Skip to main content

Text 40

Sloka 40

Texto

Verš

nadati kvacid utkaṇṭho
vilajjo nṛtyati kvacit
kvacit tad-bhāvanā-yuktas
tanmayo ’nucakāra ha
nadati kvacid utkaṇṭho
vilajjo nṛtyati kvacit
kvacit tad-bhāvanā-yuktas
tanmayo ’nucakāra ha

Palabra por palabra

Synonyma

nadati — exclama en voz alta (dirigiéndose al Señor: «¡Oh, Kṛṣṇa!»); kvacit — a veces; utkaṇṭhaḥ — ansioso; vilajjaḥ — sin vergüenza; nṛtyati — baila; kvacit — a veces; kvacit — a veces; tat-bhāvanā — pensando en Kṛṣṇa; yuktaḥ — absorto; tat-mayaḥ — pensando que se había vuelto Kṛṣṇa; anucakāra — imitaba; ha — en verdad.

nadati — hlasitě volá (oslovuje Pána: “Ó Kṛṣṇo!”); kvacit — někdy; utkaṇṭhaḥ — plný úzkosti; vilajjaḥ — beze studu; nṛtyati — tančí; kvacit — někdy; kvacit — někdy; tat-bhāvanā — v myšlenkách na Kṛṣṇu; yuktaḥ — pohroužen; tat-mayaḥ — uvažuje, jako by se stal Kṛṣṇou; anucakāra — napodoboval; ha — zajisté.

Traducción

Překlad

A veces, al ver a la Suprema Personalidad de Dios, Prahlāda Mahārāja, lleno de ansiedad, Le llamaba a grandes voces. A veces, lleno de júbilo, perdía toda su timidez y se ponía a bailar en éxtasis, y a veces, completamente absorto en pensar en Kṛṣṇa, se sentía uno con el Señor e imitaba Sus pasatiempos.

Když Prahlāda Mahārāja viděl Nejvyšší Osobnost Božství, plný úzkosti hlasitě volal. Někdy ze samé radosti pozbyl studu a začal tančit v extázi a jindy, zcela pohroužen v myšlenkách na Kṛṣṇu, se cítil s Pánem totožný a napodoboval Jeho zábavy.

Significado

Význam

A veces, Prahlāda Mahārāja sentía que el Señor estaba muy lejos de Él, y Le llamaba a grandes voces. Cuando veía que el Señor estaba a su lado, sentía una alegría completa. A veces, pensando que era uno con el Supremo, imitaba los pasatiempos del Señor, y a veces, debido a los sentimientos de separación, daba señales de locura. Los impersonalistas no saben reconocer estos sentimientos del devoto. En la comprensión espiritual se debe ir cada vez más lejos. La comprensión inicial es el Brahman impersonal, pero se debe ir más allá, hasta percibir a Paramātmā, y, finalmente, a la Suprema Personalidad de Dios, a quien el devoto adora con sentimientos trascendentales estableciendo una relación que puede ser o bien śānta, o dāsyasakhyavātsalya o mādhurya. Los sentimientos que Prahlāda Mahārāja manifiesta en este verso son propios de la melosidad de vātsalya, amor y cariño filial. Prahlāda Mahārāja, cuando sentía que el Señor se había alejado de él, comenzaba a llorar (nadati), como un niño que llora cuando su madre se separa de él. Y de nuevo, un devoto como Prahlāda a veces ve que el Señor viene de muy lejos para calmarle, como una madre que responde a su hijo diciendo: «No llores, querido hijito, ya vengo». Entonces el devoto, sin reparar en el lugar y las circunstancias en que se encuentra, se pone a bailar, pensando: «¡Aquí está mi Señor! ¡Mi Señor viene!». De ese modo el devoto, en pleno éxtasis, a veces imita los pasatiempos del Señor, como los pastorcillos de vacas que imitaban a los animales del bosque. Sin embargo, no se convierte en el Señor realmente. Prahlāda Mahārāja alcanzó los éxtasis espirituales que aquí se explican gracias a su avance en la comprensión espiritual.

Prahlāda Mahārāja někdy cítil, že je Pán od něho daleko, a proto Ho hlasitě volal. Když viděl, že je Pán před ním, naplnilo ho to radostí. Někdy se v mysli ztotožnil s Nejvyšším a napodoboval Pánovy zábavy. A když od Něho cítil odloučení, projevoval příznaky šílenství. Impersonalisté tyto pocity oddaného nikdy nepochopí. Je nutné pronikat stále hlouběji do duchovní realizace. První realizací je neosobní Brahman, ale je třeba pokročit ještě dále, k realizaci Paramātmy a nakonec Nejvyšší Osobnosti Božství, Pána, který je uctíván transcendentálními pocity oddaného na úrovni śānta, dāsya, sakhya, vātsalya či mādhurya. Uvedené Prahlādovy pocity se vyznačovaly náladou synovské lásky. Když Prahlāda Mahārāja cítil, že u něho Pán není, začal plakat (nadati), tak jako dítě, které opustí matka. Oddaný jako Prahlāda někdy vidí, že k němu Pán přichází z velké dálky, aby ho uklidnil, stejně jako matka dítěti odpovídá: “Neplač, mé milé dítě! Už jdu!” Tehdy oddaný uvažuje: “Tady je můj Pán! Můj Pán přichází!” a začne tančit, aniž by mu vadila daná situace a styděl se před svým okolím. V naprosté extázi tak někdy napodobuje Pánovy zábavy, stejně jako pasáčci krav napodobovali chování zvířat z džungle. Nestává se však samotným Pánem. Prahlāda Mahārāja dospěl k duchovním extázím, které jsou zde popsané, díky pokroku v duchovní realizaci.