Skip to main content

8

Kapitola 8

Let There Be Calamities

Ať znovu přijdou všechny pohromy

vipadaḥ santu tāḥ śaśvat
tatra tatra jagad-guro
bhavato darśanaṁ yat syād
apunar bhava-darśanam
vipadaḥ santu tāḥ śaśvat
tatra tatra jagad-guro
bhavato darśanaṁ yat syād
apunar bhava-darśanam

I wish that all those calamities would happen again and again so that we could see You again and again, for seeing You means that we will no longer see repeated births and deaths.

Přeji si, aby ke všem tĕmto pohromám docházelo znovu a znovu, abychom Tĕ mohli znovu a znovu vidĕt, neboť vidĕt Tĕ znamená už nikdy nespatřit opakované zrození a smrt.

Śrīmad-Bhāgavatam 1.8.25

Šrímad-Bhágavatam 1.8.25

Generally, the distressed, the needy, the intelligent, and the inquisitive who have performed some pious activities worship or begin to worship the Lord. Others, who are thriving on misdeeds only, regardless of status, cannot approach the Supreme due to being misled by the illusory energy. Therefore, for a pious person, if there is some calamity there is no other alternative than to take shelter of the lotus feet of the Lord. Constantly remembering the lotus feet of the Lord means preparing for liberation from birth and death. Therefore, even though there are so-called calamities, they are welcome because they give us an opportunity to remember the Lord, which means liberation.

Lidé, kteří jsou nešťastní, v nouzi, inteligentní nebo zvídaví, obvykle uctívají nebo začínají uctívat Pána, jestliže předtím vykonali nĕjaké zbožné činy. Jiní, kteří si libují pouze ve špatnostech, ať už jsou v jakémkoliv postavení, se k Nejvyššímu nemohou přiblížit, neboť jsou oklamáni iluzorní energií. Zbožný človĕk v případĕ pohromy nemá jinou možnost, než hledat útočištĕ u lotosových nohou Pána. Neustále vzpomínat na lotosové nohy Pána znamená připravovat se na osvobození od zrození a smrti. Proto i když nastanou takzvané pohromy, jsou vítané, protože nám dávají příležitost vzpomínat na Pána, což znamená osvobození.

One who has taken shelter of the lotus feet of the Lord, which are accepted as the most suitable boat for crossing the ocean of nescience, can achieve liberation as easily as one leaps over the holes made by the hooves of a calf. Such persons are meant to reside in the abode of the Lord, and they have nothing to do with a place where there is danger in every step.

Ten, kdo přijal útočištĕ u lotosových nohou Pána    —    což je ta nejlepší loď k přeplutí oceánu nevĕdomosti    —    může dosáhnout osvobození stejnĕ snadno, jako je možné překročit vodu v otisku kopýtka telete. Takové osoby patří do Pánovy říše a nic je nepoutá k tomuto svĕtu, kde nebezpečí číhá na každém kroku.

This material world is certified by the Lord in the Bhagavad-gītā as a dangerous place full of calamities. Less intelligent persons prepare plans to adjust to those calamities, without knowing that the nature of this place is to be full of calamities. They have no information of the abode of the Lord, which is full of bliss and without trace of calamity. The duty of the sane person, therefore, is to be undisturbed by worldly calamities, which are sure to happen in all circumstances. Suffering all sorts of unavoidable misfortunes, one should make progress in spiritual realization, because that is the mission of human life. The spirit soul is transcendental to all material calamities; therefore, the so-called calamities are called false. A man may see a tiger swallowing him in a dream, and he may cry for this calamity. Actually there is no tiger and there is no suffering; it is simply a case of dreams. In the same way, all calamities of life are said to be dreams. If someone is lucky enough to get in contact with the Lord by devotional service, it is all gain. Contact with the Lord by any one of the nine devotional services is always a forward step on the path going back to Godhead.

Pán v Bhagavad-gítĕ potvrzuje, že tento hmotný svĕt je nebezpečné místo, kde stále dochází k různým pohromám. Ménĕ inteligentní lidé plánují, jak tĕmto pohromám zabránit, a nevĕdí, že toto místo je již svou povahou místem neustálých pohrom. Nemají informace o říši Pána, která je plná blaženosti a kde žádné pohromy nehrozí. Povinností duševnĕ zdravého človĕka je nenechat se rozrušit hmotnými pohromami, ke kterým bude zcela jistĕ docházet za všech okolností. Človĕk má přijímat veškerá utrpení, která přinášejí nevyhnutelné rány osudu, a má usilovat o pokrok v duchovní realizaci, neboť to je posláním lidského života. Duše je transcendentální vůči všem hmotným pohromám, a takzvané pohromy jsou proto jen zdánlivé. Človĕk například může ve snu vidĕt, jak ho pojídá tygr, a může proto začít křičet. Ve skutečnosti se však o žádného tygra ani žádné utrpení nejedná, protože to je pouze sen. A stejnĕ tak lze o všech životních pohromách říci, že to jsou pouhé sny. Má-li nĕkdo to štĕstí, že oddanou službou přišel do styku s Pánem, pak je to pro nĕho skutečný zisk. Každý styk s Pánem prostřednictvím jednoho z devíti druhů oddané služby je vždy krokem kupředu na cestĕ zpátky k Bohu.

