Skip to main content

Text 12

Sloka 12

Texto

Verš

dravyaṁ karma ca kālaś ca
svabhāvo jīva eva ca
yad-anugrahataḥ santi
na santi yad-upekṣayā
dravyaṁ karma ca kālaś ca
svabhāvo jīva eva ca
yad-anugrahataḥ santi
na santi yad-upekṣayā

Palabra por palabra

Synonyma

dravyam — elementos físicos; karma — acción; ca — y; kālaḥ — tiempo; ca — también; sva-bhāvaḥ jīvaḥ — las entidades vivientes; eva — ciertamente; ca — también; yat — cuya; anugrahataḥ — por la misericordia de; santi — existe; na — no; santi — existe; yat-upekṣayā — por negligencia.

dravyam — hmotné prvky; karma — čin; ca — a; kālaḥ — čas; ca — také; sva-bhāvaḥ jīvaḥ — živé bytosti; eva — jistě; ca — také; yat — Jehož; anugrahataḥ — milostí; santi — existují; na — ne; santi — existují; yat-upekṣayā — zanedbáním.

Traducción

Překlad

Uno debe saber definitivamente que todos los ingredientes materiales, las actividades, el tiempo y las modalidades, así como las entidades vivientes que están destinadas a disfrutar de todo ello, existen solo por Su misericordia, y tan pronto como Él no se ocupa de ellos, todo se vuelve inexistente.

Člověk má s jistotou vědět, že všechny hmotné prvky, činnosti, čas a kvality, jakož i živé bytosti, které toho všeho využívají, existují jedině Jeho milostí a jakmile se o ně Pán přestane starat, nastává konec jejich existence.

Significado

Význam

Las entidades vivientes son las disfrutadoras de los ingredientes materiales, el tiempo, las modalidades, etc., debido a que quieren enseñorearse de la naturaleza material. El Señor es el disfrutador supremo, y las entidades vivientes tienen la función de asistir al Señor en Su disfrute, y participar así en el disfrute trascendental de todo el mundo. El disfrutador y el disfrutado participan ambos del disfrute, pero las entidades vivientes, engañadas por la energía ilusoria, quieren volverse disfrutadoras como el Señor, si bien no están hechas para ese disfrute. En el Bhagavad-gītā se dice que las jīvas, las entidades vivientes, constituyen la naturaleza superior del Señor, o parā prakṛti, y eso mismo se dice en el Viṣṇu-Purāṇa. Luego las entidades vivientes nunca son los puruṣas, o los disfrutadores verdaderos. Por ello, el espíritu que posee la entidad viviente de disfrutar en el mundo material, es falso. En el mundo espiritual, las entidades vivientes son de naturaleza pura, en virtud de lo cual son asociadas del disfrute del Señor Supremo. En el mundo material, el espíritu de disfrute que poseen las entidades vivientes en razón de sus propias acciones (karma), gradualmente se esfuma por las leyes de la naturaleza, y la energía ilusoria dicta, entonces, en los oídos de las almas condicionadas, que deben volverse uno con el Señor. Esa es la última trampa de la energía ilusoria. Cuando la última ilusión es también eliminada por la misericordia del Señor, la entidad viviente queda de nuevo reinstalada en su posición original, y, de esa manera, queda verdaderamente liberada. Para que se logre esa liberación de las garras materiales, el Señor crea el mundo material, lo mantiene por cierto tiempo (durante mil de Sus años, según se afirma en el verso anterior), y luego lo aniquila de nuevo por Su voluntad. De modo que, las entidades vivientes dependen por completo de la misericordia del Señor, y todos sus supuestos disfrutes, logrados mediante el mejoramiento científico, son hechos polvo cuando el Señor lo desea.

Živé bytosti využívají hmotných prvků, času, kvalit atd. ke svému požitku, protože chtějí panovat hmotné přírodě. Pán je nejvyšším poživatelem a údělem živých bytostí je pomáhat Mu v Jeho požitku a podílet se tak na transcendentálním požitku každého. Na požitku má podíl jak ten, kdo ho vychutnává, tak ten, kdo ho přináší, ale živé bytosti oklamané iluzorní energií se chtějí stát stejnými poživateli jako je Pán, přestože k tomu nejsou určeny. Živé bytosti, jīvy, popisuje Bhagavad-gītā jako Pánovu vyšší energii neboli parā prakṛti, a totéž je uvedeno ve Viṣṇu Purāṇě. Živé bytosti tedy nejsou v žádném případě puruṣové neboli skuteční poživatelé, a jejich hledání požitku v hmotném světě je tedy nepřirozené. V duchovním světě jsou živé bytosti přirozeně čisté, a jsou proto společníky Nejvyššího Pána, kteří se podílejí na Jeho požitku. Touha živých bytostí užívat si v hmotném světě na základě vlastních činností (karmy) se působením přírodních zákonů postupně vytrácí a iluzorní energie začíná podmíněným duším namlouvat, že by měly splynout s Pánem. To je poslední léčka iluzorní energie. Jakmile živá bytost milostí Pána překoná i tuto poslední iluzi, vrátí se do svého původního postavení a dosáhne tak skutečného osvobození. Pán tvoří hmotný svět, po nějaký čas (tisíc let podle Jeho měřítek, jak je řečeno v předchozím verši), ho udržuje, a pak ho opět Svojí vůlí ničí jen proto, aby se živé bytosti mohly osvobodit ze zajetí hmoty. Živé bytosti tak zcela závisejí na milosti Pána a všechen jejich takzvaný požitek, dosažený vědeckým pokrokem, může být vůlí Pána kdykoliv zničen.