Skip to main content

TEXTO CINCO

Text 5

Texto

Verš

kṛṣṇeti yasya giri taṁ manasādriyeta
dīkṣāsti cet praṇatibhiś ca bhajantam īśam
śuśrūṣayā bhajana-vijñam ananyam anya-
nindādi-śūnya-hṛdam īpsita-saṅga-labdhyā
kṛṣṇeti yasya giri taṁ manasādriyeta
dīkṣāsti cet praṇatibhiś ca bhajantam īśam
śuśrūṣayā bhajana-vijñam ananyam anya-
nindādi-śūnya-hṛdam īpsita-saṅga-labdhyā

Palabra por palabra

Synonyma

kṛṣṇa — el santo nombre del Señor Kṛṣṇa; iti — -así pues; yasya — de quien; giri — en las palabras o el habla; tam — a él; manasā — por la mente; ādriyeta — uno debe honrar; dīkṣā — iniciación; asti — hay; cet — si; praṇatibhiḥ — mediante reverencias; ca — también; bhajantam — ocupado en el servicio devocional; īśam — a la Suprema Personalidad de Dios; suśrūṣayā — por medio del servicio práctico; bhayana-vijñam — sin desviación; anya-ninda-ādi — de blasfenia en contra de otros, etc; śūnya — completamente desprovisto; hṛdam — cuyo corazón; īpsita — deseable; saṅga — compañía; labdhyā — logrando.

kṛṣṇa — svaté jméno Śrī Kṛṣṇy; iti — tak; yasya — kterého; giri — slovy nebo řečí; tam — jemu; manasā — myslí; ādriyeta — člověk musí vzdávat úctu; dīkṣā — zasvěcení; asti — je; cet — jestliže; praṇatibhiḥ — poklonou; ca — také; bhajatam — koná oddanou službu; īśam — Nejvyšší Osobnosti Božství; śuśrūṣayā — praktickou službou; bhajana-vijñam — ten, kdo je pokročilý v oddané službě; ananyam — bez odchylky; anya-nindā-ādi — pomlouvání druhých atd.; śūnya — zcela prost; hṛdam — jehož srdce; īpsita — žádoucí; saṅga — společnost; labdhyā — získáním.

Traducción

Překlad

Uno debe honrar mentalmente al devoto que canta el santo nombre del Señor Kṛṣṇa; uno debe ofrecer humildes reverencias al devoto que se ha sometido a la iniciación espiritual [dīkṣā], y está ocupado en adorar a la Deidad; y uno debe asociarse y servir fielmente al devoto puro que es adelantado en cuanto al servicio devocional efectuado sin desviaciones, y cuyo corazón está completamente libre de la propensión a criticar a los demás.

Člověk by měl v mysli ctít oddaného, který zpívá svaté jméno Pána Kṛṣṇy, pokorně se poklonit oddanému, který obdržel duchovní zasvěcení (dīkṣā) a věnuje se uctívání Božstva, a měl by se stýkat s čistým oddaným pokročilým v neochvějně oddané službě, jehož srdce je zcela prosté sklonu kritizovat druhé, a věrně mu sloužit.

Significado

Význam

Para aplicar inteligentemente las seis clases de correspondencias recíprocas amorosas mencionadas en el verso anterior, uno debe seleccionar a las personas indicadas con un discernimiento cuidadoso. Por lo tanto, Śrīla Rūpa Gosvāmī nos recomienda relacionarnos correctamente con los vaiṣṇavas, dependiendo de la posición particular que tengan.

En este verso él nos dice cómo tratar con los tres tipos de devotos: el kaniṣṭha-adhikārī, el madhyama-adhikārī, y el uttama-adhikārī. El kaniṣṭha-adhikārī es el neófito que ha recibido del maestro espiritual la iniciación en el hari-nāma, y está tratando de cantar el santo nombre de Kṛṣṇa. Uno debe respetar mentalmente a esa persona aceptándola como un kaniṣṭha- vaiṣṇava. El madhyama-adhikārī ha recibido la iniciación espiritual del maestro espiritual, quien lo ha ocupado totalmente en el servicio amoroso trascendental del Señor. El madhyama-adhikārī debe ser considerado como situado a medio camino en el servicio devocional. El uttama-adhikārī, o sea el devoto más avanzado, es alguien muy avanzado en el servicio devocional. devocional. El uttama-adhikārī no se interesa en blasfemar a otros, su corazón está completamente limpio, y ha alcanzado el estado iluminado de conciencia de Kṛṣṇa pura. De acuerdo con Śrīla Rūpa Gosvāmī, la compañía de ese mahā-bhāgavata, o vaiṣṇava perfecto, y el prestarle servicio a él, es de lo más deseable.

Abychom mohli inteligentně uplatnit šest láskyplných výměn zmíněných v předchozím verši, musíme s pečlivým rozlišováním vybrat náležité osoby. Śrīla Rūpa Gosvāmī proto radí, abychom se stýkali s vaiṣṇavy správným způsobem, podle jejich postavení. V tomto verši nám říká, jak jednat se třemi druhy oddaných – kaniṣṭha-adhikārīm, madhyama-adhikārīm a uttama-adhikārīm. Kaniṣṭha-adhikārī je začátečník, který obdržel hari-nāma zasvěcení od duchovního učitele a snaží se zpívat svaté jméno Kṛṣṇy. Tuto osobu bychom měli respektovat v mysli jako kaniṣṭha-vaiṣṇavu. Madhyama-adhikārī dostal duchovní zasvěcení od duchovního učitele, který ho plně zapojil do transcendentální láskyplné služby Pánu. Madhyama-adhikārīho bychom měli považovat za oddaného na středním stupni oddané služby. Uttama-adhikārī neboli největší oddaný je velmi pokročilý v oddané službě. Nepomlouvá druhé, jeho srdce je zcela čisté a dosáhl realizovaného stavu ryzího vědomí Kṛṣṇy. Podle Śrīly Rūpy Gosvāmīho je společnost takového mahābhāgavaty neboli dokonalého vaiṣṇavy a služba jemu nanejvýš žádoucí.

No se debe permanecer como kaniṣṭha-adhikārī, o sea alguien situado en el plano más bajo del servicio devocional, y quien únicamente se interesa en adorar a la Deidad del templo. Dicho devoto es descrito en el Undécimo Canto de El Śrīmad-Bhāgavatam (11.2.47):

Člověk by neměl zůstat kaniṣṭha-adhikārīm, který je na nejnižším stupni oddané služby a zajímá se jen o uctívání Božstva v chrámu. Tento oddaný je popsán v jedenáctém zpěvu Śrīmad Bhāgavatamu (11.2.47):

arcāyām eva haraye
pūjāṁ yaḥ śraddhayehate
na tad-bhakteṣu cānyeṣu
sa bhaktaḥ prākṛtaḥ smṛtaḥ
arcāyām eva haraye
pūjāṁ yaḥ śraddhayehate
na tad-bhakteṣu cānyeṣu
sa bhaktaḥ prākṛtaḥ smṛtaḥ

“Se llama prākṛta-bhakta, o sea un kaniṣṭha-adhikārī, a la persona que se dedica muy fielmente a adorar a la Deidad del templo, pero que no sabe cómo comportarse con los devotos, o con la gente en general”.

„Člověk, který se s vírou věnuje uctívání Božstva v chrámu, ale neví, jak se chovat k ostatním oddaným nebo obyčejným lidem, se nazývá prākṛta-bhakta, neboli kaniṣṭha-adhikārī.

Por lo tanto uno debe elevarse de la posición de kaniṣṭa-adhikārī al plano de madhyama-adhikārī. El Śrīad-Bhāgavatam (11.2.46), describe así al madhyama-adhikārī:

Oddaný by se měl proto povznést z postavení kaniṣṭha-adhikārīho na úroveň madhyama-adhikārīho. Śrīmad Bhāgavatam (11.2.46) popisuje madhyama-adhikārīho takto:

īśvare tad-adhīneṣu
bāliśeṣu dviṣatsu ca
prema-maitrī-kṛpopekṣā
yaḥ karoti sa madhyamaḥ
īśvare tad-adhīneṣu
bāliśeṣu dviṣatsu ca
prema-maitrī-kṛpopekṣā
yaḥ karoti sa madhyamaḥ

“El madhyama-adhikārī es el devoto que adora a la Suprema Personalidad de Dios como el objeto más elevado del amor, hace amistad con los devotos del Señor, es misericordioso con los ignorantes, y evita a los que por naturaleza son envidiosos”.

Madhyama-adhikārī je oddaný, který uctívá Nejvyšší Osobnost Božství jako nejvyšší objekt lásky, přátelí se s oddanými Pána, je milostivý k nevědomým a vyhýbá se závistivým.“

Ésta es la manera de cultivar correctamente el servicio devocional; puro eso Śrīla Rūpa Gosvāmī nos ha aconsejado en este verso cómo tratar a diferentes devotos. Por experiencia práctica podemos ver que hay distintos tipos de vaiṣṇavas. Los prākṛta-sahajiyās generalmente cantan el mahā-mantra Hare Kṛṣṇa, y aun así están apegados a las mujeres, al dinero y a drogarse. Dichas personas no se han purificado debidamente, aunque canten el santo nombre del Señor. Esa gente debe ser respetada mentalmente, pero debe evitarse su compañía. Aquellos que son inocentes pero que sencillamente se han desviado debido a la mala compañía, deben ser favorecidos si anhelan recibir las oportunas instrucciones de los devotos puros, pero se deben ofrecer reverencias respetuosas a los devotos neófitos que de hecho han recibido la iniciación del maestro espiritual genuino, y que se han dedicado seriamente a cumplir sus órdenes.

