Skip to main content

Text 16

Sloka 16

Texto

Verš

vaiyāsakiś ca bhagavān
vāsudeva-parāyaṇaḥ
urugāya-guṇodārāḥ
satāṁ syur hi samāgame
vaiyāsakiś ca bhagavān
vāsudeva-parāyaṇaḥ
urugāya-guṇodārāḥ
satāṁ syur hi samāgame

Palabra por palabra

Synonyma

vaiyāsakiḥ — el hijo de Vyāsadeva; ca — también; bhagavān — lleno de conocimiento; vāsudeva — el Señor Śrī Kṛṣṇa; parāyaṇaḥ — apegado a; urugāya — de la Personalidad de Dios Śrī Kṛṣṇa, quien es glorificado por grandes filósofos; guṇa-udārāḥ — grandes cualidades; satām — de los devotos; syuḥ — debe de haber habido; hi — en realidad; samāgame — por la presencia de.

vaiyāsakiḥ — syn Vyāsadeva; ca — také; bhagavān — vlastnící plné transcendentální poznání; vāsudeva — Pán Kṛṣṇa; parāyaṇaḥ — připoutaný k; urugāya — Osobnosti Božství Śrī Kṛṣṇovi, kterého opěvují velcí filozofové; guṇa-udārāḥ — vynikající vlastnosti; satām — oddaných; syuḥ — musely být; hi — jistě; samāgame — v přítomnosti.

Traducción

Překlad

Śukadeva Gosvāmī, el hijo de Vyāsadeva, también estaba lleno de conocimiento trascendental, y era un gran devoto del Señor Śrī Kṛṣṇa, el hijo de Vasudeva. Así que debe de haber habido una discusión acerca del Señor Śrī Kṛṣṇa, a quien los grandes filósofos glorifican en compañía de grandes devotos.

Śukadeva Gosvāmī, syn Vyāsadeva, měl také plné transcendentální poznání a byl velkým oddaným Pána Kṛṣṇy, syna Vasudeva. Muselo proto dojít k rozhovoru o Pánu Kṛṣṇovi, kterého oslavují velcí filozofové a opěvují velcí oddaní na svých setkáních.

Significado

Význam

La palabra satām es muy importante en este verso. Satām significa «los devotos puros», los cuales no tienen ningún otro deseo más que el de servir al Señor. Solo en compañía de esa clase de devotos se discuten debidamente las trascendentales glorias del Señor Śrī Kṛṣṇa. El Señor dice que todas las narraciones acerca de Él están llenas de significado espiritual, y que una vez que uno oye hablar de Él debidamente y en compañía de los sātam, sin duda que siente la gran potencia, y alcanza, pues, automáticamente, la etapa devocional de la vida. Como ya se escribió, Mahārāja Parīkṣit era un gran devoto del Señor desde su mismo nacimiento, así como también lo era Śukadeva Gosvāmī. Ambos se hallaban en el mismo nivel, aunque parecía que Mahārāja Parīkṣit era un gran rey acostumbrado a las facilidades de la realeza, mientras que Śukadeva Gosvāmī era un típico renunciante del mundo, tanto así, que ni siquiera se ponía un pedazo de tela sobre el cuerpo. Superficialmente, Mahārāja Parīkṣit y Śukadeva Gosvāmī puede que parecieran ser la antítesis el uno del otro, pero básicamente ambos eran devotos puros e inmaculados del Señor. Cuando esa clase de devotos se reúnen, no puede haber más discusiones que las que estén relacionadas con las glorias del Señor, o el bhakti-yoga. También en el Bhagavad-gītā, cuando hubo conversaciones entre el Señor y Su devoto Arjuna, no podía haber otro tema aparte del bhakti-yoga, por muchos que los estudiosos mundanos especulen a su manera sobre ello. El uso de la palabra ca después de vaiyāsakiḥ indica, según Srila Jīva Gosvāmī, que tanto Śukadeva Gosvāmī como Mahārāja Parīkṣit eran de la misma categoría, cosa que se había determinado mucho antes, aunque uno estaba haciendo el papel del maestro, y el otro, del discípulo. Como el Señor Kṛṣṇa es el centro de las conversaciones, la palabra vāsudeva-parāyaṇaḥ, o «devoto de Vāsudeva», hace pensar en el devoto del Señor Śrī Kṛṣṇa, la meta común. Aunque había muchas más personas que se reunieron en el lugar en que Mahārāja Parīkṣit estaba ayunando, la conclusión natural que se infiere es que no se hablaba de nada más que de la glorificación del Señor Kṛṣṇa, porque el orador principal era Śukadeva Gosvāmī, y el oyente principal era Mahārāja Parīkṣit. Así que, el Śrīmad-Bhāgavatam, tal como fue hablado y oído por dos de los principales devotos del Señor, es solo para la glorificación del Señor Supremo, la Personalidad de Dios, Śrī Kṛṣṇa.

Slovo satām je v tomto verši velice důležité. Satām označuje čisté oddané, kteří nemají jinou touhu než sloužit Pánovi. Jedině ve společnosti takových oddaných se náležitě hovoří o transcendentální slávě Pána Kṛṣṇy. Pán říká, že každé vyprávění o Něm má hluboký duchovní význam, a jakmile o Něm někdo správně naslouchá ve společnosti satām, získá tak velikou sílu a snadno dosáhne úrovně oddané služby. Jak již bylo řečeno, Mahārāja Parīkṣit byl velkým oddaným Pána od samotného narození, a totéž platí o Śukadevovi Gosvāmīm. Oba byli na stejné úrovni, i když to vypadalo, že Mahārāja Parīkṣit byl velký král zvyklý na královské prostředí, zatímco Śukadeva Gosvāmī byl typickým příkladem člověka, který se zřekl světa — dokonce až do té míry, že si ani nezakrýval tělo oděvem. Na první pohled jsou opakem jeden druhého, ale uvnitř byli oba čistými oddanými Pána. Když se takoví oddaní sejdou, nemohou hovořit o ničem jiném než o slávě Pána neboli o bhakti-yoze. Rozhovor mezi Pánem a Jeho oddaným Arjunou v Bhagavad-gītě se také nemohl týkat ničeho jiného než bhakti-yogy, i když materialističtí učenci o tom mohou spekulovat každý po svém. Slovo ca následující po slově vaiyāsakiḥ podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho vyjadřuje, že Śukadeva Gosvāmī i Mahārāja Parīkṣit byli již dávno na stejné úrovni, i když jeden hrál roli mistra a druhý roli žáka. Jelikož Pán Kṛṣṇa byl středem jejich rozhovoru, slovo vāsudeva- parāyaṇaḥ neboli “Vāsudevův oddaný” označuje oddaného Pána Kṛṣṇy. I když na místo, kde Mahārāja Parīkṣit držel svůj půst, přišlo i mnoho jiných osobností, přirozeně se nehovořilo o ničem jiném než o velikosti Pána Kṛṣṇy, protože hlavním mluvčím byl Śukadeva Gosvāmī a hlavním posluchačem byl Mahārāja Parīkṣit. Śrīmad-Bhāgavatam, jak byl vysloven a vyslyšen dvěma význačnými oddanými Pána, má tedy jediný cíl — oslavovat Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇu.