Skip to main content

Texto 12

Sloka 12

Texto

Verš

adīna-līlā-hasitekṣaṇollasad-
bhrū-bhaṅga-saṁsūcita-bhūry-anugraham
īkṣeta cintāmayam enam īśvaraṁ
yāvan mano dhāraṇayāvatiṣṭhate
adīna-līlā-hasitekṣaṇollasad-
bhrū-bhaṅga-saṁsūcita-bhūry-anugraham
īkṣeta cintāmayam enam īśvaraṁ
yāvan mano dhāraṇayāvatiṣṭhate

Palabra por palabra

Synonyma

adīna — muy magnánimo; līlā — pasatiempos; hasita — sonriendo; īkṣaṇa — mirando; ullasat — brillante; bhrū-bhaṅga — señales de la ceja; saṁsūcita — indicado; bhūri — extensa; anugraham — bendición; īkṣeta — uno debe concentrarse en; cintāmayam — trascendental; enam — este en particular; īśvaram — el Señor Supremo; yāvat — mientras; manaḥ — la mente; dhāraṇayā — mediante la meditación; avatiṣṭhate — puede estar fija.

adīna — velkodušné; līlā — zábavy; hasita — usměvavý; īkṣaṇa — pohlédnutím na; ullasat — planoucí; bhrū-bhaṅga — signály obočí; saṁsūcita — naznačující; bhūri — rozsáhlá; anugraham — požehnání; īkṣeta — je třeba se soustředit na; cintāmayam — transcendentální; enam — tento určitý; īśvaram — Nejvyšší Pán; yāvat — dokud; manaḥ — mysl; dhāraṇayā — meditací; avatiṣṭhate — může být upnutá.

Traducción

Překlad

Los magnánimos pasatiempos del Señor y la brillante mirada de Su cara sonriente es todo ello indicación de Sus extensas bendiciones. Por lo tanto, uno debe concentrarse en esta forma trascendental del Señor, mientras la mente pueda estar fija en Él por medio de la meditación.

Pánovy velkodušné zábavy a planoucí pohledy Jeho usměvavé tváře neustále naznačují Jeho rozsáhlá požehnání. Je proto třeba soustředit se na tuto transcendentální podobu Pána tak dlouho, dokud na Něho může být mysl meditací upnutá.

Significado

Význam

En el Bhagavad-gītā (12.5) se dice que el impersonalista se somete a una serie de programas difíciles, como resultado de su meditación impersonal. Pero el devoto, debido al servicio personal del Señor, progresa muy fácilmente. La meditación impersonal es, pues, una fuente de sufrimiento para el impersonalista. En esto, el devoto tiene una ventaja sobre el filósofo impersonalista. El impersonalista duda del aspecto personal del Señor, debido a lo cual siempre trata de meditar en algo que no es objetivo. Por esa razón existe una declaración auténtica en el Bhāgavatam en relación con la concentración positiva de la mente en la verdadera forma del Señor.

V Bhagavad-gītě (12.5) je řečeno, že impersonalisté musejí se svojí neosobní meditací postupovat nesmírně obtížným způsobem. Oddaný Pána však dělá pokrok velice snadno, neboť osobně slouží Pánu. Neosobní meditace je pro impersonalisty zdrojem utrpení a proto má oddaný před neosobním filozofem výhodu. Jelikož impersonalista pochybuje o osobní existenci Pána, snaží se neustále meditovat o něčem, co nemá tvar. Z toho důvodu Bhāgavatam podává autentický popis, abychom mohli pozitivně soustředit mysl na skutečnou podobu Pána.

El proceso de meditación que se recomienda aquí es el de bhakti-yoga, o el proceso del servicio devocional después de que uno se ha liberado de las condiciones materiales. El jñāna-yoga es el proceso para liberarse de las condiciones materiales. Después de que uno se libera de las condiciones de la existencia material, es decir, cuando uno se vuelve nivṛtta, como se ha dicho aquí anteriormente, o cuando uno está libre de todas las necesidades materiales, se vuelve apto para desempeñar el proceso de bhakti-yoga. Por lo tanto, el bhakti-yoga incluye el jñāna-yoga, o, en otras palabras, el proceso del servicio devocional puro cumple simultáneamente con el propósito del jñāna-yoga; el librarse de las condiciones materiales se logra automáticamente a través del desarrollo gradual del servicio devocional puro. Estos efectos del bhakti-yoga se denominan anartha-nivṛtti. Con el progreso del bhakti-yoga, las cosas que se han adquirido artificialmente, van desapareciendo de un modo gradual. El meditar en los pies de loto de la Personalidad de Dios, el primer paso del proceso, debe mostrar su efecto por medio del anartha-nivṛtti. El tipo más craso de anartha que ata al alma condicionada en la existencia material es el deseo sexual, y este deseo sexual se desarrolla paulatinamente hasta llegar a la unión del macho y la hembra. Cuando el macho y la hembra se unen, el deseo sexual se agrava aún más mediante la acumulación de edificios, hijos, amigos, parientes y riqueza. Cuando el alma condicionada adquiere todo esto, queda agobiada por esos enredos, y el falso sentido egoísta, o el sentido de «yo» y «mío», se hace patente, y el deseo sexual se expande a diversas ocupaciones políticas, sociales, altruistas, filantrópicas y a muchas otras ocupaciones poco recomendables, semejantes a la espuma de las olas del mar, la cual se vuelve muy resaltante en un determinado momento, y un instante después desaparece con tanta rapidez como una nube en el cielo. El alma condicionada está rodeada de esos productos, así como de los productos del deseo sexual, y, en consecuencia, el bhakti-yoga lleva a la gradual evaporación del deseo sexual, el cual se reduce a tres cosas: ganancia, adoración y distinción. Todas las almas condicionadas están locas tras estas diferentes formas de deseo sexual, y uno ha de ver por sí solo cuánto se ha librado de esos anhelos materiales basados principalmente en el deseo sexual. Así como una persona siente que su hambre se satisface con cada bocado de comida que ingiere, así mismo debe ser capaz de ver el grado en el que se ha librado del deseo sexual. El deseo sexual se disminuye junto con sus diversas formas por medio del proceso de bhakti-yoga, porque el bhakti-yoga, por la gracia del Señor, proporciona conocimiento y renunciación de un modo automático y eficaz, incluso si el devoto no está muy bien educado desde el punto de vista material. Conocimiento significa conocer las cosas tal como son, y si mediante la deliberación se descubre que hay cosas que son del todo innecesarias, naturalmente la persona que ha adquirido conocimiento hace a un lado esas cosas poco recomendables. Cuando el alma condicionada descubre por medio del cultivo de conocimiento que las necesidades materiales son cosas indeseables, se desapega de ellas. Esta etapa del conocimiento se denomina vairāgya, o desapego de las cosas indeseables. Ya hemos discutido con anterioridad que al trascendentalista se le exige que sea autosuficiente y que no mendigue a las personas ricas y ciegas, para satisfacer las necesidades básicas de la vida. Śukadeva Gosvāmī ha sugerido algunas posibilidades para satisfacer las necesidades básicas de la vida, es decir, el problema de comer, dormir y refugiarse, pero no ha sugerido nada para la satisfacción sexual. Aquel que aún lleva consigo el deseo sexual, no debe tratar en absoluto de adoptar la orden de vida de renuncia. Para aquel que no ha alcanzado esa etapa, no hay ninguna posibilidad de adoptar la orden de vida de renuncia. De modo que, mediante el proceso gradual del servicio devocional bajo la guía de un maestro espiritual idóneo y siguiendo los principios del Bhāgavatam, uno debe ser capaz al menos de controlar el deseo sexual burdo, antes de adoptar de hecho la vida de renuncia.

Jako meditační proces je zde doporučována bhakti-yoga — oddaná služba, která následuje po osvobození z hmotných podmínek. Osvobození lze dosáhnout pomocí jñāna-yogy. Jakmile se duše osvobodí z hmotných podmínek — tzn. jakmile je nivṛtta, zbavená všech hmotných potřeb, jak jsme zde probírali dříve — začíná být způsobilá k vykonávání bhakti-yogy. Jñāna-yoga je tedy v bhakti-yoze již zahrnutá. Čistá oddaná služba automaticky plní cíle jñāna-yogy a osvobozuje z hmotného podmínění. Tyto účinky bhakti-yogy se nazývají anartha-nivṛtti. Všechny nepřirozené a duši nevlastní věci s rozvojem bhakti-yogy postupně mizí. První krok na této cestě, neboli meditace o lotosových nohách Osobnosti Božství, se musí nutně projevit v podobě anartha-nivṛtti. Anarthou nejhrubšího typu, která podmíněnou duši poutá k hmotnému bytí, je sexuální touha. Sexuální touha se postupně rozvíjí až ke spojení muže a ženy, a jakmile se muž a žena spojí, sexuální touha se dále zvětšuje se starostí o domy, děti, přátele, příbuzné a majetek. Jakmile si podmíněná duše toto všechno zaopatří, utáhnou se její světská pouta a začne v ní převládat falešný egoismus, tzn. začíná přemýšlet jen v termínech “já” a “moje” a sexuální touha se rozšiřuje na různá politická, společenská, dobročinná, lidumilná a mnohá další nechtěná zaměstnání, která připomínají pěnu na mořských vlnách — v jednu chvíli jsou nesmírně významná a za okamžik se ztratí jako mraky na obloze. Podmíněná duše je obklopena těmito důsledky sexuální touhy a bhakti-yoga proto záměrně nechává tuto touhu postupně odejít. Sexuální touha má tři podoby: touha po zisku, po uctívání a po vyniknutí. Všechny podmíněné duše šílí po těchto třech podobách sexuální touhy. Můžeme sami na sobě posoudit, nakolik jsme osvobozeni od takových hmotných přání, která se zakládají především na sexuální touze. Stejně jako člověk cítí, jak se s každým soustem jídla zmenšuje jeho hlad, musí také vidět, nakolik je zproštěný sexuální touhy. Sexuální touha společně se všemi svými podobami s rozvojem bhakti-yogy postupně odchází, jelikož bhakti-yoga přináší milostí Pána automaticky výsledky v poznání a odříkání, dokonce i tehdy, když oddaný není příliš hmotně vzdělaný. Poznání znamená znát věci takové jaké jsou, a pokud uvážením zjistíme, že některé věci jsou naprosto zbytečné, přirozeně si takových nechtěných věcí přestaneme všímat. Jakmile podmíněná duše díky kultivaci poznání zjistí, že hmotné potřeby jsou nechtěné, ihned se o ně přestane zajímat. Tento stupeň poznání se nazývá vairāgya neboli odpoutanost od nechtěných věcí. Již dříve jsme hovořili o tom, že transcendentalista potřebuje být soběstačný a že pro zabezpečení svých minimálních životních nezbytností nemá žebrat u zaslepených boháčů. Śukadeva Gosvāmī navrhl několik možností, jak zabezpečit nutné životní nezbytnosti, neboli jak vyřešit problém jídla, spaní a úkrytu. Nezmiňoval se však o žádném pohlavním uspokojení. Má-li člověk v sobě ještě sexuální touhu, nemá vstupovat do životního stádia odříkání. Pro člověka, který ještě nedospěl na tuto úroveň, nepřipadá životní stav odříkání v úvahu. Před opravdovým přijetím řádu odříkání musí člověk ovládnout přinejmenším hrubou sexuální touhu, čehož dosáhne rozvojem oddané služby pod vedením pravého duchovního mistra a dodržováním zásad Bhāgavatamu.