To je způsob, jak náležitě rozvíjet oddanou službu. V tomto verši nám proto Śrīla Rūpa Gosvāmī radí, jak se chovat k různým oddaným. Z praktické zkušenosti vidíme, že existují různé druhy vaiṣṇavů. Prākṛta-sahajiyové obvykle zpívají Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, ale přesto je přitahují ženy, peníze a omamné látky. Tito lidé sice mohou zpívat svaté jméno Pána, ale nejsou ještě náležitě očištěni. Měli bychom je ctít v mysli, ale měli bychom se jim vyhýbat. Lidem nevinným a pouze svedeným špatnou společností bychom měli pomoci, chtějí-li přijmout náležité pokyny od čistých oddaných. Začátečníkům, kteří jsou již zasvěcení pravým duchovním učitelem a s vážností plní jeho pokyny, bychom se měli hluboce poklonit.

En este movimiento de conciencia de Kṛṣṇa todos reciben una oportunidad, sin hacer distinciones de casta, credo o color. Todos están invitados a unirse a este movimiento, sentarse con nosotros, tomar prasāda y oír acerca de Kṛṣṇa. Cuando vemos que alguien se interesa realmente en el proceso de conciencia de Kṛṣṇa y quiere ser iniciado, lo aceptamos como discípulo en el canto del santo nombre del Señor. Cuando el devoto neófito está realmente iniciado y está entregado al servicio devocional por órdenes del maestro espiritual, debe ser aceptado inmediatamente como un vaiṣṇava genuino y se le deben ofrecer reverencias. De entre muchos vaiṣṇavas así, quizás haya alguno que esté dedicado muy seriamente a servir al Señor, y esté siguiendo estrictamente todos los principios regulativos, cantando el número prescrito de rondas en las cuentas de japa, y siempre esté pensando cómo expandir el movimiento de conciencia de Kṛṣṇa. Dicho vaiṣṇava debe ser aceptado como un uttama-adhikārī, un devoto muy avanzado, y siempre se debe buscar su compañía.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy dává příležitost každému bez rozdílu kasty, víry či barvy pleti. Zveme každého, aby se připojil k tomuto hnutí, poseděl s námi, přijal prasādam a poslouchal o Kṛṣṇovi. Když vidíme, že někdo má opravdový zájem o vědomí Kṛṣṇy a chce být zasvěcen, přijmeme ho jako žáka ve zpívání svatého jména Pána. Když je začínající oddaný zasvěcen a podle pokynů duchovního učitele oddaně slouží, měli bychom ho okamžitě přijmout jako pravého vaiṣṇavu a poklonit se mu. Mezi mnoha těmito vaiṣṇavy můžeme najít takového, který s velkou vážností slouží Pánu, přísně dodržuje všechny usměrňující zásady, pronáší předepsaný počet kol na růženci (japa) a stále přemýšlí, jak rozšířit hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Tohoto vaiṣṇavu bychom měli přijmout jako uttama-adhikārīho, vysoce pokročilého oddaného, a měli bychom vždy vyhledávat jeho společnost.

En El Caitanya-caritāmṛta (Antya 4.192) se describe el proceso por el cual el devoto se apega a Kṛṣṇa:

Způsob, jakým začne být oddaný přitahován ke Kṛṣṇovi, je popsán v Caitanya-caritāmṛtě (Antya 4.192):

dīkṣā-kāle bhakta kare ātma-samarpaṇa
sei-kāle kṛṣṇa tāre kare ātma-sama
dīkṣā-kāle bhakta kare ātma-samarpaṇa
sei-kāle kṛṣṇa tāre kare ātma-sama

“Al momento de la iniciación, cuando el devoto se entrega totalmente al servicio del Señor, Kṛṣṇa lo acepta como si estuviese en el mismo nivel que Él”.

„V době zasvěcení, když se oddaný zcela odevzdá službě Pánu, jej Kṛṣṇa přijme za stejně dobrého jako je On sám.“

Śrīla Jīva Gosvāmī explica en El Bhakti-sandarbha (868) lo que es dīkṣā, o sea la iniciación espiritual:

Dīkṣu neboli duchovní zasvěcení vysvětluje Śrīla Jīva Gosvāmī v Bhakti-sandarbhě (868):

divyaṁ jñānaṁ yato dadyāt
kuryāt pāpasya saṅkṣayam
tasmād dīkṣeti sā proktā
deśikais tattva-kovidaiḥ
divyaṁ jñānaṁ yato dadyāt
kuryāt pāpasya saṅkṣayam
tasmād dīkṣeti sā proktā
deśikais tattva-kovidaiḥ

“Por el proceso de dīkṣā uno le pierde gradualmente interés al goce material, y gradualmente se interesa en la vida espiritual”.

