Skip to main content

20

Kapitola 20

Full Surrender

Naprostá odevzdanost

apy adya nas tvaṁ sva-kṛtehita prabho
jihāsasi svit suhṛdo ’nujīvinaḥ
yeṣāṁ na cānyad bhavataḥ padāmbujāt
parāyaṇaṁ rājasu yojitāṁhasām
apy adya nas tvaṁ sva-kṛtehita prabho
jihāsasi svit suhṛdo ’nujīvinaḥ
yeṣāṁ na cānyad bhavataḥ padāmbujāt
parāyaṇaṁ rājasu yojitāṁhasām

O my Lord, You have executed all duties Yourself. Are You leaving us today, though we are completely dependent on Your mercy and have no one else to protect us, now when all kings are at enmity with us?

Ó můj Pane, všechny Své povinnosti jsi již vykonal. Dnes nás opouštíš, přestože zcela závisíme na Tvé milosti a nemáme nikoho jiného, kdo by nás chránil, nyní, když všichni králové jsou našimi nepřáteli?

Śrīmad-Bhāgavatam 1.8.37

Šrímad-Bhágavatam 1.8.37

The Pāṇḍavas are most fortunate because with all good luck they were entirely dependent on the mercy of the Lord. In the material world, to be dependent on the mercy of someone else is the utmost sign of misfortune, but in the case of our transcendental relation with the Lord, it is the most fortunate case when we can live completely dependent on Him. The material disease is due to thinking of becoming independent of everything. But the cruel material nature does not allow us to become independent. The false attempt to become independent of the stringent laws of nature is known as material advancement of experimental knowledge. The whole material world is moving on this false attempt at becoming independent of the laws of nature. Beginning from Rāvaṇa, who wanted to prepare a direct staircase to the planets of heaven, down to the present age, they are trying to overcome the laws of nature. They are trying now to approach distant planetary systems by electronic mechanical power. But the highest goal of human civilization is to work hard under the guidance of the Lord and become completely dependent on Him. The highest achievement of perfect civilization is to work with valor but at the same time depend completely on the Lord. The Pāṇḍavas were the ideal executors of this standard of civilization. Undoubtedly they were completely dependent on the good will of Lord Śrī Kṛṣṇa, but they were not idle parasites of the Lord. They were all highly qualified both by personal character and by physical activities. Still they always looked for the mercy of the Lord because they knew that every living being is dependent by constitutional position. The perfection of life is, therefore, to become dependent on the will of the Lord, instead of becoming falsely independent in the material world. Those who try to become falsely independent of the Lord are called anātha, or without any guardian, whereas those who are completely dependent on the will of the Lord are called sanātha, or those having someone to protect them. Therefore we must try to be sanātha, so that we can always be protected from the unfavorable condition of material existence. By the deluding power of the external, material nature we forget that the material condition of life is the most undesirable perplexity. The Bhagavad-gītā (7.19) therefore directs us that after many, many births one fortunate person becomes aware of the fact that Vāsudeva, Kṛṣṇa, is all in all and that the best way of leading one’s life is to surrender unto Him completely. That is the sign of a mahātmā. All the members of the Pāṇḍava family were mahātmās in household life. Mahārāja Yudhiṣṭhira was the head of these mahātmās, and Queen Kuntīdevī was the mother. The lessons of the Bhagavad-gītā and all the Purāṇas, specifically the Bhāgavata Purāṇa, are therefore inevitably connected with the history of the Pāṇḍava mahātmās. For them, separation from the Lord was just like the separation of a fish from water. Śrīmatī Kuntīdevī, therefore, felt such separation like a thunderbolt, and the whole prayer of the Queen is to try to persuade the Lord to stay with them. After the Battle of Kurukṣetra, although the inimical kings were killed, their sons and grandsons were still there to deal with the Pāṇḍavas. It is not only the Pāṇḍavas who were put into the condition of enmity; all of us are always in such a condition, and the best way of living is to become completely dependent on the will of the Lord and thereby overcome all difficulties of material existence.

Pánduovci jsou nejšťastlivĕjší z lidí, protože v celém svém štĕstí zcela záviseli na milosti Pána. Záviset na nĕčí milosti je v hmotném svĕtĕ známkou té nejvĕtší bídy, ale jakmile se to týká našeho transcendentálního vztahu k Pánu, situace se mĕní. Je-li nám dáno žít v úplné závislosti na Pánu, máme to nejvĕtší štĕstí, jakého lze dosáhnout. To, že se začínáme považovat za naprosto nezávislé jedince, je začátkem hmotné choroby. Krutá hmotná příroda ale nikomu nedovolí být nezávislý. Marné pokusy získat nezávislost na přísných zákonech přírody se označují jako hmotný rozvoj experimentálního poznání. Tato snaha o nezávislost na přírodních zákonech hýbe celým hmotným svĕtem. Od dob Rávany, který chtĕl postavit schodištĕ vedoucí přímo na nebeské planety, se lidé až do dnešního dne stále snaží překonat zákony přírody. Nyní se pokoušejí dostat na jiné planety za pomoci mechanických přístrojů. Dokonalostí lidské civilizace je tvrdĕ pracovat, ale zároveň naprosto záviset na Pánu. Neúnavná práce pod vedením Nejvyššího Pána je tedy nejvyšší dokonalostí lidské civilizace a Pánduovci toho byli ideální ukázkou. Bezvýhradnĕ záviseli na vůli Pána Šrí Kršny, ale přitom to nebyli zaháleči ani příživníci. Jejich kvalifikace byly zcela jedinečné a bylo to vidĕt jak na jejich charakteru, tak i na jejich skutcích. Přesto však vždy vyhledávali milost Pána, protože vĕdĕli, že každá živá bytost je přirozenĕ závislá. Dokonalostí života tedy je být plnĕ závislý na vůli Pána a nepředstírat v hmotném svĕtĕ nezávislost. Ti, kteří usilují o falešnou nezávislost, se nazývají anātha neboli nemající ochránce, zatímco ti, kteří zcela závisí na Pánovĕ vůli, se nazývají sanāthaneboli ti, které nĕkdo chrání. Musíme se proto snažit být sanātha, abychom byli vždy ochraňováni před nepříznivými podmínkami hmotné existence. Oklamáni vlivem vnĕjší hmotné přírody zapomínáme, že hmotný život s sebou přináší nanejvýš nežádoucí zmatek. Bhagavad-gítá (7.19) nás proto upomíná, že po mnoha a mnoha zrozeních si štĕstím obdařený človĕk může uvĕdomit, že Vásudéva je vše a že nejlepším způsobem, jak žít, je zcela se Mu odevzdat. Tím se vyznačuje mahātmā.Všichni členové pánduovské rodiny byli mahátmové ve stavu hospodáře. Mahárádž Judhišthir byl vůdcem tĕchto mahátmů a královna Kuntídéví byla jejich matkou. Pokyny Bhagavad-gíty a všech Purán, zvláštĕ Bhágavata-Purány, jsou tedy nevyhnutelnĕ spojeny s historií pánduovských mahátmů. Odloučení od Pána pro nĕ znamenalo totéž, co pro rybu znamená odloučení od vody. Šrímatí Kuntídéví tedy představa tohoto odloučení udeřila jako blesk a svými modlitbami se v podstatĕ jen pokouší přesvĕdčit Pána, aby s nimi zůstal. Všichni znepřátelení králové sice padli v bitvĕ na Kurukšétře, ale zůstali po nich ještĕ synové a vnuci a s nimi se Pánduovci museli také utkat. Nejen Pánduovci se ocitli v situaci, kdy se proti nim nĕkteří postavili jako nepřátelé. Každý z nás má vždy nĕjakého nepřítele a nejlepší je pro nás žít tak, abychom zcela záviseli na Pánovĕ vůli. Tím překonáme všechny nesnáze hmotného bytí.

After the Battle of Kurukṣetra ended and the Pāṇḍavas were established in their kingdom, Kṛṣṇa, before going back home to Dvārakā, was taking leave of His aunt and bidding her farewell. It was at that time that Kuntī offered this prayer. Now she directly asks, “Is it a fact that after finishing Your duty You are going away and leaving us alone?” This is the devotee’s position. Kuntīdevī says, yeṣāṁ na cānyad bha-vataḥ padāmbujāt: “We have no means of protection other than Your lotus feet.” This is full surrender.

Když skončila bitva na Kuruovském bitevním poli a Pánduovci se ujali vlády ve svém království, Kršna se chystal odjet do Svého domu do Dváraky. Než se vydal na cestu, přišel se rozloučit se Svou tetou a Kuntí Mu tehdy přednesla své modlitby. V tomto verši se přímo ptá: „Je to pravda, že nyní, když jsi splnil všechny Své povinnosti, od nás chceš odjet a nechat nás tu samotné?“ Kuntídéví říká: yeṣāṁ na cānyad bhavataḥ padāmbujāt. „Tvé lotosové nohy jsou naší jedinou ochranou.“ Tak uvažují oddaní, kteří jsou zcela odevzdaní.

In the process of surrender (śaraṇāgati) there are six items. The first is that one should completely depend on Kṛṣṇa, and the next is that one should accept everything favorable for Kṛṣṇa’s service (ānukūlyasya saṅkalpaḥ). Ānukūlyena kṛṣṇānuśīlanaṁ bhaktir uttamā: a symptom of first-class bhakti, devotional service, is that one accepts everything favorable for that service. Another item of surrender is prātikūlyasya varjanam, rejecting everything unfavorable to the procedures of Kṛṣṇa consciousness. Sometimes the spiritual master says, “Don’t do this,” forbidding something unfavorable, and he also recommends that which is favorable: “Do this. Chant Hare Kṛṣṇa.” Full surrender, therefore, entails giving up unfavorable things and accepting that which is favorable (ānukūlyasya saṅkalpaḥ prātikūlyayasya varjanam). Furthermore, one should believe with full faith, “Kṛṣṇa will give me protection,” and one should count oneself as one of the servants of Kṛṣṇa. These are some of the items of śaraṇāgati, full surrender.

Odevzdání se (śaraṇāgati) má šest aspektů. Za prvé bychom mĕli zcela záviset na Kršnovi a přijmout vše příznivé pro oddanou službu (ānukūlyasya saṅkalpaḥ). Ānukūlyena kṛṣṇānuśīlanaṁ bhaktir uttamā: prvotřídní bhakti neboli oddaná služba se vyznačuje tím, že oddaný přijme vše, co je pro tuto službu příznivé. Dalším příznakem odevzdání se je prātikūlya-vivarjanam, zanechání všeho, co je pro vĕdomí Kršny nepříznivé. Duchovní mistr nĕkdy řekne: „Nedĕlej to,“ a zakáže nám dĕlat nĕco, co je pro oddanou službu nepříznivé, a doporučí to, co je příznivé: „Dĕlej to a to. Zpívej Haré Kršna.“ Plné odevzdání se tedy znamená odmítnout nepříznivé vĕci a přijmout všechno, co je příznivé (ānukūlyasya saṅkalpaḥ prātikūlya-vivarjanam). Mĕli bychom mít také nezlomnou víru, že nás Kršna ochrání a mĕli bychom se vždy považovat za jednoho z Jeho služebníků. To jsou nĕkteré aspekty úplného odevzdání se    —    śaraṇāgati.

Now Kuntīdevī says, “My dear Kṛṣṇa, if You think that we are well established now that we have our kingdom back, and if You therefore want to leave us, that is not a very good proposal. We are not free yet. Because we have killed so many kings, all their friends and relatives are planning to come fight with us again. So don’t think that we are free from all dangers. We are not. And we have no protection other than Your lotus feet. That is our position.” Thus she indirectly says to Kṛṣṇa, “Do not leave us. Don’t think that we are now safe. Without Your protection, we are always unsafe.”

Kuntídéví říká: „Můj drahý Kršno, pokud si myslíš, že nyní, když jsme dostali zpĕt své království, jsme v bezpečí a můžeš nás tedy opustit, není to příliš dobrý návrh. Ještĕ nejsme svobodní. Zabili jsme mnoho králů a všichni jejich přátelé a příbuzní s námi chtĕjí znovu bojovat. Nemysli si, že všechno nebezpečí je již pryč. Tvé lotosové nohy jsou naší jedinou ochranou.“ Nepřímo tak Kršnovi říká: „Neopouštĕj nás. Nemysli si, že jsme v bezpečí. Bez Tvé ochrany si nejsme ničím jisti.“

This should be the position of a devotee. We should know that we are actually in danger in this material world. Māyā, illusion, may catch us at any time, as soon as we are a little inattentive, thinking, “Now I have done my duty. Let me take a little rest.” No, there is no rest. We must be always alert.

Tak by se mĕl chovat oddaný. Mĕli bychom vĕdĕt, že v tomto hmotném svĕtĕ nám neustále hrozí nebezpečí. Jakmile jsme trochu lehkovážní a myslíme si: „Již jsem vykonal svoji povinnost. Mohu si trochu odpočinout,“ májá neboli iluze nás může kdykoliv dostat. Ne, nemůžeme odpočívat. Musíme být neustále ve střehu.

There is a verse in which Śrīla Rūpa Gosvāmī says, avyartha-kālatvam: a devotee should be very much careful to see whether his time is being spent unnecessarily. He should ask himself, “Am I now engaged in māyā’s service or Kṛṣṇa’s service?” This is a symptom of an advanced devotee. Nāma-gāne sadā ruciḥ: such a devotee is never tired of chanting, singing, or dancing. The word sadā means “always,” and ruci means “taste.” A devotee always has a taste for chanting Hare Kṛṣṇa: “Oh, very nice. Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.” This is taste. Of course, this taste takes time to awaken, but when Rūpa Gosvāmī was chanting he was thinking, “I have only one tongue and two ears. What can I appreciate of chanting? If I could have millions of tongues and trillions of ears, then I could relish something by chanting and hearing.” Of course, we should not imitate him, but the devotees of the Kṛṣṇa consciousness movement must at least be very careful to complete their sixteen rounds, their minimum amount of prescribed chanting. Nāma-gāne sadā ruciḥ: we have to increase our taste for singing and chanting Hare Kṛṣṇa.

Šríla Rúpa Gósvámí v jednom verši říká: avyartha-kālatvam    —     oddaný by mĕl vždy dbát na to, aby zbytečnĕ neztrácel čas. Mĕl by se ptát sám sebe: „Sloužím teď máji nebo Kršnovi?“ Tak přemýšlí pokročilý oddaný. Nāma-gāne sadā ruciḥ: takového oddaného nikdy neunaví zpívat nebo tancovat. Slovo sadā znamená „vždy“ a ruciznamená „chuť “. Oddaný má vždy chuť zpívat Haré Kršna: „Výbornĕ! Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare    /    Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.“ Tomu se říká mít chuť ke zpívání Haré Kršna. Nĕjaký čas samozřejmĕ trvá, než v sobĕ tuto chuť probudíme, ale když zpíval Rúpa Gósvámí svaté jméno, myslel si: „Mám jen jeden jazyk a dvĕ uši. Jak mohu plnĕ vychutnat toto zpívání? Kdybych mĕl miliony jazyků a miliardy uší, mohl bych alespoň trochu okusit sladkost zpívání a naslouchání.“ Rúpu Gósvámího bychom zajisté nemĕli napodobovat, ale všichni oddaní v hnutí pro vĕdomí Kršny by mĕli alespoň dbát na to, aby každý den dokončili alespoň šestnáct kol džapy na růženci. Nāma-gāne sadā ruciḥ: musíme zvyšovat svou chuť ke zpívání Haré Kršna.

Furthermore, we should also increase our inclination to live in a place where Kṛṣṇa lives (prītis tad-vasati-sthale). In the vision of higher devotees, Kṛṣṇa actually lives everywhere, but because we are in a lower condition, we should know that for us Kṛṣṇa lives in the temple. Because we do not see Kṛṣṇa everywhere, we should come to the temple to see Kṛṣṇa, who kindly appears there, by His mercy, in a manner in which we can see Him.

Mĕli bychom také zvĕtšovat svoji touhu žít na místĕ, na kterém žije Kršna (prītis tad-vasati-sthale). Pokročilí oddaní vidí Kršnu všude, ale protože jsme na nižší úrovni, mĕli bychom vĕdĕt, že pro nás je Kršna přítomný v chrámu. Jelikož nemůžeme vidĕt Kršnu všude, mĕli bychom chodit do chrámu, kde se Kršna milostivĕ zjevuje v takové podobĕ, jakou můžeme vnímat.

Kṛṣṇa has a completely spiritual body (sac-cid-ānanda-vigraha), but we do not have the eyes to see what that spiritual body is. We are accustomed to seeing material, gross things (jaḍa). We can see stone, metal, wood, and other elements, and because Kṛṣṇa is everything, to be visible to our imperfect eyes He appears in a form of these elements. It is not that Kṛṣṇa is stone or that we are worshiping stone. We are worshiping Kṛṣṇa, but because we cannot see anything except material elements like stone, Kṛṣṇa kindly appears in a form carved from stone. Therefore one should be very much inclined to live within the circle of a temple environment in which the form of Kṛṣṇa is worshiped.

