Skip to main content

Text 46

Text 46

Texto

Verš

ācāryaṁ māṁ vijānīyān
nāvamanyeta karhicit
na martya-buddhyāsūyeta
sarva-deva-mayo guruḥ
ācāryaṁ māṁ vijānīyān
nāvamanyeta karhicit
na martya-buddhyāsūyeta
sarva-deva-mayo guruḥ

Palabra por palabra

Synonyma

ācāryam—al maestro espiritual; mām—Yo mismo; vijānīyāt—hay que conocer; na avamanyeta—no debe faltarse al respeto; karhicit—en cualquier ocasión; na—nunca; martya-buddhyā—con la idea de que es un hombre común; asūyeta—debe envidiarse; sarva-deva—de todos los semidioses; mayaḥ—representante; guruḥ—el maestro espiritual.

ācāryam — duchovní mistr; mām — Já; vijānīyāt — má být znám; na avamanyeta — nikdo by neměl zneuctít; karhicit — kdykoliv; na — nikdy; martya-buddhyā — s představou, že je to obyčejný člověk; asūyeta — závidět; sarva-deva — všech polobohů; mayaḥ — zástupce; guruḥ — duchovní mistr.

Traducción

Překlad

«Hay que saber que el ācārya soy Yo mismo, y que no se le debe faltar al respeto de ninguna manera. No hay que envidiarle, creyéndole un hombre común, porque es el representante de todos los semidioses.»

„Je třeba vědět, že ācārya jsem vlastně Já, a nikdy se mu nesmí projevovat jakákoliv neúcta. Nikdo by ho neměl považovat za obyčejného člověka a závidět mu, protože je zástupcem všech polobohů.“

Significado

Význam

Éste es un verso del Śrīmad-Bhāgavatam (11.17.27) pronunciado por el Señor Kṛṣṇa cuando Uddhava Le preguntó sobre las cuatro órdenes sociales y espirituales de la sociedad. El Señor estaba enseñando específicamente cómo tiene que comportarse un brahmacārī que está al cuidado de un maestro espiritual. Un maestro no se dedica a disfrutar de lo que le ofrecen sus discípulos. Es como un padre. Sin el servicio atento de sus padres, un niño no puede crecer y llegar a ser adulto; igualmente, sin el cuidado de un maestro espiritual, no es posible elevarse hasta el plano del servicio trascendental.

Tento verš pochází ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.17.27). Vyslovil ho Pán Kṛṣṇa, když se Jej Uddhava dotazoval na čtyři třídy a čtyři duchovní stavy ve společnosti. Pán hovořil zvláště o tom, jak by se měl chovat brahmacārī, o kterého se stará duchovní mistr. Duchovní mistr si neužívá věcí, které mu žáci dávají. Je jako rodič. Tak jako dítě nemůže dospět bez pozorné péče svých rodičů, nemůže se nikdo povznést na úroveň transcendentální služby bez péče duchovního mistra.

Al maestro espiritual también se le llama ācārya, o profesor trascendental de la ciencia espiritual. La Manu-saṁhitā (2.140) explica los deberes de un ācārya, y dice que un maestro espiritual genuino acepta discípulos a su cargo, les enseña el conocimiento védico con todas sus complejidades, y hace que nazcan por segunda vez. La ceremonia para iniciar a un discípulo en el estudio de la ciencia espiritual se llama upanīti, o ceremonia que le conduce más cerca del maestro espiritual. El que no puede acercarse a un maestro espiritual no puede llevar el cordón sagrado, y se dice de él que es un śūdra. El cordón sagrado sobre el cuerpo de un brāhmaṇa, kṣatriya o vaiśya es símbolo de haber sido iniciado por el maestro espiritual; no tiene valor si se lleva meramente para hacer alarde de un linaje elevado. El deber del maestro espiritual es iniciar al discípulo en la ceremonia del cordón sagrado, y tras ese saṁskāra o práctica de purificación, el maestro espiritual comienza realmente a instruir al discípulo sobre los Vedas. El que nace śūdra no está excluido de esa iniciación espiritual, siempre que sea admitido por el maestro espiritual, que está debidamente autorizado para conceder a un discípulo el derecho a ser brāhmaṇa, si le considera perfectamente capacitado. En el Vāyu Purāṇa, se define al ācārya como aquel que conoce el significado de todas las Escrituras védicas, explica el propósito de los Vedas, vive según sus reglas y regulaciones, y enseña a sus discípulos a conducirse de la misma manera.

Duchovní mistr se také nazývá ācārya neboli transcendentální profesor duchovní vědy. Manu-saṁhitā (2.140) vysvětluje povinnosti ācāryi takto: pravý duchovní mistr se ujímá svých žáků, učí je védskému poznání se všemi jeho spletitostmi a dává jim druhé zrození. Obřad, který se provádí při zasvěcení žáka do studia duchovní vědy, se nazývá upanīti neboli slavnost, která žáka více sblíží s duchovním mistrem. Ten, kdo se nemůže sblížit s duchovním mistrem, nemůže mít posvátnou šňůru, což naznačuje, že je śūdrou. Posvátná šňůra na těle brāhmaṇy, kṣatriyi nebo vaiśyi je symbolem zasvěcení duchovním mistrem; pokud ji někdo nosí jenom proto, aby dal najevo svůj urozený původ, nemá žádnou hodnotu. Povinností duchovního mistra je zasvětit žáka obřadným předáním posvátné šňůry a teprve po vykonání této saṁskāry neboli očistného obřadu začne duchovní mistr žáka skutečně učit Védy. Ani tomu, kdo se narodil jako śūdra, není tato možnost duchovního zasvěcení upřena za předpokladu, že si získá uznání duchovního mistra, který je řádně autorizovaný udělit žákovi právo být brāhmaṇou, pokud ho k tomu shledá dokonale způsobilým. Ve Vāyu Purāṇě je ācārya definován jako ten, kdo zná význam veškeré védské literatury, dokáže ho vysvětlit, řídí se pravidly Véd a učí žáka jednat stejným způsobem.

Sólo por Su inmensa compasión, la Personalidad de Dios Se revela como maestro espiritual. Por tanto, en el comportamiento de un ācārya no hay más actividades que las del servicio de amor trascendental al Señor. Él es la Suprema Personalidad de Dios Servidor. Es importante refugiarse en un devoto así de estable, al cual se denomina āśraya-vigraha, la manifestación o forma del Señor bajo cuya protección hay que refugiarse.

Osobnost Božství se projevuje jako duchovní mistr jen díky svému nezměrnému soucitu. V jednání ācāryi proto nenajdeme žádné jiné činnosti než transcendentální láskyplnou službu Pánu. Je tedy Nejvyšší Sloužící Osobnost Božství. Proto je prospěšné se odevzdat takovému neochvějnému oddanému, jenž je nazýván āśraya-vigraha neboli projevení či podoba Pána, u něhož člověk musí přijmout útočiště.

Si alguien pretende ser un ācārya sin tener una actitud de servicio al Señor, debe ser considerado un ofensor, y esa actitud ofensiva le descalifica para ser ācārya. El auténtico maestro espiritual está siempre ocupado en servicio devocional puro a la Suprema Personalidad de Dios. Ésa es la prueba por la que se conoce que es una manifestación directa del Señor y un genuino representante de Śrī Nityānanda Prabhu. Ese maestro espiritual se denomina ācāryadeva. Bajo la influencia de un temperamento envidioso, e insatisfechos a causa de una actitud de complacencia de los sentidos, la gente mundana critica al ācārya verdadero. Sin embargo, un ācārya genuino no es diferente, de hecho, de la Personalidad de Dios, y por tanto, envidiar al ācārya genuino es envidiar a la Personalidad de Dios. Eso tendrá un efecto adverso para la comprensión trascendental.

Vydává-li se někdo za ācāryu, aniž má vůči Pánu služebnický postoj, je považován za provinilce, který se dopustil prohřešku, a tento urážlivý postoj mu znemožňuje být ācāryou. Pravý duchovní mistr se vždy věnuje ryzí oddané službě Nejvyšší Osobnosti Božství. Duchovní mistr, který splňuje tato kritéria, je přímým projevem Pána a skutečným zástupcem Śrī Nityānandy Prabhua. Takový duchovní mistr je známý jako ācāryadeva. Světští lidé, kteří jsou ovlivnění závistivou povahou a nespokojení, protože ve všem hledají smyslový požitek, skutečného ācāryu kritizují. Závidět pravému ācāryovi však znamená závidět samotnému Pánu, protože se ve skutečnosti neliší od Osobnosti Božství. Takový postoj bude mít na transcendentální realizaci ničivé účinky.

Como se ha mencionado anteriormente, un discípulo debe respetar siempre a su maestro espiritual como manifestación del Señor Kṛṣṇa, pero, al mismo tiempo, debe tener siempre en cuenta que un maestro espiritual no está nunca autorizado a imitar los pasatiempos trascendentales del Señor. Maestros espirituales falsos pretenden ser idénticos en todo al Señor Kṛṣṇa, para explotar los sentimientos de sus discípulos, pero esos impersonalistas sólo desencaminan a sus discípulos, porque su objetivo final es llegar a ser uno con el Señor. Eso es contrario a los principios del cultivo devocional.

Jak již bylo řečeno, žák by měl duchovního mistra vždy ctít jako projevení Śrī Kṛṣṇy, ale zároveň by měl mít vždy na paměti, že duchovní mistr není nikdy oprávněn napodobovat transcendentální zábavy Pána. Falešní duchovní mistři se vydávají za totožné se Śrī Kṛṣṇou ve všech ohledech, aby zneužívali sentimenty svých žáků. Tito impersonalisté však své žáky pouze matou, protože jejich konečným cílem je splynout s Pánem. To je v rozporu s principy oddané služby.

La verdadera filosofía védica es acintya-bhedābheda-tattva, que establece que todo es simultáneamente idéntico y diferente de la Personalidad de Dios. Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī confirma que ésa es la verdadera posición de un maestro espiritual genuino, y dice que hay que pensar siempre en el maestro espiritual considerando su estrecha relación con Mukunda (Śrī Kṛṣṇa). Śrīla Jīva Gosvāmī, en su Bhakti-sandharbha (213), ha explicado claramente que un devoto puro considera al maestro espiritual y al Señor Śiva uno con la Personalidad de Dios, en razón a que los dos son muy queridos por el Señor, pero no porque sean idénticos en todo a Él. Siguiendo los pasos de Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī y de Śrīla Jīva Gosvāmī, ācāryas más recientes, como Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura, han confirmado las mismas verdades. En sus oraciones al maestro espiritual, Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura confirma que todas las Escrituras reveladas admiten la identidad del maestro espiritual con la Personalidad de Dios, porque es un servidor muy querido e íntimo del Señor. Los vaiṣṇavas gauḍīyas adoran, por tanto, a Śrīla Gurudeva (el maestro espiritual) en su calidad de servidor de la Personalidad de Dios. En todos los escritos antiguos sobre el servicio devocional y en las canciones más recientes de Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura, Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura y otros vaiṣṇavas puros, siempre se considera al maestro espiritual, bien como una de las compañeras íntimas de Śrīmatī Rādhārāṇī, o bien como un representante manifiesto de Śrīla Nityānanda Prabhu.

Skutečnou védskou filosofií je acintya-bhedābheda-tattva, která učí, že vše je s Pánem, Osobností Božství, totožné, a zároveň se od Něho vše liší. Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī potvrzuje, že toto je opravdové postavení pravého duchovního mistra, a říká, že bychom na duchovního mistra měli vždy myslet v rámci jeho důvěrného vztahu s Mukundou (Śrī Kṛṣṇou). Śrīla Jīva Gosvāmī ve svém díle Bhakti-sandarbha (213) jasně vysvětluje, že když se čistý oddaný dívá na duchovního mistra a na Pána Śivu jako na osoby rovné Osobnosti Božství, je to proto, že je vidí jako velice drahé Pánu, ne s Ním totožné ve všech ohledech. Stejná fakta potvrdili, kráčejíce ve stopách Śrīly Raghunātha dāse Gosvāmīho a Śrīly Jīvy Gosvāmīho, i pozdější ācāryové, jako je Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura. Ten ve svých modlitbách k duchovnímu mistrovi potvrzuje, že všechna zjevená písma pokládají duchovního mistra za totožného s Osobností Božství, protože je velice drahým a důvěrným společníkem Pána. Gauḍīya-vaiṣṇavové proto Śrīlu Gurudevu (duchovního mistra) uctívají v tomto světle – jako služebníka Osobnosti Božství. Duchovní mistr je tedy ve všech dávných písmech o oddané službě i v novějších písních Śrīly Narottama dāse Ṭhākura, Śrīly Bhaktivinoda Ṭhākura a dalších ryzích vaiṣṇavů, vždy považován buď za jednu z důvěrných společnic Śrīmatī Rādhārāṇī, nebo za projevené zastoupení Śrīly Nityānandy Prabhua.