Skip to main content

Text 39

Sloka 39

Texto

Verš

dṛṣṭvā teṣāṁ mitho nṛṇām
avajñānātmatāṁ nṛpa
tretādiṣu harer arcā
kriyāyai kavibhiḥ kṛtā
dṛṣṭvā teṣāṁ mitho nṛṇām
avajñānātmatāṁ nṛpa
tretādiṣu harer arcā
kriyāyai kavibhiḥ kṛtā

Palabra por palabra

Synonyma

dṛṣṭvā — tras ver en la práctica; teṣām — entre los brāhmaṇas y vaiṣṇavas; mithaḥ — mutuamente; nṛṇām — de la sociedad humana; avajñāna-ātmatām — el comportamiento falto de respeto mutuo; nṛpa — ¡oh, rey!; tretā-ādiṣu — comenzando en Tretā-yuga; hareḥ — de la Suprema Personalidad de Dios; arcā — la adoración de la Deidad (en el templo); kriyāyai — a fin de establecer el proceso de adoración; kavibhiḥ — por personas eruditas; kṛtā — se ha hecho.

dṛṣṭvā — poté, co viděli; teṣām — mezi brāhmaṇy a vaiṣṇavy; mithaḥ — navzájem; nṛṇām — lidí; avajñāna-ātmatām — vzájemně neuctivé chování; nṛpa — ó králi; tretā-ādiṣu — počínaje Tretā-yugou; hareḥ — Nejvyšší Osobnosti Božství; arcā — uctívání Božstva (v chrámu); kriyāyai — aby zavedli metodu uctívání; kavibhiḥ — učenci; kṛtā — učiněno.

Traducción

Překlad

Mi querido rey, cuando, al principio de Tretā-yuga, los grandes sabios y personas santas notaron la aparición de tratos irrespetuosos entre ellos, se estableció la adoración de la Deidad en el templo, con todos los artículos requeridos.

Můj milý králi, když na počátku Tretā-yugy velcí mudrci a světci viděli vzájemně neuctivé chování, bylo zavedeno chrámové uctívání Božstva s veškerým příslušenstvím.

Significado

Význam

Como se dice en el Śrīmad-Bhāgavatam (12.3.52):

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (12.3.52) je řečeno:

kṛte yad dhyāyato viṣṇuṁ
tretāyāṁ yajato makhaiḥ
dvāpare paricaryāyāṁ
kalau tad dhari-kīrtanāt
kṛte yad dhyāyato viṣṇuṁ
tretāyāṁ yajato makhaiḥ
dvāpare paricaryāyāṁ
kalau tad dhari-kīrtanāt

«Los mismos resultados que se obtenían en Satya-yuga con la meditación en Viṣṇu, en Tretā-yuga con la celebración de sacrificios, y en Dvāpara-yuga con el servicio de los pies de loto del Señor, se pueden obtener también en Kali-yuga por el simple hecho de cantar el mahā-mantra Hare Kṛṣṇa». En Satya-yuga, todos eran espiritualmente avanzados, y entre las grandes personalidades no había envidia. Sin embargo, poco a poco, con la contaminación material debida al paso de las eras, surgieron los tratos irrespetuosos, incluso entrebrāhmaṇas y vaiṣṇavas. En realidad, al vaiṣṇava avanzado se le debe respetar aún más que al propio Viṣṇu. Como se afirma en el Padma Purāṇaārādhanānāṁ sarveṣāṁ viṣṇor ārādhanaṁ param: De todas las formas de adoración, la adoración del Señor Viṣṇu es la mejor. Tasmāt parataraṁ devi tadīyānāṁ samarcanam: Y más recomendada que la adoración de Viṣṇu es la adoración del vaiṣṇava.

“Veškeré výsledky, které člověk získal v Satya-yuze meditací o Viṣṇuovi, v Tretā-yuze konáním obětí a v Dvāpara-yuze sloužením lotosovým nohám Pána, může získat i v Kali-yuze prostým zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry.” V Satya-yuze byl každý duchovně na výši a mezi tak velkými osobnostmi nebylo závisti. V dalších věcích však přibývalo hmotného znečištění, a proto se dokonce i mezi brāhmaṇy a vaiṣṇavy objevilo vzájemně neuctivé jednání. Pokročilého vaiṣṇavu je však třeba ctít více než Viṣṇua. V Padma Purāṇě je řečeno: ārādhanānāṁ sarveṣāṁ viṣṇor ārādhanaṁ param — ze všech druhů uctívání je nejlepší uctívání Pána Viṣṇua. Tasmāt parataraṁ devi tadīyānāṁ samarcanam — a ještě více než uctívání Viṣṇua je doporučené uctívání vaiṣṇavy.

En el pasado, todas las actividades tenían relación con Viṣṇu; pero después de Satya-yuga aparecieron los primeros signos de tratos irrespetuosos entre vaiṣṇavas. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura define al vaiṣṇava como la persona que ha ayudado a otros a volverse vaiṣṇavas. Un buen ejemplo de alguien que ha convertido a muchos otros en vaiṣṇavas es Nārada Muni. El vaiṣṇava poderoso capaz de llevar a otros al vaiṣṇavismo es digno de adoración; sin embargo, a veces, a causa de la contaminación material, ese vaiṣṇava glorioso no es debidamente respetado por otros vaiṣṇavas menores. Cuando notaron esa contaminación, las grandes personas santas introdujeron la adoración de la Deidad en el templo. Esto comenzó en Tretā-yuga, y cobró especial importancia en Dvāpara-yuga (dvāpare paricaryāyāṁ). En Kali-yuga, sin embargo, la adoración de la Deidad se está dejando de lado. Por lo tanto, el canto del mantra Hare Kṛṣṇa es más poderoso que la adoración de la Deidad. Śrī Caitanya Mahāprabhu sentó un ejemplo práctico en el hecho de que no estableció ningún templo ni Deidad, sino que promovió intensamente el movimiento de saṅkīrtana. Por lo tanto, los predicadores conscientes de Kṛṣṇa deben hacer mayor hincapié en el movimiento de saṅkīrtana, en especial con la distribución incesante de literatura trascendental. Eso ayuda al movimiento de saṅkīrtana. Siempre que haya posibilidad de adorar a la Deidad, podemos establecer numerosos centros, pero, en general, debemos hacer mayor hincapié en la distribución de literatura trascendental, ya que esto será más efectivo a la hora de hacer que la gente se vuelva consciente de Kṛṣṇa.

Dříve byly všechny činnosti prováděny ve spojení s Viṣṇuem, ale po skončení Satya-yugy se mezi vaiṣṇavy objevily příznaky neuctivého chování. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura říká, že vaiṣṇava je ten, kdo pomáhá druhým stát se vaiṣṇavy. Příkladem osoby, která změnila mnoho lidí ve vaiṣṇavy, je Nārada Muni. Zmocněného vaiṣṇavu, který mění jiné lidi ve vaiṣṇavy, je třeba uctívat, ale kvůli hmotnému znečištění se někdy jiní, méně význační vaiṣṇavové, k takovému vznešenému vaiṣṇavovi chovají neuctivě. Když si velcí světci všimli tohoto znečištění, zavedli uctívání Božstva v chrámu. To začalo v Tretā-yuze a bylo zvláště rozšířeno v Dvāpara-yuze (dvāpare paricaryāyām). V Kali-yuze se však uctívání Božstva zanedbává a zpívání Hare Kṛṣṇa mantry má proto větší sílu než uctívání Božstva. Śrī Caitanya Mahāprabhu nám dal praktický příklad tím, že nezaložil žádné chrámy ani neuváděl Božstva do chrámů, ale ve velkém započal saṅkīrtanové hnutí. Ti, kdo šíří vědomí Kṛṣṇy, by proto měli klást větší důraz na saṅkīrtanové hnutí, zvláště formou rozšiřování transcendentální literatury ve stále větším množství. To šíření saṅkīrtanového hnutí pomáhá. Kdykoliv se někde naskytne možnost uctívat Božstva, můžeme zřídit mnoho středisek, ale obecně bychom měli více zdůrazňovat distribuci transcendentální literatury, neboť to bude účinnější prostředek k tomu, aby lidé nabyli vědomi Kṛṣṇy.

En el Śrīmad-Bhāgavatam (11.2.47), se dice:

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.47) je řečeno:

arcāyām eva haraye
pūjāṁ yaḥ śraddhayehate
na tad-bhakteṣu cānyeṣu
sa bhaktaḥ prākṛtaḥ smṛtaḥ
arcāyām eva haraye
pūjāṁ yaḥ śraddhayehate
na tad-bhakteṣu cānyeṣu
sa bhaktaḥ prākṛtaḥ smṛtaḥ

«La persona que adora a la Deidad del templo con mucha fe, pero que no sabe cómo relacionarse con los devotos ni con la gente en general, es un prākṛta-bhakta o kaniṣṭha-adhikārī». El devoto prākṛta, el devoto neófito, se halla todavía en el plano material. Es cierto que se ocupa en adorar a la Deidad, pero no sabe apreciar las actividades del devoto puro. En la práctica, hemos podido comprobar que incluso el devoto autorizado que se ocupa en el servicio del Señor predicando la misión del movimiento para la conciencia de Kṛṣṇa, a veces tiene que recibir las críticas de los devotos neófitos. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura da una descripción de esos neófitos: sarva-prāṇi-sammānanāsamarthānām avajñā spardhādimatāṁ tu bhagavat-pratimaiva pātram ity āha. Para quienes no pueden apreciar en su justa medida las actividades de los devotos autorizados, la única manera de avanzar espiritualmente es la adoración de la Deidad. En elCaitanya-caritāmṛta (Antya 7.11), se dice claramente: kṛṣṇa-śakti vinā nahe tāra pravartana: Si un devoto no es autorizado por Kṛṣṇa, no puede predicar el santo nombre del Señor por todo el mundo. Sin embargo, cuando un devoto predica de ese modo, los kaniṣṭha-adhikārīs, los devotos neófitos, que están en las etapas más bajas del servicio devocional, le critican. A ellos se les recomienda encarecidamente la adoración de la Deidad.

“Ten, kdo s velkou vírou uctívá Božstvo v chrámu, ale neví, jak se chovat k oddaným či ostatním lidem, je prākṛta-bhakta neboli kaniṣṭha-adhikārī.” Začínající oddaný (prākṛta-bhakta) je ještě na hmotné úrovni. Věnuje se sice uctívání Božstva, ale nedokáže ocenit činnosti čistého oddaného. Lze vidět, že začínající oddaní někdy kritizují dokonce i autorizovaného oddaného, který slouží Pánu kázáním nauky o vědomí Kṛṣṇy. Takové oddané popisuje Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura: sarva-prāṇi-sammānanāsamarthānām avajñā spardhādimatāṁ tu bhagavat-pratimaiva pātram ity āha. Pro ty, kdo nedokáží náležitě ocenit činnosti autorizovaných oddaných, je uctívání Božstva jedinou možností duchovního pokroku. V Caitanya-caritāmṛtě (Antya 7.11) je jasně řečeno: kṛṣṇa-śakti vinā nahe tāra pravartana — nikdo nemůže šířit svaté jméno Pána po celém světě, aniž by ho k tomu zmocnil Kṛṣṇa. Začínající oddaní, kaniṣṭha-adhikārī, kteří jsou na nižších stupních oddané služby, však přesto kritizují oddaného, který to dělá. Jim se důrazně doporučuje uctívat Božstva.