„Prostřednictvím dīkṣi člověk postupně ztratí zájem o hmotný požitek a začne se postupně zajímat o duchovní život.“

Hemos visto muchos ejemplos prácticos de esto, especialmente en Europa y América. Muchos estudiantes de familias ricas y respetables que se acercan a nosotros, pierden rápidamente todo interés por el goce material y desarrollan un gran anhelo por emprender la vida espiritual. Aunque provienen de familias muy acaudaladas, muchos aceptan vivir en condiciones poco confortables. En realidad, para complacer a Kṛṣṇa están dispuestos a vivir en cualquier condición, con tal de poder vivir en el templo y asociarse con los vaiṣṇavas. Cuando uno se desinteresa así del goce material, queda listo para la iniciación del maestro espiritual. Para avanzar en la vida espiritual, El Śrīmad-Bhāgavatam (6.1.13) prescribe: tapasā brahmacaryeṇa śamera ca damena ca. Cuando una persona es seria en aceptar dīkṣā, debe estar dispuesta a practicar austeridades, celibato y control de la mente y cuerpo. Si uno está preparado así, y desea recibir la iluminación espiritual (divyaṁ jñānam), entonces está listo para ser iniciado.

Él termino divyaṁ jñānam es llamado técnicamente tad-vijñāna, o sea conocimiento acerca del Supremo. Tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet: uno debe ser iniciado cuando desarrolla interés en el tema trascendental de la Verdad Absoluta. Tal persona debe acercares al maestro espiritual para recibir el dīkṣā. El Śrīmad-Bhāgavatam (11.3.21) también prescribe: tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam: “Uno debe acercarse al maestro espiritual cuando está realmente interesado en la ciencia trascendental de la Verdad Absoluta”.

Viděli jsme to na mnoha praktických příkladech, zvláště v Evropě a v Americe. Mnoho studentů, kteří k nám přišli z bohatých a vážených rodin, rychle ztratilo veškerý zájem o hmotný požitek a velmi horlivě se chtěli zapojit do duchovního života. Mnozí přijali nepříliš pohodlné životní podmínky, přestože pocházejí z velmi bohatých rodin. Pro Kṛṣṇu jsou připraveni přijmout jakékoliv životní podmínky, pokud mohou žít v chrámu a stýkat se s vaiṣṇavy. Přestane-li se člověk zajímat o hmotný požitek, je připraven obdržet zasvěcení od duchovního učitele. Śrīmad Bhāgavatam (6.1.13) pro pokrok v duchovním životě předepisuje: tapasā brahmacaryeṇa śamena ca damena ca. Chce-li člověk vážně přijmout dīkṣu, musí být připraven provádět askezi, žít v celibátu a ovládat mysl a tělo. Je-li připraven a touží obdržet duchovní osvícení (divyaṁ jñānam), je připraven na zasvěcení. Divyaṁ jñānam se odborně nazývá tad-vijñāna, neboli poznání o Nejvyšším. Tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet: zajímá-li se člověk o transcendentální námět Absolutní Pravdy, měl by být zasvěcen. Tento člověk by se měl obrátit na duchovního učitele, aby dostal dīkṣu. Śrīmad Bhāgavatam (11.3.21) také předepisuje: tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam. „Jestliže se člověk skutečně zajímá o transcendentální vědu Absolutní Pravdy, měl by se obrátit na duchovního učitele.“

No se debe aceptar un maestro espiritual si no se siguen sus instrucciones. Tampoco se debe aceptar un maestro espiritual sólo como una moda de vida espiritual. Uno debe ser jijñāsu, muy inquisitivo por aprender del maestro espiritual genuino. Las preguntas que uno haga deben corresponder estrictamente a la ciencia trascendental (jijñāsuḥ śreya uttamam). La palabra uttamam se refiere a aquello que está por encima del conocimiento material. Tama significa “la oscuridad de este mundo material”, y ut significa “trascendental”. Por lo general, la gente está muy interesada en preguntar sobre temas mundanos, pero cuando uno ha perdido ese interés y sólo se interesa en los temas trascendentales, está completamente preparado para ser iniciado. Uno debe ser aceptado como madhyama-adhikārī cuando es realmente iniciado por el maestro espiritual genuino y se dedica seriamente al servicio del Señor.

Neměli bychom přijímat duchovního učitele, aniž bychom dodržovali jeho pokyny. Neměli bychom ho přijímat ani proto, abychom z módy předváděli, že se věnujeme duchovnímu životu. Měli bychom být jijñāsu, velmi dychtiví učit se od pravého duchovního učitele. Otázky, které mu pokládáme, by se měly týkat výhradně transcendentální vědy (jijñāsuḥ śreya uttamam). Slovo uttamam se vztahuje na to, co je nad hmotným poznáním. Tama znamená „temnota hmotného světa“ a ut znamená „transcendentální“. Lidé se obyčejně velmi zajímají o světské náměty, ale když tento zájem ztratí a zajímají se pouze o transcendentální náměty, jsou připraveni na zasvěcení. Dostane-li člověk zasvěcení od pravého duchovního učitele a s vážností Pánu slouží, měl by být přijat jako madhyama-adhikārī.

El canto de los santos nombres de Kṛṣṇa es tan sublime que, si uno canta sin ofensas el mahā-mantra Hare Kṛṣṇa, evitando cuidadosamente las diez ofensas, de seguro se elevará gradualmente hasta el punto en que pueda comprender que no existe diferencia entre el santo nombre del Señor y el Señor Mismo. Los devotos neófitos deben respetar mucho aquel que ha desarrollado esa comprensión. Debe saberse con certeza que si uno canta con ofensas el santo nombre del Señor, no podrá ser un buen candidato para avanzar en el sendero de conciencia de Kṛṣṇa. Se dice en El Śrī Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.69):

Pronášení svatých jmen Pána je tak vznešené, že když budeme pronášet Hare Kṛṣṇa mahā-mantru bez přestupků a opatrně se vyhýbat deseti přestupkům, můžeme se zaručeně dostat na úroveň, kdy porozumíme, že svaté jméno Pána se neliší od Pána samotného. Začínající oddaný by měl velmi ctít toho, kdo dospěl k tomuto porozumění. Měli bychom bezpečně vědět, že dokud svaté jméno nepronášíme bez přestupků, nemůžeme být vhodní uchazeči o pokrok v rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Ve Śrī Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 22.69) se uvádí:

yāhāra komala śraddhā, se ‘kaniṣṭha’ jana
krame krame teṅho bhakta ha-ibe ‘uttama’
yāhāra komala śraddhā, se ‘kaniṣṭha’ jana
krame krame teṅho bhakta ha-ibe ‘uttama’

“Se llama neófito a alguien cuya fe es suave y flexible, pero él se elevará al plano del devoto de primera clase por seguir el proceso gradualmente”. La vida devocional de todos principia en la etapa neófita, pero si uno completa correctamente el canto del número prescrito de rondas de hari-nāma, es ascendido paso a paso hasta el plano más elevado: uttama-adhikārī. El movimiendo de conciencia de Kṛṣṇa prescribe que se cantan dieciséis rondas diariamente, pues la gente de los países occidentales no puede concentrarse por periodos largos al estar cantando con sus cuentas. Por eso se prescribe el número mínimo de rondas. Sin embargo, Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura solía decir que alguien es considerado un caído (patita); a menos que cante un mínimo de sesenta y cuatro rondas de japa (cien mil nombres). Según sus cálculos, prácticamente todos somos unos caídos, pero debido a que estamos tratando de servir al Señor Supremo con suma seriedad y sin duplicidad, podemos contar con la misericordia del Señor Śrī Caitanya Mahāprabhu, quien es célebre como patita-pāvana, el salvador de los caídos.

„Ten, jehož víra je jemná a poddajná, je nazýván začátečníkem. Postupným následováním procesu se ale povznese na úroveň prvotřídního oddaného.“ Každý začíná svůj oddaný život ze začátečnické úrovně, ale když řádně dokončí pronášení předepsaného počtu kol svatého hari-nāma, je krok za krokem povýšen na nejvyšší úroveň uttama-adhikārīho. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy předepisuje šestnáct kol denně, protože lidé v západních zemích se nemohou soustředit na pronášení na růženci dlouhou dobu. Předepsaný počet kol je proto minimální. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura však říkal, že dokud člověk nepronáší alespoň šedesát čtyři kola japy (sto tisíc jmen) denně, je považován za pokleslého (patita). Podle jeho úvahy je prakticky každý z nás pokleslý, ale protože se snažíme sloužit Nejvyššímu Pánu se vší vážností a bez přetvářky, můžeme očekávat milost Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua, který je slavný jako patita-pāvana, zachránce pokleslých.

Cuando Śrīla Satyarāja Khan, un gran devoto de Śrī Caitanya Mahāprabhu, le pregunto al Señor cómo reconocer a un vaiṣṇava, el Señor contestó:

Když se Śrīla Satyarāja Khān, velký oddaný Śrī Caitanyi Mahāprabhua, zeptal Pána, jak lze poznat vaiṣṇavu, Pán odpověděl:

prabhu kahe, – “yāṅra mukhe śuni eka-bāra
kṛṣṇa-nāma, sei pūjya, – śreṣṭha sabākāra
prabhu kahe, – “yāṅra mukhe śuni eka-bāra
kṛṣṇa-nāma, sei pūjya, – śreṣṭha sabākāra

“Si alguien oye a una persona decir aunque sea una vez la palabra 'Kṛṣṇa', debe aceptar a esa persona como la mejor de entre todas las del grupo común”. (Cc. Madhya 15.106) El Señor Caitanya Mahāprabhu continuó:

„Kdokoliv jen jednou pronese svaté jméno Kṛṣṇy, je hoden úcty a je nejlepší z lidí.“ (Caitanya-caritāmṛta, Madhya 15.106) Pán Caitanya Mahāprabhu pokračoval:

“ataeva yāṅra mukhe eka kṛṣṇa-nāma
sei ta ’vaiṣṇava, kariha tāṅhāra sammāna
“ataeva yāṅra mukhe eka kṛṣṇa-nāma
sei ta ’vaiṣṇava, kariha tāṅhāra sammāna

“Se debe aceptar como vaiṣṇava y ofrecerle respetos como tal, por lo menos mentalmente, a aquel que se interesa en cantar el santo nombre de Kṛṣṇa o aquel que por la práctica gusta de cantar los nombres de Kṛṣṇa”.

(Cc. Madhya 15.111) Uno de nuestros amigos es un famoso músico inglés ha quedado atraído al canto de los santos nombres de Kṛṣṇa, y aun en sus discos ha mencionado varias veces el santo nombre de Kṛṣṇa. En su casa ofrece respetos a los cuadros de Kṛṣṇa y también a los predicadores del movimiento de conciencia de Kṛṣṇa. En todo aspecto tiene gran estima por el nombre de Kṛṣṇa y las actividades de Kṛṣṇa; por eso le ofrecemos respetos sin reservas, pues realmente estamos viendo que ese caballero ha avanzado gradualmente en el sendero de conciencia de Kṛṣṇa. Siempre se debe respetar a una persona así. La conclusión es que los vaiṣṇavas siempre deben respetar a todo aquel que está tratando de avanzar en el proceso de conciencia de Kṛṣṇa al cantar regularmente el santo nombre. Por otra parte hemos visto personalmente que algunos de nuestros contemporáneo, que se supone son grandes predicadores, han caído gradualmente dentro del concepto material de la vida, debido a que han dejado de cantar el santo nombre del Señor.

„Ten, kdo pronáší Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, je vaiṣṇava, a proto bys mu měl prokazovat veškerou úctu.“ (Caitanya-caritāmṛta, Madhya 15.111) Jednoho našeho přítele, slavného anglického hudebníka, začalo přitahovat zpívání svatého jména Kṛṣṇy, a dokonce i na svých nahrávkách několikrát zmínil svaté jméno Kṛṣṇy. Doma vzdává úctu obrázkům Kṛṣṇy a také kazatelům nauky o vědomí Kṛṣṇy. V každém ohledu má velkou úctu ke Kṛṣṇovu jménu a činnostem, a proto mu bez výhrad prokazujeme úctu, protože vidíme, že dělá pokrok v rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Takovému člověku bychom měli vždy prokazovat úctu. Závěr je, že vaiṣṇava by měl ctít každého, kdo se snaží pokročit v rozvoji vědomí Kṛṣṇy pravidelným zpíváním svatého jména. Naproti tomu jsme byli svědky, kdy někteří z našich současníků, kteří jsou považováni za velké kazatele, postupně poklesli do hmotného pojetí života, protože nedokázali zpívat svatá jména Pána.

Cuando instruía a Sanātana Gosvāmī, el Señor Caitanya Mahāprabhu dividió el servicio devocional en tres categorías.

Když Pán Caitanya Mahāprabhu dával pokyny Sanātanovi Gosvāmīmu, rozdělil oddanou službu do tří skupin:

śāstra-yukti nāhi jāne dṛḍha, śraddhāvān
‘madhyama-adhikārī’ sei mahā-bhāgyavān
śāstra-yukti nāhi jāne dṛḍha, śraddhāvān
‘madhyama-adhikārī’ sei mahā-bhāgyavān

“Se debe considerar como madhyama-adhikārī a la persona cuyo conocimiento conclusivo de los śāstras no es muy bueno, pero que ha desarrollado una fe firme en el proceso de cantar el mahā-mantra Hare Kṛṣṇa, y que también es indesviable al ejecutar su servicio devocional prescrito. Una persona así es muy afortunada”. (Cc.Madhya 22.67) El madhyama-adhikārī es un śraddhāvān, una persona decididamente fiel, y es en verdad un candidato para avanzar más en el servicio devocional. Por lo tanto, se dice en El Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.64):

„Ten, kdo není příliš zkušený v argumentování a logice založené na zjevených písmech, ale má pevnou víru, je považován za oddaného druhé třídy. I on musí být považován za požehnaného.“ (Caitanya-caritāmṛta, Madhya 22.67) Madhyama-adhikārī je śraddhāvān, člověk s pevnou vírou, a je uchazečem o další pokrok v oddané službě. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 22.64) je proto řečeno:

śraddhāvān jana haya bhakti-adhikārī
‘uttama’, ‘madhyama’, ‘kaniṣṭha’ – śraddhā-anusārī
śraddhāvān jana haya bhakti-adhikārī
‘uttama’, ‘madhyama’, ‘kaniṣṭha’ – śraddhā-anusārī

“Uno se capacita como devoto del plano elemental, del plano intermedio o del plano más elevado del servicio devocional según el desarrollo de su śraddhā [fe]”. Además, en El Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.62) se dice:

„Oddaný, který má víru, je opravdu vhodným uchazečem o láskyplnou službu Pánu. Podle víry se řadí mezi nejvyšší oddané, střední oddané nebo nižší oddané.“ V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 22.62) se znovu uvádí:

‘śraddhā’-śabde – viśvāsa kahe sudṛḍha niścaya
kṛṣṇe bhakti kaile sarva-karma kṛta haya
‘śraddhā’-śabde – viśvāsa kahe sudṛḍha niścaya
kṛṣṇe bhakti kaile sarva-karma kṛta haya

“Al prestarle servicio trascendental a Kṛṣṇa, uno cumple automáticamente todas las demás actividades subsidiarias'. Esta fe firme y llena de confianza, favorable para el desempeño del servicio devocional, es llamada śraddhā”. Śraddhā, fe en Kṛṣṇa, es el comienzo del desarrollo de conciencia de Kṛṣṇa. Fe significa tener una fe ardiente. Las palabras de El Bhagavad-gīṭa son instrucciones autoritativas para los hombres fieles, y todo lo que Kṛṣṇa dice en El Bhagavad- gītā debe aceptarse tal como es, sin interpretaciones. Fue así como Arjuna aceptó El Bhagavad-gītā. Después de oír El Bhagavad-gītā, Arjuna le dijo a Kṛṣṇa: sarvam etad ṛtaṁ manye yan ṁāṁ vadasi keśava. "¡Oh, Kṛṣṇa!, acepto completamente como verdad todo lo que me has dicho”. (Bg.10.14)

Śraddhā je jistá, pevná víra, že prokazováním transcendentální láskyplné služby Kṛṣṇovi jsou zároveň vykonány všechny vedlejší činnosti. Taková víra je pro konání oddané služby příznivá.“ Śraddhā, víra v Kṛṣṇu, je začátek vědomí Kṛṣṇy. Vírou se myslí pevná víra. Slova Bhagavad-gīty jsou autoritativní pokyny pro věřící lidi a cokoliv Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě bychom měli přijmout bez interpretací. To je způsob, jakým přijal Bhagavad-gītu Arjuna. Když ji vyslechl, řekl Kṛṣṇovi: sarvam etad ṛtaṁ manye yan māṁ vadasi keśava. „Ó Kṛṣṇo, bez výhrad přijímám vše, co jsi mi řekl, za pravdivé.“ (Bg. 10.14)

Ésta es la manera correcta de entender El Bhagavad-gītā, y esto es llamado śraddhā. No es que uno acepta una porción de El Bhagavad-gītā según sus propias interpretaciones caprichosas, y luego rechaza otra porción. Esto no es śraddhā. Śraddhā significa aceptar las instrucciones de El Bhagavad-gītā en su totalidad, especialmente la última instrucción: sara-dharmān parityajya mām ekaṁ śaranaṁ vraja. «Abandona todas las variedades de religión y sólo entrégate a Mí». (Bg. 18.66) Cuando alguien desarrolla total fe en esta instrucción, esa fe ardiente se vuelve el fundamento de avance en la vida espiritual.

To je správný způsob, jak porozumět Bhagavad-gītě a nazývá se śraddhā. Člověk by neměl přijmout část Bhagavad-gīty podle svých náladových výkladů a pak odmítnout jinou část. To není šraddhā. Śraddhā znamená přijmout všechny pokyny Bhagavad-gīty, zvláště ten poslední: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. „Zanech všech druhů náboženství a odevzdej se pouze Mně.“ (Bg. 18.66) Má-li člověk naprostou víru v tento pokyn, jeho silná víra se stane základem pokroku v duchovním životě.

Cuando uno se dedica de lleno a cantar el mahā-mantra Hare Kṛṣṇa, comprende gradualmente su propia identidad espiritual. Kṛṣṇa no se revela a uno a menos que cante fielmente el mantra Hare Kṛṣṇa: sevonmukhe hi jihvādau svayam eva sphuraty adaḥ. (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.234) No podemos comprender a la Suprema Personalidad de Dios usando algún medio artificial. Debemos ocuparnos fielmente en servir al Señor. Dicho servicio principia con la lengua (sevonmukhe hi jihvādau), y eso significa que siempre debemos cantar los santos nombres del Señor y tomar kṛṣṇa-prasāda. No debemos cantar ni tomar nada más. Cuando se sigue fielmente este proceso, el Señor Supremo se revela al devoto.

