Skip to main content

Text 9

Sloka 9

Texto

Verš

yasya yogaṁ na vāñchanti
viyoga-bhaya-kātarāḥ
bhajanti caraṇāmbhojaṁ
munayo hari-medhasaḥ
yasya yogaṁ na vāñchanti
viyoga-bhaya-kātarāḥ
bhajanti caraṇāmbhojaṁ
munayo hari-medhasaḥ

Palabra por palabra

Synonyma

yasya — con el cuerpo; yogam — contacto; na — no; vāñchanti — los jñānīs desean; viyoga-bhaya-kātarāḥ — temerosos de tener que abandonar de nuevo el cuerpo; bhajanti — ofrecen servicio amoroso trascendental; caraṇa-ambhojam — a los pies de loto del Señor; munayaḥ — las grandes personas santas; hari-medhasaḥ — cuya inteligencia está siempre absorta en pensar en Hari, la Suprema Personalidad de Dios.

yasya — s tělem; yogam — spojení; na — ne; vāñchanti — jñānī si přejí; viyoga-bhaya-kātarāḥ — obávající se opuštění těla; bhajanti — prokazují transcendentální láskyplnou službu; caraṇa-ambhojam — lotosovým nohám Pána; munayaḥ — velcí světci; hari-medhasaḥ — jejichž inteligence je vždy pohroužená v myšlenkách na Hariho, Nejvyšší Osobnost Božství.

Traducción

Překlad

Mahārāja Nimi continuó: Normalmente, los māyāvādīs quieren liberarse de los cuerpos materiales porque tienen miedo de tener que abandonarlos de nuevo. Pero los devotos, cuya inteligencia está siempre llena con el servicio del Señor, no tienen miedo. En verdad, aprovechan el cuerpo para ofrecer servicio amoroso trascendental.

Mahārāja Nimi pokračoval: “Māyāvādīni se obvykle chtějí vyhnout přijetí dalšího hmotného těla, protože se bojí, že ho budou muset opustit. Oddaní, jejichž inteligence je vždy vytížena službou Pánu, se však nebojí, protože své tělo využívají k transcendentální láskyplné službě.”

Significado

Význam

Mahārāja Nimi no quería entrar en ningún cuerpo material que fuese causa de cautiverio; como era un devoto, quería un cuerpo que le permitiera ofrecer servicio devocional al Señor. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura dice en una canción:

Mahārāja Nimi nechtěl hmotné tělo, které by ho poutalo. Jelikož byl oddaný, chtěl tělo, ve kterém by mohl s oddaností sloužit Pánu. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura zpívá:

janmāobi more icchā yadi tora
bhakta-gṛhe jani janma ha-u mora
kīṭa-janma ha-u yathā tuyā dāsa
janmāobi more icchā yadi tora
bhakta-gṛhe jani janma ha-u mora
kīṭa-janma ha-u yathā tuyā dāsa

«Mi Señor, si Tú deseas que nazca de nuevo y reciba otro cuerpo material, ten la bondad de hacerme este favor: permíteme nacer en el hogar de Tu sirviente, Tu devoto. Con tal de nacer en ese hogar, no me importa nacer como el insecto o la criatura más insignificante». También Śrī Caitanya Mahāprabhu dice:

“Můj Pane, pokud chceš, abych se znovu narodil a přijal hmotné tělo, prokaž mi prosím jednu laskavost-dovol mi narodit se v domě Tvého služebníka, Tvého oddaného. Nevadilo by mi, ani kdybych se tam narodil jako nepatrný tvor, jakým je například hmyz.” Śrī Caitanya Mahāprabhu také říkal:

na dhanaṁ na janaṁ na sundarīṁ
kavitāṁ vā jagadīśa kāmaye
mama janmani janmanīśvare
bhavatād bhaktir ahaitukī tvayi
na dhanaṁ na janaṁ na sundarīṁ
kavitāṁ vā jagadīśa kāmaye
mama janmani janmanīśvare
bhavatād bhaktir ahaitukī tvayi

«¡Oh, Señor del universo!, no deseo riquezas materiales, ni seguidores materialistas, ni una hermosa esposa, ni las actividades fruitivas que se expresan con palabras floridas. Todo lo que quiero es Tu servicio devocional sin causa vida tras vida» (Śikṣāṣṭaka 4). Al decir «vida tras vida» (janmani janmani), el Señor no hablaba de un nacimiento cualquiera, sino de un nacimiento que Le permitiese recordar los pies de loto del Señor. Esa clase de cuerpo es deseable. El devoto no piensa como los yogīs y los jñānīs, cuyo deseo es rechazar todo cuerpo material y volverse uno con la refulgencia impersonal del Brahman. Al devoto no le gusta esa idea. Por el contrario, él está dispuesto a aceptar cualquier cuerpo, material o espiritual, porque su deseo es servir al Señor. Esa es la verdadera liberación.

“Ó Pane vesmíru, netoužím po hmotném bohatství, materialistických stoupencích, krásné ženě nebo obřadních činnostech, jež popisují květnatá slova. Vše, co chci, život za životem, je ničím nemotivovaná oddaná služba Tobě.” (Śikṣāṣṭaka 4). Když Pán říkal “život za životem” (janmani janmani), nemyslel tím obyčejné životy, ale takové, v nichž lze vzpomínat na lotosové nohy Pána. Takové tělo je žádoucí. Oddaný neuvažuje jako yogīni a jñānī, kteří odmítají hmotné tělo a chtějí splynout s neosobní září Brahmanu. Tato představa se mu vůbec nelíbí. Naopak, přijme jakékoliv tělo, hmotné nebo duchovní, protože chce sloužit Pánu. To je skutečné osvobození.

