (hṛta-jñāna) rendent un culte aux devas, car ils désirent des résultats matériels immédiats. Ils les obtiennent sans réaliser qu’ils sont impermanents et qu’ils ne sont destinés qu’aux moins intelligents. Les gens véritablement intelligents vivent dans la conscience de Kṛṣṇa et n’ont nul besoin de rendre un culte à des devas comparativement insignifiants, pour des bienfaits, immédiats certes, mais éphémères. Les devas, comme leurs adorateurs, disparaissent avec l’univers matériel. Leurs bienfaits sont donc matériels et temporaires. Bien que les univers et leurs habitants – incluant les devas et leurs fidèles – ne soient que des bulles dans l’océan cosmique, l’humanité poursuit fiévreusement les biens provisoires de ce monde: terres, famille, plaisirs, etc. Et pour les acquérir, elle n’hésite pas à rendre un culte aux devas ou à de puissantes personnalités. Qu’un homme en flattant un chef politique obtienne un poste gouvernemental, et il croira bénéficier de la plus grande faveur. Les gens s’abaissent devant de prétendus dirigeants et « gros bonnets », afin d’obtenir d’eux quelque bienfait fugace. Ils ne s’intéressent évidemment pas à la conscience de Kṛṣṇa, qui peut seule mettre un terme aux maux de l’existence matérielle. Ils n’aspirent qu’aux plaisirs de ce monde, et pour y accéder plus aisément, se laissent séduire par le culte des devas, ces êtres investis de pouvoir par le Seigneur.

Ce verset atteste du peu d’intérêt que les hommes ont en général pour la conscience de Kṛṣṇa. Il nous explique que leur principal objectif est le plaisir matériel, et comment, pour l’obtenir, ils vouent un culte à quelque puissant personnage.

Existuje jedno zcela mylné pochopení bohů neboli polobohů tohoto hmotného světa. Méně inteligentní lidé — i když se vydávají za velké učence — je pokládají za různé podoby Nejvyššího Pána. Polobozi nejsou různými podobami Boha, ale Jeho různými nedílnými částmi. Bůh je jeden a částí je mnoho. Vedy učí: nityo nityānām — Bůh je jediný. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ; Nejvyšší Pán je jen jeden — Kṛṣṇa — a polobozi jsou obdařeni silami potřebnými k řízení hmotného světa. Všichni polobozi jsou živé bytosti (nityānām) s různou hmotnou mocí. Nejvyššímu Pánu — Nārāyaṇovi, Viṣṇuovi neboli Kṛṣṇovi — se nemohou rovnat. Každý, kdo si myslí, že Bůh a polobozi jsou na stejné úrovni, je pāṣaṇḍī, ateista. Ani mocné polobohy, jako je Brahmā a Śiva, nelze přirovnat k Nejvyššímu Pánu. Ve skutečnosti Ho Brahmā a Śiva uctívají (śiva-viriñci-nutam). Kupodivu je však mnoho vůdců z řad lidí, uctívaných hlupáky svedenými řečmi o antropomorfismu či zoomorfismu. Slova iha devatāḥ poukazují na mocné lidi nebo polobohy v tomto hmotném světě. Nārāyaṇa, Viṣṇu či Kṛṣṇa — Nejvyšší Osobnost Božství — však není součástí tohoto světa. Je nad ním neboli transcendentální vůči hmotnému stvoření. Dokonce i vůdce impersonalistů Śrīpāda Śaṅkarācārya tvrdí, že Nārāyaṇa, Kṛṣṇa, je nad hmotným stvořením. Pošetilí lidé (hṛta-jñāna) však uctívají polobohy, protože chtějí okamžité výsledky. Těch sice dosáhnou, ale nevědí, že výsledky získané tímto způsobem jsou dočasné a určené pro méně inteligentní lidi. Inteligentní osoba si je vědoma Kṛṣṇy a nemá zapotřebí uctívat nepatrné polobohy s vidinou nějakého okamžitého, chvilkového prospěchu. Polobozi i ti, kdo je uctívají, budou zničeni se zánikem tohoto světa. Požehnání polobohů jsou hmotná a dočasná a hmotné světy s jejich obyvateli včetně polobohů a jejich uctívatelů jsou pouhými bublinkami v kosmickém oceánu. Lidé v tomto světě jsou však posedlí touhou po nestálých věcech, jako je hmotné bohatství v podobě vlastní půdy, rodiny a všeho, co skýtá požitek. Aby těchto dočasných věcí dosáhli, uctívají polobohy nebo mocné osobnosti lidské společnosti. Pokud někdo uctíváním politického vůdce získá ministerské křeslo ve vládě, myslí si, že se mu dostalo velkého požehnání. Všichni proto poklonkují takzvaným vůdčím osobnostem neboli “velkým zvířatům”, aby získali dočasná požehnání, a také je skutečně získají. Tito hloupí lidé nemají zájem o vědomí Kṛṣṇy, díky kterému by jednou provždy vyřešili problém strastí hmotné existence. Všichni usilují o uspokojení smyslů a pro nepatrnou možnost smyslového požitku tíhnou k uctívání zplnomocněných živých bytostí, zvaných polobozi. Tento verš naznačuje, že lidé mají jen málo zájmu o vědomí Kṛṣṇy. Nejvíce se zajímají o hmotný požitek, a proto uctívají nějakou mocnou živou bytost.