In this very interesting verse, it is described that vipadaḥ – calamities or dangers – are very good if such dangers and calamities remind us of Kṛṣṇa.

V tomto velice zajímavém verši je napsáno, že vipadaḥ    —    pohromy nebo neštĕstí    —    jsou velice dobré, jestliže díky nim myslíme na Kršnu.

tat te ’nukampāṁ susamīkṣamāṇo
bhuñjāna evātma-kṛtaṁ vipākam
tat te ’nukampāṁ susamīkṣamāṇo
bhuñjāna evātma-kṛtaṁ vipākam

(Bhāgavatam 10.14.8)

(Bhág. 10.14.8.)

How does a devotee receive dangers? There must be dangers because this material world is full of dangers. But foolish people who do not know this try to avoid the dangers. Thus they struggle for existence. Everyone is trying to become happy and avoid danger. This is our material business. Everyone is trying for ātyantikaṁ sukham, ultimate happiness. A working man thinks, “Let me work very hard now and put money in the bank, so that when I get old I shall enjoy life without working.” This is the inner intention of everyone. No one wants to work; as soon as one gets some money, he wants to retire from work and become happy. But that is not possible. One cannot become happy in that way.

Jak oddaný přijímá nebezpečí? Tento hmotný svĕt je plný nebezpečí, a různá nebezpečí proto potkají každého. Hloupí lidé, kteří to nevĕdí, se jim ale ve svém boji o existenci snaží vyhnout. Každý se snaží být šťastný a bezpečný. Tak to chodí v hmotném svĕtĕ. Každý usiluje o atyantikaṁ sukham, konečné štĕstí. Pracující človĕk si myslí: „Budu velice tĕžce pracovat, peníze si uložím v bance a až zestárnu, budu si bez práce užívat života.“ Každý si takhle plánuje. Nikdo nechce pracovat; jakmile človĕk dostane nĕjaké peníze, chce přestat pracovat a být šťastný. To ale není možné. Tímto způsobem nikdo nemůže dosáhnout štĕstí.

Here Kuntīdevī speaks of apunar bhava-darśanam. The prefix a means “not,” and punar bhava means “repetition of birth and death.” The real danger is the repetition of birth and death. That must be stopped.

Kuntídéví v tomto verši hovoří o apunar bhava-darśanam. Předpona a znamená „ne“ a punar bhava znamená „opakování zrození a smrtí“. Opravdovým nebezpečím, které musíme zastavit, jsou opakovaná zrození a smrti.

The material world is full of dangers (padaṁ padaṁ yad vipadām). For example, if one is on the ocean one may have a very strong ship, but that ship can never be safe; because one is at sea, at any time there may be dangers. The Titanic was safe, but on its first voyage it sank, and many important men lost their lives. So danger there must be, because we are in a dangerous position. This material world itself is dangerous. Therefore, our business now should be to cross over this sea of danger as soon as possible. As long as we are at sea, we are in a dangerous position, however strong our ship may be. That’s a fact. But we should not be disturbed by the sea waves; instead, we should just try to cross over the sea and get to the other side. That should be our business.

Hmotný svĕt je plný nebezpečí (padaṁ padaṁ yad vipadām). Človĕk například může plout přes oceán na nĕjaké veliké lodi, ale ani velká loď není zcela bezpečná, protože pluje po moři, kde ji každou chvíli mohou potkat nenadálé potíže. Titanic byl důmyslnĕ zabezpečený, ale na své první plavbĕ se potopil a mnoho významných lidí zahynulo. Jelikož jsme na nebezpečném místĕ, musí nás potkávat nebezpečí. Tento hmotný svĕt je sám o sobĕ nebezpečný. Mĕli bychom se proto snažit tento oceán nebezpečí co nejdříve překonat. Pokud jsme na moři, stále jsme v nebezpečí bez ohledu na to, jak je naše loď velká. Nemĕly by nás však znepokojovat mořské vlny. Mĕli bychom se naopak snažit co nejrychleji oceán překonat a zajímat se jedinĕ o to, jak se dostat na břeh.

As long as we are in this material world, there must be calamities because this is the place of calamity. But even with calamities our business should be to develop our Kṛṣṇa consciousness, so that after giving up this body we may go back home, back to Kṛṣṇa.

Pokud jsme v hmotném svĕtĕ, budou nás potkávat nepříjemnosti, protože tento svĕt je plný nepříjemností. I přesto by naším jediným cílem mĕlo být rozvinutí vĕdomí Kršny, abychom se po opuštĕní tohoto tĕla mohli vrátit zpátky domů, zpátky ke Kršnovi.

On the Battlefield of Kurukṣetra, Arjuna said to Kṛṣṇa, “Whatever You are saying is all right. I am not this body. I am a soul, and this is also true of everyone else. So when the body is annihilated, the soul will continue to exist. But when I see that my son is dying or my grandfather is dying and that I am killing, how can I be solaced simply by knowing that they are not dying, but that only their bodies are changing? I am accustomed to thinking of them with affection in terms of the body, and so there must be grief and suffering.”

Na Kuruovském bitevním poli řekl Ardžuna Kršnovi: „Cokoliv říkáš, je pravda. Nejsem toto tĕlo. Jsem duše a také všichni ostatní jsou duše. Když je tĕlo zničeno, duše existuje dále. Když ale vidím, že můj syn nebo můj dĕd umírá, nebo že já je zabíjím, jak mohu nalézt útĕchu v tom, že oni ve skutečnosti neumírají, ale že jen mĕní tĕla? Cítím k nim náklonnost na tĕlesné úrovni, a proto pociťuji zármutek a utrpení.“

Kṛṣṇa did not deny what Arjuna said. “Yes,” He replied. “That’s a fact. Because you are in the bodily concept of life, there must be suffering. So you must tolerate it, that’s all. There is no other remedy.” As mentioned in Bhagavad-gītā (2.14), Lord Kṛṣṇa told Arjuna:

Kršna souhlasil s tím, co Ardžuna řekl. „Ano,“ odpovĕdĕl, „to je pravda. Protože máš tĕlesné pojetí života, musíš trpĕt. Všechna tato utrpení proto musíš snášet, na to neexistuje žádný jiný lék.“ Kršna řekl Ardžunovi v Bhagavad-gítĕ (2.14):

mātrā-sparśās tu kaunteya
śītoṣṇa-sukha-duḥkha-dāḥ
āgamāpāyino ’nityās
tāṁs titikṣasva bhārata
mātrā-sparśās tu kaunteya
śītoṣṇa-sukha-duḥkha-dāḥ
āgamāpāyino ’nityās
tāṁs titikṣasva bhārata

“O son of Kuntī, the nonpermanent appearance of heat and cold, happiness and distress, and their disappearance in due course, are like the appearance and disappearance of winter and summer seasons. They arise from sense perception, O scion of Bharata, and one must learn to tolerate them without being disturbed.”

„Ó synu Kuntí, krátkodobé pocity horka a chladu a štĕstí a neštĕstí přicházejí a odcházejí jako letní a zimní období. Pocházejí ze smyslových vjemů, ó Bháratovče, a človĕk se musí naučit je snášet, aniž by jimi byl rozrušen.“

In America it may sometimes be very chilly in the morning, and that may make taking one’s morning bath a little difficult. But does that mean that those who are devotees will stop taking their prescribed morning bath? No. Even if it is chilly, they must take this regular bath. The duty must be done, even if there is a little suffering involved. That is called tapasya, or austerity. Tapasya means that we must proceed with our business of Kṛṣṇa consciousness despite all the dangers and calamities of this world. This is called tapasya, or voluntary acceptance of the difficulties of life.

V Americe jsou nĕkdy velice chladná rána a v takovém počasí je trochu obtížné se ráno sprchovat. Znamená to ale snad, že se oddaní přestanou ráno sprchovat? Ne. I když je chladno, musíme se pravidelnĕ sprchovat. Musíme vykonávat svoji povinnost i za cenu nĕjakého utrpení. To se nazývá tapasya, odříkání. Tapasja znamená, že musíme pokračovat v našich duchovních činnostech bez ohledu na nebezpečí a pohromy v tomto svĕtĕ. To je tapasja neboli dobrovolné přijímání potíží.

Sometimes those who have undertaken strict vows of tapasya will ignite a ring of fire all around themselves, and in the scorching heat of the sun in the hot summer they will sit down in the midst of that fire and meditate. Similarly, in the chilly cold of winter they will immerse themselves in water up to the neck and meditate. Such vows are prescribed in strict systems of tapasya. But Lord Caitanya Mahāprabhu does not give us such a prescription. Instead, He gives us a very nice program: chant, dance, and take prasāda, food offered first to Lord Kṛṣṇa. But still we are unwilling. We are so fallen that we cannot accept even this tapasya. Although this kind of tapasya is very easy to perform and very pleasant (su-sukhaṁ kartum avyayam), still we are not agreeable. We may even prefer to rot in the street. Some people prefer to drink and have sex and live in the street. So what can be done?

Ti, kteří složili přísné sliby tapasji, kolem sebe nĕkdy v kruhu zapálí oheň a v žáru slunce v horkém létĕ sedí uprostřed tohoto ohnĕ a meditují. A v chladném zimním počasí meditují ponořeni po krk ve vodĕ. To jsou velice tvrdé druhy tapasji. Čaitanja Maháprabhu nám ale nic takového nenařizuje. Naopak, nabízí nám velice pĕkný program    —    zpívejte, tancujte a přijímejte prasádam. My si ale stejnĕ nedáme říci. Jsme tak pokleslí, že nedokážeme přijmout ani takovouto tapasju, i když její provádĕní je velice snadné a příjemné (susukhaṁ kartum avyayam). Radĕji budeme žít na ulici. Nĕkteří lidé radĕji pijí alkohol, vĕnují se sexu a žijí na ulici. Co můžeme dĕlat?

The Kṛṣṇa consciousness movement is giving all facilities so that people may come here, chant, dance, live very peacefully, take kṛṣṇa-prasāda, and be happy, but people will not accept it. That is called misfortune. Caitanya Mahāprabhu, portraying the people of this age, therefore said, “I am so unfortunate that I have no attachment for chanting Hare Kṛṣṇa.” Lord Caitanya prayed:

Hnutí pro vĕdomí Kršny poskytuje všechny možnosti k tomu, aby lidé mohli přijít, zpívat, tančit, mírumilovnĕ žít, přijímat Kršna-prasádam a být šťastní, ale oni toho nevyužijí. To je jejich neštĕstí. Čaitanja Maháprabhu popisuje lidi tohoto vĕku a říká: „Jsem tak nešťastný, protože Mĕ zpívání Haré Kršna vůbec nepřitahuje.“ Pán Čaitanja se modlí:

nāmnām akāri bahudhā nija-sarva-śaktis
tatrārpitā niyamitaḥ smaraṇe na kālaḥ
etādṛśī tava kṛpā bhagavan mamāpi
durdaivam īdṛśam ihājani nānurāgaḥ
nāmnām akāri bahudhā nija-sarva-śaktis
tatrārpitā niyamitaḥ smaraṇe na kālaḥ
etādṛśī tava kṛpā bhagavan mamāpi
durdaivam īdṛśam ihājani nānurāgaḥ

(Śikṣāṣṭaka 2)

(Šikšáštaka 2)

Kṛṣṇa, the transcendental holy name of God, has all potencies, Lord Caitanya said. Kṛṣṇa has unlimited potencies, and similarly in the holy name of Kṛṣṇa there are unlimited potencies. Kṛṣṇa has thousands and thousands of names, of which the name Kṛṣṇa is the chief, and there are no hard and fast rules for chanting. It is not that one must chant at a certain time. No. At any time one may chant. Furthermore, Kṛṣṇa’s name is identical with Kṛṣṇa Himself. Therefore the holy name of Kṛṣṇa is Kṛṣṇa.

Říká, že transcendentální svaté jméno Boha    —    Kṛṣṇa    —    je stejnĕ mocné jako Kršna Samotný. Kršna má neomezené energie a neomezené energie jsou podobnĕ i v svatém jménu Kršny. Bůh má tisíce jmen, z nichž hlavním je jméno Kršna, pro jehož zpívání neexistují žádná přísná pravidla. Nemusí se zpívat jen v určitou dobu. Můžeme ho zpívat kdykoliv. Kršnovo jméno je navíc totožné s Kršnou Samotným. Svaté jméno Kršny je proto Kršna.

We should not think that Kṛṣṇa is living in His abode, Goloka Vṛndāvana, and that His name is different from Him. In the material world, of course, in the material conception, a name is different from the fact it represents. But in the absolute world there are no such differences. The name is as potent as Kṛṣṇa is. We have a tongue, and if we use this tongue to chant Hare Kṛṣṇa, we shall immediately come directly in touch with Kṛṣṇa, because the name Kṛṣṇa and the person Kṛṣṇa are not different. We may think that Kṛṣṇa is far, far away, but in fact Kṛṣṇa is within us. He is far away, but at the same time He is the nearest. But even if we think that Kṛṣṇa is far, far away, His name is present. We can chant Hare Kṛṣṇa, and Kṛṣṇa will immediately become available. Kṛṣṇa is available in this easy way, for which there are no hard and fast rules. We can chant at any time and immediately get Kṛṣṇa. Just see the mercy of Kṛṣṇa!

Nemĕli bychom si myslet, že Kršna žije ve Svém sídle, Gólóce Vrndávanĕ, a že Jeho jméno je od Nĕho odlišné. V hmotném svĕtĕ se samozřejmĕ na základĕ hmotného pojetí jméno liší od skutečnosti, kterou představuje, ale v absolutním svĕtĕ takové rozdíly neexistují. Jméno je stejnĕ mocné jako Kršna Samotný. Máme jazyk, a když tento jazyk zamĕstnáme zpíváním Haré Kršna, přijdeme okamžitĕ do přímého styku s Kršnou, jelikož jméno Kršna a osoba Kršna se neliší. Můžeme si myslet, že Kršna je velice daleko, ale Kršna je také v nás. Je daleko, ale zároveň je nám nejblíže. Ale i když si myslíme, že Kršna je daleko, Jeho jméno je zde. Můžeme zpívat Haré Kršna, a tak máme Kršnu okamžitĕ na dosah. Tímto snadným způsobem se můžeme ke Kršnovi přiblížit. Zpívání Haré Kršna není nijak omezeno. Můžeme zpívat kdykoliv a ihned získat Kršnu. Vidíte, jak je Kršna milostivý?

Therefore Caitanya Mahāprabhu says, etādṛśī tava kṛpā bhagavan mamāpi durdaivam īdṛśam ihājani nānurāgaḥ: “My dear Lord, You have given me such generous facilities by which to contact You, but I am so unfortunate that I have no attachment for these things. I have attachment for so many other things, but I have no attachment for chanting Hare Kṛṣṇa. This is my misfortune.” Kṛṣṇa is so magnanimous that He is present before us by the transcendental vibration of His name, which has all the potencies of Kṛṣṇa Himself, and if we remain in contact with that name we shall get all the benefits of Kṛṣṇa’s benedictions. But still we are not inclined to chant the Hare Kṛṣṇa mantra. This is our misfortune.

Čaitanja Maháprabhu proto říká: etādṛśī tava kṛpā bhagavan mamāpi durdaivam īdṛśam ihājani nānurāgaḥ. „Můj drahý Pane, z laskavosti jsi mi umožnil, abych k Tobĕ mohl tak snadno dospĕt, ale já jsem takový nešťastník, že mĕ to vůbec nepřitahuje. Přitahuje mĕ spousta jiných vĕcí, ale ke zpívání Haré Kršna necítím žádnou náklonnost. To je moje neštĕstí.“ Kršna je tak milostivý, že je před námi přítomen v podobĕ transcendentální vibrace Svého jména, které je stejnĕ mocné jako Kršna Samotný, a pokud zůstaneme ve styku s tímto jménem, obdržíme všechna Kršnova požehnání. Přesto nás ale zpívání Haré Kršna mantry nepřitahuje a to je naše neštĕstí.

A devotee, however, is never disturbed by dangers, reverses, or calamities. Rather, he welcomes them. Because he is a surrendered soul, he knows that both dangers and festivals are but different demonstrations of Kṛṣṇa, who is absolute. In the śāstra, the Vedic literature, it is said that religion and irreligion, which are complete opposites, are merely the front portion and the back portion of God. But is there any difference between God’s front and God’s back? God is absolute, and therefore a devotee, either in opulence or in danger, is undisturbed, knowing that both of these are Kṛṣṇa.

Oddaného nikdy nerozruší nebezpečí, neúspĕchy nebo pohromy. Naopak je uvítá. Jelikož je zcela odevzdaný, ví, že jak nebezpečí, tak i radosti jsou pouze různými projevy Kršny a že Kršna je absolutní. V šástrách, védských písmech, se říká, že náboženství a bezbožnost, které jsou v přímém protikladu, nejsou nic jiného než přední a zadní část transcendentálního tĕla Pána. Jaký je rozdíl mezi přední a zadní částí Jeho tĕla? Bůh je absolutní a oddaný ví, že obojí je Kršna, a proto zůstává nerozrušený, ať již má všeho dostatek, nebo je v nebezpečí.

When a devotee is in danger, he thinks, “Now Kṛṣṇa has appeared before me as danger.” In His form of Nṛsiṁhadeva, the Lord was dangerous to the demon Hiraṇyakaśipu, but the same Nṛsiṁhadeva was the supreme friend to the devoted Prahlāda Mahārāja. God is never dangerous to the devotee, and the devotee is never afraid of dangers, because he is confident that the danger is but another feature of God. “Why should I be afraid?” the devotee thinks. “I am surrendered to Him.”

Když se oddaný ocitne v nebezpečí, myslí si: „Nyní se Kršna přede mnou zjevil v podobĕ nebezpečí.“ Pán Nrsinhadéva znamenal veliké nebezpečí pro démona Hiranjakašipua, ale stejný Nrsinhadéva byl nejvĕtším přítelem Svého oddaného, Prahláda Mahárádže. Pro oddané není Pán nikdy nebezpečný. Oddaný se nikdy neobává žádného nebezpečí, neboť vĕří, že nebezpečí je pouze jiný rys Pána. Oddaný si myslí: „Proč bych se mĕl bát? Jsem odevzdaný Bohu.“

Therefore Kuntīdevī says, vipadaḥ santu: “Let there be calamities.” Vipadaḥ santu tāḥ śaśvat: “Let all those calamities happen again and again.” Because she knows how to remember Kṛṣṇa at times of danger, she is welcoming danger. “My dear Lord,” she says, “I welcome dangers, because when dangers come I can remember You.” When Prahlāda Mahārāja’s father was putting him into dangerous predicaments, Prahlāda was always thinking of Kṛṣṇa. So if we are put into a dangerous position and that danger gives us an impetus to remember Kṛṣṇa, that is welcome: “Oh, I am getting this opportunity to remember Kṛṣṇa.” Why is this welcome? It is welcome because seeing Kṛṣṇa or remembering Kṛṣṇa means advancing in spiritual life so that we will not have to suffer any more of these dangers. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so ’rjuna (Bhagavad-gītā 4.9). If one becomes advanced in Kṛṣṇa consciousness, the result will be that after giving up the body (tyaktvā deham) one will not have to take birth again in this material world (punar janma naiti). This is to be desired.

Kuntí proto říká: vipadaḥ santu. „Ať přijdou potíže.“ Vipadaḥ santu tāḥ śaśvat. „Ať všechny pohromy přicházejí znovu a znovu.“ Vítala nebezpečí, protože vĕdĕla, jak v nebezpečí vzpomínat na Pána: „Drahý Pane, jsem ráda, když přijde nebezpečí, protože tehdy na Tebe mohu vzpomínat.“ Když otec Prahláda Mahárádže svému synovi připravoval nejrůznĕjší utrpení, Prahlád vždy myslel na Kršnu. Jsme-li tedy v nĕjaké nebezpečné situaci a toto nebezpečí nás nutí vzpomínat na Kršnu, pak je vítané: „Nyní mám příležitost myslet na Kršnu.“ A proč je takové nebezpečí vítané? Protože když vidíme Kršnu nebo na Nĕho vzpomínáme, znamená to, že dĕláme pokrok v duchovním životĕ a že přijde chvíle, kdy nás již takové nebezpečí nebude muset potkat. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna (Bg. 4.9.). Jestliže pokročíme ve vĕdomí Kršny, pak se po opuštĕní tohoto tĕla (tyaktvā deham) nebudeme muset znovu narodit v tomto hmotném svĕtĕ (punar janma naiti). Po tom jediném máme toužit.

Suppose I am very comfortable at the present moment. My body may be comfortable, but there will be death, and then another birth. After giving up my present body, if I get the body of a cat or a dog, what is the meaning of my comfortable position? Death is sure, and after death one must surely accept another body. We may not know what kind of body we shall get, but we can know from the śāstra, the Vedic literature. The śāstra says that according to our particular mentality, we will get a particular kind of body. Although I may be in a comfortable position, if I keep myself in the mentality of a dog, I shall get my next life as a dog. Therefore, what is the value of this comfortable position? I may be in a comfortable position for twenty years, thirty years, fifty years, or at the utmost one hundred years. Yet if, when I give up this body, my mentality causes me to become a cat, a dog, or a mouse, what is the benefit of this comfortable position? But people do not consider this. They think, especially in the present age, “I am now in a comfortable position. I have enough money and a good estate. I have ample comforts and enough food. When this body is finished, I am not going to take birth again, so as long as I am living, let me enjoy life.” This is the modern philosophy of hedonism, but it does not correspond to the facts.

Předpokládejme, že se nyní cítím velice pohodlnĕ. Moje tĕlo se může cítit pohodlnĕ, ale přijde smrt a po ní další zrození. Když opustím své současné tĕlo a dostanu tĕlo kočky nebo psa, jaký význam mĕlo všechno pohodlí? Musíme zemřít a po smrti musíme přijmout jiné tĕlo. Možná nevíme, jaké bude naše příští tĕlo, ale můžeme se to dozvĕdĕt z šáster, védských písem. Šástry říkají, že určitý druh tĕla dostaneme podle své mentality. Jestliže mám mentalitu psa, v příštím životĕ se narodím jako pes a nezáleží na tom, jestli se nyní cítím dobře nebo ne. Jaký má význam, že se budu mít dvacet, třicet, padesát nebo nanejvýš sto let dobře? Jestliže se po smrti podle své mentality narodím jako kočka, pes nebo myš, k čemu mi bude mé dobré postavení? Ale lidé takhle neuvažují. Zvláštĕ v dnešní dobĕ si myslí: „Nyní mám dobré postavení. Mám dost penĕz a velký majetek. Mám všechno pohodlí a dostatek jídla. Když tohle tĕlo bude mrtvé, již se znovu nenarodím, a tak dokud jsem živý, musím si užívat.“ Tento názor zastává moderní hedonistická filozofie, ale skutečnost je jiná.

Kuntī, however, is aware of birth and death, and she is anxious not to repeat this process. This is indicated by the words apunar bhava-darśanam. If one always sees Kṛṣṇa, one is in Kṛṣṇa consciousness, for Kṛṣṇa consciousness means always thinking of Kṛṣṇa. One’s consciousness should be absorbed in Kṛṣṇa thought. Therefore the spiritual master gives different varieties of engagements to devotees in Kṛṣṇa consciousness. For example, under the direction of the spiritual master the devotees may sell books in Kṛṣṇa consciousness. But if the devotees think that the energy invested in selling books should be diverted into selling jewelry, that is not a very good idea. Then they would become nothing more than jewelers. We should be very much careful not to be diverted from Kṛṣṇa consciousness. Even if there is danger or suffering in Kṛṣṇa consciousness, we should tolerate it. We should even welcome such danger, and we should pray in appreciation to Kṛṣṇa.

Kuntí si je vĕdoma kolobĕhu rození a smrtí a velice touží po tom, aby se již znovu nenarodila. To vyjadřují slova apunar bhava-darśanam. Když človĕk vždy vidí Kršnu, je si vĕdom Kršny, neboť mít vĕdomí Kršny znamená myslet stále na Kršnu. Každý by mĕl být vždy pohroužený v myšlenkách na Kršnu. Duchovní mistr proto zamĕstnává oddané v různých druzích služby pro Kršnu. Pod vedením duchovního mistra může oddaný například prodávat knihy pojednávající o Kršnovi. Je však chyba si myslet, že oddaní mohou stejnou energii, kterou využívají při prodávání knih, použít při prodávání bižuterie. Pak se z nich stanou obyčejní prodavači bižuterie. Musíme dávat velký pozor, abychom se neodchýlili od vĕdomí Kršny. I když nás potká při oddané službĕ nĕjaké nebezpečí nebo utrpení, mĕli bychom je snášet. Vlastnĕ bychom je mĕli vítat a vdĕčnĕ se modlit ke Kršnovi.

How should we pray? Tat te ’nukampāṁ susamīkṣamāṇaḥ: “My dear Lord, it is Your great mercy that I have been put into this dangerous position.” That is the viewpoint of a devotee. He doesn’t regard danger as danger. Rather, he thinks, “It is Kṛṣṇa’s mercy.” What kind of mercy? Bhuñjāna evātma-kṛtaṁ vipākam: “Because of my past activities, I was meant to suffer very much. But You are mitigating that suffering and giving me only a little.” In other words, by the grace of Kṛṣṇa a devotee may receive only token punishment.

Jak bychom se mĕli modlit? Tat te 'nukampāṁ susamīkṣamāṇaḥ. „Můj drahý Pane, Tvou milostí jsem se ocitl v této nebezpečné situaci.“ Takto uvažuje oddaný. Nepovažuje nebezpečí za nebezpečí. Spíše si myslí: „To je Kršnova milost.“ Jaká je to milost? Bhuñjāna evātma-kṛtaṁ vipākam. „Za své minulé činy si zasloužím velice trpĕt. Ty ale mé utrpení zmírňuješ, a proto trpím jen trochu.“ Jinými slovy, Kršnovou milostí je oddaný potrestán pouze symbolicky.

In court an important man is sometimes found to be a culprit, and the judge may be able to fine him a hundred thousand dollars and know that the man can pay it. But he may tell the man, “You just give one cent.” That is also punishment, but it is greatly minimized. Similarly, we have to suffer for our past deeds. That is a fact, and we cannot avoid it. But karmāṇi nirdahati kintu ca bhakti-bhājām (Brahma-saṁhitā 5.54): the sufferings of those who engage in devotional service in Kṛṣṇa consciousness are minimized. For example, one may have been destined to be killed, but instead of being killed with a knife, he may instead get some little cut on his finger. In this way, for those who engage in devotional service, the reactions of past activities are minimized. Lord Kṛṣṇa assures His devotees, ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo mokṣayiṣyāmi: “I shall give you protection from the reactions of sinful life.” So even if a devotee has a history of very grievous criminal activities behind him, instead of being killed he may only get a little cut on his finger. Why then should a devotee fear danger?

Řeknĕme, že před soudem je obvinĕn velice vlivný a bohatý človĕk. Soudce ho shledá vinným a uloží mu pokutu ve výši sto tisíc dolarů, ale může mu také říci: „Zaplaťte jeden cent.“ To je také trest, ale mnohem menší. Podobnĕ i my musíme trpĕt za svoje hříchy. To je skutečnost, které se nemůžeme vyhnout. Ale karmāṇi nirdahati kintu ca bhakti-bhājām (Brahma-sanhitá 5.54). Utrpení tĕch, kteří oddanĕ slouží Kršnovi, je zmenšeno na minimum. Nĕkdo může například mít podle svého osudu určeno, že bude zabitý nožem, ale místo toho se jen trochu řízne do prstu. Ti, kteří jsou zamĕstnáni v oddané službĕ, takto dostávají za své minulé hříšné činnosti pouze snížené reakce. Pán Kršna ujišťuje Své oddané: ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo mokṣayiṣyāmi. „Ochráním tĕ před všemi reakcemi za hříšný život.“ Takže i když se oddaný v minulosti dopustil mnoha závažných hříchů, místo zabití ho čeká jen malé říznutí do prstu. Proč by se potom mĕl oddaný obávat nebezpečí?

We should simply depend on Kṛṣṇa consciousness, because if we live Kṛṣṇa consciously under all circumstances, we shall not return to this material world (apunar bhava-darśanam). If we repeatedly think of Kṛṣṇa, see Kṛṣṇa, read of Kṛṣṇa, work for Kṛṣṇa, and somehow or other remain in Kṛṣṇa consciousness, we benefit in such a way that we shall be saved from taking birth again in the material world. That is true benefit. But if we become a little comfortable because of other, materialistic engagements and we forget Kṛṣṇa and have to take birth again, then what is our benefit? We should be very careful about this. We should act in such a way that our Kṛṣṇa consciousness can under no circumstances be disturbed, even if there is heavy suffering. That is the instruction of Kuntīdevī.

Mĕli bychom spoléhat pouze na vĕdomí Kršny, protože pokud si za všech okolností budeme vĕdomi Kršny, nevrátíme se do tohoto hmotného svĕta (apunar bhava-darśanam). Pokud stále přemýšlíme o Kršnovi, vidíme Kršnu, čteme o Kršnovi, pracujeme pro Kršnu a udržujeme si vĕdomí Kršny, budeme mít z tĕchto činností skutečný prospĕch    —    zachrání nás to od nového zrození v tomto hmotném svĕtĕ. Jestliže však zásluhou jiných, hmotných činností, budeme pohodlnĕ žít, zapomeneme na Kršnu a budeme se muset znovu narodit. Jaký z toho budeme mít užitek? Na to si musíme dát velký pozor. Musíme jednat takovým způsobem, aby naše vĕdomí Kršny nebylo ničím narušeno ani v dobách pro nás velice tĕžkých. To nám radí Kuntídéví.

Before winning the Battle of Kurukṣetra, all the Pāṇḍavas were put into many dangers, as already described in the previous verses. They were given poison, they were put into a house of lac that was later set afire, and sometimes they were even confronted with great man-eating demons. They lost their kingdom, they lost their wife, they lost their prestige, and they were exiled to the forest. But throughout all those dangers, Kṛṣṇa was there. When the Kauravas were trying to strip Draupadī naked, Kṛṣṇa was there supplying cloth to protect her honor. Kṛṣṇa was always there.

Jak již bylo popsáno v předešlých verších, před vítĕzstvím v bitvĕ na Kurukšétře museli Pánduovci čelit mnohým nebezpečným situacím. Mĕli být otráveni, byli pozváni do domu ze šelaku, který byl pozdĕji zapálen, a nĕkdy se museli utkat dokonce i s démonskými lidojedy. Ztratili své království, svoji ženu, svoji vážnost a museli odejít do vyhnanství do lesa. Ale ve všech tĕchto nebezpečných situacích byl Kršna vždy s nimi. Když se Kuruovci snažili vysvléci Draupadí, Kršna jí poslal pruh látky, aby ochránil její počestnost. Kršna byl vždy s nimi.

Therefore, when the Pāṇḍavas went to see their grandfather, Bhīṣmadeva, on his deathbed, Bhīṣmadeva began to cry. “These boys, my grandsons, are all very pious,” he said. “Mahārāja Yudhiṣṭhira, the oldest of the brothers, is the most pious person. He is even called Dharmarāja, the king of religion. Bhīma and Arjuna are both devotees, and they are such powerful heroes that they can kill thousands of men. Their wife, Draupadī, is directly the goddess of fortune, and it has been enjoined that wherever she is, there will be no scarcity of food. Thus they all form a wonderful combination, and moreover, Lord Kṛṣṇa is always with them. But still they are suffering.” Thus he began to cry, saying, “I do not know what is Kṛṣṇa’s arrangement, because such pious devotees are also suffering.”

Když nakonec Pánduovci přišli ke smrtelnému loži svého dĕda Bhíšmadévy, praotec Bhíšmadéva začal plakat: „Tito chlapci, moji vnuci, jsou velice zbožní. Mahárádž Judhišthir, nejstarší, je z nich nejzbožnĕjší a říkají mu dokonce Dharmarádž, král náboženství. Bhíma a Ardžuna jsou velcí oddaní a jsou tak mocní hrdinové, že mohou zabít tisíce mužů. Jejich žena, Draupadí, je samotná bohynĕ štĕstí a kdekoliv je, tam nikdy není nouze o jídlo. Všichni dohromady mají tak obdivuhodné vlastnosti, Samotný Kršna je vždy s nimi, ale přesto trpí.“ Se slzami v očích potom řekl: „Nevím, jaké jsou Kršnovy zámĕry, když i tak zbožní oddaní trpí.“

Therefore, we should not think, “Because I have become a devotee, there will be no danger or suffering.” Prahlāda Mahārāja suffered greatly, and so did other devotees like the Pāṇḍavas and Haridāsa Ṭhākura. But we should not be disturbed by such sufferings. We must have firm faith, firm conviction, knowing, “Kṛṣṇa is present, and He will give me protection.” Don’t try to take the benefit of any shelter other than Kṛṣṇa. Always take to Kṛṣṇa.

Nemĕli bychom si myslet: „Nyní jsem se stal oddaným a žádné nebezpečí nebo utrpení se mĕ již netýká.“ I Prahlád Mahárádž musel trpĕt a stejnĕ tak i jiní oddaní jako Pánduovci nebo Haridás Thákur. Utrpení by nás ale nemĕlo rozrušit. Musíme mít pevnou víru a nezlomné přesvĕdčení, že Kršna je s námi a ochrání nás. Nesnažte se hledat ochranu jinde než u Kršny. Vždy přijímejte Kršnu jako jediné útočištĕ.

In Bhagavad-gītā Lord Kṛṣṇa says, kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati: “My dear Arjuna, you may declare to the world that My devotee is never vanquished.” Now, one may ask, why did Kṛṣṇa advise Arjuna to declare this? Why did He not declare it Himself? The answer is that if Kṛṣṇa Himself made this declaration, it might be suspect, because Kṛṣṇa sometimes violates His own promise. But the promise of a devotee will never be violated. This is Kṛṣṇa’s concern. “Oh, My devotee has declared this. I must see that his word is kept.” This is Kṛṣṇa’s position because of His affection for His devotee. Therefore Lord Kṛṣṇa said, “You declare it. If I declare it, people may not believe it, but if you declare it they will believe you because you are a devotee.” Even though Kṛṣṇa may break His own promise, He wants to see that the promises of His devotees are fulfilled.

V Bhagavad-gítĕ Pán Kršna říká: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati. „Můj drahý Ardžuno, můžeš vyhlásit celému svĕtu, že Mého oddaného nikdy nikdo nepřemůže.“ Nyní se nĕkdo může zeptat, proč Kršna řekl Ardžunovi, aby to vyhlásil. Proč to neřekl Kršna Samotný? Důvod je ten, že kdyby to prohlásil Samotný Kršna, Jeho slovům by možná každý nevĕřil, protože Kršna nĕkdy poruší Svůj vlastní slib. Jeho oddaný svůj slib ale nikdy neporuší, protože na to Kršna Osobnĕ dohlíží: „Můj oddaný to vyhlásil. Musím se postarat o to, aby svůj slib dodržel.“ Kršna to dĕlá z náklonnosti ke Svému oddanému. Proto řekl: „Vyhlas to ty. Kdybych to řekl Já, lidé by tomu možná nevĕřili, ale když to řekneš ty, budou ti vĕřit, protože jsi oddaný.“ I když Kršna může porušit Svůj vlastní slib, chce, aby sliby Jeho oddaných byly vždy splnĕny.

Therefore, we must take to Kṛṣṇa consciousness and adhere to this consciousness under all circumstances, even in the most dangerous position. We must keep our faith in Kṛṣṇa’s lotus feet, and then there will be no danger.

Musíme proto rozvíjet vĕdomí Kršny a za všech okolností si ho udržet, dokonce i v té nejnebezpečnĕjší situaci. Musíme si udržet víru v lotosové nohy Kršny a pak nám nebude hrozit žádné nebezpečí.