Quien desea fervientemente servir al Señor no sufre de ansiedad aunque reciba un cuerpo material, pues el devoto es un alma liberada incluso si se halla en un cuerpo material. Śrīla Rūpa Gosvāmī nos lo confirma:

Ten, kdo má silnou touhu sloužit Pánu, nemá důvod k úzkosti, ani když přijme hmotné tělo, neboť oddaný je osvobozenou duší i v hmotném těle. To potvrzuje Śrīla Rūpa Gosvāmī:

īhā yasya harer dāsye
karmaṇā manasā girā
nikhilāsv apy avasthāsu
jīvan-muktaḥ sa ucyate
īhā yasya harer dāsye
karmaṇā manasā girā
nikhilāsv apy avasthāsu
jīvan-muktaḥ sa ucyate

«La persona que actúa con conciencia de Kṛṣṇa (o, en otras palabras, en el servicio de Kṛṣṇa) con el cuerpo, la mente, la inteligencia y las palabras es una persona liberada incluso mientras vive en el mundo material, aunque se ocupe en muchas actividades supuestamente materiales». El deseo de servir al Señor nos establece en el plano de la liberación, cualquiera que sea nuestra condición de vida, ya sea en un cuerpo espiritual o en un cuerpo material. En un cuerpo espiritual, el devoto tiene una relación directa con el Señor, pero, incluso en un cuerpo aparentemente material, el devoto también está liberado y se ocupa en los mismos deberes de servicio al Señor que si estuviese en Vaikuṇṭhaloka. No hay diferencia. Dicen las Escrituras: sādhur jīvo vā maro vā. Vivo o muerto, el devoto no tiene otro interés que el servicio del Señor. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti. Cuando abandona el cuerpo, pasa a relacionarse directamente con el Señor y Le ofrece servicio; pero ya en el mundo material, en un cuerpo material, hace exactamente lo mismo.

“Člověk jednající s vědomím Kṛṣṇy (neboli sloužící Kṛṣṇovi) svým tělem, myslí, inteligencí a slovy je osvobozenou bytostí dokonce už v hmotném světě, i když se může věnovat mnoha takzvaně hmotným činnostem.” Touha sloužit Pánu činí osvobozeným kohokoliv a v jakékoliv situaci, ať v duchovním či hmotném těle. V duchovním těle se oddaný stane přímým společníkem Pána, ale i když se navenek zdá, že má hmotné tělo, je vždy osvobozený a vykonává tytéž povinnosti-službu Pánu-jako oddaný na Vaikuṇṭhaloce. Není v tom žádný rozdíl. Je řečeno: sādhur jīvo vā maro vā. Oddaný může žít nebo zemřít, ale jeho jediným zájmem je stále sloužit Pánu. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti. Když opustí tělo, stává se společníkem Pána a slouží Mu, ale totéž dělá již v hmotném těle v tomto hmotném světě.

El devoto no conoce el sufrimiento, el placer o la perfección material. Esto podría discutirse: ¿es que acaso el devoto no sufre al abandonar el cuerpo material en el momento de la muerte? Como respuesta, se puede dar el ejemplo de la gata que puede llevar en la boca un ratón o a uno de sus gatitos. La boca es la misma para el ratón que para el gatito, pero el ratón la ve de forma muy distinta. Cuando abandona el cuerpo (tyaktvā deham), el devoto parte de regreso al hogar, de vuelta a Dios. Su percepción, por lo tanto, es bien distinta de la que tiene la persona que se lleva Yamarāja para imponerle su castigo. La persona cuya inteligencia está siempre concentrada en el servicio del Señor no tiene miedo de recibir un cuerpo material, mientras que el no devoto, que no se ocupa en el servicio del Señor, tiene mucho miedo de recibir un cuerpo material o de abandonar el que ahora posee. Por consiguiente, debemos seguir la instrucción de Caitanya Mahāprabhu: mama janmani janmanīśvare bhavatād bhaktir ahaitukī tvayi. Que el cuerpo que recibamos sea material o espiritual no importa; nuestra única aspiración debe ser el servicio de la Suprema Personalidad de Dios.

Pro oddaného neexistuje bolest, radost ani hmotná dokonalost. Někdo může namítnout, že oddaný také trpí, když opouští své hmotné tělo v době smrti. V této souvislosti však lze uvést příklad, že kočka nosí v tlamě myši a také v ní nosí svá koťata. Myš i kotě jsou přenášeny ve stejné tlamě, ale jejich pocity jsou rozdílné. Když oddaný opouští tělo (tyaktvā deham), je připraven se vrátit domů, zpátky k Bohu. Jeho dojmy se tedy podstatně liší od zážitků toho, koho si odvádí Yamarāja, aby ho potrestal. Ten, jehož inteligence se stále soustředí na službu Pánu, se nebojí přijmout hmotné tělo, zatímco neoddaný, který se službě Pánu nevěnuje, má z přijetí nového těla nebo opuštění současného obrovský strach. Měli bychom se tedy řídit pokynem Caitanyi Mahāprabhua: mama janmani janmanīśvare bhavatād bhaktir ahaitukī tvayi. Nezáleží na tom, zda máme hmotné či duchovní tělo; naším jediným cílem by mělo být sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství.