Skip to main content

TEXT 6

TEXT 6

Texto

Verš

ajo ’pi sann avyayātmā
bhūtānām īśvaro ’pi san
prakṛtiṁ svām adhiṣṭhāya
sambhavāmy ātma-māyayā
ajo ’pi sann avyayātmā
bhūtānām īśvaro ’pi san
prakṛtiṁ svām adhiṣṭhāya
sambhavāmy ātma-māyayā

Palabra por palabra

Synonyma

ajaḥ — innaciente; api — aunque; san — siendo así; avyaya — sin deteriorarse; ātmā — cuerpo; bhūtānām — de todos aquellos que nacen; īśvaraḥ — el Señor Supremo; api — aunque; san — siendo así; prakṛtim — en la forma trascendental; svām — Mía; adhiṣṭhāya — estando situado así; sambhavāmi — Me encarno; ātma-māyayā — mediante Mi energía interna.

ajaḥ — nezrozený; api — ačkoliv; san — jsem; avyaya — nechřadnoucí; ātmā — tělo; bhūtānām — všech těch, kteří se narodili; īśvaraḥ — Nejvyšší Pán; api — ačkoliv; san — jsem; prakṛtim — v transcendentální podobě; svām — své; adhiṣṭhāya — v takovém postavení; sambhavāmi — zjevuji se; ātma-māyayā — prostřednictvím své vnitřní energie.

Traducción

Překlad

Aunque soy innaciente y Mi cuerpo trascendental nunca se deteriora, y aunque soy el Señor de todas las entidades vivientes, aun así aparezco en cada milenio en Mi trascendental forma original.

Ačkoliv jsem nezrozený a Mé transcendentální tělo nikdy nechřadne a ačkoliv jsem Pánem všech živých bytostí, přesto se v každém věku zjevuji ve své původní transcendentální podobě.

Significado

Význam

El Señor ha hablado acerca de la peculiaridad de Su nacimiento: aunque puede que Él aparezca como una persona ordinaria, recuerda todo lo relacionado con Sus muchísimos «nacimientos» pasados, mientras que un hombre común y corriente no puede recordar lo que ha hecho ni siquiera unas cuantas horas antes. Si se le pregunta a alguien qué hizo exactamente a la misma hora el día anterior, al hombre común le sería muy difícil responder de inmediato. Seguramente que tendría que escarbar en su memoria para recordar qué estaba haciendo exactamente a la misma hora el día anterior. Y, no obstante, a menudo los hombres se atreven a declarar que son Dios, o Kṛṣṇa. Uno no debe dejarse engañar por esas pretensiones sin sentido. Y, además, el Señor explica Su prakṛti, o Su forma. Prakṛti significa «naturaleza», y también significa svarūpa, o «la forma de uno mismo». El Señor dice que Él aparece en Su propio cuerpo. Él no cambia de cuerpo, como sí lo hace la entidad viviente común, que cambia de un cuerpo a otro. Puede que la entidad viviente tenga una clase de cuerpo en el nacimiento actual, pero en el siguiente nacimiento tendrá un cuerpo diferente. En el mundo material, la entidad viviente no tiene un cuerpo fijo, sino que transmigra de un cuerpo a otro. Sin embargo, el Señor no hace eso. Cuando quiera que Él aparece, lo hace en el mismo cuerpo original, por medio de Su potencia interna. En otras palabras, Kṛṣṇa aparece en este mundo material en Su eterna forma original, con dos manos y sosteniendo una flauta. Él aparece precisamente en Su cuerpo eterno, no contaminado por este mundo material. Aunque Él aparece en el mismo cuerpo trascendental y es el Señor del universo, aun así parece que Él nace como una entidad viviente ordinaria. Y aunque Su cuerpo no se deteriora como un cuerpo material, aun así parece que el Señor Kṛṣṇa crece de la infancia a la niñez y de la niñez a la juventud. Pero, lo que es muy sorprendente, nunca envejece más allá de la juventud. En la época de la batalla de Kurukṣetra, Él tenía muchos nietos en casa, o, en otras palabras, Él ya había envejecido suficientemente según los cálculos materiales. Aun así, se veía tal como un hombre joven de veinte o veinticinco años. Nunca vemos un retrato de Kṛṣṇa en la vejez, porque él nunca envejece como nosotros, si bien es la persona más anciana de toda la creación —del pasado, del presente y del futuro—. Ni Su cuerpo ni Su inteligencia se deterioran o cambian alguna vez. Por consiguiente, queda claro que, a pesar de estar en el mundo material, Él es la misma e innaciente forma eterna de bienaventuranza y conocimiento, inmutable en lo que respecta a Su cuerpo e inteligencia trascendentales. De hecho, Su aparición y desaparición son como la salida del Sol, el movimiento de este ante nosotros y su subsecuente desaparición de nuestra vista. Cuando el Sol se pierde de vista, creemos que se ha puesto, y cuando el Sol está ante nuestros ojos, pensamos que se halla en el horizonte. En realidad, el Sol siempre está en su posición fija. Pero debido a nuestros sentidos insuficientes y defectuosos, hablamos de que el Sol aparece y desaparece en el cielo. Y como Su aparición y desaparición son completamente distintas de las de cualquier entidad viviente común y corriente, es obvio que Él es conocimiento eterno y bienaventurado, mediante Su potencia interna, y que nunca lo contamina la naturaleza material. Los Vedas también confirman que la Suprema Personalidad de Dios es innaciente, y que, sin embargo, parece nacer en múltiples manifestaciones. Las Escrituras védicas complementarias también confirman que, aunque el Señor parece nacer, aun así no cambia de cuerpo. En el Bhāgavatam, Él aparece en forma de Nārāyaṇa ante Su madre, con cuatro manos y los adornos de las seis clases de opulencias plenas. Su aparición en Su eterna forma original constituye Su misericordia sin causa, que se les otorga a las entidades vivientes de modo que puedan concentrarse en el Señor Supremo tal como es Él, y no en invenciones mentales o imaginaciones, que es lo que el impersonalista cree equivocadamente que son las formas del Señor. Según el diccionario Viśva-kośa, la palabra māyā, o ātma-māyā, se refiere a la misericordia sin causa del Señor. El Señor está consciente de todas Sus apariciones y desapariciones anteriores, pero una entidad viviente común, en cuanto obtiene otro cuerpo, olvida todo lo referente a su cuerpo pasado. Él es el Señor de todas las entidades vivientes, porque, mientras se encuentra en esta Tierra, realiza actividades maravillosas y sobrehumanas. Así pues, el Señor siempre es la misma Verdad Absoluta, y no presenta diferenciación alguna entre Su forma y Su ser, o entre Su calidad y Su cuerpo. Ahora pudiera surgir la pregunta de por qué el Señor aparece y desaparece en este mundo. Ello se explica en el verso siguiente.

Pán hovořil o zvláštnosti svého zrození — přestože se může objevit jako obyčejná osoba, pamatuje si vše ze svých mnoha uplynulých “zrození”, zatímco obyčejný člověk si nevzpomíná ani na to, co dělal před několika hodinami. Když se takového člověka zeptáme, co dělal včera přesně ve stejnou dobu, bude pro něho velice těžké okamžitě odpovědět. Musel by značně namáhat svou paměť, aby si na to vzpomněl. A přesto se lidé často opovažují tvrdit, že jsou Bůh či Kṛṣṇa. Takovými nesmyslnými tvrzeními bychom se neměli nechat oklamat. Pán zde dále popisuje svou prakṛti, podobu. Prakṛti znamená příroda či přirozenost, jakož i svarūpa, skutečná vlastní podoba. Pán říká, že se v tomto světě zjevuje ve svém vlastním těle. Nemění své tělo jako obyčejná živá bytost, která přechází z jednoho těla do druhého. Podmíněná duše může mít v tomto životě určité tělo, ale v příštím životě má již jiné. V hmotném světě živá bytost nemá stálé tělo; převtěluje se z jednoho do druhého. Pán to ovšem nedělá. Kdykoliv se zjeví, činí tak prostřednictvím své vnitřní energie ve stále stejném, původním těle. Kṛṣṇa se tedy v tomto hmotném světě objevuje ve své původní věčné podobě se dvěma rukama, ve kterých drží flétnu. Zjevuje se ve svém věčném těle, neznečištěn hmotným světem. Ačkoliv přichází ve stejném transcendentálním těle a je Pánem vesmíru, přesto se zdá, že se rodí jako obyčejná živá bytost. A přestože Jeho tělo nechřadne jako hmotné tělo, vypadá to, že Pán Kṛṣṇa roste z dětství do chlapectví a z chlapectví do mládí. Tento věk však kupodivu nikdy nepřekročí. V době bitvy na Kurukṣetře měl doma mnoho vnoučat, a podle hmotných kalkulací byl tedy již značně starý. Přesto vypadal jako mladý muž kolem dvaceti nebo pětadvaceti let. Nikdy nevidíme obrázek Pána Kṛṣṇy jako starce, protože Kṛṣṇa nikdy nestárne jako my, i když je tou nejstarší osobou v celém stvoření — v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Jeho tělo ani inteligence nikdy nechřadnou ani se nemění. Ačkoliv se tedy Kṛṣṇa nachází v hmotném světě, má neměnné transcendentální tělo a inteligenci a je toutéž nezrozenou, věčnou podobou blaženosti a poznání. Na tento svět přichází a odchází z něho jako slunce, které vyjde, pohybuje se nad naší hlavou a potom nám zmizí z očí. Když se nám slunce ztratí z dohledu, myslíme si, že zapadlo, a když ho vidíme před sebou, myslíme si, že je na obzoru. Ve skutečnosti je stále přítomné, ale jelikož máme nedokonalé smysly, uvažujeme tak, že se objevilo na nebi a že z něho zmizelo. Jelikož příchod Pána Kṛṣṇy na svět a odchod z něho je zcela jiný než rození a umírání obyčejné živé bytosti, je zřejmé, že Pán je podobou věčného, blaženého poznání prostřednictvím své vnitřní energie — a hmotná příroda Ho nikdy neznečistí. Vedy dokládají, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je nezrozený, a přesto se zdá, že se rodí v rozmanitých podobách. Védská doplňková písma rovněž uvádějí, že i když se Pán zdánlivě rodí, nikdy nemění tělo. V Bhāgavatamu čteme, jak se zjevuje před svou matkou coby čtyřruký Nārāyaṇa, jehož v plné míře zdobí bohatství šesti druhů. To, že se zjevuje ve své původní věčné podobě, je Jeho bezpříčinná milost, kterou obdařuje živé bytosti, aby se mohly soustředit na Nejvyššího Pána takového, jaký je, a nikoliv na výtvory mysli či představy, jak to líčí impersonalisté. Podle slovníku Viśva-kośa poukazuje slovo māyā či ātma-māyā na Pánovu bezpříčinnou milost. Pán si je vědom všech svých dřívějších zjevení a zmizení, ale obyčejná živá bytost vše o svém dřívějším těle zapomene, jakmile dostane další tělo. Kṛṣṇa je Pánem všech živých bytostí, protože během svého pobytu na Zemi projevuje úžasné a nadlidské činnosti. Je tedy vždy stejnou Absolutní Pravdou a mezi Jeho podobou a vlastním Já či Jeho přirozenou povahou a tělem není rozdíl. Nyní se někdo může zeptat, proč se Pán zjevuje v tomto světě a pak z něho odchází. To je vysvětleno v následujícím verši.