Skip to main content

TEXT 15

TEXT 15

Texto

Verš

nādatte kasyacit pāpaṁ
na caiva sukṛtaṁ vibhuḥ
ajñānenāvṛtaṁ jñānaṁ
tena muhyanti jantavaḥ
nādatte kasyacit pāpaṁ
na caiva sukṛtaṁ vibhuḥ
ajñānenāvṛtaṁ jñānaṁ
tena muhyanti jantavaḥ

Palabra por palabra

Synonyma

na — nunca; ādatte — acepta; kasyacit — de nadie; pāpam — pecado; na — ni; ca — también; eva — ciertamente; su-kṛtam — actividades piadosas; vibhuḥ — el Señor Supremo; ajñānena — por ignorancia; āvṛtam — cubierto; jñānam — conocimiento; tena — con eso; muhyanti — están confundidas; jantavaḥ — las entidades vivientes.

na — ne; ādatte — přijímá; kasyacit — kohokoliv; pāpam — hřích; na — ani; ca — také; eva — jistě; su-kṛtam — zbožné činnosti; vibhuḥ — Nejvyšší Pán; ajñānena — nevědomostí; āvṛtam — pokryté; jñānam — poznání; tena — tím; muhyanti — jsou zmateny; jantavaḥ — živé bytosti.

Traducción

Překlad

Y el Señor Supremo tampoco asume la responsabilidad de las actividades pecaminosas o piadosas de nadie. Sin embargo, los seres encarnados están confundidos a causa de la ignorancia que cubre su verdadero conocimiento.

Ani Nejvyšší Pán nepřijímá ničí hříšné či zbožné činnosti. Vtělené bytosti jsou ale zmateny nevědomostí, která zastírá jejich pravé poznání.

Significado

Význam

La palabra sánscrita vibhuḥ se refiere al Señor Supremo, quien está colmado de ilimitado conocimiento, riquezas, fuerza, fama, belleza y renunciación. Él siempre está satisfecho en Sí mismo, sin que lo perturben las actividades pecaminosas o piadosas que se realizan. Él no crea una determinada situación para ninguna entidad viviente, pero la entidad viviente, confundida por la ignorancia, desea ser puesta en ciertas condiciones de vida, y con ello comienza su cadena de acción y reacción. Por su naturaleza superior, la entidad viviente está colmada de conocimiento. No obstante, debido a su limitado poder, es propensa a ser influida por la ignorancia. El Señor es omnipotente, pero la entidad viviente no lo es. El Señor es vibhu, u omnisciente, pero la entidad viviente es aṇu, o atómica. Como ella es un alma viviente, tiene la capacidad de desear por medio de su libre albedrío. Ese deseo lo cumple únicamente el omnipotente Señor. Y, así pues, cuando la entidad viviente se confunde en sus deseos, el Señor le permite complacerlos, pero Él nunca es responsable por las acciones y reacciones de la situación específica que pueda desearse. Por consiguiente, como el alma encarnada se encuentra en una condición confundida, se identifica con el cuerpo material circunstancial, y queda supeditada al sufrimiento y la felicidad temporal que hay en la vida. El Señor, en la forma de Paramātmā, o la Superalma, es el compañero constante de la entidad viviente, en virtud de lo cual puede darse cuenta de los deseos del alma individual, tal como uno puede oler el aroma de una flor al estar cerca de ella. El deseo es una forma sutil de condicionamiento para la entidad viviente. El Señor le satisface el deseo según ella lo merezca: «el hombre propone y Dios dispone». Por lo tanto, el individuo no es omnipotente en lo que respecta a complacer sus deseos. Sin embargo, el Señor puede cumplir todos los deseos, y como Él es imparcial con todos, no interfiere en los deseos de las diminutas e independientes entidades vivientes. No obstante, cuando uno desea a Kṛṣṇa, el Señor se ocupa de uno de un modo especial, y lo anima a tener deseos por los que uno pueda llegar a Él y ser feliz eternamente. Los himnos védicos declaran, pues: eṣa u hy eva sādhu karma kārayati taṁ yam ebhyo lokebhya unninīśate eṣa u evāsādhu karma kārayati yam adho ninīśate, «El Señor ocupa a la entidad viviente en actividades piadosas, para que ella se pueda elevar. El Señor la ocupa en actividades impías, de modo que ella pueda irse al infierno» (Kauṣītakī Upaniṣad 3.8).

Sanskrtské slovo vibhu poukazuje na Nejvyššího Pána, jenž oplývá neomezeným poznáním, bohatstvím, silou, slávou, krásou a odříkáním. Je vždy spokojený sám v sobě; ničí hříšné ani zbožné činnosti Ho neznepokojují. Pán nevytváří pro žádnou živou bytost její danou životní situaci — živá bytost, zmatená nevědomostí, však touží po určitých životních podmínkách, a tím vzniká její řetěz akcí a reakcí. Vzhledem ke své vyšší povaze oplývá poznáním, ale kvůli své omezené moci je náchylná podlehnout vlivu nevědomosti. Pán je všemohoucí, ale živá bytost nikoliv. A Pán je vibhu neboli vševědoucí, zatímco živá bytost je aṇu, nepatrná. Jelikož je živou duší, má schopnost toužit na základě své svobodné vůle. Její touha se pak splní jedině díky všemocnému Pánu. Když je živá bytost zmatená touhami, Pán jí dovolí je ukojit, ale nikdy není zodpovědný za činy a následky, jež určitá vytoužená situace přinese. Zmatená vtělená duše se ztotožňuje s hmotným tělem, které za daných okolností má, a podléhá dočasnému utrpení a štěstí. Pán je v podobě Paramātmy neboli Nadduše stálým společníkem této individuální duše, a proto zná její touhy, stejně jako může člověk cítit vůni květiny, když je v její blízkosti. Touha je subtilní formou podmínění živé bytosti. Pán plní její touhu podle jejích zásluh — “Člověk míní, Bůh mění.” Individuální duše tedy není co do vyplnění tužeb všemocná. Pán však může splnit všechny touhy, a jelikož je nestranný, do tužeb nepatrných nezávislých živých bytostí se nevměšuje. Pokud však některá touží po Kṛṣṇovi, věnuje jí zvláštní péči a povzbuzuje ji, aby toužila takovým způsobem, že Ho bude moci dosáhnout a být věčně šťastná. Védské hymny proto hlásají: eṣa u hy eva sādhu karma kārayati taṁ yam ebhyo lokebhya unninīṣate. eṣa u evāsādhu karma kārayati yam adho ninīṣate — “Pán zaměstnává živou bytost zbožnými činnostmi, aby mohla zlepšit své postavení. A Pán ji také zaměstnává bezbožnými činnostmi, aby mohla jít do pekla.” (Kauṣītakī Upaniṣad 3.8)

ajño jantur anīśo ’yam
ātmanaḥ sukha-duḥkhayoḥ
īśvara-prerito gacchet
svargaṁ vāśv abhram eva ca
ajño jantur anīśo ’yam
ātmanaḥ sukha-duḥkhayoḥ
īśvara-prerito gacchet
svargaṁ vāśv abhram eva ca

«La entidad viviente es completamente dependiente en su aflicción y en su felicidad. Por la voluntad del Supremo puede ir al cielo o al infierno, tal como una nube es llevada por el aire».

“Živá bytost je co do svého neštěstí a štěstí zcela závislá na vůli Nejvyššího — může jít do nebe nebo do pekla, stejně jako je mrak unášen větrem.”

De modo que, el alma encarnada, debido a su deseo inmemorial de eludir el estado de conciencia de Kṛṣṇa, causa su propia confusión. En consecuencia, aunque por constitución ella es eterna, bienaventurada y sapiente, debido a la pequeñez de su existencia olvida su posición constitucional de servicio al Señor, y queda atrapada así por la nesciencia. Y, bajo el hechizo de la ignorancia, la entidad viviente alega que el Señor es responsable de su existencia condicionada. Los Vedānta-sūtras (2.1.34) también confirman eso. Vaiṣamya-nairghṛṇye na sāpekṣatvāt tathā hi darśayati: «El Señor ni odia ni quiere a nadie, aunque parezca que lo hiciera».

Vtělená duše si tedy svou pradávnou touhou vyhnout se vědomí Kṛṣṇy sama způsobuje svoji zmatenost. Proto i když je svou přirozeností věčná, blažená a vědomá, kvůli své nepatrnosti zapomíná na své přirozené postavení služebníka Pána, a tak je polapena nevědomostí. Pod jejím vlivem pak prohlašuje, že Pán je zodpovědný za její podmíněný život. Vedānta-sūtry (2.1.34) rovněž učí: vaiṣamya-nairghṛṇye na sāpekṣatvāt tathā hi darśayati — “Pán vůči nikomu nechová nenávist ani zvláštní přízeň, i když to tak vypadá.”