Skip to main content

Text 21

Sloka 21

Texto

Verš

sṛtī vicakrame viśvaṅ
sāśanānaśane ubhe
yad avidyā ca vidyā ca
puruṣas tūbhayāśrayaḥ
sṛtī vicakrame viśvaṅ
sāśanānaśane ubhe
yad avidyā ca vidyā ca
puruṣas tūbhayāśrayaḥ

Palabra por palabra

Synonyma

sṛtī — el destino de las entidades vivientes; vicakrame — existe comprensivamente; viśvaṅ — la omnipresente Personalidad de Dios; śāsana — actividades de enseñoramiento; anaśane — actividades del servicio devocional; ubhe — ambas; yat — que es; avidyā — nesciencia; ca — así como; vidyā — conocimiento verdadero; ca — y; puruṣaḥ — la Persona Suprema; tu — pero; ubhaya — para ambos; āśrayaḥ — el amo.

sṛtī — místo určení živých bytostí; vicakrame — existuje v plnosti; viśvaṅ — všeprostupující Osobnost Božství; sāśana — činnosti v rámci panování; anaśane — činnosti v rámci oddané služby; ubhe — obojí; yat — to, co je; avidyā — nevědomost; ca — a také; vidyā — skutečné poznání; ca — a; puruṣaḥ — Nejvyšší Osoba; tu — ale; ubhaya — obojího; āśrayaḥ — Pán.

Traducción

Překlad

Así pues, mediante Sus energías y de un modo global, la omnipresente Personalidad de Dios es el amo en las actividades de control y en el servicio devocional. Él es el amo último tanto de la nesciencia como del conocimiento verdadero de todas las situaciones.

Všeprostupující Osobnost Božství je tak prostřednictvím Svých energií absolutním Pánem všech činností — jak při snaze ovládnout hmotný svět, tak v oddané službě. Ve všech situacích je Nejvyšším Pánem nevědomosti i skutečného poznání.

Significado

Význam

La palabra viśvaṅ es significativa en este verso. Aquel que camina perfectamente por todo campo de actividades recibe el nombre de puruṣa o kṣetrajña. Esos dos términos, kṣetrajña y puruṣa, se aplican por igual tanto al yo individual como al Yo Supremo, el Señor. En el Bhagavad-gītā (13.13), el asunto se explica de la siguiente manera:

V tomto verši je důležité slovo viśvaṅ. Ten, kdo se umí dokonale pohybovat v každém poli činnosti, se nazývá puruṣa nebo kṣetrajña. Oba tyto termíny, kṣetrajña i puruṣa, lze rovnocenně použít pro individuální já i pro Nejvyšší Já, pro Pána. Bhagavad-gītā (13.3) to vysvětluje následujícím způsobem:

kṣetra-jñaṁ cāpi māṁ viddhi
sarva-kṣetreṣu bhārata
kṣetra-kṣetrajñayor jñānaṁ
yat taj jñānaṁ mataṁ mama
kṣetrajñaṁ cāpi māṁ viddhi
sarva-kṣetreṣu bhārata
kṣetra-kṣetrajñayor jñānaṁ
yat taj jñānaṁ mataṁ mama

Kṣetra significa el lugar, y aquel que conoce el lugar recibe el nombre de kṣetrajña. El yo individual conoce acerca de su limitado campo de actividades, pero el Yo Supremo, el Señor, conoce el ilimitado campo de actividades. El alma individual conoce sus propias actividades de pensar, sentir y desear, pero la Superalma, o el Paramātmā, el controlador supremo, encontrándose presente en todas partes, conoce las actividades del pensar, sentir y desear de todo el mundo y, por ello, la entidad viviente individual es el amo diminuto de sus asuntos personales, mientras que la Suprema Personalidad de Dios es el amo de los asuntos pasados, presentes y futuros de todo el mundo (vedāhaṁ samatītāni, etc.). Solo la persona ignorante no conoce esta diferencia que hay entre el Señor y las entidades vivientes. Las entidades vivientes, siendo diferentes de la materia inconsciente, puede que sean cualitativamente iguales al Señor en términos de conciencia, pero la entidad viviente nunca puede ser igual al Señor en cuanto al pleno conocimiento del pasado, presente y futuro.

Kṣetra znamená “místo” a znalec místa se nazývá kṣetrajña. Individuální já zná jen své omezené pole činností, ale Nejvyšší Já, Pán, zná neomezené pole činností. Individuální duše zná jen své vlastní myšlení, cítění a chtění, ale Nadduše neboli Paramātmā, svrchovaný vládce, který je přítomný všude, zná myšlení, cítění a chtění každého. To znamená, že individuální živá bytost je nepatrným pánem svých osobních záležitostí, zatímco Nejvyšší Osobnost Božství je Pánem záležitostí každého, v minulosti, přítomnosti i budoucnosti (vedāhaṁ samatītāni atd.). Jenom nevědomci neznají tento rozdíl mezi Pánem a živými bytostmi. Živé bytosti, které se liší od nevědomé hmoty, se mohou svým vědomím rovnat Pánovi po kvalitativní stránce, ale nikdy se Mu nevyrovnají v plném poznání minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Y debido a que la entidad viviente está parcialmente dotada de conocimiento, algunas veces se vuelve por ello olvidadiza de su propia identidad. Ese olvido se manifiesta específicamente en el campo de ekapāda-vibhutī del Señor, o en el mundo material, pero en el campo de acciones denominado tripāda-vibhūti, o en el mundo espiritual, las entidades vivientes no sufren de olvido, pues están libres de toda clase de contaminaciones que provienen del estado olvidadizo de la existencia. El cuerpo material es el símbolo de la forma sutil y tosca del olvido; por lo tanto, toda la atmósfera del mundo material se denomina avidyā, o nesciencia, mientras que toda la atmósfera del mundo espiritual se denomina vidyā, es decir, está colmado de conocimiento. Existen diferentes etapas de avidyā, y ellas se denominan dharma, artha y mokṣa. La idea de mokṣa, o liberación, que sostiene el monista en cuanto a la igualdad que existe entre la entidad viviente y el Señor al estos fusionarse y volverse uno finalmente, es también la última etapa del materialismo u olvido. El conocimiento de la identidad cualitativa que existe entre el yo y el Super-yo, es conocimiento parcial y también ignorancia, debido a que no se tiene conocimiento de la diferencia cuantitativa, como se explicó anteriormente. El yo individual nunca puede ser igual al Señor en cuanto al conocimiento; de no ser así, no podría ser colocado en el estado de olvido. Así pues, debido a que hay una etapa de olvido en los seres individuales, o las entidades vivientes, existe siempre la mar de diferencias entre el Señor y la entidad viviente, así como entre la parte y el todo. La parte nunca es igual al todo. Así que el concepto de un cien por ciento de igualdad entre el ser viviente y el Señor, es también nesciencia.

Jelikož živá bytost si je vědomá všeho jen částečně, někdy zapomíná na svoji totožnost. Tato zapomnětlivost se konkrétně projevuje v poli ekapād-vibhūti Pána neboli v hmotném světě, ale v poli činností zvaném tripād-vibhūti neboli v duchovním světě žádná zapomnětlivost neexistuje a živé bytosti tam jsou osvobozeny od veškerého znečištění, které pochází ze stavu zapomnění. Hmotné tělo je symbolem hrubé a jemné podoby zapomnětlivosti a celá atmosféra hmotného světa se proto nazývá avidyā neboli “nevědomost”, zatímco atmosféra duchovního světa se nazývá vidyā neboli “plné poznání”. Existují různá stádia avidyi a nazývají se dharma, artha a mokṣa. Představa mokṣi neboli osvobození, kterou zdůrazňují monisté a která se zakládá na teorii jednoty živých bytostí a Pána a jejich konečného splynutí, je poslední podobou materialistické zapomnětlivosti. Poznání o kvalitativní jednotě vlastního já a Nejvyššího Já je zčásti poznáním, ale zčásti také nevědomostí, protože v něm není zahrnuté chápání kvantitativní odlišnosti, kterou jsme vysvětlovali výše. Individuální duše se nikdy nemůže Pánovi plně vyrovnat ve vědění, neboť jinak by se nemohla dostat do stavu zapomnění. Jelikož u individuálních živých bytostí existuje stav zapomnění, mezi Pánem a živou bytostí je vždy propastný rozdíl, který je stejný jako rozdíl mezi částí a celkem. Část se nikdy nevyrovná celku a představa, že živá bytost se stoprocentně vyrovná Pánovi, je tedy také nevědomostí.

En el campo de la nesciencia, las actividades se encuentran dirigidas hacia la acción de enseñorearse de la creación. En el mundo material, todos están dedicados, pues, a adquirir opulencia material para enseñorearse del mundo material. Por lo tanto, siempre hay conflictos y frustración, que son los síntomas de la nesciencia. Pero en el campo del conocimiento, hay servicio devocional que se le presta al Señor (bhakti). De modo que, en la etapa liberada de las actividades devocionales, no hay posibilidad de que la influencia de la nesciencia u olvido (avidyā) lo contamine a uno. El Señor es, entonces, el propietario tanto del campo de la nesciencia como del campo del conocimiento, y queda a elección de la entidad viviente el existir en cualquiera de las regiones mencionadas.

Na poli nevědomosti směřují všechny činnosti k dosažení vlády nad stvořením. V hmotném světě proto každý shromažďuje hmotné bohatství všeho druhu, aby mohl panovat hmotě. V tomto světě proto vždy vidíme konflikty a zklamání, které jsou příznaky nevědomosti. Na poli poznání je však oddaná služba Pánovi (bhakti) a v osvobozeném stádiu, při vykonávání duchovních činností, nehrozí znečištění vlivem nevědomosti a zapomnění (avidyi). Pán je tedy vlastníkem obou polí: nevědomosti i poznání, a je na živé bytosti, aby si sama vybrala, ve které z těchto oblastí chce žít.