Así que purificación significa irse librando gradualmente del deseo sexual, y ello se logra por medio del proceso de meditar en la persona del Señor tal como se describe aquí, comenzando desde los pies. Uno no debe tratar de ascender artificialmente, sin ver por sí mismo cuánto se ha liberado del deseo sexual. La sonriente cara del Señor es el Décimo Canto del Śrīmad-Bhāgavatam, y hay muchos arribistas que tratan de comenzar de inmediato con el Décimo Canto, y especialmente con los cinco capítulos que describen la rāsa-līlā del Señor. Esto es sin duda indebido. Mediante ese indebido estudio o audición del Śrīmad-Bhāgavatam, los oportunistas materialistas han causado estragos al entregarse a la vida sexual en el nombre del Bhāgavatam. Esta denigración del Bhāgavatam ocurre por los actos de los mal llamados devotos; uno debe estar libre de toda clase de deseos sexuales antes de tratar de dar un espectáculo de recitación del Bhāgavatam. Śrī Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura define claramente el significado de purificación como el cese de la complacencia sexual. Él dice: yathā yathā dhīś ca śudhyati viṣaya-lāmpaṭyaṁ tyajati, tathā tathā dhārayed iti citta-śuddhi-tāratamyenaiva dhyāna-tāratamyam uktam. Y al uno irse liberando de la embriaguez de la complacencia sexual mediante la purificación de la inteligencia, debe proseguir hacia la siguiente meditación; o, en otras palabras, el progreso en el proceso de meditar en los diferentes miembros del cuerpo trascendental del Señor, debe seguir adelante en proporción al progreso de la purificación del corazón. Se concluye, pues, que aquellos que aún están atrapados por la complacencia sexual, nunca deben pasar a meditar por encima de los pies del Señor; luego, su recitación del Śrīmad-Bhāgavatam se debe limitar a los Cantos Primero y Segundo de la gran obra literaria. Uno tiene que completar el proceso purificatorio, asimilando el contenido de los primeros nueve cantos. Después será uno admitido en el reino del Décimo Canto del Śrīmad-Bhāgavatam.

Očista tedy znamená osvobozovat se postupně od sexuální touhy, a toho je možné dosáhnout meditací o podobě Pána, která je zde popsána, počínaje Jeho nohama. Dokud nevycítíme, že se naše sexuální touhy zmenšují, neměli bychom se uměle pokoušet jít výš. Desátý zpěv Śrīmad-Bhāgavatamu je usměvavou tváří Pána, a je mnoho povýšených lidí, kteří se pokoušejí začít ihned s desátým zpěvem a zvláště s pěti kapitolami, které popisují Pánovu rāsa-līlu. To je jistě nevhodné. Takovým nevhodným studiem či nasloucháním Bhāgavatamu vytvářejí hmotní prospěcháři chaos, neboť ve jménu Bhāgavatamu holdují sexu. Jen takzvaní “oddaní” se mohou dopouštět takového ponižování Bhāgavatamu; jakmile se někdo chce pokusit o recitaci Bhāgavatamu, musí se ze všeho nejdříve zbavit všech druhů sexuální touhy. Śrī Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura jasně uvádí, že smyslem očisty je zbavit se pohlavní touhy. Říká: yathā yathā dhīś ca śudhyati viṣaya-lāmpaṭyaṁ tyajati, tathā tathā dhārayed iti citta-śuddhi-tāratamyenaiva dhyāna-tāratamyam uktam. Jakmile se člověk očištěním své inteligence osvobodí od opojení pohlavním životem, může pokročit k další meditaci. Pokrok v meditaci o různých částech transcendentálního těla Pána se tedy má stupňovat úměrně pokroku v očistě srdce. Závěr je ten, že lidé, kteří jsou ještě v zajetí pohlavního života, mají meditovat o lotosových nohách Pána a nesmějí pokračovat výše, tzn. v přednášení Śrīmad-Bhāgavatamu se musí omezit na první a druhý zpěv tohoto velkého písma. Člověk musí úplně dokončit očistný proces důkladným studiem prvních devíti zpěvů a teprve potom mu může být dovoleno vstoupit do království desátého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu.