Skip to main content

Introducción

Úvod

El concepto de Dios y el concepto de Verdad Absoluta no se encuentran en el mismo nivel. El Śrīmad-Bhāgavatam atina en el blanco de la Verdad Absoluta. El concepto de Dios se refiere al controlador, mientras que el concepto de Verdad Absoluta se refiere al summum bonum, o la fuente máxima de todas las energías. No hay ninguna diferencia de opinión en cuanto al carácter personal de Dios como controlador, debido a que un controlador no puede ser impersonal. Por supuesto que el gobierno moderno, especialmente el gobierno democrático, es impersonal hasta cierto punto; pero, en fin de cuentas, el primer mandatario es una persona, y el aspecto impersonal del gobierno está subordinado al aspecto personal. De manera que, cuando nos referimos al hecho de ejercer control sobre otros, sin duda alguna hemos de admitir la existencia de un aspecto personal. Debido a que hay diferentes controladores para diferentes posiciones administrativas, puede haber muchos dioses menores. Según el Bhagavad-gītā, a cualquier controlador que tiene algún poder específico extraordinario se le conoce como vibhūtimat sattva, o controlador apoderado por el Señor. Existen muchos vibhūtimat sattvas, controladores o dioses con diversos poderes específicos, pero la Verdad Absoluta es aquel que no tiene igual. Este Śrīmad-Bhāgavatam designa a la Verdad Absoluta, o el summum bonum, como el paraṁ satyam.

Śrīmad-Bhāgavatam se zaměřuje na Absolutní Pravdu. Pojetí Boha a pojetí Absolutní Pravdy nejsou na stejné úrovni. Pojetí Boha poukazuje na vládce, kdežto pojetí Absolutní Pravdy poukazuje na summum bonum neboli na konečný zdroj všech energií. To však nevytváří odlišné chápání Osobnosti Boha jakožto vládce, protože vládce nemůže být neosobní. Současné vlády, zvláště demokratické vlády, jsou samozřejmě do jisté míry neosobní, ale konečným představitelem výkonné moci je vždy nějaká osoba, a neosobní rys vlády je osobnímu rysu takto podřízen. Kdykoli tedy hovoříme o vládě, musíme nepochybně připustit existenci osobnosti. Jelikož existují různí vládci, kteří vládnou v různých oblastech, může existovat mnoho malých bohů. Podle Bhagavad-gīty se každý vládce, který disponuje nějakou neobyčejnou silou, nazývá vibhūtimat sattva neboli vládce zplnomocněný Pánem. Existuje mnoho vibhūtimat sattev — vládců či bohů s různými konkrétními silami — ale Absolutní Pravda je jen jediná. Śrīmad-Bhāgavatam označuje Absolutní Pravdu neboli summum bonum jako paraṁ satyam.

El autor del Śrīmad-Bhāgavatam, Śrīla Vyāsadeva, en primer lugar le ofrece sus respetuosas reverencias al paraṁ satyam (la Verdad Absoluta), y debido a que el paraṁ satyam es la fuente máxima de todas las energías, el paraṁ satyam es la Persona Suprema. Los dioses o los controladores son personas indudablemente, pero el paraṁ satyam del cual los dioses obtienen poderes de control es la Persona Suprema. La palabra sánscrita īśvara (controlador) expresa el significado de Dios, pero a la Persona Suprema se le conoce como el Parameśvara, o el īśvara supremo. La Persona Suprema, o Parameśvara, es la suprema personalidad consciente, y debido a que Él no obtiene ningún poder de ninguna otra fuente, es supremamente independiente. En las Escrituras védicas se describe a Brahmā como el dios supremo o el director de todos los demás dioses, tales como Indra, Candra y Varuṇa, pero el Śrīmad-Bhāgavatam confirma que ni siquiera Brahmā es independiente en cuanto concierne a su poder y conocimiento. Él recibió conocimiento en la forma de los Vedas, proveniente de la Persona Suprema que reside en el corazón de cada ser viviente. Esa Personalidad Suprema conoce todo directa e indirectamente. Las personas individuales e infinitesimales, que son partes integrales de la Personalidad Suprema, puede que conozcan directa e indirectamente todo lo referente a sus cuerpos o características externas, pero la Personalidad Suprema conoce todo lo referente tanto a Sus características internas como a las externas.

Autor Śrīmad-Bhāgavatamu, Śrīla Vyāsadeva, nejprve vzdává své uctivé poklony Absolutní Pravdě. Jelikož tato paraṁ satyam je původním zdrojem všech energií, je také Nejvyšší Osobou. Bozi, vládci, jsou bezpochyby osoby, ale paraṁ satyam, od níž bozi získávají moc vládnout, je Nejvyšší Osoba. Sanskrtské slovo īśvara (vládce) má význam “Bůh”, ale Nejvyšší Osoba se nazývá parameśvara, nejvyšší īśvara. Nejvyšší Osoba, parameśvara, je svrchovaně vědomá osobnost, a jelikož nezískává sílu z žádného jiného zdroje, je také svrchovaně nezávislá. Ve védských spisech je jako nejvyšší bůh neboli jako vládce všech ostatních bohů jako jsou Indra, Candra a Varuṇa popisován Brahmā, ale Śrīmad-Bhāgavatam potvrzuje, že ani Brahmā není nezávislý co se týče jeho moci a vědomostí. Obdržel poznání v podobě Ved od Nejvyšší Osoby, která sídlí v srdci každé živé bytosti. Tato Nejvyšší Osobnost zná vše přímo i nepřímo. Nekonečně malé individuální osoby, které jsou částečkami Nejvyšší Osobnosti, mohou znát přímo i nepřímo vše o svých tělech, tedy o zevních rysech, ale Nejvyšší Osobnost má úplné vědomosti o všech Svých rysech vnějších i vnitřních.

Las palabras janmādy asya sugieren que la fuente de toda producción, conservación o destrucción, es la misma y consciente persona suprema. Incluso en nuestra experiencia actual, se puede demostrar que nada se genera a partir de la materia inerte; pero la materia inerte puede generarse a partir de la entidad viviente. Por ejemplo, el cuerpo material, en virtud del contacto con la entidad viviente, se desarrolla y se convierte en una máquina activa. Los hombres que poseen un escaso acopio de conocimiento consideran erróneamente que la maquinaria corporal es el ser viviente, pero lo cierto es que el ser viviente es el fundamento de la maquinaria corporal. Esta se vuelve inservible tan pronto como la chispa viviente se aparta de ella. De forma similar, la Persona Suprema es la fuente original de toda energía material. Este hecho se expresa en todos los escritos védicos, y todos los exponentes de la ciencia espiritual han aceptado esa verdad. La fuerza viviente se denomina Brahman, y Śrīpāda Śaṅkarācārya, uno de los más grandes ācāryas (maestros), ha predicado que Brahman es esencia, mientras que el mundo cósmico es categoría. El manantial original de todas las energías es la fuerza viviente y, lógicamente, a Él se le acepta como la Persona Suprema. Por ende, Él está consciente de todo lo pasado, presente y futuro, y también de todos y cada uno de los rincones de Sus manifestaciones, tanto materiales como espirituales. Un ser viviente imperfecto ni siquiera sabe lo que está ocurriendo dentro de su propio cuerpo. Él ingiere su comida, pero no sabe cómo esta se transforma en energía, o cómo mantiene su cuerpo. Cuando un ser viviente es perfecto, está consciente de todo lo que ocurre, y como la Persona Suprema es omniperfecta, es muy natural que conozca todo con todo detalle. Por consiguiente, en el Śrīmad-Bhāgavatam, a la personalidad perfecta se le da el tratamiento de Vāsudeva, o aquel que vive en todas partes con plena conciencia y en plena posesión de toda Su energía. Todo esto se explica claramente en el Śrīmad-Bhāgavatam, y el lector tiene una amplia oportunidad de estudiarlo de forma crítica.

Slova janmādy asya naznačují, že zdrojem všeho tvoření, udržování a ničení je jedna a tatáž svrchovaná vědomá osoba. I z vlastní zkušenosti vidíme, že nic se nevytváří z mrtvé hmoty, ale že živá bytost dokáže hmotu vytvářet. Například hmotné tělo se vyvíjí v pracující stroj prostřednictvím styku s živou bytostí. Člověk s chabými vědomostmi považuje chybně tělesný stroj za živou bytost, ale ve skutečnosti je živá bytost základem tělesného stroje. Tělesný stroj je k ničemu, jakmile jej opustí živá jiskra. Podobně je původním zdrojem veškeré hmotné energie Nejvyšší Osoba. Tato skutečnost se objevuje v celé védské literatuře a všechny význačné osobnosti duchovní vědy tuto pravdu přijaly. Živá síla se nazývá Brahman a jeden z největších ācāryů (učitelů), Śrīpāda Śaṅkarācārya, kázal, že Brahman je podstata a kosmický výtvor je kategorie. Původní zdroj všech energií je živá síla a logicky je přijímán jako Nejvyšší Osoba. Tato Nejvyšší Osoba si je tedy vědoma všeho minulého, přítomného i budoucího a také každého jednotlivého koutu Svého stvoření, ať hmotného či duchovního. Nedokonalá živá bytost ani neví, co se děje v jejím vlastním těle. Jí potravu, ale neví, jak se tato potrava mění v energii, jak udržuje její vlastní tělo při životě. Je-li však živá bytost dokonalá, je si vědoma všeho, co se děje, a jelikož Nejvyšší Osoba je naprosto dokonalá, je zcela přirozené, že zná vše do posledního detailu. V důsledku toho Śrīmad-Bhāgavatam nazývá dokonalou osobnost “Vāsudeva” neboli ten, kdo žije všude za plného vědomí a kdo má dokonale v moci Své úplné energie. Śrīmad-Bhāgavatam všechny tyto věci jasně vysvětluje a čtenář má plnou příležitost k tomu, aby vše kriticky studoval.

En la era moderna, el Señor Śrī Caitanya Mahāprabhu predicó el Śrīmad-Bhāgavatam mediante la demostración práctica. Es más fácil penetrar en los temas del Śrīmad-Bhāgavatam mediante la misericordia sin causa de Śrī Caitanya. Por consiguiente, se inserta aquí una breve descripción de Su vida y preceptos, para ayudar al lector a comprender el verdadero mérito del Śrīmad-Bhāgavatam.

Śrīmad-Bhāgavatam v moderní době kázal Śrī Caitanya Mahāprabhu Svým vlastním příkladem. Svojí bezpříčinnou milostí nám usnadnil proniknout do obsahu Śrīmad-Bhāgavatamu, a proto se zde v krátkosti zmíníme o Jeho životě a učení, abychom čtenářům pomohli porozumět skutečné hodnotě tohoto díla.

Es imperioso que uno aprenda el Śrīmad-Bhāgavatam con la persona Bhāgavatam. La persona Bhāgavatam es aquella cuya propia vida es el Śrīmad-Bhāgavatam puesto en práctica. Como Śrī Caitanya Mahāprabhu es la Absoluta Personalidad de Dios, Él es tanto Bhagavān como Bhāgavatam, en persona y en sonido. En consecuencia, Su proceso para abordar el Śrīmad-Bhāgavatam es práctico para toda la gente del mundo. Era Su deseo que todos aquellos que hubieran nacido en la India predicaran el Śrīmad-Bhāgavatam en cada rincón y escondrijo del mundo.

Je nezbytné, aby se Śrīmad-Bhāgavatamu člověk učil od osoby Bhāgavatam. Osoba Bhāgavatam je ta, která učení Śrīmad-Bhāgavatamu ztělesňuje vlastním životem. Jelikož Śrī Caitanya Mahāprabhu je Absolutní Osobností Božství, je Bhagavānem i Bhāgavatamem zároveň. Jeho přístup ke Śrīmad-Bhāgavatamu je proto vhodný pro všechny lidi na celém světě. A Jeho přáním bylo, aby zvláště ti, kteří se narodí v Indii, kázali Śrīmad-Bhāgavatam po celém světě.

El Śrīmad-Bhāgavatam es la ciencia de Kṛṣṇa, la Absoluta Personalidad de Dios, de quien obtenemos información preliminar en el texto del Bhagavad-gītā. Śrī Caitanya Mahāprabhu ha dicho que cualquiera, sea quien fuere, que esté bien versado en la ciencia de Kṛṣṇa (el Śrīmad-Bhāgavatam y el Bhagavad-gītā), puede volverse un predicador o preceptor autorizado de la ciencia de Kṛṣṇa.

Śrīmad-Bhāgavatam je věda o Absolutní Osobnosti Božství, o Kṛṣṇovi, o Němž nám předběžnou informaci poskytuje Bhagavad-gītā. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl, že každý — bez ohledu na své postavení — kdo dokonale zná vědu o Kṛṣṇovi (Śrīmad-Bhāgavatam a Bhagavad-gītu), se může stát jejím autorizovaným kazatelem a učitelem.

Existe la necesidad de la ciencia de Kṛṣṇa en la sociedad humana, por el bien de toda la humanidad que sufre en el mundo, y nosotros simplemente les pedimos a los líderes de todas las naciones, que acojan esta ciencia de Kṛṣṇa por su propio bien, por el bien de la sociedad y por el bien de toda la gente del mundo.

Lidská společnost potřebuje vědu o Kṛṣṇovi pro dobro celého trpícího lidstva světa a my jednoduše žádáme vůdce všech národů, aby přijali tuto vědu o Kṛṣṇovi nejen pro své vlastní dobro, ale i pro dobro společnosti a pro dobro všech lidí na celém světě.

Breve descripción de la vida y enseñanzas del Señor Caitanya, el predicador del Śrīmad-Bhāgavatam

ŽIVOT A UČENÍ PÁNA CAITANYI, KAZATELE ŚRĪMAD-BHĀGAVATAMU

El Señor Śrī Caitanya Mahāprabhu, el gran apóstol del amor por Dios, y el padre del canto en congregación del santo nombre del Señor, hizo Su advenimiento en Śrīdhāma Māyāpura, una región de la ciudad de Navadvīpa, Bengala, en el atardecer Phālgunī Pūrṇimā del año 1407 Śakābda (fecha que corresponde a febrero de 1486 del calendario cristiano).

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu, velký apoštol lásky k Bohu a otec společného zpívání svatého jména Pána*, se zjevil ve Śrīdhāmu Māyāpuru, čtvrti města Navadvīpu v Bengálsku, na večer Phālgunī Pūrṇimā roku 1407 Śakābdy (což odpovídá únoru 1486 křesťanského kalendáře).
* Zpíváním se v této knize obvykle rozumí také zpěvné přednášení, odříkávání a rychlé opakování (viz anglické chant, pozn. překl.).

Su padre, Śrī Jagannātha Miśra, un erudito brāhmaṇa del distrito de Sylhet, fue a Navadvīpa en su época de estudiante, debido a que en ese entonces se consideraba que Navadvīpa era el centro de la educación y la cultura. Él fijó su residencia a orillas del Ganges, después de casarse con Śrīmatī Śacīdevī, una hija de Śrīla Nīlāmbara Cakravartī, el gran sabio y erudito de Navadvīpa.

Jeho otec, Śrī Jagannātha Miśra, vzdělaný brāhmaṇa z oblasti Sylhetu, přišel do Navadvīpu jako student, protože tehdy byl Navadvīp považován za středisko vzdělanosti a kultury. Poté, co se oženil se Śrīmatī Śacīdevī, dcerou Śrīly Nīlāmbary Cakravartīho, velikého učence z Navadvīpu, usadil se na břehu Gangy.

Jagannātha Miśra y su esposa, Śrīmatī Śacīdevī, tuvieron varias hijas, y la mayoría de ellas murieron a una temprana edad. Dos hijos que sobrevivieron, Śrī Viśvarūpa y Viśvambhara, llegaron a ser el objeto de su afecto parental. El décimo y más joven de los hijos, de nombre Viśvambhara, llegó a ser conocido como Nimāi Paṇḍita, y luego, después de aceptar la orden de vida de renuncia, se le conoció como el Señor Śrī Caitanya Mahāprabhu.

Jagannātha Miśra měl se svojí ženou Śrīmatī Śacīdevī mnoho dcer, a většina z nich v útlém věku zemřela. Svoji rodičovskou lásku nakonec zaměřili na dva syny, kteří přežili, což byli Śrī Viśvarūpa a Viśvambhara. Desátý a nejmladší syn, Jenž se jmenoval Viśvambhara, se později proslavil jako Nimāi Paṇḍita a poté, co přijal životní stav odříkání, byl znám jako Śrī Caitanya Mahāprabhu.

El Señor Śrī Caitanya Mahāprabhu exhibió Sus actividades trascendentales durante cuarenta y ocho años, y luego, en Purī, en el año de 1455 Śakābda, desapareció.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu projevoval Své transcendentální činnosti po dobu čtyřiceti osmi let a poté odešel z tohoto světa v Purī roku 1455 Śakābdy.

Durante Sus primeros veinticuatro años, Él permaneció en Navadvīpa como estudiante y cabeza de familia. Su primera esposa fue Śrīmatī Lakṣmīpriyā, quien murió a una temprana edad, mientras el Señor se hallaba fuera del hogar. Cuando Él regresó de Bengala Oriental, Su madre le pidió que se casara de nuevo, a lo cual Él accedió. Su segunda esposa fue Śrīmatī Viṣṇupriyā Devī, quien tuvo que tolerar la separación del Señor durante toda su vida, debido a que Este abrazó la orden de sannyāsa a los veinticuatro años de edad, cuando Śrīmatī Viṣṇupriyā tenía apenas dieciséis años.

Prvních dvacet čtyři let strávil v Navadvīpu jako student a hospodář. Jeho první ženou byla Śrīmatī Lakṣmīpriyā, která zemřela velice mladá, když byl Pán mimo domov. Když se vrátil z východního Bengálska, matka Jej požádala, aby se znovu oženil, a On souhlasil. Jeho druhou ženou byla Śrīmatī Viṣṇupriyā Devī, která odloučení od Pána nesla po celý život, protože ve věku dvaceti čtyř let přijal řád sannyāsa, a Śrīmatī Viṣṇupriyā tehdy byla sotva šestnáctiletá.

Después de adoptar sannyāsa, el Señor estableció Su centro de actividades en Jagannātha Purī, a pedido de Su madre, Śrīmatī Śacīdevī. El Señor permaneció en Purī veinticuatro años, y durante seis de ellos viajó continuamente por toda la India (y especialmente por el sur), predicando el Śrīmad-Bhāgavatam.

Poté, co přijal stav sannyāsa, zůstal na žádost Své matky Śrīmatī Śacīdevī v Jagannātha Purī. Tam pobýval dvacet čtyři let. Šest let z toho neustále cestoval po celé Indii (zvláště po jižní Indii) a kázal Śrīmad-Bhāgavatam.

El Señor Caitanya no solo predicó el Śrīmad-Bhāgavatam, sino que también propagó las enseñanzas del Bhagavad-gītā de una manera muy práctica. En el Bhagavad-gītā se describe al Señor Śrī Kṛṣṇa como la Absoluta Personalidad de Dios, y en las últimas enseñanzas que Él dio en ese gran libro de conocimiento trascendental, se instruye que uno debe abandonar todas las clases de actividades religiosas, y aceptarlo a Él (al Señor Śrī Kṛṣṇa) como el único Señor digno de adoración. El Señor aseguró luego que todos Sus devotos serían protegidos de toda clase de actos pecaminosos, y que para ellos no existiría ningún motivo de ansiedad.

Pán Caitanya nejen kázal Śrīmad-Bhāgavatam, ale zároveň také rozšiřoval mezi lidmi učení Bhagavad-gīty tím nejpraktičtějším způsobem. V Bhagavad-gītě je Pán Śrī Kṛṣṇa vylíčen jako Absolutní Osobnost Božství a Sám v této knize transcendentální vědy ve Svých posledních pokynech říká, že člověk se má vzdát všech náboženských činností a přijmout Ho (Pána Śrī Kṛṣṇu) jako jediného Pána, Jenž je hoden uctívání. Poté potvrdil, že všichni Jeho oddaní budou ochráněni před všemi druhy hříšných činů a že nebude nic, čeho by se museli bát.

Desafortunadamente, a pesar de la orden directa del Señor Śrī Kṛṣṇa y de las enseñanzas del Bhagavad-gītā, la gente poco inteligente cree erróneamente que Él no es más que un gran personaje histórico, y por ello no pueden aceptarlo como la Personalidad de Dios original. Esa clase de hombres con escaso acopio de conocimiento son desencaminados por muchos no devotos. Así pues, las enseñanzas del Bhagavad-gītā fueron mal interpretadas incluso por grandes eruditos. Después de la desaparición del Señor Śrī Kṛṣṇa, hubo cientos de versiones del Bhagavad-gītā con los comentarios de muchos eruditos entendidos, y prácticamente cada uno de esos comentarios estaba motivado por interés personal.

Navzdory přímému příkazu Pána Śrī Kṛṣṇy a učení Bhagavad-gīty Jej bohužel méně inteligentní lidé považují omylem za pouhou velkou historickou osobnost a nemohou Jej tudíž přijmout jako původní Osobnost Božství. Takoví lidé s chabým poznáním jsou oklamáni mnoha neoddanými. Proto učení Bhagavad-gīty vykládají chybně dokonce i velcí učenci. Po odchodu Pána Śrī Kṛṣṇy z tohoto světa byly k Bhagavad-gītě napsány stovky komentářů. Jejich autory byli vzdělaní učenci, ale téměř všichni byli motivováni svými osobními zájmy.

El Señor Śrī Caitanya Mahāprabhu es el propio Señor Śrī Kṛṣṇa. Sin embargo, en esa ocasión, apareció como un gran devoto del Señor, para predicarle a la gente en general, así como también a los religiosos y filósofos, acerca de la posición trascendental de Śrī Kṛṣṇa, el Señor primordial y la causa de todas las causas. La esencia de Su prédica consiste en que el Señor Śrī Kṛṣṇa, que apareció en Vrajabhūmi (Vṛndāvana) como el hijo del rey de Vraja (Nanda Mahārāja), es la Suprema Personalidad de Dios y, por consiguiente, es digno de la adoración de todos. Vṛndāvana-dhāma no es diferente del Señor, debido a que el nombre, la fama, la forma del Señor y el lugar en que Él se manifiesta, son todos idénticos al Señor en términos del conocimiento absoluto. Por consiguiente, Vṛndāvana-dhāma es tan digno de adoración como el Señor. Las doncellas de Vrajabhūmi exhibieron la más elevada forma de adoración trascendental del Señor, en la forma de un afecto puro por Él, y el Señor Śrī Caitanya Mahāprabhu recomienda ese proceso como la más excelente de todas las formas de adoración. Él acepta el Śrīmad-Bhāgavata Purāṇa como la literatura inmaculada para entender al Señor, y predica que la meta máxima de la vida para todos los seres humanos es la de llegar a la etapa de premã, o de amor por Dios.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu je tentýž Pán Śrī Kṛṣṇa. Tentokrát se však zjevil jako velký oddaný Pána, aby kázal všem lidem, a zvlášť teologům a filozofům, o transcendentálním postavení Śrī Kṛṣṇy, prvotního Pána a příčiny všech příčin. Základem Jeho kázání je, že Pán Śrī Kṛṣṇa, který se zjevil ve Vrajabhūmi (Vṛndāvanu) jako syn vrajského krále (Nandy Mahārāje), je Nejvyšší Osobností Božství, a proto by Ho měl každý uctívat. Vṛndāvan-dhām se neliší od Pána, neboť jméno, sláva, podoba a místo, kde se Pán zjevil, jsou s Pánem totožné jako absolutní poznání. Vṛndāvan-dhām je proto hodný uctívání stejně jako Pán Samotný. Nejvyšší způsob transcendentálního uctívání Pána ukázaly dívky z Vrajabhūmi v podobě čisté lásky k Němu, a Śrī Caitanya Mahāprabhu považuje jejich chování za nejvznešenější druh uctívání. Přijímá Śrīmad-Bhāgavata Purāṇu jako bezeskvrnnou literaturu, která je určená pro pochopení Pána, a káže, že konečným cílem života všech živých bytostí je dosáhnout premy neboli lásky k Bohu.

Muchos devotos del Señor Caitanya como Śrīla Vṛndāvana dāsa Ṭhākura, Śrī Locana dāsa Ṭhākura, Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī, Śrī Kavikarṇapūra, Śrī Prabodhānanda Sarasvatī, Śrī Rūpa Gosvāmī, Śrī Sanātana Gosvāmī, Śrī Raghunātha Bhaṭṭa Gosvāmī, Śrī Jīva Gosvāmī, Śrī Gopāla Bhaṭṭa Gosvāmī, Śrī Raghunātha dāsa Gosvāmī, y en época más reciente, en los últimos doscientos años, Śrī Viśvanātha Cakravartī, Śrī Baladeva Vidyābhūṣaṇa, Śrī Śyāmānanda Gosvāmī, Śrī Narottama dāsa Ṭhākura, Śrī Bhaktivinoda Ṭhākura y, finalmente, Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura (nuestro maestro espiritual), y muchos otros grandes y renombrados eruditos y devotos del Señor, han preparado voluminosos libros y escritos acerca de la vida y preceptos del Señor. Todas esas obras literarias están basadas en los śāstras, tales como los Vedas, los Purāṇas, los Upaniṣads, el Rāmāyaṇa, el Mahābhārata y otras historias y obras literarias auténticas que los ācāryas reconocidos han aprobado. Ellas son únicas en su composición e incomparables en su presentación, y están colmadas de conocimiento trascendental. Desgraciadamente, la gente del mundo ignora su existencia, pero cuando esas obras literarias —en su mayoría escritas en sánscrito y en bengalí— lleguen a iluminar el mundo, y cuando sean presentadas ante gente inteligente, la gloria de la India y el mensaje de amor inundarán entonces este mundo malsano, que está buscando en vano la paz y la prosperidad a través de diversos métodos ilusorios, no aprobados por los ācāryas de la cadena de sucesión discipular.

Mnozí oddaní Pána Caitanyi, jako byli Śrīla Vṛndāvan dāsa Ṭhākura, Śrī Locana dāsa Ṭhākura, Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī, Śrī Kavikarṇapūra, Śrī Prabodhānanda Sarasvatī, Śrī Rūpa Gosvāmī, Śrī Sanātana Gosvāmī, Śrī Raghunātha Bhaṭṭa Gosvāmī, Śrī Jīva Gosvāmī, Śrī Gopāla Bhaṭṭa Gosvāmī, Śrī Raghunātha dāsa Gosvāmī a v novější době, během posledních dvou set let, Śrī Viśvanātha Cakravartī, Śrī Baladeva Vidyābhūṣaṇa, Śrī Śyāmānanda Gosvāmī, Śrī Narottama dāsa Ṭhākura, Śrī Bhaktivinoda Ṭhākura a konečně Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura (náš duchovní učitel) a mnozí jiní velcí a známí učenci a oddaní Pána, napsali o životě a učení Pána mnohosvazkové knihy a spisy. Všechna tato literární díla jsou založena na śāstrách jako jsou Vedy, Purāṇy, Upaniṣady, Rāmāyaṇa, Mahābhārata a další historická a autentická písma, která schválili uznávaní ācāryové. Jsou jedinečná z hlediska stylu a nepřekonatelná z hlediska podání, a jsou plná transcendentálního poznání. Většina lidí na světě je však bohužel stále ještě nezná, ale když tyto spisy, psané většinou v sanskrtu nebo bengálštině, budou rozšířeny a předloženy myslícím lidem, potom sláva Indie a poselství lásky zaplaví celý tento chorobný svět, jenž marně hledá mír a blahobyt pomocí různých iluzorních metod, které ācāryové z žádné učednické posloupnosti neschvalují.

Los lectores de esta breve descripción de la vida y preceptos del Señor Caitanya, se beneficiarán mucho si leen los libros de Śrīla Vṛndāvana dāsa Ṭhākura (el Śrī Caitanya-bhāgavata) y de Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī, (el Śrī Caitanya-caritāmṛta). El autor del Śrī Caitanya-bhāgavata expresa de una manera sumamente fascinante los primeros años de la vida del Señor, y en lo que se refiere a las enseñanzas, se encuentran más vívidamente explicadas en el Śrī Caitanya-caritāmṛta. Ahora, ambos libros están disponibles para el público occidental, en nuestra obra Las enseñanzas del Señor Caitanya.

Čtenáři tohoto stručného pojednání o životě a učení Pána Caitanyi získají mnohem více informací, přečtou-li si knihy Śrīly Vṛndāvana dāse Ṭhākura (Śrī Caitanya-bhāgavata) a Śrīly Kṛṣṇadāse Kavirāje Gosvāmīho (Śrī Caitanya-caritāmṛta). Autor Caitanya-bhāgavaty kouzelně popsal útlé dětství Pána a v Caitanya-caritāmṛtě je jasně vyloženo Jeho učení. Nyní je vše dostupné rovněž anglicky mluvící veřejnosti v podobě knihy Teachings of Lord Caitanya (v češtině pod názvem Zlatý avatār).

Los primeros años de la vida del Señor fueron anotados por uno de Sus principales devotos y contemporáneos, es decir, Śrīla Murāri Gupta, un médico de esa época; y la parte final de la vida de Śrī Caitanya Mahāprabhu fue anotada por Su secretario privado, Śrī Dāmodara Gosvāmī, o Śrīla Svarūpa Dāmodara, quien, en Purī, era prácticamente un compañero constante del Señor. Estos dos devotos anotaron prácticamente todos los incidentes de las actividades del Señor, y, más tarde, todos los libros que tratan del Señor y que se mencionaron anteriormente, fueron compuestos sobre la base de los kaḍacās (cuadernos de apuntes) de Śrīla Dāmodara Gosvāmī y Murāri Gupta.

Události z Pánova útlého dětství zaznamenal jeden z Jeho předních oddaných a Jeho současník Śrīla Murāri Gupta, který byl toho času lékařem, a pozdější období života Śrī Caitanyi Mahāprabhua zachytil Jeho osobní tajemník Śrī Dāmodara Gosvāmī neboli Śrīla Svarūpa Dāmodara, jenž byl v Purī Jeho téměř stálým společníkem. Tito dva oddaní zaznamenali všechny události související s Pánovými činy, a všechny pozdější knihy, o kterých jsme se zde zmiňovali, byly sepsány na základě poznámek (kaḍacā) Śrīly Dāmodara Gosvāmīho a Murāri Gupty.

Así que el Señor hizo Su advenimiento en el atardecer Phālgunī Pūrṇimā de 1407 Śakābda, y fue por la voluntad del Señor que en ese atardecer hubo un eclipse de Luna. Durante las horas de eclipse, el pueblo hindú tenía la costumbre de bañarse en el Ganges o en cualquier otro río sagrado, y cantar los mantras védicos de purificación. Cuando el Señor Caitanya nació —durante el eclipse de Luna—, toda la India vibraba con el santo sonido de Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Estos dieciséis nombres del Señor se mencionan en muchos Purāṇas y Upaniṣads, y se los describe como el Tāraka-brahma nāma de esta época. En los śāstras se indica que el canto sin ofensas de estos santos nombres del Señor puede liberar del cautiverio material al alma caída. Existen innumerables nombres del Señor tanto dentro como fuera de la India, y todos ellos son igualmente buenos, pues todos se refieren a la Suprema Personalidad de Dios. Pero debido a que estos dieciséis nombres están especialmente recomendados para esta época, la gente debe aprovecharlos y seguir la senda de los grandes ācāryas que lograron al éxito mediante la puesta en práctica de las reglas de los śāstras (Escrituras reveladas).

Jak již bylo řečeno, Pán se zjevil na večer Phālgunī Pūrṇimā roku 1407 Śakābdy, a toho večera došlo z Jeho vůle k zatmění měsíce. V době zatmění mají Hindové ve zvyku vykoupat se v Ganze nebo jiné posvátné řece a zpívat védské mantry, aby se očistili. Když se Pán Caitanya během zatmění narodil, celou Indií zněl svatý zvuk Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Těchto šestnáct jmen Pána se objevuje v mnoha Purāṇách a Upaniṣadách, kde jsou popsána jako Tāraka-brahma nāma tohoto věku. V śāstrách se píše, že zpívání těchto svatých jmen Pána, je-li bez přestupků, může vysvobodit pokleslou duši z hmotného otroctví. Existuje bezpočet jmen Pána, ať už v Indii nebo mimo ni, a všechna jsou stejně dobrá, jelikož všechna označují Nejvyšší Osobnost Božství. Ale vzhledem k tomu, že těchto šestnáct jmen je zvláště doporučováno pro tento věk, lidé by jich měli využít a následovat cestu velkých ācāryů, kteří dosáhli dodržováním předpisů śāster (zjevených písem) úspěchu.

El acontecimiento de que la aparición del Señor y el eclipse de Luna ocurrieran simultáneamente, indicó la misión específica del Señor. Dicha misión consistía en predicar la importancia del canto de los santos nombres del Señor en esta era de Kali (riña). En esta era actual, las riñas ocurren hasta por cosas insignificantes, y por ello los śāstras han recomendado para esta época un plano común de iluminación: específicamente, el canto de los santos nombres del Señor. La gente puede hacer reuniones para glorificar al Señor en sus respectivos idiomas y con canciones melodiosas, y si esas celebraciones se ejecutan de una manera en que no haya ofensas, es seguro que los participantes alcanzarán gradualmente la perfección espiritual, sin tener que someterse a métodos más rigurosos. En esas reuniones, todos —los sabios y los tontos, los ricos y los pobres, los hindúes y los musulmanes, los ingleses y los indostanos, y los caṇḍālas y los brāhmaṇas— pueden oír los sonidos trascendentales y así limpiar del espejo del corazón el polvo de la influencia material. Para confirmar la misión del Señor, toda la gente del mundo aceptará el santo nombre del Señor como el plano común para la religión universal de la humanidad. En otras palabras, el advenimiento del santo nombre ocurrió juntamente con el advenimiento de Śrī Caitanya Mahāprabhu.

Že se Pán zjevil v době zatmění měsíce, bylo předzvěstí Jeho zvláštního poslání. Tímto posláním bylo kázat o důležitosti zpívání svatých jmen Pána v tomto věku Kali (věku svárů). V současnosti vznikají hádky kvůli úplným maličkostem, a proto śāstry doporučují pro tento věk společný základ seberealizace, totiž zpívání svatých jmen Pána. Lidé se mohou scházet a oslavovat Pána ve svých jazycích a melodickými písněmi, a pokud se to děje bez přestupků, je jisté, že zúčastnění postupně dosáhnou duchovní dokonalosti, aniž museli podstoupit přísnější metody. Na takových setkáních může každý — vzdělaný i hloupý, bohatý i chudý, hind i muslim, Angličan i Ind, caṇḍāla i brāhmaṇa — naslouchat transcendentálním zvukům a odstranit tak prach, který se stykem živé bytosti s hmotou usadil na zrcadle srdce. Na stvrzení Pánova poslání všichni lidé na celém světě přijmou svaté jméno Pána jako společný program všeobecného náboženství lidstva. Jinými slovy řečeno, příchod svatého jména se udál spolu s příchodem Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua.

Cuando el Señor se encontraba en el regazo de Su madre, dejaba de llorar tan pronto como las damas que lo rodeaban cantaban los santos nombres y palmeaban. Los vecinos observaban este incidente peculiar con respeto y veneración. A veces, las niñas se divertían haciendo que el Señor llorara y que luego dejara de llorar al ellas cantar el santo nombre. Así que, desde Su misma infancia, el Señor comenzó a predicar la importancia del santo nombre. En Sus primeros años, al Señor Śrī Caitanya se le conocía como Nimāi. Este nombre se lo dio Su amada madre, debido a que el Señor nació debajo de un árbol nimba en el patio de Su casa paterna.

Když byl Pán v náručí Své matky, okamžitě přestal plakat, jakmile ženy, které stály kolem, začaly zpívat svatá jména a tleskat rukama do rytmu. Sousedé to sledovali s pocity respektu a úcty. Někdy se mladé dívky bavily tím, že Pána rozplakaly a poté Jej uklidňovaly zpíváním svatého jména. Takto již od raného dětství začal Pán kázat o významu svatého jména. V mládí byl Śrī Caitanya znám jako Nimāi. Toto jméno Mu dala Jeho milovaná matka, protože se Pán narodil pod nimbovým stromem na dvoře Svých rodičů.

A los seis meses de edad, el Señor señaló Sus actividades futuras durante la ceremonia anna-prāśana, en la que se le ofreció comida sólida por primera vez. En esa ocasión, se acostumbraba ofrecerle al niño tanto monedas como libros, para obtener alguna indicación de sus tendencias futuras. Por un lado, al Señor se le ofrecieron monedas, y por otro lado, el Śrīmad-Bhāgavatam. El Señor aceptó el Bhāgavatam en vez de las monedas.

Když bylo Pánovi šest měsíců a na slavnosti anna-prāśana Mu nabídli první tuhé jídlo, Pán naznačil Své budoucí činy. V té době bylo zvykem položit před dítě mince a knihy, aby se tak ukázaly jeho budoucí sklony. Před Pána položili Śrīmad-Bhāgavatam na jedné straně a zlaté mince na druhé a Pán okamžitě sáhl po Bhāgavatamu.

Un día, cuando el Señor era tan solo un bebé y gateaba por el patio, apareció una serpiente ante Él, y Él comenzó a jugar con ella. Todos los miembros de la casa se sobrecogieron de temor y asombro, pero poco después la serpiente se fue, y el bebé fue alejado del sitio por Su madre. En otra oportunidad, fue raptado por un ladrón que planeaba robarle Sus adornos, pero el Señor dio un placentero paseo en hombros del confundido ladrón, que estaba buscando un lugar solitario para perpetrar el robo. Ocurrió entonces que el ladrón, yendo de un lugar a otro, finalmente llegó de nuevo a la casa de Jagannātha Miśra, y, por temor a ser atrapado, dejó al niño de inmediato. Por supuesto, los padres y parientes, que se hallaban angustiados, se alegraron de ver al niño que estaba perdido.

Když byl ještě malým dítětem, které lezlo po dvorku, stalo se, že jednoho dne se před Ním objevil had a Pán si s ním začal hrát. Všichni kolem byli zděšení, ale po chvilce se had odplazil a matka své dítě odnesla. Jednou Jej ukradl zloděj, který chtěl vzít Jeho ozdoby, ale pro Pána to znamenalo pouze příjemný výlet na jeho ramenou. Zmatený zloděj hledal osamělé místo, kde by dítě oloupil; bloudil sem a tam a nakonec přišel zpátky před dům Jagannātha Miśry. A protože se bál, že by mohl být dopaden, položil dítě na zem a utekl. Je samozřejmé, že zneklidnění rodiče a příbuzní byli šťastni, že ztracené dítě našli.

En cierta ocasión, en la casa de Jagannātha Miśra recibieron la visita de un brāhmaṇa peregrino, y cuando este le estaba ofreciendo comida a la Divinidad, el Señor apareció ante él y comió de la comida que se había preparado. Los comestibles tuvieron que ser rechazados porque el niño los había tocado, y, en consecuencia, el brāhmaṇa tuvo que cocinar de nuevo. La siguiente vez ocurrió lo mismo, y a la tercera vez consecutiva en que se repitió esto, el niño fue finalmente enviado a la cama. Como a las doce de la noche, cuando todos los que vivían en la casa estaban profundamente dormidos en sus aposentos, que además se encontraban cerrados, el brāhmaṇa peregrino le ofreció a la Deidad las comidas que había preparado especialmente, y, de la misma manera, el niño Dios apareció ante el peregrino y arruinó sus ofrendas. El brāhmaṇa comenzó entonces a llorar, pero como todos estaban profundamente dormidos, nadie le oía. En ese momento, el niño Dios apareció ante el afortunado brāhmaṇa y le reveló Su identidad como el propio Kṛṣṇa. Al brāhmaṇa se le prohibió revelar este incidente, y el bebé regresó al regazo de Su madre.

Jednou byl v domě Jagannātha Miśry na návštěvě bráhmanský poutník. Když začal obětovat jídlo Bohu, Pán se před ním objevil a kousek mu snědl. Jídlo tak nemohlo být obětované, jelikož se ho dítě dotklo, a proto ho brāhmaṇa musel uvařit znovu. Podruhé se však stalo totéž, a když se stejná událost opakovala potřetí, dítě nakonec uložili do postele. Kolem půlnoci, když všichni v domě tvrdě spali ve svých pokojích, potulný brāhmaṇa obětoval své jídlo Božstvu, ale i tehdy se před poutníkem objevil malý Pán a oběť mu překazil. Brāhmaṇa poté začal naříkat, ale protože všichni tvrdě spali, nikdo jej neslyšel. Tehdy se před štěstím obdařeným brāhmaṇou zjevil malý Pán jako Samotný Kṛṣṇa a vyjevil mu tak Svoji skutečnou totožnost. Brāhmaṇa dostal zákaz o tom hovořit a dítě se vrátilo do náručí Své matky.

Existen muchos incidentes similares en Su infancia. A veces, como un muchacho travieso, solía gastarles bromas a los brāhmaṇas ortodoxos que acostumbraban a bañarse en el Ganges. Cuando los brāhmaṇas se quejaban con Su padre y le decían que, en vez de ir a la escuela, Él había estado chapoteando en el agua y salpicándolos, el Señor aparecía repentinamente ante Su padre con toda Su ropa y libros escolares, como si acabara de llegar de la escuela. En el ghāha, o balneario, también solía bromear con las muchachas del vecindario que se dedicaban a adorar al Señor Śiva con esperanzas de conseguir buenos esposos. Esta es una práctica común entre las muchachas solteras de las familias hindúes. Mientras ellas se dedicaban a esa adoración, el Señor aparecía ante ellas de una manera traviesa, y les decía: «Mis queridas hermanas, por favor, denme todas las ofrendas que acaban de traer para el Señor Śiva. El Señor Śiva es Mi devoto, y Pārvatī es Mi sirvienta. Si ustedes Me adoran a Mí, entonces el Señor Śiva y todos los demás semidioses se sentirán más satisfechos». Algunas de ellas rehusaban obedecer al travieso Señor, y Él las maldecía diciéndoles que por su negativa se casarían con hombres viejos que tuvieran siete hijos de sus anteriores esposas. Por temor, y a veces por amor, las muchachas también le ofrecían a Él diversos artículos, y entonces el Señor las bendecía y les aseguraba que tendrían esposos muy buenos y jóvenes, y que serían madres de docenas de hijos. Las bendiciones animaban a las muchachas, pero a menudo se quejaban con sus madres de estos incidentes.

Existuje mnoho podobných příběhů z Jeho dětství. Jako nezbedný chlapec si někdy tropil žerty z ortodoxních brāhmaṇů, kteří se koupali v Ganze. Když si brāhmaṇové stěžovali Jeho otci, že po nich stříká vodu místo aby byl ve škole, Pán se náhle před Svým otcem objevil, jako by právě přicházel ze školy — se všemi školními knihami i oblečením. Na ghātu* si také tropil žerty z dívek ze sousedství, které uctívaly Śivu, aby dostaly dobré manžely. To je běžný zvyk svobodných dívek z hinduistických rodin. Když se věnovaly tomuto uctívání, Pán se před nimi rozpustile objevil a řekl: “Mé milé sestry, dejte Mi prosím všechny obětiny, které jste přinesly Śivovi. Śiva je Můj oddaný a Pārvatī je Mojí služebnicí. Když budete uctívat Mě, pak budou Śiva a všichni ostatní polobozi spokojenější.” Některé odmítly rozpustilého Pána uposlechnout a On je za to proklel, že budou provdány za starce, kteří již budou mít sedm dětí se svými dřívějšími manželkami. Ze strachu a jindy z lásky Mu dívky také různé věci nabídly, a tehdy jim požehnal a ujistil je, že budou mít mladé a dobré manžely a budou matkami dvanácti dětí. Požehnání je sice rozveselilo, ale často si na tyto příhody stěžovaly svým matkám.

* Schodiště na břehu řeky nebo jezera, kde se lidé koupají.

De esta manera, el Señor pasó Su primera infancia. Cuando tenía apenas dieciséis años de edad, comenzó Su propio catuṣpāthī (escuela de pueblo dirigida por un brāhmaṇa erudito). En la escuela, todo lo que Él explicaba estaba relacionado con Kṛṣṇa, incluso en las lecturas de gramática. Śrīla Jīva Gosvāmī, para complacer al Señor, compuso más adelante una gramática en sánscrito, en la que todas las reglas gramaticales se explicaban con ejemplos en los que se usaban los santos nombres del Señor. Esa gramática aún se utiliza —se conoce como Hari-nāmāmṛta-vyākaraṇa—, y se prescribe en el programa de estudios de las escuelas de Bengala.

Takto Pán prožil Své dětství. Již v šestnácti letech založil Svou vlastní catuṣpāṭhī (vesnickou školu, kterou řídí učený brāhmaṇa). V této škole učil pouze o Kṛṣṇovi, dokonce i při hodinách gramatiky. Śrīla Jīva Gosvāmī, aby potěšil Pána, později sepsal mluvnici sanskrtu, v níž jsou všechna gramatická pravidla vysvětlena pomocí příkladů, které užívají svatá jména Pána. Tato mluvnice se i dnes běžně používá. Je známá pod názvem Hari-nāmāmṛta-vyākaraṇa a je předepsaná jako školní mluvnice v bengálských školách.

Durante esta época, un gran erudito de Kashmir, llamado Keśava Kāśmīrī, llegó a Navadvīpa a realizar discusiones acerca de los śāstras. El paṇḍita de Kashmir era un erudito triunfante, y había viajado por todos los lugares de erudición de la India. Finalmente, fue a Navadvīpa a competir con los eruditos paṇḍitas de allí. Los paṇḍitas de Navadvīpa decidieron enfrentar a Nimāi Paṇḍita (el Señor Caitanya) con el paṇḍita de Kashmir, pensando que si Nimāi Paṇḍita era vencido, ellos tendrían otra oportunidad de debatir con el erudito, pues Nimāi Paṇḍita era solo un niño. Y si el paṇḍita de Kashmir era derrotado, entonces ellos serían glorificados aún más, porque la gente proclamaría que un simple niño de Navadvīpa había derrotado a un erudito triunfante que era famoso en toda la India. Sucedió que Nimāi Paṇḍita se encontró con Keśava Kāśmīrī mientras paseaba por las riberas del Ganges. El Señor le pidió que compusiera en sánscrito un verso de alabanza al Ganges, y el paṇḍita compuso cien ślokas en muy poco tiempo, recitando los versos como una tormenta y haciendo gala del poder de su vasta erudición. Nimāi Paṇḍita memorizó de inmediato todos los ślokas sin ningún error. Él citó el śloka sesenta y cuatro, y señaló algunas irregularidades retóricas y literarias. En especial, cuestionó el uso que el paṇḍita le había dado a la palabra bhavānī-bhartuḥ. Él indicó que el uso de esa palabra era redundante. Bhavānī significa la esposa de Śiva, y ¿quién más puede ser su bhartā, o esposo? También señaló diversas otras discrepancias, y el paṇḍita de Kashmir quedó pasmado de asombro. Él estaba atónito ante el hecho de que un simple estudiante de gramática pudiera señalar los errores literarios de un erudito sabio. Aunque este incidente concluyó antes de que hubiera algún encuentro público, la noticia se propagó por todo Navadvīpa como un reguero de pólvora. Pero finalmente, en un sueño, Sarasvatī, la diosa de la erudición, le ordenó a Keśava Kāśmīrī que reconociera la victoria del Señor y se entregara a Él, y, en consecuencia, el paṇḍita de Kashmir se convirtió en un seguidor del Señor.

V té době přišel do Navadvīpu rozmlouvat o śāstrách velký kašmírský učenec jménem Keśava Kāśmīri. Kašmírský paṇḍita byl proslaveným učencem a na svých cestách navštívil všechna střediska vzdělanosti v Indii. Nakonec přišel do Navadvīpu, aby se i zde utkal s nejvzdělanějšími paṇḍity. Navadvīpští paṇḍité rozhodli, aby se jeho soupeřem stal Nimāi Paṇḍita (Pán Caitanya). Uvažovali tak, že kdyby Nimāi Paṇḍita utrpěl porážku, měli by sami ještě další možnost s učencem rozmlouvat, neboť Nimāi byl ještě chlapec. A kdyby byl poražen kašmírský paṇḍita, jejich sláva by tím jedině vzrostla, protože lidé by říkali, že pouhý chlapec z Navadvīpu zvítězil nad velkým učencem, který byl známý po celé Indii. Stalo se, že Nimāi Paṇḍita potkal Keśavu Kāśmīriho při procházce po břehu Gangy. Pán ho požádal, aby složil nějaký sanskrtský verš na oslavu Gangy a paṇḍita složil během okamžiku sto ślok. Když je recitoval, jeho hlas byl jako bouře a ukazoval sílu jeho nesmírné učenosti. Nimāi Paṇḍita si okamžitě všechny śloky bez jediné chyby zapamatoval. Zopakoval šedesátou čtvrtou śloku a upozornil na jisté rétorické a literární nepřesnosti. Konkrétně vyjádřil pochybnost nad způsobem použití slova bhavānī-bhartuḥ — upozornil, že to slovo bylo nadbytečné. Bhavānī znamená “žena Śivy”, a kdo jiný může být jejím bhartā neboli “manželem”? Poukázal ještě na několik dalších rozporů a kašmírský paṇḍita byl ohromen. Překvapilo ho, že pouhý student gramatiky dokáže nalézt literární chyby u zkušeného učence. Ačkoliv rozhovor skončil dřív, nežli se stačilo sejít obecenstvo a než došlo k veřejnému utkání učenců, zpráva o něm se jako blesk rozšířila po celém Navadvīpu. Nakonec však Keśavovi Kāśmīrimu přikázala ve snu bohyně učenosti Sarasvatī, aby se Pánovi odevzdal, a tak se kašmírský paṇḍita stal stoupencem Pána.

Luego, el Señor se casó con gran pompa y festejo, y en esa época comenzó a predicar en Navadvīpa el canto en congregación del santo nombre del Señor. Algunos de los brāhmaṇas sintieron envidia de Su popularidad, y pusieron muchos obstáculos en Su camino. Estaban tan envidiosos, que finalmente llevaron el caso ante el magistrado musulmán de Navadvīpa. Bengala estaba en ese entonces gobernada por los pathans, y el gobernador de la provincia era Nawab Hussain Shah. El magistrado musulmán de Navadvīpa tomó muy en serio las quejas de los brāhmaṇas, y al principio les advirtió a los seguidores de Nimāi Paṇḍita que no cantaran en voz alta el nombre de Hari. Pero el Señor Caitanya les pidió a Sus seguidores que desobedecieran las órdenes del Kazi, y ellos continuaron con su grupo de saṅkīrtana (canto) como de costumbre. El magistrado envió entonces a unos guardias, los cuales interrumpieron el saṅkīrtana y rompieron algunas de las mṛdaṅgas (tambores). Cuando Nimāi Paṇḍita oyó de este incidente, organizó una manifestación de desobediencia civil. En la India, Él es el pionero del movimiento de desobediencia civil por una causa justa. Él organizó una procesión de cien mil hombres con miles de mṛdaṅgas y karatālas (címbalos de mano), y la procesión pasó por las calles de Navadvīpa desafiando al Kazi, que era quien había dado la orden. Finalmente, la procesión llegó a la residencia del Kazi, el cual, por temor a la multitud, subió al segundo piso. La muchedumbre que se había reunido ante la residencia del Kazi tenía una actitud violenta, pero el Señor les pidió que se condujeran de una forma pacífica. En ese momento, el Kazi bajó y trató de apaciguar al Señor, dirigiéndose a Él como su sobrino. El Kazi indicó que él trataba de tío a Nīlāmbara Cakravartī, y, en consecuencia, Śrīmatī Śacīdevī, la madre de Nimāi Paṇḍita, era su hermana. Él le preguntó al Señor si el hijo de su hermana podía disgustarse con Su tío materno, y el Señor respondió que como el Kazi era Su tío materno, debía recibir bien a su sobrino en su casa. De esta forma se mitigó el asunto, y los dos entendidos eruditos comenzaron una larga discusión acerca del Corán y los śāstras hindúes. El Señor sacó a colación el tema de la matanza de vacas, y el Kazi le contestó debidamente mediante citas del Corán. A su vez, el Kazi también le hizo preguntas al Señor acerca del sacrificio de vacas que figura en los Vedas, y el Señor respondió que dicho sacrificio, tal como se menciona en los Vedas, no es realmente matanza de vacas. En ese sacrificio, un toro viejo o una vaca vieja se sacrificaban con objeto de que recibieran una vida nueva y más joven mediante el poder de los mantras védicos. Pero en Kali-yuga, esos sacrificios de vacas están prohibidos, pues no hay brāhmaṇas capacitados para dirigir un sacrificio semejante. En efecto, en Kali-yuga todos los yajñas (sacrificios) están prohibidos debido a que son esfuerzos inútiles que hacen los hombres tontos. En Kali-yuga, únicamente se recomienda el saṅkīrtana-yajña para todos los propósitos prácticos. Hablando de esa manera, el Señor convenció finalmente al Kazi, el cual se volvió seguidor del Señor. El Kazi declaró que, desde ese día en adelante, nadie debía obstaculizar el movimiento de saṅkīrtana que había comenzado el Señor, y en su testamento les dejó esa orden a sus descendientes. La tumba del Kazi aún existe en el área de Navadvīpa, y los peregrinos hindúes van allí a ofrecer sus respetos. Los descendientes del Kazi viven aún en el área, y nunca se han opuesto al saṅkīrtana, ni siquiera durante los días de los desórdenes hindúes-musulmanes.

Pán se pak s velkou slávou a veselím oženil a začal v Navadvīpu kázat o skupinovém zpívání svatého jména Pána. Někteří z brāhmaṇů Mu začali Jeho věhlas závidět a kladli Mu do cesty mnoho překážek. Jejich závist byla tak veliká, že nakonec přednesli muslimskému soudci v Navadvīpu stížnost. V Bengálsku tehdy vládli Pathanové, a správcem této provincie byl Nawab Hussain Šáh. Muslimský soudce v Navadvīpu stížnost brāhmaṇů se vší vážností vyslechl a varoval stoupence Nimāie Paṇḍita, aby nezpívali jméno Hariho nahlas. Pán Caitanya však Své stoupence požádal, aby Kaziho nařízení neuposlechli, a oni pokračovali ve svém saṅkīrtanu (zpívání) jako obvykle. Soudce poté poslal četníky, kteří saṅkīrtan přerušili a zničili jim několik mṛdaṅg (bubnů). Když se Nimāi Paṇḍita o této události dozvěděl, zorganizoval stranu pro občanskou neposlušnost. Byl vlastně prvním, který v Indii zorganizoval hnutí pro občanskou nespolupráci za správnou věc. Uspořádal průvod statisíce lidí s tisíci karatāly (ručními činelky) a mṛdaṅgami a tento průvod procházel navzdory Kaziho nařízení ulicemi Navadvīpu. Nakonec průvod stanul před domem Kaziho, který ze strachu před zástupem lidí prchl po schodech do vyššího patra. Velké zástupy shromážděné před Kaziho domem byly v bojovné náladě, ale Pán je požádal, aby se ztišily. Tehdy Kazi sešel dolů a pokusil se Pána usmířit tím, že Ho oslovil jako svého synovce. Řekl, že Nīlāmbara Cakravartī je jeho strýc a tudíž Śrīmatī Śacīdevī, matka Nimāie Paṇḍita, je jeho sestra. Zeptal se Pána, zda se syn jeho sestry může hněvat na Svého strýce, a Pán odpověděl, že když je Kazi Jeho strýcem z matčiny strany, měl by Jej přijmout ve svém domě jako svého synovce. Tímto způsobem se spor urovnal a oba učenci započali dlouhou rozmluvu o Koránu a hinduistických śāstrách. Pán vznesl otázku, týkající se zabíjení krav, a Kazi Mu náležitě odpověděl s odkazem na Korán. Na oplátku se také Kazi zeptal Pána na obětování krav, které se popisuje ve Vedách, a Pán odpověděl, že oběť, o níž se ve Vedách píše, není skutečným zabíjením krav. Při takové oběti se obětuje starý býk nebo kráva, aby silou védských manter získali mladé tělo. V Kali-yuze jsou však takové oběti zakázány, neboť neexistují kvalifikovaní brāhmaṇové, schopní takovou oběť vykonat. V Kali-yuze jsou veškeré oběti zakázány proto, jelikož by to byly pouhé plané pokusy pošetilých lidí. V Kali-yuze se pro všechny cíle doporučuje jedině saṅkīrtana-yajña. Těmito slovy Pán nakonec Kaziho přesvědčil, a Kazi se stal Pánovým stoupencem. Vyhlásil, že nikdo nesmí klást překážky saṅkīrtanovému hnutí, které Pán započal, a toto nařízení nechal zapsat svým potomkům jako své přání. Hrob Kaziho stále ještě v Navadvīpu existuje a přicházejí k němu hinduističtí poutníci, aby vzdali svou úctu. Potomci Kaziho tam žijí dodnes a nikdy se nestavěli proti saṅkīrtanovému hnutí, ani v době hinduisticko-muslimských nepokojů.

Este incidente muestra de manera clara que el Señor no era un vaiṣṇava supuestamente tímido. Un vaiṣṇava es un devoto del Señor sin temor alguno y, por una causa justa, puede dar cualquier paso adecuado para el propósito en cuestión. Arjuna también era un devoto vaiṣṇava del Señor Kṛṣṇa, y luchó valientemente para satisfacer al Señor. De igual manera, Vajrāṅgajī, o Hanumān, también era un devoto de Rāma, y le dio algunas lecciones al bando no devoto de Rāvaṇa. Los principios del vaiṣṇavismo son los de satisfacer al Señor por todos los medios. Un vaiṣṇava es por naturaleza un ser viviente pacífico y no violento, y tiene todas las buenas cualidades de Dios, pero cuando el no devoto blasfema contra el Señor o Su devoto, el vaiṣṇava nunca tolera la insolencia.

Tato příhoda jasně ukazuje, že Pán nebyl žádným ustrašeným vaiṣṇavou. Vaiṣṇava je nebojácný oddaný Pána, a jde-li o dobrou věc, je schopný učinit cokoliv. Arjuna byl také oddaným vaiṣṇavou Pána Kṛṣṇy a aby Ho uspokojil, statečně bojoval. Podobně Vajrāṅgajī neboli Hanumān byl oddaným Pána Rāmy, a neoddaným na straně Rāvaṇy dal pěkné ponaučení. Zásadou vaiṣṇavismu je všemožně uspokojovat Pána. Vaiṣṇava je od přírody nenásilná, mírumilovná bytost a má všechny dobré vlastnosti Boha, ale jestliže neoddaný pomlouvá Pána nebo Jeho oddané, vaiṣṇava nikdy takovou drzost nestrpí.

Después de este incidente, el Señor comenzó a predicar y propagar más vigorosamente Su bhāgavata-dharma o movimiento de saṅkīrtana, y todo aquel que se oponía a esta propagación del yuga-dharma, o el deber de la era, era debidamente castigado de diversas maneras. Dos caballeros brāhmaṇas de nombre Cāpala y Gopāla, que además eran tíos maternos del Señor, fueron atacados de lepra como castigo, y luego, cuando se arrepintieron, fueron perdonados por el Señor. Este en el transcurso de sus labores de prédica, solía enviar diariamente a todos Sus seguidores —entre ellos a Śrīla Nityānanda Prabhu y a Ṭhākura Haridāsa, dos de los principales líderes de Su grupo—, a predicar de puerta en puerta el Śrīmad-Bhāgavatam. Todo Navadvīpa estaba sobrecargado de Su movimiento de saṅkīrtana, y Su centro de actividades se hallaba en la casa de Śrivāsa Ṭhākura y Śrī Advaita Prabhu, dos de Sus principales discípulos casados. Estos dos eruditos dirigentes de la comunidad brāhmaṇa eran quienes respaldaban más ardientemente el movimiento del Señor Caitanya. Śrī Advaita Prabhu fue la principal causa del advenimiento del Señor. Cuando Advaita Prabhu vio que toda la sociedad humana estaba llena de actividades materialistas y desprovista de servicio devocional, siendo esto último lo único que podía salvar a la humanidad del sufrimiento triple de la existencia material, Él, movido por Su compasión sin causa para con la sociedad humana consumida por la época, oró fervientemente, pidiendo la encarnación del Señor, y adoró de forma continua al Señor con agua del Ganges y hojas del sagrado árbol de tulasī. En lo que se refiere a la labor de prédica dentro del movimiento de saṅkīrtana, cada uno de ellos tenía la responsabilidad de desempeñar diariamente la parte que le correspondiera, conforme a las órdenes del Señor.

Po této události začal Pán kázat a rozšiřovat Svou Bhāgavata-dharmu neboli saṅkīrtanové hnutí daleko energičtěji, a kdokoli se stavěl proti tomuto rozšiřování yuga-dharmy, povinnosti tohoto věku, byl náležitě potrestán různými druhy trestů. Dva urození brāhmaṇové Cāpala a Gopāla, kteří byli také Pánovými strýci z matčiny strany, byli za trest postiženi malomocenstvím a později, když litovali svého přestupku, je Pán znovu přijal. V době Své kazatelské činnosti posílal denně všechny Své stoupence, včetně Śrīly Nityānandy Prabhua a Ṭhākura Haridāse, dvou předních oddaných, ode dveří ke dveřím, aby kázali Śrīmad-Bhāgavatam. Celý Navadvīp byl naplněn Jeho saṅkīrtanovým hnutím a Jeho hlavní stan byl v domě Śrīvāse Ṭhākura a Śrī Advaity Prabhua, dvou předních ženatých žáků. Tito dva vzdělaní muži, stojící v čele bráhmanské obce, byli nejhorlivějšími stoupenci hnutí Pána Caitanyi. Śrī Advaita Prabhu byl vlastně hlavní příčinou Pánova příchodu. Když Advaita Prabhu viděl, že celá lidská společnost je zabraná do materialistických činností a postrádá oddanou službu, která jediná může zachránit lidstvo od trojího utrpení hmotné existence, ze svého bezpříčinného soucitu se zvrhlou lidskou společností se vroucně modlil za příchod inkarnace Pána a neustále Ho uctíval vodou z Gangy a lístky posvátné tulasī. Při denním kázání v saṅkīrtanovém hnutí měl každý přispět svým dílem, který mu Pán nařídil vykonat.

Una vez, Nityānanda Prabhu y Śrīla Haridāsa Ṭhākura iban caminando por una de las calles principales y en el camino vieron reunida a una estrepitosa multitud. Después de informarse con algunos transeúntes, supieron que dos hermanos llamados Jagāi y Mādhāi, en estado de embriaguez, estaban creando un desorden público. También oyeron que estos dos hermanos habían nacido en una respetable familia brāhmaṇa, pero que, a causa de malas compañías se habían convertido en libertinos de la peor categoría. No solo eran borrachos, sino que también comían carne, perseguían a las mujeres, eran asaltantes, y eran pecadores en toda la acepción de la palabra. Śrīla Nityānanda Prabhu oyó todas estas historias, y decidió que estas dos almas caídas debían ser las primeras en ser redimidas, pues si se las liberaba de su vida pecaminosa, entonces el buen nombre del Señor Caitanya sería glorificado aún más. Pensando de esa manera, Nityānanda Prabhu y Haridāsa se abrieron paso entre la muchedumbre y les pidieron a los dos hermanos que cantaran el santo nombre del Señor Hari. Los ebrios hermanos se enfurecieron ante ese pedido, atacaron a Nityānanda Prabhu con palabras obscenas y los persiguieron por un largo trecho. Esa noche, se le presentó al Señor el reporte de la labor de prédica, y Él se alegró al saber que Nityānanda y Haridāsa habían tratado de liberar a un par de tipos tan estúpidos como esos.

Nityānanda Prabhu a Śrīla Haridāsa Ṭhākura šli jednou po hlavní ulici a uviděli cestou hlučné shromáždění. Od kolemjdoucích se dozvěděli, že tam činí výtržnosti dva opilí bratři, kteří se jmenovali Jagāi a Mādhāi. Tito dva bratři se narodili v úctyhodné bráhmanské rodině, ale stykem s nízkou společností se z nich stali mravně zkažení lidé a prostopášníci nejhoršího druhu. Nebyli jen opilci, ale také pojídači masa, svůdci žen, lupiči a hříšníci, jaké si jen člověk může představit. Śrīla Nityānanda Prabhu vyslechl všechny ty příběhy a rozhodl se, že tyto dvě pokleslé duše musí být první, které vysvobodí. Kdyby byli oni vysvobozeni a zanechali hříšného života, potom by dobré jméno Pána Caitanyi bylo ještě oslavovanější. S těmito myšlenkami se Nityānanda Prabhu a Haridāsa prodrali davem a požádali oba bratry, aby zpívali svaté jméno Pána Hariho. Opilé bratry tato žádost rozzuřila a zaútočili na Nityānandu Prabhua sprostými nadávkami, a hodný kus cesty oba oddané honili. Večer se zpráva o kazatelské činnosti dostala k Pánovi, kterého potěšilo, když se dozvěděl, že Nityānanda a Haridāsa se pokusili osvobodit takové ubožáky.

Al día siguiente, Nityānanda Prabhu fue a ver a los dos hermanos, y, tan pronto como se les acercó, uno de ellos le arrojó un pedazo de un tarro de barro, que lo golpeó en la frente, haciendo que de inmediato comenzara a sangrar. Pero Nityānanda Prabhu era tan bondadoso, que, en vez de protestar por este nefando acto, dijo: «No importa que me hayan tirado esta piedra; aún les pido que canten el santo nombre del Señor Hari».

Příštího dne se Nityānanda Prabhu opět za bratry vydal, ale jakmile se k nim přiblížil, jeden z nich po Něm hodil kus hliněného džbánu. Zranil Ho na čele a z rány okamžitě začala téci krev. Nityānanda Prabhu byl však tak laskavý, že místo toho, aby se proti tak ohavnému činu ohradil, řekl: “Nevadí, že jsi po Mně hodil ten kámen. I tak vás oba žádám, abyste zpívali svaté jméno Pána Hariho.”

Uno de los hermanos, Jagāi, se asombró de ver este comportamiento de Nityānanda Prabhu, y de inmediato cayó a Sus pies y le pidió que perdonara al pecador de su hermano. Cuando Mādhāi intentó lastimar de nuevo a Nityānanda Prabhu, Jagāi lo detuvo y le imploró que cayera a Sus pies. Mientras tanto, las noticias de la herida de Nityānanda habían llegado hasta el Señor, quien, acalorado e iracundo, se dirigió de inmediato al lugar de los acontecimientos. El Señor invocó al instante Su Sudarśana cakra (el arma máxima del Señor, en forma de disco) para matar a los pecadores, pero Nityānanda Prabhu le recordó Su misión. El Señor tenía la misión de liberar a las desesperanzadas y caídas almas de Kali-yuga, y los hermanos Jagāi y Mādhāi eran ejemplos típicos de esas almas caídas. El noventa por ciento de la población de esta era se asemeja a estos dos hermanos, a pesar del elevado nacimiento y la respetabilidad mundana que se pueda tener. En esta era, de acuerdo con el veredicto de las Escrituras reveladas, toda la población será de la más baja calidad śūdra, o aún más baja. Debe observarse que Śrī Caitanya Mahāprabhu nunca reconoció el estereotipado sistema de castas por derecho de nacimiento; más bien, siguió estrictamente el dictamen de los śāstras en lo referente al svarūpa propio de cada quien, o su verdadera identidad.

Jednoho z bratrů, Jagāie, toto velkomyslné chování Nityānandy Prabhua velmi ohromilo a ihned padl k Jeho nohám a žádal Jej, aby jeho hříšnému bratrovi odpustil. Když se Mādhāi opět pokusil Nityānandu uhodit, Jagāi ho zadržel a naléhal, aby padl k Jeho nohám. Mezitím se zpráva o Nityānandově zranění donesla až k Pánovi, který se tam okamžitě rozběhl. Rozhněvaný Pán Caitanya přivolal Svou Sudarśana cakru (Pánova nejvyšší zbraň, která má tvar disku), a chtěl oba hříšníky zabít, ale Nityānanda Prabhu Mu připomněl Jeho poslání. Posláním Pána bylo vysvobodit pokleslé duše Kali-yugy a bratři Jagāi a Mādhāi byli typickým příkladem beznadějně pokleslých duší. Devadesát procent lidí tohoto věku se podobá těmto bratrům, navzdory vznešenému rodu a světské váženosti. Podle zjevených písem budou mít všichni obyvatelé světa v tomto věku ty nejnižší vlastnosti śūdrů nebo dokonce ještě nižší. Je třeba připomenout, že Śrī Caitanya Mahāprabhu nikdy neuznával rodový kastovní systém. Spíše se přísně držel výroků śāster a díval se na svarūpu, skutečnou totožnost člověka.

Cuando el Señor estaba invocando Su Sudarśana cakra y Śrīla Nityānanda Prabhu le estaba implorando que perdonara a los dos hermanos, estos cayeron a los pies de loto del Señor y le suplicaron que perdonara su grosero comportamiento. Nityānanda Prabhu también le pidió al Señor que aceptara a esas almas arrepentidas, y el Señor accedió a ello con una condición: que, desde ese momento en adelante, abandonaran por completo todas sus actividades pecaminosas y costumbres licenciosas. Ambos hermanos convinieron y prometieron abandonar todos sus hábitos pecaminosos, con lo que el bondadoso Señor los perdonó y no volvió a mencionar sus pasadas fechorías.

Zatímco Pán přivolával Svou Sudarśana cakru a Śrīla Nityānanda Prabhu Ho žádal, aby oběma bratrům odpustil, oba bratři padli k lotosovým nohám Pána a prosili Ho o odpuštění za své hrubé jednání. Nityānanda Prabhu rovněž naléhal, aby tyto kající se duše přijal, a Pán souhlasil. Ovšem pod podmínkou, že od nynějška oba zanechají všech hříšných činností a zvyků. Oba bratři souhlasili a slíbili, že se vším skončí. Laskavý Pán je přijal a jejich minulé přečiny už pak nikdy nebral v úvahu.

He ahí la bondad específica del Señor Caitanya. En esta época, nadie puede decir que está libre de pecado. Es imposible que alguien pueda decir eso. Pero el Señor Caitanya acepta a toda clase de personas pecadoras, con la única condición de que prometan no entregarse más a los hábitos pecaminosos después de ser iniciadas espiritualmente por el maestro espiritual genuino.

To je zvláštní laskavost Pána Caitanyi. V současné době nikdo nemůže říci, že se nedopouští hříchu. Skutečně nikdo. Ale Pán Caitanya přijímá všechny hříšníky pod podmínkou, že slíbí, že se již nebudou dopouštět hříšných činností a že po duchovním zasvěcení od pravého duchovního mistra se svými návyky přestanou.

Hay muchos puntos instructivos que deben observarse en este incidente de los dos hermanos. En Kali-yuga, prácticamente toda la gente es de la calidad de Jagāi y Mādhāi. Si ellos quieren librarse de las reacciones de sus fechorías, tienen que refugiarse en el Señor Caitanya Mahāprabhu y, después de la iniciación espiritual, deben abstenerse de aquellas cosas que se prohíben en los śāstras. Las reglas prohibitivas se tratan en las enseñanzas del Señor a Śrīla Rūpa Gosvāmī.

Tato příhoda je velice poučná. V současné době jsou prakticky všichni lidé jako Jagāi a Mādhāi. Jestliže chtějí být vysvobozeni od následků svých hříšných činů, musí se uchýlit pod ochranu Pána Caitanyi Mahāprabhua a poté, co obdrží duchovní zasvěcení, se musí zdržet činností, které jsou zakázány v śāstrách. Pán tyto pravidla a zákazy popsal ve Svém učení Śrīlovi Rūpovi Gosvāmīmu.

Durante Su vida de casado, el Señor no exhibió muchos de los milagros que por lo general se esperan de esa clase de personalidades, pero una vez sí hizo un milagro maravilloso en la casa de Śrīnivāsa Ṭhākura, mientras el saṅkīrtana estaba en pleno apogeo. Él les preguntó a los devotos qué deseaban comer, y cuando le informaron que querían comer mangos, pidió una semilla de mango, si bien esta fruta estaba fuera de temporada. Cuando se la trajeron, la sembró en el patio de Śrīnivāsa, y de inmediato salió de la semilla una plantita, que comenzó a crecer. En muy poco tiempo, la plantita se había convertido en un árbol de mango completamente desarrollado, y cargado con más frutas maduras que las que los devotos podían comer. El árbol permaneció en el patio de Śrīnivāsa, y a partir de entonces los devotos solían tomar del árbol tantos mangos como deseaban.

V době, kdy žil Pán životem hospodáře, nevykonal mnoho zázraků, jaké se obvykle od takových osobností očekávají. Jednou však takový zázrak vykonal v domě Śrīnivāse Ṭhākura, když byl saṅkīrtan v plném proudu. Zeptal se oddaných, co chtějí jíst, a když se dozvěděl, že chtějí mango, požádal o mangové semeno, přestože nebyla doba sklizně. Jakmile Mu semeno přinesli, zasadil je na Śrīnivāsově dvoře a semínko začalo okamžitě klíčit. Za několik okamžiků se z rostliny stal velký mangový strom, obtěžkaný větším množstvím zralých plodů, než kolik mohli oddaní sníst. Strom zůstal na Śrīnivāsově dvoře a od té doby si z něj oddaní vždy brali tolik mangových plodů, kolik chtěli.

El Señor tenía en muy alta estima el afecto que las doncellas de Vrajabhūmi (Vṛndāvana) sentían por Kṛṣṇa. Una vez, movido por el aprecio que sentía por el servicio puro que las gopīs (las pastorcillas de vacas) le prestaban al Señor, Śrī Caitanya Mahāprabhu cantó los santos nombres de ellas en vez de los nombres del Señor. Mientras se encontraba haciendo esto, algunos de Sus alumnos, que también eran discípulos Suyos, fueron a visitarlo, y se asombraron al ver que el Señor estaba cantando los nombres de las gopīs. Por pura necedad, le preguntaron al Señor por qué estaba cantando los nombres de las gopīs, y le aconsejaron que cantara el nombre de Kṛṣṇa. El Señor, que se hallaba en estado de éxtasis, fue así perturbado por estos tontos alumnos, a quienes regañó y corrió del lugar. Los alumnos tenían prácticamente la misma edad que el Señor, y por eso pensaron equivocadamente que el Señor era uno de ellos. Luego, se reunieron y resolvieron atacar al Señor si osaba castigarlos de nuevo de esa manera. Este incidente suscitó en la gente en general algunos comentarios maliciosos acerca del Señor.

Pán vysoce oceňoval lásku dívek z Vrajabhūmi (Vṛndāvanu) ke Kṛṣṇovi. Jednou, z úcty k jejich ryzí službě Pánovi, zpíval Śrī Caitanya Mahāprabhu namísto jmen Pána svatá jména gopī (pasaček krav). Tehdy Ho přišlo navštívit několik Jeho studentů a učedníků, a když viděli, že Pán zpívá jména gopī, velice je to ohromilo. Čistě z pošetilosti se Pána ptali, proč zpívá jména gopī, a radili Mu, aby raději zpíval jméno Kṛṣṇy. Pán byl v extázi a tito pošetilí studenti Ho vyrušili. Potrestal je a vyhnal je ven. Studenti byli téměř stejně staří jako Pán a mysleli si, že je jedním z nich. Společně se domluvili, že když se je Pán znovu odváží takovým způsobem potrestat, zaútočí na Něj. Celá ta událost vyvolala u některých lidí malicherné řeči.

Cuando el Señor se enteró de esto, comenzó a considerar los diferentes tipos de hombres que se encuentran en la sociedad. Él notó que especialmente los estudiantes, los profesores, los trabajadores fruitivos, los yogīs, los no devotos y los diferentes tipos de ateos, se oponían todos al servicio devocional del Señor. «Mi misión es la de redimir a todas las almas caídas de esta era —pensó Él—, pero si cometen ofensas en contra de Mí, considerándome un hombre ordinario, no se beneficiarán. Si de alguna manera han de comenzar su vida hacia la comprensión espiritual, deben ofrecerme reverencias de una forma u otra». Por consiguiente, el Señor decidió adoptar la orden de vida de renuncia (sannyāsa), porque la gente en general se sentía inclinada a ofrecerle respetos a un sannyāsī.

Když se o tom Pán dozvěděl, začal uvažovat o různých druzích lidí ve společnosti. Studenti, profesoři, ploduchtiví pracovníci, yogīni, neoddaní a různé druhy ateistů — všichni se stavěli proti oddané službě Pánu. Přemýšlel: “Mým posláním je osvobodit všechny pokleslé duše tohoto věku, ale pokud proti Mě budou dělat přestupky a budou si myslet, že jsem obyčejný člověk, nijak jim to neprospěje. Jestliže mají začít život duchovní realizace, musí Mi nějakým způsobem prokazovat úctu.” Takto se Pán rozhodl vstoupit do životního stavu odříkání (sannyāsu), neboť k sannyāsīnovi měli lidé většinou úctu.

Hace quinientos años, la sociedad no se encontraba en una condición tan degradada como la de hoy en día. En aquella época la gente le ofrecía respetos al sannyāsī, y el sannyāsī era estricto en seguir las reglas y regulaciones de la orden de vida de renuncia. Śrī Caitanya Mahāprabhu no estaba muy a favor de la adopción de la orden de vida de renuncia en esta era de Kali, pero la razón de ello era únicamente que en esta era muy pocos sannyāsīs son capaces de observar las reglas y regulaciones de la vida de sannyāsa. Śrī Caitanya Mahāprabhu decidió adoptar la orden y volverse un sannyāsī ideal, para que la gente en general le ofreciera respetos. Uno está obligado a ofrecerle respetos a un sannyāsī, pues se considera que este es el maestro de todos los varṇas y āśramas.

Před pěti sty lety nebyla společnost tak degradovaná jako je dnes. Tehdy se lidé sannyāsīnovi uctivě klaněli a sannyāsī přísně dodržoval pravidla a omezení životního stavu odříkání. Śrī Caitanya Mahāprabhu nebyl příliš nakloněn životnímu stavu odříkání v tomto věku Kali, ale to bylo pouze proto, že velmi málo sannyāsīnů v tomto věku je schopno dodržovat pravidla a usměrnění, která jsou pro život sannyāsīna předepsaná. Śrī Caitanya Mahāprabhu se rozhodl do tohoto stavu vstoupit a stát se ideálním sannyāsīnem, aby Mu obyčejní lidé prokazovali úctu. Je povinností každého prokazovat sannyāsīnovi úctu, neboť sannyāsī je považován za pána všech vareṇ a āśramů.

Mientras Él estaba considerando adoptar la orden de sannyāsa, ocurrió que Keśava Bhāratī, un sannyāsī de la escuela māyāvāda y residente de Katwa (Bengala), visitó Navadvīpa y fue invitado a comer con el Señor. Cuando Keśava Bhāratī llegó a la casa del Señor, Este le pidió que le confiriera la orden de vida de sannyāsa. Esto era una simple formalidad. La orden sannyāsa debe recibirse de alguien que sea sannyāsī. Aunque el Señor era independiente en todos los aspectos, aun así, para mantener las formalidades de los śāstras recibió la orden de sannyāsa de Keśava Bhāratī, aunque este último no pertenecía a la sampradāya (escuela) vaiṣṇava.

V době, kdy Pán uvažoval o přijetí sannyāsu, shodou okolností navštívil Navadvīp Keśava Bhāratī, māyāvādský sannyāsī pocházející z Katwy (Bengálska), a byl pozván na oběd do Pánova domu. Když Keśava Bhāratī vstoupil do Jeho domu, Pán ho požádal, aby Mu udělil titul sannyāsa. Byla to vlastně formalita. Přestože Pán byl ve všech ohledech nezávislý, aby se neodchýlil od příkazů śāster, přijal řád sannyāsa od Keśavy Bhāratīho, i když Keśava Bhāratī nenáležel do vaiṣṇavské sampradāyi (školy).

Después de consultar con Keśava Bhāratī, el Señor salió de Navadvīpa hacia Katwa, para aceptar formalmente la orden de vida de sannyāsa. Lo acompañaban Śrīla Nityānanda Prabhu, Candraśekhara Ācārya y Mukunda Datta. Estos tres lo asistieron en los detalles de la ceremonia. El incidente de cómo el Señor recibió la orden de sannyāsa está descrito muy detalladamente en el Caitanya-bhāgavata, de Śrīla Vṛndāvana dāsa Ṭhākura.

Po poradě s Keśavou Bhāratīm Pán odešel z Navadvīpu do Katwy, aby řád sannyāsa přijal formálně. Doprovázeli Jej Śrīla Nityānanda Prabhu, Candraśekhara Ācārya a Mukunda Datta, kteří pomáhali s vykonáním obřadu. Událost Pánova přijetí řádu sannyāsa velice podrobně popsal Śrīla Vṛndāvan dāsa Ṭhākura v Caitanya-bhāgavatě.

Así pues en el mes de māgha, a finales de Sus veinticuatro años de edad, el Señor recibió la orden de vida de sannyāsa. Después de adoptar esa orden, se convirtió en un predicador consumado del bhāgavata-dharma. A pesar de que Él estaba realizando la misma labor de prédica en Su vida de casado, cuando se le presentaron algunos obstáculos en Su prédica, sacrificó incluso la comodidad de Su vida hogareña, por el bien de las almas caídas. En Su vida de casado, Sus asistentes principales fueron Śrīla Advaita Prabhu y Śrīla Śrīvāsa Ṭhākura, pero después de que adoptó la orden de sannyāsa, Sus asistentes principales fueron Śrīla Nityānanda Prabhu que fue comisionado para predicar específicamente en Bengala, y los Seis Gosvāmīs (Rūpa Gosvāmī, Sanātana Gosvāmī, Jīva Gosvāmī, Gopāla Bhaṭṭa Gosvāmī, Raghunātha dāsa Gosvāmī y Raghunātha Bhaṭṭa Gosvāmī), encabezados por Śrīla Rūpa y Sanātana, que fueron comisionados para ir a Vṛndāvana a excavar los actuales lugares de peregrinaje. La actual ciudad de Vṛndāvana y la importancia de Vrajabhūmi fueron así reveladas por la voluntad del Señor Śrī Caitanya Mahāprabhu.

Pán přijal řád sannyāsa v měsíci Māgha na konci dvacátého čtvrtého roku Svého života a stal se plně kvalifikovaným kazatelem Bhāgavata-dharmy. Ačkoliv stejnou kazatelskou činnost vykonával i v době, kdy byl gṛhasthou, jakmile se vyskytly překážky pro kázání, obětoval ve prospěch pokleslých duší i pohodlí Svého domácího života. Když byl ještě ženatý, Jeho hlavními pomocníky byli Śrīla Advaita Prabhu a Śrīla Śrīvāsa Ṭhākura, ale poté, co přijal řád sannyāsa, se Jeho hlavními pomocníky stali Śrīla Nityānanda Prabhu, Jenž byl pověřen hlavně kázáním v Bengálsku, a šest Gosvāmīch (Rūpa Gosvāmī, Sanātana Gosvāmī, Jīva Gosvāmī, Gopāla Bhaṭṭa Gosvāmī, Raghunātha dāsa Gosvāmī a Raghunātha Bhaṭṭa Gosvāmī), které vedli Śrīla Rūpa a Sanātana a kteří byli pověřeni tím, aby šli do Vṛndāvanu odhalit posvátná místa. Dnešní město Vṛndāvan a význam Vrajabhūmi byl vyjeven vůlí Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua.

El Señor, después de recibir la orden de sannyāsa, quiso de inmediato partir hacia Vṛndāvana. Durante tres días seguidos viajó por Rāḍha-deśa (los lugares por donde no fluye el Ganges). Él se hallaba en un estado de pleno éxtasis por la idea de ir a Vṛndāvana. Sin embargo, Śrīla Nityānanda lo desvió de Su camino a Vṛndāvana y lo llevó a la casa de Advaita Prabhu, en Śāntipura. El Señor permaneció en la casa de Śrī Advaita Prabhu por unos cuantos días, y este, sabiendo bien que el Señor estaba dejando para siempre el calor de Su hogar, envió a sus hombres a Navadvīpa para que llevaran a madre Śacī a que tuviera un último encuentro con su hijo. Algunas personas inescrupulosas dicen que el Señor Caitanya también se reunió con Su esposa después de adoptar sannyāsa, y que le ofreció Su sandalia de madera para que la adorara; pero las fuentes auténticas no dan ninguna información de un encuentro tal. Su madre se reunió con Él en la casa de Advaita Prabhu, y cuando vio a su hijo en la orden de sannyāsa, se lamentó de ello. A manera de arreglo, le pidió a su hijo que estableciera Su centro de actividades en Purī, de forma que ella pudiera obtener fácilmente información acerca de Él. El Señor le concedió este último deseo a Su amada madre. Después de este incidente, el Señor partió hacia Purī, dejando a todos los residentes de Navadvīpa en un océano de lamentación a causa de Su separación.

Poté, co Pán přijal řád sannyāsa, okamžitě se chtěl vydat do Vṛndāvanu. Celé tři dny putoval Rāḍha-deśem (místy, jimiž neprotéká Ganga). Při pomyšlení na příchod do Vṛndāvanu byl v naprosté extázi. Avšak Śrīla Nityānanda Prabhu změnil směr Jeho cesty a zavedl Jej do domu Advaity Prabhua v Śāntipuru. Pán zůstal v domě Śrī Advaity Prabhua několik dní a jelikož Advaita dobře věděl, že Pán opouští Svůj domov nadobro, poslal Své muže do Navadvīpu pro matku Śacī, aby se mohla naposledy setkat se svým synem. Někteří bezohlední lidé prohlašují, že Pán Caitanya se po přijetí sannyāsu setkal i se Svou ženou a že jí nabídl k uctívání Svůj dřevěný sandál, ale autentické prameny se o žádném takovém setkání nezmiňují. Jeho matka se s Ním setkala v domě Advaity Prabhua, a když spatřila syna v rouchu sannyāsīna, začala naříkat. Požádala svého syna o kompromis, aby se usadil v Purī, aby o Něm mohla snadno získávat zprávy. Pán milované matce slíbil, že toto její poslední přání splní a pak se vydal do Purī a zanechal všechny obyvatele Navadvīpu v oceánu nářků nad odloučením.

El Señor visitó muchos lugares importantes en camino a Purī. Visitó el templo de Gopīnāthajī, quien había robado leche condensada para Su devoto Śrīla Mādhavendra Purī. Desde entonces, la Deidad Gopīnāthajī es famosa como Kṣīra-corā-gopīnātha. El Señor disfrutó de esa historia con gran placer. La propensión a robar existe incluso en la Conciencia Absoluta, pero debido a que la exhibe el Absoluto, pierde su naturaleza pervertida y se vuelve así digna de ser adorada hasta por el Señor Caitanya, con base en la consideración absoluta de que el Señor y Su tendencia al robo son uno e idénticos. Esta interesante historia de Gopīnāthajī se explica vívidamente en el Śrī Caitanya-caritāmṛta, de Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī.

Na cestě do Purī Pán navštívil mnoho významných míst. Navštívil chrám Gopīnāthajīho, který ukradl kondenzované mléko pro Svého oddaného Śrīlu Mādhavendru Purīho. Od těch dob je Božstvo Gopīnāthajī známé rovněž jako Kṣīra-corā-gopīnātha. Pán vychutnával tento příběh s velkým potěšením. Sklon ke kradení se projevuje dokonce i v absolutním vědomí, ale protože tento sklon projevuje Absolutní, ztrácí tak svoji zvrácenou podobu, a proto ho uctíval i Pán Caitanya s tím, že Pán a Jeho sklony ke kradení se od sebe neliší. Tento zajímavý příběh o Gopīnāthovi podrobně vylíčil Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī v Caitanya-caritāmṛtě.

Después de visitar el templo de Kṣīra-cora gopīnātha de Remuṇā, en Balasore, Orissa, el Señor prosiguió hacia Purī, y en el camino visitó el templo de Sākṣi-gopāla, quien apareció como testigo en una disputa familiar que ocurrió entre dos devotos brāhmaṇas. El Señor oyó la historia de Sākṣi-gopāla con gran placer, porque quería inculcarle a los ateos que las venerables Deidades de los templos, aprobadas por los grandes ācāryas, no son ídolos, como lo alegan los hombres que poseen escaso acopio de conocimiento.

La Deidad del templo es la encarnación arcā de la Personalidad de Dios, y, en consecuencia, la Deidad es idéntica al Señor en todo aspecto. Él responde en la proporción en que el devoto le da su afecto. En la historia de Sākṣi-gopāla, en la que hubo una diferencia familiar entre dos devotos del Señor. Este, con objeto de aplacar la agitación, así como también para conferirle un favor específico a Sus servidores, viajó desde Vṛndāvana a Vidyānagara (una aldea de Orissa) en la forma de Su encarnación arcā. Desde ahí, la Deidad fue llevada a Cuttack, y, así pues, el templo de Sākṣi-gopāla es visitado aun hoy en día por miles de peregrinos en camino a Jagannātha Purī. El Señor pasó la noche allí y prosiguió luego hacia Purī. En el camino, Nityānanda Prabhu le rompió Su vara de sannyāsa. El Señor se disgustó aparentemente con Él por esto, y se fue solo a Purī, dejando atrás a Sus acompañantes.

Po návštěvě chrámu Kṣīra-corā-gopīnātha v Remuṇě, která se nachází v Balasore v Orisse, Pán pokračoval ve Své cestě do Purī. Navštívil přitom ještě chrám Sākṣi-gopāla, Jenž se objevil jako svědek při sporu dvou rodin bráhmanských oddaných. Pán vyslechl příběh o Sākṣi-gopālovi s velkým potěšením, protože chtěl přesvědčit ateisty, že Božstva uctívaná v chrámech uznávaných velkými ācāryi nejsou modly, jak tvrdí lidé s chabým poznáním. Božstvo v chrámu je arcā-inkarnace Osobnosti Božství, a proto je Božstvo ve všech ohledech totožné s Pánem. Odpovídá úměrně lásce, jakou k Němu oddaný pociťuje. V příběhu o Sākṣi-gopālovi, v němž se jednalo o spor rodin dvou oddaných Pána, Pán v podobě Své arcā inkarnace šel z Vṛndāvanu až do Vidyānagary, vesnice v Orisse, aby urovnal nepokoj a rovněž aby ukázal zvláštní náklonnost ke Svým služebníkům. Odtud bylo Božstvo přeneseno do Kattaku, a tak i dnes navštěvují chrám Sākṣi-gopāla cestou do Jagannātha Purī tisíce poutníků. Pán zde zůstal přes noc a následujícího dne se vydal do Purī. Nityānanda Prabhu cestou zlomil Svou sannyāsīnskou tyč — Pán se na Něj proto zdánlivě rozhněval a vydal se do Purī sám, zanechávaje Své společníky za Sebou.

En Purī, cuando entró en el templo de Jagannātha, de inmediato se saturó de éxtasis trascendental, perdió el conocimiento y cayó al piso del templo. Los guardianes del templo no podían entender las actividades trascendentales del Señor, pero allí se encontraba presente un gran paṇḍita erudito, de nombre Sārvabhauma Bhaṭṭācārya, y este pudo comprender que la pérdida del conocimiento que había sufrido el Señor al entrar en el templo de Jagannātha, no era algo ordinario. Sārvabhauma Bhaṭṭācārya, que era el principal paṇḍita comisionado de la corte del rey de Orissa, Mahārāja Pratāparudra, se sintió atraído por el brillo juvenil del Señor Caitanya Mahāprabhu, y pudo entender que semejante trance trascendental solo se presentaba en muy raras ocasiones, y, en esos casos, solo lo exhibían los más adelantados devotos, que ya se encontraban en el plano trascendental, en completo olvido de la existencia material. Solo un alma liberada podía exhibir semejante proeza trascendental, y Bhaṭṭācārya, que era sumamente erudito, pudo entenderlo a la luz de la literatura trascendental, con la que estaba familiarizado. Por consiguiente, les pidió a los guardianes del templo que no perturbaran al desconocido sannyāsī, y que llevaran al Señor a la casa de él, para que pudiera seguir siendo observado mientras se encontraba inconsciente.

El Señor fue llevado de inmediato a la casa de Sārvabhauma Bhaṭṭācārya, quién en esa época tenía suficiente poder de autoridad por ser el sabhā-paṇḍita, o el decano de la facultad de libros en sánscrito del Estado. El erudito paṇḍita quería examinar minuciosamente las proezas trascendentales del Señor Caitanya, debido a que, con frecuencia, algunos devotos inescrupulosos imitan las proezas físicas para hacer alarde de logros trascendentales, únicamente para atraer a la gente inocente y aprovecharse de ella. Un erudito entendido como Bhaṭṭācārya puede detectar a esa clase de impostores, y cuando los encuentra, los rechaza de inmediato.

Jakmile vstoupil v Purī do Jagannāthova chrámu, okamžitě upadl do transcendentální extáze a klesl na podlahu chrámu v bezvědomí. Správci chrámu tento transcendentální skutek Pána nechápali, ale velký učený paṇḍita Sārvabhauma Bhaṭṭācārya, jenž byl události přítomen, pochopil, že Pánova ztráta vědomí při vstupu do Jagannāthova chrámu není běžnou záležitostí. Sārvabhauma Bhaṭṭācārya, jenž byl nejvyšším paṇḍitou na dvoře Mahārāje Pratāparudry, krále Orissy, byl mladistvým leskem Pána Śrī Caitanyi přitahován a uvědomoval si, že takovýto druh transcendentálního tranzu je zřídkakdy k vidění, a to pouze u největších oddaných, kteří jsou již na transcendentální úrovni a naprosto zapomínají na hmotnou existenci. Pouze osvobozené duše mohou projevit takový transcendentální skutek, a Bhaṭṭācārya, který byl velice vzdělaný, to chápal ve světle transcendentálních písem, která dokonale ovládal. Proto požádal správce chrámu, aby neznámého sannyāsīna nerušili. Požádal je, aby Pána zanesli do jeho domu, aby mohl dále sledovat Jeho stav v bezvědomí. Pán byl okamžitě přenesen do domu Sārvabhaumy Bhaṭṭācāryi, který měl v té době velkou autoritu jako sabhā-paṇḍita, státní děkan fakulty sanskrtské literatury. Učený paṇḍita chtěl pečlivě prozkoumat transcendentální skutek Pána Caitanyi, neboť nesvědomití oddaní často napodobují tyto tělesné projevy, aby se svými předstíranými transcendentálními úspěchy přilákali nevinné lidi a využili jich pro svůj prospěch. Vzdělaný učenec jako byl Bhaṭṭācārya takové podvodníky uměl odhalit a jakmile je vypátral, ihned je zavrhl.

En el caso del Señor Caitanya Mahāprabhu, Bhaṭṭācārya examinó todos los síntomas a la luz de los śāstras. Él examinó como lo hace un científico, no como un sentimental necio. Observó el movimiento del estómago, el latido del corazón y la respiración a través de los orificios nasales. También le tomó el pulso al Señor, y vio que todas Sus actividades corporales estaban completamente suspendidas. Al colocar un pedazo de algodón cerca de Su nariz, notó que había una ligera respiración, pues las finas fibras del algodón se movían lentamente. De esa forma, llegó a cerciorarse de lo genuino del estado inconsciente y de trance del Señor, y comenzó a tratarlo de la forma prescrita. Pero el Señor Caitanya Mahāprabhu solo podía ser tratado de una manera especial. Él únicamente respondía al sonido de los santos nombres del Señor, proferidos por Sus devotos. Sārvabhauma Bhaṭṭācārya no sabía de ese trato especial debido a que el Señor aún era un desconocido para él. Cuando Bhaṭṭācārya lo vio en el templo por primera vez, simplemente lo tomó por uno de los muchos peregrinos.

V případě Pána Caitanyi Mahāprabhua zkoumal Bhaṭṭācārya všechny příznaky ve světle śāster. Ověřoval je jako vědec, ne jako bláznivý sentimentalista. Sledoval pohyb žaludku, tlukot srdce a dech v nosních dírkách. Změřil také Pánův tep a zjistil, že všechny Jeho tělesné činnosti se dočasně zcela zastavily. Když umístil před chřípí malý kousek bavlněné látky, podle nepatrného pohybu jemných bavlněných vlákének zjistil, že Pán dýchá. Tak dospěl k závěru, že Jeho tranz v bezvědomí byl pravý, a začal s Pánem zacházet předepsaným způsobem. S Pánem Caitanyou Mahāprabhuem však bylo možné zacházet pouze naprosto unikátním způsobem. Reagoval jedině na svatá jména Pána zpívaná Jeho oddanými. O tomto zvláštním způsobu Sārvabhauma Bhaṭṭācārya nevěděl, protože Pána ještě neznal. Když Jej Bhaṭṭācārya poprvé spatřil v chrámu, jednoduše Ho považoval za jednoho z nesčetných poutníků.

Mientras tanto, los compañeros del Señor, que habían llegado al templo un poco después que Él, oyeron de las hazañas trascendentales del Señor y de cómo había sido llevado por Bhaṭṭācārya. Los peregrinos que se hallaban en el templo, aún estaban murmurando acerca del incidente. Pero, por casualidad, uno de esos peregrinos había conocido a Gopīnātha Ācārya, a quien Gadādhara Paṇḍita conocía, y a través de él supo que el Señor yacía en un estado inconsciente en la residencia de Sārvabhauma Bhaṭṭācārya, quien resultaba ser el cuñado de Gopīnātha Ācārya. Todos los integrantes del grupo fueron presentados por Gadādhara Paṇḍita a Gopīnāta Ācārya, y este último los llevó a todos ellos a la casa de Bhaṭṭācārya, en la que el Señor yacía inconsciente en un trance espiritual. Como de costumbre, todos los miembros del grupo cantaron entonces en voz alta el santo nombre del Señor Hari, y el Señor recobró el conocimiento. Después de esto, Bhaṭṭācārya recibió a todos los miembros del grupo, entre ellos al Señor Nityānanda Prabhu, y les pidió que aceptaran ser sus invitados de honor. El grupo, incluyendo al Señor, fue a bañarse al mar, y Bhaṭṭācārya se encargó de que tuvieran residencia y comida en la casa de Kāśī Miśra. Gopīnātha Ācārya, su cuñado, también ayudó en esto. Entre los dos cuñados hubo algunas conversaciones amistosas acerca de la divinidad del Señor, y en esa discusión, Gopīnātha Ācārya, que conocía al Señor desde antes, trataba ahora de establecer al Señor como la Personalidad de Dios, y Bhaṭṭācārya trataba de establecerlo como uno de los grandes devotos. Ambos discutieron sobre la base del punto de vista de los śāstras auténticos, y no sobre la base del vox populi sentimental. Las encarnaciones de Dios se determinan mediante los śāstras auténticos, y no mediante el voto popular de fanáticos necios. Debido a que el Señor Caitanya era de hecho una encarnación de Dios, en esta era algunos fanáticos necios han proclamado muchísimas encarnaciones supuestas de Dios, sin referirse a las Escrituras auténticas. Pero ni Sārvabhauma Bhaṭṭācārya ni Gopīnātha Ācārya cayeron en este sentimentalismo tonto; por el contrario, ambos trataron de establecer o rechazar Su divinidad sobre la base de los śāstras auténticos.

Pánovi společníci, kteří do chrámu přišli o něco později než On, mezitím uslyšeli o Pánově transcendentálním skutku a o tom, že byl přenesen k Bhaṭṭācāryovi. Poutníci v chrámu si o té příhodě ještě stále povídali. Jeden z nich se náhodou setkal s Gopīnāthem Ācāryou, který znal Gadādhara Paṇḍita. Od něj se dověděli, že Pán leží v bezvědomí v sídle Sārvabhaumy Bhaṭṭācāryi, který byl shodou okolností švagrem Gopīnātha Ācāryi. Gadādhara Paṇḍita představil všechny společníky Gopīnāthovi Ācāryovi, a ten je odvedl do Bhaṭṭācāryova domu, kde Pán ležel v bezvědomí duchovního tranzu. Všichni přítomní poté začali jako obvykle nahlas zpívat svaté jméno Pána Hariho, a Pán tak znovu nabyl vědomí. Bhaṭṭācārya pak přivítal všechny včetně Nityānandy Prabhua a vyzval je, aby se stali jeho ctěnými hosty. Oddaní se i s Pánem odešli vykoupat v moři a Bhaṭṭācārya všem zajistil ubytování a stravu v domě Kāśī Miśry. Pomáhal mu rovněž jeho švagr, Gopīnātha Ācārya. Oba přátelsky rozmlouvali o Pánově božskosti, a Gopīnātha Ācārya, který znal Pána již dříve, se pokoušel dokázat, že Pán je Osobností Božství, zatímco Bhaṭṭācārya se pokoušel dokázat, že je jedním z velkých oddaných. Oba uváděli důvody z hlediska autentických śāster a ne na základě sentimentálního hlasu lidu. Boží inkarnace určují śāstry, nikoli veřejné hlasování bláhových fanatiků. Protože Pán Caitanya byl skutečnou Boží inkarnací, dnešní fanatici vyhlašují mnoho takzvaných Božích inkarnací bez odkazu na autorizovaná písma. Sārvabhauma Bhaṭṭācārya a Gopīnātha Ācārya však s takovým bláhovým sentimentalismem neměli nic společného; naopak, oba se pokoušeli potvrdit nebo zamítnout Jeho božskost na základě autentických śāster.

Más adelante se descubrió que Sārvabhauma Bhaṭṭācārya también era del área de Navadvīpa, y a través de él se supo que su padre había sido compañero de estudio de Nīlāmbara Cakravartī, el abuelo materno del Señor Caitanya. En ese sentido, el joven sannyāsī —el Señor Caitanya— evocaba un afecto paternal en Bhaṭṭācārya. Bhaṭṭācārya era el profesor de muchos sannyāsīs de la orden de la Śaṅkarācārya sampradāya, y él mismo pertenecía también a ese culto. Por consiguiente, Bhaṭṭācārya deseaba que el joven sannyāsī, el Señor Caitanya, también lo oyera hablar de las enseñanzas del Vedānta.

Později se zjistilo, že Bhaṭṭācārya také pocházel z oblasti Navadvīpu, a vyšlo od něho najevo, že Nīlāmbara Cakravartī, děd Pána Caitanyi z matčiny strany, byl shodou okolností spolužákem otce Sārvabhaumy Bhaṭṭācāryi. Díky tomu probudil mladý sannyāsī, Pán Caitanya, v Bhaṭṭācāryovi otcovskou náklonnost. Bhaṭṭācārya byl učitelem mnoha sannyāsīnů v řádu Śaṅkarācārya-sampradāyi a sám také náležel k tomuto kultu. Vzhledem k daným okolnostem si Bhaṭṭācārya přál, aby mladý sannyāsī Pán Caitanya od něj také vyslechl učení Vedānty.

Los seguidores del culto śaṅkara son por lo general conocidos como vedantistas. Esto no significa, sin embargo, que el Vedānta es un estudio exclusivo de la Śaṅkara-sampradāya. Todas las sampradāyas genuinas estudian el Vedānta, pero cada uno de ellos tiene sus propias interpretaciones. Mas, aquellos que pertenecen a la Śaṅkara-sampradāya, por lo general se dice que ignoran el conocimiento que tienen los vaiṣṇavas vedantistas. Por esta razón, el título de Bhaktivedanta le fue dado primero al autor por los vaiṣṇavas.

Následovníci Śaṅkarācāryova kultu se obvykle nazývají vedāntisté. To ale neznamená, že Vedāntu studují pouze stoupenci Śaṅkarovy sampradāyi. Vedāntu studují všechny pravé sampradāyi, ale všechny mají svůj vlastní výklad. Je však známé, že tito příslušníci Śaṅkara-sampradāyi obvykle nemají poznání vaiṣṇavských vedāntistů. Titul Bhaktivedanta proto autorovi udělili jako první vaiṣṇavové.

El Señor accedió a recibir lecciones de Bhaṭṭācārya en lo referente al Vedānta, y ambos se sentaron juntos en el templo de Jagannātha. Bhaṭṭācārya habló continuamente durante siete días, y el Señor lo oyó con mucha atención, sin interrumpirlo. El silencio del Señor despertó algunas dudas en el corazón de Bhaṭṭācārya, y este le preguntó al Señor cómo era posible que no preguntara ni comentara nada acerca de sus explicaciones del Vedānta.

Pán svolil, že vyslechne Bhaṭṭācāryovy přednášky z Vedānty, a usadili se společně v chrámu Pána Jagannātha. Bhaṭṭācārya hovořil celých sedm dní a Pán mu pozorně naslouchal aniž ho přerušoval. Jeho mlčení vyvolalo v Bhaṭṭācāryově srdci určité pochybnosti, a proto se Pána zeptal, proč neměl k jeho výkladům Vedānty žádnou otázku ani komentář.

El Señor se presentó ante Bhaṭṭācārya como un estudiante tonto, y fingió haber oído la exposición del Vedānta que Bhaṭṭācārya hacía, porque este último consideraba que ese era el deber de un sannyāsī. Pero el Señor no estaba de acuerdo con sus conferencias. De esa manera, el Señor indicó que los supuestos vedantistas de la Śaṅkara sampradāya o de cualquier otra sampradāya que no siguen las instrucciones de Śrīla Vyāsadeva, estudian el Vedānta de una forma mecánica. Ellos no están plenamente conscientes de ese gran conocimiento. La explicación del Vedānta-sūtra la da el propio autor en el texto del Śrīmad-Bhāgavatam. Aquel que no tiene conocimiento acerca del Bhāgavatam, difícilmente podrá conocer lo que dice el Vedānta.

Pán se před Bhaṭṭācāryou stavěl do pozice hloupého studenta a předstíral, že jeho výkladům Vedānty naslouchá, protože Bhaṭṭācārya to považoval za povinnost sannyāsīna. S jeho přednáškami však nesouhlasil. Tím naznačil, že takzvaní Vedāntisté v Śaṅkara-sampradāyi nebo jakékoli jiné sampradāyi, která nenásleduje pokyny Śrīly Vyāsadeva, studují Vedāntu pouze mechanicky. Nejsou si plně vědomi tohoto velkého vědění. Výklad Vedānta-sūtry podává samotný autor ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Ten, kdo nezná Bhāgavatam, bude stěží schopen pochopit, co Vedānta říká.

Bhaṭṭācārya, siendo un hombre sumamente culto, pudo entender las observaciones sarcásticas que el Señor hizo acerca del vedantista popular. En consecuencia, le preguntó por qué no hacía preguntas acerca de los puntos que Él no pudiera entender. Bhaṭṭācārya captó la finalidad de Su absoluto silencio durante los días que lo había escuchado a él. Eso claramente demostraba que el Señor tenía algo más en mente; así pues, Bhaṭṭācārya le pidió que revelara lo que pensaba.

Bhaṭṭācārya byl velmi vzdělaný muž a pochopil Pánovy sarkastické narážky na populární vedāntisty. Zeptal se Ho proto, proč nevznesl otázku k žádnému bodu, kterému nerozuměl. Bhaṭṭācārya pochopil důvod Jeho hrobového mlčení. Jasně to ukazovalo, že Pán měl na mysli něco jiného. Proto Jej Bhaṭṭācārya požádal, aby mu Svou mysl vyjevil.

Ante esto, el Señor habló de la siguiente manera: «Mi querido señor, Yo puedo entender el significado de los sūtras como janmādy asya yataḥ, śāstra-yonitvāt y athāto brahma-jijñāsā del Vedānta-sūtra, pero cuando tú los explicas a tu propia manera, Me resulta difícil entenderlos. El propósito de los sūtras ya está explicado en ellos, pero las explicaciones tuyas los cubren con algo más. Tú no tratas de tomar el significado directo de los sūtras, sino que das tus propias interpretaciones indirectas».

Pán potom promluvil následujícím způsobem: “Můj milý pane, rozumím významu sūter jako janmādy asya yataḥ, śāstra-yonitvāt a athāto brahma-jijñāsā z Vedānta-sūtry, ale když je vysvětluješ svým vlastním způsobem, jejich chápání pro mě začíná být obtížné. Smysl sūter je již vysvětlen v nich samých, ale tvé výklady jej pouze zastírají. Záměrně se nedržíš přímého významu sūter, ale nepřímo vytváříš své vlastní interpretace.”

El Señor atacó así a todos los vedantistas que, para satisfacer su propio propósito, interpretan el Vedānta-sūtra de acuerdo con la moda y de acuerdo con su limitada capacidad de pensamiento. Con ello, el Señor, condenó esas interpretaciones indirectas de Escrituras tales como el Vedānta-sūtra y de las demás Escrituras auténticas.

Pán takto napadl všechny vedāntisty, kteří interpretují Vedānta-sūtru se svojí omezenou myšlenkovou schopností podle toho, jak se jim to hodí, a všechny nepřímé interpretace autentických spisů jako je Vedānta-sūtra tímto způsobem odsoudil.

El Señor continuó: «Śrīla Vyāsadeva ha resumido en el Vedānta-sūtra los significados directos de los mantras de los Upaniads. Desafortunadamente tu no tomas su significado directo. Indirectamente, tu los interpretas de una manera diferente.

Pán pokračoval: “Śrīla Vyāsadeva ve Vedānta-sūtře shrnul přímé významy manter z Upaniṣad. Ty naneštěstí jejich přímý význam nebereš v úvahu. Nepřímo je interpretuješ odlišným způsobem.

La autoridad de los Vedas es indiscutible, y tiene validez sin ningún lugar a dudas. Y todo lo que se declare en los Vedas debe ser aceptado por completo, pues de lo contrario uno desafía la autoridad de los Vedas.

Autorita Ved je naprosto neotřesitelná a nelze o ní pochybovat. A vše co je ve Vedách řečeno se musí přijmout tak, jak je, jinak napadáme autoritu Ved.

»La caracola y el estiércol de vaca son el hueso y el excremento de dos seres vivientes. Pero debido a que los Vedas los han recomendado diciendo que son puros, la gente los acepta como tales en virtud de la autoridad de los Vedas».

Lastura a kravské lejno jsou kost a trus dvou živých bytostí. Protože je však Vedy doporučují jako čisté, lidé je na základě autority Ved jako takové přijímají.”

Lo que se trata de decir es que uno no puede imponer su razón imperfecta por encima de la autoridad de los Vedas. Las órdenes de los Vedas deben ser obedecidas tal como están, sin ningún razonamiento mundano. Los supuestos seguidores de los preceptos védicos elaboran sus propias interpretaciones de dichos preceptos, y, de esa forma, establecen diferentes grupos y sectas de la religión védica. El Señor Buddha negó directamente la autoridad de los Vedas, y estableció su propia religión. Por esa razón únicamente, la religión buddhista no fue aceptada por los estrictos seguidores de los Vedas. Pero aquellos que son supuestos seguidores de los Vedas, son más dañinos que los buddhistas. Los buddhistas tienen el coraje de negar los Vedas directamente, pero los presuntos seguidores de los Vedas no tienen el valor de negarlos, aunque indirectamente desobedecen todos los mandatos de los Vedas. El Señor Caitanya condenaba eso.

Znamená to, že člověk nemůže povyšovat svůj nedokonalý rozum nad autoritu Ved. Příkazů Ved musí být uposlechnuto tak, jak jsou zapsány, bez jakýchkoli světských úvah. Takzvaní následovníci védských příkazů vytvářejí své vlastní interpretace těchto příkazů, a tak formují rozličné směry a sekty védského náboženství. Pán Buddha přímo popřel autoritu Ved a zavedl vlastní náboženství. Pouze z tohoto důvodu striktní stoupenci Ved buddhismus nepřijali. Avšak ti, kteří jsou takzvanými stoupenci Ved, jsou ještě horší než buddhisté. Buddhisté mají odvahu popírat Vedy přímo, ale takzvaní stoupenci Ved tuto odvahu nemají, i když zároveň přestupují všechny védské příkazy. Pán Caitanya takovéto jednání odsoudil.

Los ejemplos que el Señor presentó de la caracola y el estiércol de vaca son muy apropiados en relación con esto. Si uno arguye que como el estiércol de vaca es puro, el excremento de un brāhmaṇa erudito es aún más puro, su argumento no será aceptado. El estiércol de vaca se acepta, y el excremento de un brāhmaṇa de elevada posición se rechaza. El Señor continuó:

Příklad lastury a kravského lejna, který Pán uvedl, je v této souvislosti velice vhodný. Jestliže je kravské lejno čisté, pak by někoho mohlo napadnout, že stolice vzdělaného brāhmaṇy je ještě čistší, ale jeho argument nebude přijat. Kravské lejno je čisté, ale stolice vysoce postaveného brāhmaṇy čistá není. Pán pokračoval:

«Los preceptos védicos son autorizados en sí mismos, y si alguna criatura mundana cambia las interpretaciones de los Vedas, desafía su autoridad. Es una necedad pensar que uno es más inteligente que Śrīla Vyāsadeva. Él ya ha expresado su conocimiento en sus sūtras, y no hay ninguna necesidad de la ayuda que puedan dar personalidades de menos importancia. Su obra, el Vedānta-sūtra, es tan deslumbrante como el sol de mediodía, y cuando alguien trata de dar sus propias interpretaciones acerca del autorrefulgente Vedānta-sūtra que es como el sol, intenta cubrir este sol con la nube de su imaginación.

“Védské příkazy jsou samy o sobě autoritativní, a jestliže nějaká světská bytost tyto příkazy upravuje, pak popírá jejich autoritu. Je pošetilé považovat se za inteligentnějšího, než byl Śrīla Vyāsadeva. Vše již vyjádřil ve svých sūtrách a není proto potřeba pomoci méně významných osob. Jeho dílo, Vedānta-sūtra, září jako polední slunce, a když se jí někdo pokouší dávat své vlastní interpretace, pak se pokouší zakrýt slunce mrakem své představivosti.

»Los Vedas y Purāṇas tienen la misma e idéntica finalidad: establecen la Verdad Absoluta, la cual es más grande que todo lo demás. La Verdad Absoluta se llega a comprender, en fin de cuentas, como la Absoluta Personalidad de Dios que posee absoluto poder de control. Como tal, la Absoluta Personalidad de Dios debe estar completamente colmada de opulencia, fuerza, fama, belleza, conocimiento y renunciación. Sin embargo, a la trascendental Personalidad de Dios se le describe, sorprendentemente como impersonal.

Vedy a Purāṇy mají tentýž účel a smysl. Identifikují Absolutní Pravdu, která je větší než cokoliv jiného. Absolutní Pravda je nakonec realizována jako Absolutní Osobnost Božství s absolutní vládnoucí mocí. Jako taková musí Absolutní Osobnost Božství vlastnit veškeré bohatství, sílu, slávu, krásu, poznání a odříkání. Přesto někdy bývá transcendentální Osobnost Božství kupodivu popisována jako neosobní.

»La descripción impersonal que de la Verdad Absoluta hay en los Vedas, se da para anular el concepto mundano del todo absoluto. Las características personales del Señor son completamente diferentes a todas las clases de características mundanas. Todas las entidades vivientes son personas individuales, y son partes integrales del todo supremo. Si las partes integrales son personas individuales, la fuente de donde emanan no puede ser impersonal. Él es la Persona Suprema entre todas las personas relativas.

Neosobní popis Absolutní Pravdy je ve Vedách podán proto, aby odstranil světské pojetí absolutního celku. Osobní rysy Pána jsou naprosto odlišné od všech hmotných rysů. Živé bytosti jsou individuální osoby a každá z nich je nedílnou součástí svrchovaného celku. Jestliže části jsou individuálními osobami, potom zdroj jejich emanace nemůže být neosobní. Je to Svrchovaná Osoba mezi všemi relativními osobami.

»Los Vedas nos informan que de Él (Brahman) emana todo, y en Él descansa todo. Y, después de la aniquilación, todo se funde únicamente en Él. Por consiguiente, Él es la máxima causa dativa, causativa y acomodadora de todas las causas. Y estas causas no pueden atribuírsele a un objeto impersonal.

Vedy nás informují, že z Něho (z Brahmanu) vše vychází a na Něm vše spočívá. A po zničení vše do Něho vstoupí. Je proto konečnou příčinou všech příčin ve smyslu účelu, důvodu i umožnění. Toto nemohou být vlastnosti neosobního objektu.

»Los Vedas nos informan que Él solo se convirtió en muchos, y, cuando así lo desea, Él lanza Su mirada sobre la naturaleza material. Antes de que Él lanzara Su mirada sobre la naturaleza material, no existía ninguna creación material cósmica. Por lo tanto, Su mirada no es material. La mente o los sentidos materiales aún no habían nacido cuando el Señor lanzó Su mirada sobre la naturaleza material. Así pues, la evidencia que hay en los Vedas prueba que, por encima de toda duda, el Señor tiene ojos trascendentales y una mente trascendental; estos no son materiales. Por consiguiente, Su carácter impersonal es una negación de Su carácter material, pero no es una negación de Su personalidad trascendental.

Vedy nás informují, že On Sám se stává mnoha, a když si to přeje, pohlédne na hmotnou přírodu. Před Jeho pohlédnutím na hmotnou přírodu žádný hmotný vesmírný výtvor neexistoval. Jeho pohled tudíž není hmotný. Když Pán pohlédl na hmotnou přírodu, hmotná mysl a smysly ještě neexistovaly. Tento védský důkaz potvrzuje, že Pán má bez jakékoli pochybnosti transcendentální oči a transcendentální mysl. Nejsou hmotné. Je-li Pán popsán jako neosobní, je to pouhým popřením toho, že by byl hmotný, ale není to popřením Jeho transcendentální osobnosti.

»El Brahman se refiere, en definitiva, a la Personalidad de Dios. La comprensión del Brahman impersonal es únicamente el concepto negativo de las creaciones mundanas. El Paramātmā es el aspecto localizado que el Brahman tiene dentro de todas las clases de cuerpos materiales. Finalmente, la comprensión del Brahman Supremo es la comprensión de la Personalidad de Dios, conforme a toda la evidencia de las Escrituras reveladas. Él es la fuente máxima de los viṣṇu-tattvas.

Brahman v konečném pohledu poukazuje na Osobnost Božství. Realizace neosobního Brahmanu je pouhou negací hmotného výtvoru. Paramātmā je lokalizovaný aspekt Brahmanu ve všech druzích hmotných těl. Konečnou realizací Nejvyššího Brahmanu je podle veškerých důkazů zjevených písem realizace Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství. On je původním zdrojem viṣṇu-tattev.

»Los Purāṇas también son suplementos de los Vedas. A un hombre ordinario le resulta demasiado difícil comprender los mantras védicos. Las mujeres, los śūdras y las supuestas castas superiores de doble nacimiento son incapaces de discernir cuál es el sentido de los Vedas. Y, en consecuencia, para explicar las verdades de los Vedas, se elaboran el Mahābhārata y los Purāṇas de una manera fácil de entender. Brahmā, en sus oraciones ante el niño Śrī Kṛṣṇa, dijo que no existe límite de la fortuna de los residentes de Vrajabhūmi, encabezados por Śrī Nanda Mahārāja y Yaśodāmayī, debido a que la eterna Verdad Absoluta se ha convertido en su pariente íntimo.

Purāṇy jsou také doplňky Ved. Védské mantry jsou pro obyčejného člověka těžko pochopitelné. Ženy, śūdrové a nekvalifikovaní dvojzrozenci z vyšších kast nejsou schopni proniknout do významu védských spisů. A proto byly napsány Mahābhārata a Purāṇy, aby pravdy Ved zpřístupnily. Brahmā řekl ve svých modlitbách k chlapci Śrī Kṛṣṇovi, že štěstí obyvatel Vrajabhūmi, vedených Śrī Nandou Mahārājem a Yaśodāmayī, je nekonečné, neboť Absolutní Pravda je nyní jejich blízkým příbuzným.

»Un mantra védico sostiene que la Verdad Absoluta no tiene piernas ni manos, y, aún así, anda más rápido que todos y acepta todo lo que se le ofrece con devoción. Estas últimas afirmaciones sugieren de forma definitiva la existencia de las características personales del Señor, aunque Sus manos y piernas son diferentes de las manos, piernas u otros sentidos mundanos.

Védská mantra udává, že Absolutní Pravda nemá nohy ani ruce, a přesto se pohybuje rychleji než kdokoliv jiný a přijímá vše, co se Jí s oddaností nabízí. Následná prohlášení pak jednoznačně dokládají osobní povahu Pána, i když Jeho ruce a nohy se liší od pozemských rukou a nohou nebo jiných částí těla.

»Por consiguiente, el Brahman nunca es impersonal; pero cuando esos mantras se interpretan de forma indirecta, se piensa erróneamente que la Verdad Absoluta es impersonal. La Personalidad de Dios y la Verdad Absoluta está colmada de todas las opulencias, y por ende, tiene una forma trascendental de plena existencia, conocimiento y bienaventuranza. Entonces, ¿cómo puede uno establecer que la Verdad Absoluta es impersonal?

Brahman tedy není nikdy neosobní, ale když se takovéto mantry nepřímo interpretují, vzniká nesprávný názor, že Absolutní Pravda je neosobní. Absolutní Pravda, Osobnost Božství, plně oplývá všemi vznešenými vlastnostmi a má tedy transcendentální podobu plného bytí, poznání a blaženosti. Jak potom chce někdo dokazovat, že Absolutní Pravda je neosobní?

»El Brahman, estando colmado de opulencias, se sobrentiende que posee múltiples energías, y todas ellas se clasifican en tres categorías, de acuerdo con la autoridad del Viṣṇu Purāṇa [6.7.60], el cual dice que las energías trascendentales del Señor Śrī Viṣṇu son principalmente tres. Su energía espiritual y la energía de las entidades vivientes se clasifican como energía superior, mientras que la energía material es una energía inferior que brota de la ignorancia.

Brahman má všechny vznešené vlastnosti a rozumí se, že vlastní všechny rozmanité energie. Podle autority Viṣṇu Purāṇy (6.7.60), se každá z Viṣṇuových energií řadí do jedné ze tří kategorií. Jeho duchovní energie a energie zahrnující živé bytosti se označují jako vyšší, zatímco hmotná energie je nižší a vyrůstá z nevědomosti.

»La energía de las entidades vivientes se denomina técnicamente kṣetrajña. Esta kṣetrajña-śakti, aunque tiene la misma calidad que el Señor, debido a la ignorancia es dominada por la energía material, y, en consecuencia, padece de toda clase de sufrimientos materiales. En otras palabras, las entidades vivientes están localizadas en la energía marginal que se encuentra entre la energía superior (espiritual) y la energía inferior (material), y en proporción al contacto del ser viviente ya sea con la energía material o con la espiritual, la entidad viviente se sitúa en niveles de existencia proporcionalmente superiores e inferiores.

Energie živých bytostí se odborně nazývá energie kṣetrajña. Tato kṣetrajña-śakti, ačkoliv je kvalitativně totožná s Pánem, bývá v důsledku nevědomosti podmaněna hmotnou energií, a proto trpí všemi druhy hmotných utrpení. Jinými slovy, živé bytosti jsou umístěny v okrajové energii mezi vyšší (duchovní) a nižší (hmotnou) energií, a úměrně stykům živé bytosti buď s hmotnou, nebo s duchovní energií je tato bytost na příslušné vyšší nebo nižší úrovni existence.

»Como se mencionó anteriormente, el Señor está más allá de las energías inferior y marginal, y Su energía espiritual se manifiesta en tres diferentes fases: como existencia eterna, como bienaventuranza eterna y como conocimiento eterno. En lo que respecta a la existencia eterna, esta la dirige la potencia sandhinī; de forma similar, la bienaventuranza y el conocimiento son dirigidos por las potencias hlādinī y saṁvit, respectivamente. Él, en Su carácter de supremo Señor energético, es el controlador supremo de las energías espiritual, marginal y material. Y todos estos diferentes tipos de energías están relacionados con el Señor mediante el servicio devocional eterno.

Pán stojí nad nižší i okrajovou energií, které byly výše popsány, a Jeho duchovní energie se projevuje ve třech odlišných fázích: jako věčné bytí, věčná blaženost a věčné poznání. Pokud se týká věčného bytí, to je řízené silou, která se nazývá sandhinī; podobně blaženost a vědění jsou řízeny silou hlādinī a saṁvit. Pán jako nejvyšší zdroj všech energií je svrchovaným vládcem duchovní, okrajové i hmotné energie. Všechny různé druhy energií jsou spojeny s Pánem ve věčné oddané službě.

»Así pues, la Suprema Personalidad de Dios está disfrutando en Su forma eterna y trascendental. ¿No es asombroso que alguien se atreva a llamar no energético al Señor Supremo? El Señor es el controlador de todas las energías, y las entidades vivientes son partes integrales de una de las energías. Por tanto hay un mar de diferencias entre el Señor y las entidades vivientes. Entonces, ¿cómo puede uno decir que el Señor y las entidades vivientes son una misma y única cosa? En el Bhagavad-gītā, también se dice que las entidades vivientes pertenecen a la energía superior del Señor. Según los principios de la íntima correlación que hay entre la energía y el energético, ambos, además, no son diferentes entre sí. Luego el Señor y las entidades vivientes no son diferentes, tal como en el caso de la energía y el energético.

Nejvyšší Osobnost Božství si užívá ve Své věčné transcendentální podobě. Není to ohromující, když si člověk troufá říkat, že Pán je bez energií? Pán je vládce všech energií a živé bytosti jsou nedílné části jedné z nich. Mezi Pánem a živými bytostmi je propastný rozdíl. Jak tedy může někdo tvrdit, že živé bytosti jsou s Pánem totožné? Bhagavad-gītā rovněž udává, že živé bytosti náleží k vyšší energii Pána. Avšak v pojetí vzájemného vztahu energie a energetického zdroje se od sebe energie a její zdroj zároveň neliší. Podobně jako energie a energetický zdroj se od sebe neliší ani Pán a živé bytosti.

»La tierra, el agua, el fuego, el aire, el éter, la mente, la inteligencia y el ego son todos energías inferiores del Señor, pero las entidades vivientes son diferentes todas ellas, por ser energía superior. Esa es la versión del Bhagavad-gītā (7.4-5).

Země, voda, oheň, vzduch, éter, mysl, inteligence a falešné ego jsou nižší energie Pána, ale živé bytosti se od nich ode všech jakožto vyšší energie liší. To je učení Bhagavad-gīty (7.4).

»La forma trascendental del Señor existe eternamente y está llena de bienaventuranza trascendental. ¿Cómo puede, entonces, una forma tal, ser producto de la modalidad material de la bondad? Por consiguiente, todo aquel que no crea en la forma del Señor es sin duda un demonio infiel, y como tal, es un intocable, una persona non grata que no debe ser vista, y un objeto idóneo del castigo del rey del infierno.

Transcendentální podoba Pána existuje věčně a je plná transcendentální blaženosti. Jak tedy může být taková podoba produktem hmotné kvality dobra? Tudíž každý, kdo nevěří v transcendentální podobu Pána, je bezpochyby nevěřící démon a jako takový je nedotknutelný, je persona non grata; osoba, s níž není vhodné se stýkat a která je odsouzena k potrestání králem podsvětí.

»A los buddhistas se les llama ateos porque no respetan los Vedas, pero aquellos que desafían las conclusiones védicas —como se mencionó anteriormente—, simulando ser seguidores de los Vedas, son en verdad más peligrosos que los buddhistas.

Buddhisté se označují jako ateisté, protože nemají úctu k Vedám, ale ti, kteří se vzpírají védským závěrům a zároveň předstírají, že Vedy následují, jsou mnohem nebezpečnější než buddhisté.

»Śrī Vyāsadeva ha tenido la gran gentileza de recopilar el conocimiento védico en su Vedānta-sūtra, pero si uno oye el comentario de la escuela māyāvāda (representada por la Śaṅkara sampradāya), se desviará del sendero de la comprensión espiritual, con toda certeza.

Śrī Vyāsadeva velice milostivě shrnul védské poznání ve své Vedānta-sūtře, ale jestliže člověk naslouchá komentářům māyāvādské školy (reprezentované Śaṅkarovou sampradāyou), bude jistě svedený s cesty duchovní realizace.

»La teoría de las emanaciones es el tema inicial del Vedānta-sūtra. Todas las manifestaciones cósmicas son emanaciones de la Absoluta Personalidad de Dios, realizadas por Sus diferentes energías inconcebibles. El ejemplo de la piedra de toque puede aplicársele a la teoría de la emanación. La piedra de toque puede convertir en oro una ilimitada cantidad de hierro, y, a pesar de ello, permanece tal como es. De forma similar, el Señor Supremo, mediante Sus energías inconcebibles, puede producir todos los mundos manifestados, y, aún así, Él permanece completo e inmutable. Él es pūrṇa (completo), y aunque un número ilimitado de pūrṇas emanan de Él, Él sigue siendo pūrṇa.

Vedānta-sūtra se nejprve zabývá teorií emanací. Všechna kosmická projevení jsou emanacemi Pána, Absolutní Osobnosti Božství, které jsou umožněny Jeho rozličnými nepochopitelnými energiemi. U teorie emanace lze užít příkladu zázračného kamene. Zázračný kámen může dotekem proměnit neomezené množství železa ve zlato a sám se přesto nemění. Podobně Nejvyšší Pán může Svými nepochopitelnými energiemi stvořit všechny hmotné světy a přesto Sám zůstává úplný a nezměněný. Je pūrṇa (úplný), a ačkoliv z Něj emanuje neomezené množství pūreṇ, Sám stále zůstává pūrṇou.

»La teoría de la ilusión que la escuela māyāvāda presenta, es definida sobre la base de que la teoría de la emanación provocaría una transformación de la Verdad Absoluta. Si eso fuera así, Vyāsadeva estaría equivocado. Para evitar esto, ellos han presentado hábilmente la teoría de la ilusión. Pero, el mundo —o la creación cósmica— no es falso, como lo sostiene la escuela māyāvāda. Simplemente, no tiene existencia permanente. Algo que no es permanente, no puede decirse que es totalmente falso. Mas, el concepto de que el cuerpo material es el yo, es erróneo sin lugar a dudas.

Teorie iluze, jak ji představuje māyāvādská škola, je obhajována na základě tvrzení, že teorie emanace by vedla k přeměně Absolutní Pravdy. Kdyby tomu tak bylo, Vyāsadeva by se musel mýlit. Aby se tomuto závěru māyāvādští filozofové vyhnuli, přišli se svojí teorií iluze. Svět neboli kosmický výtvor není neskutečný, jak tvrdí māyāvādská škola. Pouze nemá trvalou existenci. Nestálá věc nemůže být označována jako falešná. Avšak představa, že hmotné tělo je vlastní já, je zcela jistě chybná.

»Praṇava (oṁ), o el oṁkāra de los Vedas, es el himno primordial. Este sonido trascendental es idéntico a la forma del Señor. Todos los himnos védicos están basados en este praṇava oṁkāra. Tat tvam asi no es más que una palabra secundaria de las Escrituras védicas, y, por consiguiente, esta palabra no puede ser el himno primordial de los Vedas. Śrīpāda Śaṇkarācāya ha hecho más énfasis en la palabra secundaria tat tvam asi, que en el principio primordial oṁkara».

Praṇava (oṁ) neboli oṁkāra z Ved je původní hymnus. Tento transcendentální zvuk je totožný s podobou Pána. Praṇava oṁkāra je základem všech védských hymnů. Tat tvam asi je ve védské literatuře pouze druhotným slovem a toto slovo za původní hymnus nelze pokládat. Śrīpāda Śaṅkarācārya kladl větší důraz na druhotné slovo tat tvam asi, než na prvotní a základní oṁkāru.”

El Señor habló así acerca del Vedānta-sūtra, y desafió toda la propaganda de la escuela māyāvāda.* Bhaṭṭācārya trató de defenderse y defender su escuela māyāvāda mediante un malabarismo de lógica y gramática, pero el Señor lo derrotó mediante Sus poderosos argumentos. Él afirmó que todos estamos relacionados eternamente con la Personalidad de Dios, y que el servicio devocional es nuestra función eterna para intercambiar los trazos de nuestras relaciones. El resultado de esos intercambios es el de alcanzar el premã, o el amor por Dios. Cuando se logra tener amor por Dios, el amor por todos los demás seres sigue automáticamente, debido a que el Señor es la suma total de todos los seres vivientes.

Pán takto hovořil o Vedānta-sūtře a odsoudil celou nauku māyāvādské školy.* Bhaṭṭācārya se pokoušel hájit sebe a svou māyāvādskou školu žonglováním s logikou a gramatikou, ale Pán nad ním zvítězil silou Svých mocných argumentů. Potvrdil, že všichni máme věčný vztah s Osobností Božství a že oddaná služba jakožto opětování vzájemných vztahů je naším věčným zaměstnáním. Výsledkem takovýchto výměn je dosažení premy, lásky k Bohu. Když člověk dosáhne lásky k Bohu, láska k ostatním bytostem automaticky následuje, neboť Pán je souhrnem všech živých bytostí.

* Všechny tyto filozofické jemnosti jsme podrobněji vysvětlili v knize Zlatý avatār, a také Śrīmad-Bhāgavatam je jednu po druhé postupně vyjasňuje.

El Señor dijo que, con la excepción de esas tres cosas —es decir, la eterna relación con Dios, el intercambio de tratos con Él y el llegar a tener amor por Él—, todo lo que se instruye en los Vedas es superfluo e inventado.

Pán prohlásil, že kromě tří bodů — totiž věčného vztahu k Bohu, výměně styků s Ním a dosažení lásky k Němu — je vše, čemu Vedy učí, nepotřebné a smyšlené.

El Señor agregó, además, que la filosofía māyāvāda que Śrīpāda Śaṅkāracārya enseñó, es una explicación imaginaria de los Vedas, pero que él (Śaṅkarācārya) tuvo que enseñarla, porque se lo había ordenado la Personalidad de Dios. En el Padma Purāṇa se afirma que la Personalidad de Dios le ordenó a Su Señoría Śiva que desviara a la raza humana del camino hacia Él (la Personalidad de Dios). La Personalidad de Dios había de ser cubierto de esa manera, para que la gente se animara a engendrar muchísima más población. Su Señoría Śiva le dijo a Devī: «En Kali-yuga y con el atuendo de un brāhmaṇa, habré de predicar la filosofía māyāvāda, que no es sino un buddhismo nublado».

Pán dále řekl, že māyāvādská filozofie, jak ji učí Śrīpāda Śaṅkarācārya, je imaginárním výkladem Ved, ale že Śaṅkarācārya tímto způsobem musel učit, neboť to měl nařízené od Nejvyšší Osobnosti Božství. V Padma Purāṇě se říká, že Pán, Osobnost Božství, rozkázal vznešenému Śivovi, aby svedl lidstvo z cesty k Němu (k Osobnosti Božství). Pán tak měl být skrytý, aby to lidi povzbuzovalo k plození stále většího množství obyvatelstva. Śiva řekl Devī: “V Kali-yuze budu v oděvu brāhmaṇy kázat māyāvādskou filozofii, která není ničím jiným, než zahaleným buddhismem.”

Después de oír todos estos discursos del Señor Caitanya Mahāprabhu, Bhaṭṭācārya quedó pasmado de asombro y reverencia, y lo miró presa de un silencio sepulcral. En seguida, el Señor lo animó, asegurándole que no había motivo de asombro. «Yo digo que prestarle servicio devocional a la Personalidad de Dios es la meta más elevada de la vida humana». Él citó entonces un śloka del Bhāgavatam (1.7.10), y le aseguró que hasta las almas liberadas, que están absortas en el espíritu y en la comprensión espiritual, emprenden el servicio devocional del Señor Hari, debido a que la Personalidad de Dios tiene unas cualidades tan trascendentales, que también atrae el corazón del alma liberada.

Poté, co vyslechl řeč Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua, Bhaṭṭācārya ustrnul v údivu a s úctou na Něj bez jediného slova hleděl. Pán jej pak povzbudil ujištěním, že není důvodu k údivu. “Říkám, že oddaná služba Osobnosti Božství je nejvyšším cílem lidského života.” Potom citoval śloku z Bhāgavatamu a ujistil jej tím, že i osvobozené duše, které dosáhly vysokého stupně duchovní realizace, se uchylují k oddané službě Pánu Harimu, protože Osobnost Božství má takové transcendentální vlastnosti, že přitahuje i srdce osvobozených duší.

Luego, Bhaṭṭācārya deseó escuchar la explicación del śloka ātmārāma del Bhāgavatam (1.7.10). En primer lugar, el Señor le pidió a Bhaṭṭācārya que lo explicara, y después de eso Él lo explicaría. Bhaṭṭācārya explicó seguidamente el śloka de una manera muy erudita, haciendo referencia a la lógica de manera especial. Él explicó el śloka de nueve maneras diferentes, principalmente basadas en la lógica, debido a que él era el erudito en lógica más celebre de la época.

Poté si Bhaṭṭācārya přál slyšet výklad śloky “ātmārāma” z Bhāgavatamu (1.7.10). Pán nejprve požádal Bhaṭṭācāryu, aby śloku vyložil jako první, s tím, že pak ji vyloží On. Bhaṭṭācārya potom podal učený výklad śloky se zvláštním zřetelem k logice. Vysvětlil ji devíti různými způsoby založenými hlavně na logice, neboť byl nejslavnějším učitelem logiky své doby.

Después de oír a Bhaṭṭācārya, el Señor le agradeció la erudita presentación del śloka, y luego, a pedido de Bhaṭṭācārya, el Señor explicó el śloka de sesenta y cuatro maneras diferentes, sin tocar las nueve explicaciones que Bhaṭṭācārya había dado.

Pán jej vyslechl, poděkoval mu za učený výklad śloky, a na Bhaṭṭācāryovu žádost vysvětlil verš šedesáti čtyřmi různými způsoby, aniž se dotkl devíti výkladů, které předložil Bhaṭṭācārya.

Así, después de oír la explicación que el Señor dio del śloka ātmārāma, Bhaṭṭācārya estaba convencido de que una presentación tan erudita como esa, era imposible que la hiciera una criatura terrenal.** Antes de esto, Śrī Gopīnātha Ācārya lo había tratado de convencer de la divinidad del Señor, mas, en aquel momento, no pudo aceptar al Señor en esos términos. Pero Bhaṭṭācārya quedó atónito ante la exposición que el Señor hizo del Vedānta-sūtra y ante las explicaciones del śloka ātmārāma y, por consiguiente, comenzó a pensar que había cometido una gran ofensa a los pies de loto del Señor, al no reconocerlo como el propio Kṛṣṇa. En ese mismo instante se entregó a Él, arrepintiéndose de la conducta anterior que había tenido para con Él, y el Señor fue lo suficientemente bondadoso como para aceptar a Bhaṭṭācārya. Movido por Su misericordia sin causa, el Señor se manifestó ante él, primero como Nārāyaṇa de cuatro manos, y luego como el Señor Kṛṣṇa de dos manos, con una flauta en una de ellas.

Když vyslechl Pánův výklad śloky ātmārāma, Bhaṭṭācārya dospěl k přesvědčení, že takovýto učený výklad nemohla podat žádná pozemská bytost.* Śrī Gopīnātha Ācārya se jej již předtím pokoušel přesvědčit o Pánově božskosti, ale Bhaṭṭācārya tehdy ještě nemohl Pána takto přijmout. Nyní však byl Bhaṭṭācārya ohromený Pánovým rozborem Vedānta-sūtry a výklady śloky ātmārāma, a tak si začal uvědomovat, že se dopustil velkého přestupku proti lotosovým nohám Pána, když v Něm nepoznal Samotného Kṛṣṇu. Poté se Mu odevzdal, litoval svého minulého jednání a Pán byl tak laskavý, že Bhaṭṭācāryu přijal. Ze Své bezpříčinné milosti se před ním zjevil nejprve jako čtyřruký Nārāyaṇa a poté jako dvouruký Pán Kṛṣṇa s flétnou v ruce.

* Úplný výklad, který Pán přednesl, by stačil na další malou knihu; čtenáři ho mohou nalézt celý v knize Zlatý avatār.

Bhaṭṭācārya cayó de inmediato a los pies de loto del Señor y, por la gracia de Este, compuso muchos ślokas apropiados en alabanza al Señor. Él compuso casi cien ślokas en alabanza al Señor, después de lo cual el Señor lo abrazó y, debido al éxtasis trascendental, Bhaṭṭācārya perdió la conciencia del estado físico de la vida. Lágrimas, temblor, palpitaciones del corazón, transpiración, olas emocionales, baile, canto, llanto y todos los ocho síntomas del trance, se manifestaron en el cuerpo de Bhaṭṭācārya. Śrī Gopīnātha Ācārya se alegró y se asombró mucho ante esta maravillosa conversión, que por la gracia del Señor, se había efectuado en su cuñado.

Bhaṭṭācārya okamžitě padl k Jeho lotosovým nohám a složil mnoho ślok velebících Pána. Jeho milostí téměř okamžitě sestavil téměř sto ślok chválících Pána. Poté ho Pán objal a vlivem transcendentální extáze ztratil Bhaṭṭācārya vědomí tělesné existence. Na jeho těle se objevilo všech osm příznaků tranzu — slzy, chvění, tlukot srdce, pot, návaly emocí, tanec, zpěv a pláč. Śrī Gopīnātha Ācārya se velice radoval a divil se této pozoruhodné proměně svého švagra, která se uskutečnila milostí Pána.

De los cien célebres ślokas que Bhaṭṭācārya compuso en alabanza al Señor, los dos siguientes son de lo más importantes, y estos dos ślokas explican la esencia de la misión del Señor:

Ze sta překrásných ślok, které Bhaṭṭācārya složil ke chvále Pána, jsou následující dvě nejdůležitější a v krátkosti vysvětlují podstatu Pánova poslání:

1. Permítaseme entregarme a la Personalidad de Dios, quién ahora ha aparecido como el Señor Śrī Caitanya Mahāprabhu. Él es el océano de toda misericordia, y ahora ha descendido para enseñarnos desapego de lo material, erudición y el servicio devocional que se le presta a Él Mismo.

1. Odevzdávám se Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, který se nyní zjevil jako Śrī Caitanya Mahāprabhu. Je oceánem veškeré milosti, a nyní sestoupil, aby nás učil odpoutanosti, poznání a oddané službě Jemu Samému.

2. Como el servicio devocional puro para el Señor se ha perdido en el olvido del tiempo, el Señor ha aparecido para renovar los principios, y, por lo tanto, ofrezco mis reverencias a Sus pies de loto.

2. Protože čistá oddaná služba Pánu byla postupem času ztracena, Pán se zjevil, aby znovu nastolil její zásady. Vzdávám proto úctu Jeho lotosovým nohám.

El Señor explicó que la palabra mukti es equivalente a la palabra Viṣṇu, o la Personalidad de Dios. Lograr mukti, o la liberación del cautiverio de la existencia material, es obtener el servicio del Señor.

Pán vyložil slovo mukti jako ekvivalent slova Viṣṇu, Osobnost Božství. Dosáhnout mukti neboli osvobození z pout hmotné existence znamená dosáhnout služby Pánu.

El Señor prosiguió luego hacia el sur de la India por algún tiempo, y convirtió en devotos de Śrī Kṛṣṇa a todas las personas que encontraba en el camino. Esos devotos también convirtieron a muchos otros, haciéndolos abrazar el culto del servicio devocional, o el bhāgavata-dharma del Señor, y así llegó a la ribera del Godāvarī, en donde se encontró con Śrīla Rāmānanda Rāya, el gobernador de Madras al servicio de Mahārāja Pratāparudra, el rey de Orissa. Sus conversaciones con Rāmānanda Rāya son muy importantes para lograr una comprensión superior del conocimiento trascendental, y la conversación en sí constituye un pequeño libro. Sin embargo presentaremos aquí un resumen de esta conversación.

Pán se potom vydal do jižní Indie a ze všech, které cestou potkal, se stali oddaní Pána Śrī Kṛṣṇy. Oni potom obrátili k oddané službě, Bhāgavata-dharmě, rovněž mnoho dalších lidí. A takto Pán došel až ke břehům Godāvarī, kde se setkal se Śrīlou Rāmanandou Rāyem, správcem Madrasu pod vládou Mahārāje Pratāparudry, krále Orissy. Pánovy rozhovory s Rāmanandou Rāyem jsou velmi důležité pro vyšší realizaci transcendentálního poznání a samy o sobě by svou délkou stačily na malou brožurku. My zde podáme alespoň výtah z jejich rozhovoru.

Śrī Rāmānanda Rāya era un alma autorrealizada, aunque externamente pertenecía a una casta más baja que la brāhmaṇa en posición social. Él no estaba en la orden de vida de renuncia y, además de eso, era un alto funcionario del gobierno estatal. Mas, aún así, en virtud del alto nivel de comprensión que del conocimiento trascendental poseía, Śrī Caitanya Mahāprabhu lo reconoció como un alma liberada. De forma similar, el Señor aceptó a Śrīla Haridāsa Ṭhākura, un veterano devoto del Señor, que descendía de una familia mahometana. Y hay muchos otros grandes devotos del Señor que provenían de diferentes comunidades, sectas y castas. El único criterio que el Señor empleaba era el nivel de servicio devocional de la persona en cuestión. A Él no le importaba la ropa externa de un hombre; le importaba únicamente el alma interna y las actividades de esta. Por lo tanto, debe entenderse que todas las actividades misionales del Señor se encuentran en el plano espiritual, y, en consecuencia, el culto de Śrī Caitanya Mahāprabhu, o el culto del bhāgavata-dharma, no tiene nada que ver con los asuntos mundanos, la sociología, la política, el desarrollo económico, ni con ninguna otra esfera parecida de la vida. El Śrīmad-Bhāgavatam trata de los anhelos puramente trascendentales del alma.

Śrī Rāmananda Rāya byl seberealizovanou duší, ačkoliv navenek náležel ke kastě, která stojí na společenském žebříčku níže než kasta brāhmaṇů. Nenacházel se v životním stádiu odříkání a mimoto byl vysokým vládním úředníkem. Śrī Caitanya Mahāprabhu ho přesto přijal jako osvobozenou duši na základě vysokého stupně jeho realizace transcendentálního poznání. Podobně přijal Pán Śrīlu Haridāse Ṭhākura, staršího oddaného Pána, který pocházel z mohamedánské rodiny. Je ještě mnoho jiných oddaných, kteří přišli z různých tříd společnosti, sekt a kast. Jediným Pánovým měřítkem byla úroveň oddané služby té které osoby. Nezajímal se o zevní oděv člověka; zajímal se pouze o duši uvnitř a o její činnosti. Tudíž celá kazatelské mise Pána může být pochopena pouze z duchovního hlediska a jako takový nemá kult Śrī Caitanyi Mahāprabhua neboli kult Bhāgavata-dharmy nic společného se světskými záležitostmi, sociologií, politikou, hospodářským rozvojem nebo jakoukoliv životní sférou tohoto druhu. Śrīmad-Bhāgavatam je čistá transcendentální potřeba duše.

Cuando el Señor se encontró con Śrī Rāmānanda Rāya a orillas del Godāvarī, mencionó el varṇāśrama-dharma que siguen los hindúes. Śrīla Rāmānanda Rāya dijo que, por seguir los principios del varṇāśrama-dharma —el sistema de las cuatro castas y cuatro órdenes de la vida humana—, todo el mundo podía llegar a comprender la trascendencia. En opinión del Señor, el sistema de varṇāśrama-dharma es únicamente superficial, tiene muy poco que ver con la comprensión más elevada de los valores espirituales. La perfección más elevada de la vida consiste en desprenderse del apego material y llegar a comprender proporcionalmente el amoroso servicio trascendental del Señor. La Personalidad de Dios reconoce a un ser viviente que está progresando en esa línea. Por consiguiente, el servicio devocional es la culminación del cultivo de todo conocimiento. Cuando Śrī Kṛṣṇa, la Suprema Personalidad de Dios, apareció para la redención de todas las almas caídas, aconsejó lo siguiente para la liberación de todas las entidades vivientes: la Suprema y Absoluta Personalidad de Dios, de quien todas las entidades vivientes han emanado, debe ser adorada por todos mediante sus respectivas ocupaciones, debido a que todo lo que vemos es también una expansión de Su energía. Ese es el camino hacia la verdadera perfección, y está aprobado por todos los ācāryas genuinos del pasado y del presente. El sistema de varṇāśrama está más o menos basado en principios morales y éticos. Existe en él muy poca comprensión de la Trascendencia como tal, y el Señor Śrī Caitanya Mahāprabhu lo rechazó diciendo que era superficial, y le pidió a Rāmānanda Rāya que profundizara más sobre el tema.

Když se Pán setkal na březích Godāvarī se Śrī Rāmanandou Rāyem, zmínil se o varṇāśrama-dharmě, kterou Hindové dodržují. Śrīla Rāmananda Rāya řekl, že dodržováním zásad varṇāśrama-dharmy, systému čtyř kast a čtyř životních stádií lidského života, může každý realizovat Transcendenci. Podle Pána je systém varṇāśrama-dharma pouze povrchní a má velmi málo společného s nejvyšší realizací duchovních hodnot. Nejvyšší životní dokonalostí je dosáhnout neulpívání na hmotných poutech a tomu úměrně realizovat transcendentální láskyplnou službu Pánu. Osobnost Božství uzná každou živou bytost, která na této cestě dělá pokroky. Oddaná služba je tedy vrcholem rozvoje veškerého poznání. Když se Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, zjevil, aby osvobodil všechny pokleslé duše, doporučil všem živým bytostem osvobození následujícím způsobem: Všechny živé bytosti emanují z Boha, Nejvyšší Absolutní Osobnosti Božství, a proto Ho musejí uctívat svými předepsanými činnostmi, neboť vše co vidíme je rovněž expanzí Jeho energie. To je cesta ke skutečné dokonalosti, kterou schvalují všichni praví ācāryové, minulí i současní. Varṇāśramský systém je víceméně založen na morálních a etických zásadách. Je v něm velice málo realizace Transcendence a Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu ho odmítl jako povrchní a požádal Rāmanandu Rāye, aby šel hlouběji.

Śrī Rāmānanda Rāya le sugirió entonces al Señor la renuncia a las acciones fruitivas. El Bhagavad-gītā (9.27) aconseja en relación con esto: «Todo lo que hagas, todo lo que comas y todo lo que regales, así como todo lo que realices en calidad de penitencia, ofrécemelo únicamente a Mí». Esta dedicación por parte del que trabaja, sugiere que la Personalidad de Dios está en un escalón más alto que el concepto impersonal del sistema varṇāśrama, pero, aun así, la relación entre el ser viviente y el Señor no se halla claramente definida de esa manera. Por consiguiente, el Señor rechazó esa proposición, y le pidió a Rāmānanda Rāya que profundizara aún más.

Śrī Rāmananda Rāya poté navrhl zřeknutí se plodonosných činností a odevzdání výsledků svého jednání Pánu. Bhagavad-gītā (9.27) v této souvislosti radí: “Ať činíš cokoliv, ať pojídáš cokoliv, ať daruješ cokoliv a ať provádíš jakákoliv pokání, vždy to čiň jen jako oběť Mně.” Takováto odevzdanost naznačuje, že Osobnost Božství stojí nad neosobním varṇāśramským systémem, ale ještě stále neobjasňuje vztah živé bytosti a Pána. Pán proto zamítl i tento návrh a požádal Rāmanandu Rāye, aby pokračoval.

Rāya sugirió a continuación la renuncia al varṇāśrama-dharma y la adopción del servicio devocional. El Señor tampoco aprobó esa sugerencia, por la razón de que uno no debe renunciar a su posición repentinamente, ya que eso puede que no produzca el resultado deseado.

Rāya potom navrhl zřeknutí se varṇāśrama-dharmy a přijetí oddané služby. Ani s tímto návrhem Pán nesouhlasil s tím, že nikdo by se neměl náhle zřeknout svého postavení, jelikož to nemusí mít kladný výsledek.

Rāya sugirió luego, que, el logro de la comprensión espiritual que esté libre del concepto material de la vida, es el logro más elevado que puede alcanzar un ser viviente. El Señor también rechazó esa sugerencia, pues, con la excusa de esa comprensión espiritual, algunas personas inescrupulosas han causado muchos estragos; así que no es posible lograr eso repentinamente. Rāya sugirió entonces la asociación sincera con almas autorrealizadas y el oír sumisamente el mensaje trascendental de los pasatiempos de la Personalidad de Dios. Esta sugerencia fue bien recibida por el Señor. La sugerencia fue hecha siguiendo los pasos de Brahmājī, quien dijo que a la Personalidad de Dios se le conoce como ajita, o aquel que no puede ser conquistado ni abordado por nadie. Pero dicho ajita también se convierte en jita (conquistado) a través de un método que es muy sencillo y fácil. El sencillo método consiste en que uno tiene que abandonar la actitud arrogante de declarar que es el propio Dios. Uno debe ser muy manso y sumiso, y debe tratar de vivir pacíficamente, prestando oídos a los discursos que da el alma trascendentalmente autorrealizada, quien habla acerca del mensaje del bhāgavata-dharma, o la religión de glorificar al Señor Supremo y a Sus devotos. Glorificar a un gran hombre es un instinto natural de los seres vivientes, pero estos no han aprendido a glorificar al Señor. La perfección de la vida se logra simplemente con glorificar al Señor, en compañía de un devoto autorrealizado del Señor.*** El devoto autorrealizado es aquel que se entrega al Señor por completo y que no siente apego por la prosperidad material. La prosperidad material y el disfrute de los sentidos y su progreso constituyen actividades de la ignorancia que impera en la sociedad humana. La paz y la amistad son imposibles en una sociedad apartada de la compañía de Dios y Sus devotos. Es imprescindible, por lo tanto, que uno busque sinceramente la compañía de devotos puros y los oiga paciente y sumisamente en cualquier posición de la vida en que uno se encuentre. La posición de una persona en los niveles altos o bajos de la vida no le obstruye el sendero de la autorrealización. Lo único que uno tiene que hacer es oír a un alma autorrealizada, mediante un programa diario. A su vez, el maestro puede dictar conferencias sobre la base de las Escrituras védicas, siguiendo los pasos de los ācāryas anteriores que llegaron a comprender la Verdad Absoluta. El Señor Śrī Caitanya Mahāprabhu recomendó ese sencillo método de autorrealización, generalmente conocido como bhāgavata-dharma. El Śrīmad-Bhāgavatam es la guía perfecta para ese propósito.

Rāya dále navrhl, že nejvyšším úspěchem živé bytosti je dosažení duchovní realizace zcela prosté hmotného pojetí života. Pán tento návrh zamítl také, protože pod záminkou duchovní realizace způsobili mnozí nesvědomití lidé zmatek ve společnosti. Náhle dosáhnout realizace takovýmto způsobem není možné. Rāya poté navrhl upřímně se stýkat se seberealizovanými dušemi a pokorně naslouchat transcendentálnímu poselství o zábavách Osobnosti Božství. Tento návrh Pán přivítal. Rāmananda Rāya tak kráčel ve stopách Brahmājīho, který řekl, že Osobnost Božství se často nazývá ajita neboli ten, Jehož nemůže nikdo přemoci ani se Mu přiblížit. Ale tento ajita se také stává jitou (poraženým) pomocí metody, která je velmi prostá a snadná. Tato jednoduchá metoda říká, že člověk se musí vzdát domýšlivého postoje, kdy sám sebe prohlašuje za Boha. Musí být velice skromný a pokorný, snažit se žít mírumilovně a dychtivě naslouchat transcendentální seberealizované duši, která hovoří o poselství Bhāgavata-dharmy neboli náboženství, zaměřeného na oslavování Nejvyššího Pána a Jeho oddaných. Živé bytosti mají instinktivně potřebu oslavovat velikého člověka, ale nenaučily se oslavovat Pána. Dokonalosti života je možné dosáhnout jednoduše oslavováním Pána ve společnosti seberealizovaných oddaných Pána. Seberealizovaný oddaný je ten, kdo se zcela odevzdá Pánovi a koho nepřitahuje hmotný blahobyt. Hmotný blahobyt a smyslové požitky a jejich rozvíjení jsou všechno činnosti, které pocházejí z nevědomosti v lidské společnosti. Mír a přátelství nelze uskutečnit ve společnosti, která je odvrácená od Boha a Jeho oddaných. Je tudíž nanejvýš důležité, aby člověk vyhledal společnost čistých oddaných a pokorně jim naslouchal, ať je v jakémkoliv postavení. Vyšší či nižší životní postavení člověku nijak nepřekáží na cestě seberealizace. Jediná věc, kterou musí dělat, je pravidelně naslouchat seberealizované duši. Učitel může také dávat přednášky z védské literatury a kráčet tak ve stopách předchozích ācāryů, kteří realizovali Absolutní Pravdu. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu doporučil tuto jednoduchou metodu seberealizace, všeobecně známou jako Bhāgavata-dharma. Śrīmad-Bhāgavatam v tomto směru poskytuje dokonalé vedení.

* Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy (ISKCON — The International Society for Kṛṣṇa Consciousness) byla založena za tímto účelem.

Además de esos temas que discutieron el Señor y Śrī Rāmānanda Rāya, hubo conversaciones espirituales aún más elevadas entre las dos grandes personalidades, y por ahora hemos retenido dichos temas ex profeso, pues uno tiene que llegar al plano espiritual antes de poder oír conversaciones adicionales con Rāmānanda Rāya. En otro libro (Las enseñanzas del Señor Caitanya), hemos presentado otras conversaciones de Śrīla Rāmānanda Rāya con el Señor.

Rozhovor Pána a Śrī Rāmanandy Rāye pokračuje dále a týká se ještě vznešenějších duchovních námětů, ale my v prezentaci rozmluvy mezi těmito dvěma velkými osobnostmi záměrně nepokračujeme, protože člověk se nejdříve musí dostat na duchovní úroveň, aby mohl vyslechnout další hovory s Rāmanandou Rāyem. Rozhovor Śrīly Rāmanandy Rāye s Pánem jsme uveřejnili v jiné naší knize (Zlatý avatār).

Al final de este encuentro, el Señor le aconsejó a Śrī Rāmānanda Rāya que se retirara de su puesto y fuera a Purī, para que así pudieran vivir juntos y disfrutar de una relación trascendental. Algún tiempo después, Śrī Rāmānanda Rāya se retiró del servicio del gobierno, obtuvo del rey una pensión y regresó a su residencia en Purī, donde se desempeñó como uno de los devotos más íntimos del Señor. En Purī había otro caballero, de nombre Śikhi Māhiti, que también era un confidente como Rāmānanda Rāya. Ahí, con tres o cuatro compañeros, el Señor solía sostener conversaciones íntimas acerca de los valores espirituales, y de esa forma pasó dieciocho años en trance espiritual. Sus conversaciones fueron apuntadas por Su secretario privado, Śrī Dāmodara Gosvāmī, uno de los cuatro devotos más íntimos que tenía.

V závěru tohoto setkání Pán poradil Śrī Rāmanandovi Rāyovi, aby odešel z vládní služby a přišel do Purī, aby potom mohli žít společně a vychutnávat vzájemný transcendentální vztah. Po nějakém čase Śrī Rāmananda Rāya vládní službu opustil a přijal od krále penzi. Vrátil se do své rezidence v Purī, kde se stal jedním z nejdůvěrnějších oddaných Pána. V Purī žil ještě jiný vznešený muž, jménem Śikhi Māhiti, který byl rovněž důvěrným oddaným jako Rāmananda Rāya. Pán se třemi nebo čtyřmi Svými společníky v Purī pravidelně hovořil o duchovních hodnotách, a tak strávil osmnáct let v duchovním vytržení. Tyto rozhovory zaznamenal Jeho osobní sekretář Śrī Dāmodara Gosvāmī, jeden ze čtyř nejdůvěrnějších oddaných.

El Señor viajó extensamente por toda la parte sur de la India. El gran santo de Mahārāṣṭra conocido como San Tukārāma, también fue iniciado por el Señor, después de lo cual San Tukārāma inundó toda la provincia de Mahārāṣṭra con el movimiento de saṅkīrtana, y el flujo trascendental aún continúa desplazándose por la parte sudoccidental de la gran península indostánica.

Pán intenzivně cestoval po celé jižní Indii. Udělil rovněž zasvěcení velkému světci z Mahārāṣṭry, jenž byl známý jako svatý Tukārāma. Svatý Tukārāma po Pánově zasvěcení zaplavil saṅkīrtanovým hnutím celou provincii Mahārāṣṭra a tento transcendentální příval je v jihozápadní části velkého indického poloostrova dodnes patrný.

En el sur de la India, el Señor excavó dos obras literarias muy importantes y antiguas —la Brahma-saṁhitā**** y el Kṛṣṇa-karṇāmṛta—, y esos dos valiosos libros son estudios autorizados para la persona que se encuentra en la línea devocional. Después de Su recorrido por el sur de la India, el Señor regresó a Purī.

Pán objevil v jižní Indii dva velmi důležité staré spisy, které se jmenují Brahma-saṁhitā * a Kṛṣṇa-karṇāmṛta. Tyto dvě cenné knihy jsou autoritami doporučovány ke studiu každému, kdo kráčí cestou oddané služby. Pán se poté ze Své jihoindické cesty vrátil do Purī.

* Shrnutí Śrīmad-Bhāgavatamu.

A Su regreso a Purī, todos los devotos del Señor, que estaban ansiosos, recobraron la vida, y el Señor permaneció allí, exhibiendo pasatiempos continuos de Sus percepciones trascendentales. El incidente más importante que tuvo lugar durante esa época, lo constituyó una audiencia que le concedió al rey Pratāparudra. El rey Pratāparudra era un gran devoto del Señor, y él se consideraba a sí mismo uno de los sirvientes del Señor, encargado de barrer el templo. Esa actitud sumisa del rey fue muy apreciada por Śrī Caitanya Mahāprabhu. El rey le pidió tanto a Bhaṭṭācārya como a Rāya que organizaran su encuentro con el Señor. Sin embargo, cuando esos dos firmes devotos le hicieron la petición al Señor, Este rehusó categóricamente complacer el pedido, aún a pesar de haber sido presentado por asociados personales tales como Rāmānanda Rāya y Sārvabhauma Bhaṭṭācārya. El Señor sostuvo que es peligroso para un sannyāsī tener contacto íntimo con mujeres y con hombres mundanos que solo piensan en dinero. El Señor era un sannyāsī ideal. Ninguna mujer podía acercársele al Señor, ni siquiera para ofrecerle respetos. Los asientos de las mujeres se acomodaban muy lejos del Señor. Como maestro y ācārya ideal, Él era muy estricto en las labores rutinarias de un sannyāsī. Aparte de ser una encarnación divina, el Señor observó un comportamiento ideal como ser humano. Su conducta para con otras personas también estaba por encima de toda sospecha. En Sus tratos de ācārya, era más severo que el trueno y más suave que la rosa. Uno de Sus asociados, Haridāsa el Menor, cometió el gran error de mirar lujuriosamente a una joven. El Señor, siendo la Superalma, pudo detectar esa lujuria que había en la mente de Haridāsa el Menor, quien de inmediato fue apartado de Su compañía, y nunca más fue aceptado de nuevo, aun a pesar de que al Señor se le imploró que excusara a Haridāsa por el error. Haridāsa el Menor se suicidó posteriormente, por encontrarse separado de la compañía del Señor, y la noticia del suicidio le fue debidamente relatada al Señor. Este no había olvidado la ofensa ni siquiera en ese momento, y dijo que Haridāsa había encontrado de manera justa el castigo apropiado.