Kršnovo tĕlo je zcela duchovní (sac-cid-ānanda-vigraha), ale naše oči nejsou uzpůsobené k tomu, abychom mohli toto duchovní tĕlo vidĕt. Jsme zvyklí vnímat hmotné vĕci, které mají hrubou podobu (jaḍa). Můžeme vidĕt kámen, kov, dřevo a jiné prvky, a protože Kršna je všechno, zjevuje se v podobĕ vytvořené z tĕchto prvků, abychom Ho mohli svýma nedokonalýma očima vidĕt. Kršna není kámen a také to neznamená, že uctíváme kámen. Uctíváme Kršnu, ale protože nemůžeme vidĕt nic než hmotné prvky, jako je například kámen, Kršna se laskavĕ zjevuje v podobĕ vytvořené z kamene. Každý by se mĕl proto snažit žít poblíž chrámu, ve kterém je uctívána podoba Kršny.

Moreover, one should always think oneself dependent on Kṛṣṇa. This is Kṛṣṇa consciousness. One should always think, “Without Kṛṣṇa my life is useless, and I am in danger.” Therefore, while offering her prayers to Kṛṣṇa, Kuntī says, “Kṛṣṇa, You are thinking that now we are safe, but I don’t think we are safe. We are always in danger. If You think we are safe, who will give us protection? We have no protection other than Your lotus feet. We are encircled by so many enemies because the sons of those who have died in the fight are now preparing to fight with us.”

Kromĕ toho bychom mĕli vždy záviset na Kršnovi. To je vĕdomí Kršny. Vždy bychom si mĕli myslet: „Bez Kršny nemá můj život žádnou cenu a neustále mi hrozí nebezpečí.“ Kuntí ve svých modlitbách ke Kršnovi proto říká: „Kršno, prosím, nemysli si, že nám již nehrozí žádné nebezpečí. Můžeme ho čekat ze všech stran. Kdo nás bude ochraňovat? Jedinou ochranu nám poskytují Tvé lotosové nohy. Kolem nás je tolik nepřátel, protože synové tĕch, kteří zahynuli v bitvĕ, s námi nyní chtĕjí bojovat.“

Now, although Kṛṣṇa had come to Kuntīdevī to take the dust of the feet of His superior, His aunt, Kuntīdevī addresses Him as Prabhu, the Lord, not as her beloved nephew. She knows, “Although Kṛṣṇa is playing the part of my nephew, my brother’s son, He is still the supreme master.”

I když Kršna přišel ke Kuntídéví, aby setřel prach z jejích lotosových nohou, neboť byla Jeho tetou a tedy Jeho nadřízenou, Kuntí Mu přesto říká „Prabhu“ neboli „Pane“ a neoslovuje Ho jako svého milovaného synovce. Dobře ví, že i když je Kršna v roli jejího synovce neboli syna jejího bratra, je stále Nejvyšším Pánem.

The symptoms of a really Kṛṣṇa conscious person are that he knows that Kṛṣṇa is the supreme master, he always thinks himself in danger without Kṛṣṇa, and by taking shelter of Kṛṣṇa’s lotus feet he always feels safe. Kṛṣṇa says, kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati: “You may declare to the world that My devotee is never vanquished.” (Bhagavad-gītā 9.31) If one becomes a pure devotee of Kṛṣṇa, there is no question of danger. Of course, Kṛṣṇa gives protection to everyone, for without His protection no one can live even for a single moment. But one should not think, “If Kṛṣṇa is giving protection to everyone, what is the use of becoming a devotee?” A king gives protection to every one of his citizens, for that is his duty, but he especially protects his own circle of men. This is not unnatural. If one directly engages in the service of the President, when one is in some difficulty he is especially protected. Although the President gives protection to all the citizens, those who personally associate with him, giving him service, receive special consideration. That is not actually partiality. That is natural. When a gentleman loves all children but has special love for his own children, no one will say, “Oh, why are you loving your own children more than others?” No, that is natural. Similarly, Kṛṣṇa says in Bhagavad-gītā, samo ’haṁ sarva-bhūteṣu: “I am equal to everyone.” Kṛṣṇa, being God, loves everyone because everyone is part of Him. Nonetheless, He takes special care of His devotees. Therefore He says, kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati: “My devotee will never be vanquished.”

Človĕka, který si je opravdu vĕdom Kršny, poznáme podle toho, že přijímá Kršnu jako Nejvyššího Pána, ví, že bez Kršny mu neustále hrozí nebezpečí a bezpečný se cítí pouze tehdy, když vyhledá útočištĕ u Kršnových lotosových nohou. Kršna říká: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati. „Můžeš vyhlásit, že Mého oddaného nikdy nikdo nepřemůže.“ (Bg. 9.31) Jestliže se nĕkdo stane čistým oddaným, nehrozí mu již žádné nebezpečí. Kršna samozřejmĕ ochraňuje každého, neboť bez ochrany Nejvyššího Pána bychom nemohli žít ani na okamžik. Nikdo by si ale nemĕl myslet: „Když Kršna poskytne ochranu každému, proč bych se musel stát oddaným?“ Král ochraňuje všechny obyvatele svého království, protože je to jeho povinnost, ale zvláštní pozornost vĕnuje svým nejbližším. To je přirozené. Když nĕkdo pracuje přímo pro prezidenta, v případĕ nebezpečí se mu dostane zvláštní ochrany. I když prezident chrání všechny obyvatele, obzvláštĕ ochraňuje ty, kteří jsou s ním v osobním styku a slouží mu. Je to naprosto přirozené a nejedná se o nĕjakou zaujatost. Má-li nĕkdo rád všechny dĕti, ale nejvíce své vlastní, nikdo mu neřekne: „Jak to, že máte rád své dĕti více než ostatní?“ Podobnĕ říká Kršna v Bhagavad-gítĕ: samo 'haṁ sarva-bhūteṣu.„Jsem ke všem stejný.“ Kršna je Bůh a miluje všechny živé bytosti, neboť každý je Jeho částí. Přesto je ale obzvláštĕ naklonĕn Svým oddaným. Proto říká: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati. „Mého oddaného nikdy nikdo nepřemůže.“

Kṛṣṇa always sees to the comforts of His devotees, and the devotees are always busy seeing that Kṛṣṇa is satisfied. The devotees dress Kṛṣṇa, supply Him food, and always engage in serving Him, and similarly Kṛṣṇa always sees to the happiness of His devotees. This is the intimate relationship between the devotee and Kṛṣṇa. Every living entity has a relationship with Kṛṣṇa, but when one becomes a devotee the relationship becomes intimate. Therefore Kuntīdevī says to Kṛṣṇa, “How can You leave us? We are Your intimate friends. We are simply living by Your care, by Your mercy. Don’t think that we are safe and that You can therefore leave us. Our life is always under Your mercy, for we have no shelter other than Your lotus feet. Kindly don’t leave us.” This is Kuntī’s prayer. Similarly, Narottama dāsa Ṭhākura sings:

Kršna vždy dohlíží na to, aby se Jeho oddaní mĕli dobře, a oddaní se vždy snaží, aby byl Kršna spokojený. Oddaní Kršnu oblékají, dávají Mu jídlo a vždy Mu slouží a Kršna se podobnĕ stará, aby Jeho oddaní byli šťastní. Tento vztah mezi oddanými a Kršnou je velice důvĕrný. Každá živá bytost má ke Kršnovi nĕjaký vztah. Když se ale staneme oddanými, náš vztah se prohloubí a bude mnohem důvĕrnĕjší. Kuntídéví ve svých modlitbách Kršnovi říká: „Jak nás můžeš opustit? Jsme Tví důvĕrní přátelé. Žijeme jen díky Tvé náklonnosti a lásce. Nemysli si, že jsme v bezpečí a můžeš nás tedy opustit. Náš život závisí pouze na Tvé milosti a Tvé lotosové nohy jsou naším jediným útočištĕm. Prosím, neopouštĕj nás.“ Podobnĕ se modlí ve své písni Naróttam dás Thákur:

hā hā prabhu nanda-suta    vṛṣabhānu-sutā-yuta
karuṇā karaha ei-bāra
hā hā prabhu nanda-suta    vṛṣabhānu-sutā-yuta
karuṇā karaha ei-bāra

“Kṛṣṇa, Nanda-suta, You are present with Rādhārāṇī, the daughter of King Vṛṣabhānu. Now I fully surrender unto You. Please show me Your mercy.”

„Kršno, Nanda-súto, který stojíš po boku Rádhárání, dcery krále Vršabhánua. Zcela se Ti odevzdávám a prosím, buď ke mnĕ milostivý.“

Without Kṛṣṇa consciousness one thinks, “I shall protect myself, or my society, community, or state will give me protection. I have so many protectors. Why should I care for God? Why shall I go to Kṛṣṇa? Those rascals who have no protection can go to Kṛṣṇa.” But the fact is that unless Kṛṣṇa gives one protection one cannot be protected. This is stated in the Śrīmad-Bhāgavatam (7.9.19): bālasya neha śaraṇaṁ pitarau nṛsiṁha. When Prahlāda Mahārāja offered prayers to Kṛṣṇa as Nṛsiṁhadeva, he said, “My dear Lord, one should not think that because a child has a father and mother he has full protection.” If Kṛṣṇa did not protect a child, the child could not be protected, even if he were to have thousands of fathers and mothers. Prahlāda also says, nārtasya cāgadam udanvati majjato nauḥ: “It is not that a good physician or good medicine can protect one from disease.” Suppose a rich man is suffering from some disease and he hires a first-class physician and takes first-class medicine. Does it mean that his life is guaranteed? No. If Kṛṣṇa does not give him protection, despite good medical treatment and a good supply of medicine he will die. “Similarly,” Prahlāda continues, “one may have a good boat, but this does not guarantee that he will not drown in the ocean. If You do not protect him he may drown at any moment.” Nature offers so many difficulties, and although scientists may try to invent something to check these difficulties in the struggle for existence, unless Kṛṣṇa gives one protection one’s inventions will be of no use.

Bez vĕdomí Kršny si človĕk myslí: „Budu ochraňovat sám sebe, nebo mi poskytne ochranu rodina, společnost nebo stát. Mám tolik ochránců. Proč bych mĕl vĕřit v Boha? Proč bych mĕl jít ke Kršnovi? Ke Kršnovi se obracejí ti, které nikdo nechrání.“ Skutečnost je ale taková, že nás nikdo nemůže ochránit, pokud nás nechrání Kršna. To je řečeno ve Šrímad-Bhágavatamu (7.9.19): bālasya neha śaraṇaṁ pitarau nṛsiṁha.Když se Prahlád Mahárádž modlil ke Kršnovi v podobĕ Nrsinhadévy, řekl: „Můj drahý Pane, lidé by si nemĕli myslet, že pokud má dítĕ otce a matku, je v bezpečí.“ Pokud by dítĕ neochraňoval Kršna, nikdo by ho nedokázal zachránit, i kdyby mĕlo třeba tisíc otců a matek. Prahlád také říká: nārtasya cāgadam udanvati majjato nauḥ. „Ani ten nejlepší lékař nebo nejlepší lék nemůže človĕka ochránit před nemocí.“ Představte si, že je nĕjaký boháč nemocný a zajistí si nejlepšího lékaře a nejlepší léky. Znamená to snad, že nemůže zemřít? Ne. Pokud ho neochrání Kršna, nezachrání ho před smrtí ani dobrá léčba, ani kvalitní léky. Prahlád pokračuje: „Nĕkdo může mít dobrou loď, ale to mu ještĕ nezaručí, že se nemůže utopit v oceánu. Když ho neochráníš Ty, může se kdykoliv utopit.“ V přírodĕ se setkáváme s tolika potížemi, a přestože se vĕdci v boji o přežití snaží tyto problémy svými vynálezy vyřešit, dokud nám Kršna neposkytne Svoji ochranu, všechny vynálezy budou k ničemu.

Kuntīdevī knows this, and therefore although she is the mother of the great warriors Arjuna and Bhīma, she still thinks, “Although my sons are great warriors, they are not sufficient to give us protection. Nothing can give us protection but Your lotus feet.” This verse illustrates the position of a surrendered soul seeking the protection of Kṛṣṇa. If we remain in this position, knowing that our only protector is Kṛṣṇa and that our only duty is to serve Kṛṣṇa, then our life is successful.

Kuntídéví to všechno ví, a přestože je matkou velkých bojovníků Ardžuny a Bhímy, myslí si: „Moji synové jsou udatní bojovníci, ale to nám nezajišťuje bezpečí. Jedinou ochranou jsou Tvé lotosové nohy.“ Tento verš ukazuje postavení odevzdané duše, která hledá ochranu u Kršny. Když zůstaneme v takovém postavení a budeme si vĕdomi toho, že Kršna je naším jediným ochráncem a že naší jedinou povinností je sloužit Mu, potom bude náš život úspĕšný.