Když se člověk zcela věnuje pronášení Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, postupně pozná svou duchovní totožnost. Dokud s vírou nepronáší Hare Kṛṣṇa mantru, Kṛṣṇa se nezjeví: sevonmukhe hi jihvādau svayam eva sphuraty adaḥ. (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.234) Nejvyšší Osobnost Božství nemůžeme realizovat žádným umělým způsobem. Musíme s vírou sloužit Pánu. Služba začíná jazykem (sevonmukhe hi jihvādau), což znamená, že bychom měli neustále pronášet svatá jména Pána a přijímat kṛṣṇa-prasādam. Neměli bychom pronášet nebo přijímat nic jiného. Když oddaný tento proces s vírou následuje, Nejvyšší Pán se mu zjeví.

Una persona pierde interés por todo excepto por servir a Kṛṣṇa, cuando comprende que es un servicio eterno de Kṛṣṇa. Siempre pensando en Kṛṣṇa, ingeniando medios para propagar el santo nombre de Kṛṣṇa, él comprender que su único deber consiste en difundir el movimiento de conciencia de Kṛṣṇa en todo el mundo. Dicha persona debe relacionarse de inmediato con ella conforme a los seis procesos (dadāti, pratigṛhṅāti, etc.). En realidad, se debe aceptar como maestro espiritual al avanzado devoto vaiṣṇava uttama-adhikārī. Uno debe ofrecerle todo lo que posea, pues se ordena entregar todo lo que se tenga al maestro espiritual. En particular le corresponde al brahmacārī pedir limosna a otros y ofrecerla al maestro espiritual. Sin embargo, si uno no está autorrealizado no debe imitar el comportamiento del devoto avanzado, o sea mahā- bhāgavata, pues se degradará finalmente por tal imitación.

Když si člověk uvědomí, že je věčný Kṛṣṇův služebník, ztratí zájem o všechno ostatní kromě služby Kṛṣṇovi. Neustále myslí na Kṛṣṇu a vymýšlí způsoby, jak rozšířit svaté jméno Kṛṣṇy ostatním. Ví, že jeho jedinou službou je rozšířit hnutí pro vědomí Kṛṣṇy po celém světě. Měli bychom ho uznat jako uttama-adhikārīho a okamžitě s ním navázat styk na základě šesti způsobů (dadāti pratigṛhṇāti, atd.). Pokročilého vaiṣṇavu, uttama-adhikārīho, bychom ve skutečnosti měli přijmout za duchovního učitele a dát mu všechno, co vlastníme, neboť je přikázáno, aby žák duchovnímu učiteli odevzdal všechno své vlastnictví. Zvláště brahmacārī by měl žebrat milodary od ostatních a odevzdávat je duchovnímu učiteli. Neměli bychom však napodobovat chování pokročilého oddaného nebo mahābhāgavaty, aniž bychom byli seberealizovaní, neboť toto napodobování nakonec způsobí poklesnutí.

En este verso, Śrīla Rūpa Gosvāmī le aconseja al devoto ser lo suficiente inteligente como para distinguir entre el kaniṣṭha-adhikārī, el madhyama-adhikārī, y el uttama-adhikārī. El devoto también debe conocer su propia posición, y no debe tratar de imitar al devoto que está situado en un plano superior. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura ha insinuado que se puede reconocer al uttama-adhikārī vaiṣṇava por su habilidad para convertir a muchas almas caídas al vaiṣṇavismo. Nadie debe volverse maestro espiritual a menos que haya llegado al plano de uttama-adhikārī. El vaiṣṇava neófito o el vaiṣṇava situado en el plano intermedio también pueden aceptar discípulos, pero dichos discípulos deben estar en el mismo plano, y debe entenderse que no pueden avanzar muy bien hacia la meta última de la vida bajo la insuficiente guía que tienen. Por eso el discípulo debe ser cuidadoso y aceptar a un uttama-adhikārī como maestro espiritual

Śrīla Rūpa Gosvāmī v tomto verši radí oddanému, aby byl natolik inteligentní, že dokáže rozlišit kaniṣṭha-adhikārīho, madhyama-adhikārīho a uttama-adhikārīho. Měl by také znát své postavení a neměl by se snažit napodobovat oddaného na vyšší úrovni. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura nám k tomu dává několik praktických pokynů: uttama-adhikārīho můžeme poznat podle jeho schopnosti přivést mnoho pokleslých duší k vaiṣṇavismu. Nikdo by se neměl stát duchovním učitelem, aniž by dosáhl úrovně uttama-adhikārīho. Začínající vaiṣṇava nebo vaiṣṇava na střední úrovni může také přijímat žáky, ale tito žáci musí být na stejné úrovni a měli bychom porozumět, že pod jejich nedostatečným vedením nemohou dělat příliš velký pokrok ke konečnému životnímu cíli. Žák by měl být proto opatrný, aby přijal za svého duchovního učitele uttamu-adhikārīho.