Po Jeho návratu do Purī se všem oddaným jakoby znovu vrátil život a Pán zde pokračoval ve Svých zábavách transcendentální realizace. Nejdůležitější událostí toho období bylo Pánovo přijetí krále Pratāparudry. Král Pratāparudra byl velikým oddaným Pána a považoval se za jednoho z Jeho služebníků, jemuž byl svěřen úklid chrámu. Śrī Caitanya Mahāprabhu tento králův pokorný postoj velmi oceňoval. Král požádal Bhaṭṭācāryu i Rāye, aby mu sjednali schůzku s Pánem. Když však oba věrní oddaní žádost přednesli, Pán ji zamítl; a to i přesto, že Ho o to požádali Jeho osobní společníci, Rāmānanda Rāya a Sārvabhauma Bhaṭṭācārya. Pán zdůrazňoval, že pro sannyāsīna je nebezpečné stýkat se ženami a se světskými lidmi, kteří se neustále zaobírají penězi. Pán byl ideální sannyāsī. Žádná žena se k Němu nesměla ani přiblížit; dokonce ani tehdy, když Mu chtěla vzdát úctu. Místa k sezení pro ženy byla daleko od Něho. Jako ideální učitel a ācārya se velmi přísně držel předepsaných činností sannyāsīna. Nebyl jen inkarnací Boha, ale ukázal také ideální charakter lidské bytosti. Jeho chování k ostatním bylo rovněž bezúhonné. Ve Svém jednání jako ācārya byl tvrdší než blesk a jemnější než růže. Jeden z Jeho společníků, Haridāsa mladší, se dopustil velké chyby, když chtivě pohlédl na mladou ženu. Pán jako Nadduše okamžitě odhalil chtíč v jeho mysli a Haridāsa mladší byl okamžitě vypovězen z Pánovy společnosti a již nikdy nebyl přijat zpátky, i když ostatní Pána žádali, aby Haridāsovu chybu omluvil. Z odloučení od Pána později Haridāsa mladší spáchal sebevraždu a zprávy o ní se dostaly až ke Śrī Caitanyovi. Dokonce ani tehdy Pán na přestupek nezapomněl a řekl, že Haridāse stihl spravedlivý trest.

En lo referente a la disciplina y a los principios de la orden de vida de renuncia, el Señor no transigía en lo más mínimo y, en consecuencia, aunque sabía que el rey era un gran devoto, rehusó verlo, únicamente porque este último era un hombre de dinero. Con este ejemplo, el Señor quiso hacer énfasis en el comportamiento apropiado de un trascendentalista. El trascendentalista no tiene nada que ver con mujeres ni dinero: siempre debe abstenerse de esa clase de relaciones íntimas. Sin embargo, el rey fue favorecido por el Señor en virtud de un plan experto que los devotos elaboraron. Esto significa que el amado devoto del Señor puede favorecer a un neófito de forma más magnánima que el Señor. Por consiguiente, los devotos puros nunca cometen una ofensa a los pies de otro devoto puro. Una ofensa que se haga a los pies de loto del Señor es a veces excusada por el misericordioso Señor, pero una ofensa a los pies de un devoto es muy peligrosa para aquel que verdaderamente quiere progresar en el servicio devocional.

Pokud se jednalo o zásady životního stavu odříkání a ukázněnosti, Pán neznal kompromis. I když věděl, že král je velký oddaný, odmítl se s ním setkat pouze proto, že král byl člověkem, který se neustále zaobírá penězi. Svým příkladem chtěl Pán zdůraznit vhodné chování transcendentalisty. Transcendentalista nemá se ženami a s penězi co do činění. Musí se vždy takových důvěrných vztahů vyvarovat. Oddaní však zařídili, že král nakonec Pánovu přízeň obdržel. To znamená, že oblíbený oddaný Pána může obdařit začátečníka přízní mnohem velkoryseji nežli Pán. Čistý oddaný se proto nikdy nedopustí přestupku proti nohám jiného čistého oddaného. Přestupek proti lotosovým nohám Pána milostivý Pán někdy promíjí, ale přestupek proti nohám oddaného je pro toho, kdo skutečně touží učinit pokrok v oddané službě, velmi nebezpečný.

Mientras el Señor permaneció en Purī, miles de devotos Suyos solían ir a visitarlo durante el festival de carrozas, el Ratha-yātrā del Señor Jagannātha. Y, durante el festival de carrozas, la limpieza del templo Guṇḍicā, bajo la supervisión directa del Señor, era una función importante. En Purī, el movimiento de saṅkīrtana en congregación que el Señor dirigía, constituía para las masas una exhibición única en su género. Esa es la manera de transformar la mente de las masas y dirigirla hacia la iluminación espiritual. El Señor inauguró ese sistema de saṅkīrtana en masa, y los líderes de todos los países pueden sacar provecho de este movimiento espiritual para mantener a las masas en un estado puro de paz y amistad entre los unos y los otros. Esta es la exigencia que tiene ahora la sociedad humana actual en todas partes del mundo.

Za Jeho pobytu v Purī za Ním přicházely tisíce oddaných, kteří se s Ním chtěli setkat během Ratha-yātry, festivalu vozů Pána Jagannātha. Důležitou činností během festivalu vozů bylo umývání chrámu Guṇḍicā, na které Pán přímo dohlížel. Pánovo skupinové saṅkīrtanové hnutí v Purī bylo jedinečnou podívanou pro masy lidí. To je způsob, jak obrátit mysl lidí k duchovní realizaci. Pán tento systém masového saṅkīrtanu zavedl, a vedoucí představitelé všech zemí mohou tohoto duchovního hnutí využít a udržet tak mezi lidmi vzájemné přátelství, mír a čistotu. To nyní naléhavě potřebuje lidská společnost na celém světě.

Después de algún tiempo, el Señor partió de nuevo en Su gira hacia el norte de la India, y decidió visitar Vṛndāvana y sus alrededores. Él atravesó las selvas de Jharikhaṇḍa (Madhya Bhārata), y todos los animales salvajes también se unieron a Su movimiento de saṇkīrtana. Los tigres, elefantes, osos y venados salvajes, todos juntos acompañaron al Señor, y el Señor los acompañó en el saṅkīrtana. Con esto Él demostró que mediante la propagación del movimiento de saṅkīrtana (canto y glorificación en congregación del nombre del Señor), hasta los animales salvajes pueden vivir en una atmósfera de paz y amistad, así que con mucha más razón pueden hacerlo hombres que se supone que son civilizados. Ningún hombre del mundo rehusará unirse al movimiento de saṅkīrtana. Además, el movimiento de saṅkīrtana del Señor no está restringido a ninguna casta, credo, color o especie. He aquí la evidencia directa de Su gran misión: Él permitió incluso que los animales salvajes participaran en Su gran movimiento.

Pán se po nějakém čase opět vydal na cestu, tentokrát do severní Indie, a rozhodl se navštívit Vṛndāvan a místa v jeho okolí. Procházel džunglemi Jharikhaṇḍy (Madhya Bhāraty) a všechna divoká zvířata se rovněž přidala k Jeho saṅkīrtanovému hnutí. Divocí tygři, sloni, medvědi a srnci — všichni společně doprovázeli Pána a Pán doprovázel je v saṅkīrtanu. Tím dokázal, že bude-li se šířit saṅkīrtanové hnutí (skupinové zpívání a oslavování Pánova jména), mohou žít v míru a přátelství i divoká zvířata; nemluvě o lidech, u kterých se předpokládá, že jsou civilizovaní. Žádný člověk na světě neodmítne připojit se k saṅkīrtanovému hnutí. Pánovo saṅkīrtanové hnutí také není omezené na žádnou kastu, vyznání, barvu pleti nebo životní druh. Zde je přímý důkaz toho, jak velké je poslání Pána: dovolil, aby se do Jeho hnutí zapojila i divoká zvířata.

En Su camino de regreso de Vṛndāvana, el Señor llegó primero a Prayāga, donde se encontró con Rūpa Gosvāmī y su hermano menor, Anupama. Luego, bajó hasta Benares (Vārāṇasī). Durante dos meses, instruyó a Śrī Sanātana Gosvāmī en lo referente a la ciencia trascendental. Las instrucciones que le dio a Sanātana Gosvāmī constituyen en sí una larga narración, y aquí no es posible hacer la presentación completa de ellas. Las ideas principales se dan a continuación.

Na Své cestě zpátky z Vṛndāvanu přišel nejprve do Prayāgu, kde se setkal s Rūpou Gosvāmīm a jeho mladším bratrem Anupamem. Potom došel do Benaresu, kde po dva měsíce poučoval Śrī Sanātanu Gosvāmīho o transcendentální vědě. Učení předané Sanātanovi Gosvāmīmu tvoří samo o sobě dlouhý výklad a proto ho zde nebude možné uvést celé. Zmíníme se tedy alespoň o jeho hlavních myšlenkách.

Sanātana Gosvāmī (anteriormente conocido como Sākara Mallika) estaba al servicio del gabinete del gobierno de Bengala, bajo el régimen de Nawab Hussain Shah. Él decidió unirse al Señor, y, en consecuencia se retiró del servicio. Cuando el Señor llegó a Vārāṇasī, en Su camino de regreso de Vṛndāvana, fue huésped de Śrī Tapana Miśra y Candraśekhara, y era asistido por un brāhmaṇa de Mahārāṣṭra. En esa época, Vārāṇasī estaba dirigida por un gran sannyāsī de la escuela māyāvāda‚ de nombre Śrīpāda Prakāśānanda Sarasvatī. Mientras el Señor Caitanya Mahāprabhu estaba en Vārāṇasī, la gente en general se sentía más atraída por Él, debido a Su movimiento de saṅkīrtana masivo. Adonde quiera que iba de visita, especialmente cuando iba al templo Viśvanātha, miles de peregrinos lo seguían. A algunos los atraían Sus características corporales, y a otros los atraían Sus melodiosos cantos de glorificación al Señor.

Sanātana Gosvāmī (dříve Sākara Mallika) zastával ministerskou službu bengálské vlády Nawaba Hussaina Šáha. Rozhodl se připojit k Pánovi, a proto ze služby odešel. Když Pán na Své cestě z Vṛndāvanu přišel do Vārāṇasī, stal se hostem Śrī Tapana Miśry a Candraśekhara, kterým pomáhal brāhmaṇa z Mahārāṣṭry. V té době vedl Vārāṇasī velký sannyāsī māyāvādské školy, Śrīpāda Prakāśānanda Sarasvatī. Když byl Pán ve Vārāṇasī, lidé začali být vlivem Jeho masového saṅkīrtanového hnutí všeobecně více přitahováni k Pánu Caitanyovi Mahāprabhuovi. Tisíce poutníků Jej následovalo kamkoliv přišel, zejména když navštěvoval Viśvanāthův chrám. Některé přitahovalo Jeho tělesné vzezření a jiné Jeho melodické písně oslavující Pána.

Los sannyāsīs māyāvādīs se llamaban entre sí Nārāyaṇa. Vārāṇasī aún está inundada de muchos sannyāsīs māyāvādīs. Algunas personas que vieron al Señor en Su grupo de saṅkīrtana consideraron que de hecho era Nārāyaṇa, y este informe llegó hasta el lugar en que se encontraba el gran sannyāsī Prakāśānanda.

Māyāvādští sannyāsīni označovali sami sebe za Nārāyaṇa. Vārāṇasī je ještě dnes plné māyāvādských sannyāsīnů. Někteří lidé, kteří spatřili Pána uprostřed Jeho saṅkīrtanové skupiny, Ho považovali za skutečného Nārāyaṇa a tato zpráva se dostala až do tábora velkého sannyāsīna Prakāśānandy.

En la India siempre ha existido una clase de rivalidad espiritual entre las escuela māyāvāda y bhāgavata, y por eso, cuando a Prakāśananda le llegaron las noticias acerca del Señor, se enteró de que Este era un sannyāsī vaiṣṇava y, por consiguiente, minimizó el valor del Señor ante aquellos que le trajeron las noticias. Él menospreció las actividades del Señor, porque Este predicaba el movimiento de saṅkīrtana, que en su opinión no era más que un sentimentalismo religioso. Prakāśānanda era un estudiante profundo del Vedānta, y les aconsejó a sus seguidores que le prestaran atención al Vedānta y que no participaran en el saṅkīrtana.

V Indii neustále existuje duchovní rivalita mezi māyāvādskou a bhāgavatskou školou. A tak, když se Prakāśānanda doslechl o Pánovi, věděl, že Pán je vaiṣṇavský sannyāsī, a proto před těmi, kteří mu zprávu donesli, Pána snižoval. Zavrhoval Pánovo jednání a šíření saṅkīrtanového hnutí, které podle jeho názoru nebylo ničím jiným, než náboženským sentimentem. Prakāśānanda byl mistrným studentem Vedānty a svým stoupencům radil, aby věnovali pozornost Vedāntě a saṅkīrtanu se nezúčastňovali.

A un devoto brāhmaṇa, que se había convertido en devoto del Señor, no le gustó la crítica que hizo Prakāśānanda, y fue a expresarle sus sentimientos al Señor. Él le contó al Señor que cuando pronunció Su nombre ante el sannyāsī Prakāśānanda, este criticó muy duramente al Señor, aunque el brāhmaṇa oyó a Prakāśānanda pronunciar varias veces el nombre Caitanya. El brāhmaṇa estaba asombrado de ver que el sannyāsī Prakāśānanda no podía vibrar el sonido Kṛṣṇa ni siquiera una vez, si bien pronunció el nombre Caitanya varias veces.

Jednomu oddanému brāhmaṇovi se Prakāśānandova kritika nelíbila a s lítostí se vydal za Pánem. Sdělil Pánovi, že když pronesl jméno Pána před sannyāsīnem Prakāśānandou, tento sannyāsī Pána velmi kritizoval, i když brāhmaṇa slyšel, že Prakāśānanda jméno Caitanya pronesl několikrát. Brāhmaṇu udivilo to, že sannyāsī Prakāśānanda nebyl ani jednou schopen vyslovit zvukovou vibraci Kṛṣṇa, i když jméno Caitanya pronesl několikrát.

Sonriendo, el Señor le explicó al devoto brāhmaṇa por qué el māyavādī no pudo pronunciar el santo nombre de Kṛṣṇa. «Los māyāvādīs son ofensores a los pies de loto de Kṛṣṇa, aunque siempre pronuncian brahma, ātmā, caitanya, etc. Y debido a que son ofensores a los pies de loto de Kṛṣṇa, de hecho no pueden pronunciar el santo nombre de Kṛṣṇa. El nombre Kṛṣṇa y Kṛṣṇa, la Personalidad de Dios, son idénticos. En el reino absoluto no hay diferencia entre el nombre, la forma, o la persona de la Verdad Absoluta, debido a que en la esfera absoluta todo es bienaventuranza trascendental. Para la personalidad de Dios, Kṛṣṇa, no hay diferencia entre el cuerpo y el alma. Así pues, Él es diferente de la entidad viviente, la cual siempre es diferente de Su cuerpo externo. Debido a la posición trascendental de Kṛṣṇa, al profano le es muy difícil conocer verdaderamente a la Personalidad de Dios, Kṛṣṇa, Su santo nombre y fama, etc. Su nombre, fama, forma y pasatiempos son todos una única y misma identidad trascendental, y no pueden ser conocidos mediante el uso de los sentidos materiales.

Pán oddanému brāhmaṇovi s úsměvem vysvětlil, proč māyāvādī není schopen pronést Kṛṣṇovo svaté jméno: “Māyāvādští filozofové se dopouštějí přestupků proti lotosovým nohám Kṛṣṇy, i když stále pronášejí slova jako brahma, ātmā nebo caitanya atd. A protože se dopouštějí přestupků proti lotosovým nohám Kṛṣṇy, nemohou vyslovit Kṛṣṇovo svaté jméno. Jméno Kṛṣṇa a Osobnost Božství Kṛṣṇa se od sebe neliší. V absolutní sféře není rozdíl mezi jménem, podobou nebo osobou Absolutní Pravdy, protože v absolutní sféře je vše transcendentální blažeností. Tělo Osobnosti Božství Kṛṣṇy je totožné s Jeho duší. To je rozdíl mezi Pánem a živou bytostí, která se vždy od svého vnějšího těla liší. Kṛṣṇovo postavení je transcendentální, a proto je pro neznalce velmi obtížné skutečně poznat Osobnost Božství Kṛṣṇu, Jeho svaté jméno, slávu atd. Jeho jméno, sláva, podoba a zábavy jsou jedna a táž transcendentální totožnost a nelze je poznat hmotnými smysly.

«Las relaciones trascendentales que se observan en los pasatiempos del Señor, son fuente de aún mucha más bienaventuranza que la que se puede experimentar mediante la percepción del Brahman o por volverse uno con el Supremo. De no haber sido así, aquellos que ya están situados en medio de la dicha trascendental de Brahman, no habrían sido atraídos por la dicha trascendental de los pasatiempos del Señor».

Transcendentální vztahy v Pánových zábavách jsou zdrojem ještě větší blaženosti, než kterou lze zažít realizací Brahmanu nebo splynutím s Nejvyšším. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by ten, kdo je již na úrovni transcendentální blaženosti Brahmanu, přitahován transcendentální blažeností Pánových zábav.”

Después de esto, los devotos del Señor organizaron una gran reunión, a la que invitaron a todos los sannyāsīs, incluyendo al Señor y a Prakāśānanda Sarasvatī. En esa reunión, los dos eruditos (el Señor y Prakāśānanda) sostuvieron una larga conversación acerca de los valores espirituales del movimiento de saṅkīrtana y a continuación se presenta un resumen de ello.

Poté uspořádali Pánovi oddaní velké setkání, na něž byli pozváni všichni sannyāsīni, včetně Pána a Prakāśānandy Sarasvatīho. Při tomto setkání oba učenci (Pán a Prakāśānanda) dlouho rozmlouvali o duchovních hodnotách saṅkīrtanového hnutí a stručný obsah jejich rozhovoru zde uvádíme.

Prakāśānanda, el gran sannyāsī māyāvādī, le preguntó al Señor cuál era la razón de que Él prefiriera el movimiento de saṅkīrtana al estudio del Vedānta-sūtra. Prakāśānanda dijo que es deber de un sannyāsī leer el Vedānta-sūtra. ¿Que motivaba al Señor a entregarse al saṅkīrtana?

Velký māyāvādský sannyāsī Prakāśānanda se Pána ptal na důvod, proč dává saṅkīrtanovému hnutí přednost před studiem Vedānta-sūtry. Prakāśānanda řekl, že číst Vedānta-sūtru je povinností sannyāsīna. Co vedlo Pána k tomu, že se oddal saṅkīrtanu?

Después de esa pregunta, el Señor respondió de forma sumisa: «Me he entregado al movimiento de saṅkīrtana y no al estudio del Vedānta, porque soy un gran tonto». El Señor se presentó así como uno de los innumerables tontos de esta era, que son completamente incapaces de estudiar la filosofía Vedānta. La participación de los tontos en el estudio del Vedānta ha causado muchísimos estragos en la sociedad. Así pues, el Señor continuó hablando: «Y debido a que soy un gran tonto, Mi maestro espiritual Me prohibió jugar con la filosofía Vedānta. Él dijo que era mejor que Yo cantara el santo nombre del Señor, porque eso Me liberaría del cautiverio material.

Na tento dotaz Pán pokorně odpověděl: “Uchýlil jsem se k saṅkīrtanovému hnutí namísto studia Vedānty, protože jsem velký hlupák.” Pán takto Sám Sebe představil jako jednoho z nesčetných hlupáků tohoto věku, kteří absolutně nejsou schopni studovat vedāntskou filozofii. To, že Vedāntu studují hlupáci, způsobilo ve společnosti velký zmatek. Pán potom pokračoval: “A jelikož jsem velký hlupák, Můj duchovní mistr Mi zakázal zahrávat si s vedāntskou filozofií. Řekl, že bude lépe, když budu zpívat svaté jméno Pána, protože to Mne osvobodí z hmotného otroctví.

»En esta era de Kali no hay otra religión más que la glorificación del Señor mediante el proferimiento de Su santo nombre, y ese es el mandato de todas las Escrituras reveladas. Y Mi maestro espiritual Me ha enseñado un śloka (del Bṛhan-nāradīya Purāṇa):

V tomto věku Kali není jiné náboženství, než oslavování Pána opakováním Jeho svatého jména, a to je příkaz všech zjevených písem. Můj duchovní mistr Mne naučil jednu śloku (z Bṛhan-nāradīya Purāṇy):

harer nāma harer nāma harer nāmaiva kevalam
kalau nāsty eva nāsty eva nāsty eva gatir anyathā
harer nāma harer nāma harer nāmaiva kevalam
kalau nāsty eva nāsty eva nāsty eva gatir anyathā

»Así que siguiendo la orden de Mi maestro espiritual, Yo canto el santo nombre de Hari, y ahora estoy loco por ese santo nombre. Siempre que profiero el santo nombre, Me olvido por completo de Mí Mismo, y a veces río, lloro y bailo como un loco. Yo creí que de hecho Me había vuelto loco con ese proceso de cantar, y, por consiguiente, le pregunté a Mi maestro espiritual acerca de ello. Él Me informó que ese era el verdadero efecto de cantar el santo nombre, el cual produce una emoción trascendental que es una manifestación rara. Es la señal del amor por Dios, que constituye el fin último de la vida. El amor por Dios es trascendental a la liberación (mukti) y, en consecuencia, recibe el nombre de la quinta etapa de la iluminación espiritual, por encima de la etapa de la liberación. Por cantar el santo nombre de Kṛṣṇa, uno llega a la etapa de amor por Dios, y menos mal que afortunadamente Yo fui favorecido con esa bendición».

A tak na příkaz Svého duchovního mistra zpívám svaté jméno Hariho a nyní po tomto svatém jménu úplně šílím. Kdykoliv pronáším svaté jméno, úplně se zapomínám a někdy se směji, pláči a tančím jako šílenec. Myslel jsem, že jsem z tohoto zpívání skutečně zešílel, a zeptal jsem se na to Svého duchovního mistra. Sdělil Mi, že to je pravý účinek zpívání svatého jména, které vytváří transcendentální pocity, přicházející jen velice vzácně. Je to příznak lásky k Bohu, která je konečným cílem života. Láska k Bohu je transcendentální vůči osvobození (mukti), a tudíž je nazývána pátým stádiem duchovní realizace, stojícím ještě výše než osvobození. Zpíváním svatého jména Kṛṣṇy se dosahuje stádia lásky k Bohu, a Já jsem měl to štěstí, že se Mi dostalo tohoto požehnání.”

Al oír esa declaración del Señor, el sannyāsī māyāvādī le preguntó a Este cuál era el perjuicio de estudiar el Vedānta junto con el canto del santo nombre. Prakāśānanda Sarasvatī sabía bien que anteriormente el Señor había sido conocido como Nimāi Paṇḍita, un erudito muy culto de Navadvīpa, y el hecho de que se presentara como un gran tonto tenía sin duda algún propósito. Al oír esa pregunta del sannyāsī, el Señor sonrió y dijo: «Mi querido señor, si Me lo permite, contestaré su pregunta».

Poté, co vyslechl Pánovu řeč, se māyāvādský sannyāsī Pána zeptal, co je špatného na tom, studovat Vedāntu se zpíváním svatého jména zároveň. Prakāśānanda Sarasvatī dobře věděl, že Pán byl dříve známý jako Nimāi Paṇḍita, velmi vzdělaný učenec z Navadvīpu, a to, že se vydával za velkého hlupáka, mělo jistě nějaký účel. Pán se usmál a řekl: “Můj milý pane, jestliže dovolíš, zodpovím tvůj dotaz.”

Todos los sannyāsīs allí presentes estaban muy complacidos con el Señor por Su trato honesto, y todos respondieron unánimemente que no se sentirían ofendidos por lo que Él respondiera. El Señor habló entonces de la siguiente manera:

Všechny přítomné sannyāsīny Pán Svým čestným jednáním potěšil a všichni se shodli na tom, že ať odpoví cokoliv, nemůže je to urazit. Pán potom promluvil takto:

«El Vedānta-sūtra consta de palabras o sonidos trascendentales proferidos por la trascendental Personalidad de Dios. Por ello, en el Vedānta no puede haber deficiencias humanas, tales como error, ilusión, engaño o ineficacia. El mensaje de los Upaniṣads se expresa en el Vedānta-sūtra, y lo que allí se dice directamente es glorioso sin lugar a dudas. Cualquier interpretación que Śaṅkarācārya haya dado, no tiene relación directa con el sūtra y, por lo tanto, dicho comentario arruina todo.

Vedānta-sūtra sestává z transcendentálních slov vyřčených transcendentální Osobností Božství. Jako taková nemůže obsahovat žádné lidské nedostatky, jako jsou omyly, iluze, podvody a nedokonalosti. Ve Vedānta-sūtře je vyjádřeno poselství Upaniṣad, a co je tam řečeno přímo, je zajisté slavné. Ale veškeré interpretace, jaké podal Śaṅkarācārya, nemají k sūtře přímý vztah, a takový komentář všechno ničí.

»La palabra Brahman denota al más grande de todos, el cual está colmado de opulencias trascendentales, superiores a todo. Brahman es, en fin de cuentas, la Personalidad de Dios, y a Él lo cubren las interpretaciones indirectas y se le establece como impersonal. Todo lo que hay en el mundo espiritual está colmado de bienaventuranza trascendental, incluso la forma, el cuerpo, el lugar y los enseres del Señor. Todos están eternamente conscientes y llenos de bienaventuranza. El ācārya Śaṅkara no tiene la culpa de haber interpretado así el Vedānta, mas todo aquel que lo acepte, se condena indudablemente. Cualquiera que considere que el cuerpo trascendental de la Personalidad de Dios es una cosa mundana, es seguro que comete la más grande de todas las blasfemias».

Slovo Brahman znamená největší ze všech — plný transcendentálního bohatství a nadřazený všem. Brahman je ve Své konečné podstatě Osobností Božství, a je zastřený neosobními interpretacemi a pojímaný jako neosobní. Vše, co existuje v duchovním světě, je plné transcendentální blaženosti, včetně podoby, těla, místa a příslušenství Pána. Vše je věčně vědomé a blažené. Není chybou Ācāryi Śaṅkary, že takovýmto způsobem Vedāntu interpretoval, ale jestliže ji někdo takto přijímá, je bezpochyby odsouzen k záhubě. Každý, kdo přijímá transcendentální tělo Osobnosti Božství za něco hmotného, se bezpochyby dopouští toho největšího rouhání.”

Así pues, el Señor le habló al sannyāsī casi de la misma manera que le habló a Bhaṭṭācārya de Purī, y por medio de argumentos poderosos anuló las interpretaciones māyāvādas del Vedānta-sūtra. Todos los sannyāsīs presentes proclamaron que el Señor era los Vedas personificados y la Personalidad de Dios. Todos los sannyāsīs se convirtieron al culto del bhakti, todos ellos aceptaron el santo nombre del Señor Śrī Kṛṣṇa y todos cenaron juntos, con el Señor en medio de ellos. Después de esta conversión de los sannyāsīs, aumentó en Vārāṇasī la popularidad del Señor, y miles de personas se reunieron para verlo personalmente. El Señor estableció así la importancia primaria del Śrīmad-Bhāgavata-dharma, y derrotó todos los demás sistemas de iluminación espiritual. Después de ese incidente, toda la gente de Vārāṇasī quedó subyugada por el movimiento trascendental de saṅkīrtana.

Pán takto hovořil s Prakāśānandou téměř stejně jako k Bhaṭṭācāryovi v Purī a silou Svých argumentů vyvrátil platnost māyāvādských interpretací Vedānta-sūtry. Všichni přítomní sannyāsīni prohlásili Pána za zosobněné Vedy a za Osobnost Božství. Všichni sannyāsīni byli obráceni na kult bhakti, bez výjimky přijali svaté jméno Pána Śrī Kṛṣṇy a společně povečeřeli s Pánem ve svém středu. Po tomto obrácení sannyāsīnů Pánova popularita ve Vārāṇasī ještě vzrostla a tisíce lidí se shromáždily, aby mohly Pána osobně spatřit. Pán tak upevnil prvořadou důležitost Śrīmad-Bhāgavata-dharmy a zvítězil nad všemi ostatními systémy duchovní realizace. Po této události všechny obyvatele Vārāṇasī zaplavilo transcendentální saṅkīrtanové hnutí.

Mientras el Señor estaba acampando en Vārāṇasī, Sanātana Gosvāmī también llegó allí después de retirarse de su cargo. Anteriormente, él era uno de los ministros de Estado del gobierno de Bengala, que en ese entonces se hallaba bajo el régimen de Nawab Hussain Shah. Él tuvo algunas dificultades en liberarse del servicio estatal, pues el Nawab no quería dejarlo ir. No obstante, llegó a Vārāṇasī, y el Señor le enseñó los principios del servicio devocional. Él lo instruyó acerca de la posición constitucional del ser viviente, la causa de su cautiverio bajo el control de las condiciones materiales, su relación eterna con la Personalidad de Dios, la posición trascendental de la Suprema Personalidad de Dios, Sus expansiones en diferentes porciones plenarias de encarnaciones, Su control de las diferentes partes del universo, la naturaleza de Su morada trascendental, las actividades devocionales y sus diferentes etapas de desarrollo, las reglas y regulaciones para alcanzar las etapas graduales de la perfección espiritual, las señales de las diferentes encarnaciones en las diferentes eras, y cómo reconocerlas refiriéndose al contexto de las Escrituras reveladas.

Když Pán pobýval ve Vārāṇasī, přišel tam rovněž Sanātana Gosvāmī, který opustil svůj úřad. Dříve byl jedním z ministrů bengálské vlády Nawaba Hussaina Šáha. Měl s odchodem ze státní služby určité potíže, protože Nawab jej nechtěl nechat odejít, ale nakonec se do Vārāṇasī dostal a Pán ho učil pravidlům oddané služby. Učil jej o přirozeném postavení živé bytosti, o příčině jejího otroctví ve hmotných podmínkách, o jejím věčném vztahu k Osobnosti Božství, o transcendentálním postavení Pána, Nejvyšší Osobnosti Božství, o Jeho expanzích do různých úplných částí inkarnací, o Jeho vládě nad různými částmi vesmíru, o povaze Jeho transcendentálního sídla, o činnostech v oddané službě, o různých stupních jejich rozvoje, o pravidlech a příkazech, které je třeba dodržovat pro dosažení postupných stádií duchovní dokonalosti, o příznacích jednotlivých inkarnací v různých věcích a jak je poznat s odkazem na zjevená písma.

Las enseñanzas que el Señor le impartió a Sanātana Gosvāmī forman un extenso capítulo del texto del Śrī Caitanya-caritāmṛta, y para explicar todas las enseñanzas con lujo de detalles, se requerirá de un libro por sí solo. Estas se tratan minuciosamente en nuestro libro Las enseñanzas del Señor Caitanya.

Pánovo učení Sanātanovi Gosvāmīmu tvoří jednu velkou kapitolu Śrī Caitanya-caritāmṛty a vyložit celé učení podrobně by vyžadovalo samostatný svazek. Detailně toto učení popisujeme v naší knize Zlatý avatār.

En Mathurā, el Señor visitó todos los lugares importantes; luego, llegó a Vṛndāvana. Śrī Caitanya apareció en la familia de un brāhmaṇa de clase alta, y, además de eso, como sannyāsī, era el preceptor de todos los varṇas y āśramas. Pero Él solía aceptar comidas que le ofrecieran toda clase de vaiṣṇavas. En Mathurā, se considera que los brāhmaṇas Sanoḍiyā son del nivel bajo de la sociedad, pero el Señor también aceptó comidas en la casa de un brāhmaṇa de esa clase social, porque Su anfitrión resultaba ser discípulo de la familia de Mādhavendra Purī.

Pán navštívil všechna významná místa v Mathuře a poté přišel do Vṛndāvanu. Pán Caitanya se zjevil v rodině brāhmaṇy z vysoké kasty a nadto byl jako sannyāsī učitelem všech vareṇ a āśramů. Přesto přijímal jídlo od všech tříd vaiṣṇavů. Brāhmaṇové z kasty Sanoḍiyā mají v Mathuře nižší společenské postavení, ale Pán přijímal jídlo i v rodině takovéhoto brāhmaṇy, protože Jeho hostitel byl shodou okolností učedníkem duchovní rodiny Mādhavendry Purīho.

En Vṛndāvana, el Señor se bañó en veinticuatro ghāṭas y balnearios importantes, y viajó por todos los doce vanas (bosques) importantes. En esos bosques, todas las vacas y los pájaros le dieron la bienvenida como si Él fuera su muy viejo amigo. El Señor también comenzó a abrazar a todos los árboles de esos bosques, y por el hecho de hacer eso, sintió los síntomas del éxtasis trascendental. A veces se quedaba inconsciente, pero se le hacía volver en Sí mediante el canto del santo nombre de Kṛṣṇa. Los síntomas trascendentales que se hicieron visibles en el cuerpo del Señor durante Su travesía por el bosque de Vṛndāvana eran todos únicos e inexplicables, y solamente hemos presentado una sinopsis de ellos.

Ve Vṛndāvanu se Pán vykoupal ve dvaceti čtyřech důležitých místech a ghāṭech. Vydal se do všech dvanácti důležitých vanů (lesů). Všechny krávy a ptáci Jej v lesích vítali, jako by byl jejich velmi starý přítel. Pán také začal objímat všechny stromy, které v těch lesích rostly a přitom pocítil příznaky transcendentální extáze. Upadal do bezvědomí, ale k vědomí Ho opět přivedlo zpívání svatého jména Kṛṣṇy. Transcendentální příznaky, které byly patrné na Pánově těle, když cestoval vṛndāvanskými lesy, byly zcela jedinečné a nepopsatelné, a my jsme se zde o nich jen stručně zmínili.

Algunos de los lugares importantes que el Señor visitó en Vṛndāvana fueron: Kāmyavana, Ādīśvara, Pāvana-sarovara, Khadiravana, Śeṣaśāyī, Khela-tīrtha, Bhāṇḍīravana, Bhadravana, Śrīvana, Lauhavana, Mahāvana, Gokula, Kāliya-hrada, Dvādaśāditya, Keśī-tīrtha, etc. Cuando Él vio el lugar en el que se llevó a cabo la danza rāsā, de inmediato cayó al suelo, sumido en un trance. Durante Su estancia en Vṛndāvana, estableció Su centro de actividades en Akrūra-ghāṭa.

Z různých významných míst, která Pán ve Vṛndāvanu navštívil, to byl například Kāmyavan, Ādīśvara, Pāvana-sarovara, Khadiravan, Śeṣaśāyī, Khela-tīrtha, Bhāṇḍīravan, Bhadravan, Śrīvan, Lauhavan, Mahāvan, Gokula, Kāliya-hrada, Dvādaśāditya, Keśī-tīrtha atd. Když spatřil místa, kde se odehrával tanec rāsa, okamžitě upadl do tranzu. V době, kdy pobýval ve Vṛndāvanu, bydlel u Akrūra-ghāṭu.

Su sirviente personal, Kṛṣṇadāsa Vipra, lo indujo a que de Vṛndāvana regresara a Prayāga, para bañarse durante el Māgha Mela. El Señor accedió a la proposición, y partieron hacia Prayāga. En el camino se encontraron con unos Pathans, entre quienes se hallaba un erudito ulema. El Señor sostuvo algunas conversaciones con el ulema y sus acompañantes, y lo convenció de que en el Corán también hay descripciones del bhāgavata-dharma y de Kṛṣṇa. Todos los Pathans se convirtieron a Su culto de servicio devocional.

Jeho osobní služebník Kṛṣṇadāsa Vipra Ho přiměl k tomu, aby se vrátil z Vṛndāvanu do Prayāgu a vykoupal se během Māgha Mely. Pán souhlasil a tak se oba vydali do Prayāgu. Na cestě se setkali s několika Pathany, mezi nimiž byl učený Moulana. Pán uvedl s Moulanem a jeho společníky několik rozhovorů, při nichž Moulana přesvědčil, že v Koránu jsou také popisy Bhāgavata-dharmy a Kṛṣṇy. Všichni Pathanové tak byli obráceni na kult oddané služby.

Cuando regresó a Prayāga, Śrīla Rūpa Gosvāmī y su hermano menor se reunieron con Él cerca del templo Bindu-mādhava. Esta vez, el Señor fue recibido más respetuosamente por la gente de Prayāga. Vallabha Bhaṭṭa, quién residía en la ribera opuesta a Prayāga, en la aldea de Āḍāila, había de recibirlo en su casa, pero el Señor, mientras iba hacia allá, se lanzó al río Yamunā. Con gran dificultad, fue rescatado en un estado inconsciente. Finalmente, visitó el centro de actividades de Vallabha Bhaṭṭa. Vallabha Bhaṭṭa era uno de Sus principales admiradores, pero luego inauguró su propio grupo, la Vallabha-sampradāya.

Když se vrátil do Prayāgu, poblíž chrámu Bindu-mādhavy se s Ním setkali Śrīla Rūpa Gosvāmī a jeho mladší bratr. Tentokrát lidé z Prayāgu Pána přivítali mnohem uctivěji. Vallabha Bhaṭṭa, který pobýval na opačném břehu Prayāgu ve vesnici Āḍāile, Jej chtěl pozvat do svého domu, ale cestou k němu Pán skočil do řeky Yamuny. Jen s velkými obtížemi byl v bezvědomí vyloven. Nakonec přece jen navštívil dům Vallabhy Bhaṭṭy. Tento Vallabha Bhaṭṭa byl jedním z hlavních obdivovatelů Pána, ale později založil svou vlastní skupinu, Vallabha-sampradāyu.

En Prayāga, a orillas del Daśāśvamedha-ghāṭa y durante diez días seguidos, el Señor instruyó a Rūpa Gosvāmī en lo referente a la ciencia del servicio devocional al Señor. Él enseñó al Gosvāmī las divisiones de las criaturas vivientes en las 8 400 000 especies de vida. Luego, le enseñó lo referente a las especies humanas. De entre ellas, disertó acerca de los seguidores de los principios védicos, entre los cuales señaló a los trabajadores fruitivos; entre estos señaló a los filósofos empíricos, y entre estos últimos, a las almas liberadas. Él dijo que únicamente existen unas cuantas que en realidad son devotos puros de Śrī Kṛṣṇa.

Na březích Daśāśvamedha-ghāṭu v Prayāgu Pán po deset dnů nepřetržitě učil Rūpu Gosvāmīho vědu oddané služby Pánu. Učil Gosvāmīho o rozdělení živých tvorů na 8 400 000 živočišných druhů. Poté jej poučil o různých druzích lidí. Jen někteří lidé dodržují védské zásady a z mnoha takových je jen několik ploduchtivých pracovníků. Z mnoha ploduchtivých pracovníků je jen několik empirických filozofů a mezi nimi najít osvobozenou duši je velice vzácné. Řekl, že je jen velmi málo těch, kteří jsou skutečně čistými oddanými Pána Śrī Kṛṣṇy.

Śrīla Rūpa Gosvāmī era el hermano menor de Sanātana Gosvāmī, y cuando se retiró de su empleo, trajo consigo dos embarcaciones repletas de monedas de oro. Esto significa que trajo consigo unos cientos de miles de rupias que había acumulado con la labor de su servicio. Y antes de abandonar el hogar para ir a donde se encontraba el Señor Caitanya Mahāprabhu, dividió la riqueza de la siguiente manera: el cincuenta por ciento lo dispuso para el servicio del Señor y Sus devotos, el veinticinco por ciento para los familiares, y el veinticinco por ciento restante para sus necesidades personales en caso de emergencia. De esa manera, él les dio el ejemplo a todos los cabezas de familia.

Śrīla Rūpa Gosvāmī byl mladším bratrem Sanātany Gosvāmīho, a když odešel ze služby, převážel s sebou dvě lodě plné zlatých mincí. To znamená, že s sebou měl několik set tisíc rupií, které shromáždil v době, kdy ještě pracoval ve vládní službě. A předtím, než odešel z domova a vydal se za Pánem Caitanyou Mahāprabhuem, rozdělil bohatství následujícím způsobem: padesát procent na službu Pánu a Jeho oddaným, dvacet pět procent pro příbuzné a dvacet pět procent si ponechal pro případ naléhavé potřeby. Tímto způsobem dal příklad všem hospodářům.

El Señor instruyó al Gosvāmī en lo referente al servicio devocional, equiparando este a una enredadera, y le aconsejó que protegiera la enredadera del bhakti muy cuidadosamente de la ofensa del elefante loco, o la ofensa a los devotos puros. Además, la enredadera tiene que ser protegida de los deseos de disfrute de los sentidos, de la liberación monista y de la perfección del sistema de haha-yoga. Todo eso es perjudicial en el sendero del servicio devocional. De igual manera, la violencia en contra de los seres vivientes y el deseo de ganancia material y de aceptación y fama mundanas, son todos perjudiciales para el progreso del bhakti, o bhāgavata-dharma.

Pán ho učil o oddané službě, kterou přirovnal k rostlině, a poradil mu, aby tuto rostlinku bhakti velice bedlivě střežil před “šíleným slonem” — přestupkem proti čistým oddaným. Kromě toho se rostlinka musí ochraňovat před touhami po smyslových požitcích, monistickém osvobození a dokonalostí haṭha-jógového systému. To vše jsou překážky na cestě oddané služby. Podobně násilí proti živým bytostem a touha po pozemských statcích, postavení a slávě — to vše brání rozvoji bhakti neboli Bhāgavata-dharmy.

El servicio devocional puro debe estar liberado de todo tipo de deseo de complacencia de los sentidos, aspiraciones fruitivas y cultivo de conocimiento monista. Uno debe estar liberado de toda clase de designaciones, y al quedar así transformado y elevado al estado de pureza trascendental, puede entonces servir al Señor mediante los sentidos purificados.

Čistá oddaná služba musí být oproštěna od všech tužeb po smyslovém požitku, od ploduchtivých snah a rozvíjení monistického poznání. Oddaný se musí oprostit od všech druhů označení, a je-li takto transcendentálně očištěn, může pak sloužit Pánu svými čistými smysly.

Mientras exista el deseo de disfrutar sensualmente, de volverse uno con el Supremo o de poseer los poderes místicos, no hay posibilidad alguna de alcanzar la etapa de servicio devocional puro.

Dokud existuje touha po smyslovém požitku, po sjednocení s Nejvyšším nebo po mystických silách, nelze hovořit o dosažení stádia čisté oddané služby.

El servicio devocional se conduce bajo dos categorías, es decir, la práctica primaria y la emoción espontánea. Cuando uno puede elevarse al plano de la emoción espontánea, puede progresar aún más, mediante apego, sentimiento y amor espirituales, y muchas otras etapas más elevadas de la vida devocional para las cuales no existen palabras en este idioma. Nosotros hemos tratado de explicar la ciencia del servicio devocional en nuestro libro El néctar de la devoción, el cual se basa en la autoridad del Bhakti-rasāmṛta-sindhu de Śrīla Rūpa Gosvāmī.

Oddaná služba se vykonává ve dvou kategoriích, totiž základní praxí a spontánním cítěním. Jakmile se oddaný dokáže pozdvihnout na úroveň spontánního cítění, může učinit další pokroky prostřednictvím duchovního pouta, cítění, lásky a mnohých vyšších stádií oddané služby, pro která nemáme anglické (ani české) slovní ekvivalenty. Vědu oddané služby jsme se pokusili vysvětlit v naší knize Nektar oddanosti, založené na autoritě Bhakti-rasāmṛta-sindhu od Śrīly Rūpy Gosvāmīho.

El trascendental servicio devocional tiene cinco etapas de reciprocidad:

Transcendentální oddaná služba má pět úrovní vzájemných vztahů:

1. La etapa de la autorrealización que se encuentra inmediatamente después de la liberación del cautiverio material, se denomina la etapa śānta, o neutra.

1. Stádium seberealizace hned po osvobození z hmotného otroctví se nazývá śānta neboli neutrální úroveň.

2. Después de eso, cuando se desarrolla conocimiento trascendental acerca de las opulencias internas del Señor, el devoto pasa a la etapa dāsya.

2. Poté se oddaný s rozvojem znalostí o Pánově vnitřním bohatství zapojí do služby a nachází se na úrovni dāsya.

3. Con el desarrollo subsiguiente de la etapa dāsya, se llega a un estado de fraternidad respetuosa con el Señor, y, por encima de este, se manifiesta un sentimiento de amistad en términos de igual a igual. Ambas etapas se denominan la etapa sakhya, o el servicio devocional en estado de amistad.

3. Dalším rozvojem služby se vyvíjí uctivý přátelský vztah k Pánu a na vyšší úrovni se projevují city přátelství rovného s rovným. Oba tyto stupně se dohromady nazývají sakhya neboli oddanou službou v přátelství.

4. Por encima de esta, se halla la etapa de afecto paternal por el Señor, y ella se denomina la etapa vātsalya.

4. Nad tímto stádiem je úroveň rodičovské lásky k Pánu — vātsalya.

5. Y por encima de esta última, se halla la etapa de amor conyugal, que se denomina la etapa más elevada del amor por Dios, aunque no hay ninguna diferencia en la calidad de ninguna de las etapas anteriores. La última etapa del amor conyugal por Dios recibe el nombre de etapa mādhurya.

5. Nad ním je stádium milostné lásky, které se označuje jako nejvyšší stupeň lásky k Bohu, třebaže mezi všemi pěti úrovněmi neexistuje kvalitativní rozdíl. Poslední stupeň lásky k Bohu se nazývá stupeň mādhurya.

Así pues, Él instruyó a Rūpa Gosvāmī en lo referente a la ciencia devocional, y lo encargó de excavar en Vṛndāvana los sitios perdidos de los pasatiempos trascendentales del Señor. Después de esto, el Señor regresó a Vārāṇasī, liberó a los sannyāsīs e instruyó al hermano mayor de Rūpa Gosvāmī. Ya eso lo hemos discutido.

Takto Pán Caitanya poučil Rūpu Gosvāmīho o oddané službě a poslal jej do Vṛndāvanu, aby objevil ztracená místa, kde měl Pán Své transcendentální zábavy. Poté se vrátil do Vārāṇasī, osvobodil sannyāsīny a vyučoval staršího bratra Rūpy Gosvāmīho. O tom jsme již hovořili dříve.

El Señor dejó por escrito únicamente ocho ślokas de Sus instrucciones, que se conocen como el Śikṣāṣṭaka. Todos los demás libros de Su culto divino fueron escritos de una manera extensa por los principales seguidores del Señor, los Seis Gosvāmīs de Vṛndāvana, y los seguidores de estos. El culto de la filosofía Caitanya es más rico que cualquier otro, y se admite que es la religión viviente del día con la potencia de propagarse como el viśva-dharma, o la religión universal. Nos complace que el asunto haya sido acogido por algunos sabios entusiastas, tales como Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja y sus discípulos. Esperamos ansiosamente los felices días del bhāgavata-dharma, o prema-dharma, inaugurado por Śrī Caitanya Mahāprabhu.

Pán po Sobě zanechal pouze osm ślok a tyto pokyny jsou známé jako Śikṣāṣṭaka. Všechny ostatní spisy Jeho božského kultu sepsali Pánovi přední následovníci, šest Gosvāmīch z Vṛndāvanu, a jejich stoupenci. Caitanyovo náboženství a filozofie je bohatší než jakékoliv jiné a je uznávané jako živoucí náboženství dneška, které je schopné rozšířit se jako viśva-dharma neboli univerzální náboženství. Těší nás, že se této věci ujali někteří nadšení světci, jako Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja a jeho učedníci. Budeme toužebně očekávat příchod šťastných dnů Bhāgavata-dharmy neboli prema-dharmy, na jejímž počátku byl Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu.

Los ocho ślokas que compuso el Señor son:

Následuje osm ślok, které Pán složil:

1

1

Gloria al saṅkīrtana de Śrī Kṛṣṇa, que limpia el corazón de todo el polvo acumulado por años, y extingue el fuego de la vida condicionada, de reiterados nacimientos y muertes. Este movimiento de saṅkīrtana es la bendición principal para toda la humanidad, pues difunde los rayos de la luna de la bendición; es la vida de todo el conocimiento trascendental, aumenta el océano de la bienaventuranza trascendental, y nos permite saborear plenamente el néctar que siempre estamos ansiando.

Sláva saṅkīrtanu Śrī Kṛṣṇy, který očišťuje srdce od prachu hromaděného po mnoho let a ničí žár podmíněného života opakujících se rození a smrtí. Toto saṅkīrtanové hnutí je největším požehnáním celému lidstvu, protože šíří paprsky dobrotivého měsíce. Je to život veškerého transcendentálního poznání. Zvětšuje oceán transcendentální blaženosti a umožňuje nám plně vychutnat nektar, po kterém vždy velmi toužíme.

2

2

¡Oh, mi Señor!, solo Tu santo nombre puede otorgar toda clase de bendiciones a los seres vivientes, y por eso Tú tienes cientos y millones de nombres, tales como Kṛṣṇa y Govinda. En estos nombres trascendentales has investido todas Tus energías trascendentales, y ni siquiera hay reglas estrictas para cantar esos nombres. ¡Oh, mi Señor!, Tú eres tan bondadoso, que nos has permitido acercarnos a Ti fácilmente mediante el canto de Tus santos nombres, pero yo soy tan desafortunado, que no siento atracción por ellos.

Ó Pane můj, Tvé jméno samotné poskytuje veškeré požehnání živým bytostem, a proto máš stovky a milióny jmen jako Kṛṣṇa a Govinda. Do těchto transcendentálních jmen jsi vložil všechny Své transcendentální energie. Jejich zpívání není omezeno přísnými ani strohými pravidly. Ó Pane můj, z laskavosti jsi nám umožnil, abychom se k Tobě snadno přiblížili prostřednictvím Tvých svatých jmen, ale já jsem takový nešťastník, že mě vůbec nepřitahují.

3

3

Uno debe cantar el santo nombre del Señor en un estado mental humilde, considerándose más bajo que la hojarasca de la calle; uno debe ser más tolerante que un árbol, estar exento de todo sentimiento de vanidad, y estar dispuesto a ofrecer pleno respeto a los demás. En semejante estado mental, uno puede cantar el santo nombre del Señor constantemente.

Člověk by měl zpívat svaté jméno s pokornou myslí, považuje se za nižšího než je tráva na ulici a snášenlivějšího než strom; měl by být prost jakékoliv pýchy a připraven vzdát úctu všem. V takovém rozpoložení mysli může zpívat jméno Pána neustále.

4

4

¡Oh, Señor Todopoderoso!, no tengo ningún deseo de acumular riquezas, ni tampoco deseo bellas mujeres, ni quiero tener seguidor alguno. Lo único que quiero es Tu servicio devocional sin causa, nacimiento tras nacimiento.

Ó všemocný Pane, netoužím po bohatství, překrásných ženách, ani nechci mít žádné stoupence. Toužím jedině po bezpříčinné oddané službě Tobě zrození za zrozením.

5

5

¡Oh, hijo de Mahārāja Nanda [Kṛṣṇa]!, yo soy Tu siervo eterno, mas, aun así, de una manera u otra he caído en el océano del nacimiento y de la muerte. Por favor, rescátame de este océano de muerte, y colócame en Tus pies de loto, como uno de los átomos de ellos.

Ó synu Mahārāje Nandy (Kṛṣṇo), jsem Tvůj věčný služebník, ale přesto jsem z nějakého důvodu spadl do oceánu rození a smrti. Prosím, vyzdvihni mne z tohoto oceánu smrti a umísti mě jako jeden z atomů k Tvým lotosovým nohám.

6

6

¡Oh, mi Señor!, ¿cuándo se adornarán mis ojos con lágrimas de amor que fluyan constantemente al cantar Tu santo nombre? ¿Cuándo se me ahogará la voz y se erizarán los vellos de mi cuerpo al recitar Tu nombre?

Ó Pane můj, kdy budou mé oči ozdobeny neustále tekoucími slzami lásky, když zpívám Tvé svaté jméno? Kdy se můj hlas zalkne a kdy se mi začnou ježit vlasy při přednesu Tvého jména?

7

7

¡Oh, Govinda!, sintiendo la separación de Ti, considero que un momento es como doce años o más. Lágrimas fluyen de mis ojos como torrentes de lluvia, y en Tu ausencia me estoy sintiendo totalmente vacío en el mundo.

Ó Govindo! Kratičké odloučení od Tebe pociťuji jako dvanáct let a více. Slzy tečou z mých očí jako deštivé přívaly a v Tvé nepřítomnosti se cítím na celém světě osamocen.

8

8

Yo no reconozco a nadie más que a Kṛṣṇa como mi Señor, y Él lo seguirá siendo aunque me maltrate con Su abrazo, o aunque me destroce el corazón por no estar presente ante mí. Él es completamente libre de hacer todo lo que quiera, pues siempre es mi Señor venerable, incondicionalmente.

Neznám nikoho kromě Kṛṣṇy jako svého Pána, a On jím zůstane, i když mě hrubě obejme nebo mi zlomí srdce Svou nepřítomností. Má úplnou svobodu jednat jakkoliv a kdykoliv, neboť zůstane mým úctyhodným Pánem za všech okolností.