Skip to main content

10

Kapitola 10

The Property of the Impoverished

Jediné bohatství

namo ’kiñcana-vittāya
nivṛtta-guṇa-vṛttaye
ātmārāmāya śāntāya
kaivalya-pataye namaḥ
namo ’kiñcana-vittāya
nivṛtta-guṇa-vṛttaye
ātmārāmāya śāntāya
kaivalya-pataye namaḥ

My obeisances are unto You, who are the property of the materially impoverished. You have nothing to do with the actions and reactions of the material modes of nature. You are self-satisfied, and therefore You are the most gentle and are master of the monists.

Skládám své poklony Tobĕ, Jenž jsi majetkem hmotnĕ zchudlých. Nedotýkají se Tĕ akce a reakce kvalit hmotné přírody. Jsi spokojený Sám v Sobĕ, a proto jsi nanejvýš vlídný a jsi pánem monistů.

Śrīmad-Bhāgavatam 1.8.27

Šrímad-Bhágavatam 1.8.27

A living being is finished as soon as there is nothing to possess. Therefore a living being cannot be, in the real sense of the term, a renouncer. A living being renounces something for gaining something more valuable. A student sacrifices his childish proclivities to gain better education. A servant gives up his job for a better job. Similarly, a devotee renounces the material world not for nothing but for something tangible in spiritual value. Śrīla Rūpa Gosvāmī, Sanātana Gosvāmī, and Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī and others gave up their worldly pomp and prosperity for the sake of the service of the Lord. They were big men in the worldly sense. The Gosvāmīs were ministers in the government service of Bengal, and Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī was the son of a big zamīndār of his time. But they left everything to gain something superior to what they previously possessed. The devotees are generally without material prosperity, but they have a very secret treasure-house in the lotus feet of the Lord. There is a nice story about Śrīla Sanātana Gosvāmī. He had a touchstone with him, and this stone was left in a pile of refuse. A needy man took it, but later on wondered why the valuable stone was kept in such a neglected place. He therefore asked Sanātana Gosvāmī for the most valuable thing, and then he was given the holy name of the Lord. Akiñcana means “one who has nothing to give materially.” A factual devotee, or mahātmā, does not give anything material to anyone, because he has already left all material assets. He can, however, deliver the supreme asset, namely the Personality of Godhead, because He is the only property of a factual devotee. The touchstone of Sanātana Gosvāmī, which was thrown in the rubbish, was not the property of the Gosvāmī, otherwise it would not have been kept in such a place. This specific example is given for the neophyte devotees just to convince them that material hankerings and spiritual advancement go ill together. Unless one is able to see everything as spiritual in relation with the Supreme Lord, one must always distinguish between spirit and matter. A spiritual master like Śrīla Sanātana Gosvāmī, although personally able to see everything as spiritual, set this example for us only because we have no such spiritual vision.

Živá bytost nemůže žít, aniž nĕco vlastní. Nemůže si tedy v pravém slova smyslu odříkat. Živá bytost se nĕčeho zříká jen proto, aby získala nĕco ještĕ cennĕjšího. Student obĕtuje své dĕtinské sklony, aby dosáhl lepšího vzdĕlání. Služebník opouští své staré místo, aby nastoupil na lepší. Stejnĕ tak se oddaný nezříká hmotného svĕta pro nic za nic, ale pro skutečné duchovní hodnoty. Šríla Rúpa Gósvámí, Sanátana Gósvámí a Šríla Raghunáth dás Gósvámí a další se vzdali své svĕtské okázalosti a blahobytu ve prospĕch služby Pánu. Ze svĕtského hlediska to byli velice význační lidé. Byli ministry vlády v Bengálsku a Šríla Raghunáth dás Gósvámí byl synem velkého zamindara své doby. Všechno však opustili, aby získali nĕco, co bylo ještĕ vyšší než jejich předchozí vlastnictví. Oddaní vĕtšinou nemají příliš velký hmotný blahobyt, ale mají velice tajný poklad    —    lotosové nohy Pána. K tomu se váže velice pĕkný příbĕh. Šríla Sanátana Gósvámí vlastnil zázračný kámen a nechával ho ležet na hromadĕ odpadků. Jeden chudý človĕk ho zvedl, ale pak začal přemýšlet o tom, proč byl ten drahocenný kámen zrovna mezi odpadky. Požádal proto Sanátanu, aby mu dal to nejcennĕjší, co mĕl, a Šríla Sanátana Gósvámí mu dal svaté jméno Pána. Slovo akiñcana označuje toho, kdo nemůže dát nic hmotného. Skutečný oddaný, mahátmá, nikomu nic hmotného nedá, protože všech hmotných vĕcí se již vzdal. Může ale dát to nejvyšší a nejcennĕjší     —    Nejvyššího Pána, protože Pán je jediným majetkem skutečného oddaného. Zázračný kámen Sanátany Gósvámího, vyhozený na smetí, nebyl jeho nejvzácnĕjším majetkem; jinak by byl uložen na lepším místĕ. Tento příklad má přesvĕdčit začínající oddané o tom, že hmotná přání a duchovní pokrok jdou špatnĕ dohromady. Dokud nejsme schopni vidĕt všechno jako duchovní, ve vztahu se Svrchovaným Pánem, musíme vždy rozlišovat mezi duchem a hmotou. Duchovní mistr, jakým byl Šríla Sanátana Gósvámí, má osobnĕ schopnost vidĕt ve všem duchovní podstatu, ale dává tento příklad, neboť nám takový duchovní pohled chybí.

Advancement of material vision or material civilization is a great stumbling block for spiritual advancement. Such material advancement entangles the living being in the bondage of a material body followed by all sorts of material miseries. Such material advancement is called anartha, or things not wanted. Actually this is so. In the present context of material advancement one uses lipstick at a cost of fifty cents, and there are so many unwanted things which are all products of the material conception of life. By diverting attention to so many unwanted things, human energy is spoiled without achievement of spiritual realization, the prime necessity of human life. The attempt to reach the moon is another example of spoiling energy because even if the moon is reached, the problems of life will not be solved. The devotees of the Lord are called akiñcanas because they have practically no material assets. Such material assets are all products of the three modes of material nature. They foil spiritual energy, and thus the less we possess such products of material nature, the more we have a good chance for spiritual progress.

Rozvoj hmotného přístupu k životu nebo hmotné civilizace je velikou překážkou duchovnímu rozvoji. Hmotný rozvoj připoutává živou bytost k hmotnému tĕlu, což přináší všemožná hmotná strádání. Hmotný rozvoj se nazývá anartha neboli nĕco, co je ve skutečnosti nechtĕné. Je to opravdu tak. V rámci současného hmotného rozvoje kupujeme rtĕnky za padesát korun a existuje mnoho nechtĕných vĕcí, které jsou vesmĕs výplody hmotného pojetí života. Všemi tĕmito nechtĕnými vĕcmi se jen rozptylujeme a lidská energie přichází nazmar, aniž dosáhneme duchovní realizace, která je prvořadou nutností lidského života. Pokusy letĕt na Mĕsíc jsou jen dalším příkladem mrhání energie, protože i když se na Mĕsíc dostaneme, nevyřeší to životní problémy. Oddaní Pána se nazývají „akiňčanové“, jelikož nemají prakticky žádný hmotný majetek. Veškeré hmotné bohatství je výsledkem působení tří kvalit hmotné přírody a oddĕluje nás od účinků duchovní energie. Čím ménĕ tĕchto hmotných vĕcí vlastníme, tím vĕtší máme nadĕji na duchovní pokrok.

The Supreme Personality of Godhead has no direct connection with material activities. All His acts and deeds, which are exhibited even in this material world, are spiritual and without affection for the modes of material nature. In the Bhagavad-gītā the Lord says that all His acts, even His appearance and disappearance in and out of the material world, are transcendental, and one who knows this perfectly shall not take his birth again in this material world, but will go back to Godhead.

Nejvyšší Osobnost Božství není v přímém styku s hmotnými činnostmi. Všechny Jeho činy a skutky, i když jsou projevené v tomto hmotném svĕtĕ, jsou duchovní a zcela neovlivnĕné kvalitami hmotné přírody. V Bhagavad-gítĕ Pán praví, že všechny Jeho činnosti, i Jeho příchod do hmotného svĕta a odchod z nĕj jsou transcendentální, a ten, kdo to dokonale ví, se už nenarodí v hmotném svĕtĕ a půjde zpátky k Bohu.

The material disease is due to hankering after and lording it over material nature. This hankering is due to an interaction of the three modes of nature, and neither the Lord nor the devotees have attachment for such false enjoyment. Therefore, the Lord and the devotees are called nivṛtta-guṇa-vṛtti. The perfect nivṛtta-guṇa-vṛtti is the Supreme Lord because He never becomes attracted by the modes of material nature, whereas the living beings have such a tendency. Some of them are entrapped by the illusory attraction of material nature.

Příčinou hmotné nemoci je touha vládnout hmotné přírodĕ. Tato touha vzniká vzájemným působením tří kvalit přírody a ani Pán, ani oddaní po takovém falešném požitku netouží. Pán a oddaní se proto nazývají nivṛtta-guṇa-vṛtti. Svrchovaný Pán je dokonalý nivṛtta-guṇa-vṛtti, neboť Jeho nikdy nepřitahují kvality hmotné přírody, zatímco živé bytosti tento sklon mají a nĕkteré z nich se nechají zlákat iluzorní přitažlivostí hmotné přírody, a tak jsou uvĕznĕny.

Because the Lord is the property of the devotees, and the devotees are the property of the Lord reciprocally, the devotees are certainly transcendental to the modes of material nature. That is a natural conclusion. Such unalloyed devotees are distinct from the mixed devotees who approach the Lord for mitigation of miseries and poverty or because of inquisitiveness and speculation. The unalloyed devotees and the Lord are transcendentally attached to one another. For others, the Lord has nothing to reciprocate, and therefore He is called ātmārāma, self-satisfied. Self-satisfied as He is, He is the master of all monists who seek to merge into the existence of the Lord. Such monists merge within the personal effulgence of the Lord called the brahma-jyotir, but the devotees enter into the transcendental pastimes of the Lord, which are never to be misunderstood as material.

Jelikož Pán je majetkem oddaných a oddaní jsou na oplátku majetkem Pána, oddaní jsou jistĕ transcendentální vůči kvalitám hmotné přírody. To je přirozený závĕr. Tito ryzí oddaní se liší od tĕch, jejichž oddanost je smíšena s touhou zmírnit své strádání nebo chudobu, se zvídavostí nebo spekulativními sklony. Ryzí oddaní a Pán jsou navzájem transcendentálnĕ spojeni. Co se týče ostatních, Pán jim nemá co opĕtovat, a proto se nazývá ātmārāma neboli spokojený Sám v Sobĕ. Takto spokojený v Sobĕ je pánem všech monistů, kteří usilují o splynutí s Jeho bytím. Tito monisté splynou s osobní září Pána zvanou brahmadžjóti, ale oddaní budou moci vstoupit do transcendentálních zábav Pána, které bychom nikdy nemĕli mylnĕ pokládat za hmotné.

To be materially impoverished is the first qualification of a devotee. One who does not possess anything in this material world but simply possesses Kṛṣṇa is called akiñcana. The word akiñcana means “one who has lost all material possessions.” As long as we have even the slightest tinge of an idea of becoming happy materially in some way or other, we shall have to accept a material body. Nature is so kind that according to the way we want to enjoy this material world, she will give us a suitable body, under the direction of the Lord. Because the Lord is situated in everyone’s heart, He knows everything. Therefore, knowing that we still want something material, He will give us another material body: “Yes, take it.” Kṛṣṇa wants us to have full experience through which to understand that by material gain we shall never be happy. This is Kṛṣṇa’s desire.

Nemít žádný hmotný majetek je první kvalifikací oddaného. Človĕk, který v tomto hmotném svĕtĕ kromĕ Kršny nic nevlastní, se nazývá akiñcana. Slovo akiñcanaznamená „ten, kdo ztratil všechen hmotný majetek“. Dokud si schraňujeme třeba i jen nepatrný náznak myšlenky, že můžeme být v hmotném svĕtĕ nĕjakým způsobem šťastní, budeme muset přijmout nové hmotné tĕlo. Příroda je tak laskavá, že nám podle Pánova pokynu přidĕlí vhodné tĕlo podle toho, jak si chceme v tomto hmotném svĕtĕ užívat. Jelikož Pán sídlí v srdci každého, ví všechno. Toužíme-li po nĕčem hmotném, dá nám další hmotné tĕlo: „Dobře, tady je.“ Kršna chce, abychom získali dostatek zkušeností a pochopili, že hmotný majetek nám nikdy nepřinese trvalé štĕstí.

Because we are part and parcel of Kṛṣṇa, who has full freedom, we too have full freedom, although the quantity of that freedom is quite minute. Although the quantity of salt in a drop of seawater is not comparable to the quantity of salt in the ocean, the chemical composition of both the drop and the ocean is the same. Similarly, whatever we have in a minute quantity is present in its fullness in Kṛṣṇa (janmādy asya yataḥ). For example, we have a propensity to steal, to take things that belong to others. Why? Because Kṛṣṇa has the same propensity. Unless the propensity to steal is present in the Absolute Truth, how can it be present in us? Kṛṣṇa is known as “the butter thief.” But Kṛṣṇa’s stealing and our stealing are different. Because we are materially contaminated, our stealing is abominable, whereas on the spiritual, absolute platform the same stealing is so nice that it is enjoyable. Mother Yaśodā therefore enjoys Kṛṣṇa’s activities of stealing. This is the difference between material and spiritual.

Protože jsme nedílnou částí Kršny, který je zcela svobodný, chceme být také svobodní, ale rozsah naší svobody je zcela nepatrný. I když množství soli v kapce mořské vody se nedá srovnat s množstvím soli v oceánu, chemické složení kapky vody i celého oceánu je stejné. Stejnĕ tak všechno, co vlastníme v nepatrném množství, je ve své plnosti v Kršnovi (janmādy asya yataḥ). Máme například sklon krást neboli brát vĕci, které patří jiným. Proč? Protože Kršna má stejný sklon. Pokud by sklon krást neexistoval v Absolutní Pravdĕ, jak bychom ho mohli mít my? Kršna je známý jako „zlodĕj másla“. Ale Kršnovo a naše kradení se od sebe liší. Protože jsme hmotnĕ znečištĕní, naše kradení je špatné, zatímco na duchovní, absolutní úrovni je stejné kradení naprosto blažené a přináší všem radost. Matku Jašódu proto tĕší, když Kršna krade. To je rozdíl mezi hmotnou a duchovní povahou vĕcí.

Any activities that are spiritual are all-good, and any activities that are material are all-bad. This is the difference between spiritual and material. The so-called morality and goodness of this material world is all bad, but in the spiritual world even so-called immorality is good. This we must understand. For example, to dance with the wives of others at the dead of night is immoral, at least according to the Vedic civilization. Even today in India, a young woman will never be allowed to go to a young man at the dead of night to dance with him. But we shall find in Śrīmad-Bhāgavatam that as soon as all the gopīs, the young cowherd girls of Vṛndāvana, heard Kṛṣṇa’s flute, they immediately came to dance with Him. Now, according to material conceptions this is immoral, but from the spiritual point of view this is in accord with the greatest morality. Caitanya Mahāprabhu therefore said, ramyā kācid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā: “Oh, there is no better mode of worship than that which was conceived by the vraja-vadhūs, the damsels of Vṛndāvana.” After Caitanya Mahāprabhu accepted the renounced order of life, He very strictly avoided association with women. Even in His family life, He never played any jokes with women. He was very humorous, but only with men, not with women. Once He spoke some joking words with His wife, Viṣṇupriyā. When Śacīmātā, Lord Caitanya’s mother, was searching for something, He jokingly said, “Maybe your daughter-in-law has taken it.” But in His whole life these are the only joking words we find in relation to women. He was very strict. After He accepted sannyāsa, the renounced order, no woman could even come near Him to offer obeisances; rather, they would offer obeisances from a distant place. Nonetheless, Caitanya Mahāprabhu said, ramyā kācid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā: “There is no conception of worship better than that which was conceived by the damsels of Vṛndāvana.” What was their conception? They wanted to love Kṛṣṇa, at any risk. And this is never immoral.

Jakékoliv činnosti, které jsou duchovní, jsou správné a všem prospĕšné a jakékoliv činnosti, které jsou hmotné, jsou zcela špatné. V tom spočívá rozdíl mezi duchem a hmotou. Takzvaná morálnost a dobrota v tomto hmotném svĕtĕ je špatná, ale v duchovním svĕtĕ je dokonce i takzvaná nemorálnost dobrá. To musíme pochopit. Například tančit v noci s manželkami jiných mužů je nemorální, tedy alespoň podle zásad védské civilizace. Dokonce i dnes v Indii nesmí nikdy mladá žena jít tančit v noci s mladým mužem. Ve Šrímad-Bhágavatamu se však můžeme dočíst, že jakmile gópí, mladé pasačky krav ve Vrndávanu, uslyšely zvuk Kršnovy flétny, ihned přišly, aby s Ním mohly tančit. Podle hmotných zásad je to nemorální, ale z duchovního hlediska je to v souladu s nejpřísnĕjšími zásadami morálky. Čaitanja Maháprabhu proto řekl: ramyā kācid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā. „Neexistuje lepší způsob uctívání než ten, který provádĕly vraja-vadhū, dívky z Vrndávanu.“ Když Čaitanja Maháprabhu přijal životní řád odříkání, velice přísnĕ se vyhýbal jakékoliv společnosti žen. Dokonce i jako hospodář nikdy nežertoval se ženami. Byl velice vtipný, ale pouze když hovořil s muži, nikoliv se ženami. Jednou zažertoval se Svou ženou Višnuprijou. Když matka Pána Čaitanji, Sačímátá, nĕco hledala, žertovnĕ řekl: „Možná to vzala tvoje snacha.“ V celém Jeho životĕ jsou tohle jediná žertovná slova, která pronesl ve vztahu k ženám. Byl velice zásadový. Když přijal sannjás, životní řád v odříkání, žádná žena se k Nĕmu nemohla přiblížit ani když se Mu chtĕla poklonit; ženy Mu vzdávaly své poklony ze vzdáleného místa. Přesto Čaitanja Maháprabhu řekl: ramyā kācid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā. „Neexistuje lepší způsob uctívání než ten, který provádĕly dívky z Vrndávanu.“ Jakým způsobem uctívaly Pána? Chtĕly milovat Kršnu za každou cenu. A to není nikdy nemorální.

That which is in relationship to Kṛṣṇa can never be immoral. To give another example, Lord Kṛṣṇa in His incarnation as Nṛsiṁhadeva killed Hiraṇyakaśipu, the father of Prahlāda Mahārāja, while Prahlāda Mahārāja stood nearby without protesting. Now, is this moral? Who would like to see his own father being killed? Who would just stand there and not protest? No one would approve of such behavior and say that it is moral. Nonetheless, this actually happened. Not only that, but Prahlāda Mahārāja even made a garland to place upon the neck of the killer. “My dear Lord Killer,” he said, “please take this garland. You have killed my father, and You are very good.” This must be understood spiritually. If one’s father is being attacked and one cannot protect him, one must protest and cry for help. But because Prahlāda Mahārāja’s father was killed by Kṛṣṇa in the form of Lord Nṛsiṁhadeva, Prahlāda Mahārāja prepared a garland for the killer. After his father was killed, Prahlāda said to Nṛsiṁhadeva, “My dear Lord, now that my father has been killed, everyone is happy. Now please withdraw Your angry mood.”

To, co má nĕjaké spojení s Kršnou, nemůže být nikdy nemorální. Můžeme dát jiný příklad. Pán Kršna ve Své inkarnaci jako Nrsinhadéva zabil Hiranjakašipua, otce Prahláda Mahárádže, zatímco Prahlád Mahárádž stál poblíž a neprotestoval. Je to morální? Kdo by rád vidĕl, jak jeho vlastního otce zabíjejí? Kdo by jen tak stál a nic neříkal? Nikdo nemůže omluvit takové chování a říci, že je morální. To se ale skutečnĕ stalo. A nejen to, Prahlád Mahárádž dokonce povĕsil na krk zabijáka girlandu. Řekl: „Můj drahý Pane, přijmi prosím tuto girlandu. Zabil jsi mého otce, a to je velmi dobře.“ Tuto situaci musíme pochopit z duchovního pohledu. Když je náš otec napaden a my ho nemůžeme bránit, musíme protestovat a volat o pomoc. Jelikož však otce Prahláda Mahárádže zabil Samotný Kršna v podobĕ Pána Nrsinhadévy, Prahlád Mahárádž pro zabijáka připravil girlandu a řekl Mu: „Můj drahý Pane, smrt mého otce přinesla všem štĕstí. Nyní prosím zastav Svůj hnĕv.“

A sādhu, a saintly person, never approves of killing, not even the killing of an animal, but Prahlāda Mahārāja said, modeta sādhur api vṛścika-sarpa-hatyā: “Even a saintly person is pleased when a scorpion or a snake is killed.” A scorpion or a snake is also a living entity, and a sādhu is never satisfied when he sees another living entity killed, but Prahlāda Mahārāja said, “Even a sādhu is pleased when a snake or a scorpion is killed. My father was just like a snake or a scorpion, and therefore now that he has been killed, everyone is happy.” Hiraṇyakaśipu was a very dangerous demon who gave trouble to devotees, and when such a demon is killed even saintly persons are satisfied, although ordinarily they never want anyone killed. Therefore, although it may appear that Lord Kṛṣṇa or Prahlāda Mahārāja acted immorally, in fact they acted in accord with the highest morality.

Sādhu neboli svatá osoba nikdy neschvaluje zabíjení, dokonce ani zabíjení zvířat, ale Prahlád Mahárádž řekl: modeta sādhur api vṛścika-sarpa-hatyā. „Dokonce i svatého človĕka potĕší, když je zabit škorpión nebo had.“ Jsou to také živé bytosti a sádhua nikdy netĕší, když vidí jinou živou bytost zabitou, ale Prahlád Mahárádž řekl: „Dokonce i sádhu má radost, když vidí zabitého hada nebo škorpióna. Můj otec byl jako had nebo škorpión, a proto nyní, když je mrtvý, jsou všichni šťastni.“ Hiranjakašipu byl velice nebezpečný démon, který sužoval oddané, a když je takový démon zabit, dokonce i svatí lidé mají radost, ačkoliv za normálních okolností nechtĕjí, aby byl kdokoliv zabíjen. I když se může zdát, že Pán Kršna nebo Prahlád Mahárádž jednali nemorálnĕ, ve skutečnosti bylo jejich jednání v souladu s nejpřísnĕjšími morálními zásadami.

Kṛṣṇa is akiñcana-vitta, the only solace for one who has lost everything material. In the Caitanya-caritāmṛta, Lord Kṛṣṇa says, “If someone wants Me but at the same time wants material prosperity, he is a fool.” Kṛṣṇa is so kind that if one wants material prosperity but at the same time wants to become a devotee, Kṛṣṇa makes him a failure in material life. Therefore people are very much afraid of coming to Kṛṣṇa consciousness. “Oh,” they think, “my material prosperity will be finished.”

Kršna je akiñcana-vitta neboli jediná útĕcha pro toho, kdo ztratil vše hmotné. V Čaitanja-čaritámrtĕ Pán Kršna říká: „Ten, kdo touží současnĕ po Mnĕ i po hmotném úspĕchu, je hlupák.“ Kršna je tak laskavý, že pokud nĕkdo touží po hmotném blahobytu a současnĕ se chce stát oddaným, zařídí, aby jeho hmotný život byl neúspĕšný. Lidé se proto velice obávají začít oddanĕ sloužit. Myslí si: „Se vším mým hmotným blahobytem bude konec.“

Generally, people go to a church or temple to pray to God for material prosperity: “O God, give us our daily bread.” But although they are approaching God for material prosperity – “Give me this, give me that” – they are also considered pious because they approach God, unlike the atheists, who never approach Him. “Why shall I approach God?” the atheist says. “I shall create my own wealth, and by advancement of science I shall be happy.” One who thinks “For my own prosperity I shall depend on my own strength and my own knowledge” is a duṣkṛtī, a most sinful person, but one who thinks “My prosperity depends on the mercy of God” is pious.

Lidé jdou obyčejnĕ do kostela nebo do chrámu a modlí se k Bohu o hmotné vĕci: „Ó Bože, chléb vezdejší dej nám dnes.“ I když se však obracejí na Boha s touhou po hmotném bohatství     —    „Dej mi to, dej mi ono“    —    jsou pokládáni za zbožné, protože hledají pomoc u Pána, na rozdíl od ateistů, kteří se k Nĕmu nikdy neobrátí. Ateisté říkají: „Proč bych mĕl Boha o nĕco žádat? Zbohatnu sám a díky vĕdeckému pokroku budu šťastný.“ Ten, kdo si myslí: „Můj blahobyt závisí jen na mé síle a mém poznání,“ je duṣkṛtī neboli nejhříšnĕjší osoba, ale ten, kdo si myslí, že jeho blahobyt závisí na milosti Boha, je zbožný.

It is a fact that without the sanction of God, nothing can be achieved. Tāvat tanur idaṁ tanūpekṣitānām. We have discovered many methods by which to counteract distress, but when freedom from such distress is not sanctioned by God, these methods will fail. For example, a sick man may have very good medicine and a qualified physician, but if we ask the physician, “Can you guarantee the life of this patient?” the doctor will always say, “No, I cannot do so. I try my best. That’s all.” An intelligent doctor knows, “The ultimate sanction is in the hand of God. I am simply an instrument. If God does not want the patient to live, then all my medicines and all my scientific medical knowledge will fail.”

Skutečností je, že ničeho nemůžeme dosáhnout bez Božího svolení. Tāvat tanur idaṁ tanūpekṣitānām. Objevili jsme mnoho způsobů, jak se zbavit strachu, ale když je neschválí Bůh, nebudou fungovat. Nemocný človĕk například může dostat od kvalifikovaného lékaře velice dobrý lék, ale když se lékaře zeptáte, zda může zaručit, že tento pacient přežije, lékař vždy řekne: „Ne. To nemohu slíbit. Dĕlám, co mohu. To je vše.“ Inteligentní lékař ví: „Všechno má v rukou Bůh. Já jsem jenom nástroj. Jestli Bůh nebude chtít, aby pacient žil, potom všechny léky a všechno lékařské vĕdecké poznání budou k ničemu.“

The ultimate sanction, therefore, is Kṛṣṇa. Those who are foolish do not know this, and therefore they are called mūḍha, rascals. They do not know that although whatever they are doing may be very good, if it is not ultimately sanctioned by God, by Kṛṣṇa, it will all be a failure. On the other hand, a devotee knows, “With whatever intelligence I have I may try to become happy, but without Kṛṣṇa’s sanction I shall never be happy.” This is the distinction between a devotee and a nondevotee.

Konečným schvalovatelem všeho je Kršna. Hlupáci to nevĕdí, a proto se nazývají múdhové neboli darebáci. Nevĕdí, že vše, co dĕlají, se může zdát velmi dobré, ale pokud to Bůh neschválí, nikdy nebudou úspĕšní. Oddaný však ví, že se může snažit o úspĕch se vší svou inteligencí, ale pokud to nebude chtít Kršna, nikdy nebude šťastný. V tom je rozdíl mezi oddaným a neoddaným.

As mentioned before, Kṛṣṇa says, “One who tries to approach Me to become Kṛṣṇa conscious but at the same time wants to become materially happy is not very intelligent. He is wasting his time.” Our main business is to become Kṛṣṇa conscious. That is the main business of human life. If we waste our time striving for material improvement and forget to chant Hare Kṛṣṇa, that will be a great loss. Therefore Kṛṣṇa says, āmi-vijña, ei mūrkhe ‘viṣaya’ kena diba (Caitanya-caritāmṛta, Madhya 22.39): “A rascal may ask some material prosperity from Me in exchange for discharging devotional service. But why shall I give him material prosperity? Rather, whatever he has I shall take away.”

Kršna říká: „Ten, kdo se Mĕ snaží dosáhnout a stát se vĕdomým si Kršny a současnĕ touží po hmotném štĕstí, není příliš inteligentní. Pouze ztrácí svůj čas.“ Mĕli bychom se především snažit stát se vĕdomými si Kršny. To je hlavní poslání lidského života. Jestliže marníme svůj čas v boji o hmotný rozvoj a zapomínáme zpívat Haré Kršna, bude to pro nás velká ztráta. Kršna proto říká: āmi—vijña, ei mūrkhe`viṣaya' kena dibā(Čč. Madja 22.39). „Darebák Mĕ může žádat o nĕjaký hmotný prospĕch výmĕnou za oddanou službu, ale proč bych mu ho mĕl dávat? Radĕji mu všechno odejmu.“

When our material assets are taken away, we become very morose. But that is the test. That was stated by Kṛṣṇa Himself to Yudhiṣṭhira Mahārāja. Yudhiṣṭhira Mahārāja inquired from Kṛṣṇa, “We are completely dependent on You, but still we are suffering materially so much. Our kingdom has been taken away, our wife has been insulted, and our enemies attempted to burn us in our house. How can this be so?” Kṛṣṇa replied, yasyāham anugṛhṇāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ: “Yes, that is My first business. If I especially favor someone, then I take away all his sources of income and place him into great difficulty.” In this way, Kṛṣṇa is very dangerous.

Když ztratíme všechno hmotné vlastnictví, jsme velice nevrlí. To je ale zkouška. Řekl to Samotný Kršna Judhišthirovi Mahárádžovi, když se Kršny ptal: „Zcela na Tobĕ závisíme, ale stejnĕ nás potkává tolik hmotných utrpení. Vzali nám naše království, ponížili naši manželku a naši nepřátelé chtĕli, abychom uhořeli ve svém domĕ. Jak je to možné?“ Kršna odpovĕdĕl: yasyāham anugṛhṇāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ.„Ano, to je moje první povinnost. Když nĕkomu chci prokázat zvláštní přízeň, odejmu mu všechny zdroje příjmu a přivedu ho do velkých potíží.“ V tomto ohledu je Kršna velmi nebezpečný.

I have actual experience in this connection. I do not wish to narrate this whole story, but it is a fact that I received Kṛṣṇa’s special favor in this way. When I was twenty-five years old, my Guru Mahārāja, my spiritual master, ordered me to go preach. But I thought, “First of all I shall become a rich man, and then I shall use my money to finance the preaching work.” I had good opportunities to become a very rich businessman. An astrologer even told me that I should have become as rich as the wealthiest man in India. There were very good chances. I was the manager of a big chemical factory. I started my own factory, and the business was very successful. But eventually everything collapsed, and in this way I was forced into the position of carrying out the orders of my Guru Mahārāja. When all my material assets were taken away, then I approached Kṛṣṇa, saying, “You are the only shelter.” Therefore Kṛṣṇa is akiñcana-vitta, the property of the materially impoverished. When one is bereft of all material opulences, then one turns to Kṛṣṇa. And now I am realizing that I have not lost but gained.

Já sám jsem to zažil. Nechci vyprávĕt celý příbĕh, ale je jisté, že Kršna mi tímto způsobem udĕlil Svoji zvláštní přízeň. Když mi bylo dvacet pĕt let, můj Guru Mahárádž, můj duchovní učitel, mi dal pokyn, abych kázal. Myslel jsem si ale: „Nejprve musím vydĕlat spoustu penĕz a potom je použiji na kázání.“ Mĕl jsem dobré příležitosti a mohl jsem se stát velice bohatým obchodníkem. Astrolog mi dokonce řekl, že jsem se mohl stát jedním z nejbohatších mužů v Indii. Byl jsem manažerem velké chemické továrny. Založil jsem svou vlastní továrnu a obchody šly velice dobře. Nakonec ale všechno zkrachovalo, a tak jsem byl přinucen začít plnit pokyny mého Guru Mahárádže. Když jsem ztratil všechen hmotný majetek, obrátil jsem se na Kršnu: „Jsi mé jediné útočištĕ.“ Kršna je proto akiñcana-vitta, vlastnictví hmotnĕ zchudlých. Když človĕk nemá žádné hmotné bohatství, obrací se na Kršnu. A nyní vím, že jsem nic neztratil, ale vlastnĕ získal.

So to lose material opulences for Kṛṣṇa’s sake is not a loss. Rather, it is the greatest gain. When one becomes akiñcana, having nothing to possess, Kṛṣṇa becomes one’s only riches. Expressing this understanding, Narottama dāsa Ṭhākura says:

Takže ztratit hmotné bohatství ve prospĕch Kršny není žádná ztráta. Je to naopak nejvĕtší zisk. Když se človĕk stane akiñcana a nemá nic, Kršna se stane jeho jediným bohatstvím. Naróttam dás Thákur to vyjadřuje ve své písni:

hā hā prabhu nanda-suta    vṛṣabhānu-sutā-yuta
karuṇā karaha ei-bāra
narottama dāsa kahe na ṭheliyā raṅga-pāya
tumi vinā ke āche āmāra
hā hā prabhu nanda-suta    vṛṣabhānu-sutā-yuta
karuṇā karaha ei-bāra
narottama dāsa kahe na ṭheliyā raṅga-pāya
tumi vinā ke āche āmāra

“Kṛṣṇa, but for You I have nothing to claim. I have no possessions. You are my only possession, so please don’t neglect me.”

„Kršno, kromĕ Tebe neexistuje nic, po čem bych toužil. Nic nemám. Ty jsi můj jediný majetek, a proto Tĕ prosím, abys na mĕ nezapomínal.“

This position is very nice. When one does not depend on anything material but simply depends on Kṛṣṇa, one has attained the first-class position of Kṛṣṇa consciousness. Therefore Kṛṣṇa is addressed as akiñcana-vitta. “When one becomes materially impoverished, You are the only wealth.” Namo ’kiñcana-vittāya nivṛtta-guṇa-vṛttaye. “When one takes You as one’s only possession, one immediately becomes free from the activities of the material nature.” In other words, by accepting Kṛṣṇa in this way, one attains the transcendental position of the Absolute. Ātmārāmāya: “At that time, one becomes happy with You. Kṛṣṇa, You are happy with Yourself, and one who surrenders to You becomes happy, as You are.” There is no difference between Kṛṣṇa’s body and Kṛṣṇa Himself. He is entirely self, entirely spirit. We, on the other hand, have a body that is different from ourselves. I am self, but I possess a material body. But when we actually become dependent on Kṛṣṇa, who is completely self-satisfied, we can also be self-satisfied with Kṛṣṇa.

Takový postoj je velice pĕkný. Když človĕk nezávisí na ničem hmotném, ale pouze na Kršnovi, dosáhl nejvyššího postavení ve vĕdomí Kršny. Proto se Kršna nazývá akiñcana-vitta. „Když človĕk ztratí všechen hmotný majetek, staneš se jeho jediným bohatstvím.“ Namo 'kiñcana-vittāya nivṛtta-guṇa-vṛttaye. „Když Tĕ človĕk přijme jako své jediné vlastnictví, okamžitĕ se vysvobodí z vlivu hmotné přírody.“ Jinými slovy, když takto přijmeme Kršnu, dosáhneme transcendentální úrovnĕ Absolutního. Ātmārāmāya: „V té chvíli získá človĕk ve Tvé společnosti opravdové štĕstí. Kršno, jsi šťastný Sám v Sobĕ a ten, kdo se Ti odevzdá, bude stejnĕ šťastný, jako jsi Ty.“ Mezi Kršnovým tĕlem a Kršnou Samotným neexistuje žádný rozdíl. Je zcela duchovní osobností. My však máme tĕlo, které se od našeho já liší. Já jsem duše a vlastním hmotné tĕlo. Když ale začneme skutečnĕ záviset na Kršnovi, který je zcela spokojený Sám v Sobĕ, budeme spokojeni spolu s Kršnou.

Kaivalya-pataye namaḥ. The Māyāvādī philosophers, the monists, want to become one with the Supreme. The Supreme is self-satisfied, and they also want to be self-satisfied by becoming one with the Supreme. Our philosophy of Kṛṣṇa consciousness is the same, but instead of becoming one with Kṛṣṇa, we depend on Kṛṣṇa. That is actual oneness. If we simply agree to abide by the orders of Kṛṣṇa and have no disagreement with Him, we are situated in actual oneness.

Kaivalya-pataye namaḥ. Májávádští filozofové, monisté, chtĕjí splynout s Nejvyšším. Nejvyšší je spokojený Sám v Sobĕ a oni chtĕjí splynout s Nejvyšším a tak být spokojeni sami v sobĕ. Naše filozofie vĕdomí Kršny je stejná, ale místo abychom se snažili s Kršnou splynout, zcela na Nĕm závisíme. To je skutečná jednota. Když jsme ochotni plnit Kršnovy pokyny a ve všem s Ním souhlasit, jsme s Ním ve skutečné jednotĕ.

The Māyāvādī philosophers think, “Why shall I keep my individual, separate existence? I shall merge into the Supreme.” But that is not possible. From the very beginning, we are separated parts of Kṛṣṇa. Kṛṣṇa therefore says in Bhagavad-gītā, “My dear Arjuna, you should know that you, I, and all the persons assembled on this battlefield were individuals in the past, we are individuals at present, and in the future we shall continue to remain individuals.”

Májávádští filozofové si myslí: „Proč bych si mĕl zachovat svou individuální oddĕlenou existenci? Splynu s Nejvyšším.“ To však není možné. Od samého počátku jsme Kršnovými oddĕlenými částečkami. Kršna proto říká v Bhagavad-gítĕ: „Můj drahý Ardžuno, mĕl bys vĕdĕt, že ty, Já a všichni ostatní na tomto bitevním poli jsme byli individuálními osobami v minulosti, jsme jimi v přítomnosti a zůstaneme jimi i v budoucnosti.“

Nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. Kṛṣṇa is the supreme nitya, the supreme living force, among the innumerable living forces. We living entities (jīva) are innumerable (ananta); there is no counting how many we are. Similarly, Kṛṣṇa is also a living entity, but He is the chief, the supreme living entity. That is the difference. One leader may have many followers. Similarly, Kṛṣṇa, the supreme living entity, is the supreme leader, and we are subordinate, dependent living entities.

Nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. Kršna je mezi nespočetnými živými silami nejvyšší nitya, nejvyšší živá síla. Každý z nás je živá bytost (jīva) a je nás nekonečnĕ mnoho (ananta); nikdo nás nemůže spočítat. Podobnĕ i Kršna je živá bytost, ale On je vládnoucí, nejvyšší živá bytost. V tom je rozdíl. Jeden vůdce může mít mnoho následovníků a stejnĕ Kršna, nejvyšší živá bytost, je nejvyšším vůdcem a my jsme podřízené, závislé živé bytosti.

That we are dependent is not very difficult to understand. If Kṛṣṇa does not supply us food, we shall starve, because independently we cannot produce anything. Eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān: Kṛṣṇa is maintaining everything, and we are being maintained. Therefore Kṛṣṇa is the real predominator, and we should be willing to be predominated. That is our natural constitutional position. If we falsely want to become predominators in this material world, we are in illusion. We must give up this illusion and always try to be predominated by Kṛṣṇa. Then our life will be successful.

Není příliš tĕžké pochopit, že jsme závislí. Když nám Kršna nedá potravu, budeme hladovĕt, protože nic nemůžeme vyrobit nezávisle. Eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān:Kršna udržuje všechno a my jsme udržovaní. Kršna je proto skutečný vládce a my bychom mĕli přijmout, že jsme ovládaní. To je naše přirozené původní postavení. Jestliže budeme chtít vládnout tomuto hmotnému svĕtu, budeme v iluzi. Musíme se vzdát této iluze a vždy se snažit být na Kršnovi závislí. Potom bude náš život úspĕšný.